MarekT

Kterak se štěstí na někoho neusmálo... a ona dotyčná měla pocit, že se k ní zcela otočilo zády. A skrze skládání jednotlivých motivů si zodpovíme, co vlastně bylo příčinou. To vše za tajemné, chce se mi dodat až noirové atmosféry. S odstupem let a přirozeným vývojem společnosti se dá hovořit o poněkud očekáváném, nikterak šokujícím vyvrcholení, kdy ale zdařilý je způsob, jakým se k němu došlo. Hovořím sice o časovém odstupu - nicméně viděno z vícero úhlů pohledu, můžeme snímek označit za určitý dokument tehdejšího vidění světa, v jádru nikoliv zlého a nepřátelského, ale přesto místy nedostatečného. Zároveň však platí: kolik lidí, které třeba během dne potkáme, zažívá v nitru podobné pocity jako Dagmar? A kteří si také připadají jako při procházce tunelem, kde ona vytoužená zář světla ne a ne přijít... V kinematografickém kontextu je snímek srovnáván s těmi Bergmanovými, už jen pro svou zemi původu, kde po léta kralovalo v oblasti vážné tvorby právě toto jméno. Jistou spřízněnost vidím například s jeho "Personou", kdy podobné téma bylo zpracované již za otevřenějších podmínek. Částečně bych snímek zařadil i vedle těch Hitchcockových - pomyslel jsem si, jak by se asi šibalsky usmíval nad nedořečeností jednotlivých vyprávění, které jsou přirozeně "každá pes - jiná ves" a mají tak tendenci navádět diváka na falešnou stopu... Kdy soustředění na tyto různé motivy by se dalo označit jako to, čemu Hitch říkal "macguffin". (Abych po dodatečném přečtení zdejších zajímavostí zjistil, že jsem se s jeho jménem od boku trefil.) Slova jako feminismus bych zde neskloňoval, myslím, že ten nemá co dělat s přirozeným nevztahem k něčemu, ať už čemukoliv. Stačí mít jen pasivní, reprodukovanou zkušenost... I přes svoji relativní nekomplikovanost má film a jeho nálada sílu nepustit se z mysli a vyvolat nutkání co nejdřívějšího návratu (u mě tomu tak bylo) - čímž se v rámci své látky stává samostatným argumentem. 90%

Ve chvíli, kdy už jsme dávno dospělí, můžeme na dětství už jen vzpomínat. Což je právě případ tohoto v kontextu Ozuovy tvorby nezvykle odlehčeného snímku. Právě ona odlehčenost a pohodová atmosféra na poli jednoho sousedství jsou bezpochyby silným článkem natočeného, nikoli však jediným... Pocitově pro mě snímek znamenal vlastní návrat do dětských let, k tehdejším "životně důležitým" problémům, menší míře starostí, ale taky tomu, když jsem sám dostával nějaké ty odměny. Někdo by mohl vytknout jednoduchost zápletky, ovšem kolik z nás si vzpomíná na to, jak pro nás byl vším zisk nějakého materiálního daru... a je jedno, jestli to byla televize nebo něco jiného. To vše pozvedává i chování všech postav, které příliš nevybočuje z našich vzdálených představ o typicky japonské slušnosti. Docela nezvyk v porovnání s tím, na co jsme obecně zvyklí u nás ve střední Evropě, ať už jsme malí nebo velcí. Ale právě tato decentnost zajišťuje onen z pohledu dospělého nostalgický nádech, kdy si občas i říkáme, jak dříve bylo (metaforicky řečeno) "nebe blankytnější" a "tráva zelenější". Nelze si nevšimnout i velmi přirozených dětských herců, což bývá záležitost nelehká (například v naší kinematografii), zde však trávíme čas se sympatickou partičkou kluků, která může dělat sebevětší výstřelky, ale pořád jsem tak nějak na jejich na straně, že, pane policisto... A možná jsem až moc nasáklý veškerou moderní popkulturou, ale nejmladší Isamu mi připomínal Ika ze South Parku. Pardon :-) Všechno to hlazení po duši nenaruší ani fakt, že humorná složka je zčásti založena na prdících momentech... vlastně je to snad jediné umělecké dílo v historii lidstva, kdy tyto momenty jsou opravdu vtipné a dokonce i docela vkusné, narozdíl od nejrůznějších televizních estrád nejen naší produkce. A nevím, jestli se dá mluvit o náhodě, ale - zase platí, že maximální filmový zážitek je podtržen nadšením z hudebního doprovodu (s titulní melodií v čele), nikterak nevybočujícího z naladění celého díla. První celovečerní setkání s Ozuem tedy nastavilo celkovou laťku vnímání jeho tvorby značně vysoko. 100%

Osobně se považuji spíš za konzervativnější typ člověka, který by se asi také zprvu podivoval nad tím, co všechno se dá v každodenním životě spatřit a co pro někoho může být důležité. Nicméně, tento snímek je ve své jednoduchosti skvělým argumentem proti jakémukoli strachu z neznáma. Vlastně zde máme živoucí důkaz o tom, že xenofobie není jenom záležitostí vztahů mezi jednotlivými kulturami, že poměrně často je tento pojem špatně vykládán. Filmově je toto dílo také "velbloudem" - barvu aby člověk pohledal, stejně jako svižnost či výřečnost; trošku zvláštní u někoho, kdo se proslavil právě pro konverzační schopnosti spojené s humorem. Navíc další Stuhrovy režijní počiny, které jsem měl možnost vidět, jsou čistě o myšlence, s konvenčnější formou. Nevidím v tom však vůbec manýrismus nebo dokazování si něčeho, formu vnímám jako takové razítko na to, že si tvůrce plně stojí za tím, co zde říká... Dalo by se i říct, že být tento film po všech stránkách tradiční, bylo by povídání o toleranci a odlišnosti nezamýšleným pokrytectvím. Plus mi ta absence barvy v prostředí polského maloměsta, o nic jiném, než jsou ta česká, přijde i přirozenější, je tak dán důraz na emoční tíseň, kterou hlavní protagonisté zažívají... Snad jediné, co jsem trochu postrádal, byla přítomnost charakteru, který by se těch hlavních zastal; jde-li o podobný problém, v drtivé většině se někdo takový najde. Ale taková je holt Stuhrova vize společnosti, plně pesimistická, bez uspokojivého vyústění. Což ale není na škodu, málokdy jako v tomto případě platí ono již víckrát užité "malý-milý film". 80%