Asi nejdrsnější Liamova role aneb jak se skrze pěkných pár hromádek mrtvol dobrati rodinného štěstí. Přímočarost a hrubost akce chvílemi až bere dech. Ultimátní tempo to drží nad vodou a vůbec mé sympatie tato pouť jednoho starostlivého tatínka rozhodně má. Škoda, že se vše topí v záplavě totálního klišé. Kdyby si cesta k vykoupení vyžádala Bryanův život, příběh by hned dostal jiné grády. Takhle jen za čtyři no. Ale dobré, moc dobré.
Málokdy se musím prát s takovou nechutí psát komentář u filmu který se mi vlastně docela líbil. Nedokážu přesně určit co je toho důvodem. Nicméně Apocalypto nabírá postupem v příběhu velice slušné tempo, které vás prostě donutí si to dát do konce stůj co stůj. Kostýmní a vůbec vizuální zpracování je na vysoké úrovni, dokáže vás přesvědčivě vnést do příběhu a rozptýlit ostatní chmury. Tleskám i za vůli používat původní mayský jazyk, to se cení.
Rozhodně tvůrcům nelze upřít snahu učinit Kukyho něčím víc nežli jen moralistickým animákem pro dětské diváky. Žel tato snaha nakonec nevyšla úplně stoprocentně. Nápady s dětskou představivostí přitom skýtají tak neuvěřitelný potenciál až z toho mrazí. I proto škoda jakoby nedotaženého prolnutí imaginativního a reálného světa. Co se technických připomínek týká, tak v případě Kukyho a Hergota bych si dokázal předstvit tedy mnohem procítěnější dabing, neboť pocit pouze rutinně odečteného textu ve mně přetrvával po celou dobu. Záporné postavičky na tom v tomto směru byly o mnoho lépe. Vůbec ta část charakterů reprezentovaná démonickým Anuškou nebo dvěma přihlouplými zlouny ze skládky jakoby disponovala mnohem větší dávkou charismatu. I díky těmto postavám a milým momentům při kterých jsem se od srdce zasmál, se přes všechny mé výhrady nakonec přikláním v hodnocení tam kam se přikláním.
Velice důstojné pokračování předchozího famózního dvojdílu a zdaleka ne nejslabší díl. Coppola si vše nechal pěkných pár let uležet v hlavě a nechal celou ságu vygradovat k osudové dokonalosti. Excelentně emociálně i narativně vyhrocená jízda až k hořkému poznáho všeho. Takhle se zvírá kniha, takhle se zavírá série jenž bude navždy patřit na piedestal filmového universa.
Dojemně roztomilé. Až překvapivě stravitelné i pro mojí maličkost. Má to nadhled, vtip i tempo. Nelze mnoho vytknout, veškeré pochybnosti totiž zaplaší herecké veličiny svým charismatem a své k tomu má co říci i skvělý soundtrack. Láska nebeská.
Zrození zezačátku nedisponuje příliš velkou mírou uvěřitelnosti a některé scény jsou na hraně absolutního kýče. Přesto se dá mluvit o skvělé jízdě, která osciluje mezi jakýmsi komorním a zároveň totálně explozivním pojetím. Postupně se děj dostává do varu a ona apokalyptická osudovost nabírá otáčky, aniž by bylo potřeba monstrózních davových scén. Skvělá triková práce nabízí konečně pořádné šimpanzí a vlastně i obecně opičí pokoukáníčko. Soundtrack se tentokráte zdařil také na výbornou. Když sečtu všechny tyto klady, vychází mi skvělé dílo a výborný pocit z jeho shlédnutí.
Opět zcela Cronenbergovsky ujeté, což zároveň znamená i obrovskou kvalitu. Cronenberg investuje svoji osobitost do děje a postav měrou vrchovatou a to pak činí jeho díla zcela interesantními. To co v Dějinách násilí jakoby začal, zde rozvíjí do nádherného vějíře, který zaujme tu zajímavým pojetím, tu obrovskou sílou některých scén (třeba hned té první v holičství). A když najednou naskočily závěrečné titulky, tak jsem byl poněkud mrzutý, neboť bych toho snesl ještě minimálně jednou tolik. Bravo.
Paralýza za oknem zrcadlené melancholie. Skrze otřesy psychologických výšin i hlubin je třeba vědět a znát jen jedno. Odpuštění není, je jenom život a smrt. A až se nikde neuvidíme, pak bude dobře. Slušný zážitek a rozpaky pouze lehkého rázu.
Film oplývající překvapivě silnou poetikou a obstojnou uměleckou i vizuální investicí. Člověku je pak až líto, že příběh jako takový neobsahuje takovou hloubku jakou mohl a celé to skoro působí až polodokumentárně. To mi ovšem nebránílo se nechat přeci jen trochu pohltit sugestivně pojatou kamerou a citem pro obraz. Beznaděj a pochmurnost na mě dýchla měrou vrchovatou a to já mohu. Zdejší hodnocení pod 50 procent absolutně nechápu! Bohužel jak jsem se obával, na tento film se nahlíží skrze zcela jiné hodnoty než filmové. Smutné.
Těžko ultimátně hodnotit neboť Thor je na tom, co se zábavy týče, lehce nadprůměrně. Z druhé strany ho nechutně shazuje jeho umělost, hromada klišé, předvítalný děj i dialogy. Ale což, vždyť to přeci ctí předlohu. Ovšem jednou ten hon za čiročirou zábavou či komiksovou nirvánou skončí. Ale to už tady my asi nebudeme.
Alois Nebel je sám a moc nemluví. Čert vem, že příběh by vydal na deset minut. Už po úvodních titulkách myslím muselo být každému jasné, že v Nebelovi půjde o něco jiného. Byl jsem až dojat, jak kvalitní dílo stran pochmurnosti, pomalosti a atmosféry se v našich končinách urodilo. Tohle je zkrátka přesně něco pro mě. Rozkošné! A to jak v navázání děje na rozpačitou dobu, tak tím jak to jde odnikud nikam. Skvost. Alois Nebel má kocoura! Alois Nebel jsem já!
Excelentní dílo jenž rozhodně lze označit jako nejzvláštnější a zároveň nejcitlivější v kontextu všech Burtonovo filmů. To jakým způsobem mu dokázal vetknout esenci osudovosti je až zarážející. Z barvité fantasknosti a někdy poněkud rovleklých konverzaček se nakonec vynoří neskutečně silný závěr, obsahující překrásně vystavěnou symboliku života a smrti. Tohle se Burtonovi povedlo nadmíru.
Odpor zachraňuje předevšim jeho syrovost a maximální vtažení do děje. Díky těmto kladům se dají přežít i okamžiky klišovitého a naivního rázu, kterých je k vidění bohužel docela dost. Svým způsobem docela minimalistická lesní podívaná, ale zároveň i poměrně přitažlivá záležitost. Asi těžko to bude mít sílu uspokojit masy, byť své si v tom najde možná hodně lidí. Solidní nadprůměr.
Nispel tímto definitivně povýšil původní zpracování, protože v jeho podání je tento remake čiročirá hrůza a šílenost v jednom. Proti Nispelovi je Milius géniem a stvořitelem nezapomenutelných scén. O hudbě se snad raději ani nebudu zmiňovat. Bohužel jediné co snese alespoň jakés měřítko je úvodní část z dětství, díky které se nakonec vyšponuji alespoň na jednu hvězdu. Vše co následovalo potom je odpad nejhrubšího zrna, který znalý divák, který neprošel lobotomií a má alespoň kus mozku, musí strávit někde na pomezí dávivých nebo naopak slzopudnoironických pocitů. Pomyslným vrcholem je ovšem Conanův obrovitý papundeklový meč, který patrně zaujme jen hošíky z prvního stupně ZŠ. Marcus Nispel si tímto ode mne zasloužil zdvižený prostředníček a to především za to, že se takovýmto brutálním způsobem dotknul pro mne kultovního díla. Stran původního zpracování, tato bezduchá slátanina by v mých očích stejně neobstála. Za toto si Nispel a spol. zaslouží jedině pohrdání a Cromův hněv.
Tobruk je pohříchu vším a ničím. Jeho poselství se bohužel ztrácí v narativním chaosu a to se potom těžko dohání obstojnou vojáckou poetikou či vizuální přesvědčivostí. Přesto však dokáže některými scénami velmi zaujmout. Tři a půl navrch.
Bridge to Terabithia je vyjímečný film! Dlouho jsem neshlédl tak vkusné propojení nevinnosti, dětského snění a citovosti. Tento skromný, ale brilantně pojatý snímek, je balzámem na duši a navozuje neskutečný tesk po dětství. Naprosto přesně chápu co jím jeho tvůrci zamýšleli sdělit a musím jedině uznale smeknout. Nejvíce asi budou překvapeni ti jenž očekávají jakousi plytkou fantasy s dětskými herci. Tenhle film má zkrátka duši jako hrom a je v něm mnoho krásy.
Ufff ta stopáž skutečně děsně napomáhá určitému pocitu nudy. Ovšem z neutrálního hlediska je Gangs of New York řemeslně téměř bezchybným dílem, kterému skutečně chyběla jen jakási můza či atmosférická aureola, která by tomu dodala patřičné kouzlo. Ono se tomu přátelé, krom toho sporného nedostatku emocí, nedá zase tak moc vytknout. Nemohu se ubránit pocitu, že Scorsese tenhle film točil spíše pro amerického diváka a na takového může toto dílo působit zcela odlišně nežli na nás. Vždyť jsme si tolikrát přáli aby se za louží patlali ve vlastních USA dějinách a ostatní dějiny nechali raději na pokoji, tak teď to máme. Z mého hlediska vidím ještě nesporné pozitivum toho, že se mi konečně poprvé v nějaké roli opravdu líbila Cameron Diaz. Asi tak.
Svítání splnilo přesně do puntíku má očekávání. Totiž ukrátilo mi čas na noční směně, víc jsem od něj ani nechtěl. Upírská psychosociální sonda není špatným nápadem, škoda jen trochy té nechtěné směšnosti. Ovšem našly se i dobré momenty a tudíž je to nakonec čistý průměr jak vyšitý. V době vzniku byla upírská tématika na vrcholu a tak nelze nikomu vyčítat, že toto dílo z toho vaří měrou vrchovatou.
Povětšinou rozpaky nad nevyužitým potenciálem, které jen chvílemi narušila povedená zábava. Ani superhvězdné obsazení nemusí být zárukou úspěchu, což se v rovině obecné dobře ví. Škoda je tomu potom dvojnásobná, že jsem si s tak skvělou sestavou neužil to, co jsem mohl.. kdyby...
Opus Magnum Noir! Olivier Marchal tahá z rukávu jedno temné eso za druhým. Naprosto syrová a odzbrojující jízda, naplněná zmarem, úzkostí a beznadějí. Totální třešničkou na dortu je Daniel Auteil, jehož postava se dostala olbřímím skokem na pomyslný vrchol mého oblíbeného žebříčku filmových zkrachovalců. Takhle výstižně prokreslenou postavu v chlastu se utápějící trosky jsem snad ještě neviděl. Vše finišuje k mrazivému konci jehož účelnost a nezbytnost je dechbeoucí.
Na svou dobu neuvěřitelně progresivní dílko, plné inovátorského přístupu ke kameře a atmosféře. Z celého filmu dýchá neskutečná melancholie a částečně i zmar. Skvostně pojatý je i konec. Zařazení do žánru "komedie" považuji za velmi nešťastné.
Určitou slabost pro Tonyho Scotta přeci jen mám. Přes všechnu roztěkanost materiálu a nemastnost Keiry se proto nakonec uchyluji k poměrně kladnému hodnocení, ačkoli Domino patří v Tonyho filmografii rozhodně ke slabším věcem. Vše zachraňuje pár dokonalých crazy scén, při kterých jsem se od srdce zasmál.
Všechno sice končí, ale rozpaky více než přetrvávají. Fenomén Harry Potter svým posledním audiovizuálním zpracováním definitivně ztrácí jakoukoliv naději na pozitivní zlom a patřičné uchopení sebe sama ve světě filmu. Bohužel, tohle chtělo vizionářského a osobitého mistra režiséra, nikoliv rutinéra. Přísahal jsem si, že zde nebudu papouškovat otřepaná klišé o nejlepší trojce a Bohu Cuarónovi, ale co nazbyt, když je to všechno svatá pravda. Žel Harry Potter neodchází za bouřlivého potlesku, ale za hurónského smíchu celých sálů při jednom z nejtrapnějších a nejhloupějších dovětků (scéna: "po devatenácti letech") ve světě filmu. Netečou slzy dojetí, ale slzy ironických záchvatů smíchu. Tím jest řečeno vše. Sbohem Harry, mě chybět nebudeš. A je mi to trochu líto.
Pustil se na ledy nejtenší z tenkých. Natočil dílo jenž nemůže a nebude nikdy přijato jinak, nežli rozporuplně či rozpačitě. Přesto zůstává Malick mistrem nad mistry, neboť vjem, pocit i myšlenka v jeho podání jsou skvostem okamžiku. Budiž mu věčná sláva za to, že se vydal tam kam před ním podobným způsobem ještě nikdo. Aneb universum lásky, života a smíru na ploše 138 minut v úchvatně chlácholivém vizuálním spočinutí. Vítejte na hostině duší, kde hlavním chodem jsou abstraktní přesahy do všehomíra. Ikona zrození, Malick Bůh, film život. (počet odchozích během promítání: 3 )
Možná budu za kverulanta, ale já říkám, že Game Of Thrones není v podstatě ničím jiným nežli trochu drsnější konverzační telenovelou zasazenou do nemastného fantasy světa. To by samo o sobě ještě nemulo býti špatné, kdyby ovšem tento potenciál nezůstal žalostně nevyužit. A jestli mě něco opravdu trápí, tak je to záměrné vyštípání akce. Také scén, které vám uvíznou v paměti, je jako šafránu. Prostoru pro zlepšení ve druhé sérii mraky.
Ridley Scott balancující na hranách romanticko-komediálních klišé? Proč ne. Ovšem zatímco jsem od něj jako od mistra patosu očekával tomu náležitě poplatné dílo, dostalo se mi spíše nenápadného filmu s patrnou snahou o nenáročné zpracování prohřáté jakousi poctivostí a smírem. Skutečně, snad jako by to ani netočil on.
Tradičně medvíkovský Russel Crowe potěší, ale do kolen mě z pochopitelných důvodů dostávala především zde abnormálně romanticky nádherná Marion Cotillard. Pokud si přičtu ještě i pár pekelně povedených vtípků a scén, dostávám se do těžkého nadprůměru i ve mnou nepříliš vyhledávaném žánru.
Nemilovat tenhle film by byl hřích, protože to co v něm pam Lynch roztáčí je něco naprosto skvostného. Každá scéna, každičký záběr kamery jsou vypiplány k dokonalosti. Mnoho scén lze bez jakýchkoliv skrupulí označit za naprosto kultovní záležitosti a fungují s přehledem i samostatně. Lynch pracuje s divákem jako s loutkou, kterou si náležitě vychutná v poslední třetině tohoto mistrovského díla. Atmosféra spojená i s geniální hudbou vám prostě bere dech. Ale přátelé, musíte se nechat.....
Moje komentáře
96 hodin (2008)
Asi nejdrsnější Liamova role aneb jak se skrze pěkných pár hromádek mrtvol dobrati rodinného štěstí. Přímočarost a hrubost akce chvílemi až bere dech. Ultimátní tempo to drží nad vodou a vůbec mé sympatie tato pouť jednoho starostlivého tatínka rozhodně má. Škoda, že se vše topí v záplavě totálního klišé. Kdyby si cesta k vykoupení vyžádala Bryanův život, příběh by hned dostal jiné grády. Takhle jen za čtyři no. Ale dobré, moc dobré.
Apocalypto (2006)
Málokdy se musím prát s takovou nechutí psát komentář u filmu který se mi vlastně docela líbil. Nedokážu přesně určit co je toho důvodem. Nicméně Apocalypto nabírá postupem v příběhu velice slušné tempo, které vás prostě donutí si to dát do konce stůj co stůj. Kostýmní a vůbec vizuální zpracování je na vysoké úrovni, dokáže vás přesvědčivě vnést do příběhu a rozptýlit ostatní chmury. Tleskám i za vůli používat původní mayský jazyk, to se cení.
Kuky se vrací (2010)
Rozhodně tvůrcům nelze upřít snahu učinit Kukyho něčím víc nežli jen moralistickým animákem pro dětské diváky. Žel tato snaha nakonec nevyšla úplně stoprocentně. Nápady s dětskou představivostí přitom skýtají tak neuvěřitelný potenciál až z toho mrazí. I proto škoda jakoby nedotaženého prolnutí imaginativního a reálného světa. Co se technických připomínek týká, tak v případě Kukyho a Hergota bych si dokázal předstvit tedy mnohem procítěnější dabing, neboť pocit pouze rutinně odečteného textu ve mně přetrvával po celou dobu. Záporné postavičky na tom v tomto směru byly o mnoho lépe. Vůbec ta část charakterů reprezentovaná démonickým Anuškou nebo dvěma přihlouplými zlouny ze skládky jakoby disponovala mnohem větší dávkou charismatu. I díky těmto postavám a milým momentům při kterých jsem se od srdce zasmál, se přes všechny mé výhrady nakonec přikláním v hodnocení tam kam se přikláním.
Kmotr III (1990)
Velice důstojné pokračování předchozího famózního dvojdílu a zdaleka ne nejslabší díl. Coppola si vše nechal pěkných pár let uležet v hlavě a nechal celou ságu vygradovat k osudové dokonalosti. Excelentně emociálně i narativně vyhrocená jízda až k hořkému poznáho všeho. Takhle se zvírá kniha, takhle se zavírá série jenž bude navždy patřit na piedestal filmového universa.
Hvězdný prach (2007)
Dojemně roztomilé. Až překvapivě stravitelné i pro mojí maličkost. Má to nadhled, vtip i tempo. Nelze mnoho vytknout, veškeré pochybnosti totiž zaplaší herecké veličiny svým charismatem a své k tomu má co říci i skvělý soundtrack. Láska nebeská.
Captain America: První Avenger (2011)
Jedna hvězda navíc za ten konec a za to, že nebyl sex.
Zrození Planety opic (2011)
Zrození zezačátku nedisponuje příliš velkou mírou uvěřitelnosti a některé scény jsou na hraně absolutního kýče. Přesto se dá mluvit o skvělé jízdě, která osciluje mezi jakýmsi komorním a zároveň totálně explozivním pojetím. Postupně se děj dostává do varu a ona apokalyptická osudovost nabírá otáčky, aniž by bylo potřeba monstrózních davových scén. Skvělá triková práce nabízí konečně pořádné šimpanzí a vlastně i obecně opičí pokoukáníčko. Soundtrack se tentokráte zdařil také na výbornou. Když sečtu všechny tyto klady, vychází mi skvělé dílo a výborný pocit z jeho shlédnutí.
Východní přísliby (2007)
Opět zcela Cronenbergovsky ujeté, což zároveň znamená i obrovskou kvalitu. Cronenberg investuje svoji osobitost do děje a postav měrou vrchovatou a to pak činí jeho díla zcela interesantními. To co v Dějinách násilí jakoby začal, zde rozvíjí do nádherného vějíře, který zaujme tu zajímavým pojetím, tu obrovskou sílou některých scén (třeba hned té první v holičství). A když najednou naskočily závěrečné titulky, tak jsem byl poněkud mrzutý, neboť bych toho snesl ještě minimálně jednou tolik. Bravo.
Another Earth (2011)
Paralýza za oknem zrcadlené melancholie. Skrze otřesy psychologických výšin i hlubin je třeba vědět a znát jen jedno. Odpuštění není, je jenom život a smrt. A až se nikde neuvidíme, pak bude dobře. Slušný zážitek a rozpaky pouze lehkého rázu.
Cigán (2011)
Film oplývající překvapivě silnou poetikou a obstojnou uměleckou i vizuální investicí. Člověku je pak až líto, že příběh jako takový neobsahuje takovou hloubku jakou mohl a celé to skoro působí až polodokumentárně. To mi ovšem nebránílo se nechat přeci jen trochu pohltit sugestivně pojatou kamerou a citem pro obraz. Beznaděj a pochmurnost na mě dýchla měrou vrchovatou a to já mohu. Zdejší hodnocení pod 50 procent absolutně nechápu! Bohužel jak jsem se obával, na tento film se nahlíží skrze zcela jiné hodnoty než filmové. Smutné.
Thor (2011)
Těžko ultimátně hodnotit neboť Thor je na tom, co se zábavy týče, lehce nadprůměrně. Z druhé strany ho nechutně shazuje jeho umělost, hromada klišé, předvítalný děj i dialogy. Ale což, vždyť to přeci ctí předlohu. Ovšem jednou ten hon za čiročirou zábavou či komiksovou nirvánou skončí. Ale to už tady my asi nebudeme.
Alois Nebel (2011)
Alois Nebel je sám a moc nemluví. Čert vem, že příběh by vydal na deset minut. Už po úvodních titulkách myslím muselo být každému jasné, že v Nebelovi půjde o něco jiného. Byl jsem až dojat, jak kvalitní dílo stran pochmurnosti, pomalosti a atmosféry se v našich končinách urodilo. Tohle je zkrátka přesně něco pro mě. Rozkošné! A to jak v navázání děje na rozpačitou dobu, tak tím jak to jde odnikud nikam. Skvost. Alois Nebel má kocoura! Alois Nebel jsem já!
Velká ryba (2003)
Excelentní dílo jenž rozhodně lze označit jako nejzvláštnější a zároveň nejcitlivější v kontextu všech Burtonovo filmů. To jakým způsobem mu dokázal vetknout esenci osudovosti je až zarážející. Z barvité fantasknosti a někdy poněkud rovleklých konverzaček se nakonec vynoří neskutečně silný závěr, obsahující překrásně vystavěnou symboliku života a smrti. Tohle se Burtonovi povedlo nadmíru.
Odpor (2008)
Odpor zachraňuje předevšim jeho syrovost a maximální vtažení do děje. Díky těmto kladům se dají přežít i okamžiky klišovitého a naivního rázu, kterých je k vidění bohužel docela dost. Svým způsobem docela minimalistická lesní podívaná, ale zároveň i poměrně přitažlivá záležitost. Asi těžko to bude mít sílu uspokojit masy, byť své si v tom najde možná hodně lidí. Solidní nadprůměr.
Barbar Conan (2011)
Nispel tímto definitivně povýšil původní zpracování, protože v jeho podání je tento remake čiročirá hrůza a šílenost v jednom. Proti Nispelovi je Milius géniem a stvořitelem nezapomenutelných scén. O hudbě se snad raději ani nebudu zmiňovat. Bohužel jediné co snese alespoň jakés měřítko je úvodní část z dětství, díky které se nakonec vyšponuji alespoň na jednu hvězdu. Vše co následovalo potom je odpad nejhrubšího zrna, který znalý divák, který neprošel lobotomií a má alespoň kus mozku, musí strávit někde na pomezí dávivých nebo naopak slzopudnoironických pocitů. Pomyslným vrcholem je ovšem Conanův obrovitý papundeklový meč, který patrně zaujme jen hošíky z prvního stupně ZŠ. Marcus Nispel si tímto ode mne zasloužil zdvižený prostředníček a to především za to, že se takovýmto brutálním způsobem dotknul pro mne kultovního díla. Stran původního zpracování, tato bezduchá slátanina by v mých očích stejně neobstála. Za toto si Nispel a spol. zaslouží jedině pohrdání a Cromův hněv.
Tobruk (2008)
Tobruk je pohříchu vším a ničím. Jeho poselství se bohužel ztrácí v narativním chaosu a to se potom těžko dohání obstojnou vojáckou poetikou či vizuální přesvědčivostí. Přesto však dokáže některými scénami velmi zaujmout. Tři a půl navrch.
Most do země Terabithia (2007)
Bridge to Terabithia je vyjímečný film! Dlouho jsem neshlédl tak vkusné propojení nevinnosti, dětského snění a citovosti. Tento skromný, ale brilantně pojatý snímek, je balzámem na duši a navozuje neskutečný tesk po dětství. Naprosto přesně chápu co jím jeho tvůrci zamýšleli sdělit a musím jedině uznale smeknout. Nejvíce asi budou překvapeni ti jenž očekávají jakousi plytkou fantasy s dětskými herci. Tenhle film má zkrátka duši jako hrom a je v něm mnoho krásy.
Gangy New Yorku (2002)
Ufff ta stopáž skutečně děsně napomáhá určitému pocitu nudy. Ovšem z neutrálního hlediska je Gangs of New York řemeslně téměř bezchybným dílem, kterému skutečně chyběla jen jakási můza či atmosférická aureola, která by tomu dodala patřičné kouzlo. Ono se tomu přátelé, krom toho sporného nedostatku emocí, nedá zase tak moc vytknout. Nemohu se ubránit pocitu, že Scorsese tenhle film točil spíše pro amerického diváka a na takového může toto dílo působit zcela odlišně nežli na nás. Vždyť jsme si tolikrát přáli aby se za louží patlali ve vlastních USA dějinách a ostatní dějiny nechali raději na pokoji, tak teď to máme. Z mého hlediska vidím ještě nesporné pozitivum toho, že se mi konečně poprvé v nějaké roli opravdu líbila Cameron Diaz. Asi tak.
Grindhouse: Auto zabiják (2007)
Že nejsem Tarantinovec, to se o mě zkrátka ví. Já mu to prostě nežeru. V případě Death Proof navíc ještě méně, než kdy předtím.
Svítání (2009)
Svítání splnilo přesně do puntíku má očekávání. Totiž ukrátilo mi čas na noční směně, víc jsem od něj ani nechtěl. Upírská psychosociální sonda není špatným nápadem, škoda jen trochy té nechtěné směšnosti. Ovšem našly se i dobré momenty a tudíž je to nakonec čistý průměr jak vyšitý. V době vzniku byla upírská tématika na vrcholu a tak nelze nikomu vyčítat, že toto dílo z toho vaří měrou vrchovatou.
Red (2010)
Povětšinou rozpaky nad nevyužitým potenciálem, které jen chvílemi narušila povedená zábava. Ani superhvězdné obsazení nemusí být zárukou úspěchu, což se v rovině obecné dobře ví. Škoda je tomu potom dvojnásobná, že jsem si s tak skvělou sestavou neužil to, co jsem mohl.. kdyby...
MR 73 (2008)
Opus Magnum Noir! Olivier Marchal tahá z rukávu jedno temné eso za druhým. Naprosto syrová a odzbrojující jízda, naplněná zmarem, úzkostí a beznadějí. Totální třešničkou na dortu je Daniel Auteil, jehož postava se dostala olbřímím skokem na pomyslný vrchol mého oblíbeného žebříčku filmových zkrachovalců. Takhle výstižně prokreslenou postavu v chlastu se utápějící trosky jsem snad ještě neviděl. Vše finišuje k mrazivému konci jehož účelnost a nezbytnost je dechbeoucí.
Tři dny Kondora (1975)
Důstojné zpracování skvělé knižní předlohy.
Jako jed (1985)
Na svou dobu neuvěřitelně progresivní dílko, plné inovátorského přístupu ke kameře a atmosféře. Z celého filmu dýchá neskutečná melancholie a částečně i zmar. Skvostně pojatý je i konec. Zařazení do žánru "komedie" považuji za velmi nešťastné.
Domino (2005)
Určitou slabost pro Tonyho Scotta přeci jen mám. Přes všechnu roztěkanost materiálu a nemastnost Keiry se proto nakonec uchyluji k poměrně kladnému hodnocení, ačkoli Domino patří v Tonyho filmografii rozhodně ke slabším věcem. Vše zachraňuje pár dokonalých crazy scén, při kterých jsem se od srdce zasmál.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Všechno sice končí, ale rozpaky více než přetrvávají. Fenomén Harry Potter svým posledním audiovizuálním zpracováním definitivně ztrácí jakoukoliv naději na pozitivní zlom a patřičné uchopení sebe sama ve světě filmu. Bohužel, tohle chtělo vizionářského a osobitého mistra režiséra, nikoliv rutinéra. Přísahal jsem si, že zde nebudu papouškovat otřepaná klišé o nejlepší trojce a Bohu Cuarónovi, ale co nazbyt, když je to všechno svatá pravda. Žel Harry Potter neodchází za bouřlivého potlesku, ale za hurónského smíchu celých sálů při jednom z nejtrapnějších a nejhloupějších dovětků (scéna: "po devatenácti letech") ve světě filmu. Netečou slzy dojetí, ale slzy ironických záchvatů smíchu. Tím jest řečeno vše. Sbohem Harry, mě chybět nebudeš. A je mi to trochu líto.
Strom života (2011)
Pustil se na ledy nejtenší z tenkých. Natočil dílo jenž nemůže a nebude nikdy přijato jinak, nežli rozporuplně či rozpačitě. Přesto zůstává Malick mistrem nad mistry, neboť vjem, pocit i myšlenka v jeho podání jsou skvostem okamžiku. Budiž mu věčná sláva za to, že se vydal tam kam před ním podobným způsobem ještě nikdo. Aneb universum lásky, života a smíru na ploše 138 minut v úchvatně chlácholivém vizuálním spočinutí. Vítejte na hostině duší, kde hlavním chodem jsou abstraktní přesahy do všehomíra. Ikona zrození, Malick Bůh, film život. (počet odchozích během promítání: 3 )
Hra o trůny (TV seriál) (2011)
Možná budu za kverulanta, ale já říkám, že Game Of Thrones není v podstatě ničím jiným nežli trochu drsnější konverzační telenovelou zasazenou do nemastného fantasy světa. To by samo o sobě ještě nemulo býti špatné, kdyby ovšem tento potenciál nezůstal žalostně nevyužit. A jestli mě něco opravdu trápí, tak je to záměrné vyštípání akce. Také scén, které vám uvíznou v paměti, je jako šafránu. Prostoru pro zlepšení ve druhé sérii mraky.
Dobrý ročník (2006)
Ridley Scott balancující na hranách romanticko-komediálních klišé? Proč ne. Ovšem zatímco jsem od něj jako od mistra patosu očekával tomu náležitě poplatné dílo, dostalo se mi spíše nenápadného filmu s patrnou snahou o nenáročné zpracování prohřáté jakousi poctivostí a smírem. Skutečně, snad jako by to ani netočil on. Tradičně medvíkovský Russel Crowe potěší, ale do kolen mě z pochopitelných důvodů dostávala především zde abnormálně romanticky nádherná Marion Cotillard. Pokud si přičtu ještě i pár pekelně povedených vtípků a scén, dostávám se do těžkého nadprůměru i ve mnou nepříliš vyhledávaném žánru.
Mulholland Drive (2001)
Nemilovat tenhle film by byl hřích, protože to co v něm pam Lynch roztáčí je něco naprosto skvostného. Každá scéna, každičký záběr kamery jsou vypiplány k dokonalosti. Mnoho scén lze bez jakýchkoliv skrupulí označit za naprosto kultovní záležitosti a fungují s přehledem i samostatně. Lynch pracuje s divákem jako s loutkou, kterou si náležitě vychutná v poslední třetině tohoto mistrovského díla. Atmosféra spojená i s geniální hudbou vám prostě bere dech. Ale přátelé, musíte se nechat.....