da-a

"Tam někde venku je ostrov." 1. řada 90 % - 2. řada 100 % - 3. řada 80 % - 4. řada 90 % - 5. řada 90 % - 6.řada 100 %. ----- Gargantuovsky propracovaný, realizovaný, ambiciózní televizní projekt, který naskrz všemi sezónami fascinoval příběhovou stavbou i vlastní mytologickou nadstavbou. Tvůrci uměli věci pořádně zamotat a nebáli se různých časových rovin, faktických paradoxů i filozofických podtónů, to vše ovšem vždy ve službách návratů k věčným tématům lásky, víry a touhy, při kterých si naopak zachovávali až tvrdohlavou, očistnou jednoduchost..Ne pokaždé tyto dva hlavní proudy šly ruku v ruce bez viditelného tření, zcelující výsledný dojem ve velkém plánu však bez problémů naplňovalo vědomí, že megapříběh Ztracených vám vypráví mistři svého oboru .

1. Řada: 80% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * 4. Řada: 90% * 5. Řada: 80% * 6. Řada: 80% * 7. Řada: 90% * 8. Řada: 90%. Seriál, který se celou dobu vyvíjel a přesto si zůstal věrný a podobný. Ukázal souboj temné a světlé strany v člověku, kde se podle všeho nikdy neměl odehrát. A stejně jako krev přicházel v drobných kapkách i velkých kalužích, analýza každé stopy v něm byla fascinující.

Před čtyřmi lety měla jeho tvář navždy zmizet z obrazovek i sledovacích monitorů a mýtus o Jacku Bauerovi nabýt rozměrů natolik obsažných, že jej mohl ukončit už jen on sám. Bohužel pro nás, Jack nikdy nebyl poslem dobrých zpráv... Jedna z pouček praví, že seriálové legendy se nevrací, aby pokračovaly. Některé bývají ze svých časů znovu probuzeny, aby podchytily nálady a vkus nové generace diváků a s novou krví v žilách si nazpět vybojovaly své místo v síni slávy, do které mohou znovu patřit. Ale nemohou si dovolit začínat tam, kde před lety přestaly a doufat, že čas bude znovu stát při nich. Že doba nevykročila kupředu natolik, aby je učinila ztracenými ve světě, který kdysi pomohly vytvořit. Že se nestanou - mezi potřebnými - zbytečnými. Naštěstí Jack Bauer vždy věděl o úskalí času své. Proto se naučil běhat maratón tam, kde ostatní teprve přecházeli z volné chůze na lehký sprint. Proto, když odezní tikot času vyměřený pro „Live Another Day“, divák nemá před sebou sérii unavenou svojí historií a běžící na volnoběh, ale seriál, který při zkušenostech nabytých ve 200 + epizodách nevyměnil sebevědomé vypravěčství za oddřenou rutinu a integritu svých pracně vystavěných charakterů za plochou nostalgii. Naopak, se svým brilantně využitým filmovým zázemím, jedinečným real-time formátem určujícím styl i témata vyprávění, schopností nekonečné variace dobře známých motivů svého žánru kombinovanou s ochotou včlenit nové prvky odpozorované z právě prožívané reality do strhujícího mixu fikce a skutečnosti, může působit anachronicky stejně směle a rozhodně jako stále poutavě i novátorsky, doložit důkaz o svých neměnných kvalitách a zároveň napínat změnami směrů děje, úhlů pohledu a pozic svých (anti)hrdinů. Ne, že by cokoliv menšího mělo v jejím případě mít právo na úspěch. Tím spíše se nic nevyrovná pocitu, když bývalý favorit přijde na hřiště zaběhnout si jedno vítězné kolečko navíc, a v soustředěném klusu zjistit, že diváci přišli a tleskají. Že neběží proti proudu času, ale stále s ním.

Rozpočtové výkazy na kvartální období s vzácností života v chaloupky stínu neoperují. O to tvrdší bude poznání, že Na´vi svou planetu za dálnici a pivo nevymění. Na Avataru je očividné, že je koncipován především jako úvod do světa nové technologie, čemuž je mnohé podřízeno: zápletka, postavy, poselstva, vizuál i sama podstata filozoficky obdivuhodně balancovaného světa. Mnoho věcí je tu představeno už jen proto, aby na ně byla radost pohledět a aby mohly být vyvedeny ve fantastických detailech, přičemž k řádu přírody se přistupuje metafyzicky, nikoliv exploračně vědecky. James Cameron totiž - alespoň v první části plánované trilogie - nikterak netouží zkoumat detaily fungování světa, který tak pracně stvořil, nejprve jej divákům musí uvést v život prostřednictvím evoluční techniky 3D snímání, která svůj potenciál teprve nachází, převážně tam, kde se vyskytuje sytě kontrastní fauna a flóra. A je to pohled hodný Bohů. Pokud budeme Avatara vnímat jako snímek dvou polovin, kde ta první neodvratně směřuje od úprku k útoku a hlavní atrakci filmu, je nezvratným dokladem Cameronova zápalu, že pamětihodných záběrů a scén je v obou částech stejné množství. Svým způsobem nás staví do situace, kdy znovu jako filmoví elévové se teprve dotýkáme nečeho dosud nepoznaného, ale díky nesmrtelnému a dobře čitelnému příběhu dobra se zlem nejsme vystaveni komplexním vyprávěčským metodám. To poutá stoprocentní fixaci divákova zájmu na vyprávění obrazem, skrz pocity a smysly, kterým chybí už jen cítit vůně a pachy, aby se iluze stala reálnou. Z příběhového hlediska se film od ostatních komerčních trháků obdivuhodně vymyká tím, koho dosazuje na pozici agresora a kdo je nucen bojovat o holé modré životy. Ukazuje na korporátní smysl pro právo a nenechavost bez okolků a starostí s přijetím u té části publika, která bude autory podezírat z pokrytectví vzhledem k příslušnisti k finančním sférám, ze kterých sám vzešel. Ale to už je vědomé riziko, se kterým Avatar nemá cíl ani chuť bojovat. Jeho pravým nepřítelem je lhostejnost a ignorantství, nikoliv cynismus a uštěpačnost, kterým se obloukem vyhýbá svou odvážnou otevřeností jít přímo k jádru věci a pointě, které vlastně děsí víc než uklidňuje: že ve chvíli nejhorší nás Eywa nebo cokoli při ní vyslyší.

Po třiceti letech do města Derry ve státě Maine opět přijel cirkus a Robert "Bob" Gray má v rukávu nové triky k předvedení. Nová generace dětí je ale něčím speciální... "To není mistrovským počinem a ani neaspiruje na to být nejdůstojnější adaptací Kingových knižních biblí. S televizní produkcí v zádech a kvalitními herci v popředí servíruje předtím i potom neslavný Tommy Lee Wallace přesto svoji hvězdnou chvilku, když pěkně po Carpenterovsku režiruje hezky vyzobané rozinky pamětihodných momentů předlohy v přijemně neafektovaném duchu a nenákladně starosvětsky. Nevyhnutelně tak "To" očesává o hned několik dimenzí, v knize do mystična a nadživotní osudovosti dovedených, na druhé straně ale s přehledem ilustruje potenciál látky, která by ve svých ambicích vystačila na trilogii celovečeráků či pár sezón vysokorozpočtového seriálu. Velmi dobře je podchycen fyzický základ "Toho" - Tim Curry je jako Pennywise ikonický, střet s bílou hmatatelnou září dětí ve stokách symbolický a finální představa oživlé noční můry v podobě pavouka se zářícím srdcem překvapivě dobře trikově sestříhaná. Navíc - podobně jako v knize - jsou obě části (dětská a dospělá) vystavěny tak, aby oslovovaly svými metodami právě kýžené publikum a nacházeli v nich témata jako počínající pocit zodpovědnosti a prahu dospívání, stejně tak i ztrátu iluzí a neochotu k přehnaným fantaziím. Divák knihy neznalý nepochopí, proč se klaunovy oběti "vznášejí" ani proč jako dospělí musejí vstoupit do brlohu skrze dveře zvící velikosti trpasličí nory - ty jsou tam jako úlitba Kingovým čtenářům, kterým ale nemůžou přinést více než rozvzpomenutí se na epickou knižní verzi, kde působily o sto procent patřičněji. Ono se totiž velmi těžce bojuje proti nejsilnější čtenářově zbrani - jeho vlastní představivosti. A právě na to dojíždí jinak velice solidní Wallaceovo snažení - ve filmu nemůžete s dostatečným zadostiučiněním zobrazit boj s bytostí, která imaginací děsí a jí se živí, světy a dětí požírající.

Neví kdo jsou ani co chtějí. Peníze nemá, zato umí různé věci - takové, které dělají špatným lidem ze života noční můry. Pokud jeho dceru pustí, nechá je navždy být. V opačném případě po nich půjde, najde a zabije. Tak hodně štěstí. Liam Neeson překvapil. V minulosti sice občas pošilhával po metách jako lana ocelových svalů a pohledů, ale k vždy mu k tomu scházelo navíc pár midichlorianů. Ty ale v Paříži musel fasovat nitrožilně, protože Síla stojí tentokrát sakra při něm. A tak exceluje stylem, který je jeho typu a věku přirozený a drtí rychle, efektivně a ve velkém. Režisér Pierre Morel nemá originálních nápadů, jak pojmout misi jednoho muže a tisíců způsobů smrti, zato má hodně nakoukáno a ví, jak co v žánru neředěné akce funguje a jak tomu dát fasádu tak naleštěnou, že se i samotné jeho vzory zastydí ve své náhlé matnosti. Je to jízda na samé hraně únosnosti, když taťku s průpravou agenta bez slitování nechá demolovat fasády zákonuplachých občanů krvavě sladké Francie s takovým gustem, že o jeden výstřel s úchopem a přehozem navíc a celé univerzum vybuchne, vysíleno ale šťastno, že si mohlo k posledku užít takovou řež. Od vlažnějšího úvodu se napětí a tempo stupňují závratnou rychlostí a při závěrečném zúčtování na lodi musí zaplesat srdce každého rváče a fanouška precizních procesů neminoucího soudce Lynče. Navzdory veškeré snaze nejen dostihnout, ale i překonat své velké vzory tria "J before B" se však majestátem se vší pravděpodobností Bryan Mills přeci jen nestane. Pyšní se jak ikoničností Jamese Bonda, vynalézavostí Jasona Bourna a agilitou Jacka Bauera, nevlastní ale příběhové zázemí ni kulturně-společenýský přesah každého z nich. Jeho působení po zhruba 96 hodinách pozvlolna vyprchává, až zbyde jen težká kocovina a nejasná vzpomínka z opojení stejně tak náhlého jako překvapivého. A v tom právě tkví ta nejdůležitější lekce filmem udělená: že ty nejlepší kousky z historie moderní kinematografie čisté akce vyskládané v těsném sledu za sebou svou účinnost nenásobí, nýbrž ztrácejí. Chtělo to jednoho na*raného Neesona, ale třeba si to pamatovat.

1. Série: Studie v růžové: 90% Elegantní úvod do modernizované verze Sherlocka Holmese: hladší vypulírovaného skla, ostrovtipnější nabroušené břitvy a prozářený nápady jak vyprávět velmi vizuálním inovativním stylem. Co do pointy banálnější, génia uvnitř nezastiňující. --- Slepý bankéř: 90% Odvážnější a rozmáchlejší, vpravdě comicsovější a fantasknější, nikoliv však horší nebo nezdravě přehnané. Vztahy mezi postavami se prohlubují a metody vyšetřování následně formují. Šestáková hra světel a stínů Sherlockovi sluší stejně jako neony velkoměsta a komorní nálada. --- Velká hra: 70% Nezdravě přehnané, tentokrát ano. Toť prokletí sebejistého zakončení jinak výtečné minisérie, které před cílem vychrlilo až příliš hojného materiálu s překvapivě rychlou expirační lhůtou, kde pomatený Moriarty nemůže být jedním z kladů. Na jedničku zvládnuté řemeslné umění nenabízí zisk z investice divákova soustředění, protože nástup a výstup se ukončil a koleje příběhového spletence jsou neoblomně nalajnované, a zrovna při absurdním závěru bych z rozjetého vlaku vystoupil docela rád...

Právnická profese jako kolbiště, kde se snadno ztrácí nadšení i ideály, a kde mrchy obírají mršiny s gustem a bez skrupulí. Zkoušku charakteru v režii Patty Hewisové ustojí jen jí podobní. Seriál Damages (šílený český ekvivalent mi prsty odmítají nadatlovat) dobře vysledoval funkční trendy nové seriálové vlny a příjemně, po svém a s invencí předvádí realisticky působící, vážně podaný a pevně usazený příběh rozvíjející se ve dvou časových rovinách. V jedné nadějná právnička koná první nesmělé kroky v renomované firmě právní extratřídy, v druhé je obviněna z vraždy a s mrtvolnou prázdnotou v očích dokládá ztrátu veškerých iluzí. Dopátrat se pravých příčin je případ pro diváka jako dělaný, přičemž o nečekané zvraty, osobní dramata, podlé úskoky i krev a slzy žádná nouze není. Příběh má nerušeně soustředěné tempo a neustále inspiruje divákovu fantazii rozvíjet odhalené motivy z "budoucnosti", a přilívá olej do ohně již tak žhavé mimosoudní kauzy s jen zdánlivě typickým obviněným. Velmi lidsky přitom cílí do osobnostních podlaží postav, na jejichž základech staví ohromující klenbu pečlivě zamotaných a protkaných akcí a dějů, které dokáže rozplétat s mimořádnou efektivitou. Posilněn výbornými hereckými výkony (Byrne, Close, ale zejména seriálový matador Željko Ivanek a čestně nečestný Ted Danson) a podpořen silným scénářem přidává plyn až k podlaze, aby jeho závěrečný díl mohl být dobrý - mohl by být i lepší? Damages využívají efektu "clony", ve které se dynamickým způsobem blížíte k očekávanému "bodu zlomu", který funguje, ale už nešokuje, protože je podvodný, nedořečený či obojaký. Například když Ellen odmítne klíčovou nabídku a tu samou pak za vteřinu přijme, ale mezitím se odehraje kus velice zásadního děje. Těmito rafinovanostmi se má vyprávět lepší příběh, ale právě zde vítězí scenáristův pragmatismus před pravdivostí a zabraňuje seriálu získat větší dávku ovací. Navíc se touto metodou odhaluje, že ne vše řečené je v seriálu nezbytné a celková plynulost tím trpí (zejména linie s Tomovým dilema, zda zůstat či odejít, zabírající plochu celého dílu, žádnou pointu neprezentující). Zbytek seriálu je však vskutku povedený a nic mi nemůže zabránit těšit se z dalších sérií. 1. ŘADA: 80% -------------------------------- Druhá série vyměnila chamtivého člověka za chamtivou bestii s nedozírnými možnostmi a osobní tragédie rozpadu za neosobní energetický konglomerát s potřebou spekulovat s cenami pomocí majoritních podílů jak dělaných k vydírání zasíťované veřejnosti. Patty Hewes tedy bere právo na fair play byznys na svá bedra a odhaluje pěkné hnusy, i když jí samotné teče máslo po hlavě, tající díky mstivé Ellen Pageové. Tímto se vyrovnává dluh otevřeného konce minulé sezóny, dále se větví a zračí schopnost scenáristů zápletky předčasně neopouštět, když ještě mají co říct. I tentokrát se hraje na více úrovních, přičemž ta osobní je poháněna nejednoznačným Williamem Hurtem a vršícími problémy s manželem a synem dravé advokátky. Znovu platí, že na soudní pře při všech intrikách a tajných machinacích vlastně ani nedojde a vše se vyřeší za zavřenými dveřmi, což trošku ubírá na dramatičnosti. Narozdíl od první řady se tady ale naštěstí hraje s otevřenějšími kartami a jekékoliv náhledy do budoucnosti neslouží k matení obecenstva, nýbrž k posílení jeho apetitu se stále maličko pofidérním řešením. Jak Closeová, tak Byrneová se vidno ve svých postavách uvelebili a jejich vzájemné jiskření s podtóny mnohotvarých přetvářek koření stejně slušnou zápletku jako v prvním roce. Nelze se však stále zbavit pocitu, že by tvůrci mohli jít v některých věcech dále - závěry udělat fatálnější - a jiné, např. propojování budoucnosti s přítomností, zbavit nadbytečných point. Co se ale velmi cení, je inteligence a smělost, se kterými nám odhalují spletité společenské džungle současnosti- a dávají vědět, že i ti mocní se jednou musí nutně spálit: když už ne o zákon a pořádek , tak o své vlastní plameny, které rozdmýchali v touze vlastnit a ovládat a nedokáží jim ustoupit. 2. ŘADA: 80%

Ve spálené zemi se plodiny ni naděje pěstovat nedají a vychovávat zde potomka by se zdálo čirým šílenstvím. Ve světě, který tak vnímá hrdinství, Viggo Mortensen obdivuhodně blázní. Některé filmy si vystačí s málem, a přesto zapůsobí. Stačí silná výchozí situace, schopnost perfektní obrazokresby, umělecké cítění a tok myšlenek v celistvých záběrech a scénář vědoucí, o čem se tu vypráví. K tomu duo generační bariérou oddělených, ale příbuzensky spjatých hrdinů, herci ztvárněnými natolik přirozeně a intenzivně, že vás táhnou k sobě ve všech svých bolech, nadějích a snech, kdy vám s nimi bude zima, kdy budete mí hlad, strach, soucit i zlost a že zakusíte, jak chutná prošlá lepkavá kola post - apokalyptického automatu minulosti prolitá vyprahlým krkem neznalého dětského hrdélka . Cesta je filmem dost specifickým, ale tak přirozeným a samozřejmým, až skutečným. Vztah ochranářského otce a zranitelného syna je alfou a omegou vyprávění, zvláště když ve vzduchu vane všeprostupující pach smrti a kde režisér Hillcoat vyluzuje emoce zpodobněním úlohy rodiče připravující svou ratolest na život v krutém světě, který jim luxus být spolu nadlouho nepřipustí. Film využívá madmaxovský prostor chamtivosti po všem, co ještě zbylo k využití (s lidským masem v to započítaným) s nebývalou efektivností, ale nikdy nedovolí, aby na sebe strhl většinovou pozornost a stal se něčím víc, než jen velepůsobivým důvodem pro vnitřní drama a napětí. Je zkrátka vypilovaný, a i když svým druhem takový, který dvakrát do roka rozhodně neuvidím, zážitek z něj je trvanlivý s neznámým datem spotřeby - jasný znak výborných ingrediencí.

Stal se troskou z vlastního přičinění a stínem z lepších časů. Klouže do temnoty žalu a permanentních kocovin a světlo na konci tunelu jen tak neuvidí. A moc dobře ví, že než bude líp, bude mnohem hůř. MR73 je film plný tvůrčích rozporů. Evidentně se snaží vymezit fabrikovaným americkým kriminálkám podobného žánrového zařazení tvůrčím využitím "art" postupů a nekonvenčním přístupem zajišťujícím divácké nepohodlí zpodobňující do neštěstí uvržené postavy, prosycené pohlcující depresí z nemohoucnosti postavit se čelem korumpovaným soukolím vlivných mocipánů, kterým není lecos vhod. Působivá kamerová práce a pečlivý střih pak dodají atmosféru tak hustou, potemnělou, mlžnou a deštivou, jako samo nitro hrdinů, když úleva od bolesti nepřichází, jen roste jak zhoubný nádor, co se brání operování. Navíc má Olivier Marchal oporu ve vlastních zkušenostech a talentu všímat si detailů v ději a také v autentickém podání Daniela Auteuila, který se záměrně skromnějším výrazivem zdárně vyzařuje ničivé běsy deroucí se na povrch. Jenže, jenže. Ono moc dobře nejde se vymezit vůči zažitým standardům a přesto kolem nich stále kroužit - skutečnost, že příběh byl sestaven z reálných předobrazů, nic bohužel neusnadňuje - a divácká (tedy má) investice pozvolna prchá, když jsem svědkem nasazení příběhu na dobře vyježděné koleje a kdy všechna netypičnost vyznívá jen jako jakési pozlátko z druhé ruky. Tím pádem žádná z katarzí na mě nemůže zafungovat jak by měla, jen jsme se složitými cestami dostali k něčemu již viděnému, (naštěstí jen) ve filmu zažitému a sdělenému. Což vnímám jako tvůrčí prohru právě proto, že dohoda mezi mnou a tvůrci se zdála býti jasnou: my ti dáme strašlivě pomalu plynoucí a hutně náladový děj s nesympatickým postavami, svrab a smrad zatuchlé francouzské kriminálky a reálný look a ty naopak s koncem očekávej mimořádný výnos silného zážitku. A nikoliv, jen komplikovaně vstříc prostému, co už jinde fungovalo lépe. Možná je mé nízké hodnocení způsobeno i tím, že dost dobře nemůžu soucítit s obětí, která si přeje, "aby vrah zabíjel zase, když už je teda pustěnej, ať všichni čumí" a tato z výčitek mu pak do vězení pošle nejen osobní dopis, ale i vlastni FOTKU. Dalším motivem je šéfka útvaru, která se stává stále bezradnější a svým milencem ubitější, ale přiliš pasivní, než aby udělala krok stranou (a mně zavdala příčinu se o ní zajímat). Když nevěřím pravdivé story, něco být špatně musí. Nakonec je tak MR73 hrou na skutečnost, kterou se příliš nevyplatilo sledovat: efektní a vzletnou bublinou, která v kritickém bodě vzestupu praskne a zmizí.