Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Animovaný

Recenze (1 186)

plakát

Vraždy v Midsomeru - Mrtvola ve studni (2001) (epizoda) 

Umně vystavěná zápletka, počet postav tak akorát, abyste museli dávat dobrý pozor, ale na konci všechno pochytili a vše do sebe zapadlo. Tedy takový lepší průměr televizní detektivky. Ale osobně na Midsomeru zbožňuji především mysteriózní až makabrózní prostředí - škrtičův les, strašidelnou vilu, divadlo, kde je namísto falešné břitvy použita skutečná, takže si herec při výstupu podřízne krk... V tomto ohledu se jedná o slabší díl, který nevyvolá takový ten děsivý pocit - dávejte si pozor, Midsomerem se plíží šílený vrah. A rozřešení, ač logické, mi přijde takové zčista jasna. Připadá mi, že to vlastně mohl spáchat kdokoli a tvůrci se prostě zrovna rozhodli pro tyhle. Kde jsou důkazy, inspektore Barnaby?

plakát

Drak přichází (1973) 

Tak jako v pornu všechno - sny, retrospektivy, veškeré zápletky - vždy nevyhnutelně směřuje k sexu, tak v tomto filmu úplně všechno směřuje k bojovým scénám. A stejně jako v pornu i tady na závěr přijde velká group scéna, kde se zapojí všichni... Ano, sledujeme klasický hongkongský bojový snímek, takže se tu hodně boje dalo čekat. Přesto jsem byl možná připravený na větší hloubku, než že pokaždé nějaký guru záhrobním hlasem pronese "musíš se naučit, že bojovník nikdy / vždycky... něco něco" načež to skončí strašnou řežbou. Říká se, že Drak přichází připomíná Bondovku. A je to pravda - na opuštěném ostrově se prochází záporák svým sídlem sbizarní sbírkou kuriozit, samozřejmě s kočkou v náručí... Jenže v Bondovkách většinou dochází aspoň k nějakému překvapení. Třeba se dozvíme, že bondgirl, co byla agentovi 007 nablízku, ho v zlomovém momentě zradí. Tady ale vše jede v naprosto jednoduchém schématu, co se v průběhu vůbec nezmění. Karty jsou rozdány hned na začátku - tohle je klaďas a tohle záporák. Pak už jen sledujeme, jak spolu bojují. Takže je docela dobře možné, odejít si v průběhu na záchod (a to i na úpornou, třeba dvacetiminutovou potřebu) a stejně nám z děje nic neunikne. Jistě, Bruce Lee je velký kult. Divák ho prostě musí obdivovat - herec, který na svůj perfekcionismus dokonce zemřel - krátce po uvedení snímku, na který právě koukám. Člověka, který se zajímá o film, se zmocní mírné rozechvění, když se na plátně objeví jeho jméno podbarvené akční "béčkovou" hudbou. A to nejen proto, že tenhle kult inspiroval Tarantina a mnohé další. Třeba finále v zrcadlovém bludišti je fascinující... Ale pokud podobně jako já nepatříte k zarytým fanouškům asijských bojových filmů, nějaké žánrové překročení či nadstavbu tu asi budete hledat těžko.

plakát

Bílý lotos - Série 1 (2021) (série) 

Jsem nadšeným konzumentem quality TV a i když dokážu ocenit projekty vizuálně vybroušené (Wednesday), šokující a plné zvratů (American Horror Story) či prostě jen fakt cool (Peaky Blinders), stejně mám asi vůbec nejradši neobyčejně obyčejné seriály jako je The White Lotus. Dávají mi naději, že stále platí, že dobrý scénář je nad všechny počítačové triky a kaskadérské kousky světa. Od první chvíle, kdy za zvuku bubnů připlouvá loď plná rozmazlených amerických turistů na Havaj, tušíme, že za všemi těmi úsměvy a procedurami v hotelovém spa se skrývá něco mnohem temnějšího. Díky bohu (či spíše díky geniálnímu Mikeu Whiteovi) se ale seriál nevyvine ad absurdum ala Stepfordské paničky. Nespadne do grotesky, thrilleru či detektivky, i když kolem všech těchto žánrů krouží. Všechny ale zároveň převrací - co se týká detektivky, nehledáme vraha, ale oběť (hned na začátku se dozvíme, že někdo v letovisku zemřel, až do konce ale nevíme kdo). Thrillerem nemusí být jen to, že vás drží psychopat s pistolí u hlavy jako rukojmí - může to být neočekávaný příjezd tchyně na líbánky a kradmé pohledy u stolu, podbarvené napínavou hudbou. Drobné příhody Armonda, manažera hotelu, jsou sice neuvěřitelně legrační, až groteskní, ale přitom pod povrchem strašně smutné, navíc s tragickými následky. Scénář sice staví na určitých klišé ("zlí boháči" co se s koktejlem v ruce baví na ukázce "tradičních havajských tanců", čímž v podstatě vykořisťují původní obyvatelstvo), ale zároveň se nebojí věci problematizovat a relativizovat. Havajan, jeden z mála skutečných sympaťáků, krade v hotelu. Nesnesitelný Shane dochází k velkému prozření a možná se stane výrazně lepším člověkem. Rodinná debata, která hrozí sklouznout do feministického lobbování, se nečekaně promění v obranu bílých heterosexuálních mužů. Téma k zamyšlení poskytuje i otec rodiny Mark, když provádí jakousi obhajobu naruby a zastává se naopak bohatých klientů - "Co máme dělat? Máme se cítit špatně, že máme peníze? Nemáme vůbec jezdit na dovolenou? Není snad normální, že každý chce být chvíli šťastný?" Scénář zkrátka vždy uhne trochu jinam než čekáte. A díky fantastické hudbě vás neustále zanechává ve zvláštním napětí, co se stane dál - i když třeba jen rodina večeří u stolu. Všichni z letoviska odjíždějí proměnění, všichni došli nějaké formy prozření. Seriál Bílý Lotos zkrátka scénářem přesahuje pouhou zábavu k večeři. Může se srovnávat s velkými díly dramatické literatury. Boháči, co se nudí v letovisku, plácají zdánlivě o ničem, ale přitom narážejí na smysl života a jiná zásadní témata. Nepřipomíná vám to například Antona Čechova?

plakát

Vánoční příběh (2022) 

Zvláštní, můj ortoped mi nikdy během debaty o tátově namodralé noze nenabídnul, abych s ním šel bruslit. * O ženách toho zas tolik nevím, ale je normální zmlátit na Štědrý den v kostele faráře za to, že vám v šestnácti na táboře neodpověděl na zamilované zprávy? * Na to, že se děj odehrává během jednoho dne v milionové Praze se postavy náhodně potkávají až příliš často. ,,Jé, ahoj tati!" ,,Jé, mami, co tu děláš?" Působí to až cimrmanovsky nablble. * Snaha nacpat co nejvíc známých tváří do jednoho filmu z toho až bolestivě trčí. Tvůrci vrhli na plátno desítky postav, ale neukočírovali je, nedrží to pohromadě. O některých v průběhu filmu úplně ztratíme přehled (např. Neužil). Když se na konci objevil Plesl, ujelo mi - šmarja, nojo, ještě tenhle tady vlastně je. Už jsem jen čekal, kdy se přijde na to, že Bohdalka je Lábusova sestra a Čermákova teta, aby se všechno splácalo úplně na jednu hromadu. * A propos - Bohdalka? Proč její linka v příběhu vůbec byla? Stará herečka, co má někde v zahraničí nějakou svoji lásku, ale ta nakonec nepřijede dneska, ale až zejtra? NO A CO? Jen oslí můstek k výstupu Pierra Richarda? Ano, Pierre. Další velké jméno, co se vyjímá na plakátě, ale že Richard ani nepřijel do Čech a nejspíš se sám natočil před notebookem, ze kterého přečetl kousek monologu, to už je úplná trapárna. * Kaiser jako by hrál dvě role (pobuda, alkoholik v tramvaji vs. skoro až filosof na večírku), Čermák taky (rapl politik v první půli vs. chápající manžel, odpouštějící s úsměvem nevěru své ženy). * Mizející a objevující se sníh; Roden ve studiu nedopoví "tu pí...", ale na nahrávce prokazatelně říká "tu píču"; Čuba otevírá pusu, ale nemluví... Jak je možné takové chyby u profesionálního filmu dopustit? * Dětské role? Tragédie. Kde je Thomas Brodie-Sangster? Nebo aspoň Tomáš Holý? Šikovní dětští herci jsou; jen je potřeba je chvíli hledat a dát si s nimi nějakou práci. Není přeci možné dát do trojice špičkové herce Rodena a Bohdalovou a vedle nich postavit kluka, amatéra. Strašně to trčí! * Lábusovi bůhvíproč chytne ruka, Kaiser ho na gauči velmi zábavně hasí a přitom ho jakoby šuká. No, směju se ještě teď. * Vánoční atmosféra veškerá žádná, většina příběhů se mohla odehrát naprosto kdykoli. Ještě že nám aspoň ve vskutku originálním názvu filmu prozradili, kdy se to celé odehrává... * Osmistý padesátý pokus o nejlepší napodobeninu Lásky nebeské zkrátka opět nevyšel.

plakát

To nic, drahá (2022) 

!SPOILER! Průměrný díl Black Mirror natažený na dvě hodiny. Je to stylové, s hezkou hudbou i kamerou, hezky se na to kouká (tanečnice v kruhu a jejich tanec nohou!), ale vždy mě zamrzí, když je nastolené nějaké mystérium, nějaká záhada, a ta pak dojde k "logickému" vyřešení. To je ten důvod, proč tak miluji Lynche - u něj je tajuplná atmosféra alfou a omegou a z děsivého snu se nedá probudit. Jakmile se tady v poušti objeví záhadné středisko a z příjemného dobového thrilleru - "copak asi ten můj dokonalý manžel dělá v té záhadné firmě" - se vyklube průměrné sci-fíčko o virtuální realitě, celé mi to tak nějak o třídu spadne. Pak už to nezachrání ani honičky, ve kterých třicet chlapů nedokáže doběhnout jednu ženskou... Je možné, že divačky přihodí ještě jednu hvězdu - film natočila i napsala žena a ženy jsou tu v hlavní roli. Jde se jaksi spíš po emocích než po logice. A jistě nejedna divačka řešila otázku, zda je lepší žít spokojeně ve snu nebo si přiznat, že něco nefunguje...? Jako postava Bunny, která (paradoxně v podání režisérky filmu) na konci říká, že celou tu dobu ví, že je všechno kolem iluze, ale i tak v ní žije, protože je tam zkrátka šťastná...  Takže - hezky se na to kouká, hezky se u toho místy přemýšlí, místy pospává, ale po stránce dějové se bohužel nekoná žádný zázrak.

plakát

Večírek (1968) 

Swingující šedesátky se krásně projevily v tomto příběhu snobů, co konečně jednou zažijí pořádný večírek! Hraje se o přetvářce, o falešné morálce, o tom, jak by všem bylo lépe, kdyby se hostitelé na večírku místo neustálého hlídání regulí, prostě od srdce zasmáli. A třeba po sobě hodili dortem... Rozpustilá nálada tohoto snímku je báječná a baví mě i lehce nostalgický konec. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem si tuto jízdu užil od začátku do konce. Skutečně od srdce jsem se zasmál dvakrát (hrátky s přístrojem, co ovládá zařízení domu, záchodová scéna), jinak mi film přišel zvláštně zdlouhavý (neustálé přechody Bakshiho po domě), místy nevypointovaný (kam odtekla voda ze záchoda? co se stalo s dírou v podlaze?) a navíc se zvláštním sound designem (dlouhé rozhovory, co nejsou slyšet, neustále podbarvené "výtahovým" jazzem). Zpočátku jsou gagy slušné, ale pak se čím dál tím více opakuje to, že někdo někam padá, omdlívá (hostitelka omdlí a spadne do vody snad třikrát!) nebo se ožrale motá. Ano, jdu zřejmě proti většině, ale ožralý číšník mě spíš iritoval než bavil. Neustále jsem řešil otázku - proč ho proboha nevyhodí?

plakát

Zlatý podraz (2018) 

Ve Zlatém podrazu je vlastně všechno jaksi v pořádku. Je tu láska, nenávist, přátelství, souboj, politika, retro atmosféra, zajímavé lokace nasnímané pěknou kamerou. Akorát... že tam vlastně nic není v pořádku. Málokomu se povede natočit sportovní film, u kterého je vám při scénách důležitých zápasů absolutně jedno, jaký bude výsledek. Špačkovi se to bohužel podařilo. Tento jeho snímek je tak plochý, rutinní, bez napětí, bez života, že když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že do konce zbývá jen deset minut, vyděsil jsem se - stane se tam proboha vůbec něco? Ano, stane, titulní zlatý podraz. Ale ten už to v mých očích z podprůměru nevytáhne. Pro tento film je smůlou - a pro českou kinematografii vlastně štěstím, že se v poslední dekádě v našem milovaném subžánru "komunisti jsou svině" našlo několik zástupců, co nejsou jen retro hračkami, ale diváka pořádně chytnou pod krkem (TV série Herec, filmy Zátopek a ano, třeba i Pouta). Podraz ale jen vrší jedno scénáristické klišé na druhé. Což se pak prokopíruje i do špatného herectví. Tatínek z ministerstva je přísný, klukovi vynadá za jeho vášeň k basketu, ale ve skrytu duše mu to vlastně přeje. Maminka si posteskne směrem k synově přítelkyni "Asi je to klišé, ale vždycky jsem chtěla mít i dceru. A teď ji mám." Ano, máte pravdu, je to klišé. Americký agent říká věty typu "Líbí se mi váš stajl..." což je herectví asi jako když já ve tři ráno v hospodě opilý paroduju Američana. Zpočátku jsem měl radost, že aspoň Ondřej Malý jednou pro změnu nehraje psychopata a do nikoho nemlátí. No, vydrželo mu to asi půl hodiny. A všechny tyto postavy, a ještě celá řada dalších, se tu objeví, řeknou nějakou větu a pak prostě zmizí a jejich další osud se neřeší. Jak dopadl tatínek? Kde zůstala Michelle? Co ostatní kluci z týmu? Co kamarád Honza? A co jeho táta v podání vynikajícího herce Jiřího Štrébla, který je odsouzený k tomu stále někde posedávat a občas říct zásadní větu typu "děkuji, že jste mě pozvali". Je mi to líto, po vynikajících Poutech jsem Špačkovi i jeho týmu mladých neokoukaných herců fandil. Jenže doba je prostě jinde. Dnes se ve světě v retro žánru točí věci jako Kralíček Jojo či Babylon Berlín. A my jsme spokojení, když umíme postavit Londýn, co vypadá jako Londýn...

plakát

Fantomas I: Ve stínu gilotiny (1913) 

Fantomas v této první filmové verzi ještě nemá typickou modrou masku. I když tak úplně masek prostý není, má jich ovšem víc a střídá je - tu se objeví jako poslíček, tu jako aristokrat... A aby divák náhodou nebyl zmatený, raději všechny své inkarnace na samém začátku roztomile představí. Ano, "roztomilé" je zřejmě slovo, které by tuto stařičkou verzi příběhů o charakterním zločinci mohlo nejlépe popsat. Akční či napínavá tato kriminálka příliš není, tempo je naopak až legračně pomalé - když někdo jede výtahem, sledujeme jeho průjezd postupně všemi patry a podobně. Kuriozita je to tedy zajímavá, ale pro dnešního diváka příběh, ve kterém policie málem popraví divadelního herce namísto skutečného pachatele, už zřejmě není.

plakát

Mrtví odvedle (1989) 

Představte si tu situaci. Letní filmová škola, vy jdete na svoji oblíbenou půlnoční sekci bizárků (letos na téma zlaté časy VHS). O snímku dopředu víte, že ho dělal devatenáctiletý milovník béček, samouk, co film pojal jako předváděčku rukodělných gore efektů. Není náhodou úplně poslední, co byste od filmu čekali, to, že bude dobrý? Jaké to překvapení, když pak začne dynamickým a technicky i kompozičně dost dobře zvládnutým přejezdem kamery po městě obsazeném zombíky. Jaké to překvapení, když se objeví scény záměrně vtipné (hippies protestující před Bílým domem za právo nemrtvých na život) či skutečně děsivé (přístroj, který zombíkům dává hlas). On vlastně celý nápad - příběh elitní skupiny lidí, co vraždí zombies - je při jisté žánrové ohranosti celkem originální. Namísto pozvolně narůstajícího napětí a zbytečného vysvětlování nás staví rovnou doprostřed masakru. Lidí už je jen pár. Pokud se zvládnou domluvit, spolupracovat, potlačit svá ega, má lidstvo šanci přežít. Jak myslíte (obzvlášť po zkušenostech z dva roky trvající epidemie covidu), že to dopadne? Ne, ten film vlastně není dobrý. Ale je daleko lepší, než většina špatných. Autor, byť mladý a nezkušený, při jeho tvorbě přemýšlel. U béčkového bijáku příjemná změna.

plakát

Líbej mě až k smrti (1955) 

Hlavní záporák pošle detektivu Hammerovi auťák. Hammer samozřejmě neotočí klíčkem v zapalování, protože správně předpokládá, že v autě je bomba. Pak ale do auta nasedne a v klidu jede do servisu, kde překvapenému mechanikovi oznámí, že tam je ještě jedna. Ta by ale vybuchla pouze kdyby překročil určitou rychlost... Tento výjev dobře ilustruje, proč, byť jsem fanda noirů, tenhle pro mě nezafungoval úplně dokonale. Detektiv má samozřejmě vědět trochu víc než divák, to je právě to, co nás na sledování kriminálek fascinuje. Jenže Hammer toho ví až podezřele moc a na chudáka diváka se přitom příliš neohlíží. Jen ho vlastně tak nějak neochotně tahá s sebou. Někam přijde, dá někomu do držky, ten mu řekne - úkoly mi dával George. Tak jede za Georgem, kterého zmlátí, aby se dozvěděl, že hlavou všeho je Giuseppe. Tak jede za Giuseppem... Ne, že by tu nebyly pamětihodné momenty, noirové jak se sluší a patří: celý úvod s křehkou ženou na silnici, mučení kleštěmi v intimních partiích, zábavné vedlejší postavy (výbušný automechanik Nick, slizký patolog), tajuplný svítící kufr... Pokud se to bere jako děsivý sen o městě, ve kterém jsou všichni zrádci, mafiáni a vyděrači, funguje to skvěle. Pokud v tom chcete hledat racionalitu, srozumitelnost či jasný příběh, funguje to méně. 3,5* - z lásky k žánru zaokrouhluji nahoru