Film je sice vynikající, ale bohužel mu podkopává nohy podprůměrnost předlohy. Nejvíce mě bavila práce se švédštinou, přízvuky a vlastně obecně se severem.
Odsoudit je snadné, ale zajímavější je zamyslet se, proč zrovna tato série je takto populární, proč ženy přitahuje (= nejenom puberťačky, v kině bych si tipla věkový průměr tak na dvacet pět let), co čtenářkám a divačkám nabízí tak jedinečného. Můžeme se na Stmívání dívat jako na něco, co ve dnešním světě feminismu a promiskuity hlásá naopak velmi konzervativní hodnoty, kde je primární on, ona a dítě. A to je pořád vnímáné kladně určitou skupinou publika a nemyslím si, že to má co do činění s inteligencí či nedostatkem vkusu a soudnosti. Rozbřesk tyto hodnoty ze všech dílů ukazuje nejsilněji a je v tom poměrně funkční. Škoda že po vynikajícím třetím díle míří zase spíše do průměru, kdy první polovina je skutečně pomalá a svatební šílenství až náročné sledovat. Každopádně po líbánkách se to zlomí a ukazuje to až určitý bolestivý rozklad a za průlet Belliným tělem by se nemusel stydět ani doktor House. Navíc soundtrack je jako vždy výborný a návrat k hudebním tématům prvního dílu potěší.
Je to hravé, rychlé, kruté a strašně zábavné. Soutěž módních návrhářů a ve druhém plánu soutěž modelek, což se protne ve chvíli, kdy na podium vystoupí Austin Scarlett v pošťácké uniformě, protože jeho kolegovi nepřišla modelka. Oblíbenost sérií a oblíbenost uchazečů: třetí (Laura Bennett, Jeffrey Sebella), čtvrtá (Christian Siriano! Nejen že byl fierce, ale taky bych od něj nosila takřka cokoliv), první (Austin Scarlett), druhá (Daniel Vosovic, Nick Verreos), pátá (Leanne Marshall, Kenley Collins), šestá (jakž takž Irina). Zatím spokojenost, ale kam zmizelo reunion?
Tvrdit že film potěší fanynky anime, steampunku a kostýmování vůbec je přinejmenším odvážné. Tohle totiž skutečně není film pro holky, a to dokonce ani pro ty, které milují počítačové hry. Dívčí postavy nerovná se dívčí film, obzvlášť když jsou to hloupé figurky v minisukních a s velkým výstřihem. Pohled je tady mužský a přiznaný šovinismus stále zůstane šovinismem. Ze začátku jsem si užívala alespoň vizuální stránku, nicméně po chvilce se omrzelo i to. Je to takové pořád stejné.
TGP je hlavně zajímavý tím, že se na něm podílí tým okolo Glee - takže soutěžící vybíral castingový ředitel, pracuje s nimi seriálový chereograf (úžasný Zach Woodlee), mihne se tam dokonce i Brad se svým pianem. Závěrečné (občas poněkud bizarní) slovo má samozřejmě Ryan Murphy. Projektu jde mnohé vyčítat – nešlo do toho moc peněz, videoklipy jsou občas spíše směšné, mentorování vedlejších postav z Glee zbytečné, nechat soutěžící zpívat písničky, které už v Glee zazněly je taky kontraproduktivní... Nicméně soutěz jako celek funguje – je to nahlédnutí do toho, jak vzniká samotný seriál (ačkoliv v osekané a občas reality show manipulativní verzi – viz Matheus a jeho košile či fake Lindsay), velmi dynamické a hlavně účastníci jsou prostě výborní, a to nejen pěvecky. Moji favoriti: Marissa von Bleicken, Cameron Mitchell, Lindsay Pearce.
Harry Potter pro mě bohužel už není tak zajímavý z hlediska samotných knih či filmů. Deset let sice bylo krásných, nicméně tento dojezd už je poněkud únavný a je asi čas se přesunout dál. Fandom a jeho rozsáhlost nakonec překonala původní zdroj. Nejzábavnější na tomto díle tak pro mě bylo sledovat přímý přenos z červeného koberce společně s okamžitými ohlasy na internetu (např. tumblr). Druhá část Relikvií smrti je více centralizována okolo Harryho, což je škoda vzhledem k tomu, kolik postav celá série nabízí a jak moc na nich stojí. Tady se z nich stávají figurky se dvěma větami (výjimkou je Nevile a Snape, jejichž role je ovšem taky poněkud diskutabilní) a mimozáběrová smrt některých z nich je nakonec zcela bez emocí až zbytečná – co také s figurkami. Sám Harry je v tomto díle daleko pasivnější a zaraženější než kdykoliv předtím a může za to hlavně prkenný Daniel Radcliffe, který není vůbec tak „totally awesome“ jako very potterovský Darren Criss. Dabing tomu samozřejmě taky nepomáhá, ačkoliv je to docela snesitelný standard. Jinak je to celé strašně nelogické, zmatené, nefunkční jako film sám o sobě, jako součást filmové ságy i jako adaptace. Nicméně i nějaký ten plus najdu – má to určitý spád, první půl hodina mě bavila z hlediska stylu a v porovnání s šestým dílem či první polovinou sedmičky je to super. A taky jsme se v posledním dílu konečně dočkali Draca Malfoye na koštěti Harryho Pottera!
Kvality filmu nespočívají ani tak v kvalitách stylistických či režisérského vkladu, ale spíše v osobnosti Piny Bausch a jejich jedinečných choreografií. Samozřejmě je to natočeno jasně, přehledně, dobře sestříhané, ale o to nakonc ani nejde – je to skutečně jen vhled do určitého druhu tance. Částečně to míří k dokumentu a oslavě Piny (což jsou nejslabší pasáže), nicméně se dají ignorovat a prostě jen užívat tanec. Groteskní a dojemné a 3D není třeba. Tanz tanz sonst sind wir verloren. Berlinale 2011 – Kino Urania
Švédský film je v poslední době vnímán hlavně skrze tragikomedie, nicméně Apflickorna v sobě nemá nic veselého – je to zlé drama, které je kruté hlavně (anti)hrdinkami. Zamlklá Emma se chce kvalifikovat do týmu voltyže, zatímco Cassandra už v něm je. Film je o dospívání v různých etapách, hledání identity, sexuálních experimentech, utváření vlastního prostoru a hlavně o moci. Nádherný je styl s občas netradičním rámováním a takřka geniální zvukovou stránkou. Pro mě nejlepší film Berlinale 2011 (Generation14) a zatím i nejlepší film roku. Pokud je film prezentován jako film pro dospívající publikum, tak právem nutí obrátit svou pozornost i k „podceňovaným dětským filmům“. Daleko progresivnější než „velké filmy“ řešící závažná témata. Prohnilé do posledního záběru.
Film má skvělou scénu ve vězení a hlavně Normu Shearer, která je ve všech svých pohledech do zrcadla, drobných gestech a s flirtujícími momenty prostě úžasná. Jinak ničím nepřekvapivý standard.
Toast je strašně líbivý a podbízivý film (s estetikou ala Pushing Daisies). První polovina je sentimentální omalovánka, druhá je kulinářská, soutěžní a homosexuální, čímž film získává hned několik plusů, nicméně to pořád nestačí. Ale krucinál, kdy se malý Freddie Highmore stal sexy? Berlinale 2011.
Film mi částečně připomněl 500 dní se Summer. Je zde zajímavá struktura vyprávění, spousta stylistických propriet (červené a modré zatmívačky, westernové detaily, zpomalovačky) a taky má skvělý hudební doprovod (tentokrát Alex Turner). Narozdíl od Summer ale nemám pocit, že by veškeré stylové prostředky byly samoúčelné. Velmi nostalgický film se Super 8, knihami, filmy a vůbec je to celé takové ušpiněné indie s holkou v červeném kabátu. Pro mě jedno z největších překvapení Berlinale 2011.
Důležité je si uvědomit, že to nemá být „objektivní“ dokument. Je zkreslen nejen iniciátory akce, kteří vybírají a stříhají, ale hlavně samotnými přispěvateli. Jako celek ovšem skvěle ukazuje, co všechno lze zahrnout pod pojem amatérský film. Jsou tady propracované části s perfektní kompozicí i dialogy, na druhou stranu i exhibicionistické záběry ze záchodů, portréty rodiny, zvířat a přírody. „Svůj den“ natáčeli studenti i začátečníci, používal se různý materiál - od profesionálních kamer až po rozzostřené záběry z mobilů. Samozřejmě zde dochází ke zdůraznění určitých problematických společenských motivů, to ale pořád projektu neubírá na síle. Je zde množství témat, které se vzhledem k Life in a Day nabízí zkoumat. Třeba i jen samotná lidská prezentace (či prezentace "lidstva jako celku") Berlinale 2011 – Panorama.
Neviditelný Griff sice odkazuje k superhrdinům, ale o nějakou záchranu světa tu skutečně nejde. Griff nemá nadřirozené schopnosti, ale je to jen obyčejný mladý muž hledající svou identitu, což má společné právě se všemi komiksovými hrdiny. Jeho hledání se potácí mezi realitou a skutečností a občas má problém tuto skutečnost odlišit nejen Griff ale hlavně divák. To vše je ovšem činěno v rámci konvencí romantické komedie. Docela osvěžující australský film plný barev a neotřelých nápadů. Berlinale 2011 – Generation
Jako subjektivní autobiografii Taxi k záchodkům uznávám a Frank Ripploh má jistě pěknou vzpomínku na svůj tehdejší život. Ovšem úspěch tohoto filmu v německé distribuci je mi stále záhadou. Lze sice ocenit jeho realistické až naturalistické aspekty (když se mluví o ztopořených mužských údech, tak se ukáží ztopořené mužské údy a aby toho nebylo málo, přidá se ještě pissing), nicméně právě tento aspekt ho činí naprosto nevstřícným k divákům jakékoliv orientace. Je sice chválihodná snaha prosazovat LGBT tematiku, ale otázka je, jestli Frank Ripploh neudělal gay komunitě spíše medvědí službu – zobrazuje totiž pouze určitý segment homosexuálů, a to ještě k tomu velmi explicitně, což pro některé konzervativní diváky mohl být šok a pouze potvrzení předem vytvořených názorů.
Jako klad hodnotím to, že se film neschovává za hezké tváře, ale ukazuje osmdesátá léta plná knírků, chlupů, pochybné módy včetně kožených obleků. Právě dobová věrohodnost pro mě byla nejzábavnější součástí filmu. Nicméně Taxi do Káhiry si odpustím.
Prostě jen průměrná hollywoodská sedmdesátiminutovka z období před kódem - prohibice, spousta svlékacích scén a násilí na ženách. Lora se učí na zdravotní sestru, sbližuje se s pašerákem a zároveň chce bojovat proti zkorumpovaným doktorům a zachraňovat trpící děti. Jenže je to celé takové divné. Násilné scény vyznívají komicky, ty komické k smíchu moc nejsou a i ta Barbara Stanwyck je příliš mdlá. Naštěstí aspoň posledních dvacet minut je celkem fajn.
Za hlavní problém považuji rozdělení na dvě části. Film není zdařilou adaptací, ale pouze ilustrativně doplňuje knihu a jelikož první polovina sedmičky je skutečně jen "výplní", tak ani filmové zpracování nemohlo být povedenější. Možná kdyby se upustilo od nepříjemné doslovnosti... Těžko říct. Začátek je ještě docela fajn, ale jak film postupuje, tak je to stále těžší a těžší sledovat, a to dokonce i z fyzického hlediska (některé pasáže jsou nastříhány hodně bizarně). Každopádně pozitivně hodnotím snahu nezaměřovat se pouze na Harryho, ale víc pracovat s perspektivou Hermiony (i Rona). Člověk si nakonec uvědomí, jak vlastně nezajímavá je postava Harryho, jak je Voldemort směšný záporák a že nakonec ty největší dramata se odehrávají mezi postavami okolo nich.
Na první pohled se může zdát nejkonvenčnějším Whedonovým seriálem. Zatímco ostatní jeho počiny překvapí určitou žánrovou progresivností a stylistickou originalitou, Dollhouse je v tomto spíše umírněný. Jeho nejzajímavější složkou je ovšem narativ společně s významovou složkou. Ústředním tématem seriálu je okouzlení i strach z médií, takže se dá říci, že Dollhouse je mediafobický i mediafilní zároveň. Skvělé ženské hrdinky, neotřelá akce, schizofrenička se čtyřiceti osobnostmi. Já jsem spokojená.
I’m Not There se snaží upozornit právě na skutečnost, že každý mediální obraz je vlastně lživý a že obraz hvězdy se může neustále proměňovat a přepisovat. Nesnaží se o odhalení pravdy, ale spíše ukazuje, co Bob Dylan pro lidi reprezentoval. Respektive šest „možných Dylanů“, z nichž každý zastupuje jiné období jeho života a tvorby, jiný pohled na to, kdo vlastně byl. Nebo vlastně nebyl? Je těžké se nechat příběhem pohltit, protože stále dochází k narušování kontinuity. S divákem je přímo manipulováno – sotva navykne na tempo a vyprávění jedné části, je nucen přesměrovat svou pozornost jinam. Je to stejné jako s konstruováním obrazu hvězdy – stále se objevují nové věci, které obraz naruší či převrátí jeho význam. Stále a znovu se objevují prvky, které si přímo odporují. Ve filmu je to stejné i s využitím Dylanových písní. Postavy prohodí určité slovo, a to se vzápětí objeví v textu písně. Někdy je naopak řečený přímo název známé skladby (např. Just Like a Woman), ale zcela proti diváckému očekávání začne hrát píseň úplně jiná. Divák se nesmí spoléhat na to co vidí a co si vytváří ve své hlavě.
Westernové propriety zmizely a namísto vlastní síly se zde využívají hlavně nová média. Přesto je to vynikající akční film, ve kterém sledujeme křehkou hrdinku tančit ve stylu kung-fu.
Jako celek je to fajn, docela to funguje a hlavně to výrazně dynamizuje hudba. Bohužel film stahují dolů dialogy – předloha na ně klade důraz a i kdy slušný scenárista by z toho dokázal vykřesat dobrý film, tak Melissa Rosebenbergová pouze mechanicky převádí rozhovory, které nenesou žádné informace a nejsou dokonce ani zábavné. V akčních pasáží má Zatmění příjemný švih a slušnou nadsázku, ale jakmile se začne mluvit, celý film se zpomalí a zmrazí. Zkrátit, zbavit to patetických frází a mohl to být výborný „dívčí“ film. Takhle je to jen pokus, který ale dopadl lépe než Stmívání i Nový měsíc. Těším se na perverzní Rozbřesk.
Povrchním čtením se divák dostane k blonďaté krásce, která chodí na střední školu, občas zabije nějakého toho upíra, prožívá trable v lásce a tak dál a tak dál. Jenže bylo by škoda setrvat jen v této jedné rovině (byť zábavné, plné výborných akčních scén i dojemných romantických dramat) a nezaměřit se na ostatní vrstvy. Buffy totiž v sedmi sériích (a pokračující osmé komiksové) obsáhne takřka veškerá témata, která postihují dívky od dospívání k dospělosti, rozvine metafory k současnému životu Američanů i kritiku policie, armády, lékařství – no prostě veškerých autorit včetně těch rodičovských. Stylově obsáhne klasický Hollywood s bohatou hloubkovou kompozicí i lékařské drama s rychlými střihy. Dochází i k neskutečné práci se žánrem – od hororové premisy k teenagerskému dramatu, které je ovšem neustále záměrně narušováno. Z hlediska vyprávění diváka urazí na začátku páté série příchodem Dawn a poté ho dorazí zpochybňující epizodou Normal again. Navíc nabídne psychologicky propracované (a narušené) postavy v čele s Buffy, která bere svoje poslání jako práci, ale stejně ji to stahuje níže do temnoty a brzdí v normálním rozvoji. Je zde hláškující upír Spike, knihovník s minulostí Rozparovače Giles, roztomilá lesbická dvojice Willow a Tara, geek a filmový amatér Andrew a poprvé se zde objevuje i Wesley, který se ve spin offu Angel stane nejtragičtější postavou obou seriálů. Žádná epizoda není zbytečná a každá série má kromě hlavního „Zla“ i jiné ladění a zabývá se určitou tematickou linií. Výborné herecky, výpravou, propracovanou mytologií, může sloužit i jako učebnice popkultury. Prostě a jednoduše - Buffy je výjimečné dílo a Joss Whedon bůh.
Pekelná kuchyně spojuje dvě mé záliby – reality show a jídelní kulturu. Na začátku přijde dvanáct lidí (kuchaři, ale i matky z domácností), kteří pod vedení Gordona Ramseyho (jaj!) soutěží o místo šéfkuchaře v luxusní restauraci. Jsou nuceni spolu bydlet, vycházet i intrikovat, ale přesto se důraz klade na to, co se děje v kuchyni a jak rychle a přesně se lidé za plotnou dokáží otáčet. Po výborné první sérii (která ovšem trochu trpěla nevyrovnanými soutěžícími) jako kdyby se ovšem tvůrci zasekli a nepřišli už s žádnou inovací – stejné úkoly, takřka stejné odměny, stejné „podpásovky“. Což je škoda, protože tenhle koncept je zatraceně silný a je jen škoda, že se více nevyužívá. Takto se mění pouze lidé a jako v každé reality show i na nich to tak nějak stojí a padá. Viděla jsem pouze čtyři série a čtvrtá byla rozhodně nejslabší – malé změny a také ne zrovna zajímaví soutěžící. Tentokrát zde nebyli žádné silné osobnosti (třeba jako úžasná Heather West ze série druhé) a dokonce ani moc dobří kuchaři. Těžko se někomu fandí, když nevěříte ve schopnosti zúčasněných. Pátá série vypadá zajímavěji, co se účastníků týče, ale změn se asi opět nedočkáme.
První tři série běžely na TV Barrandov a musím pochválit i „dabing“. Dabéři skvěle přehrávali a někdo se na překladu asi hodně vyblbnul, takže je to snad zábavnější než v originále (navíc je někdy obtížné rozumět všem těm kuchařským pojmům v angličtině). Jinak samozřejmě je to formát nepřenositelný do českého prostředí.
Mimochodem... Je to queer!
Jako celek to zase tak moc dobře nedrží, detailnější analýzou by se zřejmě jen odhalilo, jak nesmyslně jsou jednotlivé kousky poslepované. Navíc - závěrečné rozuzlení je skutečně chabé. Na druhou stranu má Pan Nikdo spoustu nápadů (některé jako z naprosto jiného světa - a filmu), je plný optimismu a bez přehnané nostalgie či patosu. Trochu prostříhat a dát tomu trochu soudržnější rámec a neměla bych námitky. Takhle je to "jen" fajn. A taky je otázka, zda to opravdu soudržné a logické být mělo.
Na relativně malém prostoru čtrnácti epizod nabízí Firefly množství zajímavých věcí. Stejně jako například Hvězdné války i Firefly lze popsat jako "sci-fi western". Nedochází zde ovšem k nápodobě osvědčených principům, naopak se s tímto žánrovým schématem pracuje podstatně zajímavěji. Jsou zde nezaměnitelné westernové prvky jako specifická hudba, koně, děvka se zlatým srdcem, etc. - vše je naprosto okázale předváděno stejně jako pohyb postav mezi těmito prvky. Příběh je zasazen do blízké budoucnosti, které ovšem není odosobněnou sterilitou, ale realistickým, špinavým vesmírem. Místo technických vymožeností (ala Dollhouse) je svět Malcoma Reynoldse a jeho posádky silně manuální.
Firefly je ambiciózní autorský seriál, ve kterém se prolíná klasický přístup s množstvím experimentálních postupů s narací i stylem. Nejpatrnější to je u prvního a posledního dílu, kdy se dostávají do popředí nezaměnitelné "whedonovské" kompozice do hloubky a dlouhé kamerové jízdy. První díl je navíc obtížný i co se uchopení postav týče. Jsme vrženi přímo do děje a ustanovené skupiny, nevíme kdo má jakou funkci, pozici a povahu. Vše se dozvídáme postupně a Whedon rozhodně nic neusnadňuje. O to těsnější vztah si ale divák může k postavám vytvořit - i třeba k takovému primitivovi jako je Jayne.
Moje komentáře
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Film je sice vynikající, ale bohužel mu podkopává nohy podprůměrnost předlohy. Nejvíce mě bavila práce se švédštinou, přízvuky a vlastně obecně se severem.
Glee: The 3D Concert Movie (2011)
Glee sice zbožňuji, ale všechno má své meze. Tohle je prostě jen špatné.
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část (2011)
Odsoudit je snadné, ale zajímavější je zamyslet se, proč zrovna tato série je takto populární, proč ženy přitahuje (= nejenom puberťačky, v kině bych si tipla věkový průměr tak na dvacet pět let), co čtenářkám a divačkám nabízí tak jedinečného. Můžeme se na Stmívání dívat jako na něco, co ve dnešním světě feminismu a promiskuity hlásá naopak velmi konzervativní hodnoty, kde je primární on, ona a dítě. A to je pořád vnímáné kladně určitou skupinou publika a nemyslím si, že to má co do činění s inteligencí či nedostatkem vkusu a soudnosti. Rozbřesk tyto hodnoty ze všech dílů ukazuje nejsilněji a je v tom poměrně funkční. Škoda že po vynikajícím třetím díle míří zase spíše do průměru, kdy první polovina je skutečně pomalá a svatební šílenství až náročné sledovat. Každopádně po líbánkách se to zlomí a ukazuje to až určitý bolestivý rozklad a za průlet Belliným tělem by se nemusel stydět ani doktor House. Navíc soundtrack je jako vždy výborný a návrat k hudebním tématům prvního dílu potěší.
Amerika hledá topmodelku (TV pořad) (2003)
Reality show mám sice dost ráda, ale tohle je příliš velké zlo i na mě. Velmi vulgární a laciná slepičárna. Ještěže tam je alespoň nádherná Elyse.
Heidi klum: svět modelingu (TV pořad) (2005)
Je to hravé, rychlé, kruté a strašně zábavné. Soutěž módních návrhářů a ve druhém plánu soutěž modelek, což se protne ve chvíli, kdy na podium vystoupí Austin Scarlett v pošťácké uniformě, protože jeho kolegovi nepřišla modelka. Oblíbenost sérií a oblíbenost uchazečů: třetí (Laura Bennett, Jeffrey Sebella), čtvrtá (Christian Siriano! Nejen že byl fierce, ale taky bych od něj nosila takřka cokoliv), první (Austin Scarlett), druhá (Daniel Vosovic, Nick Verreos), pátá (Leanne Marshall, Kenley Collins), šestá (jakž takž Irina). Zatím spokojenost, ale kam zmizelo reunion?
Sucker Punch (2011)
Tvrdit že film potěší fanynky anime, steampunku a kostýmování vůbec je přinejmenším odvážné. Tohle totiž skutečně není film pro holky, a to dokonce ani pro ty, které milují počítačové hry. Dívčí postavy nerovná se dívčí film, obzvlášť když jsou to hloupé figurky v minisukních a s velkým výstřihem. Pohled je tady mužský a přiznaný šovinismus stále zůstane šovinismem. Ze začátku jsem si užívala alespoň vizuální stránku, nicméně po chvilce se omrzelo i to. Je to takové pořád stejné.
Glee Project, The (TV pořad) (2011)
TGP je hlavně zajímavý tím, že se na něm podílí tým okolo Glee - takže soutěžící vybíral castingový ředitel, pracuje s nimi seriálový chereograf (úžasný Zach Woodlee), mihne se tam dokonce i Brad se svým pianem. Závěrečné (občas poněkud bizarní) slovo má samozřejmě Ryan Murphy. Projektu jde mnohé vyčítat – nešlo do toho moc peněz, videoklipy jsou občas spíše směšné, mentorování vedlejších postav z Glee zbytečné, nechat soutěžící zpívat písničky, které už v Glee zazněly je taky kontraproduktivní... Nicméně soutěz jako celek funguje – je to nahlédnutí do toho, jak vzniká samotný seriál (ačkoliv v osekané a občas reality show manipulativní verzi – viz Matheus a jeho košile či fake Lindsay), velmi dynamické a hlavně účastníci jsou prostě výborní, a to nejen pěvecky. Moji favoriti: Marissa von Bleicken, Cameron Mitchell, Lindsay Pearce.
Strýček Búnmí (2010)
Příjemná oddychovka, která končí přesně v ten správný moment.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Harry Potter pro mě bohužel už není tak zajímavý z hlediska samotných knih či filmů. Deset let sice bylo krásných, nicméně tento dojezd už je poněkud únavný a je asi čas se přesunout dál. Fandom a jeho rozsáhlost nakonec překonala původní zdroj. Nejzábavnější na tomto díle tak pro mě bylo sledovat přímý přenos z červeného koberce společně s okamžitými ohlasy na internetu (např. tumblr). Druhá část Relikvií smrti je více centralizována okolo Harryho, což je škoda vzhledem k tomu, kolik postav celá série nabízí a jak moc na nich stojí. Tady se z nich stávají figurky se dvěma větami (výjimkou je Nevile a Snape, jejichž role je ovšem taky poněkud diskutabilní) a mimozáběrová smrt některých z nich je nakonec zcela bez emocí až zbytečná – co také s figurkami. Sám Harry je v tomto díle daleko pasivnější a zaraženější než kdykoliv předtím a může za to hlavně prkenný Daniel Radcliffe, který není vůbec tak „totally awesome“ jako very potterovský Darren Criss. Dabing tomu samozřejmě taky nepomáhá, ačkoliv je to docela snesitelný standard. Jinak je to celé strašně nelogické, zmatené, nefunkční jako film sám o sobě, jako součást filmové ságy i jako adaptace. Nicméně i nějaký ten plus najdu – má to určitý spád, první půl hodina mě bavila z hlediska stylu a v porovnání s šestým dílem či první polovinou sedmičky je to super. A taky jsme se v posledním dílu konečně dočkali Draca Malfoye na koštěti Harryho Pottera!
Pina (2011)
Kvality filmu nespočívají ani tak v kvalitách stylistických či režisérského vkladu, ale spíše v osobnosti Piny Bausch a jejich jedinečných choreografií. Samozřejmě je to natočeno jasně, přehledně, dobře sestříhané, ale o to nakonc ani nejde – je to skutečně jen vhled do určitého druhu tance. Částečně to míří k dokumentu a oslavě Piny (což jsou nejslabší pasáže), nicméně se dají ignorovat a prostě jen užívat tanec. Groteskní a dojemné a 3D není třeba. Tanz tanz sonst sind wir verloren. Berlinale 2011 – Kino Urania
Jako opice (2011)
Švédský film je v poslední době vnímán hlavně skrze tragikomedie, nicméně Apflickorna v sobě nemá nic veselého – je to zlé drama, které je kruté hlavně (anti)hrdinkami. Zamlklá Emma se chce kvalifikovat do týmu voltyže, zatímco Cassandra už v něm je. Film je o dospívání v různých etapách, hledání identity, sexuálních experimentech, utváření vlastního prostoru a hlavně o moci. Nádherný je styl s občas netradičním rámováním a takřka geniální zvukovou stránkou. Pro mě nejlepší film Berlinale 2011 (Generation14) a zatím i nejlepší film roku. Pokud je film prezentován jako film pro dospívající publikum, tak právem nutí obrátit svou pozornost i k „podceňovaným dětským filmům“. Daleko progresivnější než „velké filmy“ řešící závažná témata. Prohnilé do posledního záběru.
Film jako Brno (studentský film) (2011)
Nejlepší segment od Klusáka, jeho studenti se ho snaží napodobit, ale moc se jim to nedaří.
Free Soul, A (1931)
Film má skvělou scénu ve vězení a hlavně Normu Shearer, která je ve všech svých pohledech do zrcadla, drobných gestech a s flirtujícími momenty prostě úžasná. Jinak ničím nepřekvapivý standard.
Toast (2010)
Toast je strašně líbivý a podbízivý film (s estetikou ala Pushing Daisies). První polovina je sentimentální omalovánka, druhá je kulinářská, soutěžní a homosexuální, čímž film získává hned několik plusů, nicméně to pořád nestačí. Ale krucinál, kdy se malý Freddie Highmore stal sexy? Berlinale 2011.
Jmenuji se Oliver Tate (2010)
Film mi částečně připomněl 500 dní se Summer. Je zde zajímavá struktura vyprávění, spousta stylistických propriet (červené a modré zatmívačky, westernové detaily, zpomalovačky) a taky má skvělý hudební doprovod (tentokrát Alex Turner). Narozdíl od Summer ale nemám pocit, že by veškeré stylové prostředky byly samoúčelné. Velmi nostalgický film se Super 8, knihami, filmy a vůbec je to celé takové ušpiněné indie s holkou v červeném kabátu. Pro mě jedno z největších překvapení Berlinale 2011.
Simonův vesmír (2010)
Ta romantizace lidí s AS ve filmech mi přijde zvrácená. Nicméně pokud od tohoto odhlédnu, tak je film skutečně skvělý.
Život v jednom dni (2011)
Důležité je si uvědomit, že to nemá být „objektivní“ dokument. Je zkreslen nejen iniciátory akce, kteří vybírají a stříhají, ale hlavně samotnými přispěvateli. Jako celek ovšem skvěle ukazuje, co všechno lze zahrnout pod pojem amatérský film. Jsou tady propracované části s perfektní kompozicí i dialogy, na druhou stranu i exhibicionistické záběry ze záchodů, portréty rodiny, zvířat a přírody. „Svůj den“ natáčeli studenti i začátečníci, používal se různý materiál - od profesionálních kamer až po rozzostřené záběry z mobilů. Samozřejmě zde dochází ke zdůraznění určitých problematických společenských motivů, to ale pořád projektu neubírá na síle. Je zde množství témat, které se vzhledem k Life in a Day nabízí zkoumat. Třeba i jen samotná lidská prezentace (či prezentace "lidstva jako celku") Berlinale 2011 – Panorama.
Griff the Invisible (2010)
Neviditelný Griff sice odkazuje k superhrdinům, ale o nějakou záchranu světa tu skutečně nejde. Griff nemá nadřirozené schopnosti, ale je to jen obyčejný mladý muž hledající svou identitu, což má společné právě se všemi komiksovými hrdiny. Jeho hledání se potácí mezi realitou a skutečností a občas má problém tuto skutečnost odlišit nejen Griff ale hlavně divák. To vše je ovšem činěno v rámci konvencí romantické komedie. Docela osvěžující australský film plný barev a neotřelých nápadů. Berlinale 2011 – Generation
Taxi zum Klo (1980)
Jako subjektivní autobiografii Taxi k záchodkům uznávám a Frank Ripploh má jistě pěknou vzpomínku na svůj tehdejší život. Ovšem úspěch tohoto filmu v německé distribuci je mi stále záhadou. Lze sice ocenit jeho realistické až naturalistické aspekty (když se mluví o ztopořených mužských údech, tak se ukáží ztopořené mužské údy a aby toho nebylo málo, přidá se ještě pissing), nicméně právě tento aspekt ho činí naprosto nevstřícným k divákům jakékoliv orientace. Je sice chválihodná snaha prosazovat LGBT tematiku, ale otázka je, jestli Frank Ripploh neudělal gay komunitě spíše medvědí službu – zobrazuje totiž pouze určitý segment homosexuálů, a to ještě k tomu velmi explicitně, což pro některé konzervativní diváky mohl být šok a pouze potvrzení předem vytvořených názorů. Jako klad hodnotím to, že se film neschovává za hezké tváře, ale ukazuje osmdesátá léta plná knírků, chlupů, pochybné módy včetně kožených obleků. Právě dobová věrohodnost pro mě byla nejzábavnější součástí filmu. Nicméně Taxi do Káhiry si odpustím.
Night Nurse (1931)
Prostě jen průměrná hollywoodská sedmdesátiminutovka z období před kódem - prohibice, spousta svlékacích scén a násilí na ženách. Lora se učí na zdravotní sestru, sbližuje se s pašerákem a zároveň chce bojovat proti zkorumpovaným doktorům a zachraňovat trpící děti. Jenže je to celé takové divné. Násilné scény vyznívají komicky, ty komické k smíchu moc nejsou a i ta Barbara Stanwyck je příliš mdlá. Naštěstí aspoň posledních dvacet minut je celkem fajn.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (2010)
Za hlavní problém považuji rozdělení na dvě části. Film není zdařilou adaptací, ale pouze ilustrativně doplňuje knihu a jelikož první polovina sedmičky je skutečně jen "výplní", tak ani filmové zpracování nemohlo být povedenější. Možná kdyby se upustilo od nepříjemné doslovnosti... Těžko říct. Začátek je ještě docela fajn, ale jak film postupuje, tak je to stále těžší a těžší sledovat, a to dokonce i z fyzického hlediska (některé pasáže jsou nastříhány hodně bizarně). Každopádně pozitivně hodnotím snahu nezaměřovat se pouze na Harryho, ale víc pracovat s perspektivou Hermiony (i Rona). Člověk si nakonec uvědomí, jak vlastně nezajímavá je postava Harryho, jak je Voldemort směšný záporák a že nakonec ty největší dramata se odehrávají mezi postavami okolo nich.
Dům loutek (TV seriál) (2009)
Na první pohled se může zdát nejkonvenčnějším Whedonovým seriálem. Zatímco ostatní jeho počiny překvapí určitou žánrovou progresivností a stylistickou originalitou, Dollhouse je v tomto spíše umírněný. Jeho nejzajímavější složkou je ovšem narativ společně s významovou složkou. Ústředním tématem seriálu je okouzlení i strach z médií, takže se dá říci, že Dollhouse je mediafobický i mediafilní zároveň. Skvělé ženské hrdinky, neotřelá akce, schizofrenička se čtyřiceti osobnostmi. Já jsem spokojená.
Veronica Mars (TV seriál) (2004)
Noirový svět plný narušených postav.
Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007)
I’m Not There se snaží upozornit právě na skutečnost, že každý mediální obraz je vlastně lživý a že obraz hvězdy se může neustále proměňovat a přepisovat. Nesnaží se o odhalení pravdy, ale spíše ukazuje, co Bob Dylan pro lidi reprezentoval. Respektive šest „možných Dylanů“, z nichž každý zastupuje jiné období jeho života a tvorby, jiný pohled na to, kdo vlastně byl. Nebo vlastně nebyl? Je těžké se nechat příběhem pohltit, protože stále dochází k narušování kontinuity. S divákem je přímo manipulováno – sotva navykne na tempo a vyprávění jedné části, je nucen přesměrovat svou pozornost jinam. Je to stejné jako s konstruováním obrazu hvězdy – stále se objevují nové věci, které obraz naruší či převrátí jeho význam. Stále a znovu se objevují prvky, které si přímo odporují. Ve filmu je to stejné i s využitím Dylanových písní. Postavy prohodí určité slovo, a to se vzápětí objeví v textu písně. Někdy je naopak řečený přímo název známé skladby (např. Just Like a Woman), ale zcela proti diváckému očekávání začne hrát píseň úplně jiná. Divák se nesmí spoléhat na to co vidí a co si vytváří ve své hlavě.
Serenity (2005)
Westernové propriety zmizely a namísto vlastní síly se zde využívají hlavně nová média. Přesto je to vynikající akční film, ve kterém sledujeme křehkou hrdinku tančit ve stylu kung-fu.
Twilight sága: Zatmění (2010)
Jako celek je to fajn, docela to funguje a hlavně to výrazně dynamizuje hudba. Bohužel film stahují dolů dialogy – předloha na ně klade důraz a i kdy slušný scenárista by z toho dokázal vykřesat dobrý film, tak Melissa Rosebenbergová pouze mechanicky převádí rozhovory, které nenesou žádné informace a nejsou dokonce ani zábavné. V akčních pasáží má Zatmění příjemný švih a slušnou nadsázku, ale jakmile se začne mluvit, celý film se zpomalí a zmrazí. Zkrátit, zbavit to patetických frází a mohl to být výborný „dívčí“ film. Takhle je to jen pokus, který ale dopadl lépe než Stmívání i Nový měsíc. Těším se na perverzní Rozbřesk.
Buffy, přemožitelka upírů (TV seriál) (1997)
Povrchním čtením se divák dostane k blonďaté krásce, která chodí na střední školu, občas zabije nějakého toho upíra, prožívá trable v lásce a tak dál a tak dál. Jenže bylo by škoda setrvat jen v této jedné rovině (byť zábavné, plné výborných akčních scén i dojemných romantických dramat) a nezaměřit se na ostatní vrstvy. Buffy totiž v sedmi sériích (a pokračující osmé komiksové) obsáhne takřka veškerá témata, která postihují dívky od dospívání k dospělosti, rozvine metafory k současnému životu Američanů i kritiku policie, armády, lékařství – no prostě veškerých autorit včetně těch rodičovských. Stylově obsáhne klasický Hollywood s bohatou hloubkovou kompozicí i lékařské drama s rychlými střihy. Dochází i k neskutečné práci se žánrem – od hororové premisy k teenagerskému dramatu, které je ovšem neustále záměrně narušováno. Z hlediska vyprávění diváka urazí na začátku páté série příchodem Dawn a poté ho dorazí zpochybňující epizodou Normal again. Navíc nabídne psychologicky propracované (a narušené) postavy v čele s Buffy, která bere svoje poslání jako práci, ale stejně ji to stahuje níže do temnoty a brzdí v normálním rozvoji. Je zde hláškující upír Spike, knihovník s minulostí Rozparovače Giles, roztomilá lesbická dvojice Willow a Tara, geek a filmový amatér Andrew a poprvé se zde objevuje i Wesley, který se ve spin offu Angel stane nejtragičtější postavou obou seriálů. Žádná epizoda není zbytečná a každá série má kromě hlavního „Zla“ i jiné ladění a zabývá se určitou tematickou linií. Výborné herecky, výpravou, propracovanou mytologií, může sloužit i jako učebnice popkultury. Prostě a jednoduše - Buffy je výjimečné dílo a Joss Whedon bůh.
Pekelná kuchyně (TV pořad) (2005)
Pekelná kuchyně spojuje dvě mé záliby – reality show a jídelní kulturu. Na začátku přijde dvanáct lidí (kuchaři, ale i matky z domácností), kteří pod vedení Gordona Ramseyho (jaj!) soutěží o místo šéfkuchaře v luxusní restauraci. Jsou nuceni spolu bydlet, vycházet i intrikovat, ale přesto se důraz klade na to, co se děje v kuchyni a jak rychle a přesně se lidé za plotnou dokáží otáčet. Po výborné první sérii (která ovšem trochu trpěla nevyrovnanými soutěžícími) jako kdyby se ovšem tvůrci zasekli a nepřišli už s žádnou inovací – stejné úkoly, takřka stejné odměny, stejné „podpásovky“. Což je škoda, protože tenhle koncept je zatraceně silný a je jen škoda, že se více nevyužívá. Takto se mění pouze lidé a jako v každé reality show i na nich to tak nějak stojí a padá. Viděla jsem pouze čtyři série a čtvrtá byla rozhodně nejslabší – malé změny a také ne zrovna zajímaví soutěžící. Tentokrát zde nebyli žádné silné osobnosti (třeba jako úžasná Heather West ze série druhé) a dokonce ani moc dobří kuchaři. Těžko se někomu fandí, když nevěříte ve schopnosti zúčasněných. Pátá série vypadá zajímavěji, co se účastníků týče, ale změn se asi opět nedočkáme. První tři série běžely na TV Barrandov a musím pochválit i „dabing“. Dabéři skvěle přehrávali a někdo se na překladu asi hodně vyblbnul, takže je to snad zábavnější než v originále (navíc je někdy obtížné rozumět všem těm kuchařským pojmům v angličtině). Jinak samozřejmě je to formát nepřenositelný do českého prostředí. Mimochodem... Je to queer!
Pan Nikdo (2009)
Jako celek to zase tak moc dobře nedrží, detailnější analýzou by se zřejmě jen odhalilo, jak nesmyslně jsou jednotlivé kousky poslepované. Navíc - závěrečné rozuzlení je skutečně chabé. Na druhou stranu má Pan Nikdo spoustu nápadů (některé jako z naprosto jiného světa - a filmu), je plný optimismu a bez přehnané nostalgie či patosu. Trochu prostříhat a dát tomu trochu soudržnější rámec a neměla bych námitky. Takhle je to "jen" fajn. A taky je otázka, zda to opravdu soudržné a logické být mělo.
Firefly (TV seriál) (2002)
Na relativně malém prostoru čtrnácti epizod nabízí Firefly množství zajímavých věcí. Stejně jako například Hvězdné války i Firefly lze popsat jako "sci-fi western". Nedochází zde ovšem k nápodobě osvědčených principům, naopak se s tímto žánrovým schématem pracuje podstatně zajímavěji. Jsou zde nezaměnitelné westernové prvky jako specifická hudba, koně, děvka se zlatým srdcem, etc. - vše je naprosto okázale předváděno stejně jako pohyb postav mezi těmito prvky. Příběh je zasazen do blízké budoucnosti, které ovšem není odosobněnou sterilitou, ale realistickým, špinavým vesmírem. Místo technických vymožeností (ala Dollhouse) je svět Malcoma Reynoldse a jeho posádky silně manuální. Firefly je ambiciózní autorský seriál, ve kterém se prolíná klasický přístup s množstvím experimentálních postupů s narací i stylem. Nejpatrnější to je u prvního a posledního dílu, kdy se dostávají do popředí nezaměnitelné "whedonovské" kompozice do hloubky a dlouhé kamerové jízdy. První díl je navíc obtížný i co se uchopení postav týče. Jsme vrženi přímo do děje a ustanovené skupiny, nevíme kdo má jakou funkci, pozici a povahu. Vše se dozvídáme postupně a Whedon rozhodně nic neusnadňuje. O to těsnější vztah si ale divák může k postavám vytvořit - i třeba k takovému primitivovi jako je Jayne.