Lituju těch dětí na školních představeních, co to budou muset přetrpět. Mám pocit, že v psané učebnicové formě je to snesitelnější, i když mi pořád není úplně jasné, jak se Nikolaevovi něco takového povedlo.
Pravděpodobně existuje docela dost pornofilmů s lepším scénářem i pohlednějšími herečkami, ale těžko mají tak rozpustilého režiséra. Snyderův vlhký sen maskovaný za girl power poselství ovšem svou přepálenost nikdy nesehraje tak přesvědčivě, abyste poznali, jestli si z vás dělá legraci nebo to myslí vážně. Báječné řemeslo bez špetky osobnosti tak začne nudit už po dvaceti minutách, kdy se přejíte zpomalovaček i opulentně béčkových dialogů. Co dělat zbylou půldruhou hodinu? Tupé zírání na spoře odděné striptérky s tunou líčidla, ovíjející se kolem kulometů a nepřátel na parní pohon ještě nikdy nebylo nudnější. A to k tomu přitom Scott Glenn jako guru/DJ/autobusák pouští tak hezké pisničky.
Stejně přepálené, sexy natočené, chladnokrevně hloupé a ve výsledku guilty pleasure jako svého času Torque: Ohnivá kola. Tahle béčka, co s buldočí trpělivostí urážejí divákovu inteligenci a snaží se mu to vynahradit bayovsky vyleštěným vizuálem a množstvím pochodujících steroidů, mají celkem jepičí život - je hrozně těžké se jim dneska nesmát a oproti retro klasice z osmdesátek musí vařit akční omáčku za zlomkové rozpočty. Možná i proto George Tillman vaří spíš z vody a akční cukrovou vatu dávkuje s rozmyslem... na druhou stranu jsou tu postavy zajímavější a podstatně víc sexy (Maggie Grace sama o sobě zvedá teplotu v místnosti o deset stupňů, kdykoliv se objeví v záběru), než v odfláknutém Mechanikovi. Srovnávací reklama je samozřejmě nefér, ale tady sedí jako brokovnice na čelech gangsterů, které Rock odškrtává jako čísla v bingu. A zatímco duo Statham/Foster filmem probloumá, tady se chodí se zaťatými pěstmi a v kalhotech se nosí kromě obřích koltů i prvoplánové motivace. Určitě by jim prospělo, kdyby je někdo prostříhal o dobrých dvacet minut, ale jako akční výplach pro nostalgiky Faster nezklame ani ve stominutové stopáži. Metrosexuální "imidž" celého filmu by neměl nikoho urážet, adrenalinu se pod ním skrývá dost a dost. Tři a půl šerifské hvězdy pro ty, kdo zvládnou tenhle film ani na vteřinu nebrat vážně.
Chtěl jsem, aby se mi ten film líbil. Fakt jo... všechno hrálo pro něj - obsazení, akční scény (byť je jich relativně málo a nejsou nějak přehnaně spektakulární, nízký rozpočet se prozradí rychle), oprášení staré klasiky. Jenže ani bručící Statham nemůže utáhnout všechno jen na svých zádech. Foster svou postavu před divákem pořád schovává (co a jak mu v hlavě tiká se prostě nedozvíte), slovní a olověné výměny nejsou ani chytré, ani zábavné, což jsou jediné dvě škatulky, které mohou zachránit chatrnou zápletku. Mechanik ale jede v rozštelovaném autě na půl plynu. A to mu příliš dobrou reklamu nedělá. (přesně stejná dvouapůl hvězdička jako u spousty zklamaných duší kolem)
Nádherná ukázka toho, že vařit se dá i z vody. Jen do ní musíte naházet halucinace, flashbacky, rozmluvy se sebou samým a trochu videoklipového koření (tři záběry vedle sebe, POV sekvence, oživlé fotky), které ovšem otupuje jakékoliv napětí (film je příliš načančaný, než abyste se o Franca opravdu báli). Kvůli mediální masáži všichni víme, jak ten film skončí, ale Boyle i Franco se rvou do poslední minuty, aby k přefiknutí pointy došlo až v poslední čtvrthodince. Těch sedmdesát minut předtím se rozhodně nenudíte. Ale občas máte pocit, že se o Aronovi dozvídáte až moc. Spolu s Útěkem do divočiny každopádně hezký příspěvek do dnes spíše anorektického žánru survival filmů.
Rozpité a rozevláté, tak tak se držící těch tří hvězdiček. Donnie změnil solárko (je podivně vyžlutěný - a nezkoušejte mě brát za slovo, jen popisuju odstín :) a neměl Wilsona Yipa, který by ho držel na uzdě. Skoro to vypadá, že ten film odrežíroval sám - rozhodně by tomu napovídalo divoké skákání nejen postav, ale i děje, charakteristicky bezuzdná choreografie (včetně Donnieho pověstných nabíjecích úderů (to když před pravým hákem párkrát naprázdno máchne)). Průšvih je, že zápletkově ani charakterově tenhle film auru Chen Zhena nijak neobohacuje. Kulisy působí lacině, Chena byste si spletli s Katem a bez masky naopak působí jako asijský klon Clarka Gablea. Záchranou by mohla být finální dojo scéna, jenže při ní nevíte, jestli se snaží vykrádat (skládat poctu) verzi s Brucem Lee nebo Jetem. Výsledkem je guláš, v němž Donnie namlátí víc molekulám vzduchu než protivníkům. A když se dostane k japonskému generálovi, je to odzívaný duel, ve kterém chybí charisma i nápady. Je to smutné, především proto, že se naplno ukazuje, jak moc Donnieho úspěchy stojí na Yipovi a jak málo na jeho vlastní "know-how". Nebo to mám brát jako vynucený přešlap, protože z těch lidových postav už musí Donniemu hrabat? Dost možná není sám. Co takhle nějakou detektivku, hmm?
Nejpomalejší akční film od Tělo na tělo... puštěno standardní rychlostí by to mělo tak třetinovou stopáž, vypadalo by to o dost míň onanisticky a možná bychom neměli tolik času zkoumat scénář z infantilní mysli osmiletého videoherního maniaka. Přestřelky otupují, holkám to nesluší, zombie jsou jen šedou bručící kulisou a všechny ty nájezdy a oblety bez nápadu, natažené slow-motionem do bolestivých délek... kdybych mohl, utekl bych po první scéně, která je ještě hloupější než Ultraviolet puštěná pozpátku. Anderson na hanbu!
Je fakt, že doslova Danny nikomu koule za celou stopáž neutrhne, ale co se týče metafory - ani v relativně požehnané stopáži se nikde nezpomaluje. Béda Trávníček by čuměl, jak to jeho kolega z reklamy umí natočit, když Robert Rodriguez zavzpomíná na sladké guerillové začátky z Desperada. Tohle se bere trochu míň vážně, ale ještě pořád to není parodie - jen velká a upřímná zábava, ve které Robert De Niro, Steven Seagal nebo Lindsay Lohan nepůsobí nepatřičně... spíš naopak. Dost možná by se měli sebrat a seknout s kariérou, protože končit se má v nejlepším. Lindsay se konečně svlékla, De Niro si ze sebe udělal větší srandu než v Hvězdném prachu a Seagal to vzal na lehkou váhu... ano, to je taky jenom metafora. Bohužel. Je jasné, že tihle tři už to dál nedotáhnou, ale tahle série přímo kypí fajnovými postavami, hláškami, useknutými hlavami a nadšeneckou energií, kterou by od místních veteránů těžko někdo očekával. Klobouk dolů před touhle tex-mexploitation, která se netopí ve vlastním egu ani nás nemáchá v neohrabaném parodování a pomrkávání. Zlatá střední cesta je zbrocená tělesnými tekutinami a mohla by i mezi mládeží znovu dostat do módy křovinořezy, strunové sekačky nebo hadr na podlahu. To samo o sobě je přece úžasně dobrá zpráva, no ne? Tak popadněte kýbl a hybaj do kina... někdo ten krvavej bordel po Mačetovi uklidit musí.
Francouzi jsou v romantických komediích dvacet let za opicema, což je jedině dobře, protože narozdíl od amerických prefabrikátů se stowattovými úsměvy a vyluxovaným scénářem ještě pořád nezapomněli jak zvládnout situační i konverzační humor. Hraje se dost na jistotu, ale s dobrým nápadem do začátku (rozbíjení vztahů na objednávku), exotickým prostředím a sympatickou hlavní dvojicí si můžete dovolit jet občas na neutrál.
Dlouho jsem v Hermanově filmografii hledal nějaký povědomý titul, ale kromě úchyláckého Untold Story ani ťuk... jeho Yip Man, ač zavání televizními kulisami, dějovými zkratkami (zjevně stačí udělat stmívačku a nasadit titulek s jiným letopočtem a je vymalováno... nebo ne?) a uspěchanými akčními scénami, má ovšem nepopiratelné charisma. Neokoukaný mládežník v hlavní roli, jištěný zkušenými nahrávači (Yuen Biao a Sammo Hung, Fan Siu-Wong), tu prochází úskalími dospívání. Právě předsunutí před Donnieho sérii a snaha nakouknout na další aspekty Yip Manova života - romantický trojúhelník, rozkol mezi jednotlivými Wing Chun styly, film dostatečně odlišují. Pořád se něco děje, takže snadno přimhouříte oko nad tím, že emoční vypětí (úmrtí, zrady, nešťastné lásky) režisér zvládá méně než velké akční scény, které obstaral neprávem pozapomenutý Tony Leung Siu Hung. Za relativně vysoké hodnocení tak film vděčí hlavně překotnému tempu - o spoustě kliček a promarněných šancí (např. podivně nastrčených Japoncích) začnete přemýšlet až poté, co odjedou závěrečné titulky. Jako předehra ke konkurenčním Yip Manům to ale funguje báječně, i díky typové podobnosti představitelů hlavních rolí. Co si mohl Herman přát víc? Teď ještě, aby někdo přišel s pořádným biopicem Bruce Lee... (70%)
Hodnotím to s odstupem tří týdnů, což by teoreticky mělo snížit moje fandovské výbuchy na minimum. Ale je to marné... Sly vzal prostě akční veterány pod kudlu a snažil se jim v mozku aktivovat centra zodpovědná nadsázku, obličejové svalstvo a další funkce. A ono to vyšlo! Pacient přežil, zbraně znovu štěkají naplno, publikum tleská a dolary se sypou. Jak už bylo řečeno stokrát: Tleskalo by, i kdyby tam jen tak stáli... jenže oni běží... dopředu, nikoliv dozadu. Za tu snahu oprášit stará klišé zvenku i zevnitř, jakkoliv to s sebou nese mnoho kompromisů a krájení času, který je každé z hvězd dopřán, si Sly zaslouží další metál. Můžeme hovořit o akčním hattricku týpka, co ještě před pěti lety znuděně pobíhal po videopůjčovnách ve filmech jako Avenging Angelo? Stallone je jako kometa, dal si chvíli pauzu, aby ozářil i jiné části galaxie, ale teď je zpátky. Nezbývá než vytáhnout dalekohledy a kochat se...
Britské puntíčkaření a retrolook (v Londýně se ho dá docílit velmi snadno i s celým zástupem mrakodrapů a přerostlým Ruským kolem) v kombinaci se sitcomově kulometnou vyřídilkou a hravými vizuálními nápady (smsky přímo na obrazovce, šíleně deformované záběry (McGuiganův trademark) posilující dojmy ze zběsilých honiček, CSIčková vizualizace Holmesových dedukcí) staví tuhle adaptaci někam mezi starou dobrou sherlockovskou klasiku a novodobou verzi s Downeym (z té si půjčuje zejména říznější hudbu a tempo). Martin Freeman v zasmušilé poloze překvapením, Benedict Cumberbatch možná i televizním objevem roku plus tolik narážek na jejich snad příliš těsný (přitom se teprve rodící) vztah, odkazů na předlohu (ovšem nikoliv beze změn, takže i fanda je napnut do poslední chvíle) a soudobých vtípků, kolik divák unese. A jsem si jist, že nad tímhle uznale kývne jak postarší rodilý Brit, tak nadržený seriálový všežravec v srdci Evropy. Nezbývá než doufat, že po úžasně rozpustilém pilotu nezačnou docházet nápady. Vzhledem ke kvalitě britských (mini)sérií máme ale slušnou šanci na to, aby tahle nesmrtelná literární klasika dostala další upgrade, který k ní přitáhne nové fanoušky. Game is on!
Jákl s Brabcem míchají ve filmovém kotli Sametové vrahy s Kobrou 11 a jsou trochu přepjatě cool i v momentech, kdy to není vyžadováno (kamera bayovsky korzuje během konverzačních scén, přestřihy na detaily se snaží zamaskovat skromný rozpočet). Z průšvihu je ovšem vytahují schopní herci (Lavroněnko má charisma, které je Kajínkovi často připisováno, na Wilhelmovou si musíte postupně zvykat nejen kvůli paruce, Dlouzí neklopýtnou ani tváří v tvář lobotomizačním postsynchronům) a snaha o načančané řemeslo. Brabcovy rakursy spolu s Noidovou testosteronovou hudební polívčičkou dovedou vypíchnout klíčové okamžiky (první setkání se Slámovou, útěk z Mírova) a dají zapomenout na zdlouhavé dialogy a jen lakomě dávkovanou akci. Kajínek tak v kině působí mnohem chytřeji než v trailerech, i když za očekáváním fandů inteligentních thrillerů samozřejmě zaostane. Chytré béčko, ale pořád ještě ne dost sofistikované áčko? Každý někdy začínal a já mám pocit, že i když Jákl s Dobešem při psaní scénáře věděli, že jim Sametoví vrazi budou dýchat do zátylků, nechali svou fantazii přeci jen trochu bloudit po hollywoodských zkratkách. Jenže kdybychom Kajínkovu aféru tak dobře neznali (=koukali se na libovolný americký akčňák podle tamních skutečných událostí), zřejmě bychom brblali o poznání míň. Důkaz o tom, že slušné žánrové řemeslo se dá točit i v okoukaných tuzemských kulisách a za pár babek, právě přistál na stole. Kdyby Jákl natočil jen generický ačňák a vynechal nejslavnějšího českého vězně, možná by se mu recenzemi pročítalo snáz, ale ambice už asi k debutům patří. Pevně doufám, že další jáklovka nesejde z žánrové cesty... byla by to jednoznačně škoda, protože jak se říká... jeden hit je náhoda, dva už jsou trend. (70%).
Švýcarský nůž má tvář... Bear Grylls je nejbližší příbuzný filmového MacGyvera. Poté co proběhnul všechny džungle, planiny a hory světa, vás provede nástrahami městské džungle. Jak utéct z auta, na kterém tancuje kabel vysokého napětí, jak se nezabít v padajícím výtahu, jak uškrtit hada, zavázat tkaničku a zdrhnout před bandou naštvaných vlčáků. S trochou nadsázky, notnou dávkou britského sarkasmu, ale většinou užitečně. Kdyby se na to podívala půlka hollywoodských producentů, vymřel by žánr survival filmů po přeslici (zápletky Open Water, Frozen, Buried by se s Bearem daly vyřešit během několika vteřin).
Sice to není tragédie á la Stmívání, ale mám pocit, že přesně takhle bezkrevný horor by natočila třináctiletá depresivní dívenka, kdybych jí dal kameru a základní zadání. Je to další důkaz toho, že Karyn Kusama do žánrovek nepatří a zřejmě i budíček z iluze, že Diablo Cody dokáže napsat scénář, z něhož by vykutal zlato i naprostý amatér. I těm teenagerkám proto radím, aby si s gustem pustily De Palmovu Carrie. Zjistíte totéž (střední škola je peklo, posedlí lidé jsou cool), ale v mnohem příjemnějším balení.
Brade, Brade... konečně jsem si na tebe po letech udělal čas a bylo to... neuvěřitelný. Ať už mě sejmul kýč nebo moje slabost pro roboty, ať už sem nemohl odlepit oči od poctivé "ruční" animace nebo roztomilých nápadů, je to vcelku jedno, protože jsem se zas cítil jako ten kluk v hlavní roli a chtěl jsem se po večerce vyplížit z okna a odběhnout do lesa za dobrodružstvím. Asi se budu muset přestěhovat z desátého patra uprostřed Prahy.
Potřebovalo by to lepšího scenáristu. Jako sůl. Prvních dvacet minut přitom budete mít jen podezření. Angelina se snaží trumfnout Matta Damona (i v lezení po římsách), Phillip Noyce oldschoolový vizuál občas ozdobí zpomalovačkou a zápletka je otřískaná, ale hezky se rozjíždí. Jenže pak se Kurt Wimmer (Ultraviolet) utrhne ze řetězu, začne vymýšlet jeden zvrat za druhým, ordinuje Angelině superschopnosti (nebo alespoň nadpozemskou dávku arogance vůči fyzikálním zákonům) a zabývá se detaily asi tak moc jako autoři fan fiction masturbací o agentu 007. Zápletka se zkrátka začne krabatit tak moc, že vás přestanou zajímat charaktery i osud všeho kolem. Noyce se sice snaží upomínat na staré dobré Vysoké hry patriotů a Angelina umí střílet a kopat, jenže to není nic platné, když Wimmer do scénáře naházel vizuální onanie a připitomělé zvraty. Noyce ho neudrží na uzdě a slepě plní jeho povely, takže Angelina ve zpomalovačkách rozhazuje trsy granátů, skáče z auta na helikoptéru, pak na výtah a nakonec se pokusí sejmout dvakrát tolik cílů, než je v podobných filmech slušné. Jako řemeslo se to dá akceptovat, pokud máte zacpané uši, ale letos zřejmě neexistuje film, který by důrazněji naznačoval, že bez dobrého základu (scénáře) se můžete přetrhnout a stejně vám to nebude nic platné. Salt osciluje mezi směšnými zvraty a dialogy, jež podává s vážnou tváří a nadsazenou akcí, která se chce vydávat za seriózní technothriller. A vždy když se chce posadit na obě židle zároveň, začnou vám cukat koutky. Nebo slzné kanálky. (5/10)
Prvních dvacet minut má víc akce než třetí Mission: Impossible a víc romantiky než všechny letošní rom-com rychlosplašky. Pak to, za vydatné pomoci thymolinových úsměvů hlavní dvojice, začne jet z kopce... raketovým tempem! Naštěstí to není sjezd do průšvihu, spíš o dvě dekády zpátky, kdy se over the top vyskytoval jen v hyperbolických akčních filmech a vymírajících screwball komediích. Tohle má kus od každého, přičemž Mangold se za kamerou pohybuje s elegancí a staromódností člověka, který pamatuje doby, kdy Cary Grant vozil v autě leoparda. Z dokonalé iluze vás vytrhne snad jen pár digitálních triků (a taky pár digišumů v nočních scénách... použití digitálního materiálu taky filmu trochu upírá na pompéznosti, ale tu zas dohání John Powell v reprácích), ale když přistoupíte na to, že jde jen o zábavu, nikoliv o osud světa nebo hrdinů (ti vám nejsou lhostejní, jen prostě předem víte, že jim nic a nikdo neublíží), zjistíte, že tenhle film neztrácí výkon v celém spektru otáček... a zabrzdí až pár minut po závěrečných titulcích. P.S. Cameron je sexy a Tom je bůh
Je to jenom klasická výplňovka, ve které se za velké peníze "fláká" partička Sandlerových kamarádů, ale... fóry se sypou ze všech rukávů a skříní, komedianti si kradou hlášky jako o život a všechno kličkuje skrz předvídatelnou zápletku takovým tempem, že se tomu dá v rámci žánru rodinných sandlerovek jen těžko něco vytknout. Dennis Dugan podobně jako u (J)elit ze střídačky nasadil hladivou vlezlost kombinovanou s podpásovými gagy a věřte, nevěřte... šlape to na plné otáčky. A to mám obyčejně na tyhle "lenivé kamarádčoft filmy" (viz Trable v ráji) vyloženě pifku.
Jen na úvod řeknu, že dvě hvězdičky by to dostalo i s jiným, logičtějším názvem. Průšvih toho filmu totiž je, že už původní Karate Kid za moc nestál. Milujeme ho kvůli soundtracku, bonsajím a Miyagimu, ale ne kvůli akčním scénám nebo Ralphu Macchiovi (obojí je mizérie). Remake tuhle mapu předností a slabostí celkem důsledně kopíruje, tedy s výjimkou bonsají a soundtracku. Zůstává tak jen sympatický a přesně obsazený Jackie Chan - mlátí děti, vypadá zanedbaně a v mládí musel dělat vězeňského dozorce. Jeho trénink funguje i proto, že Jaden Smith je jen a jen dítětem svého otce, nikoliv hercem v jakémkoliv ohledu. Tenhle projekt dostal k narozeninám a je to poznat z každého políčka - nejvíc během akčních scén, které v jeho podání nepřipomínají ani kung-fu, ani karate, ale spíš breakdancový freestyle. Je tu snaha o nějakou tu východozápadní globalizaci, ale jako přebarvičkované asijské bistro, ve kterém vyhrává hip hop si jí teda nepředstavuju. Originál je v tomhle směru prostě přiznaný burger, který asimiloval karate v době, kdy bylo "in"... proto jeřábí kop dodnes parodují opilí lidé na večírcích a existuje spousta natěračů a leštičů. Nová verze je náhražkou... sundavání bundy z vás bojovou mašinu neudělá a ten vrut ve vzduchu z finálního souboje ožralí taky neuděláte.
Najít ten správný mix nových nápadů a poctivé 80s nostalgie se letos podobá hledání elixíru mládí. Faktem ale je, že nikdo z nás nemládne a tyhle staronové pokusy vždycky budou postrádat onu patinu filmů, které jsme nakoukávali kdysi dávno. Predators jsou jako perfektní domácí úkol - džungle splněno, jednotka borců splněno, vodopády, pasti, bahno a polonahý chlápek s obří kudlou splněno. Na jedničku to přesto není, protože je to zkrátka opsané... Antal režírovat bezesporu umí a komornost vynucenou rozpočtem nelze vnímat jako mínus. Pár postav, co vedou do slepých uliček naopak ano... první Predátor fungoval, protože byl prostý a nezáludný, ten druhý hlavně proto, že byl jiný než první... tenhle levoboček se o inovace nesnaží, ale v postavách Royceho a Isabelle dokazuje, že macho vojáci nemusí nutně mít svaly nebo koule. Škoda, že ostatní postavy tonou v jejich stínu a platí to bohužel i pro klíčové duo predátorů. I tak je ale tahle nesourodá dvojice důvodem, proč znovunakopnutí série stojí za vidění i případné vymodlení dalšího dílu. A klidně to může být direct-to-video, pokud se toho chytí někdo, kdo má nejen odkoukáno, ale i odtočeno. Právě Antalovo ctění řemesla, probleskující i v jinak nudném Armored, totiž Predátory vysekalo z nejhoršího. Tikající průšvih se tak změnil ve spotřební laskominku, která vyjde stejně rychle jako vešla a s trochou štěstí vzbudí zájem o báječné kluky s laserovým zaměřovačem. Myslím, že o víc jsme si ani říct nemohli...
Všudypřítomná zima, šedá krajina a pocit, že vás všichni jebou (obrazně i doslova). Hrdinové z adaptace románů Stiega Larssona, novinář Mikael a hackerka Lisbeth, na tom nejsou nejlíp. Z ulity, do které zdrhli před osobními průšvihy, je vytáhne nabídka bohatého starce, který už čtyřicet let řeší záhadné zmizení své neteře. Prostě taková rešeršní práce. Jen místo článků se tu kupí mrtvoly dívek, vypadávající z šatníků i jiného, vesměs starožitného nábytku. Pátrání nabírá otáčky, které vás postupně nutí rozepínat košili. I během ostré skandinávské zimy tu začne být pořádné horko. On je trochu ňouma, ona zas rozbije vaše představy o povolných blonďatých sexbombách. Společně pak utáhnou poctivou, trpělivou detektivku. Noříte se do ní pomalu, ale o to hůř se pak opouští, když za sebou zatáhne oponu. Nečekejte na hollywoodský remake. Stejně jako u nedávného upířího dramatu Ať vejde ten pravý půjde už jen o nadbytečné opisování.
Další náhodná herecká dvojice v narychlo upečené zápletce, která se bohužel snaží být akční. Kutcherovi agenta nevěříte ani když paroháčským lustrem špikuje roštěnky, Katherine Heigl je tentokrát od začátku do konce otravná a ani jí to moc nesluší, ale hlavně se ti dva prostě nikdy nesejdou, ať už v dialogu nebo v situační komice. Tom Selleck a Catherine O'Hara jako rodiče jsou stokrát přirozenější a použitelnější, i když jim v závěru láme vaz nejdebilnější zvrat v historií celuloidové hmoty. Luketic by možná zvládnul natočit reklamu na Ferrari, kterým se Kutcher v úvodu prohání, ale když dojde na akční scény, agentské rošády a velký finiš, selhává tak trestuhodně, že máte chuť někomu narazit na hlavu prázdný kýbl od popcornu. Vsadím se, že ho vyluxujete už v půlce stopáže, protože věřte, že je příjemnější koukat na nafouklou kukuřici než na tuhle tragickou romanticky anorektickou dvojici, která se snaží tu simulovat Pana a paní Smithovi, tu zuřivě bodat prstem do navoněného kýče amerických předměstíček... sama o sobě je ovšem tak vyumělkovaná a neškodně korektní, že tahle snaha působí až ironicky. Bohužel ne dost na to, abyste se jí smáli. Subjektivně nejdelší film posledních několika měsíců.
Je smutné, že film, ve kterém se opakovaně mluví o důležitosti timingu a dobrého plánování, má svůj vlastní plán (scénář) tak ukrutně poslepovaný a kodrcavý. Posledních deset minut digitální bonanzy a náhodných zvratů, které prostě už nějak musejí dopadnout, je trochu za trest, ale berte tu facku prostě jako daň za velepříjemné dvě hodinky strávené ve společnosti oldschoolových borců. První plnokrevná letní zábava a zas jednou hrdinové, kterým je radost fandit, ať už zdrhají z vězení, poskakují po stěnách mrakodrapů nebo plachtí s tankem někde nad Německem. Cooper, Neeson, Copley i Jackson jsou zajímaví nejen jako celek, dobré nápady nejsou udupány nejistou režií (i když na rvačky by si Carnahan mohl někoho najmout, abychom z nich něco měli) a nevýrazní záporáci naštěstí hrají většinu času druhé housle. Tým je alfa a omega, tým září a zachraňuje. Škoda, že jména ústřední čtyřky nestačila pozlatit tržby, ale jako hitech akční prequel k seriálu to funguje báječně, stejně jako letní jednohubka, která by stejně ve dvojce přišla o moment překvapení. Takže berte, dokud dávají, a hlavně moc nekoukejte těm darovaným koním na zuby. (70%)
Průměrná náplast na mizernou trojku. Vykrádačka klasického schématu "co kdybych žil trochu jinak" nabírá na síle až v poslední třetině, ale i tam se chytne jen spád a podtext, nikoliv vynalézavý humor z prvních dvou dílů. Ten chybí i tentokrát, což pár šustících hlášek a křečovitého poskakování zakrývá ještě hůř než unylý a zaostalý vizuál. Jděte na originál, dabing ubíjí i ty poslední pokusy o snahu dotáhnout zeleného veterána do důchodu se ctí. (50%)
Že by béčková předehra k Expendables a manuál k tomu, jak vysekávat poklonu divokým osmdesátým letům? O Florentinovi víme, že tohle umí jako nikdo jiný. Pečlivě opsané dějové osnovy doplněné fotogenickými zpomalovačkami a borci, kteří propůjčují končetiny moderním stylům (akrobacie je tu možná až příliš) a snaží se zvednout ze země skomírající akční žánr. Zápletka je klasicky muklovatá, tentokrát ovšem připomínající Krvavý sport víc než kdy dřív, nicméně člověku přijde, že Florentine nasázel do scénáře méně klišé než průměrný hollywoodský scenárista (schválně si pak zajděte na Prince z Persie), a to co zbylo je spíš sympatickým pomrknutím na pamětníky. Osou ovšem není uvěřitelná proměna hlavního bijce Boyky ze záporáka dvojky do chápavého antihrdiny ve trojce... většina replik je opravdu jen úvodem k nějaké té bitce. Špičková choreografie, bez výjimky šikovní a ještě šikovnější kluci a spousta času a správných kamerových úhlů, abyste o nic nepřišli a neměli pocit, že vám někdo trhá ten nejlepší žvanec od huby. Undisputed III je zkrátka fan service, hnaná touhou trumfnout úspěšnou a opěvovanou dvojku. Ne že by v oblasti driblujících kung-fu šikulů nebyla konkurence, ale na rozdíl od Florentinova Ninji nebo thajských příspěvků u Undisputed nepřetáčíte ani při dalších zhlédnutích. Děj není bez kouzla a charaktery jsou natolik sympatické, že tu rázem máme mnohem víc než jen výkladní skříň toho, co zvládají dnešní pošuci z ringů a tělocvičen. Chybí jen dobová patina a okoukané tváře, ale to při vší vůli nemůžeme mladým borcům vyčítat. Naopak... jejich poklona kořenům žánru působí čerstvě a dravě. A je v ní naděje, že až přestanou opisovat, vykročí vpřed tou správnou nohou. Dobře si zapamatujte jejich jména... kam přijdou, tam létají třísky a hvězdičky zatraceně vysoko.
Jake je prkno, Gemma má sex-appeal primalexové stěny, ale když se ten film rozjede, hrozně těžko se do něj strefuje, i přes chatrný scénář a vcelku neinteresovaného Newella. Ten se veze na písečné vlně obřího rozpočtu, slušně zabydlené mytologie (film vždy podrží vedlejší postavy, které dodávají humor i texturu děje) a dobrodružného feelingu, který nesmáznou ani Gyllenhaalovy telecí pohledy, ani roztřesené akční scény, ve kterých někdo zoomoval víc, než by bylo zdrávo. V režii někoho jiného by to možná bylo dospělejší a snesitelnější, ale Bruckheimerova ruka je naštěstí celkem pevná. Až tržby zřejmě rozhodnou o tom, jestli se dočkáme dalších pokusů, ale napoprvé to jakž takž vyšlo jak po stránce blockbusterové letní omáčky (v souboji s Titány Prince o notný chlup vede), tak co se týče herní adaptace (dost nevěrné, míchající dohromady Prince a Assassins Creed). Teenageři budou spokojení, hráči nebudou utíkat a labužníci nestihnou díky razantnímu tempu krvácet.
Poor man's Hugh Jackman seká všechno na kusy, hláškuje jak Constantine a prochází světem tak ponurým, že nezbude než zavzpomínat na starého dobrého Conana. Ten sice Howardově předloze moc věrný není, ale Solomon Kane k němu odkáže... oba filmy prezentují hrdinu stavěného z masa, kostí a žiletek, který se musí pořádně ohánět ve světě, kde dobro definitivně odcouvalo a pomatené ženy a čarodějnice se tu grilují rychleji než burgry v Mekáči. České reálie, šedočerné kamerové filtry a zjizvený Marek Vašut ve své asi největší zápaďácké roli fungují stejně spolehlivě jako chrčák Jamese Purefoye. Bůh se na něj vykašlal, peklo po něm pase jako nadržený pitbull a to samo o sobě je dostatečný hybatel všeho kolem. Trochu se to zadrhne až v samotném závěru, navzdory vychytaným digitálním monstrům a kulisám, protože zauzlení dějových linií nelze jen tak přetnout mečem. Michael J. Bassett z toho přesto vybruslil se ctí a nejen fandové kalené ocele budou slintat po dalším dílu, seriálu, komiksu... knize... na celuloidový přídavek si vzhledem k tržbám musíme nechat zajít chuť. O to víc si těch sto minut v krásně hnusném středověku užijte!
Je to lehké a zároveň těžkotonážní, je to béčkové, ale chutná to jako osmdesátková áčka. Srdnatí herci a vizuální facelift zachraňují, co se dá, ale největší překážku staví do cesty divákům zdánlivá nesourodost filmu, který vypadá a chce být moderním metrosexuálním akčňákem, ale stojí po kolena v melancholických hláškách, co zapadaly prachem, a přepálených záporácích, kterým se musíte v koutku duše smát. Losers naštěstí moc často nechtějí, abyste je brali vážně a díky Sylvainu Whiteovi nevypadají jako levoboček, co spadl do kin z regálů videopůjčoven. Nenazýval bych to předkrmem před A-Teamem nebo Expendables, protože nikdo z nás netuší, jak tenhle velký letošní návrat k čistokrevné týmové akci dopadne. Tahle roztomilá jednohubka ale v ústech nezhořkne, ať už to dopadne jakkoliv.
Scénář jak od Tsui Harka (toho novodobého), digitální (dokonce 3D) guláš jak ve Storm Riders a snaha něco sdělit prostřednictvím na sebe vršených akčních scén, které jsou tu bez ladu a skladu poskládány tak hustě, až vás začnou otravovat. Upřímně, hrdinové stráví ve vzduchu víc času než na zemi a běžná konverzace tu nemá místo - buď se tu řve (před bojem) nebo heká (při boji). Vysoký podíl bojových pasáží ale zachraňuje Pingovi alespoň trochu krk. Osobně mám pocit, že by v momentální formě neurežíroval ani reklamu na žužu, ale cit pro choreografii mu zůstal a pár dobrých nápadů se taky najde (brnění našité přímo do těla). Věčná škoda, že těch špatných je o tolik víc a někdo je do scénáře pouští pod tlakem. Jsou to vlastně tři braky v jednom, navzájem se překřikující a hlásící se o slovo... příběh o pomstě, národní hrdosti a mravní čistotě, přičemž všechny složky se snaží mít svůj vlastní dějový oblouk, skřípavě narážejíc do těch ostatních. S ovladačem v ruce je to hezká procházka po spíše čínských než hongkongských filmových dějinách, okořeněná úchvatným comebackem Chiu Man Cheuka... ale jako epický celovečerák? Dokonalý overkill, který chce mít od všeho trochu jako děcko při první návštěvě cukrárny. Záleží jen na vás, kolik sladkého snesete.
Moje komentáře
Lidice (2011)
Lituju těch dětí na školních představeních, co to budou muset přetrpět. Mám pocit, že v psané učebnicové formě je to snesitelnější, i když mi pořád není úplně jasné, jak se Nikolaevovi něco takového povedlo.
Sucker Punch (2011)
Pravděpodobně existuje docela dost pornofilmů s lepším scénářem i pohlednějšími herečkami, ale těžko mají tak rozpustilého režiséra. Snyderův vlhký sen maskovaný za girl power poselství ovšem svou přepálenost nikdy nesehraje tak přesvědčivě, abyste poznali, jestli si z vás dělá legraci nebo to myslí vážně. Báječné řemeslo bez špetky osobnosti tak začne nudit už po dvaceti minutách, kdy se přejíte zpomalovaček i opulentně béčkových dialogů. Co dělat zbylou půldruhou hodinu? Tupé zírání na spoře odděné striptérky s tunou líčidla, ovíjející se kolem kulometů a nepřátel na parní pohon ještě nikdy nebylo nudnější. A to k tomu přitom Scott Glenn jako guru/DJ/autobusák pouští tak hezké pisničky.
Faster (2010)
Stejně přepálené, sexy natočené, chladnokrevně hloupé a ve výsledku guilty pleasure jako svého času Torque: Ohnivá kola. Tahle béčka, co s buldočí trpělivostí urážejí divákovu inteligenci a snaží se mu to vynahradit bayovsky vyleštěným vizuálem a množstvím pochodujících steroidů, mají celkem jepičí život - je hrozně těžké se jim dneska nesmát a oproti retro klasice z osmdesátek musí vařit akční omáčku za zlomkové rozpočty. Možná i proto George Tillman vaří spíš z vody a akční cukrovou vatu dávkuje s rozmyslem... na druhou stranu jsou tu postavy zajímavější a podstatně víc sexy (Maggie Grace sama o sobě zvedá teplotu v místnosti o deset stupňů, kdykoliv se objeví v záběru), než v odfláknutém Mechanikovi. Srovnávací reklama je samozřejmě nefér, ale tady sedí jako brokovnice na čelech gangsterů, které Rock odškrtává jako čísla v bingu. A zatímco duo Statham/Foster filmem probloumá, tady se chodí se zaťatými pěstmi a v kalhotech se nosí kromě obřích koltů i prvoplánové motivace. Určitě by jim prospělo, kdyby je někdo prostříhal o dobrých dvacet minut, ale jako akční výplach pro nostalgiky Faster nezklame ani ve stominutové stopáži. Metrosexuální "imidž" celého filmu by neměl nikoho urážet, adrenalinu se pod ním skrývá dost a dost. Tři a půl šerifské hvězdy pro ty, kdo zvládnou tenhle film ani na vteřinu nebrat vážně.
Mechanik zabiják (2011)
Chtěl jsem, aby se mi ten film líbil. Fakt jo... všechno hrálo pro něj - obsazení, akční scény (byť je jich relativně málo a nejsou nějak přehnaně spektakulární, nízký rozpočet se prozradí rychle), oprášení staré klasiky. Jenže ani bručící Statham nemůže utáhnout všechno jen na svých zádech. Foster svou postavu před divákem pořád schovává (co a jak mu v hlavě tiká se prostě nedozvíte), slovní a olověné výměny nejsou ani chytré, ani zábavné, což jsou jediné dvě škatulky, které mohou zachránit chatrnou zápletku. Mechanik ale jede v rozštelovaném autě na půl plynu. A to mu příliš dobrou reklamu nedělá. (přesně stejná dvouapůl hvězdička jako u spousty zklamaných duší kolem)
127 hodin (2010)
Nádherná ukázka toho, že vařit se dá i z vody. Jen do ní musíte naházet halucinace, flashbacky, rozmluvy se sebou samým a trochu videoklipového koření (tři záběry vedle sebe, POV sekvence, oživlé fotky), které ovšem otupuje jakékoliv napětí (film je příliš načančaný, než abyste se o Franca opravdu báli). Kvůli mediální masáži všichni víme, jak ten film skončí, ale Boyle i Franco se rvou do poslední minuty, aby k přefiknutí pointy došlo až v poslední čtvrthodince. Těch sedmdesát minut předtím se rozhodně nenudíte. Ale občas máte pocit, že se o Aronovi dozvídáte až moc. Spolu s Útěkem do divočiny každopádně hezký příspěvek do dnes spíše anorektického žánru survival filmů.
Návrat Chen Zhena (2010)
Rozpité a rozevláté, tak tak se držící těch tří hvězdiček. Donnie změnil solárko (je podivně vyžlutěný - a nezkoušejte mě brát za slovo, jen popisuju odstín :) a neměl Wilsona Yipa, který by ho držel na uzdě. Skoro to vypadá, že ten film odrežíroval sám - rozhodně by tomu napovídalo divoké skákání nejen postav, ale i děje, charakteristicky bezuzdná choreografie (včetně Donnieho pověstných nabíjecích úderů (to když před pravým hákem párkrát naprázdno máchne)). Průšvih je, že zápletkově ani charakterově tenhle film auru Chen Zhena nijak neobohacuje. Kulisy působí lacině, Chena byste si spletli s Katem a bez masky naopak působí jako asijský klon Clarka Gablea. Záchranou by mohla být finální dojo scéna, jenže při ní nevíte, jestli se snaží vykrádat (skládat poctu) verzi s Brucem Lee nebo Jetem. Výsledkem je guláš, v němž Donnie namlátí víc molekulám vzduchu než protivníkům. A když se dostane k japonskému generálovi, je to odzívaný duel, ve kterém chybí charisma i nápady. Je to smutné, především proto, že se naplno ukazuje, jak moc Donnieho úspěchy stojí na Yipovi a jak málo na jeho vlastní "know-how". Nebo to mám brát jako vynucený přešlap, protože z těch lidových postav už musí Donniemu hrabat? Dost možná není sám. Co takhle nějakou detektivku, hmm?
Resident Evil: Afterlife (2010)
Nejpomalejší akční film od Tělo na tělo... puštěno standardní rychlostí by to mělo tak třetinovou stopáž, vypadalo by to o dost míň onanisticky a možná bychom neměli tolik času zkoumat scénář z infantilní mysli osmiletého videoherního maniaka. Přestřelky otupují, holkám to nesluší, zombie jsou jen šedou bručící kulisou a všechny ty nájezdy a oblety bez nápadu, natažené slow-motionem do bolestivých délek... kdybych mohl, utekl bych po první scéně, která je ještě hloupější než Ultraviolet puštěná pozpátku. Anderson na hanbu!
Machete (2010)
Je fakt, že doslova Danny nikomu koule za celou stopáž neutrhne, ale co se týče metafory - ani v relativně požehnané stopáži se nikde nezpomaluje. Béda Trávníček by čuměl, jak to jeho kolega z reklamy umí natočit, když Robert Rodriguez zavzpomíná na sladké guerillové začátky z Desperada. Tohle se bere trochu míň vážně, ale ještě pořád to není parodie - jen velká a upřímná zábava, ve které Robert De Niro, Steven Seagal nebo Lindsay Lohan nepůsobí nepatřičně... spíš naopak. Dost možná by se měli sebrat a seknout s kariérou, protože končit se má v nejlepším. Lindsay se konečně svlékla, De Niro si ze sebe udělal větší srandu než v Hvězdném prachu a Seagal to vzal na lehkou váhu... ano, to je taky jenom metafora. Bohužel. Je jasné, že tihle tři už to dál nedotáhnou, ale tahle série přímo kypí fajnovými postavami, hláškami, useknutými hlavami a nadšeneckou energií, kterou by od místních veteránů těžko někdo očekával. Klobouk dolů před touhle tex-mexploitation, která se netopí ve vlastním egu ani nás nemáchá v neohrabaném parodování a pomrkávání. Zlatá střední cesta je zbrocená tělesnými tekutinami a mohla by i mezi mládeží znovu dostat do módy křovinořezy, strunové sekačky nebo hadr na podlahu. To samo o sobě je přece úžasně dobrá zpráva, no ne? Tak popadněte kýbl a hybaj do kina... někdo ten krvavej bordel po Mačetovi uklidit musí.
(K)lamač srdcí (2010)
Francouzi jsou v romantických komediích dvacet let za opicema, což je jedině dobře, protože narozdíl od amerických prefabrikátů se stowattovými úsměvy a vyluxovaným scénářem ještě pořád nezapomněli jak zvládnout situační i konverzační humor. Hraje se dost na jistotu, ale s dobrým nápadem do začátku (rozbíjení vztahů na objednávku), exotickým prostředím a sympatickou hlavní dvojicí si můžete dovolit jet občas na neutrál.
Yip Man Chinchyun (2010)
Dlouho jsem v Hermanově filmografii hledal nějaký povědomý titul, ale kromě úchyláckého Untold Story ani ťuk... jeho Yip Man, ač zavání televizními kulisami, dějovými zkratkami (zjevně stačí udělat stmívačku a nasadit titulek s jiným letopočtem a je vymalováno... nebo ne?) a uspěchanými akčními scénami, má ovšem nepopiratelné charisma. Neokoukaný mládežník v hlavní roli, jištěný zkušenými nahrávači (Yuen Biao a Sammo Hung, Fan Siu-Wong), tu prochází úskalími dospívání. Právě předsunutí před Donnieho sérii a snaha nakouknout na další aspekty Yip Manova života - romantický trojúhelník, rozkol mezi jednotlivými Wing Chun styly, film dostatečně odlišují. Pořád se něco děje, takže snadno přimhouříte oko nad tím, že emoční vypětí (úmrtí, zrady, nešťastné lásky) režisér zvládá méně než velké akční scény, které obstaral neprávem pozapomenutý Tony Leung Siu Hung. Za relativně vysoké hodnocení tak film vděčí hlavně překotnému tempu - o spoustě kliček a promarněných šancí (např. podivně nastrčených Japoncích) začnete přemýšlet až poté, co odjedou závěrečné titulky. Jako předehra ke konkurenčním Yip Manům to ale funguje báječně, i díky typové podobnosti představitelů hlavních rolí. Co si mohl Herman přát víc? Teď ještě, aby někdo přišel s pořádným biopicem Bruce Lee... (70%)
Expendables: Postradatelní (2010)
Hodnotím to s odstupem tří týdnů, což by teoreticky mělo snížit moje fandovské výbuchy na minimum. Ale je to marné... Sly vzal prostě akční veterány pod kudlu a snažil se jim v mozku aktivovat centra zodpovědná nadsázku, obličejové svalstvo a další funkce. A ono to vyšlo! Pacient přežil, zbraně znovu štěkají naplno, publikum tleská a dolary se sypou. Jak už bylo řečeno stokrát: Tleskalo by, i kdyby tam jen tak stáli... jenže oni běží... dopředu, nikoliv dozadu. Za tu snahu oprášit stará klišé zvenku i zevnitř, jakkoliv to s sebou nese mnoho kompromisů a krájení času, který je každé z hvězd dopřán, si Sly zaslouží další metál. Můžeme hovořit o akčním hattricku týpka, co ještě před pěti lety znuděně pobíhal po videopůjčovnách ve filmech jako Avenging Angelo? Stallone je jako kometa, dal si chvíli pauzu, aby ozářil i jiné části galaxie, ale teď je zpátky. Nezbývá než vytáhnout dalekohledy a kochat se...
Sherlock (TV seriál) (2010)
Britské puntíčkaření a retrolook (v Londýně se ho dá docílit velmi snadno i s celým zástupem mrakodrapů a přerostlým Ruským kolem) v kombinaci se sitcomově kulometnou vyřídilkou a hravými vizuálními nápady (smsky přímo na obrazovce, šíleně deformované záběry (McGuiganův trademark) posilující dojmy ze zběsilých honiček, CSIčková vizualizace Holmesových dedukcí) staví tuhle adaptaci někam mezi starou dobrou sherlockovskou klasiku a novodobou verzi s Downeym (z té si půjčuje zejména říznější hudbu a tempo). Martin Freeman v zasmušilé poloze překvapením, Benedict Cumberbatch možná i televizním objevem roku plus tolik narážek na jejich snad příliš těsný (přitom se teprve rodící) vztah, odkazů na předlohu (ovšem nikoliv beze změn, takže i fanda je napnut do poslední chvíle) a soudobých vtípků, kolik divák unese. A jsem si jist, že nad tímhle uznale kývne jak postarší rodilý Brit, tak nadržený seriálový všežravec v srdci Evropy. Nezbývá než doufat, že po úžasně rozpustilém pilotu nezačnou docházet nápady. Vzhledem ke kvalitě britských (mini)sérií máme ale slušnou šanci na to, aby tahle nesmrtelná literární klasika dostala další upgrade, který k ní přitáhne nové fanoušky. Game is on!
Kajínek (2010)
Jákl s Brabcem míchají ve filmovém kotli Sametové vrahy s Kobrou 11 a jsou trochu přepjatě cool i v momentech, kdy to není vyžadováno (kamera bayovsky korzuje během konverzačních scén, přestřihy na detaily se snaží zamaskovat skromný rozpočet). Z průšvihu je ovšem vytahují schopní herci (Lavroněnko má charisma, které je Kajínkovi často připisováno, na Wilhelmovou si musíte postupně zvykat nejen kvůli paruce, Dlouzí neklopýtnou ani tváří v tvář lobotomizačním postsynchronům) a snaha o načančané řemeslo. Brabcovy rakursy spolu s Noidovou testosteronovou hudební polívčičkou dovedou vypíchnout klíčové okamžiky (první setkání se Slámovou, útěk z Mírova) a dají zapomenout na zdlouhavé dialogy a jen lakomě dávkovanou akci. Kajínek tak v kině působí mnohem chytřeji než v trailerech, i když za očekáváním fandů inteligentních thrillerů samozřejmě zaostane. Chytré béčko, ale pořád ještě ne dost sofistikované áčko? Každý někdy začínal a já mám pocit, že i když Jákl s Dobešem při psaní scénáře věděli, že jim Sametoví vrazi budou dýchat do zátylků, nechali svou fantazii přeci jen trochu bloudit po hollywoodských zkratkách. Jenže kdybychom Kajínkovu aféru tak dobře neznali (=koukali se na libovolný americký akčňák podle tamních skutečných událostí), zřejmě bychom brblali o poznání míň. Důkaz o tom, že slušné žánrové řemeslo se dá točit i v okoukaných tuzemských kulisách a za pár babek, právě přistál na stole. Kdyby Jákl natočil jen generický ačňák a vynechal nejslavnějšího českého vězně, možná by se mu recenzemi pročítalo snáz, ale ambice už asi k debutům patří. Pevně doufám, že další jáklovka nesejde z žánrové cesty... byla by to jednoznačně škoda, protože jak se říká... jeden hit je náhoda, dva už jsou trend. (70%).
V nejhorším případě (TV pořad) (2010)
Švýcarský nůž má tvář... Bear Grylls je nejbližší příbuzný filmového MacGyvera. Poté co proběhnul všechny džungle, planiny a hory světa, vás provede nástrahami městské džungle. Jak utéct z auta, na kterém tancuje kabel vysokého napětí, jak se nezabít v padajícím výtahu, jak uškrtit hada, zavázat tkaničku a zdrhnout před bandou naštvaných vlčáků. S trochou nadsázky, notnou dávkou britského sarkasmu, ale většinou užitečně. Kdyby se na to podívala půlka hollywoodských producentů, vymřel by žánr survival filmů po přeslici (zápletky Open Water, Frozen, Buried by se s Bearem daly vyřešit během několika vteřin).
Jennifer's Body - Bacha, kouše! (2009)
Sice to není tragédie á la Stmívání, ale mám pocit, že přesně takhle bezkrevný horor by natočila třináctiletá depresivní dívenka, kdybych jí dal kameru a základní zadání. Je to další důkaz toho, že Karyn Kusama do žánrovek nepatří a zřejmě i budíček z iluze, že Diablo Cody dokáže napsat scénář, z něhož by vykutal zlato i naprostý amatér. I těm teenagerkám proto radím, aby si s gustem pustily De Palmovu Carrie. Zjistíte totéž (střední škola je peklo, posedlí lidé jsou cool), ale v mnohem příjemnějším balení.
Železný obr (1999)
Brade, Brade... konečně jsem si na tebe po letech udělal čas a bylo to... neuvěřitelný. Ať už mě sejmul kýč nebo moje slabost pro roboty, ať už sem nemohl odlepit oči od poctivé "ruční" animace nebo roztomilých nápadů, je to vcelku jedno, protože jsem se zas cítil jako ten kluk v hlavní roli a chtěl jsem se po večerce vyplížit z okna a odběhnout do lesa za dobrodružstvím. Asi se budu muset přestěhovat z desátého patra uprostřed Prahy.
Salt (2010)
Potřebovalo by to lepšího scenáristu. Jako sůl. Prvních dvacet minut přitom budete mít jen podezření. Angelina se snaží trumfnout Matta Damona (i v lezení po římsách), Phillip Noyce oldschoolový vizuál občas ozdobí zpomalovačkou a zápletka je otřískaná, ale hezky se rozjíždí. Jenže pak se Kurt Wimmer (Ultraviolet) utrhne ze řetězu, začne vymýšlet jeden zvrat za druhým, ordinuje Angelině superschopnosti (nebo alespoň nadpozemskou dávku arogance vůči fyzikálním zákonům) a zabývá se detaily asi tak moc jako autoři fan fiction masturbací o agentu 007. Zápletka se zkrátka začne krabatit tak moc, že vás přestanou zajímat charaktery i osud všeho kolem. Noyce se sice snaží upomínat na staré dobré Vysoké hry patriotů a Angelina umí střílet a kopat, jenže to není nic platné, když Wimmer do scénáře naházel vizuální onanie a připitomělé zvraty. Noyce ho neudrží na uzdě a slepě plní jeho povely, takže Angelina ve zpomalovačkách rozhazuje trsy granátů, skáče z auta na helikoptéru, pak na výtah a nakonec se pokusí sejmout dvakrát tolik cílů, než je v podobných filmech slušné. Jako řemeslo se to dá akceptovat, pokud máte zacpané uši, ale letos zřejmě neexistuje film, který by důrazněji naznačoval, že bez dobrého základu (scénáře) se můžete přetrhnout a stejně vám to nebude nic platné. Salt osciluje mezi směšnými zvraty a dialogy, jež podává s vážnou tváří a nadsazenou akcí, která se chce vydávat za seriózní technothriller. A vždy když se chce posadit na obě židle zároveň, začnou vám cukat koutky. Nebo slzné kanálky. (5/10)
Zatím spolu, zatím živi (2010)
Prvních dvacet minut má víc akce než třetí Mission: Impossible a víc romantiky než všechny letošní rom-com rychlosplašky. Pak to, za vydatné pomoci thymolinových úsměvů hlavní dvojice, začne jet z kopce... raketovým tempem! Naštěstí to není sjezd do průšvihu, spíš o dvě dekády zpátky, kdy se over the top vyskytoval jen v hyperbolických akčních filmech a vymírajících screwball komediích. Tohle má kus od každého, přičemž Mangold se za kamerou pohybuje s elegancí a staromódností člověka, který pamatuje doby, kdy Cary Grant vozil v autě leoparda. Z dokonalé iluze vás vytrhne snad jen pár digitálních triků (a taky pár digišumů v nočních scénách... použití digitálního materiálu taky filmu trochu upírá na pompéznosti, ale tu zas dohání John Powell v reprácích), ale když přistoupíte na to, že jde jen o zábavu, nikoliv o osud světa nebo hrdinů (ti vám nejsou lhostejní, jen prostě předem víte, že jim nic a nikdo neublíží), zjistíte, že tenhle film neztrácí výkon v celém spektru otáček... a zabrzdí až pár minut po závěrečných titulcích. P.S. Cameron je sexy a Tom je bůh
Machři (2010)
Je to jenom klasická výplňovka, ve které se za velké peníze "fláká" partička Sandlerových kamarádů, ale... fóry se sypou ze všech rukávů a skříní, komedianti si kradou hlášky jako o život a všechno kličkuje skrz předvídatelnou zápletku takovým tempem, že se tomu dá v rámci žánru rodinných sandlerovek jen těžko něco vytknout. Dennis Dugan podobně jako u (J)elit ze střídačky nasadil hladivou vlezlost kombinovanou s podpásovými gagy a věřte, nevěřte... šlape to na plné otáčky. A to mám obyčejně na tyhle "lenivé kamarádčoft filmy" (viz Trable v ráji) vyloženě pifku.
Karate Kid (2010)
Jen na úvod řeknu, že dvě hvězdičky by to dostalo i s jiným, logičtějším názvem. Průšvih toho filmu totiž je, že už původní Karate Kid za moc nestál. Milujeme ho kvůli soundtracku, bonsajím a Miyagimu, ale ne kvůli akčním scénám nebo Ralphu Macchiovi (obojí je mizérie). Remake tuhle mapu předností a slabostí celkem důsledně kopíruje, tedy s výjimkou bonsají a soundtracku. Zůstává tak jen sympatický a přesně obsazený Jackie Chan - mlátí děti, vypadá zanedbaně a v mládí musel dělat vězeňského dozorce. Jeho trénink funguje i proto, že Jaden Smith je jen a jen dítětem svého otce, nikoliv hercem v jakémkoliv ohledu. Tenhle projekt dostal k narozeninám a je to poznat z každého políčka - nejvíc během akčních scén, které v jeho podání nepřipomínají ani kung-fu, ani karate, ale spíš breakdancový freestyle. Je tu snaha o nějakou tu východozápadní globalizaci, ale jako přebarvičkované asijské bistro, ve kterém vyhrává hip hop si jí teda nepředstavuju. Originál je v tomhle směru prostě přiznaný burger, který asimiloval karate v době, kdy bylo "in"... proto jeřábí kop dodnes parodují opilí lidé na večírcích a existuje spousta natěračů a leštičů. Nová verze je náhražkou... sundavání bundy z vás bojovou mašinu neudělá a ten vrut ve vzduchu z finálního souboje ožralí taky neuděláte.
Predátoři (2010)
Najít ten správný mix nových nápadů a poctivé 80s nostalgie se letos podobá hledání elixíru mládí. Faktem ale je, že nikdo z nás nemládne a tyhle staronové pokusy vždycky budou postrádat onu patinu filmů, které jsme nakoukávali kdysi dávno. Predators jsou jako perfektní domácí úkol - džungle splněno, jednotka borců splněno, vodopády, pasti, bahno a polonahý chlápek s obří kudlou splněno. Na jedničku to přesto není, protože je to zkrátka opsané... Antal režírovat bezesporu umí a komornost vynucenou rozpočtem nelze vnímat jako mínus. Pár postav, co vedou do slepých uliček naopak ano... první Predátor fungoval, protože byl prostý a nezáludný, ten druhý hlavně proto, že byl jiný než první... tenhle levoboček se o inovace nesnaží, ale v postavách Royceho a Isabelle dokazuje, že macho vojáci nemusí nutně mít svaly nebo koule. Škoda, že ostatní postavy tonou v jejich stínu a platí to bohužel i pro klíčové duo predátorů. I tak je ale tahle nesourodá dvojice důvodem, proč znovunakopnutí série stojí za vidění i případné vymodlení dalšího dílu. A klidně to může být direct-to-video, pokud se toho chytí někdo, kdo má nejen odkoukáno, ale i odtočeno. Právě Antalovo ctění řemesla, probleskující i v jinak nudném Armored, totiž Predátory vysekalo z nejhoršího. Tikající průšvih se tak změnil ve spotřební laskominku, která vyjde stejně rychle jako vešla a s trochou štěstí vzbudí zájem o báječné kluky s laserovým zaměřovačem. Myslím, že o víc jsme si ani říct nemohli...
Muži, kteří nenávidí ženy (2009)
Všudypřítomná zima, šedá krajina a pocit, že vás všichni jebou (obrazně i doslova). Hrdinové z adaptace románů Stiega Larssona, novinář Mikael a hackerka Lisbeth, na tom nejsou nejlíp. Z ulity, do které zdrhli před osobními průšvihy, je vytáhne nabídka bohatého starce, který už čtyřicet let řeší záhadné zmizení své neteře. Prostě taková rešeršní práce. Jen místo článků se tu kupí mrtvoly dívek, vypadávající z šatníků i jiného, vesměs starožitného nábytku. Pátrání nabírá otáčky, které vás postupně nutí rozepínat košili. I během ostré skandinávské zimy tu začne být pořádné horko. On je trochu ňouma, ona zas rozbije vaše představy o povolných blonďatých sexbombách. Společně pak utáhnou poctivou, trpělivou detektivku. Noříte se do ní pomalu, ale o to hůř se pak opouští, když za sebou zatáhne oponu. Nečekejte na hollywoodský remake. Stejně jako u nedávného upířího dramatu Ať vejde ten pravý půjde už jen o nadbytečné opisování.
Vrahouni (2010)
Další náhodná herecká dvojice v narychlo upečené zápletce, která se bohužel snaží být akční. Kutcherovi agenta nevěříte ani když paroháčským lustrem špikuje roštěnky, Katherine Heigl je tentokrát od začátku do konce otravná a ani jí to moc nesluší, ale hlavně se ti dva prostě nikdy nesejdou, ať už v dialogu nebo v situační komice. Tom Selleck a Catherine O'Hara jako rodiče jsou stokrát přirozenější a použitelnější, i když jim v závěru láme vaz nejdebilnější zvrat v historií celuloidové hmoty. Luketic by možná zvládnul natočit reklamu na Ferrari, kterým se Kutcher v úvodu prohání, ale když dojde na akční scény, agentské rošády a velký finiš, selhává tak trestuhodně, že máte chuť někomu narazit na hlavu prázdný kýbl od popcornu. Vsadím se, že ho vyluxujete už v půlce stopáže, protože věřte, že je příjemnější koukat na nafouklou kukuřici než na tuhle tragickou romanticky anorektickou dvojici, která se snaží tu simulovat Pana a paní Smithovi, tu zuřivě bodat prstem do navoněného kýče amerických předměstíček... sama o sobě je ovšem tak vyumělkovaná a neškodně korektní, že tahle snaha působí až ironicky. Bohužel ne dost na to, abyste se jí smáli. Subjektivně nejdelší film posledních několika měsíců.
A-Team (2010)
Je smutné, že film, ve kterém se opakovaně mluví o důležitosti timingu a dobrého plánování, má svůj vlastní plán (scénář) tak ukrutně poslepovaný a kodrcavý. Posledních deset minut digitální bonanzy a náhodných zvratů, které prostě už nějak musejí dopadnout, je trochu za trest, ale berte tu facku prostě jako daň za velepříjemné dvě hodinky strávené ve společnosti oldschoolových borců. První plnokrevná letní zábava a zas jednou hrdinové, kterým je radost fandit, ať už zdrhají z vězení, poskakují po stěnách mrakodrapů nebo plachtí s tankem někde nad Německem. Cooper, Neeson, Copley i Jackson jsou zajímaví nejen jako celek, dobré nápady nejsou udupány nejistou režií (i když na rvačky by si Carnahan mohl někoho najmout, abychom z nich něco měli) a nevýrazní záporáci naštěstí hrají většinu času druhé housle. Tým je alfa a omega, tým září a zachraňuje. Škoda, že jména ústřední čtyřky nestačila pozlatit tržby, ale jako hitech akční prequel k seriálu to funguje báječně, stejně jako letní jednohubka, která by stejně ve dvojce přišla o moment překvapení. Takže berte, dokud dávají, a hlavně moc nekoukejte těm darovaným koním na zuby. (70%)
Shrek: Zvonec a konec (2010)
Průměrná náplast na mizernou trojku. Vykrádačka klasického schématu "co kdybych žil trochu jinak" nabírá na síle až v poslední třetině, ale i tam se chytne jen spád a podtext, nikoliv vynalézavý humor z prvních dvou dílů. Ten chybí i tentokrát, což pár šustících hlášek a křečovitého poskakování zakrývá ještě hůř než unylý a zaostalý vizuál. Jděte na originál, dabing ubíjí i ty poslední pokusy o snahu dotáhnout zeleného veterána do důchodu se ctí. (50%)
Neporazitelný: Vykoupení (2010)
Že by béčková předehra k Expendables a manuál k tomu, jak vysekávat poklonu divokým osmdesátým letům? O Florentinovi víme, že tohle umí jako nikdo jiný. Pečlivě opsané dějové osnovy doplněné fotogenickými zpomalovačkami a borci, kteří propůjčují končetiny moderním stylům (akrobacie je tu možná až příliš) a snaží se zvednout ze země skomírající akční žánr. Zápletka je klasicky muklovatá, tentokrát ovšem připomínající Krvavý sport víc než kdy dřív, nicméně člověku přijde, že Florentine nasázel do scénáře méně klišé než průměrný hollywoodský scenárista (schválně si pak zajděte na Prince z Persie), a to co zbylo je spíš sympatickým pomrknutím na pamětníky. Osou ovšem není uvěřitelná proměna hlavního bijce Boyky ze záporáka dvojky do chápavého antihrdiny ve trojce... většina replik je opravdu jen úvodem k nějaké té bitce. Špičková choreografie, bez výjimky šikovní a ještě šikovnější kluci a spousta času a správných kamerových úhlů, abyste o nic nepřišli a neměli pocit, že vám někdo trhá ten nejlepší žvanec od huby. Undisputed III je zkrátka fan service, hnaná touhou trumfnout úspěšnou a opěvovanou dvojku. Ne že by v oblasti driblujících kung-fu šikulů nebyla konkurence, ale na rozdíl od Florentinova Ninji nebo thajských příspěvků u Undisputed nepřetáčíte ani při dalších zhlédnutích. Děj není bez kouzla a charaktery jsou natolik sympatické, že tu rázem máme mnohem víc než jen výkladní skříň toho, co zvládají dnešní pošuci z ringů a tělocvičen. Chybí jen dobová patina a okoukané tváře, ale to při vší vůli nemůžeme mladým borcům vyčítat. Naopak... jejich poklona kořenům žánru působí čerstvě a dravě. A je v ní naděje, že až přestanou opisovat, vykročí vpřed tou správnou nohou. Dobře si zapamatujte jejich jména... kam přijdou, tam létají třísky a hvězdičky zatraceně vysoko.
Princ z Persie: Písky času (2010)
Jake je prkno, Gemma má sex-appeal primalexové stěny, ale když se ten film rozjede, hrozně těžko se do něj strefuje, i přes chatrný scénář a vcelku neinteresovaného Newella. Ten se veze na písečné vlně obřího rozpočtu, slušně zabydlené mytologie (film vždy podrží vedlejší postavy, které dodávají humor i texturu děje) a dobrodružného feelingu, který nesmáznou ani Gyllenhaalovy telecí pohledy, ani roztřesené akční scény, ve kterých někdo zoomoval víc, než by bylo zdrávo. V režii někoho jiného by to možná bylo dospělejší a snesitelnější, ale Bruckheimerova ruka je naštěstí celkem pevná. Až tržby zřejmě rozhodnou o tom, jestli se dočkáme dalších pokusů, ale napoprvé to jakž takž vyšlo jak po stránce blockbusterové letní omáčky (v souboji s Titány Prince o notný chlup vede), tak co se týče herní adaptace (dost nevěrné, míchající dohromady Prince a Assassins Creed). Teenageři budou spokojení, hráči nebudou utíkat a labužníci nestihnou díky razantnímu tempu krvácet.
Solomon Kane (2009)
Poor man's Hugh Jackman seká všechno na kusy, hláškuje jak Constantine a prochází světem tak ponurým, že nezbude než zavzpomínat na starého dobrého Conana. Ten sice Howardově předloze moc věrný není, ale Solomon Kane k němu odkáže... oba filmy prezentují hrdinu stavěného z masa, kostí a žiletek, který se musí pořádně ohánět ve světě, kde dobro definitivně odcouvalo a pomatené ženy a čarodějnice se tu grilují rychleji než burgry v Mekáči. České reálie, šedočerné kamerové filtry a zjizvený Marek Vašut ve své asi největší zápaďácké roli fungují stejně spolehlivě jako chrčák Jamese Purefoye. Bůh se na něj vykašlal, peklo po něm pase jako nadržený pitbull a to samo o sobě je dostatečný hybatel všeho kolem. Trochu se to zadrhne až v samotném závěru, navzdory vychytaným digitálním monstrům a kulisám, protože zauzlení dějových linií nelze jen tak přetnout mečem. Michael J. Bassett z toho přesto vybruslil se ctí a nejen fandové kalené ocele budou slintat po dalším dílu, seriálu, komiksu... knize... na celuloidový přídavek si vzhledem k tržbám musíme nechat zajít chuť. O to víc si těch sto minut v krásně hnusném středověku užijte!
Parchanti (2010)
Je to lehké a zároveň těžkotonážní, je to béčkové, ale chutná to jako osmdesátková áčka. Srdnatí herci a vizuální facelift zachraňují, co se dá, ale největší překážku staví do cesty divákům zdánlivá nesourodost filmu, který vypadá a chce být moderním metrosexuálním akčňákem, ale stojí po kolena v melancholických hláškách, co zapadaly prachem, a přepálených záporácích, kterým se musíte v koutku duše smát. Losers naštěstí moc často nechtějí, abyste je brali vážně a díky Sylvainu Whiteovi nevypadají jako levoboček, co spadl do kin z regálů videopůjčoven. Nenazýval bych to předkrmem před A-Teamem nebo Expendables, protože nikdo z nás netuší, jak tenhle velký letošní návrat k čistokrevné týmové akci dopadne. Tahle roztomilá jednohubka ale v ústech nezhořkne, ať už to dopadne jakkoliv.
Zrození legendy (2010)
Scénář jak od Tsui Harka (toho novodobého), digitální (dokonce 3D) guláš jak ve Storm Riders a snaha něco sdělit prostřednictvím na sebe vršených akčních scén, které jsou tu bez ladu a skladu poskládány tak hustě, až vás začnou otravovat. Upřímně, hrdinové stráví ve vzduchu víc času než na zemi a běžná konverzace tu nemá místo - buď se tu řve (před bojem) nebo heká (při boji). Vysoký podíl bojových pasáží ale zachraňuje Pingovi alespoň trochu krk. Osobně mám pocit, že by v momentální formě neurežíroval ani reklamu na žužu, ale cit pro choreografii mu zůstal a pár dobrých nápadů se taky najde (brnění našité přímo do těla). Věčná škoda, že těch špatných je o tolik víc a někdo je do scénáře pouští pod tlakem. Jsou to vlastně tři braky v jednom, navzájem se překřikující a hlásící se o slovo... příběh o pomstě, národní hrdosti a mravní čistotě, přičemž všechny složky se snaží mít svůj vlastní dějový oblouk, skřípavě narážejíc do těch ostatních. S ovladačem v ruce je to hezká procházka po spíše čínských než hongkongských filmových dějinách, okořeněná úchvatným comebackem Chiu Man Cheuka... ale jako epický celovečerák? Dokonalý overkill, který chce mít od všeho trochu jako děcko při první návštěvě cukrárny. Záleží jen na vás, kolik sladkého snesete.