West má precizní přípravnou fázi, kdy kamera atmosféricky pomalu bloudí interiérem a vy trnete, kdy odněkud něco vyskočí. Žel styl a budování atmosféry odtlačují na několikátou kolej neodmyslitelné atributy každé kvalitní duchařiny, kterými jsou zlověstné náznaky a lekačky. Těch je v The Innkeepers skutečně poskrovnu a v podstatě jsou provařené už z traileru, takže na mě téměř nefungovaly. V tomhle ohledu West dostává pořádně naloženo od Wana a jeho Insidious, kde takové babizně stačilo pár fotek na vyvolání nepříjemně mrazivého pocitu a nemusela se snižovat k trapné kamufláži v prostěradle jako Westova nevěsta. Když však vezmu The Innkeepers jako příjemnou a stylovou light duchařinu, musím zaokrouhlit 7/10 směrem nahoru.
Po zhlédnutí povedeného traileru jsem se těšil na slušnou korejskou duchařinu se zlým děckem. Ale skutek utek. Ghastly je z letošních tří letních korejských duchařin nečekaně nejslabší, a to se přitom jeho konkurenti moc nevytáhli. Špatně sestříhané nic moc lekačky i trocha akce a nefungující element zlého dítěte. Posedlá holčička z k-horrorové klasiky Phone zdejšího nevýrazného klučíka s přehledem válcuje. Vizuál má Ghastly jako většina k-horrorů vypulírovaný, ale to je s dvěmi hezkými herečkami snad jeho jediná přednost. Sterilní rutina bez jakékoliv subžánrové nádstavby. 4-5/10
Brát si do úschovy kočku (či jiného tvora nebo věc), kolem které se ochomýtá podivná holčička, dle subžánrových pravidel věští pro novopečeného majitele kardinální průser. Nejinak je tomu tady. The Cat se žel obvyklého mustru k-horrorů drží tak úzkoprse a neinvenčně, že prakticky postrádá jakýkoliv moment překvapení. To znamená, že se film z osy "pár smrtí - tušení problému - pátrání - vysvětlující flashbacky - závěrečná katarze" neodchýlí ani o píď. To může být naprosto fuk, pokud atmosféra, napětí a lekačky hrají první ligu. Až na pár světlých momentů (třeba schodiště) však s nevýrazným duchem a ve většině případů dopředu čitelným timingem a podobou lekaček čutají tak duchařskou divizi. Zachraňují to kočky (takového vyčůraného a pomstychtivého tvora bych mít doma fakt nechtěl), nadprůměrná technická stránka a hlavní herečka, na niž se moc hezky dívá. Neurážející průměr na jedno zhlédnutí. 5-6/10
Proti The Host výrazný posun k čisté žánrovce západního střihu, přičemž si film uchovává znatelnou korejskou patinu (humor). Blbý je akorát, sympaticky připomíná osmdesátková a devadesátková sci-fi horrorová béčka, gradaci má ve finále slušnou a úroveň CGI vzhledem k nijak horentnímu rozpočtu (na západní poměry) ujde. Kromě zbytečné humorné postavy může pro fanouška monster horrorů znamenat problém minimum brutality. Sector 7 je natočen tak, aby u něj mohl v kině chroupat popcorn i korejský puberťák. 7/10
Duchařina z prostředí k-popu tu ještě nebyla. Žel netypické a efektní aranžmá s hezkými mladými Korejkami tu tonou v galonech nezajímavě zpracovaného k-horrorového klišé. Prakticky žádná scéna tu nevyděsí, snad jen zrcadla a koncertní finále stojí za zmínku. Očividně pásový produkt určený nenáročným náctiletým korejským fanouškům k-popu, kteří moc duchařin neviděli. 5/10
Plynulé navázání na jedničku téměř ve všech filmových aspektech. Jen heist prvek byl zredukován a Anthonyho Wonga v roli hlavního protivníka hrdiny s lehkou mozkovou dysfunkcí vystřídal MMA namakanec s podobně vybaveným kumpánem, což znamená, že legrační chlápek s upgradovanou čutorou dostane pořádně do těla. Dvojka prostřednictvím formy a zpomalovaček v akčních scénách hraje dost na efekt, ale tu občasnou přemrštěnost jí lze prominout, neboť účel dobře koukatelné akčně komediální oddechovky s atypickou hlavní postavou plní minimálně chvalitebně. Malé plus za drsňačku v černém a jeji parkourovou sekvenci. 7-8/10
Nebezpečný vrah se bez boje vzdá policii, jen aby dojedl parádní sojovou polévku s dušeným masem. Jeho povzdech před oprátkou je spouštěčem pátrání po záhadné ženě, jež mu polévku podala. Bohužel se nejedná o žádnou exkurzi do korejské kuchyně, jelikož hodinu pátrací konverzačky vystřídá více než půlhodina melodramatu. Alespoň se dozvíme, jak základ oné fantastické polévky - sojová pasta, dostala fenomenální chuť. Je to méně, než divák čeká, ale kombinace žánrů má něco do sebe.
Limonáda, ve které jsou skoro všichni usměvaví, optimističtí a podporující, v některých sekvencích přechází až do nepříjemného sluníčkovství a kýče (Thajsko). Ale co, mám slabost pro formálně bezchybná a dojemná sportovní dramata a filmy, v nichž se jedinec navzdory nepřízni osudu dokáže vydrápat (téměř) na vrchol. V tomto případě najet a udržet se na té správné vlně. Závěrečné půlhodině nechybí nálož patosu, emocí, i dramatické okamžiky, a je korunována skutečnými záběry skutečné surfařky, podle jejíhož příběhu byl film natočen. 7/10
Perfektní atmosféra, hudba a postavy, na nichž mi skutečně záleželo, takže několik momentů mě emocionálně vzalo. Jen to pomalé tempo a místy trochu artová forma nejsou pro každého. Pro mě každopádně jeden z nej horrorů roku. 8-9/10
Třetí hvězdička za slušné řemeslo. Ale duch, který vyznává zápas ve volném stylu a ani se nesnaží o nějaké nepřirozené pohyby, natož aby děsil, to nemá s klasickou duchařinou nic společného. Přiznám se, že mě to rozladilo. A proč zase v blázinci mají skoro jen samé nadprůměrně hezké mladice?! 5/10
Pomalu chodící japonská dívčina v bílém/červeném, před kterou padají lidé hrůzou na kolena, má pár jakž takž ucházejících momentů, ale taková Kayako by ji slupla jako malinu. Film má občas dobrou mysteriózní atmosféru díky táhlým záběrům a psycho hudbě, leč hatí mu to nevyrovnaný vizuál a snad nejprovařenější rozuzlení duchařských horrorů. 5/10
Nízkorozpočtové paranormální jevy v barácích u diváků frčí, tak proč by si nemohl i Wan přihřát dolarovou polívčičku. A já mu to nejen kvůli fajn horroru Dead Silence moc přeji. Všechny propriety subžánru jsou na místě, včetně babyfonu, který se mi líbil v nejmenovaném díle španělské horrorové série Peliculas para no dormir. Ačkoliv první polovinu filmu to vypadá na obyčejnou light duchařinu, wanovsky úderných lekaček, nechutně rozšklebených ksichtů a trochu akce se přeci jen dočkáme. A není to vyčpělé, další bod pro Wana. Příjemná záležitost, už se těším na druhou projekci s českými titulky.
Dodíváno na třetí pokus, vydržet tuhle splácaninu celých 101 minut je pomalu na ručník. MA sekvence a kaskadérské výkony s přimhouřením jednoho oka za 4* (víc než očividný bezkonkakt v některých scénách rozladí absurdní hromadná bitka všech se všemi, kdy se ukáže, že nejtvrdší killer toho ve skutečnosti moc nevydrží a obrněné auto je vlastně celé z plechu), zbytek za odpad. Dementní zápletku "vyšperkovává" ústřední kašpar, jenž v trapčení hravě trumfne i matadora Petchtaie.
Na podobné úrovni jako jednička, jen s méně charismatickými charaktery a trochu přehnanými CGI efekty v předposlední bitvě u srázu, kdy thajský film na chvilku evokuje horší Třístovku. Nějaké tisícové šiky armád na bitevním poli od Thajců nelze čekat, bojovníků většinou v záběru pobíhá pár desítek, ale rubanici z toho dokážou vytáhnout celkem slušnou. Režisér Jitnukul potřetí dokazuje, že historicko-válečná dramata z jihoasijských teritorií točit umí. 7/10
Patřičně tvrdé souboje, které mohly do převážně melodramatické hudby zabalenou báchorku aspoň trochu pozvednout nad thajský průměr, jsou nepochopitelně v koncovce rušivě zrychlovány. Když si k tomu ještě přičtu sekvenci lesní bitvy dvou kmenů, kdy totální převaha jednoho nad druhým působí nechtěně úsměvně, a příliš dlouhé sledy bodů katanou při soubojích s chladnými ocelemi, nadšení kolegy Flipnica rozhodně nemůžu sdílet.
Překvapivě koukatelný oddechový hybrid, pro mě atraktivní výraznou korejskou účastí. V poslední třetině atakuje kombinací Geoffreye Rushe, solidního záporáka, hezkých obrázků a efektní akce 4 hvězdy. Škoda užití přemíry lacině vypadajícího CGI a faktu, že Jang Dong-gun není v úloze mlčenlivého swordsmana tak výrazný jako v některých svých starších korejských rolích... 6-7/10
Málokterý korejský film má tak dynamickou kameru. Skvěle vypadající a svižně odsýpající podívaná, která by byla ještě lepší, kdyby i kontaktní souboje byly stejně ladné jako vizuál. V rámci akční komedie i tak naprostá spokojenost.
Povětšinou útrpná podívaná, která žánrově osciluje mezi mrazivým horrorovým thrillerem a nezařaditelnou bizarní ptákovinou. Bohužel to druhé silně převažuje. Jakoby se tvůrci podívali na Stalo se od Shyamalana a řekli si, že natočí podobnou chujovinu s promrhaným potenciálem... Z herců stojí za zmínku jen nepřirozeně vychrtlý Kang Dong-won v záporné roli, ostatní jsou vesměs jen otravná stafáž.
Hvězdná hongkongská herecká sestava, slibné téma, slušná výprava, a ve finále z toho vyleze podivný patetický šaolinsko-válečný hybrid s iritující hudbou, který svou splácaností trumfne i nedávné Chen Zhena a True Legend, přičemž má ještě z těch tří nejhorší bojové scény. Ach jo. A Andy Lau není v hlavní roli právě přesvědčivý. 5/10
Možná v korejském měřítku odvážný počin, leč to nezastře fakt, že v dramatickém rámci šlo na filmu ještě zapracovat. Faktory, kvůli nimž jedné z hrdinek hrábne, tu jsou jasně identifikovatelné, ale některé hraniční situace (včetně následného dopadu) by snesly větší důraz a vyhrocenost - postavy jakoby se při (po) nich chovaly laxně. Některými adorovaná exploatace tu není nikterak šokující, ani atmosféra v jejím průběhu nijak zvlášť nehoustne. Osobní vzpoura Bok-nam hnaná do extrému tak nezanechá dojem, jaký by mohla. 6-7/10
V podstatě menší road movie v červeném Jeepu po thajských chrámech doplněný krotkou spirituální duchařinou s pár fajn lekačkami a flashbacky, bez kterých se málokterý příslušník tohoto asijského horrorového subžánru obejde, a ozvláštněný atraktivní odbarvenou Thajkou. Spíše mysteriózně relaxačního vyznění díky použité příjemné hudbě a množství denních průjezdů prosluněnou thajskou krajinou. Letmá vzpomínka na doby, kdy byly asijské duchařiny v plné síle. 7/10
Když si korejský fotbalový trenér v politicky nestabilním a ne právě bohatém Východním Timoru otevře krámek s fotbalovým sortimentem a nazuje část místních kluků z ulice do kopaček s úmyslem, že z nich vytvoří fotbalový tým, všemožné komplikace na sebe nenechají dlouho čekat... Bude to chtít pořádnou porci vůle, odhodlání... a štěstí. Navzdory pár zákrutám má na sobě film navlečený typický mustr (nejen) korejských sportovních dramat. Do obvyklé finální skrumáže zpomalených záběrů, vypjatých emocí a dramatických a dojemných okamžiků zesilovaných stejně laděnou hudbou, film doběhne až na pár natahovaných slzopudných chvilek prakticky bez zaškobrtnutí, v čemž mu výrazně pomáhají na korejský kousek exotické indonéské prostředí a malí snědí herečtí protagonisté. Kvalitně zpracovaný a sympatický sportovní biják. Tleskám.
Rozjíždí se pozvolna, ale ve druhé polovině se film stane přesně tím strhujícím korejským akčním dramatem, jaké mi tu dlouho chybělo. Plus nejlepší práce s nožem od Friedkinova Štvance.
Po jedničce, nablblé slasherové patlanici, se dalo očekávat zlepšení. Žel dvojka, ačkoliv více tlačí na melodramatickou linii, není o moc lepší. Jde v podstatě nemlich o to samé v podobném provedení. Nejdříve se to tváří jako duchařina, aby to posléze nahnalo bandu středoškoláků do uzavřené budovy pod ruce nadrženého vrahouna. Žádné napětí, atmosféra, postavy, kterým by šlo fandit, ani alespoň nápadité mordy. Slabé a zbytečné pokračování.
Kvalitní rodinný doják o vztahu dcery a starostlivé matky v typicky trademarkovém korejském balení, včetně spousty slz a hezkého melancholického soundtracku. Stokrát provařená, ale osvědčená melodramatická receptura na mě stále funguje. 7-8/10
71 jihokorejských mladíků proti několikanásobné a lépe vyzbrojené přesile severokorejské armády, která krátce po vypuknutí korejské války projížděla Jižní Koreou doslova jako nůž máslem. Jeden z filmů, jenž měl červnovým uvedením v korejských kinech a časovým obdobím, v němž se odehrává, připomenout výročí 60 let od začátku války. Řemeslně špičková, ve vyobrazení válečné vřavy letos bezkonkurenční podívaná, která funguje jak v dramatické, tak víceméně i v emocionální (chlapské) rovině, a má strhující finále podbarvené hudbou nápadně podobné hudebnímu motivu z Pout války. 8-9/10
Udělat z MA filmu nudné mystické kvazidrama obsahující jedinou masívnější soubojovou sekvenci, více šaškujícího Petchtaie, hnusné trápení slona a rušivé digitální triky, to je od Tonyho skutečně ústřel. Zlatá dvojka.
Z bytu osoby s vizáží Sadako před důchodem a ostrou jehlicí ve vlasech bych vzal s omluvným výrazem zpátečku už po pár sekundách. Jenže hrdinové filmu evidentně neviděli žádný duchařský horror. Matka spolu s pointou pro mě znamenaly hlavní plus tohoto jinak nepřekvapivého exploitationu západního střihu. Takže řeznická zástěra, ostré nástroje včetně motorovky, několik amputací, řvoucí hlavní postavy koupající se v malinovce a pár policejních trdel na patrole předurčených k porážce. A sem tam samozřejmě nějaká nelogičnost. Ale posledni půlhodinku má Macabre slušně gradovanou, nutno uznat. Být napínavější, zkrátit úvodní část a nekašlat na budování atmosféry, šlo by hovořit o schopné asijské konkurenci současným elitním evropským exploiťákům. 6-7/10
Chce to přežít méně nápaditou a poněkud přeplácanou historickou linii. Jakmile film razantně přehodí výhybku do současnosti, stane se minimálně o třídu zábavnější, přestože potenciál střetu kouzelníka s moderními výdobytky a životem ve velkoměstě šlo využít ještě lépe. Ale k dobru ještě Jeon Woo-chimu přičtěme fakt, že i přes ne moc kvalitní triky a spoustu wuxia létání v něm souboje dobře vypadají a vizuálně je na úrovni, což je k vidění zejména v solidním finále, které by nedělalo ostudu kdejakému západnímu fantasy blockbusteru. Bavilo mě to. Plus Im Su-jeong v černé a vysokých kozačkách! Nemám co dodat. 7-8/10
Tolik emocí při jedné jediné slavnostní večeři... Tak nádherně vyrovnaný, poklidný film. A to jídlo, při pohledu na něž musí zaplesat srdce každého milovníka asijské kuchyně (a žaludek zakručet :), ach! Z Japonska mě posledně takto nadchlo oscarové drama Departures. 9/10
Moje komentáře
Innkeepers, The (2011)
West má precizní přípravnou fázi, kdy kamera atmosféricky pomalu bloudí interiérem a vy trnete, kdy odněkud něco vyskočí. Žel styl a budování atmosféry odtlačují na několikátou kolej neodmyslitelné atributy každé kvalitní duchařiny, kterými jsou zlověstné náznaky a lekačky. Těch je v The Innkeepers skutečně poskrovnu a v podstatě jsou provařené už z traileru, takže na mě téměř nefungovaly. V tomhle ohledu West dostává pořádně naloženo od Wana a jeho Insidious, kde takové babizně stačilo pár fotek na vyvolání nepříjemně mrazivého pocitu a nemusela se snižovat k trapné kamufláži v prostěradle jako Westova nevěsta. Když však vezmu The Innkeepers jako příjemnou a stylovou light duchařinu, musím zaokrouhlit 7/10 směrem nahoru.
Gisaeng ryeong (2011)
Po zhlédnutí povedeného traileru jsem se těšil na slušnou korejskou duchařinu se zlým děckem. Ale skutek utek. Ghastly je z letošních tří letních korejských duchařin nečekaně nejslabší, a to se přitom jeho konkurenti moc nevytáhli. Špatně sestříhané nic moc lekačky i trocha akce a nefungující element zlého dítěte. Posedlá holčička z k-horrorové klasiky Phone zdejšího nevýrazného klučíka s přehledem válcuje. Vizuál má Ghastly jako většina k-horrorů vypulírovaný, ale to je s dvěmi hezkými herečkami snad jeho jediná přednost. Sterilní rutina bez jakékoliv subžánrové nádstavby. 4-5/10
Gohyang i: Jookeum eul boneun doo gaeeui noon (2011)
Brát si do úschovy kočku (či jiného tvora nebo věc), kolem které se ochomýtá podivná holčička, dle subžánrových pravidel věští pro novopečeného majitele kardinální průser. Nejinak je tomu tady. The Cat se žel obvyklého mustru k-horrorů drží tak úzkoprse a neinvenčně, že prakticky postrádá jakýkoliv moment překvapení. To znamená, že se film z osy "pár smrtí - tušení problému - pátrání - vysvětlující flashbacky - závěrečná katarze" neodchýlí ani o píď. To může být naprosto fuk, pokud atmosféra, napětí a lekačky hrají první ligu. Až na pár světlých momentů (třeba schodiště) však s nevýrazným duchem a ve většině případů dopředu čitelným timingem a podobou lekaček čutají tak duchařskou divizi. Zachraňují to kočky (takového vyčůraného a pomstychtivého tvora bych mít doma fakt nechtěl), nadprůměrná technická stránka a hlavní herečka, na niž se moc hezky dívá. Neurážející průměr na jedno zhlédnutí. 5-6/10
7 gwanggu (2011)
Proti The Host výrazný posun k čisté žánrovce západního střihu, přičemž si film uchovává znatelnou korejskou patinu (humor). Blbý je akorát, sympaticky připomíná osmdesátková a devadesátková sci-fi horrorová béčka, gradaci má ve finále slušnou a úroveň CGI vzhledem k nijak horentnímu rozpočtu (na západní poměry) ujde. Kromě zbytečné humorné postavy může pro fanouška monster horrorů znamenat problém minimum brutality. Sector 7 je natočen tak, aby u něj mohl v kině chroupat popcorn i korejský puberťák. 7/10
Hwaiteu: Jeowoo eui mellodi (2011)
Duchařina z prostředí k-popu tu ještě nebyla. Žel netypické a efektní aranžmá s hezkými mladými Korejkami tu tonou v galonech nezajímavě zpracovaného k-horrorového klišé. Prakticky žádná scéna tu nevyděsí, snad jen zrcadla a koncertní finále stojí za zmínku. Očividně pásový produkt určený nenáročným náctiletým korejským fanouškům k-popu, kteří moc duchařin neviděli. 5/10
Ying han 2 (2011)
Plynulé navázání na jedničku téměř ve všech filmových aspektech. Jen heist prvek byl zredukován a Anthonyho Wonga v roli hlavního protivníka hrdiny s lehkou mozkovou dysfunkcí vystřídal MMA namakanec s podobně vybaveným kumpánem, což znamená, že legrační chlápek s upgradovanou čutorou dostane pořádně do těla. Dvojka prostřednictvím formy a zpomalovaček v akčních scénách hraje dost na efekt, ale tu občasnou přemrštěnost jí lze prominout, neboť účel dobře koukatelné akčně komediální oddechovky s atypickou hlavní postavou plní minimálně chvalitebně. Malé plus za drsňačku v černém a jeji parkourovou sekvenci. 7-8/10
Doenjang (2009)
Nebezpečný vrah se bez boje vzdá policii, jen aby dojedl parádní sojovou polévku s dušeným masem. Jeho povzdech před oprátkou je spouštěčem pátrání po záhadné ženě, jež mu polévku podala. Bohužel se nejedná o žádnou exkurzi do korejské kuchyně, jelikož hodinu pátrací konverzačky vystřídá více než půlhodina melodramatu. Alespoň se dozvíme, jak základ oné fantastické polévky - sojová pasta, dostala fenomenální chuť. Je to méně, než divák čeká, ale kombinace žánrů má něco do sebe.
Soul Surfer (2011)
Limonáda, ve které jsou skoro všichni usměvaví, optimističtí a podporující, v některých sekvencích přechází až do nepříjemného sluníčkovství a kýče (Thajsko). Ale co, mám slabost pro formálně bezchybná a dojemná sportovní dramata a filmy, v nichž se jedinec navzdory nepřízni osudu dokáže vydrápat (téměř) na vrchol. V tomto případě najet a udržet se na té správné vlně. Závěrečné půlhodině nechybí nálož patosu, emocí, i dramatické okamžiky, a je korunována skutečnými záběry skutečné surfařky, podle jejíhož příběhu byl film natočen. 7/10
Stake Land (2010)
Perfektní atmosféra, hudba a postavy, na nichž mi skutečně záleželo, takže několik momentů mě emocionálně vzalo. Jen to pomalé tempo a místy trochu artová forma nejsou pro každého. Pro mě každopádně jeden z nej horrorů roku. 8-9/10
Ward, The (2010)
Třetí hvězdička za slušné řemeslo. Ale duch, který vyznává zápas ve volném stylu a ani se nesnaží o nějaké nepřirozené pohyby, natož aby děsil, to nemá s klasickou duchařinou nic společného. Přiznám se, že mě to rozladilo. A proč zase v blázinci mají skoro jen samé nadprůměrně hezké mladice?! 5/10
Futago (2005)
Pomalu chodící japonská dívčina v bílém/červeném, před kterou padají lidé hrůzou na kolena, má pár jakž takž ucházejících momentů, ale taková Kayako by ji slupla jako malinu. Film má občas dobrou mysteriózní atmosféru díky táhlým záběrům a psycho hudbě, leč hatí mu to nevyrovnaný vizuál a snad nejprovařenější rozuzlení duchařských horrorů. 5/10
Insidious (2010)
Nízkorozpočtové paranormální jevy v barácích u diváků frčí, tak proč by si nemohl i Wan přihřát dolarovou polívčičku. A já mu to nejen kvůli fajn horroru Dead Silence moc přeji. Všechny propriety subžánru jsou na místě, včetně babyfonu, který se mi líbil v nejmenovaném díle španělské horrorové série Peliculas para no dormir. Ačkoliv první polovinu filmu to vypadá na obyčejnou light duchařinu, wanovsky úderných lekaček, nechutně rozšklebených ksichtů a trochu akce se přeci jen dočkáme. A není to vyčpělé, další bod pro Wana. Příjemná záležitost, už se těším na druhou projekci s českými titulky.
Koht Soo Koht Soh (2010)
Dodíváno na třetí pokus, vydržet tuhle splácaninu celých 101 minut je pomalu na ručník. MA sekvence a kaskadérské výkony s přimhouřením jednoho oka za 4* (víc než očividný bezkonkakt v některých scénách rozladí absurdní hromadná bitka všech se všemi, kdy se ukáže, že nejtvrdší killer toho ve skutečnosti moc nevydrží a obrněné auto je vlastně celé z plechu), zbytek za odpad. Dementní zápletku "vyšperkovává" ústřední kašpar, jenž v trapčení hravě trumfne i matadora Petchtaie.
Bang Rajan 2 (2010)
Na podobné úrovni jako jednička, jen s méně charismatickými charaktery a trochu přehnanými CGI efekty v předposlední bitvě u srázu, kdy thajský film na chvilku evokuje horší Třístovku. Nějaké tisícové šiky armád na bitevním poli od Thajců nelze čekat, bojovníků většinou v záběru pobíhá pár desítek, ale rubanici z toho dokážou vytáhnout celkem slušnou. Režisér Jitnukul potřetí dokazuje, že historicko-válečná dramata z jihoasijských teritorií točit umí. 7/10
Yamada, samuraj z Ayothaye (2010)
Patřičně tvrdé souboje, které mohly do převážně melodramatické hudby zabalenou báchorku aspoň trochu pozvednout nad thajský průměr, jsou nepochopitelně v koncovce rušivě zrychlovány. Když si k tomu ještě přičtu sekvenci lesní bitvy dvou kmenů, kdy totální převaha jednoho nad druhým působí nechtěně úsměvně, a příliš dlouhé sledy bodů katanou při soubojích s chladnými ocelemi, nadšení kolegy Flipnica rozhodně nemůžu sdílet.
Cesta samuraje (2010)
Překvapivě koukatelný oddechový hybrid, pro mě atraktivní výraznou korejskou účastí. V poslední třetině atakuje kombinací Geoffreye Rushe, solidního záporáka, hezkých obrázků a efektní akce 4 hvězdy. Škoda užití přemíry lacině vypadajícího CGI a faktu, že Jang Dong-gun není v úloze mlčenlivého swordsmana tak výrazný jako v některých svých starších korejských rolích... 6-7/10
Haegyeolsa (2010)
Málokterý korejský film má tak dynamickou kameru. Skvěle vypadající a svižně odsýpající podívaná, která by byla ještě lepší, kdyby i kontaktní souboje byly stejně ladné jako vizuál. V rámci akční komedie i tak naprostá spokojenost.
Choneungryukja (2010)
Povětšinou útrpná podívaná, která žánrově osciluje mezi mrazivým horrorovým thrillerem a nezařaditelnou bizarní ptákovinou. Bohužel to druhé silně převažuje. Jakoby se tvůrci podívali na Stalo se od Shyamalana a řekli si, že natočí podobnou chujovinu s promrhaným potenciálem... Z herců stojí za zmínku jen nepřirozeně vychrtlý Kang Dong-won v záporné roli, ostatní jsou vesměs jen otravná stafáž.
Xin Shao Lin Si (2011)
Hvězdná hongkongská herecká sestava, slibné téma, slušná výprava, a ve finále z toho vyleze podivný patetický šaolinsko-válečný hybrid s iritující hudbou, který svou splácaností trumfne i nedávné Chen Zhena a True Legend, přičemž má ještě z těch tří nejhorší bojové scény. Ach jo. A Andy Lau není v hlavní roli právě přesvědčivý. 5/10
Případ Kim Bok-Nam (2010)
Možná v korejském měřítku odvážný počin, leč to nezastře fakt, že v dramatickém rámci šlo na filmu ještě zapracovat. Faktory, kvůli nimž jedné z hrdinek hrábne, tu jsou jasně identifikovatelné, ale některé hraniční situace (včetně následného dopadu) by snesly větší důraz a vyhrocenost - postavy jakoby se při (po) nich chovaly laxně. Některými adorovaná exploatace tu není nikterak šokující, ani atmosféra v jejím průběhu nijak zvlášť nehoustne. Osobní vzpoura Bok-nam hnaná do extrému tak nezanechá dojem, jaký by mohla. 6-7/10
Secret Sunday (2010)
V podstatě menší road movie v červeném Jeepu po thajských chrámech doplněný krotkou spirituální duchařinou s pár fajn lekačkami a flashbacky, bez kterých se málokterý příslušník tohoto asijského horrorového subžánru obejde, a ozvláštněný atraktivní odbarvenou Thajkou. Spíše mysteriózně relaxačního vyznění díky použité příjemné hudbě a množství denních průjezdů prosluněnou thajskou krajinou. Letmá vzpomínka na doby, kdy byly asijské duchařiny v plné síle. 7/10
Timorský sen (2010)
Když si korejský fotbalový trenér v politicky nestabilním a ne právě bohatém Východním Timoru otevře krámek s fotbalovým sortimentem a nazuje část místních kluků z ulice do kopaček s úmyslem, že z nich vytvoří fotbalový tým, všemožné komplikace na sebe nenechají dlouho čekat... Bude to chtít pořádnou porci vůle, odhodlání... a štěstí. Navzdory pár zákrutám má na sobě film navlečený typický mustr (nejen) korejských sportovních dramat. Do obvyklé finální skrumáže zpomalených záběrů, vypjatých emocí a dramatických a dojemných okamžiků zesilovaných stejně laděnou hudbou, film doběhne až na pár natahovaných slzopudných chvilek prakticky bez zaškobrtnutí, v čemž mu výrazně pomáhají na korejský kousek exotické indonéské prostředí a malí snědí herečtí protagonisté. Kvalitně zpracovaný a sympatický sportovní biják. Tleskám.
Muž odnikud (2010)
Rozjíždí se pozvolna, ale ve druhé polovině se film stane přesně tím strhujícím korejským akčním dramatem, jaké mi tu dlouho chybělo. Plus nejlepší práce s nožem od Friedkinova Štvance.
Gosa 2 (2010)
Po jedničce, nablblé slasherové patlanici, se dalo očekávat zlepšení. Žel dvojka, ačkoliv více tlačí na melodramatickou linii, není o moc lepší. Jde v podstatě nemlich o to samé v podobném provedení. Nejdříve se to tváří jako duchařina, aby to posléze nahnalo bandu středoškoláků do uzavřené budovy pod ruce nadrženého vrahouna. Žádné napětí, atmosféra, postavy, kterým by šlo fandit, ani alespoň nápadité mordy. Slabé a zbytečné pokračování.
Chingjung eomma (2010)
Kvalitní rodinný doják o vztahu dcery a starostlivé matky v typicky trademarkovém korejském balení, včetně spousty slz a hezkého melancholického soundtracku. Stokrát provařená, ale osvědčená melodramatická receptura na mě stále funguje. 7-8/10
Pohwa sogeuro (2010)
71 jihokorejských mladíků proti několikanásobné a lépe vyzbrojené přesile severokorejské armády, která krátce po vypuknutí korejské války projížděla Jižní Koreou doslova jako nůž máslem. Jeden z filmů, jenž měl červnovým uvedením v korejských kinech a časovým obdobím, v němž se odehrává, připomenout výročí 60 let od začátku války. Řemeslně špičková, ve vyobrazení válečné vřavy letos bezkonkurenční podívaná, která funguje jak v dramatické, tak víceméně i v emocionální (chlapské) rovině, a má strhující finále podbarvené hudbou nápadně podobné hudebnímu motivu z Pout války. 8-9/10
Ong Bak 3 (2010)
Udělat z MA filmu nudné mystické kvazidrama obsahující jedinou masívnější soubojovou sekvenci, více šaškujícího Petchtaie, hnusné trápení slona a rušivé digitální triky, to je od Tonyho skutečně ústřel. Zlatá dvojka.
Macabre (2009)
Z bytu osoby s vizáží Sadako před důchodem a ostrou jehlicí ve vlasech bych vzal s omluvným výrazem zpátečku už po pár sekundách. Jenže hrdinové filmu evidentně neviděli žádný duchařský horror. Matka spolu s pointou pro mě znamenaly hlavní plus tohoto jinak nepřekvapivého exploitationu západního střihu. Takže řeznická zástěra, ostré nástroje včetně motorovky, několik amputací, řvoucí hlavní postavy koupající se v malinovce a pár policejních trdel na patrole předurčených k porážce. A sem tam samozřejmě nějaká nelogičnost. Ale posledni půlhodinku má Macabre slušně gradovanou, nutno uznat. Být napínavější, zkrátit úvodní část a nekašlat na budování atmosféry, šlo by hovořit o schopné asijské konkurenci současným elitním evropským exploiťákům. 6-7/10
Jeon Woo-chi (2009)
Chce to přežít méně nápaditou a poněkud přeplácanou historickou linii. Jakmile film razantně přehodí výhybku do současnosti, stane se minimálně o třídu zábavnější, přestože potenciál střetu kouzelníka s moderními výdobytky a životem ve velkoměstě šlo využít ještě lépe. Ale k dobru ještě Jeon Woo-chimu přičtěme fakt, že i přes ne moc kvalitní triky a spoustu wuxia létání v něm souboje dobře vypadají a vizuálně je na úrovni, což je k vidění zejména v solidním finále, které by nedělalo ostudu kdejakému západnímu fantasy blockbusteru. Bavilo mě to. Plus Im Su-jeong v černé a vysokých kozačkách! Nemám co dodat. 7-8/10
Shiawase no kaori (2008)
Tolik emocí při jedné jediné slavnostní večeři... Tak nádherně vyrovnaný, poklidný film. A to jídlo, při pohledu na něž musí zaplesat srdce každého milovníka asijské kuchyně (a žaludek zakručet :), ach! Z Japonska mě posledně takto nadchlo oscarové drama Departures. 9/10