wovsi

Mám takový pocit, že vlna nevole týkající se tohohle filmu souvisí tak trochu s nepochopením žánru. Tohle není dokument, je to filmový esej. Ano, šlo by to udělat metodou fly-on-the-wall a hrát si na echtovně "objektivní" dokumentarismus, ale to už je trochu provařené. V tomhle případě je fascinující právě ta tenze mezi tím nejsurovějším materiálem ulice a silným autorským vkladem. Ve chvíli, kdy autor dokáže na základě své znalosti prostředí poskytnout inovativní interpretaci tématu nočního života ztracených existencí, nabízí tím právě o to větší autenticitu. Blábolivé trosky nejsou autentické, ale vypíchnutí zmařené podstaty jejich osudů ano.

O čem ten dokument vlastně byl? O New York Times? O fungování novinářské práce? O svérázných novinářských postavách? O krizi klasické žurnalistiky? O nových médiích? Snímek tápe stejně jako současná novinařina. I tak ale stojí za vidění. Už kvůli sloupkařovi Davidu Carrovi - bývalému narkomanovi s neuvěřitelným charismatem.

Největší vadou na dokumentu vidím v Michaelovi Knightovi. Jeho konvertování k islámu mi přijde jako exhibicionismus kluka, který si kompenzuje psychická traumata z dětství. Například jeho tlučení do hrudi spolu s rodilými muslimy v Pákistánu mi přijde jako čirá trapnost (všimněte si, že jeho přátelé při tomto rituálu stojí opodál). Je škoda, že rozjezd muslimské punkové subkultury započal právě on svou knihou. Základy této minirevoluce mladé generace muslimů pak stojí na neautentických základech. Přeci jen Knight vyrůstal v katolické výchově a západním kulturním prostředí. Naopak za hlavní hrdiny považuji mladé punkery. Ti dávají všanc vše, protože to, co odpůrci západní kultury mohou vnímat pouze jako provokaci, může být vnímáno v muslimských zemích skoro jako zločin (viz punkerka - muslimka - lesba). Když tato zpěvačka vystoupila na sněmu ISNA, byl jasně vidět generační progres - organizátoři šíleli, většina mladých posluchačů byla nadšena. Abych to shrnul: v nepůvodnosti manifestu muslimského punku vidím slabinu, ale to nic nemění na pokrokové snaze těch mladých kluků a holek měnit předsudky a svým jednáním přispívat k mezikulturní výměně. Jak řekl Omar Majeed v Respektu: "Organizovaný islám je často dost svázaný, až dogmatický, ale jeho duch je anarchistický, svobodný, volný..."

Bohužel (bohudík) jsem četl knihu, takže vím, že tenhle film stojí za zlámanou grešli. Ta doslovnost a nuda zabíjí. Proč musí být jediná dechberoucí scéna jen ta vražda v závěru, která vlastně s příběhem souvisí jen tak trochu okrajově? Celý to má být přeci založeno na erotickém napětí, ale to jsem v psích očích Jeremyho Ironse neviděl.

Nádhera. Neuvěřitelně živé postavy, které jsou ve své oduševnělosti opakem všeho okolo - i když také prožívají svůj soukromý chaos.

Tak už z toho, co na mě ze všech stran doléhá, se jdu s klidným srdcem vyzvracet za roh a pak si na uklidnění pustit Něco z Alenky od Švankmajera.

Tenhle film bych doporučoval všem, kteří znají z tohoto období pouze veselohry Martina Friče a podobné. Pak by mnozí zjistili, že bylo na plátnech kin také něco trochu jiného než jen nonšalantní dámy v norkových kožiších, kterým sekundují elegáni zahalení oparem luxusních cigaret. Je to škoda, že česká televize chrlí stále dokola spíše tu oddechovku místo něčeho "vážnějšího", to spíš zřídka. Třeba takový Batalion by si to zasloužil. Cikán nebyl žádný mistr filmu, ale tenhle počin se mu povedl. A František Smolík je geniální. Drsný film o tom, jak člověka zlikviduje zrada toho, koho miloval. Batalion získal pochvalné uznání na benátském Biennale v roce 1937 a František Smolík byl vyznamenán čestnou filmovou cenou. V době svého natočení se ozývaly hlasy, které jej považovaly za nejlepší zvukový film (viz Bartošek: Náš film)

Když dokáže nabídnout film z roku 39 daleko víc, než mnohé ze současné produkce, tak není co řešit. Kam se hrabou veškerý elegáni na Oldřicha Nového, světáka, který který mě zde fascinoval svými dokonalými proskoky oknem. O jeho angličtině v podání falešněho hraběte ani nemluvě. "Polibte se." "Ou jéééééés."

Zjevení Janovo + Lensen a spol = Kniha života

Nejsilnější je zde poslední záběr - pohled malé holčičky (je zajímavé si všimnout, že tento záběr je vlastně složený z velmi krátkého záběru, který je převíjen ve smyčce dopředu a dozadu). Ta holčička zde působí jako taková tabula rasa, která stojí v opozici proti těm masám, které sebou nechají vláčet v zajetí různých ideologií, až se jakákoliv myšlenka vytratí, a vytrácí se i člověk.