Profil
Hodnocení (5351)
Komentáře (154) Filmotéka (168)
Oblíbené filmy
Oblíbení režiséři
Oblíbení herci
Oblíbené herečky
Oblíbené seriály
Oblíbení uživatelé
|
Moje komentáře |
 Workers Leaving the Factory (Dubai) (2008) 
|
20.02.2010 |
| |
vždycky mi bylo líto, že dojem, který musely vyvolávat první filmy u prvních diváků, nebude nikdy možné znovu vyvolat, že filmy samotné se zachovat mohou, ale co je to platné, když se zapomene na účinky, které měly. na Příjezd vlaku do Ciotat nebo právě remakovaný Odchod dělníků z továrny se prostě nelze koukat jiným než současným zrakem. a i dobře reflekovaná a zdokumentovaná historická studie nám pramálo pomůže dosáhnout toho jako vždy intimního zážitku z filmu samotného. ale pak přijde někdo jako Ben Russel a ukáže, že o pár krůčků se přiblížit přeci jen můžeme. natočí si současnou osmiminutovou aktualitu na to stejné téma, nutně ji tím otevře kontextu současnosti a nás diváky postaví do velmi podobné pozice, jako bratři Lumièrovi tehdá. Workers Leaving the Factory (Dubai) je přece jen jiným způsobem zprostředkování prosté zprávy. je to zapomenutý druh žurnalismu, o kterém už ani nevíme, že byl kdysi běžnou praxí. a tak mu neschází ani ta podivuhodnost, s jakou se k nám dostává, a s jakou musel původní Odchod dělníků z továrny působit na první žasnoucí publikum. protože na takového užití média k takovémuto účelu opravdu nejsme vůbec navyklí. osm minut krásného cinefilního minimalismu známe možná tak z vysoce umělecky hodnotných autorských filmů, ale z aktuality, kterou nám běžně zprostředkuje ani ne půlminutová noticka ve večerním televizním zpravodajství? co s tím? prostě se poddáte novo-starému způsobu podání a kocháte se téměř nezřetelným stmíváním oblohy, rozsvěcování světel v nedostavěném mrakodrapu, téměř nepostřehnutelně pomalým pohybem jeřábu, organizovanými přesuny dělníků směrem k autobusům, v jejichž čelních sklech zkoumáte odraz prostoru mimo rám a tak dále. |
 Hranice ovládání (2009)
|
11.07.2009 |
| |
(nenávidím psaní komentářů, ale ty záplavy iracionálních plivanců si zaslouží trochu vyrovnat, takže:) nejlepší Jarmusch, co jsem kdy viděl, a přitom spousta jiných mistrových filmů na mě působila silou kinematografické radiace! především Mrtvý muž, Ghost Dog, Kafe a cigára, Zlomené květiny, Podivnější než ráj a Zlomené květiny. tohle je dokonce mnohem lepší. na rozdíl od ostatku Jarmuschova díla jsou Hranice bez humoru a na rozdíl většiny filmů vůbec bez narativní masturbace. jsou naopak dokonalým minimalismem na hranici (ne ovládání, ale) vyprázdněné narace. Jarmusch vsadil na intuitivní režii, odvíjející děj pomalu, přitom s přesností atomových hodin a nezadržitelností supernovy. /// sledujeme příběh nájemného zabijáka - mistrného profesionála, ve kterém Isaach de Bankolé vytvořil naprosto nový pohled na chladnokrevnou duši námezdních vrahů. naprosto nevídané je to, že se jako diváci o událostech filmu nedozvídáme o nic víc, než sám hlavní hrdina. pravda, nedozvídáme se ani o mnoho méně. nevíme nic o něm, o jeho motivaci, o jeho cíli, o motivaci těch, kdo si zabijáka najali, netušíme ani to, kudy se děj bude ubírat v příštích pěti minutách. systém je nastavený tak, aby žádný z článků v řetězci operace nezvěděl ani o trochu víc, než kolik je pro splnění jeho úlohy naprosto nezbytné znát. nemáme tedy jediný fakt (a i když se to může zdát - jako se to zdálo mně - zřejmé už ze začátku, nevíme jistě ani prostý fakt, že hlavní hrdina je nájemným zabijákem) a film je skvostný v tom, že namísto snůšky samozřejmých faktů předkládá bezednou propast plnou nápověd, náznaků a indícií. sledujeme našeho hrdinu během na první pohled banálních rozhovorů s extravagantními kolegy a skoro si ani neuvědomujeme, že každičká věta filmu (bez nadsázky) obsahuje zásadní významy, odkazující na jiné okamžiky filmu, ať už viděné, nebo teprve očekávané. divák je bombardován informacemi v tak prudkém, nepřerušeném sledu, že je stěží stačí vnímat, natož vstřebávat a dešifrovat ten vrstevnatý kód, promýšlet intertextové odkazy a ještě navíc se kochat nad stylovou precizností, žánrovou hravostí a vůbec se obdivovat filmařskému zápalu režiséra. /// asi to nevyplývá z toho, co jsem právě napsal, s takovou samozřejmostí, jak mi to v tuto chvíli připadne, a proto se to pokusím shrnout ještě takto: na Hranicích ovládání ze všeho nejvíc oceňuji právě to, že není souborem prachobyčejných faktů (označujících kauzálně navazující souvislosti), které konstituují vyprávění, ale jde o film zcela otevřený divákovi. nemyslím tím, že si jakožto divák mohu cokoliv nepřítomného domyslet, na tom nic chválu nezasluhuje, myslím nebývalou komunikativnost k divákovi, neustále vybízející k aktivní participaci, k důkladnému promýšlení, k průběžnému analyzování každičkého filmového prostředku, protože s každou další uplynulou minutou je patrnější, že indicie se mohou ukrývat opravdu kdekoliv. Jarmusch vlastně sleduje výsostně umělecký postup a skládá ohromnou poctu celému filmovému médiu, když nutí diváka k bedlivému a přemýšlivému sledování každého prostředku, zvuku, barvy, kompozice, grimasy, slova a všech objektů mizanscény. mohlo by se tedy zdát, že film je otevřený nekonečnému množství výkladů, ale on prostě není. jen velmi účinně zastírá dějové souvislosti, kterými je přitom paradoxně přeplněný. jak už jsem ale naznačil a musím to zdůraznit: nejedná se o samoúčelný postup, ale o velmi inteligentní volbu, sjednocující perspektivu diváka a hlavního hrdiny velmi podobně, jako například Hluboký spánek. ani tomuto právem slavnému a oceňovanému dílu Howarda Hawkese není snadné porozumět, o to více je třeba se o to snažit a o to slastnější je pak porozumění dosáhnout. zapomeňte, že vám filmaři všechno naservírují na stříbrném podnose a skutečně otevřete oči a osvěžte mysl, jinak si tento film nebudete moci užít.. a to pro vás bude velká škoda! /// na okraj chci dodat pochvalu Christopheru Doyleovi za ten fantastický vizuál, Jarmusch zvolil jak nejléle jen mohl. |
 Nikdo nesmí chybět (1999)
|
03.04.2009 |
| |
i když se to celé může jevit jako naivní a politicky podbízivá prostomyslnost, a že jsem se setkal s lidmi toho názoru, já oceňuji skutečnost, že celá struktura filmu je proložena ještě další, v této struktuře vybudované spleti významů, které relativizují a nelichotivě reflektují zdánlivě prosazované ideologické významy z prvního plánu. jde o subtilní pletivo, ale neopomenutelné, které je někdy kontrastem, jindy funguje jako smutný důsledek. zápal, přesvědčení, odhodlání a vytrvalost má mnoho podob. na první pohled nevinné poznámky chytře poukazují na úpadek morální, který jde neodmyslitelně ruku v ruce s reformou celospolečenského smýšlení, ale málokdo si troufne na ten fakt poukázat. i tolik kritizovaný závěr - nebojte, nic zásadního na rozdíl od obsahu zde neprozradím - je velmi silně ironizován skutečností, že motivace dobrodinců jsou motivovány ziskem, popularitou a dalšími, ovšem očividně osobními zájmy, které jsou spjaty s ekonomickým faktorem, což relativizuje i druhou stranu ideologické polarity. ve výsledku bych proto radil sic neignorovat mistrovství, se kterým Yimou Zhang natočil i tento film, ale hlavně sledovat tu skvostnou architekturu významů jako docela prostý příběh a v něm vnímat přede vším ostatním vztah člověka k člověku. |
|
Anténa (2007)
|
09.11.2008 |
| |
omlouvám se, že komentář bude spíš heslovitý, ale nějak se mi nechce své poznámky komplikovaně upravovat jen pro lepší stylistiku. smysl, doufám, dávají i tak: politické konotace (trefné vystižení některých rysů nacismu, nezkrotné expanzivní tužby sovětů, židovská víra v příchod Mesiáše a mnoho dalších). odkazy na množství konkrétních filmů i směrů celkově, krom toho, že jde samozřejmě o moderní poctu němému filmu vůbec, jakých se nevidí mnoho. silný vliv měl očividně Hollywood a zejména žánry gangsterského filmu a filmu noir. z evropského filmu němé éry je to například Méliès (jeho Měsíc ze slavné Cesty na Měsíc má tady namísto rakety jako dalekohledu v oku, doutník v ústech) a především německý expresionismus. celý film je vůbec velkou poctou zejména Metropolisu. krom naprosto zřejmé inspirace ve scéně oživení ženy-robota můžeme najít nesčíslné množství dalších spojitostí, se kterými se mi vůbec nechce vypisovat. no a jistě i mnohé další, které jsem ani nezachytil. další podobnost s milníkem světového filmu je v množství stěží snesitelného a chtěloby dojemného patosu, na který je i Metropolis bohatým filmem. na rozdíl od Metropolisu ovšem Anténa nestojí na bázi vědecko-fantastického žánru, ale pohybuje se čistě v prostředí fantastična. přispívá do početné oblasti filmů, které svůj děj ukotvují do jediného soběstačného města, které jakoby bylo zároveň celým světem. to má Anténa společné mimo jiné například se Sin City a odtud je, předpokládám, i nápad použít v některých sekvencích bílé siluety na černém pozadí, což jsem přecijen krom Sin City jinde neviděl. film tedy není nijak revoluční ve svém příběhu a v podstatě ani v jeho podání, ale je to právě to druhé, co je na něm pozoruhodné. je to víceméně němý film, ve kterém jen dvě postavy nesou dar hlasu. jde o přiznaný nedostatek, který tím pádem funguje i v rovině příběhu o obyvatelích jednoho města, jimž byl odňat hlas. z některých míst filmu Anténa jsem nabyl dojmu, že krom poct Metropolisu se svému vzoru snaží i vyrovnat množstvím narážek, souvislostí, významů skrytých na každé vteřině pásu, které snad umožní, aby dílo vešlo do historie filmu jako právě tak neurčité a revoluční, jako tomu bylo pro nekonečnost možných interpretací u Metropolisu. já jsem skeptický, ale to bych byl nejspíš i vidět Metropolis ve své době. ukáže čas. |
|
Perl oder Pica (2006)
|
02.05.2008 |
| |
Pokud vím, první Lucemburský film se jakým jsem se zatím střetl, a hned tak skvostný kousek! Celkový dojem je velmi vysoko, ale musím vyzdvihnout i několik svatých okamžiků, z nichž zmíním jeden: Hlavní hrdina, chlapec Norbi, je v kině. Promítají ten druh filmu, co je jen pro dospělé. My diváci se to ale dozvídáme jen ze zvukové složky. Scénu totiž tvoří jen záběry zepředu na Norbiho. Ten úchvatný byl ale až ten poslední - detailní záběr Norbiho oka. V jeho krásném zeleném oku, rozprostírajícím se po celém tom obřím promítacím plátně, vidíme zrcadlový odraz jiného plátna – toho, které vidí on. Odraz je nepředstavitelně detailní. A krom skutečnosti, že do filmu zcela jiných žánrů vnáší střípek pornografie je také důkazem krásy kinoformátu a díky výbornému hudebnímu podkreslení i citovým zážitkem. |
|
Belle toujours (2006)
|
30.04.2008 |
| |
Film sám sebe charakterizuje jako poctu Luisi Buñuelovi a Jean-Claudeu Carrièrovi a je nejspíš nejlepším pokračováním, jaké jsem kdy viděl, a mnohem více než důstojnou poctou kinematografickému skvostu Kráska dne. Ani zde se nedozvíme nevyřčené z konce Krásky dne, stejně jako Séverine nevíme a hoříme touhou zvědět. Někteří tuší. Mou osobní spekulaci Krásná dodnes potvrdila. Jen jsem se po celý film nemohl ubránit úvahám, jak by film vypadal, kdyby Oliveira obsadil Catherine Deneuve, ačkoliv jsem si dobře vědom důvodů, pro které tak neučinil. Navazuje, aniž by se snažil napodobit Buñuela. Jeho vlastní umělecká osobnost je příliš silná a nedovolí to. I jeho film je krásný, zralý a pravdivý. Je z něj znát, jak mnoho času uplynulo a jak se svět a lidé stačili změnit, někteří si to neuvědomili, Henri a Séverine ano. /// Za naprosto nejúchvatnější považuji scénu večeře. Oliveira pochopil, jak blízko k sobě má sex s přijímáním potravy. Obojí je záležitost nejzákladnějších pudů, obojí je nezbytnost, kterou lidé mohou po určitou dobu vůlí odmítat, ale jen tak potřebám svého těla uškodí, obojí užívá lidských tělesných otvorů, stejně nechutné činnosti jako smyslné. Jedniný rozdíl jsme stvořili my sami. Kultura jedno zahalila jako něco privátního, intimního a tabuizovaného, z druhého kulturní vývoj učinil pomalu společenskou událost, trapně manýristicky obezděnou hloupými formálními konvencemi. Stejně tak to mohlo být i naopak. Oliveira tuto povrchní společenskou mez nepatrně narušuje, když intimitu pohlavního styku zastupuje intimitou přehnaně honosné soukromé večeře, která staví Séverine do té samé situace, v níž se kdysi dávno sama ocitla, když si pro její služby do nevěstince přišel sám Henri a následky navždy změnily její život. |
|
Pokání (2007)
|
16.02.2008 |
| |
Komentář k Pokání (2007) jsem nucen přepsat. Dojmy z tohoto filmu totiž - sic pomalu - uzrály na přinejmenším o jeden stupeň vyšší úroveň. Krátce po zhlédnutí jsem nijak nadšený nebyl, film se mě nedotkl po citové stránce a já jsem to vnímal jako velké mínus, protože právě to jsem považoval za jeho hlavní účel. Obdivoval jsem tak jen ten poutavě netradiční narativ, který příběh rozkládá do neobvykle rozsáhlého množství vrstev/verzí, kamerové zpracování, pro mě uvěřitelné herecké výkony a cit pro vystižení krás Keiry Knightely. S časem mi ale došlo, že v tom konci bylo něco, co ve mě zanechalo trvalejší stopu a vlastně i citový otisk, přestože jsem ho zprvu odmítal jako nepatřičný. Pokání jsem považoval za film, který jakobych viděl už stokrát předtím, ale i tak jsem byl nadšený z přítomnosti jen těch opravdu nezbytných a nerušivých klišé. Hodnotil jsem průměrem, ačkoliv jsem věděl, že ať už v pozitivním nebo negativním smyslu, film průměrný není. |
|
Strings (2004)
|
12.01.2008 |
| |
První loutkový celovečerní film, co jsem pokud si dobře vzpomínám viděl, a hned tak skvostný kousek. Asi nemá smysl chválit očividné nádherné provedení loutek, jejichž tváře jakoby opravdu hrály široké množství výrazů v závislosti na naprosto mistrovském vedení. To vám umožní vnímat dění jako zdánlivě reálné a na neobvyklý koncept si velmi záhy po začátku zvyknete. Ano, fantasy příběh je silně předvídatelný, místy patetický a zdaleka ne tak dojímavý, jak byl zřejmě zamýšlen, nu a už vůbec ne originální. Originalita ale není požadavek, který bych měl na fantasy. To chápu - přinejmenším v tomto případě - jako převyprávění archetypálních příběhů z mytologie a jejich znovuvybudování v nové, současnější formě, a to Strings splňují. Bonusem pro ty diváky, kteří mají rádi Hvězdné války, pak bylo velké množství vizuálních a citací (hlavní hrdina vysí za nohy v ledové jeskyni v záběru, který až podivně podezřele připomíná podobný z Impérium vrací úder, dočkáte se i variace na povstání Dartha Vadera nebo pohřeb Padmé Amidaly z Epizody 3, variací na kultovní repliku "použij Sílu!" je "použij Lásku!" a nespočet dalších narážek). Proč vlastně takové ovace jsem ale dosud neozřejmil. Důvodem je naprosto jedinečné kouzlo filmu, které je výsledkem do posledních detailů vycizelovaného diegetického světa. Nejde o tradiční loutkový film, který by napodoboval realitu, ale tímto animačním postupem, svět String si oproti tomu plně přiznává realitu loutek a šňur, na kterých visí. Ty jsou v mytologii diegetického světa pohybovány bohy na nebesích. Tomu se přizpůsobuje vnitřní vybudování celého světa až po zmíněné detaily. Pro příklad uvedu, že loutky starých osob při pohybu vržou. Nápadité bylo i kamerové zpracování, které se konceptu přizpůsobilo rovněž a využilo ho k obohacení obrazové stránky filmu - kamera například snímá scénu skrze otvor v trupu loutky apod. |
|
Má kamera a já (2002)
|
20.04.2007 |
| |
Když jsem si poprvé přečetl název filmu, ze všeho nejdřív mě napadlo přirovnání k milostnému páru, k situaci, kde jakoby někdo zaměnil milenku za kameru a trochu jsem očekával sexuální význam tohoto vztahu převedený i do samotného filmu. Teď, po zhlédnutí, se zdá, že na tom prvotním pocitu bylo něco víc. Experimentování s filmovým médiem podporuji stejně jako tvůrčí odvahu, ale tento způsob práce dá většinou zvláště vyniknout také neschopnostem tvůrce při řešení některých základních aspektů filmu. V tomto případě například neschopnost citově přiblížit hrdiny filmu divákovi, o což se pouhých pár intimnějších scén nepostará. Krom spoust dalších logických vad byl největším problémem význam filmu. Ma caméra et moi se tváří, že v sobě nese nemálo pozoruhodných myšlenek o životě a světu. Ale to nebylo víc než několik kvazi-filozofických zpovědí nitra hlavního hrdiny, které těžko mohou nabýt většího smyslu pro nikoho, krom jeho samotného. |
|
Návrat (2003)
|
16.01.2007 |
| |
Zaujalo mě už téma filmu (mně blízké a tudíž důvěrně známé) a později stejně tak i znamenitost jeho zpracování, plynoucí zejména z realističnosti postojů a chování hlavních charakterů. Zpracování dbá na celkovou realističnost, nejen tedy postav, ale i velmi podstatného prostředí. Vlivy počasí jakoby byly překopírovány do vizuální stránky filmu a působily i na diváka lépe přibližujíc dojmy z neobvyklé roadmovie. Zvláštní důraz je kladen na katarzní účinek přirozenosti okolní přírody, jejíž stálá přítomnost je čas od času nenápadně připomenuta (například přeostření na dešťové kapky, záběry zpoza plotu stébel, nebo prostým proložením scén panoramatickým záběrem na krajinu, často napomáhajícím dojmu jemného kontrapunktu). Hudba je použita stejně citlivě, podporuje těch několik málo - ovšem překvapivě mocných - vrcholných momentů filmu a ve správných okamžicích k nám zaznívá jen ticho, které - je-li užito ve vhodné chvíli - může být až ohlušující. Nejvíce ze všeho jsem se obával konce filmu, především pak nějakého smířlivého vyznění závěru, které by film zcela degradovalo. Snad toho neprozradím moc, když napíšu, že mé obavy se částečně naplnily, z části naopak. |
|
Shortbus (2006)
|
28.12.2006 |
| |
Všední film, který nevšedně pojímá jedno z nejzprofanovanějších témat současnosti - lidskou sexualitu, degradovanou dobou pomalu až na rutinní uspokojování instinktivních potřeb jak je tomu u zvířat. Viděno přirozeně a bez předsudků, zcela otevřeně ve všech směrech - film proto není pro každého (nedoporučuji konzervativním příslušníkům ortodoxie) ;)), nevyhýbá se homosexualitě, homosexuální monogamii, SM praktikám, bizarní partnerské diferenciaci, voyeurizmu, celé řadě pozoruhodných experimentů i věcem, které mi pro mou sexuální otevřenost přijde i zbytečné zmiňovat, protože jsou všední jako celý film (homosexuální nekrofilie se naštěstí omezila jen na polibek, viz. postava Cetha - psáno s C) ;)). Totéž lze říci o hlavních aktérech, kterými jsou lidé jako my s všedními problémy podobnými těm našim, proto však neméně závažnými. Film je plný skvělého humoru (alespoň já se krom několika intimních scén, zabývajících se ztrápeným lidským nitrem, krásně bavil), krásy, nešťastných lidí, obscénního chování, citlivosti a lásky. Shortbus poukazuje na důležitost a nenahraditelnost správného sexuálního vyjádření pro spokojenost v životě a také na to, jak úzce a neoddělitelně je spjatá láska s potřebami našeho těla. |
|
Smrt v Benátkách (1971)
|
21.11.2006 |
| |
K filmu Smrt v Benátkách jsem přistupoval s tím, že se jedná o dílo věhlasného režiséra, který mě už jednou překvapil velmi silným zážitkem, a který je dost smělý pro výběr tématu jakým je sama podstata nacismu (Soumrak bohů), ale který na druhou stranu natočil i film nudný, vcelku roztahaný a místy pustý (Gepard), k filmu, jež mě nemůže ničím překvapit, protože zápletku včetně konce si dobře pamatuji ještě ze školy. Takže žádná očekávání ani předsudky. /// Občas - nevím proč - dospěji k hloupému přesvědčení, že už snad nemůže být film, který by na mě zapůsobil stejně silně jako nemálo předchozích, a to i přesto, že si velmi dobře uvědomuji, jak hloupé a pokrytecké to je. Ale za to je krásné uvědomit si při sledování nějakého filmu opak. /// Mám rád filmy, kterým postačí k odvyprávění svých příběhů minimum slov. To je mimo jiné případ i Smrti v Benátkách. Vše podstatné ve filmu řečeno je, snad už na samém začátku, k porozumění je třeba se hlavně dívat. A možná to jediné by stačilo. Dojem podporuje krásná hudba, pro kterou nemám výtku. Pochybuji, že by na mě zapůsobila při poslechu jí samotné. Ve spojení s vizuální stránkou získává nový rozměr, dokládající smyslovou podstatu krásy, již nelze předčit //vykonstruovaným uměním//. Herecké výkony snad ani nejsem schopen posoudit. Vlastně celý film se tak nějak vymyká běžnému úsudku, protože jsem jej spíš než jako divák vnímal ve svých devatenácti jakobych byl jednou z postav, které snad byly z filmu vystřiženy. |
|
Hedwig a Angry Inch / Hedwiga a Angry Inch (2001)
|
03.11.2006 |
| |
Nevšedně krásný hudební film /pár prvků muzikálu tam sice bylo, ale nazývat to muzikál bych si úplně netroufl/, který se po skončení jevil o to krásnější, protože krom neuměle procítěného příběhu přináší i něco málo pravdy o hledání obnažené identity každého z nás. I když, pro mě bylo přecijen nejvýraznějším motivem filmu /opět/ hledání, tentokrát té //druhé poloviny//. Líbila se mi na něm otevřenost podání, pro které nebylo nic zapovězené, vizuální stránka - barevná, expresivní, kýčovitá - pokud má ten výraz i pozitivní význam, pak se pro nic nehodí tak moc, jako pro tento film, dobré animované sekvence, které napovídají inspiraci v Pink Floyd: The Wall, další nevšední a dnes už nepochybně kultovní ne-úplně muzikál, výkony herců snad nemohly být lepší a jako jedna z nejdůležitějších /dost možná nejdůležitější/ složka hudebního filmu neselhala ani jeho hudební stránka a vychutnal jsem si snad každé představení, i přesto, že tenhle styl není můj šálek horký čokolády :)) |
|
Barva štěstí (2003)
|
10.10.2006 |
| |
Je známo tvrzení, že umění by mělo stanovit cíl, proti kterému se postaví. V jiném případě je jen účelovou atrapou. Chtěl bych vidět jasně podaný a vykreslený názor na věc, nový pohled a nové možnosti rozvíjející ty mé v duchu vzájemné prospěšnosti protikladů. Takový názor ovšem nebývá z jinak nepopsatelně osvěžujících filmů zřetelný, alespoň ne na první pohled. V patosu nevysvětlitelných pohnutek jednání postav a iracionálních směrů, ke kterým se ubírají spletence kolidních vztahů, se ztrácí smysl, pro který byl film natočen, nebo který mohl z nadějného konceptu s trochou štěstí (které v té nekonečné množině vlivů působí na náš dojem ze sledování takovou měrou, až snad lze prohlásit, že tyto dojmy řídí - spíše než naše vůle a smysly vnímající film) zplodit daleko lepší film (jakkoliv relativní je tu slůvko //lepší//). To ale myslím není případ Barvy štěstí, ne docela. Občas ani není třeba soustředěné pozornosti, která je jinak při sledování tohoto filmu zvláště důležitá. V několika (mnoha) katarzních okamžicích se zdá (ať už úmyslný, či spíše z okolností filmu mimoděk vyplývající) význam dokonale zřetelný... narozdíl od zbytku filmu, který se mi naopak jevil všedně smotaný a nepříjemně-komplikovaně vyprávěný. Nemohu říci, že bych viděl v nečem zajímavý film o obžalobě přirozených krutostí partnerského soužití. A neviděl jsem ani zábavný film, povětšinou. Velice matoucí pak bylo zdánlivě //dokonalé// kamerové zpracování (všechny záběry měly příjemně neutrální perspektivu, vzdálenosti, kompozici + občas byla kamera okořeněna několika neobvyklými vychytávkami v porovnání se zbytkem filmu, které tím pádem působily jako potěšující zpestření v příhodných okamžicích), barevné zpracování obrazu (tvůrci vzali zřejmě pojetí, realizující film v barvách, naprosto vážně) a také atraktivní hudba. Ale to neznamená víc, než že film je dobře řemeslně provedený, což oceňuji pramálo ve srovnání s případy, kdy takovýto postup otevírá možnosti pro hlubší myšlenky (jako tomu bylo třeba ve filmu Los Muertos). A ten pohledný, ale protivně-optimistický konec si mohli odpustit. |
|
Maďarská krása (2003)
|
03.10.2006 |
| |
Tím jinak upřímným doznáním o /i pro nepozornější lidi než jsem já/ očividné inspiraci v názvu filmu si tvůrci docela naběhli. Nelze se totiž ubránit srovnání a to neznamená pro Maďarskou krásu mnoho pozitivního. V několika ohledech ale snímek svůj americký protějšek překonává /škoda, že asi jen ve dvou a i tak je více vystihující napsat, že se prostě jen odlišuje/. Vyprávěn je jen v nepodstatných detailech odlišný příběh s nespočtem scénických asociací, ale významy filmů se jasně rozcházejí. A to je velké plus. Maďarská krása je záměrně expresivní v mnoha věcech od hereckých výkonů, dialogů, v některých scénách i perspektivy kamery /ačkoliv to možná nebyl záměr, ale běžný kameramanův pracovní postup pro určité typy záběrů, kdo ví/ až k poněkud bizarnímu pojetí událostí. I včetně toho kyselého smyslu pro humor je většina věcí nezvykle přetažená do iracionálního spektra, a v tom jsem neviděl nic prospěšnějšího než celkem příjemné pobavení. Brát tenhle film vážně bych raději nedoporučoval. Také bylo zábavné sledovat , jak se mění vnímání podobného příběhu ve světle nových obsazení a charakterových odlišností paralelních postav. Už jsem slyšel o Americké kráse hovořit jako o komedii, smysl filmu je ale samozřejmě někde jinde, narozdíl od Maďarské, kde jsem se jen pobavil šťavnatým absurdním humorem z pomezí //funky kýče// a opravdového braku, zato krásně. |
|
Stezky slávy (1957)
|
07.09.2006 |
| |
Film Paths of Glory (a ten název mi přijde trochu zavádějící) myslím nepojímá látku tak dokonale a univerzálně jako FMJ. Zdá se více o filmařských alegoriích, zatímco asociace, nabízené filmem FMJ jsou dané spíše tím, co film zachycuje, než jím samotným. Krom FMJ se mi nabízí i srovnání s Dr. Strangelove, zejména u postavy /ač to ostatním nepřiznává/ kariéristického generála Mireaua. Být vojákem, zejména účastnit se krvavých bojů osobně, považuje za čest a povinnost, a za zbabělce považuje každého, kdo po tom doslova neprahne. Ironicky, on sám zůstává kvůli svému postu bojů stranou, v bezpečí, ačkoliv jizva na jeho tváři dokládá, že tomu tak nebývalo vždy. Současnost vz/shlíží z/s perspektivy zkušeností minulosti a to mu nelze mít za zlé. Kubrick zde divákovi své hodnoty v nejmenším nepodsouvá, ale svůj náhled přesto demonstruje takřka dokonale. Nejlepším příkladem je moment, kdy důstojník zabije vojáka z vlastních řad, skor se zdá, že záměrně, byť z pro mě nejasných, nepochopitelných pohnutek. Vlastenectví zde získává pravý rozměr; posledního lumpova útočiště a pochybné ctnosti. Rovněž zcela iracionální /ačkoliv zdánlivě podložený/ rozkaz k palbě do vlastních řad a následný polní soud je už jen gradací už odhalených nesmyslných okolností filmu/bitvy/války/válek. Fascinující je i úvaha jednoho vojáka /před odvedením tuším profesora/ nad otázkami; Proč se před bitvou bát/nebát smrti/zabití. Dalším /půvabným/ dokladem nesmyslnosti vojenských machinací je rovněž návrh /trestu za zbabělost/ pro jinak hrdinné vojáky, jež se pro svou hloupou poslušnost vrhli do předem prohrané bitvy, rozkazy plnili, ale okolnosti bránily jejich postupu. Související nesmyslností je náhodný výběr tří vojínů, na které je vina svalena. Vyskytují se zde i alegorie iracionálního chování, jejichž význam pro film ani nejsem schopen určit jako např. připisování hanby za neúspěch bitvy všem obyvatelům Francie. Jasnější výhled nabídne až plukovníkova závěrečná řeč u soudu. Kirk Douglas je zde vůbec typickým příkladem hrdiny, muže, jež vyjde živ i s lidskou /tím zdůrazňuji hlavně opovržení tou vojenskou/ ctí i v tak upadlé machinaci, jakou je válka. Ale i on je spoután regulacemi a disciplínou armády, což ho činí v mnohém bezmocným. Dokonalým završením je pak rozhovor u jídla na konci filmu. Pozoruhodné je i tvrzení jednoho z generálů, že /stejně jako dítě touží, aby na něj otec byl přísný, voják touží po tvrdé disciplíně, kterou nějaké ty občasné popravy vlastních lidí podporují a tudíž jsou vlastně správné/. |
|
Pět překážek (2003)
|
10.07.2006 |
| |
Já se omlouvám za drzou personální myšlenkovou retrospektivu, jež podle mého do komentářů nepatří a slibuji, že tohle bude vzácná výjimka. Proti mému rozumu se mi totiž stále dokola vnucuje srovnávání Pěti překážek s nedavno viděným filmem Los Muertos (Mrtví). Jelikož je to to jediné, co mají ty filmy přímo společné, nepochybně je toto svévolné přirovnávání způsobeno skutečností, že u obou filmů jsem po jejich skončení váhal mezi hodnocením čtyřmi nebo pěti hvězdami. Fascinuje mě tahle stále častější nerozhodnost u něčeho, co tak často označuji za pofidérní, bezvýznamné a o ničem nevypovídající. Faktem ovšem je, že nadále považuji nejvyšší možné hodnocení za mimořádné ocenění a nehodlám jej užívat lehkovážně. Pět hvězd smí dostat jen jediný, anebo ani jeden z těch dvou filmů. Los Muertos jsou báječným filmem, i přes strohost a prostotu příběhu krásně natočeným, s mnoha nádhernými výjevy v nádherných kompozicích a brilantními alegoriemi. Přesto myslím, že Pět překážek má něco, čeho si u filmů vážím pomalu víc, skvělou myšlenku. Je pravda, že pravý smysl filmu mi byl po větší část jeho trvání neznámý, ovšem díky nápaditosti a režisérskému umu Jørgena Letha - především díky příslovečně dokonalému prvnímu "kubánskému" remaku - mě film už zezačátku zaujal. Mám rád experimenty, ale zas ne terapii. Ačkoliv, "terapie" Larse von Triera přinesla šťavnaté a exotické plody. No, možná ne dokonalé a tak trochu balancující mezi realitou a uměleckou vizí jejich tvůrce/ců, ale to byl přeci paradoxně jejich účel. V průběhu filmu jsem mnohokrát zauvažoval nad otázkou: Který z obou mužů se na režii filmu podílel více? S každým položením této otázky přicházela také jiná odpověď a až konec doložil, že Jørgen Leth i Lars von Trier se na filmu Pět překážek podíleli rovným dílem. Leth natočil součásti filmu, ale Trier stanovil jejich meze a směr, kam se mají ubírat. Leth použil svých uměleckých kvalit, ale to Trier je povznesl díky své proměněné mentorské roli v námi viděné extrémy dokazující Lethovy brilantní filmařské schopnosti i z nich vyplývající slabiny (příslovečná dokonalost, neuchopitelnost uměleckých vizí). Skutečným vrcholem je pak opravdu poslední, pátá volná verze dokonalého člověka, ve které se divák dozví o smyslu filmu vše z úst jak Jørgena Letha, tak Larse von Triera. Dudek mi před zhlédnutím filmu doporučil, abych se nejprve podíval na Lethův původní dokument Dokonalý člověk (1967). Měl pravdu, to by bylo opravdu vhodné. Lituji, že já ho dříve (a vlastně ani poté) neviděl, ale beztak bych ten film nesehnal. Shrnutí: Pět překážek pomůže porozumět záhadné a zdánlivě bezchybné tvorbě Jørgena Letha, ukáže i klasické "provokativní" metody Larse von Triera a poodhalí co pan distributor v Obsahu k tomuto filmu myslel tím enfant terrible dánské kinematografie. V kino-zpravodaji jsem se také dočetl, že Jørgen Leth napsal na základě této zkušenosti vzpomínkovou knížku s názvem Nedokonalý člověk. |
|
Star Wars: Epizoda III - Pomsta Sithů (2005)
|
22.06.2006 |
| |
tento film, který se z celé hexalogie může zprvu jevit jako nejpovrchnější akční nápor, je doslova uzavřením kruhu, zcelistvěním obrovského mýtu a položením posledního a zároveň i základního kamene cyklické stavby. filmy Star Wars ságy nikdy nemohou fungovat zcela samostatně, vypovídají všechny jakoby jedním jediným dechem, dýchají zároveň jediným párem plic, metaforicky řečeno. ty nejcennější významy jsou odvoditelné jen z celku a já z odstupem času nalézám nepřeberné myšlenkové bohatství i v této jediné epizodě, když samozřejmě zohledním předešlé a následující. žádný mně známý film si v mýtické a politické rovině nezadá právě s E3. to je vrstev, až z toho zrak přechází, hloubky, že nedohlédne, a pravdy, že nevyčerpá. tečka. mytologie je vystavěna. víc netřeba říct. přesto budeme všichni jistě rádi za každé doplnění, rozvíjení a nové myšlenky, které nám může přinést expandované univerzum. zvlášť teď, kdy je báze, na které fenomenální svět George Lucase stojí, konečně dotvořena. ale to bude vždy už jen dodatkem k tomuto šestijedinému opusu. |
|
Andy Goldsworthy (2001)
|
10.06.2006 |
| |
Přiznávám se, že jsem o land artu do chvíle zhlédnutí filmu Rivers and Tides neslyšel, ale princip tvorby uměleckého díla jen pro určité místo a snaha poskytnout tak o tomto místě výpověď, zachycující jen to, co tu vždy bylo, ale my jsme vůči tomu byli slepí, mě fascinuje. Tento citlivě natočený film navíc zachází ještě dál, než k cílům, které si klade Andy Goldsworthy - pochopení míst našeho světa, snaha sžít se s tímto prostředím co možná nejpřirozeněji, nezávisle na čase, neplánovat včerejšek, nevzpomínat na zítřek a žít v daném místě a daném čase v souhře s prostředím. Tak, jako je zobrazena podstata míst, je ukázána i jejich krása, a dílem, které na tomto místě Andy Goldsworthy vytvoří, je navíc podtržena a umocněna, což opět vede k symbolice jeho podstaty. Velmi zjednodušeně - s trochou vnímavosti jsou nám odhaleny všechny krásy univerza, které každý den strnule míjíme bez sebemenšího záchvěvu pozornosti. Myslím, že tomuto snímku se povedlo z velké části vystihnout něco, co se pokouším definovat po celý život. |
|
V žáru slunce (2001)
|
10.06.2006 |
| |
Miluji filmy, poutající své hrdiny do inferna exotických kulturních aspektů, které tak dávají divákům k uvědomění a možná na pár oslnivých okamžiků i porozumění, a rozšiřující tak naše - příslovečně k názvu filmu - jasné obzory. Tomuto účinku - a kdoví, zda tak na mě film působil jen náhodou, nebo se jedná o záměrnou a podstatnou součást významu tohoto snímku - velmi napomáhají i veškeré motivy realističnosti. Ty vidím v zobrazené živelnosti všech živlů - spalující žár odpoledního slunce, surový, prudký a chladivý proud větru, nebo dokonale vystižená atmosféra dojmů z pohledu na masiv vod mořského pobřeží - to vše působí i na smysly diváka, pomalu jakoby to vše sám prožíval, a dává mu uvědomit si, že co vidí je skutečnější než možná jeho kulturně omezená mysl připouští. To vše je způsobeno především mistrovskými kreacemi kamery,díky níž obraz místy působí natolik sugestivně, až divák sám pociťuje závrať při scénách na laně nebo houpačce, hladiny adrenalinu a serotoninu v jeho krvi se drasticky mění pouhým účinkem obrazu a spolu s již zmíněnou přirozenou závratí se pojí také vrcholný prvek a zároveň význam filmu - pocit osvobození. |
|
Balkón (1963)
|
03.04.2006 |
| |
Nezávislý americký film mám moc rád a pokud tento malý film o malých věcech ve víru všeničivé revoluce dláždil cestu těm dnešním skvostům, pak si ode mě tak vysoké hodnocení zaslouží sic trochu pochybuji o jeho spravedlivosti. Ano, není to žádný z těch dokonale vybroušených krystalů geniality, podobenství s nevyzpytatelnými, leč v konci neškodnými cestami morálkou nepochopených lidských tužeb však bylo rozehráno bravůrně. Nominaci na Oscara za kameru považuji za pochopitelné ocenění a tato přednost přispívá filmu z mého pohledu ještě více na lákavosti a troše té kýčovité smyslnosti amerických filmů padesátých a šedesátých let, pro které mám takovou slabost. Herci byli všichni až do posledního báječní jak výkony, tak příhodností svého obsazení, jmenovitě vychválím pouze mé oblíbence - Petera Falka a Leonarda Nimoye. Líbila se mi grotesknost, humor a přes jeho účinek i ta jistá prchavá výmluvnost filmu a samozřejmě, je krásná i ta skutečnost, že snímek dokázal i přes své stáří a pokročilou dobu svého vysílání nejen zaujmout a vtáhnout do děje, ale přímo pohltit do svých psychologicky bezmezných svůdných machinací. |
|
24 hodin ze života jedné ženy (2002)
|
22.03.2006 |
| |
Velmi neortodoxní film, rozdělený do několika časových rovin, kdy divák postupem času neustále upadá hlouběji do minulosti. Zde neexistuje vyhraněný význam jako pravda nebo lež. S dostatkem pochopení nejsou "normou zapovězené hříchy" tak zavrženíhodné. Kompozice filmu je dokonalá, napadají mě výrazy jako nostalgie, živelnost, nebo lehkost vlastní oblakům na pozadí scén ze třicátých let. Nezaostává ani dokonalá hudba, při jejímž poslechu se mi vybavilo jméno Michael Nyman a později jsem se s překvapením dočetl, že tento nadaný komponista je opravdu autorem hudby k tomuto snímku. Krom té elementární krásy a příhodnosti hudby je třeba pochválit její dokonalou stylizaci ve vztahu k novým prostředím (Kingsfall). Důležitou součástí filmu je i vynikající volba a vykreslení prostředí. V duchu zrodu něčeho velkolepého připomíná svými dekoracemi i samotnou atmosférou z něj čišící casino z počátku století spíše archaický chrám nežli místo světské zábavy. Se způsobem zobrazení prostředí souvisí i náhled do lidských osudů v různých údobích dějin. Mládí se zde střetává se stářím v ostrém kontrastu. Závratný rozdíl mezi pohledy do minulosti, kde jakoby vše mělo daleko hlubší, mýtický smysl, narozdíl od zcela nepokryté přítomnosti. Nicméně v konci se ukazuje, že má i dnešek, jakkoliv se to ve světle jiných osudů nezdálo, také své "barvy". Když už jsem zmínil konec filmu, čekal jsem přesně takový, jaký kupodivu opravu byl, ale o to silněji zapůsobil. Pochvalu zaslouží též nádherné dialogy a myšlenkové monology hrdinů, psané se vzácnou grácií, která nevím zda není způsobena tím prostým faktem, že dílo vychází z ceněného literárního zdroje. Za hlavní téma filmu 24 hodin ze života jedné ženy považuji přístup k životu. Lze si užívat naplno všech jeho požitků bez formálních omezení, zkrátka všem těm vábením života podlehnout. Ale má to tak být? Je to tak správné, nebo prospěšné? Nebo obojí z toho? A kdy je vlastně pozdě a celé se to přetaví v naší zkázu? |
|
|
