Čekal jsem jen další v dnešní době tolik populární kravinu "ze života slavných revolucionářů, politiků, monarchů, diktátorů atd". Soderbergh mile překvapil, že dokázal nesklouznout do vděčné hollywoodské limonády(nebo akčňáku). Správnou volbou bylo držet se samotných Guevarových zápisků. Jen mě trochu zklamalo, že jeden zdejší dj, jenž kritizoval film o Hitlerovi způsobem: "ten film byl tak nepřesvědčivý, že jsem Hitlerovi nevěřil ani to, že je Němec" zde nevyplodil, že nevěřil Che Guevarovi ani to, že je Kubánec. První část je sice (zcela logicky) roztříštěnější do jednotlivých událostí, to však neznamená, že její ambicí je jen sdělovat dějepisná fakta. Mně však více oslovila druhá, poněkud niternější, část. O tom, že je druhá část vážně lepší než první, svědčí i to, že má na čsfd nižší hodnocení.
Nejslabší díl série Kdopak to mluví. Nemuselo to být až tak zlé, kdyby film zůstal po celou dobu "FPS", žel od určité chvíle se přehnaně snaží dojímat především výrazem xichtu hlavní postavy, což je k zblití. Nevynahradí to ani pro změnu ideální výraz lidské tváře viditelný při vsuvce z filmu Candy. Některé záběry jsou samy o sobě fajné, no to je vždycky škoda pro takový film.
Jako sorry, ale proč je tam ta druhá vysvětlovací část. Ta první je celkem nuda, pže je to jen klasický teleshopping neodlišný od skutečných, co vidíme v televizi, kdyby se to aspoň zahnalo ještě někam do vyššího absurdna. A proč se to pak vysvětluje a rozebírá, každý prvek je snad jasný. Úmysl pomoci naivním lidem, co na to skáčou, je samozřejmě pěkný, ale jako "film" to vážně může ocenit jen někdo, kdo doposud na teleshoppingy slyšel a až díky "filmu" Kroketmachr 1000 konečně prozřel. Jednoduše to je stejně objevné a přínosné, jak kdyby někdo natáčel poselství a rozbory o tom, že nemáte věřit pořadům, ve kterých lidé volají nějakým "věštcům" atd., nebo informoval o tom, že by mělo být legální střílet týpky, co nabízejí na ulici důchodcům změnu mobilního operátora, prostě osvětlování naprosto samozřejmých věcí.
Nic víc než pseudovtipnou recesi jsem tu sám nezvládl nalézt. Možná ale mylně přisuzuji recesi,
že by měla být humorná, trefná, nebo nutit k zamyšlení, či aspoň k hádce, prostě k čemukoli. Možná se ale nemá
jednat o recesi, ale o kamarádské home video, které mohou docenit jen účinkující za takových 50 let,
aby si připomněli, jak byli kdysi mladí a nevtipní. Zajímavé je jen parodování vystupování "odborníků"
v dokumentech, v rozhovorech kde vidíme jaký "filosof" se vydává za filosofa, jaký "advokát" se vydává za
advokáta a jaká "herečka" se vydává za herečku(Hrachovcová).
Z poslední otázky (doufám, že jsem teď někoho ne zrovna dvakrát prozíravého nepřipravil o překvapení, že se dojde až k poslední otázce) je hezky poznat, jak moc se myslelo při natáčení na oscary. Jestli se jeden ze Tří mušketýrů jmenoval Aramis nebo kardinál Richelieu... jako nejsložitější možná otázka, již si lze představit, může toto zaznít opravdu jen ve filmu směřovaném Američanům, kteří několika oscary ocenili právě fakt, že byl film přizpůsobem jejich vědomostem. Tím samozřejmě nechci říct, že by to pro Brity byla otázka snažší, to vůbec, oni jsou na tom tak nějak stejně.. ostatně její obtížnost by byla téměř nepřekonatelná i pro Francouze, kdyby se přímo netýkala jejich literatury. Otevřu-li profil tohoto filmu přihlášený, prvních pět hodnocení, která vidím, jsou bez výjimky všechno odpady. Což vypovídá o minimální kvalitě filmu a maximální kvalitě mé topky zároveň (Chválím sebe za výběr, hodnotitele ani v nejmenším).
Nepřekonatelný komerční úspěch předchozího Zapletalova filmu Originalita 3D připravil režiséra o veškerou motivaci ještě někdy něco natočit. Vít Zapletal očekával, že zisky z Originality 3D jej zabezpečí do konce života. Celé dva roky rozhazoval peníze na všechny strany. V lepším případě utrácel za hotely, hrací automaty, výstavby nudistických pláží u Nových Mlýnů, úplatky festivalových porot, notebooky pro kolegy z Českého budhistického kroužku a plastické operace, také celkem čtyřikrát podstoupil změnu pohlaví, v horších případech: v alkoholovém opojení sponzoroval jehovisty, v opojení toluenovém zas nakupoval výtvory dadaismu, surrealismu a abstraktního umění, především Kleeho, Dalího, Miróa, Maleviče, Mondriana, Duchampa apod. "umělce". Vždy když pak přišel k sobě, když pominul onen stav přechodné demence, tak se mu ty obrazy pochopitelně už vůbec nelíbily a velmi litoval, kolik za ně zaplatil. Plival na zem a byl sprostý, vyčítal si, že místo nich mohl nechat vybudovat spoustu dalších pláží. Dva roky rozhazoval miliony, najednou se ocitl na dně a věděl, že musí natočit další kasovní trhák. Vůbec neměl představu o čem, nakonec se rozhodl, že využije svého středoškolského studia, Vít Zapletal v letech 1999 - 2006 úšpěšně vystudoval čtyřleté hustopečské gymnázium se zaměřením na astrologii. Za odpoledne sepsal scénář, cestou z hospody do druhé hospody potkal mnoho talentovaných lidí, všechny obsadil a natáčení mohlo začít. Zapletal vypráví příběh mladého retardované a bezcitného chlapce Vítka, typického příznivce pražské Sparty (rudá košile, límec v barvách vlajky tohoto klubu - můžeme vidět i zde v galerii), podezřelého ze zmizení své bývalé přítelkyně, jejíž noha byla nalezena na nudistické pláži. Policie je zpočátku bezradná, pak však nachází pravdu ve hvězdách. Vítek je skutečně vinen, u soudu vraždu obhajuje tím, že jeho přítelkyně byla na nudapláži oblečená, vnímavý soudce má naštěstí pochopení a zprošťuje Vítka viny. Ten šťasten, že nemusí do vězení na 18 měsíců, které mu hrozily, se rozhodne, že dá svému životu nějaký řád a smysl. Začne se tedy řídit horoskopy, ty mu ukazují správnou cestu. Z Vítka se stává lepší člověk, ustupuje retardace a bezcitnost, odstíny barev na roláku se mění, takže ze sparťanské vlajky se stává rumunská a aby proměna špatného člověka v dobrého byla dokonalá, přejmenovává se na Ondřeje. Zapletal se šikovně vyhnul všem těm hloupým proměnám ala hollywood a užil tak jedinou uvěřitelnou - skrze horoskopy, navíc se mu podařilo natočit celý film, ač obsahuje 123 flashbacků, na jediný záběr. S hotovým filmem se ihned vypravil do Székesfehérváru očekávaje, že si z tamějšího filmového festivalu odveze již po několikáté významné ocenění. Cestoval tam však zbytečně, v samé radosti z dokončeného filmu si neuvědomil, že v Székesfehérváru má pětiletý zákaz za předešlé uplácení poroty. Přesunul se tedy západně na filmový festival v Zalaegerszegu, kde již soutěžil v roce 2008 se svým snímkem Pokoj a kde mu tříletý zákaz za podplácení poroty právě vypršel. No a byl to comeback velkolepý, odnesl si hlavní cenu v kategorii "Nejlepší horoskopový film tvůrce, jenž prodělal více jak jednu změnu pohlaví a zároveň byl v minulosti zakázaný za uplácení festivalové komise". Zatímco Vít Zapletal neskrýval radost ze svého triumfu, tak jiný český režisér Martin Jelínek neunesl porážku, při vyhlášení plival na zem a byl sprostý, neboť veškeré své naděje se svým novým filmem Horoskopentertainment vkládal do vítězství právě v totožné kategorii. Nechme se překvapit, jaký komerční úspěch Zapletalův Život přede mnou nakonec zaznamená a jak dlouho si režisér s utrženým ziskem vystačí a nebude mít tak potřebu točit další film.
USA hrály ve 2. světové válce veledůležitou roli, zbrojily totiž Němce, no měly z toho těžký prachy, že jo. Tím jejich vliv na průběh války končí, po handrkování v Tichomoří se přisockovaly do Evropy ve chvíli, kdy už byla porážka Němců nezvratná. Slízly smetanu a ještě dneska se bijí do prsou. Patetický nesmysl o tom, jak banda vylízaných bezmozků zachraňuje Evropu, co jinýho taky, že..
Jo jo, to byla jedna ze tří olympiád, kde Teemu Selänne vyhrál kanadské bodování nebo střelce(někde i obojí). Ostatní hokejisté se v porovnání s ním mohou jít leda tak klouzat. Samozřejmě jsem měl radost, jak se Čechům dařilo, ale objektivně to byl z české strany urputný defensivní hokej, který kdyby na nás praktikoval soupeř, tak mu budeme spílat, že jen odporně betonuje (fotbalové Euro 96 taktéž).
Myslím, že téměř každý má pár zajímavých (pošahaných) kamarádů, takže bych obecně od filmu s takovým záměrem čekal více než jen vidět pár týpků, když lze vidět jiné třeba i pozoruhodnější běžně v reálu. Konkrétně u tohoto filmu bych bral navíc jako značné selhání, když tvůrce vybere tři lidi, z nichž na jednom není zajímavého nic, ačkoli se o to ten dotyčný velmi snaží. Pže mám značně omezenou slovní zásobu a nedařilo by se mi hledat korektní slova místo urážlivých, tak bych poznamenal, že hodnotím postavy dle dojmů z filmu. Nikoli konkrétní lidi, které vůbec neznám, jen jsem každého z nich viděl půlhodinku v televizi. I když reálně věřím tomu, že na komplexní pochopení prvního vystupujícího v celé jeho složitosti bohatě stačí třeba ta půlminuta, kdy mluví o Mozartovi. Ale jak alibisticky říkám, budu soudit pocity z filmu, ne konkrétní lidi, také i proto, že nepochybuji o každodenní návštěvě profilu tohoto filmu prvním vybraným, jenž tu určitě hledá, jaký udělal dojem. První z portrétů je podle mě jen o pozérském blbovi, jenž celé natáčení předstírá, jak chce zůstat v anonymitě, jak ho natáčení nezajímá, přitom si jej užívá a je šťastný, že ho někdo točí a poslouchá. Tento exhibicionista marně předstírající uzavřenost se poté srovnává s Mozartem, když zcela vážně prohlašuje, že je obdařen stejnou genialitou, akorát se mu jen nedaří své geniální náměty "vypotit" do reality. Co se mu však daří vypotit velice dobře jsou totální bezduché žvásty, jež považuje za velké myšlenky. Druhý týpek už zvláštní je, natáčení mu je lhostejné, akorát chtěl prostě pomoci kamarádovi, co potřeboval natočit o někom film. A ten kamarád točící film značně zneužívá laskavosti svého druhého objektu. Svět, ve kterém Shaddack žije mě sice nijak zvlášť neoslovuje, na druhou stranu musím ocenit, že ačkoli se pohybuje jen ve sféře počítačů, tak narozdíl od kdejakých ajťáků apod. se mi jevil jako inteligentní dobrák, jenž by měl potenciál myslet i mimo oblast jedniček a nul. Z mého pohledu byla však jednoznačně nejzajímavější postava třetí. A řekl bych, že by mě zaujala nejvíce i v těžší konkurenci, než jaká je v tomto filmu, kde si lze vybrat jen ze dvou zvláštních lidí a jednoho vola. Zatímco prostřední postava nic nepředstírala, první a poslední něco hrály, ovšem diametrálně odlišně. Hra prvního byla jen normálním pokrytectvím, zatímco Lubošovy mystifikace obsahovaly jakousi životní pravdu. Vlastně to z jeho strany snad ani nebyla hra, jakoby on sám žil ve světě, kde mezi klamem a skutečností nejsou žádné hranice, ve světě, kde se klam stává skutečností. Zajímavě vyznívá i rozdíl vyřčeného první a poslední postavou, ten první vypouští jen nehorázně hloupé žvásty a považuje je za vznešené myšlenky, zatímco Luboš mluví obyčejně, přitom co řekně, má hloubku. Vzhledem k rozdílné komplikovanosti třeba první a poslední osoby, by bylo vhodnější přenechat časový prostor první té poslední. Té první by se mohlo nechat například jen těch pár všeříkajících mozartovských vteřinek. A nebo celý film prostě o Lubošovi, jehož příběh je nejzajímavější, což si autor filmu moc neuvědomoval. Vašek je asi jeho nejlepší kámoš, takže si jej tam musel nacpat, ale jeho chyba, sám si zarobil na odpadovou první třetinu vlastního filmu. Na druhou stranu to neopodstatněné navážení se autora do Luboše bylo celkem produktivní, i když to tak určitě nezamýšlel. Celé to na konci vystihuje Luboš, když slyší, co ve své části blekotal první týpek Vašek. "Jsou to sračky... ale on je člověk". Vzhledem k nevyváženosti vybraných lidí je velmi nevyvážený i dojem z filmu, navíc mám pocit, že na pozitivních aspektech filmu nemá autor moc podíl. Asi nenatočil přesně, co chtěl, ale řekl bych, že je výsledek zajímavější, než kdyby se mu to podařilo. Pro jakési opodstatnění přítomnosti všech tří osob si lze říct, že každá zachycuje život v odlišně vnímáné realitě (1. pokrytecká realita, 2. virtuální realita, 3. mystifikační realita). Úplně poslední slova filmu, která autor dodal, aby vypověděl o Vaškově dobré povaze, vypovídají zejména o tom, že Vašek udělal "dobrý skutek" jen kvůli tomu, aby mohl říct "Vidíš, udělal jsem dobrý skutek", vo tom žádná.
Strom bez listí obsahuje dva silné rodinné motivy, se kterými se jistě potýká spousta lidí. Prvním je jakási nezachytitelnost vzpomínky na starší generace. Jistě máme(měli jsme) rodiče, prarodiče, tety, strýčky atd., co pro nás znamenají velmi mnoho, ale oni měli takové příbuzné rovněž, jenže ty nám už připomínají jen jména na hrobech či v lepším případě i pár historek. Hlavní hrdina Stromu bez listí Hacu řeší tentýž problém s matkou, jež mu odešla, když byl ještě dítě. Nyní má strach, že až zemře i on, jeho matka bude zapomenuta, takže sepisuje vzpomínky na ni. Ta druhá záležitost je možná více mužským pocitem, neboť výčitky svědomí by ve většině případů měly být opodstatněnější u synů než u dcer. Matčina láska je jedinou láskou bezbřehou, takže tam "děti" budou mít vždy prakticky nezplatitelný dluh vůči svým matkám. Jedině dcery onu lásku mohou oplatit, ale až na svých dětech. Hacu byl rozmazlený benjamínek, což má stále před očima, vyčítá si teď ve stáří, jak se k matce choval. To alespoň částečné vynahrazení matčiny lásky má znemožněno tím, že mu matka odešla tak brzo. Ale mamky to snad chápou, že i když se chováte tak a tak.. no.. snad jo. Šindó natočil opravdu velice osobní film, nicméně nevím, do jaké míry je autobiografický. A ani to nechci zjištovat, ať už to je, jak to je, budu věřit tomu, že i dnes v roce 2011 má Kaneto Šindó stále tu možnost přijít za svou mamkou(ne do starobince) a oplácet ji lásku a péči, kterou mu ona věnovala, zejména, počítám tak, někdy v 10.tých a 20.tých letech 20. století.
Neironicky podotýkám, že mě vážně překvapilo, že tři nejlepší režiséři, co se tohoto projektu účastnili, natočili tři nejlepší povídky. Litva, moc fajn, ale při sledování jsem měl pocit, jakoby v té vodě byly hvězdičky eu, teď je tam však nemohu najít, takže to byla naštěstí jen vlčí mlha. Tarr taky skvělý a ani jemu bych nevyčítal, že se této agitky (celkové pojetí, ne všechny povídky jednotlivě) účastnil, jelikož je to třeba brát z pohledu, že ještě nikdy nebyla k Velkému Uhersku přistoupena tak rozsáhlá plocha, jako právě v den připojení evropskounijních území k maďarské supervelmoci. A nejlepší příspěvek přihodil Greenaway, jenž prošel asi jen díky tomu, že jej ty evrotroubové patrně nepobrali. Také celkem mile překvapily pseudostáty jako Malta či Lucembursko. Naopak hrozné jsou ty jihoevropské kousky, především ten řecký, který dnes ale nabývá na vtipnosti. Vidět pětiminutový řecký chalozpěv na EU, jak se vše zlepšilo a všichni se mají dobře, má vzhledem k současnému Řecku snad ještě vyšší výpovědní hodnotu, než příspěvek britský, na kvalitativně opačném pólu.
Patriot pochopitelně ani zdaleka nedosahuje kvalit předcházejících seagalovských majstrštyků, nicméně je pořád lepší než cokoli, co přišlo po něm. Abolutní podhodnocenost tohoto filmu si vysvětluji jednak tím, že typický fanda těch dnešních hollywoodských áček nemá moc předpoklady k tomu, aby se v reáliích i filosofii tohoto filmu dokázal orientovat a hlavně se domnívám, že si spousta lidí při hodnocení zaměnila tohoto Patriota s tím emmerichovsko-gibsonovským brakem, jenž si zvolil stejný název, aby se mohl přiživit na Seagalovi. Nebýt té nepozornosti hodnotících, tak bych to viděl zhruba na hranici modré a červené.
Hlas moře si hraje na odvážný film, navzdory faktu, že s jeho vyzněním dneska souhlasí už úplně každý, s výjimkou Henryka Laholy. Amenábar moc dobře ví, že jsou všichni pro, ale snaží se divákům nakecat, že je to přesně naopak, divák pak díky tomu nabývá pocitu, že jako jeden z mála sdílí ten správný názor a není omezený na rozdíl od těch, kteří jsou proti (reálně skoro nikdo takový není). To divákovi samozřejmě lichotí, že mu film říká, že sdílí ten názor, na nějž je potřeba jasná mysl, toto podlézání ze strany filmu samozřejmě bude chtít divák filmu nějak oplatit. Obvykle mi nepřijde moc dobré, když režisér jen přepapouškuje nejrozšířenější módní názor, aniž by do něj vnesl nějaké své vlastní pojetí, ale u Hlasu moře jsem za to naopak opravdu rád, pže kdyby taková trubka jako je Amenábar měla přijít s nějakou svoji vlastní myšlenkou, tak by to bylo ještě mnohem blbější. Takhle ta uslzená kaše s trapně pitvořícím se Bardemem, který má všechno na háku, všechny přeargumentuje, všem se vysměje a vše chápe, jen to skákání do vody mu moc nejde, bohatě stačí. Kdyby měl skutečný Ramón Sampedro možnost tento film vidět, nejlépe hned po úrazu, mohlo se mu jeho přání splnit mnohem dříve, už během sledování. Pokud Amenábarovi křivdím a on se ve skutečnosti nesnaží divákům nic nakecat, ale vážně věří tomu, že přišel s něčím obdivuhodným a bude muset odolávat většině sdílející opak, tak je jen obyčejný paranoidní blb. Dělat ramena 30 let po Francově smrti. Amenábar natočil film, kde řekl jen "já jsem pro"(což jsou prakticky všichni), to je vše, nic jiného ve filmu není, žádné otázky, nic, prostě měl jen někde v novinách říct, že je taky pro a nenatáčet kvůli tomu dvouhodinový patok. Hlas moře je typický rakovinotvorňák (ano, tento pojem jsem ukradl a možná si jej vykládám jinak) o "hrozně vážném tématu", co nemůže nezabrat.
Jedná se o tureckou verzi Přání smrti, po pravdě to připomíná spíše Přání smrti II., které vzniklo v 80. letech, z čehož jasně vyplývá, že Michael Winner při natáčení dvojky vykradl turecký Cellat, takže Amíci kromě francouzských komedií remakovaly i turecké akčňáky. Většina fajnových scén je až na konci, takže klidně můžete hoďku přeskočit a pustit si až závěrečných 15 minut (třeba od scény mlácení hlavou o podlahu). A pokud vám i čtvrthodinová oběť tomuto filmu připadá velká, tak si stačí pustit trailer trvající 2 a půl minutky. Tam sice chybí ona krásná podlahová scéna, ale zase vám během něj za těch 155 vteřin zopakují 16krát název filmu CELLAT.
Nejlepší je scéna "láska na první pohled podle Stevena", když se ti dva poprvé spatří a koukají na sebe přes silnici. A další scéna "idylické jiskření podle Stevena", což je asi dvacetiminutové trefování plné čáry na silnici nějakýma peckama nebo co. Je hezky vidět, že ani v tak mladém věku nebyl Steven Spielberg nijak vnímavý a totálně postrádal smysl pro nenucenost, romantiku nebo lyričnost. Marná citu snaha. Naštěstí pro něho a jeho fanoušky si však zavčas uvědomil, že plytkost je jeho parketa, které lze dosáhnout i přímější cestou než jen tím, že se bude snažit o opak. Na obranu režiséra však musím říct, že mu tenhle výtvor nehorázným způsobem kazí "herci", zejména ten borec, jenž se po celou dobu filmu tváří jako těžkej dement (patrně Spielbergovo alter ego).
No, jedná se sice o hroznou klišébřečku, ale pokud jste bezbřeze tolerantní (jako třeba já) a nebudete od toho nic očekávat, tak se vám nakonec žaludek zvedat nebude. To hrozí pouze u královny a třeba i toho lorda, nicméně bych to považoval za velké plus filmu, neboť nechutnost těchto lidí má mnohem reálnější základy, než jak tomu bývá u jiných slátanin, kde se angličtí panovnící trapně glorifikují. Zamilovaný Shakespeare je také jeden z těch mnoha filmů, kde se nějaká ženská vydává za mužskýho (nebo obráceně), ale to přestrojení je tak zoufale blbé, že vypadá ještě více jako ženská než normálně. O to trapněji pak film působí, když divák vidí, jak jasnou ženskou všechny filmové postavy považují za chlapa. Chápu, že anglické a americké filmy bývají takové, aby cíloví diváci vše pochopili, ale myslím, že v tomto je až moc podceňují, diváci by určitě pobrali, kdyby ta ženská měla věrohodnější mužský převlek. Vlastně je ale dost možné, že nejde ani tak o úmyslné podceňování diváků režisérem, jako o nechápavost a neschopnost režiséra samotného. Celkově vzato tuto blbost plně nezavrhuji a dávám ji průměrné dvě hvězdičky za několik vtipných momentů, jež se opravdu povedly.
Když vyberu ze všech povídkových filmů, co jsem kdy viděl i neviděl, 5 nejdementnějších povídek, bude tam mít Pražská pětka neuvěřitelné 3 zástupce, kvalifikovanou většinu. Přesto ale musím dát hvězdičku, a to za čtvrtou část, která se mi líbila hodně a částečně i za tu divácky vděčnou pátou. Ale první tři fakt humus.
Vít Zapletal se vymanil ze zaběhnutého směru svých kolegů tzv. pražského tabákového realismu a natočil originální film, který i velice originálně pojmenoval. Jedná se o opravdu vynikající dílo, čehož si je i režisér sám dobře vědom. Při sledování Originality dosahuje divák až originální katarze, což je hlavním důvodem, proč si nepřející lakomec Zapletal syslí svůj film pro sebe a nechce jej pustit do oběhu. Jediná možnost jak film zhlédnout je zaplatit si audienci u režiséra v jeho přechodném bydlišti na Bertramce, které využívá tento vášnivý milovník nudismu zejména v době, kdy si své trvalé bydliště v Národním parku Podyjí nechává zdobit malováním pornofresek nebo instalací soch spoře oděných mužů. Jak asi už správně tušíte, tak právě originální orgie, které Zapletal ve svých honosných sídlech pořádá, byly hlavním zdrojem inspirace pro tento film. Zapletal připustil, že by Originalita, jež zatím lze vidět pouze v originální verzi, mohla jednou vyjít i na originálních dvd za originální cenu. Od filmu se distancuje herecký představitel přítele Petry Martin Jelínek, jenž si i vydupal odstranění svého jména z titulků (místo něj je uvedeno jméno smyšlené). Jelínkovi se nelíbilo, že jej Zapletal nechal předabovat, neboť mu do filmu nepasoval hercův soprán. O tom, že by celou úlohu hrál někdo jiný, však Zapletal vůbec neuvažoval, neboť moc dobře věděl, že by pro roli despoty sehnal těžko někoho vhodnějšího. Jelínek sice není zrovna dvakrát talentovaný herec, ale zde mohl patřičně rozvinout své osobní zkušenosti a temperament. O kvalitě filmu svědčí i úspěch v maďarském Székesfehérváru, kde probíhá jeden z NEJPRESTIŽNĚJŠÍCH festivalů západní části župy Fejér, odkud si Zapletal odnesl jednu z dvaadvaceti HLAVNÍCH CEN útěchy v kategorii moravští režiséři do 35 let. Sám Zapletal o filmu prohlásil: "Originalita je jediný můj film, který bych nedokázal natočit lépe."
Životopisné filmy holt zabírají. Zvláště ty o paňácech na trůně Spojeného království. Navíc když se k tomu přimíchá další populární subžánr "život mentála", což přimíchat do britské královské rodiny není vůbec těžké, tak máme zaručený hit, který si popularitu ještě pojistí tím trapným klišé, že na začátku filmu je hlavní borec šmejd, jemuž něco nejde.. no a na konci, po vlivu nějakého bodrého chytráka, samozřejmě z nižších společenských vrstev, se jeho charakter vylepší a ta věc, jež mu činila problémy... no.. nebudu vykecávat rozuzlení přece.. zvláště takové překvapivé, to snad nikdo nemohl čekat. Byl jsem šíleně napjatý, jestli to odkoktá, nebo jestli to zvládne, u těchto filmů se to nikdy nedá předvídat. A aby ten hrdinný proslov o tom, že jsme (jakoby) ve válce (Ve skutečnosti zatímco Němci preferuji "Blitzkrieg", tak mi přijdeme s taktikou "počkáme, jsme na ostrově, třeba nás nechají, rozeberou si kontinentální Evropu a možná si nevšimnou ani našich kolonií, které si v poklidu šikanujem".) měl trochu šmrnc, tak jej podbarvíme nějakou geniální skladbou. A pže se jedná o vlastenecký proslov britského krále, tak by bylo vhodné zvolit nějakého britského klasického skladatele, ale pže žádného nemáme, tak si půjčíme Beethovena. Jo a špatný bratříček je samozřejmě ten, jenž ani nenechá svého koktajícího sourozence domluvit a navíc odmítne pokračovat v degenerativních sňatcích a ožení se z lásky, šmejd jeden... Na druhou stranu je fakt, že Eduard byl v Hitlerově zadnici nalezlý asi ještě o pár milimetrů hlouběji než Bertík, ale někdy nemá smysl porovnávat milimetry, když jde o metry. Navíc je tam nějak moc Churchill a nějak málo Chamberlain, divné co. Pokud někdo ve filmu koktá nebo tak něco, tak pro všechny automaticky hraje dobře. Představitel pokleslých romantických komedií Colin Firth sem sice svým žánrovým zaměřením vhodně zapadá, ale nepředvádí nic úchvatného, tohle by zvládl i Pitkin a možná lépe. Rádobynesnobský film o snobech, jenž se snaží své snobství obměkčit tím, že král řekne dvacetkrát zasebou slovo kurva nebo tak něco. Hahaha, u těch tvůrců, na které dav automaticky nadává, by to bylo trapné, avšak tady je to vtipné, co. Aspoň že ten Shakespeare prokázal soudnost a prozíravost a hodil tamtoho kralevice ze své vlasti raději do Dánska, aby se nejslavnějším citátem nestalo "koktat či nekoktat". Když už film o někom, kdo má problémy s řečí, tak by se nemuselo jednat o pitomce v primitivně vystavěné klišéstory, ale to bych chtěl od Anglie nebo od Hollywoodu nebo co to je, prašť jako uhoď, asi moc. Extrahloupému závěru tohoto hloupého filmu už chybí jen scéna, kdy by Jiřík za to, jak skvěle zvládl projev, obdržel přímo od Hitlera Železný kříž. Nechápu, že to ty pitomce ve štábu nenapadlo, filmu by to přineslo zajisté ještě více cen a nadšených diváků.
Původně se mělo jednat o volný remake westernu Tenkrát na Západě, pochopitelně skromnější verze. Režisér Jelínek však tvrdil, že při natáčení tak náročného filmu je nutné, aby se celý štáb dokonale stmelil, všichni se skamarádili, prostě aby vládla pohodová atmosféra. Během prvních šesti týdnů natáčení však na kameru nikdo ani nesáhl, probíhalo pouze ono stmelování a tak téměř celý rozpočet padl na cigarety a alkohol (podobné problémy s natáčením míval i Jelínkův vzdálený americký příbuzný Sam Peckinpah). Po natočení první scény, čekání na vlak (jako v TnZ), režisér pochopil, že svůj záměr nebude moci naplnit. Propustil tedy Víta Zapletala, jenž měl hrát mstitele Harmoniku a nahradil jej Kateřinou Nedomovou, přičemž jí však přezdívku Harmonika ponechal (vidíme, jak hlavní hrdina vyrývá v nádražní budově srdce s nápisem Harmonika), byť se samozřejmě jedná o úplně jinou postavu. Rozhořčený Zapletal, jindy naprosto mírumilovný člověk, se však na svou roli připravoval tak intenzivně, že v něm cosi z mstitele Harmoniky zůstalo. Rozhodl se pomstít, zasáhnout Jelínka tam, kde jej to bude nejvíce bolet. Což se povedlo, Zapletal ukradl režisérovy zásoby cigaret. Jelínek s vyčerpaným rozpočtem a cigaretovým absťákem se ocitl na dně. Naštěstí se však doslechl, že pokud by natočil film spadající do časového pásma 13 - 59 minut, dostal by mnohem vyšší finančí příspěvky. Do svého již hotového sedmiminutového snímku tak přidal dva tříminutové záběry (na nehybného hlavního hrdinu a na koleje). Nejen že tímto krokem protáhl stopáž a získal tak vyšší finanční prostředky, ale i samotný film získal na romantice, citu a myšlence. A to jen díky těmto dvěma scénám, bez nichž by film zapadl a nestal by se takovým hitem, jakým se stal. Na berlínské premiéře filmu však Jelínek lživě tvrdil, že ony dva záběry přidal záměrně, neboť si jejich sílu plně uvědomoval a nikoli, že mu šlo o to, aby získal na film vyšší dotace a mohl si tak dokoupit kartony cigaret. Režisér Jelínek usoudil, že původně plánovaný název "Tehdy na Západě" by nebyl vhodný, když nakonec natočil něco úplně jiného, tak pátral po něčem, co souvisí s láskou, čekáním atd. a napadl jej Máchův Máj, ale pže v roce 2008 už nějaký filmový projekt název Máj nesl, rozhodl se to obejít tím, že by jako název použil úvodní verš z Máje. Tak také učinil, teprve v listopadu 2010 si uvědomil, že si to vlastně zaměnil s Vrchlickým. Přemýšlel jsem, jestli dát jednu nebo dvě hvězdičky, ale režisér Jelínek mě po mém hodnocení kontaktoval a vydíral mě tím, že pokud nedám plný počet, tak do svého příštího filmu obsadí Terezu Voříškovou, čímž by ji pokazil její doposud bezchybnou hereckou dráhu. Samozřejmě moc nevěřím, že ona by film Martina Jelínka přijala, ale pro jistotu teda dám těch hvězd tak moc, že se v nich M.J. ztratí, nedopočítá se a bude si myslet, že jich je pět.
Režisér Jelínek natočil další ze svých ke kouření cigaret nabádajících agitek. Tentokrát svému záměru podřídil celý film opravdu nechutným způsobem, což je patrné zejména při oné tolik citované efektivní šestiminutové scéně zvedání špendlíků, kdy můžeme vidět, že se ve skutečnosti jedná o sirku, nikoli o špendlík (jak se nám autor poněkud neobratným způsobem snaží namluvit). V tento moment film přichází se zásadní otázkou: "Co hlavní hrdina s onou sirkou udělá ?". Divák teprve se seznamující s Jelínkovou tvorbou zůstane na pochybách, ale divák znalý Jelínkova díla si snadno domyslí, že hlavní hrdina si onou sirkou zapálí další cigaretu! Martin Jelínek je kromě své tvůrčí činnosti poměrně respektovaným odborníkem na propagandismus v československém filmu 50. let, odborná veřejnost jej v tomto považuje dokonce za autoritu vůbec nejvyšší v celé zemi. Jelínek tuto svou erudovanost dokonale zneužívá k tomu, aby divákovi vnutil svou základní myšlenku, že cigarety jsou jedinou správnou cestou, jak se dostat z tíživé životní situace. Pokud někdo ne zcela úplně rozumí, proč autor zvolil název Entertainment, nebude na škodu objasnit, že se jedná o velice šikovné zakamuflování značky cigaret, kterou z názvu filmu dostanete pouhým přehozením několika písmen. Ještě bych režisérovi vytkl zcela očividnou snahu zalíbit se Hollywoodu, jež se v plné nahotě projeví zejména výběrem cizinců. Film vydává onen cizinecký pár za francouzský, ale pozornému divákovi jistě neunikne, že se ve skutečnosti jedná o Amíky. Nicméně přese všechno si film nulové hodnocení nezaslouží a to za fakt, že představitelka Katky má zejména na začátku naprosto totožnou dikci, intonaci, výšku a barvu hlasu(to jsou tedy 4 přednosti filmu, ale možná z těch 4 slov jsou nějaká synonyma, takže 3 hvězdičky) jako Tereza Voříšková (kterou se Martin Jelínek marně snažil zlákat, jako pro film).
Teprve tady získaly všechny Mastroianniho postavy, jež celý život v Itálii a vůbec po Evropě vytvářel, pojmenování. Teprve v Rusku se ukázalo, že Mastoianniho role jsou vlastně zbyteční lidé, ale u Itálie to asi člověka tak nenapadne. Oči černé obsahují tu podle mě vůbec nejromantičtější a nejgalantnější scénu v historii filmu (kterou teď vykecám, tak bacha), a to když Anně ulétne klobouček do jakéhosi bahnitého bazénku, načež se Romano bez mrknutí oka zvedne ze židle a ve svém bílém obleku s holí v ruce vkráčí do onoho bahna, přičemž nezapomene na klobouk přiložit květy, které uprostřed bazénku pro okrasu byly. Myslím, že tohle je snem mnoha žen, aby jim někdo někdy v životě přinesl klobouček z bahna a zároveň je to snem mnoha mužů, aby jim okolnosti, vítr a bahno dali příležitost takové gesto vykonat. A na filmovém plátně, tak aby to všichni viděli, to nemohl udělat nikdo jiný než Marcello Ma(e)stroianni.
Tak krásně nám ta 70. léta v Hollywoodu navázala na léta 60., tak skvělé filmy se tam tehdy točily, jenže se začínalo pomalu smrákat. Na konci 70. let přišli Lucas a Spielberg s těma svýma na speciálních efektech založenýma blbinama, diváci si to začali žádat a to byl počátek konce. První volbou pro hlavní roli byl Steve McQueen, naštěstí i na sklonku svého života prokázal dobrou intuici a nezradil. Spielberg má mnohem mnohem pitomější filmy, ale tento spoluodstartoval přeměnu HW v břečku. Nicméně tuto skutečnost teď budu ignorovat a hvězdičku, kterou si sám za sebe jakožto film bez ohledu na kontext vzniku zaslouží, mu dám.
Sranda, jak se spoustu těch, již žijí v podstatě jen ze současného Hollywoodu(apod.), snaží vždy nějaký do toho spadající brak prezentovat jako něco přesahujícího, aby sami sobě nalhávali, že se jim nelíbí jen přízemní hollywoodské výtvory. To pak tady u největších slátanin v komentářích létají slova jako: filosofická (prznitelé filozofická) výpověď, umělecké dílo, filmová báseň. Filmy, jimž by tyto přívlastky skutečně náležely, diváky omezující se jen na současný Hollywood většinou nudí, takže je pak mají tendenci přisuzovat i takovýmto blbostem. Klidně ať se tenhle film komukoli líbí, o to nejde, to je naprosto v pořádku. Buď prostě dám pět hvězd, řeknu si, jak to bylo dobré, jak mě to bavilo, jak mě Hollywood zase nezklamal, ale nebudu si tady vycucávat z prstu něco o hloubce, poetice a umění. Nehledě na to, že se tím v podstatě usvědčuji z toho, že si filosofický přesah pletu se slabomyslností, filmové básnictví s vykalkulovaným citovým vydíráním a umění s komerčním fakem.
S tím chvalozpěvem na komanče to není ani zdaleka tak horké, jak tu někteří píší. Prostě klasika: rodinné zázemí dítěte (vztah k hudbě), kariérní růst, atentát. Dost se tu věnují vztahům mezi jednotlivými nácky, což je jedním z plusů, pak třeba některé záběry (např. pohřeb, odsouzení pravoslavných), ale to je u těchto dokumentů asi nutnost. A překvapilo mě, že byl Heydrich po fyzické(sportovní) stránce takový lempl.
Moje komentáře
Che Guevara (2008)
Čekal jsem jen další v dnešní době tolik populární kravinu "ze života slavných revolucionářů, politiků, monarchů, diktátorů atd". Soderbergh mile překvapil, že dokázal nesklouznout do vděčné hollywoodské limonády(nebo akčňáku). Správnou volbou bylo držet se samotných Guevarových zápisků. Jen mě trochu zklamalo, že jeden zdejší dj, jenž kritizoval film o Hitlerovi způsobem: "ten film byl tak nepřesvědčivý, že jsem Hitlerovi nevěřil ani to, že je Němec" zde nevyplodil, že nevěřil Che Guevarovi ani to, že je Kubánec. První část je sice (zcela logicky) roztříštěnější do jednotlivých událostí, to však neznamená, že její ambicí je jen sdělovat dějepisná fakta. Mně však více oslovila druhá, poněkud niternější, část. O tom, že je druhá část vážně lepší než první, svědčí i to, že má na čsfd nižší hodnocení.
Skafandr a motýl (2007)
Nejslabší díl série Kdopak to mluví. Nemuselo to být až tak zlé, kdyby film zůstal po celou dobu "FPS", žel od určité chvíle se přehnaně snaží dojímat především výrazem xichtu hlavní postavy, což je k zblití. Nevynahradí to ani pro změnu ideální výraz lidské tváře viditelný při vsuvce z filmu Candy. Některé záběry jsou samy o sobě fajné, no to je vždycky škoda pro takový film.
Alzire aneb nový kontinent (1977)
J.J.Rousseau měl rád nepodařené divadelní hry... (pokud byly Voltairovy). A Rüdiger Vogler má rád zase vývary z muchomurek.
Kroketmachr 1000 (amatérský film) (2008)
Jako sorry, ale proč je tam ta druhá vysvětlovací část. Ta první je celkem nuda, pže je to jen klasický teleshopping neodlišný od skutečných, co vidíme v televizi, kdyby se to aspoň zahnalo ještě někam do vyššího absurdna. A proč se to pak vysvětluje a rozebírá, každý prvek je snad jasný. Úmysl pomoci naivním lidem, co na to skáčou, je samozřejmě pěkný, ale jako "film" to vážně může ocenit jen někdo, kdo doposud na teleshoppingy slyšel a až díky "filmu" Kroketmachr 1000 konečně prozřel. Jednoduše to je stejně objevné a přínosné, jak kdyby někdo natáčel poselství a rozbory o tom, že nemáte věřit pořadům, ve kterých lidé volají nějakým "věštcům" atd., nebo informoval o tom, že by mělo být legální střílet týpky, co nabízejí na ulici důchodcům změnu mobilního operátora, prostě osvětlování naprosto samozřejmých věcí.
Noční oční (amatérský film) (2010)
Naprostý odpad, fakt naprostý.. ale její tělo prostě nutí si to u ní úplně nerozházet..
Dokument o hypnóze (studentský film) (2010)
Nic víc než pseudovtipnou recesi jsem tu sám nezvládl nalézt. Možná ale mylně přisuzuji recesi, že by měla být humorná, trefná, nebo nutit k zamyšlení, či aspoň k hádce, prostě k čemukoli. Možná se ale nemá jednat o recesi, ale o kamarádské home video, které mohou docenit jen účinkující za takových 50 let, aby si připomněli, jak byli kdysi mladí a nevtipní. Zajímavé je jen parodování vystupování "odborníků" v dokumentech, v rozhovorech kde vidíme jaký "filosof" se vydává za filosofa, jaký "advokát" se vydává za advokáta a jaká "herečka" se vydává za herečku(Hrachovcová).
Milionář z chatrče (2008)
odpad!Z poslední otázky (doufám, že jsem teď někoho ne zrovna dvakrát prozíravého nepřipravil o překvapení, že se dojde až k poslední otázce) je hezky poznat, jak moc se myslelo při natáčení na oscary. Jestli se jeden ze Tří mušketýrů jmenoval Aramis nebo kardinál Richelieu... jako nejsložitější možná otázka, již si lze představit, může toto zaznít opravdu jen ve filmu směřovaném Američanům, kteří několika oscary ocenili právě fakt, že byl film přizpůsobem jejich vědomostem. Tím samozřejmě nechci říct, že by to pro Brity byla otázka snažší, to vůbec, oni jsou na tom tak nějak stejně.. ostatně její obtížnost by byla téměř nepřekonatelná i pro Francouze, kdyby se přímo netýkala jejich literatury. Otevřu-li profil tohoto filmu přihlášený, prvních pět hodnocení, která vidím, jsou bez výjimky všechno odpady. Což vypovídá o minimální kvalitě filmu a maximální kvalitě mé topky zároveň (Chválím sebe za výběr, hodnotitele ani v nejmenším).
Život přede mnou (2011)
Nepřekonatelný komerční úspěch předchozího Zapletalova filmu Originalita 3D připravil režiséra o veškerou motivaci ještě někdy něco natočit. Vít Zapletal očekával, že zisky z Originality 3D jej zabezpečí do konce života. Celé dva roky rozhazoval peníze na všechny strany. V lepším případě utrácel za hotely, hrací automaty, výstavby nudistických pláží u Nových Mlýnů, úplatky festivalových porot, notebooky pro kolegy z Českého budhistického kroužku a plastické operace, také celkem čtyřikrát podstoupil změnu pohlaví, v horších případech: v alkoholovém opojení sponzoroval jehovisty, v opojení toluenovém zas nakupoval výtvory dadaismu, surrealismu a abstraktního umění, především Kleeho, Dalího, Miróa, Maleviče, Mondriana, Duchampa apod. "umělce". Vždy když pak přišel k sobě, když pominul onen stav přechodné demence, tak se mu ty obrazy pochopitelně už vůbec nelíbily a velmi litoval, kolik za ně zaplatil. Plival na zem a byl sprostý, vyčítal si, že místo nich mohl nechat vybudovat spoustu dalších pláží. Dva roky rozhazoval miliony, najednou se ocitl na dně a věděl, že musí natočit další kasovní trhák. Vůbec neměl představu o čem, nakonec se rozhodl, že využije svého středoškolského studia, Vít Zapletal v letech 1999 - 2006 úšpěšně vystudoval čtyřleté hustopečské gymnázium se zaměřením na astrologii. Za odpoledne sepsal scénář, cestou z hospody do druhé hospody potkal mnoho talentovaných lidí, všechny obsadil a natáčení mohlo začít. Zapletal vypráví příběh mladého retardované a bezcitného chlapce Vítka, typického příznivce pražské Sparty (rudá košile, límec v barvách vlajky tohoto klubu - můžeme vidět i zde v galerii), podezřelého ze zmizení své bývalé přítelkyně, jejíž noha byla nalezena na nudistické pláži. Policie je zpočátku bezradná, pak však nachází pravdu ve hvězdách. Vítek je skutečně vinen, u soudu vraždu obhajuje tím, že jeho přítelkyně byla na nudapláži oblečená, vnímavý soudce má naštěstí pochopení a zprošťuje Vítka viny. Ten šťasten, že nemusí do vězení na 18 měsíců, které mu hrozily, se rozhodne, že dá svému životu nějaký řád a smysl. Začne se tedy řídit horoskopy, ty mu ukazují správnou cestu. Z Vítka se stává lepší člověk, ustupuje retardace a bezcitnost, odstíny barev na roláku se mění, takže ze sparťanské vlajky se stává rumunská a aby proměna špatného člověka v dobrého byla dokonalá, přejmenovává se na Ondřeje. Zapletal se šikovně vyhnul všem těm hloupým proměnám ala hollywood a užil tak jedinou uvěřitelnou - skrze horoskopy, navíc se mu podařilo natočit celý film, ač obsahuje 123 flashbacků, na jediný záběr. S hotovým filmem se ihned vypravil do Székesfehérváru očekávaje, že si z tamějšího filmového festivalu odveze již po několikáté významné ocenění. Cestoval tam však zbytečně, v samé radosti z dokončeného filmu si neuvědomil, že v Székesfehérváru má pětiletý zákaz za předešlé uplácení poroty. Přesunul se tedy západně na filmový festival v Zalaegerszegu, kde již soutěžil v roce 2008 se svým snímkem Pokoj a kde mu tříletý zákaz za podplácení poroty právě vypršel. No a byl to comeback velkolepý, odnesl si hlavní cenu v kategorii "Nejlepší horoskopový film tvůrce, jenž prodělal více jak jednu změnu pohlaví a zároveň byl v minulosti zakázaný za uplácení festivalové komise". Zatímco Vít Zapletal neskrýval radost ze svého triumfu, tak jiný český režisér Martin Jelínek neunesl porážku, při vyhlášení plival na zem a byl sprostý, neboť veškeré své naděje se svým novým filmem Horoskopentertainment vkládal do vítězství právě v totožné kategorii. Nechme se překvapit, jaký komerční úspěch Zapletalův Život přede mnou nakonec zaznamená a jak dlouho si režisér s utrženým ziskem vystačí a nebude mít tak potřebu točit další film.
Bratrstvo neohrožených (TV seriál) (2001)
odpad!USA hrály ve 2. světové válce veledůležitou roli, zbrojily totiž Němce, no měly z toho těžký prachy, že jo. Tím jejich vliv na průběh války končí, po handrkování v Tichomoří se přisockovaly do Evropy ve chvíli, kdy už byla porážka Němců nezvratná. Slízly smetanu a ještě dneska se bijí do prsou. Patetický nesmysl o tom, jak banda vylízaných bezmozků zachraňuje Evropu, co jinýho taky, že..
Nagano 1998 - hokejový turnaj století (video film) (1998)
Jo jo, to byla jedna ze tří olympiád, kde Teemu Selänne vyhrál kanadské bodování nebo střelce(někde i obojí). Ostatní hokejisté se v porovnání s ním mohou jít leda tak klouzat. Samozřejmě jsem měl radost, jak se Čechům dařilo, ale objektivně to byl z české strany urputný defensivní hokej, který kdyby na nás praktikoval soupeř, tak mu budeme spílat, že jen odporně betonuje (fotbalové Euro 96 taktéž).
Souboj s mozkem (studentský film) (2009)
Myslím, že téměř každý má pár zajímavých (pošahaných) kamarádů, takže bych obecně od filmu s takovým záměrem čekal více než jen vidět pár týpků, když lze vidět jiné třeba i pozoruhodnější běžně v reálu. Konkrétně u tohoto filmu bych bral navíc jako značné selhání, když tvůrce vybere tři lidi, z nichž na jednom není zajímavého nic, ačkoli se o to ten dotyčný velmi snaží. Pže mám značně omezenou slovní zásobu a nedařilo by se mi hledat korektní slova místo urážlivých, tak bych poznamenal, že hodnotím postavy dle dojmů z filmu. Nikoli konkrétní lidi, které vůbec neznám, jen jsem každého z nich viděl půlhodinku v televizi. I když reálně věřím tomu, že na komplexní pochopení prvního vystupujícího v celé jeho složitosti bohatě stačí třeba ta půlminuta, kdy mluví o Mozartovi. Ale jak alibisticky říkám, budu soudit pocity z filmu, ne konkrétní lidi, také i proto, že nepochybuji o každodenní návštěvě profilu tohoto filmu prvním vybraným, jenž tu určitě hledá, jaký udělal dojem. První z portrétů je podle mě jen o pozérském blbovi, jenž celé natáčení předstírá, jak chce zůstat v anonymitě, jak ho natáčení nezajímá, přitom si jej užívá a je šťastný, že ho někdo točí a poslouchá. Tento exhibicionista marně předstírající uzavřenost se poté srovnává s Mozartem, když zcela vážně prohlašuje, že je obdařen stejnou genialitou, akorát se mu jen nedaří své geniální náměty "vypotit" do reality. Co se mu však daří vypotit velice dobře jsou totální bezduché žvásty, jež považuje za velké myšlenky. Druhý týpek už zvláštní je, natáčení mu je lhostejné, akorát chtěl prostě pomoci kamarádovi, co potřeboval natočit o někom film. A ten kamarád točící film značně zneužívá laskavosti svého druhého objektu. Svět, ve kterém Shaddack žije mě sice nijak zvlášť neoslovuje, na druhou stranu musím ocenit, že ačkoli se pohybuje jen ve sféře počítačů, tak narozdíl od kdejakých ajťáků apod. se mi jevil jako inteligentní dobrák, jenž by měl potenciál myslet i mimo oblast jedniček a nul. Z mého pohledu byla však jednoznačně nejzajímavější postava třetí. A řekl bych, že by mě zaujala nejvíce i v těžší konkurenci, než jaká je v tomto filmu, kde si lze vybrat jen ze dvou zvláštních lidí a jednoho vola. Zatímco prostřední postava nic nepředstírala, první a poslední něco hrály, ovšem diametrálně odlišně. Hra prvního byla jen normálním pokrytectvím, zatímco Lubošovy mystifikace obsahovaly jakousi životní pravdu. Vlastně to z jeho strany snad ani nebyla hra, jakoby on sám žil ve světě, kde mezi klamem a skutečností nejsou žádné hranice, ve světě, kde se klam stává skutečností. Zajímavě vyznívá i rozdíl vyřčeného první a poslední postavou, ten první vypouští jen nehorázně hloupé žvásty a považuje je za vznešené myšlenky, zatímco Luboš mluví obyčejně, přitom co řekně, má hloubku. Vzhledem k rozdílné komplikovanosti třeba první a poslední osoby, by bylo vhodnější přenechat časový prostor první té poslední. Té první by se mohlo nechat například jen těch pár všeříkajících mozartovských vteřinek. A nebo celý film prostě o Lubošovi, jehož příběh je nejzajímavější, což si autor filmu moc neuvědomoval. Vašek je asi jeho nejlepší kámoš, takže si jej tam musel nacpat, ale jeho chyba, sám si zarobil na odpadovou první třetinu vlastního filmu. Na druhou stranu to neopodstatněné navážení se autora do Luboše bylo celkem produktivní, i když to tak určitě nezamýšlel. Celé to na konci vystihuje Luboš, když slyší, co ve své části blekotal první týpek Vašek. "Jsou to sračky... ale on je člověk". Vzhledem k nevyváženosti vybraných lidí je velmi nevyvážený i dojem z filmu, navíc mám pocit, že na pozitivních aspektech filmu nemá autor moc podíl. Asi nenatočil přesně, co chtěl, ale řekl bych, že je výsledek zajímavější, než kdyby se mu to podařilo. Pro jakési opodstatnění přítomnosti všech tří osob si lze říct, že každá zachycuje život v odlišně vnímáné realitě (1. pokrytecká realita, 2. virtuální realita, 3. mystifikační realita). Úplně poslední slova filmu, která autor dodal, aby vypověděl o Vaškově dobré povaze, vypovídají zejména o tom, že Vašek udělal "dobrý skutek" jen kvůli tomu, aby mohl říct "Vidíš, udělal jsem dobrý skutek", vo tom žádná.
RocknRolla (2008)
odpad!Vynikající (ve srovnání s Sherlockem Holmesem).
Strom bez listí (1986)
Strom bez listí obsahuje dva silné rodinné motivy, se kterými se jistě potýká spousta lidí. Prvním je jakási nezachytitelnost vzpomínky na starší generace. Jistě máme(měli jsme) rodiče, prarodiče, tety, strýčky atd., co pro nás znamenají velmi mnoho, ale oni měli takové příbuzné rovněž, jenže ty nám už připomínají jen jména na hrobech či v lepším případě i pár historek. Hlavní hrdina Stromu bez listí Hacu řeší tentýž problém s matkou, jež mu odešla, když byl ještě dítě. Nyní má strach, že až zemře i on, jeho matka bude zapomenuta, takže sepisuje vzpomínky na ni. Ta druhá záležitost je možná více mužským pocitem, neboť výčitky svědomí by ve většině případů měly být opodstatněnější u synů než u dcer. Matčina láska je jedinou láskou bezbřehou, takže tam "děti" budou mít vždy prakticky nezplatitelný dluh vůči svým matkám. Jedině dcery onu lásku mohou oplatit, ale až na svých dětech. Hacu byl rozmazlený benjamínek, což má stále před očima, vyčítá si teď ve stáří, jak se k matce choval. To alespoň částečné vynahrazení matčiny lásky má znemožněno tím, že mu matka odešla tak brzo. Ale mamky to snad chápou, že i když se chováte tak a tak.. no.. snad jo. Šindó natočil opravdu velice osobní film, nicméně nevím, do jaké míry je autobiografický. A ani to nechci zjištovat, ať už to je, jak to je, budu věřit tomu, že i dnes v roce 2011 má Kaneto Šindó stále tu možnost přijít za svou mamkou(ne do starobince) a oplácet ji lásku a péči, kterou mu ona věnovala, zejména, počítám tak, někdy v 10.tých a 20.tých letech 20. století.
Visions of Europe (video film) (2004)
Neironicky podotýkám, že mě vážně překvapilo, že tři nejlepší režiséři, co se tohoto projektu účastnili, natočili tři nejlepší povídky. Litva, moc fajn, ale při sledování jsem měl pocit, jakoby v té vodě byly hvězdičky eu, teď je tam však nemohu najít, takže to byla naštěstí jen vlčí mlha. Tarr taky skvělý a ani jemu bych nevyčítal, že se této agitky (celkové pojetí, ne všechny povídky jednotlivě) účastnil, jelikož je to třeba brát z pohledu, že ještě nikdy nebyla k Velkému Uhersku přistoupena tak rozsáhlá plocha, jako právě v den připojení evropskounijních území k maďarské supervelmoci. A nejlepší příspěvek přihodil Greenaway, jenž prošel asi jen díky tomu, že jej ty evrotroubové patrně nepobrali. Také celkem mile překvapily pseudostáty jako Malta či Lucembursko. Naopak hrozné jsou ty jihoevropské kousky, především ten řecký, který dnes ale nabývá na vtipnosti. Vidět pětiminutový řecký chalozpěv na EU, jak se vše zlepšilo a všichni se mají dobře, má vzhledem k současnému Řecku snad ještě vyšší výpovědní hodnotu, než příspěvek britský, na kvalitativně opačném pólu.
Patriot (1998)
Patriot pochopitelně ani zdaleka nedosahuje kvalit předcházejících seagalovských majstrštyků, nicméně je pořád lepší než cokoli, co přišlo po něm. Abolutní podhodnocenost tohoto filmu si vysvětluji jednak tím, že typický fanda těch dnešních hollywoodských áček nemá moc předpoklady k tomu, aby se v reáliích i filosofii tohoto filmu dokázal orientovat a hlavně se domnívám, že si spousta lidí při hodnocení zaměnila tohoto Patriota s tím emmerichovsko-gibsonovským brakem, jenž si zvolil stejný název, aby se mohl přiživit na Seagalovi. Nebýt té nepozornosti hodnotících, tak bych to viděl zhruba na hranici modré a červené.
Hlas moře (2004)
odpad!Hlas moře si hraje na odvážný film, navzdory faktu, že s jeho vyzněním dneska souhlasí už úplně každý, s výjimkou Henryka Laholy. Amenábar moc dobře ví, že jsou všichni pro, ale snaží se divákům nakecat, že je to přesně naopak, divák pak díky tomu nabývá pocitu, že jako jeden z mála sdílí ten správný názor a není omezený na rozdíl od těch, kteří jsou proti (reálně skoro nikdo takový není). To divákovi samozřejmě lichotí, že mu film říká, že sdílí ten názor, na nějž je potřeba jasná mysl, toto podlézání ze strany filmu samozřejmě bude chtít divák filmu nějak oplatit. Obvykle mi nepřijde moc dobré, když režisér jen přepapouškuje nejrozšířenější módní názor, aniž by do něj vnesl nějaké své vlastní pojetí, ale u Hlasu moře jsem za to naopak opravdu rád, pže kdyby taková trubka jako je Amenábar měla přijít s nějakou svoji vlastní myšlenkou, tak by to bylo ještě mnohem blbější. Takhle ta uslzená kaše s trapně pitvořícím se Bardemem, který má všechno na háku, všechny přeargumentuje, všem se vysměje a vše chápe, jen to skákání do vody mu moc nejde, bohatě stačí. Kdyby měl skutečný Ramón Sampedro možnost tento film vidět, nejlépe hned po úrazu, mohlo se mu jeho přání splnit mnohem dříve, už během sledování. Pokud Amenábarovi křivdím a on se ve skutečnosti nesnaží divákům nic nakecat, ale vážně věří tomu, že přišel s něčím obdivuhodným a bude muset odolávat většině sdílející opak, tak je jen obyčejný paranoidní blb. Dělat ramena 30 let po Francově smrti. Amenábar natočil film, kde řekl jen "já jsem pro"(což jsou prakticky všichni), to je vše, nic jiného ve filmu není, žádné otázky, nic, prostě měl jen někde v novinách říct, že je taky pro a nenatáčet kvůli tomu dvouhodinový patok. Hlas moře je typický rakovinotvorňák (ano, tento pojem jsem ukradl a možná si jej vykládám jinak) o "hrozně vážném tématu", co nemůže nezabrat.
Cellat (1975)
Jedná se o tureckou verzi Přání smrti, po pravdě to připomíná spíše Přání smrti II., které vzniklo v 80. letech, z čehož jasně vyplývá, že Michael Winner při natáčení dvojky vykradl turecký Cellat, takže Amíci kromě francouzských komedií remakovaly i turecké akčňáky. Většina fajnových scén je až na konci, takže klidně můžete hoďku přeskočit a pustit si až závěrečných 15 minut (třeba od scény mlácení hlavou o podlahu). A pokud vám i čtvrthodinová oběť tomuto filmu připadá velká, tak si stačí pustit trailer trvající 2 a půl minutky. Tam sice chybí ona krásná podlahová scéna, ale zase vám během něj za těch 155 vteřin zopakují 16krát název filmu CELLAT.
Amblin' (1968)
odpad!Nejlepší je scéna "láska na první pohled podle Stevena", když se ti dva poprvé spatří a koukají na sebe přes silnici. A další scéna "idylické jiskření podle Stevena", což je asi dvacetiminutové trefování plné čáry na silnici nějakýma peckama nebo co. Je hezky vidět, že ani v tak mladém věku nebyl Steven Spielberg nijak vnímavý a totálně postrádal smysl pro nenucenost, romantiku nebo lyričnost. Marná citu snaha. Naštěstí pro něho a jeho fanoušky si však zavčas uvědomil, že plytkost je jeho parketa, které lze dosáhnout i přímější cestou než jen tím, že se bude snažit o opak. Na obranu režiséra však musím říct, že mu tenhle výtvor nehorázným způsobem kazí "herci", zejména ten borec, jenž se po celou dobu filmu tváří jako těžkej dement (patrně Spielbergovo alter ego).
Zamilovaný Shakespeare (1998)
No, jedná se sice o hroznou klišébřečku, ale pokud jste bezbřeze tolerantní (jako třeba já) a nebudete od toho nic očekávat, tak se vám nakonec žaludek zvedat nebude. To hrozí pouze u královny a třeba i toho lorda, nicméně bych to považoval za velké plus filmu, neboť nechutnost těchto lidí má mnohem reálnější základy, než jak tomu bývá u jiných slátanin, kde se angličtí panovnící trapně glorifikují. Zamilovaný Shakespeare je také jeden z těch mnoha filmů, kde se nějaká ženská vydává za mužskýho (nebo obráceně), ale to přestrojení je tak zoufale blbé, že vypadá ještě více jako ženská než normálně. O to trapněji pak film působí, když divák vidí, jak jasnou ženskou všechny filmové postavy považují za chlapa. Chápu, že anglické a americké filmy bývají takové, aby cíloví diváci vše pochopili, ale myslím, že v tomto je až moc podceňují, diváci by určitě pobrali, kdyby ta ženská měla věrohodnější mužský převlek. Vlastně je ale dost možné, že nejde ani tak o úmyslné podceňování diváků režisérem, jako o nechápavost a neschopnost režiséra samotného. Celkově vzato tuto blbost plně nezavrhuji a dávám ji průměrné dvě hvězdičky za několik vtipných momentů, jež se opravdu povedly.
Pražská 5 (1988)
Když vyberu ze všech povídkových filmů, co jsem kdy viděl i neviděl, 5 nejdementnějších povídek, bude tam mít Pražská pětka neuvěřitelné 3 zástupce, kvalifikovanou většinu. Přesto ale musím dát hvězdičku, a to za čtvrtou část, která se mi líbila hodně a částečně i za tu divácky vděčnou pátou. Ale první tři fakt humus.
Knoflíkáři (1997)
Takový krásný odpad to mohl být, kdyby to ta nejprofláklejší povídka nepokazila.
Originalita (studentský film) (2009)
Vít Zapletal se vymanil ze zaběhnutého směru svých kolegů tzv. pražského tabákového realismu a natočil originální film, který i velice originálně pojmenoval. Jedná se o opravdu vynikající dílo, čehož si je i režisér sám dobře vědom. Při sledování Originality dosahuje divák až originální katarze, což je hlavním důvodem, proč si nepřející lakomec Zapletal syslí svůj film pro sebe a nechce jej pustit do oběhu. Jediná možnost jak film zhlédnout je zaplatit si audienci u režiséra v jeho přechodném bydlišti na Bertramce, které využívá tento vášnivý milovník nudismu zejména v době, kdy si své trvalé bydliště v Národním parku Podyjí nechává zdobit malováním pornofresek nebo instalací soch spoře oděných mužů. Jak asi už správně tušíte, tak právě originální orgie, které Zapletal ve svých honosných sídlech pořádá, byly hlavním zdrojem inspirace pro tento film. Zapletal připustil, že by Originalita, jež zatím lze vidět pouze v originální verzi, mohla jednou vyjít i na originálních dvd za originální cenu. Od filmu se distancuje herecký představitel přítele Petry Martin Jelínek, jenž si i vydupal odstranění svého jména z titulků (místo něj je uvedeno jméno smyšlené). Jelínkovi se nelíbilo, že jej Zapletal nechal předabovat, neboť mu do filmu nepasoval hercův soprán. O tom, že by celou úlohu hrál někdo jiný, však Zapletal vůbec neuvažoval, neboť moc dobře věděl, že by pro roli despoty sehnal těžko někoho vhodnějšího. Jelínek sice není zrovna dvakrát talentovaný herec, ale zde mohl patřičně rozvinout své osobní zkušenosti a temperament. O kvalitě filmu svědčí i úspěch v maďarském Székesfehérváru, kde probíhá jeden z NEJPRESTIŽNĚJŠÍCH festivalů západní části župy Fejér, odkud si Zapletal odnesl jednu z dvaadvaceti HLAVNÍCH CEN útěchy v kategorii moravští režiséři do 35 let. Sám Zapletal o filmu prohlásil: "Originalita je jediný můj film, který bych nedokázal natočit lépe."
Králova řeč (2010)
odpad!Životopisné filmy holt zabírají. Zvláště ty o paňácech na trůně Spojeného království. Navíc když se k tomu přimíchá další populární subžánr "život mentála", což přimíchat do britské královské rodiny není vůbec těžké, tak máme zaručený hit, který si popularitu ještě pojistí tím trapným klišé, že na začátku filmu je hlavní borec šmejd, jemuž něco nejde.. no a na konci, po vlivu nějakého bodrého chytráka, samozřejmě z nižších společenských vrstev, se jeho charakter vylepší a ta věc, jež mu činila problémy... no.. nebudu vykecávat rozuzlení přece.. zvláště takové překvapivé, to snad nikdo nemohl čekat. Byl jsem šíleně napjatý, jestli to odkoktá, nebo jestli to zvládne, u těchto filmů se to nikdy nedá předvídat. A aby ten hrdinný proslov o tom, že jsme (jakoby) ve válce (Ve skutečnosti zatímco Němci preferuji "Blitzkrieg", tak mi přijdeme s taktikou "počkáme, jsme na ostrově, třeba nás nechají, rozeberou si kontinentální Evropu a možná si nevšimnou ani našich kolonií, které si v poklidu šikanujem".) měl trochu šmrnc, tak jej podbarvíme nějakou geniální skladbou. A pže se jedná o vlastenecký proslov britského krále, tak by bylo vhodné zvolit nějakého britského klasického skladatele, ale pže žádného nemáme, tak si půjčíme Beethovena. Jo a špatný bratříček je samozřejmě ten, jenž ani nenechá svého koktajícího sourozence domluvit a navíc odmítne pokračovat v degenerativních sňatcích a ožení se z lásky, šmejd jeden... Na druhou stranu je fakt, že Eduard byl v Hitlerově zadnici nalezlý asi ještě o pár milimetrů hlouběji než Bertík, ale někdy nemá smysl porovnávat milimetry, když jde o metry. Navíc je tam nějak moc Churchill a nějak málo Chamberlain, divné co. Pokud někdo ve filmu koktá nebo tak něco, tak pro všechny automaticky hraje dobře. Představitel pokleslých romantických komedií Colin Firth sem sice svým žánrovým zaměřením vhodně zapadá, ale nepředvádí nic úchvatného, tohle by zvládl i Pitkin a možná lépe. Rádobynesnobský film o snobech, jenž se snaží své snobství obměkčit tím, že král řekne dvacetkrát zasebou slovo kurva nebo tak něco. Hahaha, u těch tvůrců, na které dav automaticky nadává, by to bylo trapné, avšak tady je to vtipné, co. Aspoň že ten Shakespeare prokázal soudnost a prozíravost a hodil tamtoho kralevice ze své vlasti raději do Dánska, aby se nejslavnějším citátem nestalo "koktat či nekoktat". Když už film o někom, kdo má problémy s řečí, tak by se nemuselo jednat o pitomce v primitivně vystavěné klišéstory, ale to bych chtěl od Anglie nebo od Hollywoodu nebo co to je, prašť jako uhoď, asi moc. Extrahloupému závěru tohoto hloupého filmu už chybí jen scéna, kdy by Jiřík za to, jak skvěle zvládl projev, obdržel přímo od Hitlera Železný kříž. Nechápu, že to ty pitomce ve štábu nenapadlo, filmu by to přineslo zajisté ještě více cen a nadšených diváků.
Za trochu lásky šel bych světa kraj (2008)
Původně se mělo jednat o volný remake westernu Tenkrát na Západě, pochopitelně skromnější verze. Režisér Jelínek však tvrdil, že při natáčení tak náročného filmu je nutné, aby se celý štáb dokonale stmelil, všichni se skamarádili, prostě aby vládla pohodová atmosféra. Během prvních šesti týdnů natáčení však na kameru nikdo ani nesáhl, probíhalo pouze ono stmelování a tak téměř celý rozpočet padl na cigarety a alkohol (podobné problémy s natáčením míval i Jelínkův vzdálený americký příbuzný Sam Peckinpah). Po natočení první scény, čekání na vlak (jako v TnZ), režisér pochopil, že svůj záměr nebude moci naplnit. Propustil tedy Víta Zapletala, jenž měl hrát mstitele Harmoniku a nahradil jej Kateřinou Nedomovou, přičemž jí však přezdívku Harmonika ponechal (vidíme, jak hlavní hrdina vyrývá v nádražní budově srdce s nápisem Harmonika), byť se samozřejmě jedná o úplně jinou postavu. Rozhořčený Zapletal, jindy naprosto mírumilovný člověk, se však na svou roli připravoval tak intenzivně, že v něm cosi z mstitele Harmoniky zůstalo. Rozhodl se pomstít, zasáhnout Jelínka tam, kde jej to bude nejvíce bolet. Což se povedlo, Zapletal ukradl režisérovy zásoby cigaret. Jelínek s vyčerpaným rozpočtem a cigaretovým absťákem se ocitl na dně. Naštěstí se však doslechl, že pokud by natočil film spadající do časového pásma 13 - 59 minut, dostal by mnohem vyšší finančí příspěvky. Do svého již hotového sedmiminutového snímku tak přidal dva tříminutové záběry (na nehybného hlavního hrdinu a na koleje). Nejen že tímto krokem protáhl stopáž a získal tak vyšší finanční prostředky, ale i samotný film získal na romantice, citu a myšlence. A to jen díky těmto dvěma scénám, bez nichž by film zapadl a nestal by se takovým hitem, jakým se stal. Na berlínské premiéře filmu však Jelínek lživě tvrdil, že ony dva záběry přidal záměrně, neboť si jejich sílu plně uvědomoval a nikoli, že mu šlo o to, aby získal na film vyšší dotace a mohl si tak dokoupit kartony cigaret. Režisér Jelínek usoudil, že původně plánovaný název "Tehdy na Západě" by nebyl vhodný, když nakonec natočil něco úplně jiného, tak pátral po něčem, co souvisí s láskou, čekáním atd. a napadl jej Máchův Máj, ale pže v roce 2008 už nějaký filmový projekt název Máj nesl, rozhodl se to obejít tím, že by jako název použil úvodní verš z Máje. Tak také učinil, teprve v listopadu 2010 si uvědomil, že si to vlastně zaměnil s Vrchlickým. Přemýšlel jsem, jestli dát jednu nebo dvě hvězdičky, ale režisér Jelínek mě po mém hodnocení kontaktoval a vydíral mě tím, že pokud nedám plný počet, tak do svého příštího filmu obsadí Terezu Voříškovou, čímž by ji pokazil její doposud bezchybnou hereckou dráhu. Samozřejmě moc nevěřím, že ona by film Martina Jelínka přijala, ale pro jistotu teda dám těch hvězd tak moc, že se v nich M.J. ztratí, nedopočítá se a bude si myslet, že jich je pět.
Entertainment (studentský film) (2010)
Režisér Jelínek natočil další ze svých ke kouření cigaret nabádajících agitek. Tentokrát svému záměru podřídil celý film opravdu nechutným způsobem, což je patrné zejména při oné tolik citované efektivní šestiminutové scéně zvedání špendlíků, kdy můžeme vidět, že se ve skutečnosti jedná o sirku, nikoli o špendlík (jak se nám autor poněkud neobratným způsobem snaží namluvit). V tento moment film přichází se zásadní otázkou: "Co hlavní hrdina s onou sirkou udělá ?". Divák teprve se seznamující s Jelínkovou tvorbou zůstane na pochybách, ale divák znalý Jelínkova díla si snadno domyslí, že hlavní hrdina si onou sirkou zapálí další cigaretu! Martin Jelínek je kromě své tvůrčí činnosti poměrně respektovaným odborníkem na propagandismus v československém filmu 50. let, odborná veřejnost jej v tomto považuje dokonce za autoritu vůbec nejvyšší v celé zemi. Jelínek tuto svou erudovanost dokonale zneužívá k tomu, aby divákovi vnutil svou základní myšlenku, že cigarety jsou jedinou správnou cestou, jak se dostat z tíživé životní situace. Pokud někdo ne zcela úplně rozumí, proč autor zvolil název Entertainment, nebude na škodu objasnit, že se jedná o velice šikovné zakamuflování značky cigaret, kterou z názvu filmu dostanete pouhým přehozením několika písmen. Ještě bych režisérovi vytkl zcela očividnou snahu zalíbit se Hollywoodu, jež se v plné nahotě projeví zejména výběrem cizinců. Film vydává onen cizinecký pár za francouzský, ale pozornému divákovi jistě neunikne, že se ve skutečnosti jedná o Amíky. Nicméně přese všechno si film nulové hodnocení nezaslouží a to za fakt, že představitelka Katky má zejména na začátku naprosto totožnou dikci, intonaci, výšku a barvu hlasu(to jsou tedy 4 přednosti filmu, ale možná z těch 4 slov jsou nějaká synonyma, takže 3 hvězdičky) jako Tereza Voříšková (kterou se Martin Jelínek marně snažil zlákat, jako pro film).
Oči černé (1987)
Teprve tady získaly všechny Mastroianniho postavy, jež celý život v Itálii a vůbec po Evropě vytvářel, pojmenování. Teprve v Rusku se ukázalo, že Mastoianniho role jsou vlastně zbyteční lidé, ale u Itálie to asi člověka tak nenapadne. Oči černé obsahují tu podle mě vůbec nejromantičtější a nejgalantnější scénu v historii filmu (kterou teď vykecám, tak bacha), a to když Anně ulétne klobouček do jakéhosi bahnitého bazénku, načež se Romano bez mrknutí oka zvedne ze židle a ve svém bílém obleku s holí v ruce vkráčí do onoho bahna, přičemž nezapomene na klobouk přiložit květy, které uprostřed bazénku pro okrasu byly. Myslím, že tohle je snem mnoha žen, aby jim někdo někdy v životě přinesl klobouček z bahna a zároveň je to snem mnoha mužů, aby jim okolnosti, vítr a bahno dali příležitost takové gesto vykonat. A na filmovém plátně, tak aby to všichni viděli, to nemohl udělat nikdo jiný než Marcello Ma(e)stroianni.
Blízká setkání třetího druhu (1977)
Tak krásně nám ta 70. léta v Hollywoodu navázala na léta 60., tak skvělé filmy se tam tehdy točily, jenže se začínalo pomalu smrákat. Na konci 70. let přišli Lucas a Spielberg s těma svýma na speciálních efektech založenýma blbinama, diváci si to začali žádat a to byl počátek konce. První volbou pro hlavní roli byl Steve McQueen, naštěstí i na sklonku svého života prokázal dobrou intuici a nezradil. Spielberg má mnohem mnohem pitomější filmy, ale tento spoluodstartoval přeměnu HW v břečku. Nicméně tuto skutečnost teď budu ignorovat a hvězdičku, kterou si sám za sebe jakožto film bez ohledu na kontext vzniku zaslouží, mu dám.
Fontána (2006)
odpad!Sranda, jak se spoustu těch, již žijí v podstatě jen ze současného Hollywoodu(apod.), snaží vždy nějaký do toho spadající brak prezentovat jako něco přesahujícího, aby sami sobě nalhávali, že se jim nelíbí jen přízemní hollywoodské výtvory. To pak tady u největších slátanin v komentářích létají slova jako: filosofická (prznitelé filozofická) výpověď, umělecké dílo, filmová báseň. Filmy, jimž by tyto přívlastky skutečně náležely, diváky omezující se jen na současný Hollywood většinou nudí, takže je pak mají tendenci přisuzovat i takovýmto blbostem. Klidně ať se tenhle film komukoli líbí, o to nejde, to je naprosto v pořádku. Buď prostě dám pět hvězd, řeknu si, jak to bylo dobré, jak mě to bavilo, jak mě Hollywood zase nezklamal, ale nebudu si tady vycucávat z prstu něco o hloubce, poetice a umění. Nehledě na to, že se tím v podstatě usvědčuji z toho, že si filosofický přesah pletu se slabomyslností, filmové básnictví s vykalkulovaným citovým vydíráním a umění s komerčním fakem.
Opus pro Smrtihlava (1984)
S tím chvalozpěvem na komanče to není ani zdaleka tak horké, jak tu někteří píší. Prostě klasika: rodinné zázemí dítěte (vztah k hudbě), kariérní růst, atentát. Dost se tu věnují vztahům mezi jednotlivými nácky, což je jedním z plusů, pak třeba některé záběry (např. pohřeb, odsouzení pravoslavných), ale to je u těchto dokumentů asi nutnost. A překvapilo mě, že byl Heydrich po fyzické(sportovní) stránce takový lempl.
Na vlastní nebezpečí (2007)
odpad!Krobotovi odpad dávat nechci a té Rumunce taky ne, ale nedá se no.