Vzhledem k látce dostali filmaři nebývale přestřelený stomiliónový rozpočet, což nikdy v minulosti nevěštilo nic dobrého. Tohle "dílo" naneštěstí není výjimkou. Zemeckis, jemuž se tu utrhlo ego z řetězu, se za asistence svého kameramana a trikařů zachoval jako rozmazlený fracek, když většinu nerozvážně rozfrcal za - z velké části naprosto neopodstatněnou - digitální masturbaci, která nemá jiný účel než diváky ohromit jeho abnormálně rozměrným penisem. Toto nestřídmé plýtvání se negativně projevuje hlavně plytkostí a okoukaností děje, který už tak nelogicky jednající postavy neúmyslně obdařuje schopností telepatie (Co a proč Claire dovedlo právě do adamantského zlatnictví?) a navíc místy nese i známky flákačství (Co takhle seznámit publikum s tím, že Claire trpí v důsledku autonehody částečnou amnézií?!). Na spoře oděnou Michelle Pfeiffer, ať už hraje sebevětší hysterku v sebevětší hovadině, se ale vždycky rád podívám. Nechť si něžné pohlaví na základě této mé zaujatosti odečte 20%. Na Fordovi totiž naopak není k vidění vůbec nic - herecky mne ani trochu nepřesvědčil a i jeho postava je jen stěží uvěřitelná. Shrnutí? Jak známo, Pod povrchem byla kvůli Trosečníkovi pouhá režisérova bokovka. Bohužel, výsledek tomu přesně odpovídá. Dál už to šlo s Bobem jen z kopce... 50%
Nolanovic chlapci prostě mají za ušima. Jsme tu svědky vzácného jevu, který bych definoval jako "dospěle chytrý a komplexní blockbuster". Ze švédského stolu vybírejte, jak je libo: velkolepé akční scény neruší vyžehlené polygony, nepředvídatelný děj nepřestává udivovat, romantická linka je uvěřitelná, divák není odkázán na vžití se jen do jedné postavy, tvůrci člověku zasadí do mysli nejednoho brouka a ti, kteří mají pro strach uděláno, si vychutnají děs nahánějícího záporáka, do jehož ztvárnění dal Heath Ledger všechno. A taky vším zaplatil. Snad jen ten ženský element, který by se u mne postaral o vzestup hladiny testosteronu, mi tu chyběl. Ale to bych už pouštěl svoje hnidopišství příliš na volno. 90%
Geni(t)álně rozehraná psychologická partie, jíž dominují tři nezastupitelní účastníci. Prvním je Paul Verhoeven, který sice tvrdošíjně neupouští od svých „šťavnatých“ trademarků, ale díky ožehavé látce, jemu velice příBuzné, to ani v nejmenším nevadí. A hlavně soustředí své úsilí i na práci s herci a celkovou filmovost, když dává Janu de Bontovi a Jerrymu Goldsmithovi prostor pro servírování kaviáru. Výsledná chuť je tak narozdíl od jeho ryze hollywoodského debutu velmi vyvážená. Druhým elementem je neúspěšně abstinující Nicky „Střelec“ Curran v podání Michaela Douglase. Vzhledem k tomu, že v době natáčení právě vrcholila „šukací“ fáze jeho kariéry a že krátce na to nastoupil na odvykací kůru, nemusel se ani nijak zvlášť přemáhat. Podobně je to s, prý ulhanou, Sharon Stone. Ta se nicméně po právu rolí morbidní spisovatelky nesmazatelně zapsala do dějin kinematografie, když kvůli filmu statečně odhodila všechny zábrany. Její provokativní interakce s okolím má přímo explozivní charakter. Herecky zkrátka trefně vystihla vražednou schopnost svůdných žen si naprosto podmanit nebohé zástupce opačného pohlaví: samotného mne zhypnotizovala natolik, až bych snad nabídku na prožití vášnivých chvilek s ní odkývl navzdory riziku, že můj zážitek nebude mít dlouhého trvání. Převeliká škoda, že následkem děravého scénáře dostává hlavně v poslední třetině logika jednání postav těžce na prdel. 80%
Tenhle očividný produkt 80. let se může sebevíc tvářit jako zrcadlo cynické americké společnosti, avšak není ničím jiným než béčkem, vezoucím se na vlně Terminátora. Naivita některých pasáží, potencovaná archaickou stop-motion animací, dosahuje takové míry, až by nejeden rodič mohl získat mylný dojem, že jeho dítko sleduje nezávadnou pohádku. To by ale stříkance krve s končetinami násilně oddělenými od těla nesmělo střídat požívání tvrdých drog či záběry obnažených ženských ňader (což mi samo o sobě nevadí - naopak :-)). Co ale čekat od holandského řezníka Verhoevena... Ten roztěkanou režií utápí zajímavý námět (který je navzdory pochybným kvalitám rozvíjen sequely/seriály), až člověk vyvozuje, že se bude po zbytek života věnovat už jen šindelářství. On to nakonec dotáhl tak daleko! Těžko mu však odpustit upřednostnění realizace vlastních perverzí před jen ledabyle nastíněnou psychologií (nebo softwarem?), zkrátka hlubším vykreslením ústředních postav. Pokud RoboCop jakožto film přecejen stojí za zhlédnutí, tak díky zdařilým maskám, návrhu kostýmu titulní postavy a jejímu hereckému pojetí sympaťákem Wellerem. Hlavně ten nese zásluhu na tom, že je figura RoboCopa považována za jakousi akční ikonu a některými snad i za kult. 40%
Sergio Leone je osobitý režijní obr, který bude filmovému světu citelně chybět. Nebudu zakrývat, že nejsem bůhvíjaký znalec Leoneho filmografie či života, ale zhlédnutí klasického westernu Tenkrát na Západě mi k tomuto tvrzení bohatě stačí. Jen málokdo má i dnes takovou odvahu, aby poměrně snadno pochopitelný příběh o odplatě vs. chamtivosti, cti vs. chladnokrevnosti a naději vs. kruté realitě Divokého západu roztáhl do téměř tříhodinového eposu. Ten však nenudí ani vteřinu, ba naopak, film uběhne jako voda a divák hltá každou další scénu jako rozený fajnšmekr. Snad nikdo si netroufne na tak dlouhé statické záběry nepohybujících se lidských siluet či detailní, emocemi nabité výrazy tváří herců. Rovněž snad v žádných jiných než Leoneho filmech neuvidíte tak bohatou paletu fantasticky zahraných propracovaných charakterů. Ten cit pro načasování! Ta hudba! Zvláště melancholické Morriconeho téma pro roli okouzlující Claudie Cardinale mi bude v uších rezonovat ještě dlouho. Zkrátka, ódy bych mohl pět ještě hodiny. Narozdíl od toho jsou výtky pouze drobné: nakládání s retrospektivou a střihem celkově by mohlo být jistější, neb jsem byl párkrát mírně zmaten (pravda, neviděl jsem nezkrácenou verzi), a místy okaté postsynchrony. Nicméně, konečně vím, že veškerý kredit, který putuje na konto tohoto filmového velikána (filmu nebo režiséra samotného, to v tomto případě nehraje roli), je plně zasloužený. 90%
Těžce zamrzí do očí bíjící recyklace některých gagů, to musí přijít na mysl každému, kdo nestrávil posledních 25 let v bezvědomí. A celkově prostě není moudré od filmu očekávat dějově hustý, hluboce filozofický opus Carsona Claye hodný Oscara, to pardón (...že ještě neznáte nezávislého režiséra-experimentátora, který zejména na evropských festivalech sbírá poslední dobou jen samé kladné ohlasy?). Ale díky několika originálním skečům a svěžímu místnímu zasazení se dá těch devadesát minut večer při televizi bez problémů vydržet, navíc když jste za strpení odměněni překvapivě famózním finále. Vy, kteří svou negativní kritiku podkládáte argumentem, že Richard Curtis tentokrát nezaujal pozici scénáristy, nahlédněte hlouběji do závěrečných titulků, abyste paradoxně zjistili, že nad touto labutí písní oblíbené komické postavičky převzal coby hlavní producent mnohem komplexnější zodpovědnost. A i když se oprostíte od začátku nenávratných devadesátých let a svých melancholických vzpomínek, pořád vám televizní eskapády poťouchlého Mr. Beana připadají oproti těmto dvěma filmovým pokusům tak nesrovnatelně geniálnější? 60%
"Jeden z nejnadějnějších režisérů své generace je po nevydařeném návratu Supermana odsouzen k doživotnímu sběru psích exkrementů." • "Cruise, bloudící v hustém oparu scientologie, pro své filmy představuje víc zátěž než výhodu." • "Proč točit film s předem známým koncem?" • "Táhni zpátky domů, ty sektářská zrůdo!" K čertu s takovými povrchními kecy, křičím zprvu z plných plic. Jenže při druhém zamyšlení, nebýt jich, neodcházel bych z kina tak nadšený, takže vlastně... díky za ně. Ty, Tome, vítej zpět mezi mými oblíbenci. Ne že bys podal nejlepší výkon kariéry (to skákání z němčiny do angličtiny tvé postavě nesvědčí), ale v prestižní společnosti Wilkinsona či Branagha jsi rozhodně neudělal ostudu. Tvůj vstup coby producenta a fakt, že volbu angažovat se v tomto nejistém projektu jsi učinil v době ne zrovna největší přízně veřejnosti, tvojí účast ještě povyšuje. Dovol mi ale, abych větší várku obdivných ód předal do rukou Bryana Singera. Jeho pevná režijní ruka, chápání zásady "méně je více" (hudba funguje většinu stopáže na nevědomé úrovni, aby párkrát za ty dvě hodiny vyplula na povrch a emocionálně umocnila dramatizaci napínavého děje) či důraz na historickou autenticitu jej dělá největší, ač neviditelnou hvězdou Valkýry. Ve vrcholné části filmu (od samotného atentátu, jak jinak) jsem měl nutkání mu i líbat nohy - pod tíhou dění jsem ve zdárnost Stauffenbergova úkolu věřil téměř až do onoho mrazivého telefonátu. Možná bych při vybavení momentů nejistoty, jak to tedy s tím Hitlerem dopadlo, nebo při dialogy notně přiživované hrůzné představě, že nacismus přetrvá věčně, polaskal i zbytek jeho těla, nebýt narozdíl od něj "straight". :-) Pryč však od velebení jednotlivců. Tenhle film patří vedle Temného rytíře k tomu nejlepšímu s "MMVIII" v závěrečných titulcích a připomíná, že filmů, vzbuzující zájem o historii a vzdávající hold neznámým velikánům našich dějin, se musí točit víc. 80%
Maratónec se dostal do okruhu mého zájmu díky zdejšímu nejmenovanému "kolegovi", s nímž se znám i osobně, jenž neváhal šetřit chválou a hodnotit absolutně. Jelikož v našich žebříčcích oblíbenosti existuje určitá shoda, dal jsem na jeho doporučení - s nadějí, že se konečně zbavím svých předsudků ke snímkům staršího data. Paradoxně jsem se jen utvrdil v tom, že dřívější filmová tvorba prostě není můj šálek čaje. Největší kaz na této údajné klasice shledávám ve velmi bezohledném zacházení s divákem. Místo toho, aby 1) William Goldman coby scénárista zbavil scénář všech irelevantních dialogů + pochybných pohnutek charakterů + nejednoznačných scén a přizpůsobil jej neznalci knižní předlohy a 2) John Schlesinger coby režisér posléze přetavil jeho výsledek práce v co nejvíce srozumitelný celek, oba vlivem lajdáctví nejednou vedou publikum ke zcela zbytečnému zmatení. Bohužel, platí to jak pro první polovinu, kdy člověk vůbec neví, která bije, tak i pro tu druhou, kdy se tolik kýžené uspokojivé vysvětlení jaksi pořád a pořád nedostavuje. Nebýt silného námětu, místy slušného řemesla, výborného Hoffmana a několika velmi zdařilých scén ("dentistický" zákrok, dobývání koupelny, Szell v metropoli), asi bych film založil hluboko do skříně a už o něm nechtěl nikdy slyšet. Takhle mu někdy v budoucnu asi dám ještě šanci, ale to až poté, co se vzpamatuji z pocitů dezorientace, které mi snímek přivodil, nebo co mi dorostou vlasy, které jsem si v důsledku vzteku vytrhal. Věřte mi, jen tak to nebude. 60%
V jednoduchosti tkví krása a Dokonalý svět je ukázkovým příkladem tohoto tvůrčího přístupu. Zapomeňte na drahé digitální efekty, dechberoucí výpravu a zástupy důvěrně známých hollywoodských tváří, v moderní době tolik přeceňované filmové atributy. Na tohle se tady nehraje. Naštěstí! Zřejmě poslední Costnerův všeobecně respektovaný film totiž není ničím jiným, než poctivou netradiční road-movie, jejíž nekomplikovaný, ale jako promazaný motor fungující děj slouží jako prostředník pro sdělení, že nabytím života získává člověk přesně takovou míru svobody, jakou si sám ve své hlavě vytvoří, popřípadě jakou mu vytvoří jeho okolí. A že mnoho toho, co se "nesmí", co by se "nemělo" nebo co je "proti morálce", naprosto zbytečně, ale zároveň vysoce účinně devalvuje tak základní lidskou hodnotu, jakou volnost rozhodování a chování, vlastně celého žití, je. Aniž bychom si toho byli vůbec vědomi. Již zmíněný Kevin Costner zahrál sympatického kriminálníka Butche Haynese skoro tak přesvědčivě, jako by jím sám byl, ale ani jeho o poznání mladší herecký kolega za ním nijak nezaostával - tahle volba byla totální trefa do černého. Zdaleka nejvíce chvály ode mne ale poputuje na adresu Clinta Eastwooda, který nejen že s naprostou lehkostí a samozřejmostí snímek zrežíroval, ale zcela plnohodnotně v něm také zahrál. Klobouk dolů... A pakliže vás před zhlédnutím odrazují názory škarohlídů, že film účelově zkresluje fakta o náboženství, dovolte mi vás ujistit, že tomu tak není. Přesvědčte se sami. 90%
I na dobu vzniku směšné, podivínské, nezáživné. Harmonova slušná režie, ucházející casting, dozajista nemalý rozpočet a rádoby hypnotizující hudba se tuto skutečnost snaží kamuflovat, co to jde, ale marně. Věčný béčkař Eric Red totiž napsal tak podprůměrný scénář, že by jej ve fungující thriller nedokázal převést ani samotný Alfred Hitchcock. Urputně se vyhýbat všemožným klišé je zdánlivě správný způsob, jak ve zběhlém a předvídavém divákovi vzbudit napětí. Minimálně stejný důraz by ovšem musel být kladen na logiku a psychologii, pro žánr tak vlastní a potřebné prvky. Jejich absence snímku podráží nohy i v jinak překvapivých momentech a ve velké míře se podílí na přílišné vykonstruovanosti a překombinovanosti celku. Bohužel, to je teprve zlomek celé zkázy. Ještě větší neštěstí totiž spatřuji v aktivitách o vzkříšení tohoto hloupého námětu (přímé pokračování mne netrápí, zato aktuální remake klipaře Meyerse ano). To skutečně není dobrá vizitka pro hollywoodské scénáristy. Co hůř, v dalekosáhlejším důsledku může tento trend znamenat i neslavnou budoucnost americké filmové produkce. 40%
Nicolas Cage natočil krátce po sobě tři vysokorozpočtové akční snímky, a tak by mohl člověk snadno nabýt dojmu, že nastal pravý čas pro otřepané "kvantita zvítězila nad kvalitou". Překvapivě toto tvrzení ani v jednom případě neplatí - každý z nich má prostě něco do sebe. Con Air boduje hlavně neskutečně sympatickým trestancem Poem. Cage, jenž jej ztvárňuje, si sice svým (ne)hereckým projevem opět zahrává s divákovou důvěrou, ale vzhledem k jeho charismatu mu tuto nerozvážnost velmi rádi odpustíte. Zdatně mu sekunduje John Malkovich v roli hláškujícího záporáka, který si to na závěr po zásluze pořádně odskáče, a za zmínku stojí i parádně vyšinutý vrahoun v podání Steva Buscemiho. Bruckheimerova produkce se nezapře: megalomanská akce, moře vojenské a policejní techniky a ryzí chlapáctví, na druhé straně občasný patos, děravý scénář a postavy se superhrdinskými vlastnostmi. Debut Simona Westa zajistí zábavu i napodruhé, nechybí mu tolik kýžený nadhled ("Tady už mě nepřekvapí vůbec nic..." nebo "Vyhlídkové lety strýčka Boba") a nabízí i špičkový, téměř kultovní český dabing - dnešní produkce může jen závidět. 70%
Civilní a pro mentálně vyspělé publikum určený thriller, jenž vás navzdory své nadstandartní stopáži nebude nudit? To souhlasí. Zasluhuje se o to vyvážený a relativně inteligentní scénář, tradičně dobrý Ford a zručná režie Andrewa Davise, která vám ani na okamžik nedovolí uvědomit si, že to celé je vlastně jenom film. Ovšem filmový unikát, jenž s vámi takříkajíc zacloumá a na nějž budete i po letech vzpomínat? Kdepak, k tomu Uprchlíkovi schází více dějových překvapení a především nosnější myšlenka, než že člověk, který vlivem křivého obvinění přijde o vše, co ve svém životě budoval, vynaloží veškeré úsilí, aby svůj život vrátil do normálních kolejí. Pro oblíbenost snímku u zámořských diváků mám vzhledem k návaznosti na populární seriál z šedesátých let celkem pochopení. Ale u našinců? Pro to skutečně nemám byť jediné vysvětlení. Stejně tak pro ocenění průměrného Tommy Lee Jonese Americkou filmovou akademií, obzvlášť když současně byl nominován i Ralph Fiennes za famózní ztělesnění Amona Goetha v Schindlerově seznamu. Suma sumárum - nečekejte zázraky a budete spokojeni. Nic víc, nic míň. 80%
Až dosud jsem zde působící uživatele považoval za diváky, kteří dokáží odlišit zrno od plev. Nechci nikoho urazit, ale pravděpodobně jsem se v tomto úsudku zmýlil. Jak jinak si vysvětlit, že tahle (s prominutím) ultrasračka, ve které nefunguje téměř nic, dostala od nejváženějších uživatelů tři a více hvězdiček? Pravda, Statham střílí, kope, skáče, létá, plave a vůbec potí krev, ale to nic nemění na faktu, že tak intenzivní pocit trapnosti jsem za ústřední postavu snad ještě necítil. Zbytek tvůrčího ansámblu pro změnu ostudně parazituje na perlách Guye Ritchieho. A čeho společně dosáhli? Děj je těžce impotentní a předvídatelný, dialogy jsou trapné, akce je nepřehledná, demence postav v čele s francouzským detektivem nezná mezí, hlavní záporák nahání strach asi jako moje babička, humor a hlášky by člověk pohledal. A v tomto duchu bych mohl pokračovat do aleluja. Vy, potencionální diváci: máte-li všech pět pohromadě, tomuto "veledílu" se co největším obloukem vyhněte. Od odpadu totiž Kurýra dělí pouze neodolatelná to pánská podpásovka tvořená kombinací svůdné ženy, automobilových honiček či monstrózních výbuchů. Nebýt toho, bylo by to fiasko na celé čáře. 20%
Kdybych měl zvolit svého adepta na pozici "největší filmová guilty pleasure", dlouho bych neváhal. Je jím bezesporu tento film, a to už od doby, kdy jsem ho vlivem skandální nezodpovědnosti své matky (tímto jí zdravím a bezmezně děkuji :-)) viděl coby sedmiletý capart na velkém plátně kdesi v centru Prahy. Erotické jiskření mezi Kristian Alfonso v nejlepších letech, kdy ještě netrhala rekordy v šířce úsměvu, a Dolphem Lundgrenem, tehdy mým nejoblíbenějším akčním hrdinou, jejich spanilá jízda napříč policisty lemovanou pouští vstříc předem jasně prohranému boji za spravedlnost a ve vedlejších rolích dvě legendy světa motorů, Ferrari F40 a Lamborghini Countach (byť jen ve formě replik) - co víc si může žáček druhé třídy základní školy v období nenaplněných touh a nespoutané fantazie přát? Snad jen aby i ostatní měli tak flegmatické rodiče, abych se mezi svými vrstevníky nesetkávál se vztahem k Času pomsty s takovými odsuzujícími reakcemi... :-) 60%
Potomky lidí jsem viděl s více jak měsíčním odstupem od české premiéry. A jelikož většina do té doby vyrojivších ohlasů hýřila superlativy, šel jsem do kina s nejvyššími očekáváními. Nebudu chodit kolem horké kaše - to se ukázalo jako chyba, neboť skutečnost jim zůstala poměrně vzdálena. Technickou stránku věci a několik režijně mistrovsky zvládnutých scén není třeba komentovat - v tom jsem s ostatními zajedno. Nicméně v sobě nedokáži potlačit dojem, že výsledek mohl být vzhledem k fantastickému námětu zkrátka a jednoduše o dost silnější. Tím narážím třeba na fakt, že až na pár světlých výjimek byly všechny dramatické momenty z pro mne nepochopitelných důvodů vystavěny ploše, což mělo mimo jiné ten následek, že jsem vůči nim zůstal chladným. Tomu také přispělo jisté humorné ladění snímku, jenž též narušovalo jinak kompaktní pochmurnou atmosféru. Tím ovšem výčet výhrad nekončí - ve scénáři postrádám větší hloubku a chvílemi jsem se dokonce nudil. Je mi to líto, neb jsem Cuarónovi moc držel pěsti, ale na nejvyšší mety u mě nedosáhl. Že natočil kvalitní a v nejednom ohledu invenční snímek, o tom však nelze mít pochyb. 80%
Sam Mendes drží i ve svém druhém celovečerním počinu vysoce nastavenou laťku, když poctivým způsobem vypráví takřka komorní příběh mladého chlapce s jeho otcem na útěku před jistou smrtí. Vynikající kamera Jamese Normana Halla a skromná, ale o to silnější hudba Thomase Newmana přináší hodnotný umělecký zážitek. To vše ruku v ruce s dobovými vozidly, kostýmy a výpravou vytváří kouzelnou atmosféru třicátých let minulého století. A díky bezchybným hereckým výkonům ze strany všech hlavních protagonistů a režii si putování Michaela Sullivana Jr. a jeho stejnojmenného otce prožijete skoro tak, jako byste jim byli celou dobu po boku. Na Road to Perdition mimo jiné oceňuji i to, že se z různých hledisek jedná o značně odlišný film ve srovnání s Mendesovou prvotinou, což ukazuje na režisérovu univerzálnost a nadhled. Ať se Americká krása zdá jakkoliv dokonalou, ten člověk má nemalé rezervy a ještě se od něj dočkáme velkých věcí. Na to vemte jed. Hodnotím sice "jen" čtyřmi hvězdičkami, zato nejsilnějšími, co jsem kdy udělil. 80%
Coby diváka, který ještě neměl tu čest s žádným filmem Spikea Leeho, mi tento dokument, umístěný jako bonus na DVD 25-té hodiny, velmi příjemnou a stručnou formou (ukázky jeho práce, rozhovory s ním samotným a herci, kterým pomohl nastartovat kariéru) příblížil celou jeho tvorbu a témata, která ve svých filmech zpracovává. A přesvědčil mne minimálně o tom, že aktivity tohoto kontroverzního černošského režiséra stojí za pozornost. Už se těším na naše další setkání. 80%
Minority Report považuji za mnohými diváky nespravedlivě podhodnocovaný snímek. Z vícero důvodů. Scénář oplývá nevídanou genialitou, ať už vezmu námět jako takový, jenž vás donutí se zamyslet ve více rovinách, nebo rafinovanou, na první zhlédnutí těžko pochopitelnou zápletku. Tom Cruise svoji roli charakterního zachránce lidských životů, kompenzující si deprese ze ztráty syna požíváním drog a pěstující v sobě nenávist vůči tomu, kdo je za to zodpovědný, zvládl absolutně skvěle. Věřil jsem mu každou větu. Audiovizuální stránka je díky pánům Januszi Kaminskému & Johnu Williamsovi doslova úchvatná. A v neposlední řadě - vize budoucnosti a její trikové ztvárnění jsou velmi propracované. Ačkoliv Spielberg sem tam pomrkává na popcornového diváka, či občas sáhne i po nějakém tom hollywoodském klišé, důrazně nesouhlasím s názory, že se po obsahové stránce jedná o ryze mainstreamový film, a navzdory ne úplně divácky přístupnému světu, který tu tvůrci tak přesvědčivě vykreslují, ho hrdě řadím mezi to nejlepší, co jsem kdy viděl. 90%
Celou první polovinu Fincherova pátého celovečerního dílka jsem se akorát utvrzoval v předpokladu, že z takto jednoduchého námětu nemůže i za ideálních okolností vzniknout snímek té nejvyšší jakostní kategorie. Občasné nelogické konstrukce v ději mne v tomto úsudku jenom utvrzovaly. Avšak částečně jsem se zmýlil. Ve druhé polovině totiž příběhová linie nabrala ty správné, tolik očekávané obrátky, a ve výsledku především právě díky scénáři představuje Úkryt uspokojivý žánrový zážitek. Ale... Přestože vás čeká nejedna napínavá chvilka a nespočet technických libůstek (jako ukázka současných filmařských prostředků slouží Úkryt dokonale), tenhle film z vás vinou absence jakéhokoliv pamětihodného momentu vyprchá jako inkoust z pera. Výsledný filmový tvar je prostě tak nějak o ničem. A ty některé samoúčelné digitální efekty by si mohl režisér pro příště odpustit. Polygony nejsou všechno. 70%
Kvůli nesourodosti filmu jsem si dlouho lámal hlavu s tím, jak k němu přistupovat a posléze hodnotit. Elishe Cuthbert příroda nadělila neoddiskutovatelný půvab a ani její herecké schopnosti nejsou k zahození. Ale co je to platné, když jí scénář káže ztvárnit tak těžko uvěřitelnou postavu, jakou slečna melancholické povahy, inklinující k profesi pornoherečky, určitě je. O to větší je to průšvih, že tato skutečnost hraje v příběhu stěžejní roli. Ve srovnání s většinou teenage komedií, které se mění v závod o co možná nejperverznější vykreslení ožehavých témat, se mi ale líbilo, že tvůrci tento subžánr pojali po svém, díky čemuž má Sexbomba od vedle příjemný nádech větší porce romantiky, menší dramatu a rozhodně nehrozí, že byste museli sledování přerušit kvůli žaludečním obtížím (v tomto směru je český distribuční název poněkud zavádějící). Pokud vezmu v úvahu i sympatickou ústřední dvojku, zajímavý námět a pár povedených komediálních scén, není výsledek tak špatný, jak by člověk od filmu pro adolescenty očekával. 60%
Nezapomenutelné dvě hodinky... Bod zlomu je parádně gradovaný krimi akční nářez, který má hlavu a patu, dechberoucí záběry na vodě a ve vzduchu, cool postavy (Patrick Swayze v jednoznačně nejlepší roli kariéry, skvělý Gary Busey výjimečně na straně zákona a překypující humorem a správňácký Keanu Reeves jako jeho parťák), osobité lupiče v maskách ex-prezidentů, hlášky k popukání, ... Tenhle film má prostě šťávu. Jasně - není to pro každého. Jasně - žádnou vyšší myšlenku zde nenajdete. Snímek ale jedinečným způsobem demonstruje, co s člověkem dokáže udělat touha po nebezpečí, či ještě lépe - co s člověkem udělá rivalita. A pokud v sobě navíc potlačujete šílence se sklony k extrémním sportům tak jako já, tak tady se budete cítit vysloveně jako v ráji. Jedna perlička na závěr - pozice producenta se ujal James Cameron, tehdejší manžel Kathryn Bigelow. 100 percent pure adrenaline, 80-ti procentní filmový zážitek. 80%
Moje komentáře
Pod povrchem (2000)
Vzhledem k látce dostali filmaři nebývale přestřelený stomiliónový rozpočet, což nikdy v minulosti nevěštilo nic dobrého. Tohle "dílo" naneštěstí není výjimkou. Zemeckis, jemuž se tu utrhlo ego z řetězu, se za asistence svého kameramana a trikařů zachoval jako rozmazlený fracek, když většinu nerozvážně rozfrcal za - z velké části naprosto neopodstatněnou - digitální masturbaci, která nemá jiný účel než diváky ohromit jeho abnormálně rozměrným penisem. Toto nestřídmé plýtvání se negativně projevuje hlavně plytkostí a okoukaností děje, který už tak nelogicky jednající postavy neúmyslně obdařuje schopností telepatie (Co a proč Claire dovedlo právě do adamantského zlatnictví?) a navíc místy nese i známky flákačství (Co takhle seznámit publikum s tím, že Claire trpí v důsledku autonehody částečnou amnézií?!). Na spoře oděnou Michelle Pfeiffer, ať už hraje sebevětší hysterku v sebevětší hovadině, se ale vždycky rád podívám. Nechť si něžné pohlaví na základě této mé zaujatosti odečte 20%. Na Fordovi totiž naopak není k vidění vůbec nic - herecky mne ani trochu nepřesvědčil a i jeho postava je jen stěží uvěřitelná. Shrnutí? Jak známo, Pod povrchem byla kvůli Trosečníkovi pouhá režisérova bokovka. Bohužel, výsledek tomu přesně odpovídá. Dál už to šlo s Bobem jen z kopce... 50%
Temný rytíř (2008)
Nolanovic chlapci prostě mají za ušima. Jsme tu svědky vzácného jevu, který bych definoval jako "dospěle chytrý a komplexní blockbuster". Ze švédského stolu vybírejte, jak je libo: velkolepé akční scény neruší vyžehlené polygony, nepředvídatelný děj nepřestává udivovat, romantická linka je uvěřitelná, divák není odkázán na vžití se jen do jedné postavy, tvůrci člověku zasadí do mysli nejednoho brouka a ti, kteří mají pro strach uděláno, si vychutnají děs nahánějícího záporáka, do jehož ztvárnění dal Heath Ledger všechno. A taky vším zaplatil. Snad jen ten ženský element, který by se u mne postaral o vzestup hladiny testosteronu, mi tu chyběl. Ale to bych už pouštěl svoje hnidopišství příliš na volno. 90%
Základní instinkt (1992)
Geni(t)álně rozehraná psychologická partie, jíž dominují tři nezastupitelní účastníci. Prvním je Paul Verhoeven, který sice tvrdošíjně neupouští od svých „šťavnatých“ trademarků, ale díky ožehavé látce, jemu velice příBuzné, to ani v nejmenším nevadí. A hlavně soustředí své úsilí i na práci s herci a celkovou filmovost, když dává Janu de Bontovi a Jerrymu Goldsmithovi prostor pro servírování kaviáru. Výsledná chuť je tak narozdíl od jeho ryze hollywoodského debutu velmi vyvážená. Druhým elementem je neúspěšně abstinující Nicky „Střelec“ Curran v podání Michaela Douglase. Vzhledem k tomu, že v době natáčení právě vrcholila „šukací“ fáze jeho kariéry a že krátce na to nastoupil na odvykací kůru, nemusel se ani nijak zvlášť přemáhat. Podobně je to s, prý ulhanou, Sharon Stone. Ta se nicméně po právu rolí morbidní spisovatelky nesmazatelně zapsala do dějin kinematografie, když kvůli filmu statečně odhodila všechny zábrany. Její provokativní interakce s okolím má přímo explozivní charakter. Herecky zkrátka trefně vystihla vražednou schopnost svůdných žen si naprosto podmanit nebohé zástupce opačného pohlaví: samotného mne zhypnotizovala natolik, až bych snad nabídku na prožití vášnivých chvilek s ní odkývl navzdory riziku, že můj zážitek nebude mít dlouhého trvání. Převeliká škoda, že následkem děravého scénáře dostává hlavně v poslední třetině logika jednání postav těžce na prdel. 80%
RoboCop (1987)
Tenhle očividný produkt 80. let se může sebevíc tvářit jako zrcadlo cynické americké společnosti, avšak není ničím jiným než béčkem, vezoucím se na vlně Terminátora. Naivita některých pasáží, potencovaná archaickou stop-motion animací, dosahuje takové míry, až by nejeden rodič mohl získat mylný dojem, že jeho dítko sleduje nezávadnou pohádku. To by ale stříkance krve s končetinami násilně oddělenými od těla nesmělo střídat požívání tvrdých drog či záběry obnažených ženských ňader (což mi samo o sobě nevadí - naopak :-)). Co ale čekat od holandského řezníka Verhoevena... Ten roztěkanou režií utápí zajímavý námět (který je navzdory pochybným kvalitám rozvíjen sequely/seriály), až člověk vyvozuje, že se bude po zbytek života věnovat už jen šindelářství. On to nakonec dotáhl tak daleko! Těžko mu však odpustit upřednostnění realizace vlastních perverzí před jen ledabyle nastíněnou psychologií (nebo softwarem?), zkrátka hlubším vykreslením ústředních postav. Pokud RoboCop jakožto film přecejen stojí za zhlédnutí, tak díky zdařilým maskám, návrhu kostýmu titulní postavy a jejímu hereckému pojetí sympaťákem Wellerem. Hlavně ten nese zásluhu na tom, že je figura RoboCopa považována za jakousi akční ikonu a některými snad i za kult. 40%
Tenkrát na Západě (1968)
Sergio Leone je osobitý režijní obr, který bude filmovému světu citelně chybět. Nebudu zakrývat, že nejsem bůhvíjaký znalec Leoneho filmografie či života, ale zhlédnutí klasického westernu Tenkrát na Západě mi k tomuto tvrzení bohatě stačí. Jen málokdo má i dnes takovou odvahu, aby poměrně snadno pochopitelný příběh o odplatě vs. chamtivosti, cti vs. chladnokrevnosti a naději vs. kruté realitě Divokého západu roztáhl do téměř tříhodinového eposu. Ten však nenudí ani vteřinu, ba naopak, film uběhne jako voda a divák hltá každou další scénu jako rozený fajnšmekr. Snad nikdo si netroufne na tak dlouhé statické záběry nepohybujících se lidských siluet či detailní, emocemi nabité výrazy tváří herců. Rovněž snad v žádných jiných než Leoneho filmech neuvidíte tak bohatou paletu fantasticky zahraných propracovaných charakterů. Ten cit pro načasování! Ta hudba! Zvláště melancholické Morriconeho téma pro roli okouzlující Claudie Cardinale mi bude v uších rezonovat ještě dlouho. Zkrátka, ódy bych mohl pět ještě hodiny. Narozdíl od toho jsou výtky pouze drobné: nakládání s retrospektivou a střihem celkově by mohlo být jistější, neb jsem byl párkrát mírně zmaten (pravda, neviděl jsem nezkrácenou verzi), a místy okaté postsynchrony. Nicméně, konečně vím, že veškerý kredit, který putuje na konto tohoto filmového velikána (filmu nebo režiséra samotného, to v tomto případě nehraje roli), je plně zasloužený. 90%
Prázdniny pana Beana (2007)
Těžce zamrzí do očí bíjící recyklace některých gagů, to musí přijít na mysl každému, kdo nestrávil posledních 25 let v bezvědomí. A celkově prostě není moudré od filmu očekávat dějově hustý, hluboce filozofický opus Carsona Claye hodný Oscara, to pardón (...že ještě neznáte nezávislého režiséra-experimentátora, který zejména na evropských festivalech sbírá poslední dobou jen samé kladné ohlasy?). Ale díky několika originálním skečům a svěžímu místnímu zasazení se dá těch devadesát minut večer při televizi bez problémů vydržet, navíc když jste za strpení odměněni překvapivě famózním finále. Vy, kteří svou negativní kritiku podkládáte argumentem, že Richard Curtis tentokrát nezaujal pozici scénáristy, nahlédněte hlouběji do závěrečných titulků, abyste paradoxně zjistili, že nad touto labutí písní oblíbené komické postavičky převzal coby hlavní producent mnohem komplexnější zodpovědnost. A i když se oprostíte od začátku nenávratných devadesátých let a svých melancholických vzpomínek, pořád vám televizní eskapády poťouchlého Mr. Beana připadají oproti těmto dvěma filmovým pokusům tak nesrovnatelně geniálnější? 60%
Valkýra (2008)
"Jeden z nejnadějnějších režisérů své generace je po nevydařeném návratu Supermana odsouzen k doživotnímu sběru psích exkrementů." • "Cruise, bloudící v hustém oparu scientologie, pro své filmy představuje víc zátěž než výhodu." • "Proč točit film s předem známým koncem?" • "Táhni zpátky domů, ty sektářská zrůdo!" K čertu s takovými povrchními kecy, křičím zprvu z plných plic. Jenže při druhém zamyšlení, nebýt jich, neodcházel bych z kina tak nadšený, takže vlastně... díky za ně. Ty, Tome, vítej zpět mezi mými oblíbenci. Ne že bys podal nejlepší výkon kariéry (to skákání z němčiny do angličtiny tvé postavě nesvědčí), ale v prestižní společnosti Wilkinsona či Branagha jsi rozhodně neudělal ostudu. Tvůj vstup coby producenta a fakt, že volbu angažovat se v tomto nejistém projektu jsi učinil v době ne zrovna největší přízně veřejnosti, tvojí účast ještě povyšuje. Dovol mi ale, abych větší várku obdivných ód předal do rukou Bryana Singera. Jeho pevná režijní ruka, chápání zásady "méně je více" (hudba funguje většinu stopáže na nevědomé úrovni, aby párkrát za ty dvě hodiny vyplula na povrch a emocionálně umocnila dramatizaci napínavého děje) či důraz na historickou autenticitu jej dělá největší, ač neviditelnou hvězdou Valkýry. Ve vrcholné části filmu (od samotného atentátu, jak jinak) jsem měl nutkání mu i líbat nohy - pod tíhou dění jsem ve zdárnost Stauffenbergova úkolu věřil téměř až do onoho mrazivého telefonátu. Možná bych při vybavení momentů nejistoty, jak to tedy s tím Hitlerem dopadlo, nebo při dialogy notně přiživované hrůzné představě, že nacismus přetrvá věčně, polaskal i zbytek jeho těla, nebýt narozdíl od něj "straight". :-) Pryč však od velebení jednotlivců. Tenhle film patří vedle Temného rytíře k tomu nejlepšímu s "MMVIII" v závěrečných titulcích a připomíná, že filmů, vzbuzující zájem o historii a vzdávající hold neznámým velikánům našich dějin, se musí točit víc. 80%
Maratónec (1976)
Maratónec se dostal do okruhu mého zájmu díky zdejšímu nejmenovanému "kolegovi", s nímž se znám i osobně, jenž neváhal šetřit chválou a hodnotit absolutně. Jelikož v našich žebříčcích oblíbenosti existuje určitá shoda, dal jsem na jeho doporučení - s nadějí, že se konečně zbavím svých předsudků ke snímkům staršího data. Paradoxně jsem se jen utvrdil v tom, že dřívější filmová tvorba prostě není můj šálek čaje. Největší kaz na této údajné klasice shledávám ve velmi bezohledném zacházení s divákem. Místo toho, aby 1) William Goldman coby scénárista zbavil scénář všech irelevantních dialogů + pochybných pohnutek charakterů + nejednoznačných scén a přizpůsobil jej neznalci knižní předlohy a 2) John Schlesinger coby režisér posléze přetavil jeho výsledek práce v co nejvíce srozumitelný celek, oba vlivem lajdáctví nejednou vedou publikum ke zcela zbytečnému zmatení. Bohužel, platí to jak pro první polovinu, kdy člověk vůbec neví, která bije, tak i pro tu druhou, kdy se tolik kýžené uspokojivé vysvětlení jaksi pořád a pořád nedostavuje. Nebýt silného námětu, místy slušného řemesla, výborného Hoffmana a několika velmi zdařilých scén ("dentistický" zákrok, dobývání koupelny, Szell v metropoli), asi bych film založil hluboko do skříně a už o něm nechtěl nikdy slyšet. Takhle mu někdy v budoucnu asi dám ještě šanci, ale to až poté, co se vzpamatuji z pocitů dezorientace, které mi snímek přivodil, nebo co mi dorostou vlasy, které jsem si v důsledku vzteku vytrhal. Věřte mi, jen tak to nebude. 60%
Dokonalý svět (1993)
V jednoduchosti tkví krása a Dokonalý svět je ukázkovým příkladem tohoto tvůrčího přístupu. Zapomeňte na drahé digitální efekty, dechberoucí výpravu a zástupy důvěrně známých hollywoodských tváří, v moderní době tolik přeceňované filmové atributy. Na tohle se tady nehraje. Naštěstí! Zřejmě poslední Costnerův všeobecně respektovaný film totiž není ničím jiným, než poctivou netradiční road-movie, jejíž nekomplikovaný, ale jako promazaný motor fungující děj slouží jako prostředník pro sdělení, že nabytím života získává člověk přesně takovou míru svobody, jakou si sám ve své hlavě vytvoří, popřípadě jakou mu vytvoří jeho okolí. A že mnoho toho, co se "nesmí", co by se "nemělo" nebo co je "proti morálce", naprosto zbytečně, ale zároveň vysoce účinně devalvuje tak základní lidskou hodnotu, jakou volnost rozhodování a chování, vlastně celého žití, je. Aniž bychom si toho byli vůbec vědomi. Již zmíněný Kevin Costner zahrál sympatického kriminálníka Butche Haynese skoro tak přesvědčivě, jako by jím sám byl, ale ani jeho o poznání mladší herecký kolega za ním nijak nezaostával - tahle volba byla totální trefa do černého. Zdaleka nejvíce chvály ode mne ale poputuje na adresu Clinta Eastwooda, který nejen že s naprostou lehkostí a samozřejmostí snímek zrežíroval, ale zcela plnohodnotně v něm také zahrál. Klobouk dolů... A pakliže vás před zhlédnutím odrazují názory škarohlídů, že film účelově zkresluje fakta o náboženství, dovolte mi vás ujistit, že tomu tak není. Přesvědčte se sami. 90%
Stopař (1986)
I na dobu vzniku směšné, podivínské, nezáživné. Harmonova slušná režie, ucházející casting, dozajista nemalý rozpočet a rádoby hypnotizující hudba se tuto skutečnost snaží kamuflovat, co to jde, ale marně. Věčný béčkař Eric Red totiž napsal tak podprůměrný scénář, že by jej ve fungující thriller nedokázal převést ani samotný Alfred Hitchcock. Urputně se vyhýbat všemožným klišé je zdánlivě správný způsob, jak ve zběhlém a předvídavém divákovi vzbudit napětí. Minimálně stejný důraz by ovšem musel být kladen na logiku a psychologii, pro žánr tak vlastní a potřebné prvky. Jejich absence snímku podráží nohy i v jinak překvapivých momentech a ve velké míře se podílí na přílišné vykonstruovanosti a překombinovanosti celku. Bohužel, to je teprve zlomek celé zkázy. Ještě větší neštěstí totiž spatřuji v aktivitách o vzkříšení tohoto hloupého námětu (přímé pokračování mne netrápí, zato aktuální remake klipaře Meyerse ano). To skutečně není dobrá vizitka pro hollywoodské scénáristy. Co hůř, v dalekosáhlejším důsledku může tento trend znamenat i neslavnou budoucnost americké filmové produkce. 40%
Con Air (1997)
Nicolas Cage natočil krátce po sobě tři vysokorozpočtové akční snímky, a tak by mohl člověk snadno nabýt dojmu, že nastal pravý čas pro otřepané "kvantita zvítězila nad kvalitou". Překvapivě toto tvrzení ani v jednom případě neplatí - každý z nich má prostě něco do sebe. Con Air boduje hlavně neskutečně sympatickým trestancem Poem. Cage, jenž jej ztvárňuje, si sice svým (ne)hereckým projevem opět zahrává s divákovou důvěrou, ale vzhledem k jeho charismatu mu tuto nerozvážnost velmi rádi odpustíte. Zdatně mu sekunduje John Malkovich v roli hláškujícího záporáka, který si to na závěr po zásluze pořádně odskáče, a za zmínku stojí i parádně vyšinutý vrahoun v podání Steva Buscemiho. Bruckheimerova produkce se nezapře: megalomanská akce, moře vojenské a policejní techniky a ryzí chlapáctví, na druhé straně občasný patos, děravý scénář a postavy se superhrdinskými vlastnostmi. Debut Simona Westa zajistí zábavu i napodruhé, nechybí mu tolik kýžený nadhled ("Tady už mě nepřekvapí vůbec nic..." nebo "Vyhlídkové lety strýčka Boba") a nabízí i špičkový, téměř kultovní český dabing - dnešní produkce může jen závidět. 70%
Uprchlík (1993)
Civilní a pro mentálně vyspělé publikum určený thriller, jenž vás navzdory své nadstandartní stopáži nebude nudit? To souhlasí. Zasluhuje se o to vyvážený a relativně inteligentní scénář, tradičně dobrý Ford a zručná režie Andrewa Davise, která vám ani na okamžik nedovolí uvědomit si, že to celé je vlastně jenom film. Ovšem filmový unikát, jenž s vámi takříkajíc zacloumá a na nějž budete i po letech vzpomínat? Kdepak, k tomu Uprchlíkovi schází více dějových překvapení a především nosnější myšlenka, než že člověk, který vlivem křivého obvinění přijde o vše, co ve svém životě budoval, vynaloží veškeré úsilí, aby svůj život vrátil do normálních kolejí. Pro oblíbenost snímku u zámořských diváků mám vzhledem k návaznosti na populární seriál z šedesátých let celkem pochopení. Ale u našinců? Pro to skutečně nemám byť jediné vysvětlení. Stejně tak pro ocenění průměrného Tommy Lee Jonese Americkou filmovou akademií, obzvlášť když současně byl nominován i Ralph Fiennes za famózní ztělesnění Amona Goetha v Schindlerově seznamu. Suma sumárum - nečekejte zázraky a budete spokojeni. Nic víc, nic míň. 80%
Kurýr (2002)
Až dosud jsem zde působící uživatele považoval za diváky, kteří dokáží odlišit zrno od plev. Nechci nikoho urazit, ale pravděpodobně jsem se v tomto úsudku zmýlil. Jak jinak si vysvětlit, že tahle (s prominutím) ultrasračka, ve které nefunguje téměř nic, dostala od nejváženějších uživatelů tři a více hvězdiček? Pravda, Statham střílí, kope, skáče, létá, plave a vůbec potí krev, ale to nic nemění na faktu, že tak intenzivní pocit trapnosti jsem za ústřední postavu snad ještě necítil. Zbytek tvůrčího ansámblu pro změnu ostudně parazituje na perlách Guye Ritchieho. A čeho společně dosáhli? Děj je těžce impotentní a předvídatelný, dialogy jsou trapné, akce je nepřehledná, demence postav v čele s francouzským detektivem nezná mezí, hlavní záporák nahání strach asi jako moje babička, humor a hlášky by člověk pohledal. A v tomto duchu bych mohl pokračovat do aleluja. Vy, potencionální diváci: máte-li všech pět pohromadě, tomuto "veledílu" se co největším obloukem vyhněte. Od odpadu totiž Kurýra dělí pouze neodolatelná to pánská podpásovka tvořená kombinací svůdné ženy, automobilových honiček či monstrózních výbuchů. Nebýt toho, bylo by to fiasko na celé čáře. 20%
Čas pomsty (1993)
Kdybych měl zvolit svého adepta na pozici "největší filmová guilty pleasure", dlouho bych neváhal. Je jím bezesporu tento film, a to už od doby, kdy jsem ho vlivem skandální nezodpovědnosti své matky (tímto jí zdravím a bezmezně děkuji :-)) viděl coby sedmiletý capart na velkém plátně kdesi v centru Prahy. Erotické jiskření mezi Kristian Alfonso v nejlepších letech, kdy ještě netrhala rekordy v šířce úsměvu, a Dolphem Lundgrenem, tehdy mým nejoblíbenějším akčním hrdinou, jejich spanilá jízda napříč policisty lemovanou pouští vstříc předem jasně prohranému boji za spravedlnost a ve vedlejších rolích dvě legendy světa motorů, Ferrari F40 a Lamborghini Countach (byť jen ve formě replik) - co víc si může žáček druhé třídy základní školy v období nenaplněných touh a nespoutané fantazie přát? Snad jen aby i ostatní měli tak flegmatické rodiče, abych se mezi svými vrstevníky nesetkávál se vztahem k Času pomsty s takovými odsuzujícími reakcemi... :-) 60%
Potomci lidí (2006)
Potomky lidí jsem viděl s více jak měsíčním odstupem od české premiéry. A jelikož většina do té doby vyrojivších ohlasů hýřila superlativy, šel jsem do kina s nejvyššími očekáváními. Nebudu chodit kolem horké kaše - to se ukázalo jako chyba, neboť skutečnost jim zůstala poměrně vzdálena. Technickou stránku věci a několik režijně mistrovsky zvládnutých scén není třeba komentovat - v tom jsem s ostatními zajedno. Nicméně v sobě nedokáži potlačit dojem, že výsledek mohl být vzhledem k fantastickému námětu zkrátka a jednoduše o dost silnější. Tím narážím třeba na fakt, že až na pár světlých výjimek byly všechny dramatické momenty z pro mne nepochopitelných důvodů vystavěny ploše, což mělo mimo jiné ten následek, že jsem vůči nim zůstal chladným. Tomu také přispělo jisté humorné ladění snímku, jenž též narušovalo jinak kompaktní pochmurnou atmosféru. Tím ovšem výčet výhrad nekončí - ve scénáři postrádám větší hloubku a chvílemi jsem se dokonce nudil. Je mi to líto, neb jsem Cuarónovi moc držel pěsti, ale na nejvyšší mety u mě nedosáhl. Že natočil kvalitní a v nejednom ohledu invenční snímek, o tom však nelze mít pochyb. 80%
Road to Perdition (2002)
Sam Mendes drží i ve svém druhém celovečerním počinu vysoce nastavenou laťku, když poctivým způsobem vypráví takřka komorní příběh mladého chlapce s jeho otcem na útěku před jistou smrtí. Vynikající kamera Jamese Normana Halla a skromná, ale o to silnější hudba Thomase Newmana přináší hodnotný umělecký zážitek. To vše ruku v ruce s dobovými vozidly, kostýmy a výpravou vytváří kouzelnou atmosféru třicátých let minulého století. A díky bezchybným hereckým výkonům ze strany všech hlavních protagonistů a režii si putování Michaela Sullivana Jr. a jeho stejnojmenného otce prožijete skoro tak, jako byste jim byli celou dobu po boku. Na Road to Perdition mimo jiné oceňuji i to, že se z různých hledisek jedná o značně odlišný film ve srovnání s Mendesovou prvotinou, což ukazuje na režisérovu univerzálnost a nadhled. Ať se Americká krása zdá jakkoliv dokonalou, ten člověk má nemalé rezervy a ještě se od něj dočkáme velkých věcí. Na to vemte jed. Hodnotím sice "jen" čtyřmi hvězdičkami, zato nejsilnějšími, co jsem kdy udělil. 80%
Spike Lee's '25th Hour': The Evolution of an American Filmmaker (video film) (2003)
Coby diváka, který ještě neměl tu čest s žádným filmem Spikea Leeho, mi tento dokument, umístěný jako bonus na DVD 25-té hodiny, velmi příjemnou a stručnou formou (ukázky jeho práce, rozhovory s ním samotným a herci, kterým pomohl nastartovat kariéru) příblížil celou jeho tvorbu a témata, která ve svých filmech zpracovává. A přesvědčil mne minimálně o tom, že aktivity tohoto kontroverzního černošského režiséra stojí za pozornost. Už se těším na naše další setkání. 80%
Minority Report (2002)
Minority Report považuji za mnohými diváky nespravedlivě podhodnocovaný snímek. Z vícero důvodů. Scénář oplývá nevídanou genialitou, ať už vezmu námět jako takový, jenž vás donutí se zamyslet ve více rovinách, nebo rafinovanou, na první zhlédnutí těžko pochopitelnou zápletku. Tom Cruise svoji roli charakterního zachránce lidských životů, kompenzující si deprese ze ztráty syna požíváním drog a pěstující v sobě nenávist vůči tomu, kdo je za to zodpovědný, zvládl absolutně skvěle. Věřil jsem mu každou větu. Audiovizuální stránka je díky pánům Januszi Kaminskému & Johnu Williamsovi doslova úchvatná. A v neposlední řadě - vize budoucnosti a její trikové ztvárnění jsou velmi propracované. Ačkoliv Spielberg sem tam pomrkává na popcornového diváka, či občas sáhne i po nějakém tom hollywoodském klišé, důrazně nesouhlasím s názory, že se po obsahové stránce jedná o ryze mainstreamový film, a navzdory ne úplně divácky přístupnému světu, který tu tvůrci tak přesvědčivě vykreslují, ho hrdě řadím mezi to nejlepší, co jsem kdy viděl. 90%
Policajti z předměstí (TV seriál) (1999)
Ta jedna necelá hvězdička ovšem patří vnadům Dagmar "( . )( . )" Ďáskové :-). 10%
Úkryt (2002)
Celou první polovinu Fincherova pátého celovečerního dílka jsem se akorát utvrzoval v předpokladu, že z takto jednoduchého námětu nemůže i za ideálních okolností vzniknout snímek té nejvyšší jakostní kategorie. Občasné nelogické konstrukce v ději mne v tomto úsudku jenom utvrzovaly. Avšak částečně jsem se zmýlil. Ve druhé polovině totiž příběhová linie nabrala ty správné, tolik očekávané obrátky, a ve výsledku především právě díky scénáři představuje Úkryt uspokojivý žánrový zážitek. Ale... Přestože vás čeká nejedna napínavá chvilka a nespočet technických libůstek (jako ukázka současných filmařských prostředků slouží Úkryt dokonale), tenhle film z vás vinou absence jakéhokoliv pamětihodného momentu vyprchá jako inkoust z pera. Výsledný filmový tvar je prostě tak nějak o ničem. A ty některé samoúčelné digitální efekty by si mohl režisér pro příště odpustit. Polygony nejsou všechno. 70%
Sexbomba od vedle (2004)
Kvůli nesourodosti filmu jsem si dlouho lámal hlavu s tím, jak k němu přistupovat a posléze hodnotit. Elishe Cuthbert příroda nadělila neoddiskutovatelný půvab a ani její herecké schopnosti nejsou k zahození. Ale co je to platné, když jí scénář káže ztvárnit tak těžko uvěřitelnou postavu, jakou slečna melancholické povahy, inklinující k profesi pornoherečky, určitě je. O to větší je to průšvih, že tato skutečnost hraje v příběhu stěžejní roli. Ve srovnání s většinou teenage komedií, které se mění v závod o co možná nejperverznější vykreslení ožehavých témat, se mi ale líbilo, že tvůrci tento subžánr pojali po svém, díky čemuž má Sexbomba od vedle příjemný nádech větší porce romantiky, menší dramatu a rozhodně nehrozí, že byste museli sledování přerušit kvůli žaludečním obtížím (v tomto směru je český distribuční název poněkud zavádějící). Pokud vezmu v úvahu i sympatickou ústřední dvojku, zajímavý námět a pár povedených komediálních scén, není výsledek tak špatný, jak by člověk od filmu pro adolescenty očekával. 60%
Bod zlomu (1991)
Nezapomenutelné dvě hodinky... Bod zlomu je parádně gradovaný krimi akční nářez, který má hlavu a patu, dechberoucí záběry na vodě a ve vzduchu, cool postavy (Patrick Swayze v jednoznačně nejlepší roli kariéry, skvělý Gary Busey výjimečně na straně zákona a překypující humorem a správňácký Keanu Reeves jako jeho parťák), osobité lupiče v maskách ex-prezidentů, hlášky k popukání, ... Tenhle film má prostě šťávu. Jasně - není to pro každého. Jasně - žádnou vyšší myšlenku zde nenajdete. Snímek ale jedinečným způsobem demonstruje, co s člověkem dokáže udělat touha po nebezpečí, či ještě lépe - co s člověkem udělá rivalita. A pokud v sobě navíc potlačujete šílence se sklony k extrémním sportům tak jako já, tak tady se budete cítit vysloveně jako v ráji. Jedna perlička na závěr - pozice producenta se ujal James Cameron, tehdejší manžel Kathryn Bigelow. 100 percent pure adrenaline, 80-ti procentní filmový zážitek. 80%