"Poněkud paradoxně, ale nikoli bez oprávnění lze říci, že by dějiny každého z umění mohly být popsány jako sled jeho předchodných styku s jinými uměními." Táto slova J. Kumařovského platí v plné míře o filmu, který sa jako umění 20. století vyvíjel v úzkém styku s uměními staršími.

Na počátku své existence byl kinematograf pro několik málo jedincu vědeckým koníčkem nebou pouhou zálibou, pro první filmové podnikatele zdrojem snadných příjmu a pro široké vrstvy obecenstva lacinou zábavou, varietní a pouťovou atrakcí. Na filmový pás byly zachycovány především reportáže a přírodní snímky: vlnění moře, příjezd vlaku na nádraží, zřícení podkopané zdi, vojenské cvičení...
Vedle přírodních snímku a reportáží spatřili první filmoví diváci krátke scénky hrané: prosté komické výstupy zahradníka, který se postříka vlastní hadicí, černocha marně se pokoušejíciho o jízdu na kole, milence, který je přistižen při záletech rozlíceným manželem. Pokud se tehdy objevili nějaké asociační vztahy mezi filmem a jinými uměním, týkali se výhradně umění výtvarného, malířství a fotografie. Film byl prostě přeměněn ze statického obrazu na kinetický. Proto se mu říkalo živé nebo oživené obrazy - tableaux vivants, či fotografie - animated photographic picture, nebo pohyblivé obrazy - moving pictures. "


(Luboš Bartošek - NÁŠ FILM)


A tak sa pýtam občas prekvapená: QUO VADIS FILM? :-)