Tušil jsem, že mě spojení Finchera a Larssona nenechá klidným a mé tušení bylo správné. Ačkoli jsem četl perfektní předlohu, nebyla tu ani vteřina, kdy bych se nudil. Naopak, s napětím jsem čekal nikoli co se stane, ale jak to bude natočeno a mohu říct, že některé aspekty dokonce překonaly moji fantazii (např. ústřední duo, Craig a Mara, které je charismatické až na půdu). Film je v podstatě hodně podobný knize (nemám pocit, že by kniha byla filosofičtější a Fincher by ji vyložil povrchněji, jak se tu občas dočtu) a pro mě byl takovou nádhernou (byť děsivou) ilustrací skvělé knihy. Asi jediné, co mi nesedlo, byly úvodní titulky, ale to se dá vzhledem ke zbývajícím 155 minutám skvělé filmařiny pominout...
Pro někoho možná příliš rozvleklé a nudné (tři postavy, neustálé dialogy, žádný děj), pro mě ale sympaticky křehké rodinné drama, jeden z nejlepších filmů v tomto žánru. Zasloužený Oscar pro Timothyho Huttona, který se i přes svůj nízký věk (19) s náročnou rolí popral výborně, a ještě více zasloužený Oscar za scénář. Dialogy zní hodně přirozeně, nešustí papírem, jednání postav je logické - divák ví, o co jim jde. Vše se odehrává v drobných nuancích, není nám to vpáleno prvoplánově. Zafungovala tu jakási tvůrčí upřímnost. Zrovna nedávno jsem viděl Cenu za něžnost, jiný oscarový hit - rodinné drama - a to mě vůbec neoslovilo, protože příliš tlačilo na pilu. Zde se tvůrcům podařilo udržet se v mezích přirozenosti. Hezký film.
Dávám plný počet, protože některé díly, především z prvních sérií, svou promyšleností, vybroušeností a profesionalitou překonaly hranice komediálního seriálu. HIMYM také do zatuchlého rybníku amerických sitcomů vnáší nový, svěží prvek - jde od začátku o vyprávění otce svým dětem o své minulosti, čehož je bohatě komicky využito. Ted například začne něco vyprávět, ale pak zjistí, že se to stalo jindy a děj tam náhle přeskočí. Nebo si nemůže vzpomenout, jak se jmenovala nějaká osoba, a tak ji všichni v tom díle označují paní Blabla. Je toho využito ale i k mnohem inteligentnějším vtípkům pro bystré diváky, např. v jednom díle Barney říká, že pokud by s někým nikdy nespal, pak s Madeleine Albrightovou.. V jednom z dalších dílů se mu v hlavě v rychlém sledu promítají fotografie žen, s nimiž spal. Mezi nimi se krátce mihne fotka Madeleine Albrightové.
Skvělá žánrovka, horor se vším, co má správný horor mít; což je největší klad a největší zápor zároveň. Klad v tom, že je to fakt dobře udělané - kamera, herecké výkony, efekty... Na nezávislý film je to natočeno výborně - atmosféra je hutná, a můžu říct, že narozdíl od béček, u tohoto filmu mě nic nenutilo smát se, zato jsem se ai 15x pořádně lekl (skutečně nevhodný film pro kardiaky). Záporem pak je, že nemá žádný přesah, který se občas povede do opravdu dobrého hororu dostat (Spalovač mrtvol, Mlčení jehňátek...), je to, jak už jsem psal, jen skvěle udělaná žánrovka, vystavěná na ohraném klišé teenagerů, co si jedou užít do lesa, ale "cosi" je začne vraždit.
Tento film by měla prozkoumat NASA, protože v něm naprosto chybí atmosféra... Hudba (skoro) žádná, Caine v hlavní roli pořád čumí bez výrazu, zabije asi 10 000 lidí, aby pomstil svého chudáčka bratra-mafiána a děj se přitom rozvíjí pooommmaaallluuu, občas jsme nuceni sledovat záběr tak dlouhý, že by ho do svého filmu nedal ani Tarkovský. Ještě že aspoň ta kamera je skvělá... Po většinu stopáže je to asi tak, že Caine k někomu přijde, proběhne rozhovor ve stylu: ,,Ericku, ty jsi věděl, že George posílal před Davida prachy Peetovi?" ,,Jo, něco mi o tom řikal Adam, ale Michaeli, já jsem v tom fakt nevinně, o Frankovi nevím nic!" Načež ho Caine probodne nebo umlátí nebo mu vstříkne jed do žil. Zkrátka jde to od ničeho nikam, navíc nikdo z té plejády podvodníků, gangsterů, kurev, dealerů a pornomagnátů není hlouběji vykreslen, jsou to (a to včetně hlavního hrdiny) jen iritující figurky bez pozitivních vlastností. Proto mě ani trochu nezajímalo, co se vlastně doopravdy s Jackem stalo. Na Britech si vážím spousty věcí, ale k příběhům o mafiánech se jejich typický anglický klid nehodí.
Když se mě zeptáte, jestli je tento film béčko, opravdu nevím, co odpovědět. Je a není. Pokud to bereme jako horor a vyžadujeme od toho něco jako od Psycha, Osvícení nebo Mlčení jehňátek, pak je to rozhodně béčko. Ale pokud to berete jako komedii, pak je to špička, prvořadá záležitost. Ne, taky příliš nemusím hororové komedie jako Nezvratný osud 2, ale tohle je zkrátka stylově bizarní nářez, navíc myslím, že to funguje i jako film. Je tu spousta nápadů, super kamera a herecký výkon Bruce Campbella je na Oscara (např. když se pere s vlastní rukou)! Hodně cool vyvražďovačka, z níž úplně čiší osmdesátky, už jen ty barvy, ty účesy... Zkrátka radost sledovat.
Coenovci jsou pro mě typickým příkladem tvůrců na čtyři hvězdičky. Jejich filmy mám rád, baví mě, ale žádný mě zatím neposadil na zadek s otevřenou hubou. A Potíže s Arizonou jsou v tomto ohledu typický coenovský film: přijemně odsejpá, nenudí, navíc ta stará známá prachem a krví oplývající Arizona a sympaticky nesympatičtí hrdinové trousící bezva hlášky... Jenže, jako obvykle, k dokonalosti mi kousek chybí.
Byl jsem dost překvapený, když jsem viděl zdejší hodnocení. Já jsem milovník podobných ujeťáren, ale že by se Priscilla mohla líbit i většinovým divákům, to jsem nečekal. Protože, co si budeme nalhávat, tento film je opravdu blbý. Neděje se tu nic jiného, než že tři vyhastrošené buzny jezdí po poušti v růžovém autobusu. Hlášky jsou vulgární, žádnou pointu zde nenajdete, příběh není absolutně ničím obohacující... Ale přesto musím jít na plné hodnocení. Někde kolem patnácté minuty jsem chytil první záchvat smíchu a pak jsem se ho nemohl zbavit až do konce. A čím trapnější a bizarnější věci se ústřední trojici stávaly, tím více jsem se bavil. Zanedlouho se ze mě stal příznivec tohoto nekonformního snímku a jeho podivným hrdinům jsem se zaujetím držel palce. Kde jinde může člověk vidět hvězdy Supermana, Pána prstenů a Mementa tancovat v křiklavých oblečcích na hudbu Abby? Film z jiného světa.
Film se jmenuje Bohem zapomenuté děti. Je to hezký název a právě scény s těmito dětmi považuji za to nejlepší, co film přináší. Je to jakási variace na Společnost mrtvých básníků, můj nejzamilovanější film; při scéně, kdy (SPOILER!) hluché děti tančí na školní akademii na hudbu, mi běhal mráz po zádech. Tato příběhová linie ale bohužel tvoří jen odhadem takových 20% celkové stopáže, po zbytek filmu sledujeme už nikoli tak silné ani zajímavé nadbíhání učitele hezké hluchoněmé dívce Sáře. Herecké výkony Hurta a Matlinové jsou výborné, a tak se i na tuto linii dá dívat, ale ze slibně rozehraného dramatu o výchově postižených dětí se vyklube typicky romantické ,,má ho ráda? / nemá ho ráda?". A hluchoněmé děti jdou jaksi stranou, jejich příběh není ani důstojně uzavřen, což si určitě nezasloužily.
Nemůžu si pomoct, ale já prostě filmy tohoto typu nemám rád. Z jednoho prostého důvodu: Mám pocit, že podobný příběh by dokázal napsat každý. Podle mě se příliš neliší od Rodinných pout, Ulic a podobných soap oper. Matka, co na stará kolena chce chlapa, dcera, co má manžela, který ji podvádí, a na konci nějaká nevyléčitelná nemoc, ať si lidi trochu popláčou... Většina lidí, co hodnotí nadprůměrně píše, že je to hlavně z toho důvodu, že je to film přirozený, realistický, přesvědčivý... Právě z tohoto důvodu já hodnotím průměrně. Shodou náhod jsem včera viděl film Mary a Max a právě ve srovnání s ním je podle mě nejlépe vidět, proč jsem z Ceny za něžnost zklamaný. Mary a Max vrší jeden skvělý nápad na druhý, nevlečou se a o smrti vypráví nepateticky, ale o to silněji. Možná i kvůli tomuto včerejšímu silnému zážitku mi připadalo, že Cena za něžnost nemá dvě, ale snad čtyři hodiny.
Nádherný film nacpaný skvělými nápady. Tento animák je jen pro hodně otrlé děti, protože se nevyhýbá (jak zmiňuje už text distributora) žádné negativní věci, co nás v životě může potkat - od duševních nemocí, samoty, alkoholismu až po smrt. Dokonalá protilátka k sentimentálním užvaněným (nejen) animovaným (nejen) komediím.
Po pomalejším rozjezdu následuje zběsilý závěr, film je dobře vygradovaný. Nejvíce mě na něm bavily nekorektní a cynické narážky na dobový tisk, soudnictví a společnost vůbec, které byly občas tak ostré, až skoro nebyly vtipné. Vlastně to je to, co bych filmu vytkl - ačkoli komedie, moc se u něj nezasmějete. ,,Na titulní straně" sice neznám, ale zato znám skoro všechny ostatní filmy Billyho Wildera a právě jeho jsem chtěl dát za příklad toho, že se dá dělat konverzační komedie, která je cynická, svižná a zároveň tak neskutečně vtipná, že smíchy padáte ze židle (např. jeho Raz, dva, tři). U Jeho dívky Pátek se spíš jen sem tam pousmějete.
Asi to bude i tím, že se jedná o můj nejmilejší žánr, ale tento noirový mysteriózní psychothriller se mi líbil až překvapivě moc. ,,Překvapivě", protože od Wima Wenderse, tvůrce pomalých, uměleckých, jaksi introvertních filmů jsem takový nářez nečekal a trochu jsem se bál, aby nešlo o krok vedle. Wenders kamerou úplně maluje a povolání hlavního hrdiny (vyráběč rámů) tak dostává symbolický význam. Wenders má cit pro detail a nádherné aranžování scén, celým filmem tak prostupuje nevyjádřitelně zajímavá atmosféra. Jen dva příklady (trochu spoilerového charakteru): 1. Po scéně vraždy ve vlaku, v největším napětí, projíždí vlak tunelem a z postav náhle vidíme jen obrysy. 2. Když se Jonathan dozví, že podle krevních testů brzy zemře, jistý gangster si kousek dál zkouší jakoby nic hrát podivné melodie na piáno... Jsou to zdánlivě jen drobnosti, ale právě ty dělají v mých očích z obyčejné kriminálky umělecké dílo. Americký přítel působí trochu jako by natočili Wenders, Lynch a Hitchcock společně jeden film. Vzhledem k tomu, že všechny tři mám moc rád, je pro mě hodnocení tentokrát zcela jednoznačné.
Mám velkou radost a jsem mile překvapen, dojemná tečka za úctyhodným dílem mě ani v nejmenším nezklamala. Když jsem si vzal sérii posledních her - Záskok, Švestka, Afrika - přišlo mi, že mají jasně sestupnou tendenci: Záskok geniální, Švestka slušná, Afrika průměr.. Bál jsem se, aby poslední Cimrmanovo dílo nešlo po této linii zase o kousek níž, ale nestalo se. Celá hra je milá, chytře napsaná (ano, pár několikrát zmiňovaných úletů jako slavista vs. slávista pomiňme) a poměrně dost vtipná, aspoň já se několikrát zasmál z plna hrdla. Má navíc příjemné tempo, nenudí a je zkrátka tak nějak roztomilá. Že je tentokrát seminář více deduktivní než kdy dříve je sice pravda, ale na druhou stranu - mně to nevadilo, protože informace byly podávány zábavně a některé mě opravdu překvapily. České nebe - to je taková hezká tečka za tím naším milovaným divadlem...
Na toto opravdu radši do divadla, na film je zápletka (muž se chce zbavit ženy, než přijde jeho spolubydlící) ubohá a i když se oba výborní hlavní představitelé snaží seč mohou, aby příběh nezačal nudit (hlavně sexy Janžurová), nepovede se, protože směřuje od ničeho nikam, stále se (nějakých 70 minut) točí v kruhu. Žena už je skoro venku, když najednou zjistí, že zapomněla kabelku, pak zase že má hlad, pak zase něco. A po té hodině už to zkrátka není vtipné. Dočkáme se i několika nepříjemných klišé (schovávání ve skříni), které konzervativní divadelní prkna snesou, ale od filmu čekáme tak nějak víc. Navíc si myslím, že příběh měl skončit s odchodem ženy, to by byla taková hezká tečka, a nemusel být vyhnán až do oné podivné křečovité absurdity..
S tímto filmem mám jeden problém, a to ten, že prvních zhruba 90 minut působí jako plytká (i když vizuálně zajímavá) technicolorová zábava prakticky bez děje, zkrátka taková trochu lépe natočená komedie s duem Ginger a Fred. Říkal jsem si: Už zase někdo chtěl natočit skvělá baletní čísla a prskl mezi ně cosi jako příběh, aby tomu mohl říkat film. Posledních 40 minut ale můj názor změnilo. Skvělý konec mě nalomil k tomu, že dávám čtvrtou hvězdu. Film mého života to přesto asi nebude (i když obsahuje snovou taneční scénu, která je naprosto dokonalá).
Něco takového si představím, když se řekne americký nezávislý film. Jednoduše natočená záležitost s minimem postav, ale o to naléhavějším sdělením. Zde sledujeme pouhé 4 aktéry, od začátku až do konce, a díky mimořádně povedeným hereckým výkonům máme pocit, že špehujeme skutečné čtyři nešťastníky, snažící se v současném světě podivných mezilidských vztahů aspoň trochu normálně fungovat... Nejhezčí napětí je mezi dvěma sestrami ztvárněnými Andie MacDowell a Laurou San Giacomo (škoda že druhá jmenovaná zatím podobnou příležitost nedostala, protože je fakt zajímavá). Jedna je až moc ctnostná a konzervativní, ta druhá zase až moc extrovertní a liberální. Divák se tak dostává do situace, kdy vidí, že mají obě pravdu, a přitom nemůže ani jedné z nich fandit. Oběma by chtěl pomoci vyřešit problém, ale ono zkrátka není jak. Scénář je skvěle neprvoplánový a na levně natočený debut nečekaně hluboký.
Na Woodym je půvabné, jak občas vezme nějakého klasika a předělá si ho podle sebe (Bergman, Fellini, bratři Marxové). Zde je patrný vliv Alfreda Hitchcocka. I když se Vertigo na autobusu údajně do filmu dostalo náhodou, náhodná rozhodně nemůže být podobnost s filmem Okno do dvora - je ten neškodný pán od nás z domu skutečně vrah nebo jsem se zbláznil? Woodymu se povedlo film skvěle vygradovat, pokaždé se objeví něco nečekaného, právě jako v Hitchcockových filmech. Jde tedy o příjemnou žánrovku, o slušnou detektivku obohacenou navíc o nezaměnitelný inteligentní humor.
Nebudu tvrdit, že jsem občas neklimbal, protože co do příběhové stránky, Murnau se tentokrát moc nepředvedl. I když to údajně ani neměl v plánu, chtěl naopak skrz co nejjednodušší příběh vytvořit silné umělecké dílo. A to se mu beze sporu povedlo. Forma sice převažuje mnohonásobně obsah, ale zase je tak vychytaná (nájezdy kamery, svícení, atmosféra), že to docela uteče a divák si říká - jak je možné, že je 77 minut pryč, když se tam vlastně celkově vůbec nic nestalo? Výborný je tolikrát zmiňovaný happy end, který je tak happy, až je jasné, že nemůže být skutečný (asi jako když se někdo usmívá ve filmu Davida Lynche). Takhle měli podle mě řešit filmaři problémy s komunistickou stranou: vědomě točit agitky tak veselé a optimistické, až by z nich šel strach.
Z jednoduchého a mnohokrát viděného milostného trojúhelníku se Terrenci Malickovi povedlo dokonalou kamerou, hudbou i scénářem udělat nádhernou filmovou báseň, na kterou je radost se dívat. Tento film funguje tak, jak má, není jen převedením scénáře na plátno (taková díla by si kolikrát člověk spíš raději přečetl, než by se na ně koukal), obraz nemá jen popisnou funkci, ale sám vytváří děj. Nebeské dny jsou tak především jedinečným audiovizuálním zážitkem. Vkrádá se otázka - jak vidno, hezké romantické filmy existují, tak proč naše televize krmí diváky stále jen slátaninami podle Rosamunde Pilcher či Danielle Steel?
Film, na který jsem zapomněl, jakmile dojel poslední titulek. Není to špatné a pár scén (stejně jako pár cynických hlášek) mě zaujalo, ale celkově je to dost nuda. Partička přátel, kteří společně studovali v 60. letech, a jsou tedy silně ovlivněni drogami, sexuální nevázaností a vůbec vším, co šedesátky přinesly, se sejde na pohřbu jednoho z nich a řeší, kde se stala chyba; co se za těch 20 let změnilo... Nezní to tak špatně, ale bohužel je film natočen tak nějak nezajímavě. Snažil jsem se postavám přiblížit, ale nešlo to - nechápal jsem, o čem se baví, co pořád řeší. Zkrátka za celou dobu mě příběh ani na chvíli nevtáhl.
Takový ten milý film na nedělní odpoledne, či také hezký film, kterým nic nezkazíte, zkrátka něco, co mohlo být klidně natočeno u nás v 80. letech v hlavní roli s Tomášem Holým a Oldřichem Kaiserem. To by samo o sobě nebylo špatné, ale mně osobně nesedl námět filmu, který mi na 100 minut připadá nenosný. Na příběhu kluka, který přes noc zestárne o 15 let, není nic, co by mě pálilo, zajímalo, vzrušovalo...
Jeden z nejlepších úvodních záběrů, co jsem kdy ve filmu viděl, nás vtáhne do nádherně nechutného prostředí plného levných motelů, nočních podniků a doupat drogové mafie. Film má nehorázný styl, je to noir jako vyšitý - kamera, střihy, vše je (jak bývá u Wellese zvykem) dokonalé. A i kdybyste se měli náhodou v průběhu filmu nudit, rozhodně vytrvejte do poslední scény. Ta totiž geniálním způsobem relativizuje vše, co jsme doposud viděli a z Hanka Quinlana (O. Welles) dělá jednoho z nejzajímavějších záporáků vůbec. Těch superlativů už byla celá řada, ale neodpustím si ještě jeden - role Marlene Dietrich, záhadná prostitutka věštící budoucnost, to je zkrátka něco úžasného. Radši už končím...
Buď tento film za 80 let od svého vzniku silně zastaral a nebo hlášky typu ,,Dluží mi dva měsíce!" - ,,Mně zase nájem!" vzbuzovaly rozpačité úsměvy už tenkrát... Závěrečná pasáž v opeře je sice slušná zábava (i když taková Noc v opeře, natočená jen pár let po Milionu, je ještě větší síla), ale jinak film nenabízí nic moc navíc než jednu z nejohranějších zápletek, naivitu, předvídatelnost a dost podivná muzikálová čísla.
Jeden z filmů, které NEmusíte vidět, než umřete. Po jeho zhlédnutí nejste o nic chytřejší, než před ním. Zpočátku se mi něčím moc líbil, má docela hezkou atmosféru - hudbu, barvy. Scéna smrti staré ženy je natočena velmi hezky, citlivě. Ale po čase mě Tři bratři začali upřímně trochu štvát. Nakousnuta je tu celá řada problémů (mafie, partnerské potíže, smíření se ztrátou milovaného člověka, dětská kriminalita..), ale čekal jsem, že se budou nějak sofistikovaně proplétat nebo řešit a ne že nám film ukáže, že prostě jsou. Každý z bratrů má nějaký problém - a tím to končí. Film jde od ničeho nikam, negraduje a nebaví. A podobnost s Čechovem? Kromě názvu žádná.
Ztotožňuji se s komentářem Almásyho. Čechov byl geniální dramatik a jeho hry patří k těm, jež mohu vidět znovu a znovu. Ale to, co mě na nich fascinuje bylo v této inscenaci jen nakousnuto (hlavně ve výborném ztvárnění Máši Kateřinou Rajmontovou a dále v menších rolích - Solený Pavla Rímského, Suchařípův Čebutykin...) - je to dokonalé proplétání komického a tragického; to, že monolog o smyslu existence je ukončen slovy ,,Pane inspektore, neměl jste si ty kníry oholit!" Sám Čechov byl přesvědčen o tom, že píše komedie a protestoval proti přehnaně sentimentálnímu pojetí, o které usiloval například Stanislavský. A stejně tak to vidím já. Upřednostňuji lehčí, zábavnější provedení, protože, co si budeme povídat, dívat se tři hodiny na nešťastné ženy, co pořád buď křičí nebo pláčou, to po chvíli leze na nervy. Lepší je pozorovat nešťastné lidi, kteří se snaží dělat, že jsou v pohodě a musí tak pořád sami se sebou svádět boj, než lidi, co se jenom hroutí a celou dobu brečí, jak jsou nešťastní. Z tohoto hlediska mi přišel úplně mimo konec, kdy sestry už jen řvou a brečí. Docela ostrá kritika na to, že jsem z absolutního hodnocení srazil jen jednu hvězdu, že? Ale opět, jak říká Almásy - inscenace i přes šílený patos tak nějak drží pohromadě a nedá se odsoudit jako průměrná, natož špatná.
Moc hezký film, který na mě ale spíš než jako film působil jako encyklopedické heslo ,,Jean-Baptiste Lully" případně ,,Ludvík XIV." A protože jsem o těchto pánech už něco četl, snímek mě jaksi nepřekvapil. I tak se tu ale pár silných momentů najde (např. závěrečný Moliérův danse macabre), navíc hudba je skvělá, kostýmy, choreografie, to všechno funguje. Jsem spokojený - co jsem čekal, to jsem dostal.
Mezi půlnoční filmy bych tento snímek nezařadil, hlavně z toho důvodu, že není tak bizarní, ujetý nebo blbý, jak většinou midnighty bývají. Je prostě jen trochu... jamajský. Něco se mi moc líbilo, hlavně ta svobodná nálada, perfektní hudba nebo pointa na konci. Výš ale přesto s hodnocením jít nemůžu, protože si prostě myslím, že to není dobrý film. Má atmosféru a chce něco vyjádřit, ale dělá to poněkud zdlouhavou (neustálé hudební klipy) a nepříjemně ošklivou (kamera, střih) formou.
Skvěle udělaný film s neopakovatelnou atmosférou (německý šepot!). Pro mě veliké překvapení; bál jsem se nějakého nudného filosofického experimentu, který vůbec nepochopím, ale Rampa nabízí poutavý a silný příběh. A zajímavý filosofický experiment ještě k tomu.
Ach ty ironické Alfredovy kriminálky, ve kterých je jednodušší zabít ženu, než sníst francouzskou večeři! Hned na začátku, když jakýsi politik demagogicky slibuje čistou Temži a právě po ní připlave mrtvé tělo, jsem měl radost, že Hitchcock i na konci své kariéry dělal filmy, jaké mám rád - politicky nekorektní, napínavé, originální, technicky brilantní a plné černého humoru. Dalším milým překvapením bylo, že Hitch zůstal i až do konce pokrokovým režisérem, nezamrzl někde v 50. letech; zobrazuje tu vraždy neobvykle naturalisticky, včetně odhalených poprsí. A hlavně - záporák v podání Barryho Fostera rozhodně není nějaké laciné strašidýlko, kterému by se dnešní divák smál, ale opravdu nechutně slizký psychopat. Takže já volám sláva - Alfred zůstal svůj, ale zároveň se mu i v pokročilém věku povedlo překvapovat.
Moje komentáře
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Tušil jsem, že mě spojení Finchera a Larssona nenechá klidným a mé tušení bylo správné. Ačkoli jsem četl perfektní předlohu, nebyla tu ani vteřina, kdy bych se nudil. Naopak, s napětím jsem čekal nikoli co se stane, ale jak to bude natočeno a mohu říct, že některé aspekty dokonce překonaly moji fantazii (např. ústřední duo, Craig a Mara, které je charismatické až na půdu). Film je v podstatě hodně podobný knize (nemám pocit, že by kniha byla filosofičtější a Fincher by ji vyložil povrchněji, jak se tu občas dočtu) a pro mě byl takovou nádhernou (byť děsivou) ilustrací skvělé knihy. Asi jediné, co mi nesedlo, byly úvodní titulky, ale to se dá vzhledem ke zbývajícím 155 minutám skvělé filmařiny pominout...
Obyčejní lidé (1980)
Pro někoho možná příliš rozvleklé a nudné (tři postavy, neustálé dialogy, žádný děj), pro mě ale sympaticky křehké rodinné drama, jeden z nejlepších filmů v tomto žánru. Zasloužený Oscar pro Timothyho Huttona, který se i přes svůj nízký věk (19) s náročnou rolí popral výborně, a ještě více zasloužený Oscar za scénář. Dialogy zní hodně přirozeně, nešustí papírem, jednání postav je logické - divák ví, o co jim jde. Vše se odehrává v drobných nuancích, není nám to vpáleno prvoplánově. Zafungovala tu jakási tvůrčí upřímnost. Zrovna nedávno jsem viděl Cenu za něžnost, jiný oscarový hit - rodinné drama - a to mě vůbec neoslovilo, protože příliš tlačilo na pilu. Zde se tvůrcům podařilo udržet se v mezích přirozenosti. Hezký film.
Jak jsem poznal vaši matku (TV seriál) (2005)
Dávám plný počet, protože některé díly, především z prvních sérií, svou promyšleností, vybroušeností a profesionalitou překonaly hranice komediálního seriálu. HIMYM také do zatuchlého rybníku amerických sitcomů vnáší nový, svěží prvek - jde od začátku o vyprávění otce svým dětem o své minulosti, čehož je bohatě komicky využito. Ted například začne něco vyprávět, ale pak zjistí, že se to stalo jindy a děj tam náhle přeskočí. Nebo si nemůže vzpomenout, jak se jmenovala nějaká osoba, a tak ji všichni v tom díle označují paní Blabla. Je toho využito ale i k mnohem inteligentnějším vtípkům pro bystré diváky, např. v jednom díle Barney říká, že pokud by s někým nikdy nespal, pak s Madeleine Albrightovou.. V jednom z dalších dílů se mu v hlavě v rychlém sledu promítají fotografie žen, s nimiž spal. Mezi nimi se krátce mihne fotka Madeleine Albrightové.
Lesní duch (1981)
Skvělá žánrovka, horor se vším, co má správný horor mít; což je největší klad a největší zápor zároveň. Klad v tom, že je to fakt dobře udělané - kamera, herecké výkony, efekty... Na nezávislý film je to natočeno výborně - atmosféra je hutná, a můžu říct, že narozdíl od béček, u tohoto filmu mě nic nenutilo smát se, zato jsem se ai 15x pořádně lekl (skutečně nevhodný film pro kardiaky). Záporem pak je, že nemá žádný přesah, který se občas povede do opravdu dobrého hororu dostat (Spalovač mrtvol, Mlčení jehňátek...), je to, jak už jsem psal, jen skvěle udělaná žánrovka, vystavěná na ohraném klišé teenagerů, co si jedou užít do lesa, ale "cosi" je začne vraždit.
Chyťte Cartera (1971)
Tento film by měla prozkoumat NASA, protože v něm naprosto chybí atmosféra... Hudba (skoro) žádná, Caine v hlavní roli pořád čumí bez výrazu, zabije asi 10 000 lidí, aby pomstil svého chudáčka bratra-mafiána a děj se přitom rozvíjí pooommmaaallluuu, občas jsme nuceni sledovat záběr tak dlouhý, že by ho do svého filmu nedal ani Tarkovský. Ještě že aspoň ta kamera je skvělá... Po většinu stopáže je to asi tak, že Caine k někomu přijde, proběhne rozhovor ve stylu: ,,Ericku, ty jsi věděl, že George posílal před Davida prachy Peetovi?" ,,Jo, něco mi o tom řikal Adam, ale Michaeli, já jsem v tom fakt nevinně, o Frankovi nevím nic!" Načež ho Caine probodne nebo umlátí nebo mu vstříkne jed do žil. Zkrátka jde to od ničeho nikam, navíc nikdo z té plejády podvodníků, gangsterů, kurev, dealerů a pornomagnátů není hlouběji vykreslen, jsou to (a to včetně hlavního hrdiny) jen iritující figurky bez pozitivních vlastností. Proto mě ani trochu nezajímalo, co se vlastně doopravdy s Jackem stalo. Na Britech si vážím spousty věcí, ale k příběhům o mafiánech se jejich typický anglický klid nehodí.
Smrtelné zlo 2 (1987)
Když se mě zeptáte, jestli je tento film béčko, opravdu nevím, co odpovědět. Je a není. Pokud to bereme jako horor a vyžadujeme od toho něco jako od Psycha, Osvícení nebo Mlčení jehňátek, pak je to rozhodně béčko. Ale pokud to berete jako komedii, pak je to špička, prvořadá záležitost. Ne, taky příliš nemusím hororové komedie jako Nezvratný osud 2, ale tohle je zkrátka stylově bizarní nářez, navíc myslím, že to funguje i jako film. Je tu spousta nápadů, super kamera a herecký výkon Bruce Campbella je na Oscara (např. když se pere s vlastní rukou)! Hodně cool vyvražďovačka, z níž úplně čiší osmdesátky, už jen ty barvy, ty účesy... Zkrátka radost sledovat.
Potíže s Arizonou (1987)
Coenovci jsou pro mě typickým příkladem tvůrců na čtyři hvězdičky. Jejich filmy mám rád, baví mě, ale žádný mě zatím neposadil na zadek s otevřenou hubou. A Potíže s Arizonou jsou v tomto ohledu typický coenovský film: přijemně odsejpá, nenudí, navíc ta stará známá prachem a krví oplývající Arizona a sympaticky nesympatičtí hrdinové trousící bezva hlášky... Jenže, jako obvykle, k dokonalosti mi kousek chybí.
Dobrodružství Priscilly, královny pouště (1994)
Byl jsem dost překvapený, když jsem viděl zdejší hodnocení. Já jsem milovník podobných ujeťáren, ale že by se Priscilla mohla líbit i většinovým divákům, to jsem nečekal. Protože, co si budeme nalhávat, tento film je opravdu blbý. Neděje se tu nic jiného, než že tři vyhastrošené buzny jezdí po poušti v růžovém autobusu. Hlášky jsou vulgární, žádnou pointu zde nenajdete, příběh není absolutně ničím obohacující... Ale přesto musím jít na plné hodnocení. Někde kolem patnácté minuty jsem chytil první záchvat smíchu a pak jsem se ho nemohl zbavit až do konce. A čím trapnější a bizarnější věci se ústřední trojici stávaly, tím více jsem se bavil. Zanedlouho se ze mě stal příznivec tohoto nekonformního snímku a jeho podivným hrdinům jsem se zaujetím držel palce. Kde jinde může člověk vidět hvězdy Supermana, Pána prstenů a Mementa tancovat v křiklavých oblečcích na hudbu Abby? Film z jiného světa.
Bohem zapomenuté děti (1986)
Film se jmenuje Bohem zapomenuté děti. Je to hezký název a právě scény s těmito dětmi považuji za to nejlepší, co film přináší. Je to jakási variace na Společnost mrtvých básníků, můj nejzamilovanější film; při scéně, kdy (SPOILER!) hluché děti tančí na školní akademii na hudbu, mi běhal mráz po zádech. Tato příběhová linie ale bohužel tvoří jen odhadem takových 20% celkové stopáže, po zbytek filmu sledujeme už nikoli tak silné ani zajímavé nadbíhání učitele hezké hluchoněmé dívce Sáře. Herecké výkony Hurta a Matlinové jsou výborné, a tak se i na tuto linii dá dívat, ale ze slibně rozehraného dramatu o výchově postižených dětí se vyklube typicky romantické ,,má ho ráda? / nemá ho ráda?". A hluchoněmé děti jdou jaksi stranou, jejich příběh není ani důstojně uzavřen, což si určitě nezasloužily.
Cena za něžnost (1983)
Nemůžu si pomoct, ale já prostě filmy tohoto typu nemám rád. Z jednoho prostého důvodu: Mám pocit, že podobný příběh by dokázal napsat každý. Podle mě se příliš neliší od Rodinných pout, Ulic a podobných soap oper. Matka, co na stará kolena chce chlapa, dcera, co má manžela, který ji podvádí, a na konci nějaká nevyléčitelná nemoc, ať si lidi trochu popláčou... Většina lidí, co hodnotí nadprůměrně píše, že je to hlavně z toho důvodu, že je to film přirozený, realistický, přesvědčivý... Právě z tohoto důvodu já hodnotím průměrně. Shodou náhod jsem včera viděl film Mary a Max a právě ve srovnání s ním je podle mě nejlépe vidět, proč jsem z Ceny za něžnost zklamaný. Mary a Max vrší jeden skvělý nápad na druhý, nevlečou se a o smrti vypráví nepateticky, ale o to silněji. Možná i kvůli tomuto včerejšímu silnému zážitku mi připadalo, že Cena za něžnost nemá dvě, ale snad čtyři hodiny.
Mary a Max (2009)
Nádherný film nacpaný skvělými nápady. Tento animák je jen pro hodně otrlé děti, protože se nevyhýbá (jak zmiňuje už text distributora) žádné negativní věci, co nás v životě může potkat - od duševních nemocí, samoty, alkoholismu až po smrt. Dokonalá protilátka k sentimentálním užvaněným (nejen) animovaným (nejen) komediím.
Jeho dívka Pátek (1940)
Po pomalejším rozjezdu následuje zběsilý závěr, film je dobře vygradovaný. Nejvíce mě na něm bavily nekorektní a cynické narážky na dobový tisk, soudnictví a společnost vůbec, které byly občas tak ostré, až skoro nebyly vtipné. Vlastně to je to, co bych filmu vytkl - ačkoli komedie, moc se u něj nezasmějete. ,,Na titulní straně" sice neznám, ale zato znám skoro všechny ostatní filmy Billyho Wildera a právě jeho jsem chtěl dát za příklad toho, že se dá dělat konverzační komedie, která je cynická, svižná a zároveň tak neskutečně vtipná, že smíchy padáte ze židle (např. jeho Raz, dva, tři). U Jeho dívky Pátek se spíš jen sem tam pousmějete.
Americký přítel (1977)
Asi to bude i tím, že se jedná o můj nejmilejší žánr, ale tento noirový mysteriózní psychothriller se mi líbil až překvapivě moc. ,,Překvapivě", protože od Wima Wenderse, tvůrce pomalých, uměleckých, jaksi introvertních filmů jsem takový nářez nečekal a trochu jsem se bál, aby nešlo o krok vedle. Wenders kamerou úplně maluje a povolání hlavního hrdiny (vyráběč rámů) tak dostává symbolický význam. Wenders má cit pro detail a nádherné aranžování scén, celým filmem tak prostupuje nevyjádřitelně zajímavá atmosféra. Jen dva příklady (trochu spoilerového charakteru): 1. Po scéně vraždy ve vlaku, v největším napětí, projíždí vlak tunelem a z postav náhle vidíme jen obrysy. 2. Když se Jonathan dozví, že podle krevních testů brzy zemře, jistý gangster si kousek dál zkouší jakoby nic hrát podivné melodie na piáno... Jsou to zdánlivě jen drobnosti, ale právě ty dělají v mých očích z obyčejné kriminálky umělecké dílo. Americký přítel působí trochu jako by natočili Wenders, Lynch a Hitchcock společně jeden film. Vzhledem k tomu, že všechny tři mám moc rád, je pro mě hodnocení tentokrát zcela jednoznačné.
České nebe: Cimrmanův dramatický kšaft (divadlo) (2010)
Mám velkou radost a jsem mile překvapen, dojemná tečka za úctyhodným dílem mě ani v nejmenším nezklamala. Když jsem si vzal sérii posledních her - Záskok, Švestka, Afrika - přišlo mi, že mají jasně sestupnou tendenci: Záskok geniální, Švestka slušná, Afrika průměr.. Bál jsem se, aby poslední Cimrmanovo dílo nešlo po této linii zase o kousek níž, ale nestalo se. Celá hra je milá, chytře napsaná (ano, pár několikrát zmiňovaných úletů jako slavista vs. slávista pomiňme) a poměrně dost vtipná, aspoň já se několikrát zasmál z plna hrdla. Má navíc příjemné tempo, nenudí a je zkrátka tak nějak roztomilá. Že je tentokrát seminář více deduktivní než kdy dříve je sice pravda, ale na druhou stranu - mně to nevadilo, protože informace byly podávány zábavně a některé mě opravdu překvapily. České nebe - to je taková hezká tečka za tím naším milovaným divadlem...
Pension pro svobodné pány (1967)
Na toto opravdu radši do divadla, na film je zápletka (muž se chce zbavit ženy, než přijde jeho spolubydlící) ubohá a i když se oba výborní hlavní představitelé snaží seč mohou, aby příběh nezačal nudit (hlavně sexy Janžurová), nepovede se, protože směřuje od ničeho nikam, stále se (nějakých 70 minut) točí v kruhu. Žena už je skoro venku, když najednou zjistí, že zapomněla kabelku, pak zase že má hlad, pak zase něco. A po té hodině už to zkrátka není vtipné. Dočkáme se i několika nepříjemných klišé (schovávání ve skříni), které konzervativní divadelní prkna snesou, ale od filmu čekáme tak nějak víc. Navíc si myslím, že příběh měl skončit s odchodem ženy, to by byla taková hezká tečka, a nemusel být vyhnán až do oné podivné křečovité absurdity..
Červené střevíčky (1948)
S tímto filmem mám jeden problém, a to ten, že prvních zhruba 90 minut působí jako plytká (i když vizuálně zajímavá) technicolorová zábava prakticky bez děje, zkrátka taková trochu lépe natočená komedie s duem Ginger a Fred. Říkal jsem si: Už zase někdo chtěl natočit skvělá baletní čísla a prskl mezi ně cosi jako příběh, aby tomu mohl říkat film. Posledních 40 minut ale můj názor změnilo. Skvělý konec mě nalomil k tomu, že dávám čtvrtou hvězdu. Film mého života to přesto asi nebude (i když obsahuje snovou taneční scénu, která je naprosto dokonalá).
Sex, lži a video (1989)
Něco takového si představím, když se řekne americký nezávislý film. Jednoduše natočená záležitost s minimem postav, ale o to naléhavějším sdělením. Zde sledujeme pouhé 4 aktéry, od začátku až do konce, a díky mimořádně povedeným hereckým výkonům máme pocit, že špehujeme skutečné čtyři nešťastníky, snažící se v současném světě podivných mezilidských vztahů aspoň trochu normálně fungovat... Nejhezčí napětí je mezi dvěma sestrami ztvárněnými Andie MacDowell a Laurou San Giacomo (škoda že druhá jmenovaná zatím podobnou příležitost nedostala, protože je fakt zajímavá). Jedna je až moc ctnostná a konzervativní, ta druhá zase až moc extrovertní a liberální. Divák se tak dostává do situace, kdy vidí, že mají obě pravdu, a přitom nemůže ani jedné z nich fandit. Oběma by chtěl pomoci vyřešit problém, ale ono zkrátka není jak. Scénář je skvěle neprvoplánový a na levně natočený debut nečekaně hluboký.
Tajemná vražda na Manhattanu (1993)
Na Woodym je půvabné, jak občas vezme nějakého klasika a předělá si ho podle sebe (Bergman, Fellini, bratři Marxové). Zde je patrný vliv Alfreda Hitchcocka. I když se Vertigo na autobusu údajně do filmu dostalo náhodou, náhodná rozhodně nemůže být podobnost s filmem Okno do dvora - je ten neškodný pán od nás z domu skutečně vrah nebo jsem se zbláznil? Woodymu se povedlo film skvěle vygradovat, pokaždé se objeví něco nečekaného, právě jako v Hitchcockových filmech. Jde tedy o příjemnou žánrovku, o slušnou detektivku obohacenou navíc o nezaměnitelný inteligentní humor.
Poslední štace (1924)
Nebudu tvrdit, že jsem občas neklimbal, protože co do příběhové stránky, Murnau se tentokrát moc nepředvedl. I když to údajně ani neměl v plánu, chtěl naopak skrz co nejjednodušší příběh vytvořit silné umělecké dílo. A to se mu beze sporu povedlo. Forma sice převažuje mnohonásobně obsah, ale zase je tak vychytaná (nájezdy kamery, svícení, atmosféra), že to docela uteče a divák si říká - jak je možné, že je 77 minut pryč, když se tam vlastně celkově vůbec nic nestalo? Výborný je tolikrát zmiňovaný happy end, který je tak happy, až je jasné, že nemůže být skutečný (asi jako když se někdo usmívá ve filmu Davida Lynche). Takhle měli podle mě řešit filmaři problémy s komunistickou stranou: vědomě točit agitky tak veselé a optimistické, až by z nich šel strach.
Nebeské dny (1978)
Z jednoduchého a mnohokrát viděného milostného trojúhelníku se Terrenci Malickovi povedlo dokonalou kamerou, hudbou i scénářem udělat nádhernou filmovou báseň, na kterou je radost se dívat. Tento film funguje tak, jak má, není jen převedením scénáře na plátno (taková díla by si kolikrát člověk spíš raději přečetl, než by se na ně koukal), obraz nemá jen popisnou funkci, ale sám vytváří děj. Nebeské dny jsou tak především jedinečným audiovizuálním zážitkem. Vkrádá se otázka - jak vidno, hezké romantické filmy existují, tak proč naše televize krmí diváky stále jen slátaninami podle Rosamunde Pilcher či Danielle Steel?
Velké rozčarování (1983)
Film, na který jsem zapomněl, jakmile dojel poslední titulek. Není to špatné a pár scén (stejně jako pár cynických hlášek) mě zaujalo, ale celkově je to dost nuda. Partička přátel, kteří společně studovali v 60. letech, a jsou tedy silně ovlivněni drogami, sexuální nevázaností a vůbec vším, co šedesátky přinesly, se sejde na pohřbu jednoho z nich a řeší, kde se stala chyba; co se za těch 20 let změnilo... Nezní to tak špatně, ale bohužel je film natočen tak nějak nezajímavě. Snažil jsem se postavám přiblížit, ale nešlo to - nechápal jsem, o čem se baví, co pořád řeší. Zkrátka za celou dobu mě příběh ani na chvíli nevtáhl.
Velký (1988)
Takový ten milý film na nedělní odpoledne, či také hezký film, kterým nic nezkazíte, zkrátka něco, co mohlo být klidně natočeno u nás v 80. letech v hlavní roli s Tomášem Holým a Oldřichem Kaiserem. To by samo o sobě nebylo špatné, ale mně osobně nesedl námět filmu, který mi na 100 minut připadá nenosný. Na příběhu kluka, který přes noc zestárne o 15 let, není nic, co by mě pálilo, zajímalo, vzrušovalo...
Dotek zla (1958)
Jeden z nejlepších úvodních záběrů, co jsem kdy ve filmu viděl, nás vtáhne do nádherně nechutného prostředí plného levných motelů, nočních podniků a doupat drogové mafie. Film má nehorázný styl, je to noir jako vyšitý - kamera, střihy, vše je (jak bývá u Wellese zvykem) dokonalé. A i kdybyste se měli náhodou v průběhu filmu nudit, rozhodně vytrvejte do poslední scény. Ta totiž geniálním způsobem relativizuje vše, co jsme doposud viděli a z Hanka Quinlana (O. Welles) dělá jednoho z nejzajímavějších záporáků vůbec. Těch superlativů už byla celá řada, ale neodpustím si ještě jeden - role Marlene Dietrich, záhadná prostitutka věštící budoucnost, to je zkrátka něco úžasného. Radši už končím...
Milión (1931)
Buď tento film za 80 let od svého vzniku silně zastaral a nebo hlášky typu ,,Dluží mi dva měsíce!" - ,,Mně zase nájem!" vzbuzovaly rozpačité úsměvy už tenkrát... Závěrečná pasáž v opeře je sice slušná zábava (i když taková Noc v opeře, natočená jen pár let po Milionu, je ještě větší síla), ale jinak film nenabízí nic moc navíc než jednu z nejohranějších zápletek, naivitu, předvídatelnost a dost podivná muzikálová čísla.
Tři bratři (1981)
Jeden z filmů, které NEmusíte vidět, než umřete. Po jeho zhlédnutí nejste o nic chytřejší, než před ním. Zpočátku se mi něčím moc líbil, má docela hezkou atmosféru - hudbu, barvy. Scéna smrti staré ženy je natočena velmi hezky, citlivě. Ale po čase mě Tři bratři začali upřímně trochu štvát. Nakousnuta je tu celá řada problémů (mafie, partnerské potíže, smíření se ztrátou milovaného člověka, dětská kriminalita..), ale čekal jsem, že se budou nějak sofistikovaně proplétat nebo řešit a ne že nám film ukáže, že prostě jsou. Každý z bratrů má nějaký problém - a tím to končí. Film jde od ničeho nikam, negraduje a nebaví. A podobnost s Čechovem? Kromě názvu žádná.
Tři sestry (divadlo) (1984)
Ztotožňuji se s komentářem Almásyho. Čechov byl geniální dramatik a jeho hry patří k těm, jež mohu vidět znovu a znovu. Ale to, co mě na nich fascinuje bylo v této inscenaci jen nakousnuto (hlavně ve výborném ztvárnění Máši Kateřinou Rajmontovou a dále v menších rolích - Solený Pavla Rímského, Suchařípův Čebutykin...) - je to dokonalé proplétání komického a tragického; to, že monolog o smyslu existence je ukončen slovy ,,Pane inspektore, neměl jste si ty kníry oholit!" Sám Čechov byl přesvědčen o tom, že píše komedie a protestoval proti přehnaně sentimentálnímu pojetí, o které usiloval například Stanislavský. A stejně tak to vidím já. Upřednostňuji lehčí, zábavnější provedení, protože, co si budeme povídat, dívat se tři hodiny na nešťastné ženy, co pořád buď křičí nebo pláčou, to po chvíli leze na nervy. Lepší je pozorovat nešťastné lidi, kteří se snaží dělat, že jsou v pohodě a musí tak pořád sami se sebou svádět boj, než lidi, co se jenom hroutí a celou dobu brečí, jak jsou nešťastní. Z tohoto hlediska mi přišel úplně mimo konec, kdy sestry už jen řvou a brečí. Docela ostrá kritika na to, že jsem z absolutního hodnocení srazil jen jednu hvězdu, že? Ale opět, jak říká Almásy - inscenace i přes šílený patos tak nějak drží pohromadě a nedá se odsoudit jako průměrná, natož špatná.
Král tančí (2000)
Moc hezký film, který na mě ale spíš než jako film působil jako encyklopedické heslo ,,Jean-Baptiste Lully" případně ,,Ludvík XIV." A protože jsem o těchto pánech už něco četl, snímek mě jaksi nepřekvapil. I tak se tu ale pár silných momentů najde (např. závěrečný Moliérův danse macabre), navíc hudba je skvělá, kostýmy, choreografie, to všechno funguje. Jsem spokojený - co jsem čekal, to jsem dostal.
Harder They Come, The (1972)
Mezi půlnoční filmy bych tento snímek nezařadil, hlavně z toho důvodu, že není tak bizarní, ujetý nebo blbý, jak většinou midnighty bývají. Je prostě jen trochu... jamajský. Něco se mi moc líbilo, hlavně ta svobodná nálada, perfektní hudba nebo pointa na konci. Výš ale přesto s hodnocením jít nemůžu, protože si prostě myslím, že to není dobrý film. Má atmosféru a chce něco vyjádřit, ale dělá to poněkud zdlouhavou (neustálé hudební klipy) a nepříjemně ošklivou (kamera, střih) formou.
Rampa (1962)
Skvěle udělaný film s neopakovatelnou atmosférou (německý šepot!). Pro mě veliké překvapení; bál jsem se nějakého nudného filosofického experimentu, který vůbec nepochopím, ale Rampa nabízí poutavý a silný příběh. A zajímavý filosofický experiment ještě k tomu.
Zběsilost (1972)
Ach ty ironické Alfredovy kriminálky, ve kterých je jednodušší zabít ženu, než sníst francouzskou večeři! Hned na začátku, když jakýsi politik demagogicky slibuje čistou Temži a právě po ní připlave mrtvé tělo, jsem měl radost, že Hitchcock i na konci své kariéry dělal filmy, jaké mám rád - politicky nekorektní, napínavé, originální, technicky brilantní a plné černého humoru. Dalším milým překvapením bylo, že Hitch zůstal i až do konce pokrokovým režisérem, nezamrzl někde v 50. letech; zobrazuje tu vraždy neobvykle naturalisticky, včetně odhalených poprsí. A hlavně - záporák v podání Barryho Fostera rozhodně není nějaké laciné strašidýlko, kterému by se dnešní divák smál, ale opravdu nechutně slizký psychopat. Takže já volám sláva - Alfred zůstal svůj, ale zároveň se mu i v pokročilém věku povedlo překvapovat.