da-a
Lukáš Svoboda
okres Jihlava
Between life, death... and sand
email pozpátku: ovs-kul (a) seznam.cz
3 body
okres Jihlava
Between life, death... and sand
email pozpátku: ovs-kul (a) seznam.cz
3 body
Moje komentáře
96 hodin (2008)
Neví kdo jsou ani co chtějí. Peníze nemá, zato umí různé věci - takové, které dělají špatným lidem ze života noční můry. Pokud jeho dceru pustí, nechá je navždy být. V opačném případě po nich půjde, najde a zabije. Tak hodně štěstí. Liam Neeson překvapil. V minulosti sice občas pošilhával po metách jako lana ocelových svalů a pohledů, ale k vždy mu k tomu scházelo navíc pár midichlorianů. Ty ale v Paříži musel fasovat nitrožilně, protože Síla stojí tentokrát sakra při něm. A tak exceluje stylem, který je jeho typu a věku přirozený a drtí rychle, efektivně a ve velkém. Režisér Pierre Morel nemá originálních nápadů, jak pojmout misi jednoho muže a tisíců způsobů smrti, zato má hodně nakoukáno a ví, jak co v žánru neředěné akce funguje a jak tomu dát fasádu tak naleštěnou, že se i samotné jeho vzory zastydí ve své náhlé matnosti. Je to jízda na samé hraně únosnosti, když taťku s průpravou agenta bez slitování nechá demolovat fasády zákonuplachých občanů krvavě sladké Francie s takovým gustem, že o jeden výstřel s úchopem a přehozem navíc a celé univerzum vybuchne, vysíleno ale šťastno, že si mohlo k posledku užít takovou řež. Od vlažnějšího úvodu se napětí a tempo stupňují závratnou rychlostí a při závěrečném zúčtování na lodi musí zaplesat srdce každého rváče a fanouška precizních procesů neminoucího soudce Lynče. Navzdory veškeré snaze nejen dostihnout, ale i překonat své velké vzory tria "J before B" se však majestátem se vší pravděpodobností Bryan Mills přeci jen nestane. Pyšní se jak ikoničností Jamese Bonda, vynalézavostí Jasona Bourna a agilitou Jacka Bauera, nevlastní ale příběhové zázemí ni kulturně-společenýský přesah každého z nich. Jeho působení po zhruba 96 hodinách pozvlolna vyprchává, až zbyde jen težká kocovina a nejasná vzpomínka z opojení stejně tak náhlého jako překvapivého. A v tom právě tkví ta nejdůležitější lekce filmem udělená: že ty nejlepší kousky z historie moderní kinematografie čisté akce vyskládané v těsném sledu za sebou svou účinnost nenásobí, nýbrž ztrácejí. Chtělo to jednoho na*raného Neesona, ale třeba si to pamatovat.
Sherlock (TV seriál) (2010)
1. Série: Studie v růžové: 90% Elegantní úvod do modernizované verze Sherlocka Holmese: hladší vypulírovaného skla, ostrovtipnější nabroušené břitvy a prozářený nápady jak vyprávět velmi vizuálním inovativním stylem. Co do pointy banálnější, génia uvnitř nezastiňující. --- Slepý bankéř: 90% Odvážnější a rozmáchlejší, vpravdě comicsovější a fantasknější, nikoliv však horší nebo nezdravě přehnané. Vztahy mezi postavami se prohlubují a metody vyšetřování následně formují. Šestáková hra světel a stínů Sherlockovi sluší stejně jako neony velkoměsta a komorní nálada. --- Velká hra: 70% Nezdravě přehnané, tentokrát ano. Toť prokletí sebejistého zakončení jinak výtečné minisérie, které před cílem vychrlilo až příliš hojného materiálu s překvapivě rychlou expirační lhůtou, kde pomatený Moriarty nemůže být jedním z kladů. Na jedničku zvládnuté řemeslné umění nenabízí zisk z investice divákova soustředění, protože nástup a výstup se ukončil a koleje příběhového spletence jsou neoblomně nalajnované, a zrovna při absurdním závěru bych z rozjetého vlaku vystoupil docela rád...
Patty Hewes - nebezpečná advokátka (TV seriál) (2007)
Právnická profese jako kolbiště, kde se snadno ztrácí nadšení i ideály, a kde mrchy obírají mršiny s gustem a bez skrupulí. Zkoušku charakteru v režii Patty Hewisové ustojí jen jí podobní. Seriál Damages (šílený český ekvivalent mi prsty odmítají nadatlovat) dobře vysledoval funkční trendy nové seriálové vlny a příjemně, po svém a s invencí předvádí realisticky působící, vážně podaný a pevně usazený příběh rozvíjející se ve dvou časových rovinách. V jedné nadějná právnička koná první nesmělé kroky v renomované firmě právní extratřídy, v druhé je obviněna z vraždy a s mrtvolnou prázdnotou v očích dokládá ztrátu veškerých iluzí. Dopátrat se pravých příčin je případ pro diváka jako dělaný, přičemž o nečekané zvraty, osobní dramata, podlé úskoky i krev a slzy žádná nouze není. Příběh má nerušeně soustředěné tempo a neustále inspiruje divákovu fantazii rozvíjet odhalené motivy z "budoucnosti", a přilívá olej do ohně již tak žhavé mimosoudní kauzy s jen zdánlivě typickým obviněným. Velmi lidsky přitom cílí do osobnostních podlaží postav, na jejichž základech staví ohromující klenbu pečlivě zamotaných a protkaných akcí a dějů, které dokáže rozplétat s mimořádnou efektivitou. Posilněn výbornými hereckými výkony (Byrne, Close, ale zejména seriálový matador Željko Ivanek a čestně nečestný Ted Danson) a podpořen silným scénářem přidává plyn až k podlaze, aby jeho závěrečný díl mohl být dobrý - mohl by být i lepší? Damages využívají efektu "clony", ve které se dynamickým způsobem blížíte k očekávanému "bodu zlomu", který funguje, ale už nešokuje, protože je podvodný, nedořečený či obojaký. Například když Ellen odmítne klíčovou nabídku a tu samou pak za vteřinu přijme, ale mezitím se odehraje kus velice zásadního děje. Těmito rafinovanostmi se má vyprávět lepší příběh, ale právě zde vítězí scenáristův pragmatismus před pravdivostí a zabraňuje seriálu získat větší dávku ovací. Navíc se touto metodou odhaluje, že ne vše řečené je v seriálu nezbytné a celková plynulost tím trpí (zejména linie s Tomovým dilema, zda zůstat či odejít, zabírající plochu celého dílu, žádnou pointu neprezentující). Zbytek seriálu je však vskutku povedený a nic mi nemůže zabránit těšit se z dalších sérií. 1. ŘADA: 80%
Cesta (2009)
Ve spálené zemi se plodiny ni naděje pěstovat nedají a vychovávat zde potomka by se zdálo čirým šílenstvím. Ve světě, který tak vnímá hrdinství, Viggo Mortensen obdivuhodně blázní. Některé filmy si vystačí s málem, a přesto zapůsobí. Stačí silná výchozí situace, schopnost perfektní obrazokresby, umělecké cítění a tok myšlenek v celistvých záběrech a scénář vědoucí, o čem se tu vypráví. K tomu duo generační bariérou oddělených, ale příbuzensky spjatých hrdinů, herci ztvárněnými natolik přirozeně a intenzivně, že vás táhnou k sobě ve všech svých bolech, nadějích a snech, kdy vám s nimi bude zima, kdy budete mí hlad, strach, soucit i zlost a že zakusíte, jak chutná prošlá lepkavá kola post - apokalyptického automatu minulosti prolitá vyprahlým krkem neznalého dětského hrdélka . Cesta je filmem dost specifickým, ale tak přirozeným a samozřejmým, až skutečným. Vztah ochranářského otce a zranitelného syna je alfou a omegou vyprávění, zvláště když ve vzduchu vane všeprostupující pach smrti a kde režisér Hillcoat vyluzuje emoce zpodobněním úlohy rodiče připravující svou ratolest na život v krutém světě, který jim luxus být spolu nadlouho nepřipustí. Film využívá madmaxovský prostor chamtivosti po všem, co ještě zbylo k využití (s lidským masem v to započítaným) s nebývalou efektivností, ale nikdy nedovolí, aby na sebe strhl většinovou pozornost a stal se něčím víc, než jen velepůsobivým důvodem pro vnitřní drama a napětí. Je zkrátka vypilovaný, a i když svým druhem takový, který dvakrát do roka rozhodně neuvidím, zážitek z něj je trvanlivý s neznámým datem spotřeby - jasný znak výborných ingrediencí.
MR 73 (2008)
Stal se troskou z vlastního přičinění a stínem z lepších časů. Klouže do temnoty žalu a permanentních kocovin a světlo na konci tunelu jen tak neuvidí. A moc dobře ví, že než bude líp, bude mnohem hůř. MR73 je film plný tvůrčích rozporů. Evidentně se snaží vymezit fabrikovaným americkým kriminálkám podobného žánrového zařazení tvůrčím využitím "art" postupů a nekonvenčním přístupem zajišťujícím divácké nepohodlí zpodobňující do neštěstí uvržené postavy, prosycené pohlcující depresí z nemohoucnosti postavit se čelem korumpovaným soukolím vlivných mocipánů, kterým není lecos vhod. Působivá kamerová práce a pečlivý střih pak dodají atmosféru tak hustou, potemnělou, mlžnou a deštivou, jako samo nitro hrdinů, když úleva od bolesti nepřichází, jen roste jak zhoubný nádor, co se brání operování. Navíc má Olivier Marchal oporu ve vlastních zkušenostech a talentu všímat si detailů v ději a také v autentickém podání Daniela Auteuila, který se záměrně skromnějším výrazivem zdárně vyzařuje ničivé běsy deroucí se na povrch. Jenže, jenže. Ono moc dobře nejde se vymezit vůči zažitým standardům a přesto kolem nich stále kroužit - skutečnost, že příběh byl sestaven z reálných předobrazů, nic bohužel neusnadňuje - a divácká (tedy má) investice pozvolna prchá, když jsem svědkem nasazení příběhu na dobře vyježděné koleje a kdy všechna netypičnost vyznívá jen jako jakési pozlátko z druhé ruky. Tím pádem žádná z katarzí na mě nemůže zafungovat jak by měla, jen jsme se složitými cestami dostali k něčemu již viděnému, (naštěstí jen) ve filmu zažitému a sdělenému. Což vnímám jako tvůrčí prohru právě proto, že dohoda mezi mnou a tvůrci se zdála býti jasnou: my ti dáme strašlivě pomalu plynoucí a hutně náladový děj s nesympatickým postavami, svrab a smrad zatuchlé francouzské kriminálky a reálný look a ty naopak s koncem očekávej mimořádný výnos silného zážitku. A nikoliv, jen komplikovaně vstříc prostému, co už jinde fungovalo lépe. Možná je mé nízké hodnocení způsobeno i tím, že dost dobře nemůžu soucítit s obětí, která si přeje, "aby vrah zabíjel zase, když už je teda pustěnej, ať všichni čumí" a tato z výčitek mu pak do vězení pošle nejen osobní dopis, ale i vlastni FOTKU. Dalším motivem je šéfka útvaru, která se stává stále bezradnější a svým milencem ubitější, ale přiliš pasivní, než aby udělala krok stranou (a mně zavdala příčinu se o ní zajímat). Když nevěřím pravdivé story, něco být špatně musí. Nakonec je tak MR73 hrou na skutečnost, kterou se příliš nevyplatilo sledovat: efektní a vzletnou bublinou, která v kritickém bodě vzestupu praskne a zmizí.
Zpověď (TV seriál) (2011)
Víru v dobro získáte tehdy, až uvěříte zlu. Podlehnete mu a Bůh vás vidí. Bůh a ještě někdo jiný... Ke konci mírně klišující, ale po celou dobu filozoficky, teologicky, emocionálně i doslovně drsná a syrová zpověď je průrazná natolik, aby udala směr pučícímu uměleckému trendu nové vlny internetových mini-příběhů. Zatímco John Hurt ve své roli s tichou intenzitou každou epizodu sílí a exceluje, Kiefer Sutherland neproniknutelnému hitmanovi přisuzuje kamennou tvář skrytých emocí a šikuje svého trademarkového Jacka Bauera do polohy mnohem temnější a nebezpečnější. Dohromady pak svými osudy halí prostor zpovědní budky do šedavé záře násilného světa bez spravedlnosti, který radikalizuje postižené, souzené těmi, kdo doposud měli v životě štestí. Prostor mimo dobro a zlo, na tělo a duši kostela protentokrát příliš hmotný, k divákově spokojenosti unesou desetidílné šestiminutovky s nebývalou lehkostí.
Hrdinové (TV seriál) (2006)
1. sezóna: 100% --- 2. sezóna: 90% -- Dvě řady za mnou a převládající velká spokojenost, způsobená solidními herci, zamotanými, komplexními a přeci přehlednými zápletkami, a hlavně zajímavě nejednoznačnými (anti)hrdiny vedených smělou a nápaditou režijní prací. Mnohými předesílaného poklesu kvality se bojím jak čert kříže, jsem naň ale připraven a když nic jiného, přinejmenším polovina seriálu za můj věnovaný čas rozhodně stála. 3. sezóna: 70% --- 4. sezóna: 70% -- Problém druhé půle životního cyklu seriálových Hrdinů spočíval zejména ve faktu, že na začátku třetí řady vykročili špatnou nohou zmatečně uvedeným příběhem a z jeho přesycenosti se museli regenerovat poklidnou a tempařsky zásadně pozměněnou sezónou čtvrtou. Schopnosti hrdinů (i padouchů) byly až příliš různorodé a bylo jich mnoho na to, aby se dokázala udržet jednotná logická linka se soudržným zajímavým průběhem děje. Aby nebyly scenáristé tolik svazováni svým vesmírem, občas něco vynechali či si způsobili dočasnou zástavu paměti. Nevýhodou byla skřípající nekonzistentnost, která celý koncept táhla dolů do lehké nenáročnosti, výhodou pak neutuchající zábavnost a neustálá aktivita děje, která dala vzniknout i mnoha výrazným epizodám. Tvůrci se bohužel chytli do vlastní pasti, když u Villains i Fugitives nejdříve rozžehli příběh na plné obrátky a až poté pomocí flashback dílů zpětně dovysvětlovali, což vyvolalo pocit neobratnosti úchopu za záchrannou brzdu zataženou v nejvyšší čas. První půlka třetí řady navíc dala vzniknout překvapivě nezajímavému záporáku v podání Petrelliho táty, schizofrennním změnám názorů i stran psychicky labilní Elle (Kristen Bell) a slabší chvilku si prožil i jinak spolehlivý machr Sylar. Fugitives částečně věci napravovali lepším a důslednějším přístupem s propracovaným zázemím, jakožto i zajímavějším příběhem o soukromé válce "schopných" s méně schopnými, o to však zákeřnějšími. Samotný závěr obou polovin slavil vítaný návrat ke klasice prvních řad a k mé spokojenosti připomněl jejich nejlepší chvíle, což lze brát jako dílčí tvůrčí vítězství nad předešlými problémy Čtvrtá řada zaznamenala metodu postupně rozvíjených zápletek (často ob epizodu) a mimoděk i díky sníženému rozpočtu (korespondujícího s taktéž sníženou sledovaností) zchladila mé naděje na více epické zakončení, když byl postup někdy až mrtvolně pomalý a celé úseky mohly být efektivně zkráceny. Díky tomu se ale našel čas i na drobnější detaily a až nezvyklou, téměř statečně nediváckou soustředěnost na povahokresbu klaďasů i záporáků (bez šarměm překypujícího Roberta Kneppera a neselhávajícího Quinta by se Redemption zaseklo). Seriál znovu našel svou tvář v tématech o prostupující propojenosti (nad)lidí ve světle přání vystoupit z řady při boji za právo zůstat na svém, čímž naplno zdůraznil snahu Tima Kringa být Buffy Sommersovou dneší doby - něco o nás vypovědět a nevzdálit se přitom fantasknu. Heroes - jako celek - byl seriál, který s postupujícím časem prohrával souboj s vlastním potenciálem a na dlouhé trati se nedokázal účinně bránit všem nástrahám, kterým čelí scenáristé konstruující celosezónní narativy bez možnosti úlevy pod trestem vykázání do zapomnění. Vzhledem k tomu, že se i díky této složitosti s takovým typem seriálu budeme setkávat stále vzácněji, je třeba si Hrdinů vážit. Seriálové slabiny, stejně jako superschopnosti, přináší problémy. Ale někdy za to zkrátka stojí.
Gran Torino (2008)
Cigareta v jedné ruce, chlazené pivo v druhé, tvrďácká hláška cezená mezi zuby čelístí sevřených v nezlomnosti jít si sakra po svých a schraňované právo umřít z vlastního mínění. Život a smrt dle Walta Kowalského, dějství poslední. Gran Torino není sentimentální labutí písní zestárlého bijce zoceleného severem Koreje ani hlubokomyslnou psychologickou sondou do pocitů osamělého labilního dědouše s kvérem v ruce. Na to je postava Walta příliš racionální a pragmatická, respektive okorale nepřístupná. Clint Eastwood moc dobře chápe, že jeho síla vyprávět příběh vyplývá z metodických vrstev, za chodu odstaňovaných díky vývoji charakterů a změněnému vnímání okolí až k hořkosladkému jádru osobnosti, kterým Walt v častých chvílích osamění hluboce povrhá. Muž, jenž je nám představen jako zapšklý stařec vykořeněný ze své rutiny ztrátou manželky a nechytající se na moderní vlnu migrace národů do své intimní zóny osobnosti - která v jeho případě čítá pěknou řádku okolních bloků - se divákovi posléze otevírá při bližším poznáváním světa cizinců, jemuž zprvu ani nechtěl rozumět. Imigranti, kteří nejsou dost bohatí a v případě Thaa ani dost staří na to, aby v garáži schraňovali jakýkoli kus modelů vlastní pýchy a vědomí vlastního úspěchu zde zhmotnělých a hýčkaných v naleštěném Gran Torinu, se v kultuře odlišných tradic ztrácejí. Podobně je ovšem ztracen i hodný, zlý i ošklivý Walt, a jaké je jeho překvapení, když se oba dva tolik kulturně rozdílné tábory lidí nezačnou rozdělovat, ale obohacovat. Waltova skořápka neměkne, alespoň navenek, ale divák si všimne, jak moc se jeho svět proměnil a že by nebylo v lidských silách zůstat stejný bez viditelné odezvy. Eastwood si nenechává ujít sepjatost tohoto nově poznaného vjemu s jeho typyzovaným, zklasičtělým hrdinou DirtyHarryovského střihu, při níž i naplňuje jeho čestnou úlohu všechny dobré ochránit a padouchům to pořádně osolit. V samotném závěru ovšem nenechává Walt Kowalski promluvit sílu Magnum, ale svou snad ještě silnější vůli osobnosti a silné přesvědčení, ze kterých se pálí stejně dobře, i když zisk cti je reálně vyvážen ztrátou imunity střelce, dobře si vědomého své chvíle a smrtelnosti, které ikona neochrání. Gran Torino je tím nejlepším komorním snímkem svého druhu: je dostatečně přístupný a simplisticky čistý navenek, přitom hloubavý a jímavý zevnitř. Tvůrčím vítězstvím filmové legendy, která dokáže vyprávět o světu a sobě - ze světa a sebe.
Dům loutek (TV seriál) (2009)
Poručíme tělu, mysli, aneb vodiči lankama loutek poznenáhlu škrceni. Zákrok Joshe Whedona na divácích však lobotomizující vůbec není. S1 * 80% --- S2 * 100%
Zákon gangu (TV seriál) (2008)
1. Řada: 90% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * To je jízda! Jediný problém, který uživatel vpravdě vysokooktanového ekl-dystopického dobrodružství může mít, je, že v záplavě drogových kšeftařů, děvek, zlodějů, vrahů, zkorumpovaných policistů a úchylů těžko najde někoho, komu lze fandit bez zvrácení nenavyklého žaludku. Přesto výborná a mnohdy strhující záležitost s netušenou emoční dávkou a nezměrnou odvahou nebrat si servítky v komentářích o vychýleném morálním kompasu těch, co "nemají na výběr".
Dexter (TV seriál) (2006)
1. Řada: 80% * 2. Řada: 90% * 3. Řada: 90% * 4. Řada: 90%
Noční můra v Elm Street (1984)
Lidské podvědomí je mrcha a Freddy Krueger taky. Svět vyburcované fantazie krmí netvorovy břity a Freudovo hájemství se ohýbá jeho vůlí. Spánek v Elm Street zabíjí. Když Wes Craven zabředl své tvůrčí tesáky do prostředí tak tajemného a nestabilního, jako je mysl člověka v bezbranném stavu REM spánku, zanechal po sobě stopu unikátního a ojedinělého příbuzného žánru slasher, který je výjimečně bizarní a vynalézavý a dokáže být díky své halucinační podstatě až zákeřně strašidelný. Mimo jiné je také vynálezcem pojmu "sympatický teenagerský hrdina jednající statečně a logicky", přičemž jakoukoliv nesrovnalost si nechává jen do snového světa, kde stejně platí jiná pravidla. Divák tak zprvu netuší, kdo má zrovna navrch a čí sen se teď komu zdá, což jen umocňuje pocit ztracenosti a bezmoci, který Heather ovládá. Je ale třeba říct, že Freddy v prvním z dlouhé řádky dílů není ten nahláškovaný a masakrózní vychutnávač svých obětí, je takový, jaký podle Cravena vždy měl být - cílevědomý, škádlivý, před ničím se nezastavivší zabiják s upřímnou snahou dokonat dílo své pomsty bez zbytečných cárů masa navíc. To snímku propůjčuje nádech syrovosti a přímosti, způsobené mimo jiné i skrovným rozpočtem, který tvůrce nutil nasadit tón hned v prvních minutách a cestou moc neodbočovat, protože hluchá místa by premisu rozmočila k poloviční působivosti. Klíčovou složkou je ústřední melodie Ch. Bernsteina, která přimo zosobňuje podstatu snu se všemi pastmi a zákoutími, které neradno navštívit. Noční můra v Elm Street je hororem o člověku - jedinému nepříteli, kterému nikdo z nás nemůže ani ve snu utéci.
Policejní odznak (TV seriál) (2002)
1. Série: 80% * 2. Série: 80% * 3. Série: 100% * 4. Série: 100% * 5. Série: 90%
Angel (TV seriál) (1999)
1. ŘADA - 80% * 2. ŘADA - 90% * 3.ŘADA - 90% * 4. ŘADA - 90% * 5. ŘADA - 80%
Buffy, přemožitelka upírů (TV seriál) (1997)
S1 - 90% Slibný začátek kultovní série, který nedostatek rozpočtu maskuje "campy" výpravou, jež provází originální a nápadité epizody. S2 - 80% Širší záběr a silnější emoce, bohužel více nelogičností v jednání postav způsobené především nepochopitelnou pasivitou klaďasů v druhé půli. S3 - 90% Postupné zlepšení ve schopnosti vykreslení zajímavých charakterů, výborní a charismatičtí záporáci, dobře gradované finále. S4 - 90% Počátek cesty k dospělosti Buffy Sommersové nejen prostřednictvím nového, rozmáchlejšího prostředí. Hlavní padouch ve vhodných chvílích z vyprávění mizí a znovu se objevuje, aby na konci rozpoutal vydatnou rozlučku s hromadou efektních výbuchů. S5 - 100% Možná ta nejlepší, epická, jiskřící sezóna, řadící motůrek emocí na vysoké obrátky, na některých místech dosahující až filmového feelingu, navíc s nejlepším koncem celé Buffy série. S6 - 90% Po parádním entrée vhodně navazujícím na konec minulé sezóny začně trpět nevýrazným triem rádobyzáporáků a upadajícím rozvojem vyprávění. Poslední díly však dokazují sílu scénaristova plánu a mnohé rázem ospravedlňují. S7 - 100% Výtečné uzavření ságy s netušeným vývojem všech oblíbených postav, kteří projdou pravou zkouškou svých charakterů při boji s protivníkem, jež zná všechna temná zákoutí jejich duší. Neustále nové a originální impulsy oživují vyprávění (horda novicek v přemožitelství, padoušský nesvatý kněz naruby), vztah Buffy se Spikem dosahuje nových dimenzí, bohužel postava mého oblíbeného Gillese ustupuje v posledních epizodách do pozadí. Jiného se poslední sérii snad ani vytkout nedá.
Vy nám taky, šéfe! (2008)
odpad!Delegrace. Nevtip. Odhumor. Bezzábava. VYSRANDA! Zákeřnost při psaní jakéhokoliv komentáře, kritiky, recenze či jiného slohového útvary zabývajícího se hodnocením filmové tvorby spočívá v tom, že pokud ve filmu něco funguje tak, jak má, tak to většinou nevyčnívá z řady a stává se pro nás samozřejmostí. Samozřejmostmi, které jsou snadno k přehlédnutí a které vyvolávají pocit, jako by byly zmáknuty levou zadní s absolutní lehkostí, povinně kvalitní prací, kterou si snad nikdo nedovolí zazdít. Od technických záležitostí, k nimž patří hudba, kamera, střih nebo využití filmových prostor, přes práci tvůrčí (vedení herců, dialogy, uvedení a zakončení scény, řazení scén za sebe, pointy) po vyložené specialitky, bez nichž se snímek nutně rozpadá (tempo a gradace příběhu, důraz na detail, smysl celku, smysl detailu v celku a mnoho, mnoho dalšího). Že to vše dá každému fimařskému týmu hodně zabrat a samozřejmostí to zdaleka není, začneme vnímat až ve chvílích, kdy něco z toho přestane fungovat a jako písek v pístu obrovského soukolí začne drhnout a pocit dokonalostí nenávratně prchá v hořké deziluzi. Děje se to, musí se to dít. Tvůrčí práce má svou hodnotu právě proto, že výsledek není nikdy jistý a je tolik rizik, tolik neznámých, co na umělce číhá a kterými musí projít, chce-li v umělecké tvorbě nadále působit. Přirozeně, každá bitva nemůže být vítěznou. Jenže exces, kterého se tým pod vedením Martina Kotíka dopustil při výrobě komedie Vy nám taky, šéfe! je pro mne pamětihodným bohužel právě tím, že je mým prvním shlédnutým filmem, ve kterém nefunguje zhola, zholA, zhoLA, zhOLA, zHOLA, ZHOLA NIC z výše popsaného. Což je smutným a nezáviděníhodným unikátem, tím spíš, že vzniknul v českém prostředí. Jedním z pilířu neumětelství byl scénář, druhým, mocně podpírajícím, pak režie. Dílo Petra Nepovím(a) má tu vlastnost, že v ní naprosto chybí vtip, což je v komedii dost zásadní problém. A tím nemyslím, že by se vtipy nedařily, ony tam nějak žádné nejsou. Nijak nezačínají, nijak nekončí. Z každé scény, každého dialogu je cítit bezradnost ke zvolené látce a nedostatek talentu, jak scénář koncipovat tak, aby z nadějného námětu bylo vydobyto něco, co by bylo hodno vyprávění, nebo na co by se - lakonicky řečeno - alespoň dalo dívat. Tuto prioritní neschopnost doplňuje ztuhlost Kotíkovy zmarněné režijní práce, když ani teď, ani v předchozích snímcích nedokázal své, často slavné a dříve prokázaně schopné herce ždímnout o více než jen o podprůměrný výkon (což se bohužel stalo i kdysi živelné Ivě Janžurové). A tak je divák např. svědkem scény v hospodě, jejít obsah je líčen slovy: A: To s tím šéfem je blbý co? B: Jo. A: A co s tím? B: Nevím (upiju pivo a tvářim se otráveně). Smysl? Nulový. Vtip? Ani ťuk. Idea? Není. Takových scén je ve filmu většina a všechny smrdí vzduchoprázdnem, jen čekajícím na někoho s nápady, kterým by jej vyplnil. Zřejmě nejhorší je pak Kotíkova práce s očividnými neherci (Dominika Kadlčková, David Kraus), na nichž je názorně vidět, že nedostali žádné vysvětlení, jak na place nepůsobit nešťastným dojmem opuštěných káčat, což je dehonestující úloha pro všechny zúčastněné. Spousta scén se odehrává v naprosté křeči a sterilitě, kdy se kamera ani neobtěžuje měnit své úhly a třeba takový Jiří Langmajer je ve dvou odlišných scénách ve stejném bytě v rozmezí cca dvaceti filmových minut snímán v totožné pozici z identické strany, jako by nikdy z toho pokoje neodešel! Ve výsledku je tak Vy nám taky, šefe! mým prvním uděleným odpadem! a nově mým ustanoveným mementem pro všechny shlédnuté filmy minulé i budoucí. Jako taková je jeho cena nevyčíslitelná. Tak aspoň něco, šéfe.
Čas zabíjet (1996)
Je spravedlnost barvoslepá, či jižansky černobílá? A za jakých okolností může vidět rudě? Vpravdě barvité soudní drama Joela Schumachera koloruje svět v mnoha jeho odstínech. Nežli se přesune před soudní dvůr a započně očekávané hledání pravdy s nápomocí slovní ekvilibristiky ambiciózních právníků - toliko živné půdy pro talentované scenáristy - se Čas zabíjet své první dvě třetiny rozvíjí jednak náhledy do osobního života charakterů (jakožto definovaný prostor, odkud se berou oběti jako daň za odvahu a úspěch) a druhak ovlivňující působností členů obnoveného Ku-klux-klanu, jejíž činnost působí jako vrcholné nebezbečí, kterému hrdinové čelí. Tyto dvě základní složky se vhodně doplňují a jako jeden celek pak kulminují v poslední třetině, jež se plně soustředí na ne/morálnost pomsty ve jménu bolestně vynucené spravedlnosti. Je to kvalitní koncept, v němž není třeba křiklavého vizuálu, který správně režisér Schumacher uložil před scénickou klapkou do šuplíku a nechal drama, ať dýchá samo svou podstatou. Proto se může zdát přitomnost hořících křížů až jakousi přehnanou doslovností, které v daném případě ani nebylo třeba. Kvalitní herecké výkony a silná Grishamova předloha, jakožto i soustředěná režie se o pamětihodný případ relativizující čas na právo od času na vinu dostatečně zasloužili.
Zrcadla (2008)
Zlo se zrcadlí v každém z nás. A někdy se pohne první. Horor Alexandre Aji se zaobírá lákavým námětem, který si bere tu zdánlivě nejobyčejnější - a jednu z nejužívanějších - věcí ve všedním životě a dává mu netušenou moc kontrovat to, co velmi dobře známe, se světem zkřivených divů za zrcadlem, jehož podstata je matně ezoterická. Bohužel to ve výsledku svazuje režisérovi ruce k vytvoření kýženého napětí, neboť divák, od první chvíle obeznámený s trikem, že nebezpečí příchází pouze a jedině ze zrcadel a jiných lesklých materiálů, dokáže sám sebe připravit a obrnit své nervy, kdykoliv přijdou hrdinové do blízkosti takových předmětů. Aja tohoto vědomí ani nijak nevyužívá k ošálení našich smyslů, zkrátka když je na scéně zrcadlo (a to je často), je na scéně démonická přítomnost. Proto se - chtěl-li příběh rozvíjet - uchýlil k mírně vypečené hororové fintě, kdy divák ani hrdiná sám nezná meze schopností ducha a tyto objevuje až postupně, ve stavu překvapeném, popř. vyděšeném, popř. rozladěném. Jako horor tedy Zrcadla fungují jen na půl plynu, jako parapsychologický thriller s pečlivě načrtlou atmosférou na nádrž plnou. Aja si na jednotlivých (velmi precizních) záběrech dává záležet, příběh začíná odhalovat své tajemné komnaty s akčním závěrem ukrytým za poslední z nich. Naštěstí měl po ruce herce, který této ambici mohl dostát. Kiefer Sutherland (ve vybraných scénách i jeho filmové dětí) drží stojí přítomností dramatickou strukturu filmu pevně v rukách a má zásluhu na několika význačných emocionálních momontech. Navíc je Sutherlandova postava až nečekaně aktivním protagonistou, co jde nebezpečí vstříc s hlavní své pistole nabitou ostrými a díky tomu příběh plyne slušným tempem bez zbytečných záseků. Že jsou pravidla světa "za oponou" plně odhalena až úplně posledním twistujícím záběrem, se pak snáší daleko snadněji. Díky tomu mohou být Zrcadla podařeným a zajímavým příspěvkem do mírně ošoupané kolonky "zaběhlých remaků".
Čert ví proč (2003)
Peklo je jen odraz našeho světa, drahé děti. Až tam jednou budete, sobě za to poděkujte. Roman Vávra uděluje lekci klasickým českým pohádkám, jak se mají dělat správní rohatí záporáci. Oč méně funguje Čert ví proč jako pohádka, tím více může nabídnout jako alternativa k nim. A to hned v několika věcech najednou (resp. postupně a pak najednou): 1) Dobro pozbývá aktivity i atraktivity, je ploché, málo legrační, na pohled krásné, ale uvnitř nesmírně pasivní, přitom však má stále plnit svou úlohu té strany, ke které by se každý správný junák měl hlásit, takže ve filmu je a postupuje, "jen" ošizeně o své hlavní artibuty. 2) Zlo je nesmírně lákavé, vychytralé, všemi mastmi mazané a jeho svět mnohem propracovanější, je činorodé, a přitom za něj většinu práce udělají zkažení lidé "nahoře". 3) V samotném závěru je nastolena spravedlnost takovým způsobem, že nic neubírá ani jedné z protikladných stran, kdy je dovoleno oběma zachovat si svoji tvář. 4) Celý film upomíná na množství klasických českých pohádek, ve kterých se s poněkud naivní samozřejmostí myslelo, že pravidla jsou janě daná a jakékoliv vybočení z nich nežádoucí a nevhodné. Tím se však postupem času dostal pohádkový žánr do své vlastní menší pasti, protože dostatku míst k vítaným odbočkám a kličkám (s obavou, aby je ještě dítě strávilo) se už nedostávalo a - čistě teoreticky - společně s morálním rozvojem naší společnosti (pesimisté by řekli degradací nebo alespoň otupením vnímání nevinných symbolů) stále méně fungoval jako "čistý" žánr. Čert ví proč se tomu všemu elegantně vyhýbá právě tím, že nechá dominovat toho soupeře, který po dominanci (tentokrát té filmové) od prádávna touží. Stále ale funguje jako pohádka se (skoro) vším všudy, jen stojí mírně bokem hlavního proudu a díky tomu se nepřehlédne. Pokud šlo režisérovi Romanu Vávrovi právě o to, pak většinově uspěl, nakolik tím ale utrpěl film samotný (protože film sám o sobě je děje řidšího, poměrně pomalu plynoucího a málo zdůraznělého), bude muset posoudit divák. O toho dětského strach nemám, to je pekelník. Ale Drdovci mezi námi budou možná za milostrdnými H(h)rátky s čertem pádit jako o život. A Csongor Kassai je Ďábel.
Status: Nežádoucí (TV seriál) (2007)
Smrt je mistrovská práce. A profesionálové se cení, i když jsou na nucené dovolené a mají status nežádoucí. Tenhle seriál na obrazovce ale chyběl. Konečně sympatický hrdina, který bere diváka jako sobě rovného a ve svých komentářích ochotně poradí, jak někomu pěkně znepříjemnit život a přežít, což se hodí, až se taky staneme agenty na černou listinu odepsanými. Zkrátka, už způsob prezentace je neobyčejný a uživatelsky přátelský, doplněný o populární finesy s kamerovými filtry a roztříštěnými obrazovkami, ženoucí filmařskou stylařinu k hodně vysoko položené laťce. Poté, co je přístup navolen, nastává rafinovaná hra s dobře vybranými zápletkami, obvykle spočívajícími v úkolu pomoct někomu společensky velmi nízkému při boji s někým hodně vysokým (a obvykle dobře vyzbrojeným). Hlavního hrdinu navíc doplňují tak výrazné vedlejší postavy (skvělí Bruce Campbell a Gabrielle Anwar), že jejich vzájemnou interakci při akci i legraci je radost sledovat. Fakt, že se Burn Notice opírá o reálný svět a nachází v něm hojný materiál k neméně realistickému (ovšemže jinak fiktivnímu) provedení, se ocení zejména ve chvílí, kdy si divák uvědomí, jak inteligentní hru to s ním tvůrci hrají a že pevné základy i menší drobnosti nejsou vůbec banální. Kromě toho je Status: Nežádoucí vtipný i ostrovtipný, rychle ubíhající a přitom elegantní a řemeslně na jedničku zvládnutý. Prakticky jediný důvod, proč nedávám absolutní hodnocení, je podobný jako u naprosto odlišného 30 Rock - a sice jen pouhá rezerva pro případ, že v dalších sériích bude ještě lépe. Věřím, že bude.
Hranice nemožného (TV seriál) (2008)
Svět je je jen zástěrka a my krysami v bludišti. Muldera a Scullyovou nahradil elitní tým v čele s agentkou Dunhamovou a záhadné jevy hned nabývají na bizardnosti. Našla nová generace milovníků zapeklitých záhad další zlatou žílu? --- Ale nebuďme neféroví. "Fringe" rozhodně není "jenom" Akty X pro čerstvé publikum, ačkoli je potěšitelné, že někdo talentovaný toto místo zaplnil tak kvalitním seriálem, jakým se alespoň po mnou dosledované první sérii rozhodně jeví. Hranice nemožného je hlavně dalším evolučním stupňem na poli rozvíjejících se seriálových dramat Ameriky, které nabyde zvláštního významu, až fenomén Ztracených úplně skončí (respektive jeho epizody, nikoli nabytý věhlas - ale o tom jinde). Dílo, o kterém je tu řeč, má výborný základ - a sice scénář. Jednotlivé epizody začínají údernými otvíráky (některe opatrně řadím do zlatého fondu této disciplíny), jimiž diváka nalákají na události následující, které většinou svému příslibu z prvních minut bez problému dostojí. Je to díky výborné stavbě, která zcela dle logiky příběhu vede děj k těm nejzajímavějším událostem daného případu a přitom neopomene na důležitý úkol obohacovat postavy o dostatečnou psychologizaci tak, aby byla na potřebných místech zúročena. Tím může celý seriál začít fungovat ve své vlastní mytologii, ačkoliv jeden může namítat, že zatím je hlavní propojovatel stavu věcí načrtnut jaksi vágně, aby si tvůrci ušetřili práci - alespoň na začátku - s kompletováním do komlexního celku, které bude (musí být) v plánu v následujících řadách. Funkčnost seriálu je ale podmíněna jistou spoluprácí páně divákovou, který by si měl udělat čas a naslouchat radám a tezím profesora Bishopa, neboť jedině jejich přijmutím si může užit seriálu naplno (a tvůrci, až na pár výjimek, svoji fantazii kočírují s dostatečným rozmyslem, čemuž jsem vděčen). V současné podobě vzbuzuje Hranice nemožného vysoká očekávání, podpořená kvalitou debutové sezóny. A vřele doufám, že čtyři hvězdy se nestanou tvůrčí hranicí, pro tu pátou nemožnou...
Městečko Twin Peaks (TV seriál) (1990)
Na první pohled je to městečko jako každé jiné. Jenže i když se hladina dobré horké kávy třpytí lesklými odrazky okolních světů, v hloubce se skrývá jen neprostupná čerň, dokud se až do dna s hořkým dozvukem na patře nedopije. A kdo jednou okusí, toho již tančící trpaslík neopustí. Twin Peaks se stal v době svého uvedení seriálovým milníkem, který i dvacet let od svého uvedení nenachází na svém poli konkurenci. Je dráždivý, líbezný, všeobjímající, rafinovaný. Je dokladem naprosté mistrovské soustředěnosti každého jednotlivého režiséra, který na něm pracoval. Každá každičká scéna je natolik zajímavě uvozena, že nelze jinak než se všemu omámeně poddat. Je podvratným dílem Marka Frosta a Davida Lynche, menším zplozencem pekel, který mění barvy jako světla na semaforech a kde se dá najít vše, co život zná a nabízí. A hlavně, sovy opravdu nebyly tím, čím se zdály být. Asi nejlepším na celém Twin Peaks je jeho schopnost stát nad scénou, při ní, pod ní, s ní a zároveň hluboce v ní. Je to použité vnímání, které celé vyprávění se smrtelnou vážností odlehčuje, aniž by se byť jen na jediný okamžik sobě vzepřelo a tím zaniklo (to by byla tragédie - ktérá se nekonala v žádné z nespočtu scén celých dvou sérií). Například takový kýč. Romanticky teskná muzika hraje, milenci si špitají důležité vzkazky lásky a dávají si mocné polibky. Již od počátku je každý jednotlivý rys zdůrazněn a dovoluje tím divákovi vystoupit ze scény, zarověn je ovšem hlubokým, vážným, a opravdovým procítěním zas strháván zpět do nekonečné hloubky známých lidských vášní, strachů a bolů, avšak již obohacený o zkušenost zbožštělého pozorovatele s pocitem, že to on je ten hráč, který zná karty ostatních a podle toho tuhle hru hraje. Ale jaký to omyl, kdo si to s kým zahrává. Pod povrchem Twin Peaks to hřmí běsy, které se nedají vyslovit, ale podobně jako tušíme, že ve tmě bývá cosi skryto, je nám tímto umožněno vidět mnohem víc. Twin Peaks je mnohovrstevnatý a v každém ohledu precizní. Náchází vzácnou rovnovážnost, kdy každá temnota a šílenství zla je kompenzována vlídnou tváří a nezdolnou odhodlaností dobra, přičemž se navzájem pohltí a uvnitř sebe svádí líté boje, z nichž teprve se rodí skutečný člověk a jeho nevratné činy. Je rozbořením klasického přístupu k nekonečnému seriálovému pragmatismu a při těch všech snech, viděních, halucinacích a mimosmyslových vjemech až děsivě opravdový. Je úspěšným pokusem probádání jinak neviděných stránek lidské duše, až se vkrádá pocit, že je o nás samotných. A přesto přese všechno díky autorskému tónování milosrdně pohodový a neskonale příjemný. Není třeba pronikat příliš do tenat, které si pro nás tvůrci přichystali, neboť tam se koná jen nekonečné zmatení, jak už to v černém wigwamu tak nějak chodí. Stačí jen plout na nastavených vlnách a nechat smysly, ať se samy naladí. A pokud se tento komentář zdá jen jako nesmyslné blábolení o díle, které není možné (a vlasně ani nijak nutné) racionálně vyložit, pak vězte, že ani pouzí návštěvnící městečka Twin Peaks nemusí být těmi, kým se zdají být. O polenech nemluvě.
Četník a četnice (1982)
Četník poslední. Zřejmě nejslabší článek v jinak chvályhodné četnické šesterce, u kterého sice vtipy stále fungují, ale jeho hlavní příběh není příliš nosný na to, aby se na něj dalo zavěsit dostatek potřebného humorného materiálu. Ovšem návrat k "opravdovější" zápletce je po mimozemšťanech vítaný. Snímek je navíc poznamenaný rozlučkovou atmosférou s jedním velikánem francouzského humoru, který v srdcích mnoha diváků zanechal nesmazatelnou stopu. Uvidíme se na ostrově Kergelén, drahý Cruchote.
Četník a mimozemšťané (1979)
Četník nadpřirozený. Již mírně kvalitativně uvadající pátý díl s poněkud hektičtějším výkonem hlavního představitele v nepřímé úměře na zvyšující se věk, který se stále se někam přesouvající Cruchot snaží cestou rozchodit a ještě se mu to daří. Mimozemské téma vděčné, obzvláště v kombinaci s typickým francouzským humorem, i když vcelku tento díl dává pocit, že jeho styl se již pohybuje mimo obvyklé četnické univerzum.
Četník ve výslužbě (1970)
Četník nadbytečný. Velmi netradiční (a patřičně crazy) úvod dává vzpomenout na styl nejlepších filmů Louise de Funèse z jiného ranku, než četnického. Též konec je výrazně nečetníkovský a signalizuje již mirný příklon k bláznivější komice, která má vyrovnat stárnoucí a prodlužující se život série. Hlavně ale film staví Cruchota do pozice, ve které ještě nebyl a která by mohla i posloužit jako důstojné uzavření jeho kariérní (tedy filmové) cesty.
Četník se žení (1968)
Četník rozněžnělý. Návrat do domácího prostředí přináší důraz na typický francouzský humor, ve kterém se prokazuje, že postava nerváka z povolání Cruchota ještě zdaleka není vyčerpaná. A všechno kolem jeho povýšení (a povyšování) na štábního rotmistra je jedním z vrcholů celé filmové série. A, jaká to vzácnost, snad poprvé neplyne veškerá komika jen z vztéklé části povahy hlavního hrdiny, ale i z té díky ženám jeho života konejšivější. Četník má srdce!
Četník v New Yorku (1965)
Četník cizokrajný. Kvalita zhruba na stejné úrovni jako nezapomenutelný originál, s menším úpadkem tempa ve střední části a párem nadbytečných scén. Je to však bohatě kompenzováno nespočtem gagů na neznámé prostředí, ve kterém to četníkovi sluší stejně jako na francouzské Riviéře.
Četník ze Saint Tropez (1964)
Četník triumfující. Louis de Funès v nejlepší formě a pěkná řádka výbornéch scén s honem na turisty a hlavně s příchodem rtuťovitého uragánu do ospalé přímořské oblasti. Squadra místního četnictva správně střelená a roztomile komická spolu funguje na výbornou a záruka příjemné zábavy je zaručená. Pravděpodobně nejlepší Četník ze všech.
Sicilský klan (1969)
Rodina a peníze nade vše. Lidké životy stranou, bude se přilepšovat rozpočet. Detektivně kriminální film s předními herci jedné z nejplodňejších ér francouzské kinematografie, jehož příběh, obyčejnější, ale dobře provedený a s klidem hlavního kápa rodinného klanu plynoucí, si umí si počkat na zásadní scény (vzájemé přitahování Delonovy postavy s vdanou Mariou a jejich smrtící katarze). Dobře využitá je i synchronizace obou stran příběhu do jednoho celku bez jakéhokoliv nadržování, částečně i proto, že žádná z postav nemá sympatický charakter pro přímý kontakt s divákem. Maličko tu ale chybí citelnější gradování, které by obohatilo celkový pocit z filmu o větší vnější výraznost.
Hadí král (TV film) (2006)
Komentář a odpověď uživateli Kvasekus (Při vší úctě ke všem uživatelům csfd nechápu jak někdo může dát tomuhle filmu víc jak jednu hvězdu...totální blbost!). Máte pravdu, dát Baziliškovi odpad! se tu přímo nabízí. Jenomže já si dovedu představit mnohem větší zhůvěřilosti, na kterou se dá v sobotu po půlnoci narazit. Ten film má špatný a nudný scénář, velice lacinou výpravu a příšerný úvod i nedbalé zakončení. Ale mezi těmihle extrémy se dá najít vědomí, že Hadí král je sešit televizní jehlou pro předem připravené (možná i natěšené) diváky Sci-fi kanálu na americké straně příjmu, že to tvůrci dobře vědí a že nejméně polovina toho všeho je zabrána v legraci s dekadentním potěšením z upřímného zbytečna, rámujícím objednanou tvorbu B filmů pro malé obrazovky. A proto mnohé odpuštěno. Proto jedna hvězdička za snahu a druhá (soukromá) za prodloužení večera do půl druhé ranní bez tisícerého zívání. Ps. Hodnota dvou hvězd tohoto filmu nerovná se hodnotě těchtýž dvou hvězd jiným filmům mnou udělených. Znám propastnou kvalitu, která Hadího krále dělí od "skutečnějších" filmů, jen jsem si zvykl předem odlišovat filmy s vznešenými, leč nenaplněnými ambicemi od těch, co ani žádné nemají a nikam se s nima netlačí.