Moje oblíbené filmy

• Společnost mrtvých básníků (1989) Poprvé jsem o tomhle filmu slyšel v jednom z filmů Krzystofa Kieslowského. Nějaká žena se tam ptala svého muže v telefonu "Viděl jsi Společnost mrtvých básníků? Jo, mně se taky líbila." Zaujal mě ten název a hlavně to, proč se o tom vůbec Kieslowski zmiňoval. Ta scéna neměla žádný význam pro pozdější příběh. Říkal jsem si, proč asi takový pan Režisér dělá takhle okatě reklamu jinému filmu? Tak jsem se rozhodl, film si sehnat. A teď sedím a nevím, co napsat. Slova přicházejí strašně těžko a já vím, že se mi nepodaří vystihnout moje pocity dostatečně. Film právě skončil, já jsem chvějící se rukou vytáhl kazetu a chvíli ani nedutal. Je to nejkrásnější film, co jsem kdy viděl. Je tu perfektně zachyceno, jak mládí bylo, je a bude vždy stejné. Mladé lidi nezajímají nudné školní osnovy, zajímá je zábava, vzrušení, sex, hudba... A jak v těchto lidech vzbudit lásku k poezii? Co třeba nechat je skákat po lavicích, dovolit jim, aby se konečně nadechli a pochopili, že v poezii je možné cokoliv? Že to nejsou jen nudné sáhodlouhé úvody plné teorie verše a podobných zhovadilostí. Že psát je lehké a může to dělat každý. ,,I tobě je dovoleno přidat svůj verš". Tento film je ode dneška můj manifest. Se vším, co je v něm vyřčeno postavou Robina Williamse, souhlasím. TAKHLE se má učit literatura, TAKHLE se má vychovávat mládež, TAKHLE se má užívat každého dne... Děkuji vám, kapitáne. Obohatil jste můj život měrou nevídanou!

• Annie Hallová (1977) Celý život vás zahlcují média, příbuzní, přátelé a vůbec celý okolní svět způsoby, jak vnímat lásku. Co to vlastně je, láska. Zpívá se o ní v písních, točí se o ní filmy a píšou hry, pořád se o ní mluví, ať už v dobrém nebo zlém. Člověk si tedy logicky vybere (nebo zažije), co pro něj vlastně láska znamená. A pak vám vstoupí do života nějaký malý, zrzavý, obrýlený, zakomplexovaný Žid a všechno, co jste si kdy mysleli o lásce přetočí úplně naruby. Řekne vám, že láska jsou vejce a řekne vám to tak poeticky, pravdivě a sugestivně, že už se nikdy nemůžete na lásku koukat stejně. Tímto filmem Woody potvrdil, že mu, ačkoliv on sám to důrazně popírá, náleží místo mezi nejlepšími režiséry všech dob.

• Mulholland Drive (2001) Mluvím o tom jako o nejvíc psycho filmu, co jsem zatím viděl. Naprosto mě to dostalo. Jako doposud jediný film jsem ho viděl dvakrát v jednom dni - pustil jsem si ho v jednu ráno a pak hned po probuzení. Před tím nočním pozorováním v rámci atmosféry vás varuju - mozek jak známo v noci pracuje poněkud pomaleji a spoustu narážek a souvislostí si ve dvě ráno moc nevychutnáte (já jsem například úplně vypustil, že Naomi Watts hrála dvojroli.. nebo trojroli?). Naopak druhé zhlédnutí doporučuju. Lépe si všimnete brilantního Lynchova stylu, kdy vám doslova hází klacky pod nohy, abyste nic nepochopili. Mluvím o detailech, co nemají žádný smysl, ale tváří se jakože ano. O scénách, co ve filmu nemusely vůbec být, o postavách, co po své jediné scéně zmizí a už se v příběhu nikdy neobjeví, o nástrahách pro šťouraly, o cestičkách do nikam... Pan Lynch nám podává ruku a chce nás provést po tajuplném a trochu děsivém světě zdánlivě nesmyslných nočních můr a schizofrenních snových výjevů. Přidáte se k němu? Já pokaždé a rád. To golfista: Stačí...

• Americká krása (1999) Ve filmech se většinou prostředí amerických maloměst ukazuje jako místo přeplněné usměvavými lidmi, bodrými sousedy (dokonce i s lupiči je tu zábava) a bernardýny. Americká krása chce ukázat tak trochu jinou Ameriku. Nejsvobodnější zemi světa, kde se ovšem lidi ani zdaleka necítí svobodně. Každý musí před těmi druhými něco skrývat. To se ale nelíbí panu Burnhamovi (vynikající Kevin Spacey) a tak se rozhodne k radikálnímu kroku... Film by byl mrazivý, morbidní a úchvatný i bez závěrečné pointy, která ale filmu dává ještě další rozměr a činí z něj vážně hodně, HODNĚ silnou podívanou. Vždyť všude kolem je tolik krásy...

• Všichni dobří rodáci (1968)

• Monty Pythonův smysl života (1983) Ač se to zdá být možná divné, je to tak: Monty Pythoni na konci své kariéry natočili klasický midnight movie. Tedy film tak černohumorný, divný, ujetý a morbidní, že normálního, běžného diváka v lepším případě mine, v horším naprosto znechutí. Něčeho takového jsem se nenadál; jako by si pánové řekli: A teď něco úplně jiného a natočili tohle. Pořád je z toho cítit absurdní humor Letajícího cirkusu a prvních dvou filmů, ale má to něco navíc. Jakousi nepopsatelnou bizarní atmosféru, která z filmu dělá mistrovské dílo a absolutní vrchol téhle geniální skupiny. Příběhy se navíc odehrávají v současnosti, jsou zakotvené ve skutečnosti, žádný starověk ani středověk jako v předchozích filmech. Pythoni se procházejí po dnešním Londýně a svým tradičním nadhledem řeší dnešní problémy. O to je to celé víc pravdivější a svým způsobem (vzhledem k vážnosti parodovaných situací jako válka, hladomor, konzumní společnost, špatná zdravotnická péče, smrt..) i trochu děsivé. Jeden příklad za všechny. Kamera projíždí po restauraci a odchytne si ji číšník (Eric Idle), který nám sdělí, že ví, co je smyslem života a ať ho následujeme. Kamera se za ním rozejde a hodně dlouho ho následuje. Číšník se otáčí a pořád pronáší ,,Pojďte! Tak jdete? Pojďe za mnou..No pojďte. Už tam budeme.." Není to brutálně vtipné, neválíte se z toho smíchem po zemi, spíš se jen usmíváte, ale ta snová, "divná" atmosféra je víc než smích. Zasáhne vás, obzvlášť pokud jste byli zvyklí na jistou povrchnost předchozích filmů a skečů. Skutečně doporučuji zkouknout nejdřív vše ostatní od Pythonů a tenhle film si nechat jako takový mátový lísteček na konec.

• Čínská čtvrť (1974) Tento film je jako diamant. Vybroušený, dokonalý, nic se nedá přidat, nic ubrat.. Divák může prostě jenom dvě hodiny zírat. Zírat na ty nádherně zaranžované scény, perfektní herecké výkony a nasávat tu brilantní noirovou atmosféru. Čínská čtvrť je můj nejoblíbenější noir, nejoblíbenější Polanski, nejoblíbenější Nicholson.. Zkrátka bomba. U jednoho zhlédnutí nezůstane.

• Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966) Tak to bylo vážně zlé. Zlé a kruté. Co takhle vysmát se svému manželovi za to, že v dětství nedopatřením zabil své rodiče? Co takhle vysmát se mladé ženě, která je u nás na návštěvě, že si ji manžel vzal jen pro peníze a co takhle vysmát se ženě před jinými lidmi, že potratila? Ty nejtajnější lidské strachy a komplexy rozvrtané a rozdrásané, stažené z kůže, vyrvané i s masem, ohlodané až na morek. To je Kdo se bojí Virginie Woolfové, psychodrama jak se patří. Přeji příjemnou zábavu.

• V Bruggách (2008) Naprosto fantastické. Nejlepší gangsterka, jakou jsem viděl. Je bizarně nepředvídatelná, skvěle vymyšlená (úplně mě dostalo, jak do sebe jednotlivé složky zapadají, ovlivňují jedna druhou, velmi jsem ocenil, že jsou tu narážky pro všímavé diváky, např. ten člověk, co dostal na věži infarkt apod.) a navíc - to úchvatné prostředí. Gotické město ve vánočním čase, kde se zrovna natáčí snové pasáže podle Boschových obrazů. No, nebudu to protahovat, chvalozpěvy by šly dál, od geniálně napsaných tragikomických dialogů přes nádhernou hudbu až po skvělé herecké výkony. Ale radši skončím zvoláním: Přesvědčte se sami!

• Raz, dva, tři (1961) Když jsem si v programu 37. LFŠ přečetl, že se jedná o ,,nejvtipnější a nejsvižnější komedii 60. let", samozřejmě jsem na film šel se skeptickým: ,,No tak schválně, ukaž se." Tento pohled se po pár minutách rozplynul a na konci jsem opravdu souhlasně pokyvoval hlavou. Ano, neznám samozřejmě všechny, ale tohle klidně může být nejvtipnější komedie šedesátek. Neustálé satirické, politicky nekorektní, občas až šokují hlody padající s kadencí kulometu musely jistě nejednomu člověku hnout žlučí (všichni Němci ve filmu jsou bývalí nacisté a srážejí podpatky kdykoli je o něco požádáte, všichni Rusáci jsou ožralá hovada). Ušetřen není nikdo. Wilderova silná stránka vždy byly dokonalé scénáře a tento, vznikající přímo za běhu kvůli neustále se měnící politické situaci, je obzvlášť obdivuhodný. Naprosto nechápu, jaktože nejde o notoricky známý titul, protože jsem se (a myslím nejen já) bavil ještě mnohem víc, než u Někdo to rád horké.