Pět hvězdiček jsem filmu nedala, jen protože to není můj žánr. Ale kdyby byl, Jeden musí z kola ven by se umístil mezi top 10 mého žebříčku. Nebudu předstírat, že jsem film pochopila ve všech jeho kličkách a náznacích, ale myslím, že to není důležité, protože toto je jeden z těch filmů, u kterých musí pár otázek zůstat viset ve vzduchu. Co ovšem dělá film výjimečných a skvělým je excelentní obsazení s Garym Oldmanem v čele. Jeho pan Smiley je osamělý člověk, kterému se v očích zračí vykřičník, abyste se před ním měli na pozoru.
Pokud se někdo těší na pohádkové dobrodružství pro děti, bude zklamán. Hugo a jeho velký objev je úplně jiným filmem, než si dává myslet trailer. Je to film, který si užijí fajnšmekři kinematografie a labužníci 3D, protože to je ve filmu využito rozumně a cíleně a okamžitě vás vtáhne do děje, jak to dokázal jen Avatar. Nic na vás nelítá, nic vás neleká. Naopak si můžete vychutnat nádheru a barvitost francouzského nádraží 30. let se všemi jeho hodinami, postavičkami a krámky. Všichni představitelé hrají výborně, a jako vždy nejvýraznější a nejvděčnější je postava nádražního komisaře v podání Sacha Barona Cohena. Velkým mínusem filmu je ovšem jeho přílišná rozvleklost v první polovině. V té jen vidíte, jak Hugo utíká po nádraží před komisařem a jeho velkým psem, krade součástky a jídlo, spravuje hodiny a seznamuje se se schovankou zahořklého prodavače mechanických hraček, ze kterého se vyklube průkopník kinematografie, který byl zapomenut a sám na všechno raději zapomněl. První polovinu filmu si vlastně myslíte, že jde jen o opravu jednoho malého robota. Robot je ale opraven a ještě značná část stopáže zbývá. A od tohoto okamžiku příběh nabere na obrátkách a vy se dojatí vracíte na samé začátky, kdy vznikal film, a kdy byla na prvním místě fantazie a filmová kouzla se dělala ručně. Nebýt mé lásky k filmu, dala bych o hvězdičku méně. Není to film dějový, ale emoční.
Nebezpečná metoda je poklidnou mořskou hladinou, pod kterou vřou netušené sopky. Lidé jsou navenek sterilní a sebeovládající se. Jako kontrast k nim potom působí šílená Sabina ve vyčerpávajícím podání Keiry Knightley. Ale lidské pudy a touhy si žádají víc než jen akademický popis. Nebezpečná metoda je nejnormálnější Cronenbergův film a touha po Oscarech z něj jen číší, přesto je to dílo, které všichni fanoušci Cronenberga musí zařadit do svého portfolia a jako fakt přijmout novou tvůrčí etapu tohoto režiséra. Ta od bizarnosti a nechutnosti přes syrové násilí zřejmě míří do mnohem tišších vod zneklidňujících a brilantních konverzací, které dávají tušit něčemu mnohem temnějšímu a složitějšímu. Potěšilo mne, že se Cronenberg většinou držel faktu o psychoanalýze (až na drobnosti, zvláště seznámení Junga a Freuda, které proběhlo mnohem dříve, než Jung potkal Sabinu, ta rozhodně katalyzátorem tohoto setkání nebyla) a snažil se neudělat ze vztahu Sabiny a Junga středobod příběhu, což se podle mne podařilo jen z části, protože je třeba nalákat i romantiky chtivé diváky. Rozhodně budou ale zklamáni ti, kteří od filmu čekají kontroverzní sadomasochistické erotické scény s Keirou. Takových okamžiků tam je jen pár a rozhodně člověka nezvednou ze židle. Všechno se přesouvá ke konverzacím mezi Freudem a Jungem, mezi Jungem a Sabinou a mezi Jungem a Otto Grossem, sexem posedlým a živočišným psychiatrem ztvárněným Vincentem Casselem. Zvláště rozhovory mezi Jungem a Freudem vyvolávají rozkošnické pocity. Jako každou zimu nám kina předkládají vážná dramata, a jako každou zimu, stojí několik z nich za to shlédnout. Pro mne je Nebezpečná metoda jedním z těchto dramat.
Jedno z mých prvních fantasy dobrodružství. Někdy prostě musíte ten mozek vypnout a bavit se bizarními kostýmy, postavami, příběhem, kýčovitostí a hudbou od Queen.
Pokud sérii Underworld znáte a nečekáte prudkou originalitu ani extra herecké výkony budete spokojeni. Je to stejná zábavná modrými filtry zbarvená blbost jako obvykle. Selene má dceru, která je podle jedné recenze extra protivná. Toho jsem si ale za celou dobu nevšimla, pokud za protivnou nepovažujete pasivní postavu, kterou je třeba zachraňovat. Chybí Michael a místo něj nastupuje upír-policajt, který pobral tolik charismatu jako postava z reklamy na deodorant. Díkybohu si tvůrci vystačili jen s pár rádoby oduševnělými dialogy a většinou se soustředili na akci, která je jako vždy efektní, přehnaná a nepravděpodobná. Pro fanoušky Underworld obstojné pokračování. Pro hledače něčeho víc než jen hezkého videoklipu to ale není.
Když jsem se dozvěděla, že Fincher chystá vlastní verzi Mužů, kteří nenávidí ženy, byla jsem si jistá, že je to zbytečná záležitost. V té době jsem už měla do mozku vypálenou švédskou verzi, a ta se pro mě stala alfou omegou. Dnes jsem ráda, že jsem ty dva filmy mohla porovnat. Fincher se mnohem více držel knižní předlohy, a to jen aby si záhadu s Harriet vyřešil po svém. Je temnější a depresivnější a z Daniela Craiga charisma stříká na všechny strany, tudíž mu toho svůdníka věříte, i když se toho ve filmu nevyužívá. Lisbeth Rooney Mara je křehčí, ale rozhodně není šílenější a nebezpečnější než Lisbeth Noomi Rapace, jak mnozí tvrdili. Film Nielse Opleva je komorní detektivkou a drží se při zemi, takže je důvěryhodnější, a to i díky civilním postavám. Zkrátka více věříte, že tohle se může dít. Fincher je puntičkář a s takovou si vybíral i herce, kteří jsou až příliš dokonalí. Každá scéna je perfektně nastíněna, rysy jednotlivých postav jsou umocněny a hudba je syrová. Fincher více tlačí na pilu a pod pokličkou dokonalosti nenechá film dýchat. Film působí příliš odtažitě a chladně. Oplevův film je lidský a realistický a i proto místy tolik děsivý, prostě věříte, že se tohle může dít. Fincherův je ztisňující už svou atmosférou a neskutečný každým záběrem, působí až nadpozemsky. Fincher natočil depresivní sen, Oplev realistický film s lidmi, které můžete potkat na ulici a kterým se stalo nebo se dějě něco špatného a musí to řešit. Mám ještě výtku k Fincherovi: některé odbočky nebylo třeba vůbec ve filmu zmiňovat, (např. pomoc Wangera Mileniu) i když byly v knize, protože nedostaly dost prostoru a film tak působil zmatečnějším dojmem.
Čtyři hvězdičky za to, že Harry Potter je pořád nadstandard v dnešním světě fantasy, ale tenhle díl by se dal označit za drahou telenovelu okořeněnou o kouzelnickou hůlku a temné kulisy, nebo taky za klid před bouří.
Film je oživlou vzpomínkou na něco, co jsem viděla jako dítě. Znáte to, v hlavě vám zůstanou barevné šmouhy postaviček a vy nevíte, jestli byly součástí skutečného filmu, nebo si je dokreslila vaše fantazie. Ano, toto je kult, dozvěděla jsem se, ale pro mě to drahokam vynořený z minulosti. Muppety jsem nikdy moc v lásce neměla, ale Temný krystal je onou výjimkou z pravidla a kouzelným příběhem o boji dobra a zla.
Co Japonci nepodají v hraném filmu, to hravě doženou v animovaném. 5 centimetrů za sekundu je nádherný příběh o osamocené cestě vlakem přes celou zemi, kvůli setkání s nejlepší přítelkyní. Vlaky ale mívají zpoždění a spoje nečekají, a tak přichází nervozita, pak frustrace a nakonec přes všechny překážky kýžený cíl. Ale cestou vlakem příběh nekončí. Film vypráví o dětském přátelství a o tom, že v dospělosti, už pro něj není místo a zůstává jen vzpomínka.
Pokud jdete na taškařici, ve které hlavní hrdinové mají náhodou jméno Sherlock Holmes a Watson, budete spokojeni. Pokud se ale těšíte na regulérní adaptaci díla A. C. Doyla, tak si raději pusťte seriál Sherlock, protože tento film krom jmen nemá s klasickým dílem nic společného. Akce jsou cool, Robert Downey je cool, Watson je cool, zpomalovačky jsou nejvíce cool, a taky je tam spousta cestování, rvaček a naprosto zbytečná postava Noomi Rapace coby mdlé cikánky. Mnohem sympatičtější je tady Kelly Reilly, a kdyby se jí dalo více prostoru, bylo by to jedině dobře. Profesor Moriarty je fajn, ale jeho potenciál i potenciál jeho představitele je trestuhodně nevyužitý. Děj si nepamatuji a nepamatuji si ani žádnou hlášku, i když vím, že jich tam byla spousta. Jediné, co vám zbude v paměti je kočkování mezi Watsonem a Sherlockem. Guy Ritchie nenechal z původního díla kámen na kameni. Jo, já vím, pojal to jinak, řeknete si. Ale mně to spíše připadá, jako kdyby někdo knihu sežral, zapil to vodkou, ve které rozpustil pastelky, dal si na to mariánku, pak to vyzvracel a slepil to dohromady. Barevnost a kejkle jsou sympatické, ale jediné, co se dá na filmu pochválit je hudba Hanse Zimmera. Naštěstí film je přiblbe zábavný a utekl rychle.
Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale 80% procent to u mě nedosáhlo. On - flegmatický sukničkář, bohatých rodičů syn, má pěknou vyřídilku, životem proplouvá s lehkostí a ve skutečnosti ho nic moc netrápí. Ona sympatická, ukecaná, krásná umělkyně a sociální pracovnice(?), jde raději hned k věci a má Parkinsonovou chorobou v těle. On se zamiluje, dají si rande a hned na to vlítnou. Klasická hollywoodská romance bez stupidních grimas a komických situací, bez zdráhající se ženské hrdinky, kterou musíte nejdříve opít, aby s ní byla sranda. Hodně jsou ve filmu vidět prsa Anne Hathaway, protože spolu hlavní hrdinové moc moc souloží. Mezi Hathaway a Gyllenhaalem to jiskří a obě jejich postavy jsou sympatické, a spolu tak tvoří jeden z nejslušivějších párů romantických komedií. Film je milý, nijak křečovitý, ale pořád staví na klasickém klišé: potkají se, jsou spolu na půl, nejsou spolu, jsou spolu úplně, nejsou spolu, jsou spolu a láska nemoc překoná. Ale pokud si máte vybrat mezi jakoukoliv romantickou komedií s J. Anniston nebo Kutcherem nebo dvěma tucty dalších a touto, vsaďte na Lásku a jiné závislosti.
A pokud se vám film líbil, ale máte raději věci více na doraz a intenzivnější, doporučuji úžasný korejský film s podobným tématem http://www.csfd.cz/film/197196-nae-meori-sogui-jiugae/
Můj první Mission Impossible, a ještě k tomu tak povedený a s nenapodobitelným britským humorem v podání Simona Pegga.Jako u málokterého filmu jsem nevyhlížela závěrečné titulky a bavila jsem se až do konce (jsem člověk neposedný a nevydržím dlouho na jednom místě). Někdo spílá na málo akční závěr. Já na něj nespílám, bavil mě moc (hlavně operace nad žhavým počítačem), ale znám i třeskutější scény, a všechno jde udělat lépe. Humor, technické hračičky, zdravotně nezávadný Tom Cruise a pořádná dávka sebeironie, na něco z toho se musí chytit i něžné polovičky :-) Nemám srovnání s dřívějšími díly, které mě minuly, ale nedovedu si představit, že by mě bavily více. Jen škoda Michaela Nyqvista. Jako hlavní záporák mohl dostat více prostoru.
Pěkně depresivní film o ženě, která ač je sama v hajzlu největším, pořád bojuje za sebe i za ostatní. Neznám detaily případu, ale naprosto věřím tomu, že co musela hrdinka zažívat, je pravda. Já být jí, zdekuju děcka a vydám se někam, kde jediným slušným živobytím není jen práce v dole. A pokud je většina věcí ve filmu pravda: tak co to je za kraj, že všichni chlapi kolem jsou svině? Doufám, že se ta nemoc nerozšíří.
Jediná vada na kráse: Charlize je na hlavní hrdinku až příliš krásná.
Co si budeme nalhávat: Pixar to není a dabing leccos zabije, takže z toho nebudete mít takový požitek jako američtí diváci. 3D nerušilo a při barevnosti filmu bylo i rozumně využité. Před Vánoci je to právě ten akurátní film pro děcka, abyste je ještě více natěšili ke stromku (ačkoliv doufám, že se budou pořád více těšit na Ježíška než na Santu). Postavy byly stereotypní (vlídná pani Santa Clausová, snaživý poskok skřítka, nespokojený a brblající děda a samozřejmě podceňovaný šaškovský hlavní hrdina s dobrý srdcem - být na mě, nechala bych u korespondence, ale hold děcka potřebují vědět, že to největší dobro a obětavost vždycky odměny dojde), až na technokrata bráchu Steva, který není takovým hajzlem, jak byste čekali. Film nenudí, přichází s novými gegy a situacemi. Příjemná jednohubka. A největší plus? Žádná zvířátka nemluví.
Věc: Počátek má tu smůlu, že těží ze svého třicet let starého předchůdce, že se musí držet nastavených pravidel a nemůže se vzdalovat z cesty. Věc: Počátek má ale taky to štěstí, že v rámci žánru v roce svého uvedení do kin nemá konkurenta. Mezi nesmysly a odpadem, které si říkají horor, a které raději ani nebývají uváděny do kin, mu cestičku pěkně vyšlapala stará Věc, a natěšení ale obávající se fanoušci a milovníci hororu.
Pokud by do kin přišla Věc: Počátek jako první, neměla bych problém jí dát pět hvězdiček, ale jelikož měla cestu až příliš ulehčenou a leccos zbabrala (nelogické nepromyšlené chování Věci, replikování oběti bez toho, aby se znehodnotily šaty nebo ve chvíli kdy není šance nalézt jiné šaty - závěrečná scéna na lodi ). Herci byli fajn, nemůžu hanit ani Mary Elizabeth (třebaže nebyla takovým tahounem jako Kurt Russel), ani vedlejší postavy. Ale prequel přišel až jako druhý a jediné, čím film vylepšil byly efekty, kterých ani nebylo třeba.
Ač nemám příliš v lásce filmy o klucích, kteří vyrůstali v tvrdém prostředí ulice a o tom, jak se to na nich podepsalo, házím za hlavu předsudky a doufám, že Ben Affleck na režisérské židli ještě nějakou dobu ztvrdne.
A já jsem si říkala, kde se mi tahle srdcovka mého náctiletého mládí ztratila. Seriálový Drácula tak televizní, jak jen může být. Čtyři hvězdičky z nostalgie a vzpomínek. Regulérní komentář dodám po novém shlédnutí. Jen by mě zajímalo, jestli má tento seriál něco společného s chystaným stejnojmenným filmem Tima Burtona.
Ještě nejsem žena středního věku, po miminku netoužím, ale jsem ochotná se usmívat u traileru na "ženský" film, i přesto, že vedle mě sedí IT kamarádi, kteří si znechuceně odfrkávají. Hurá, opravdu jsem žena, a žádný polomuž :-). Ale vážně, Ivana Chýlková je naprosto úžasná, Kotek se snaží, ale nestíhá a gay kamarád Ondřeje Sokola je dokonalý (připadá mi to, nebo všechny single ženy mají správňackého gay kámoše, včetně mě?). Mno, ačkoliv ten film skončil, jak skončil musel - mateřstvím, tak i přesto jsem odcházela neznechucená typickým klišé, je to příjemné zčeření rybníčku českého filmu. Humor přítomný je, ale je servírován tak opatrně jako sůl člověku s nemocnými ledvinami. Dramatu, ani žádné velké tragédie i přes smrt se nedočkáme (díkybohu), takže nám vznikl takový solidní klidný český film, ve kterém se nehoupou žádné velké emoce, ale obyčejné lidské nevyhrocené city, tak jak je známe. Ve správném dávkování je síla.
Je to Emmerich, tvůrce filmů, kde padají mrakodrapy a hoří íkontinenty, kde mimozemšťané chtějí vymýtit svět nebo na nás padá obří asteroid. Tentokrát se ale náš apokalyptický svět nemusí vyrovnávat s žádnou lidstvo ničící katastrofou. Tentokrát se musíme vyrovnat se lží, o které se nás Emmerich snaží přesvědčit. Ta lež se týká Shakespeara a jeho her, které prý jeho nejsou.
Až překvapující je výsledek, ke kterému se Emmerich dopracoval. Místo monumentálních scén na planetu, město, kosmickou loď, tady vidíme jeviště a zbraněmi zde nejsou lasery, ani tornáda, ale slova. Co dialog, to perla. A herci skutečně hrají. Výborné historické drama, o jehož pravdivosti, ať si každý myslí, co chce.
Jestli půjde horor tímto směrem, je žánr mrtvý. Mládežníci jdou jeden za druhým, místy zábavné, ale originalita si vzala dovolenou, tady šlo jen o promíchání detailů a další hezké tváře.
Černá vdova, které fandím. Zabili jí manžela, když spolu odcházeli od oltáře. Pachatelé byli akorát pitomci, co se občas scházeli a jednou si hráli, hráli, až dohráli. Hraní si na život jim zatrhla právě ona fešná vdova. Vtrhne jim do života, omotá si je kolem prstu a vyžaduje spravedlnost bez ohledu na to, jak osamělí, nešťastní, šťastní, za rodinu zodpovědní, zábavní, pohlední nebo provinilí pachatelé jsou. Černá nevěsta vraždí, a to vždy s chladným srdcem a bez výčitek. Jde a jde a nezastaví ji ani vidina vězení. Skvělý film, kde s postupujícími minutami už víte, jak to celé skončí. Sice na mě chování hrdinky působilo někdy až příliš chladně, jako by byla stroj, žádné zaváhání, žádné slitování, což se potom přeneslo na celou atmosféru filmu. Bylo to nějak úplně bez emocí a občas přitažené za vlasy, hlavně ta samozřejmost, s jakou černá vdova vplouvala jako femme fatale do životů mužských vrahů. K čemu ale já mám výtky, to zřejmě bylo režisérovým záměrem.
Noirovka, jak má být. Možná si pamatujete počin z roku 1996 Ďábelská lest s Isabelle Adjani a Sharon Stone. Ač je to téměř nemožné, novější verze se mi líbila víc, ale to jen protože, jsem ji viděla první. Ale Ďábelské ženy tady byly dříve a taky dříve vraždily, mno, i když nakonec to bylo trochu složitější. Důležité je, že jsem si zápletku vůbec nepamatovala, takže jsem si všechno prožila pěkně znovu, a většinu filmu si tak dřela jamku mezi bradou a rty, což je u mě známka napětí. Hereckým výkonům nemám co vytknout, zápletce taky ne, jen ten konec je tak trochu levný, bez toho náznaku, že zase může být něco jinak, by to bylo lepší.
Hledala jsem Holmesovský film, který neznám se starou dobrou atmosférou mlhou zahaleného Londýna, hlavně ať to nepřipomíná počin s Robertem Downeym. Našla jsem Vraždu na úrovni, což je snad nejprofáklejší kriminální příběh všech dob. Takže, když jsem minutu po úvodních titulcích zjistila, že se budu dívat na další adaptaci o Jacku Rozparovači, v duchu jsem se modlila, ať to má aspoň dobrou formu. A hle, vyklubal se z toho film, který obsahuje všechno to, co si pod pojmem zamlžené uličky, Londýn, Temže, 19. století, Holmes, hrůza a napětí dovedete představit. Zápletka i rozuzlení je stejné jako například v Z pekla, ale podání je tomu na hony vzdálené. Doporučuji jako povinné kino pro všechny milovníky klasiky. Jen té krve mohlo být více, sem by se to hodilo, ale režisér se nás hold rozhodl šetřit.
Rada na začátek: neberte ten film vážně. Spíše než o horor se jedná o vzdání holdu těm starým duchařským příběhům, kde největším strašidlem byla paní v černém závoji, duchové s křídově bílými a pitvořícími se obličeji a...ano, a ďábel. Atmosféra slušná, nápad aspoň trochu odlišný od všech těch příběhů se strašidelnými domy a podobně, ale jinak se jedná o levný (ve finančním smyslu) film, kde veškeré efekty obstarávají barevné filtry, hry se světlem a kostýmy, které se jen sem tam mihnou, protože ukázat je naplno by byl průser a vy byste zjistili, že o chlup lepší mají i ve vaší půjčovně. Pro slabší nátury bude film hrůzný až dost, ti, co mají leccos nakoukané, se přistihnou s nechápavým úsměvem a neustále se opakujícím WTF? Doporučuji se podívat večer, odpoledne byste se mohli jen smát.
Svěží sci-fi, která to hraje na efekt, jak jinak potom vysvětlit všude dokonalou a na deseticentimetrových podpatcích běhající Amandu Seyfreid, to nic, to ze mě mluví jen čistá závist: Amandě to prostě slušelo jako nikde :-) Upřímně se přiznám, že z filmu jsem měla mírné obavy, ačkoliv letos mě už překvapily nejméně tři béčkové a romantikou zavánějící vědecko fantastické příběhy (Správci osudu, Dokonalý kód a Všemocný), ale nakonec jsem byla příjemně překvapena. Nejedná se o nikterak originální ideu: Robin Hood bohatým beroucí a chudým dávající - čas. Ano, nápad s časem originálním je, to ostatní už ne, většinu jste někde už viděli. Ale důvod proč se na to dobře kouká není kvůli chytrosti filmu, ale kvůli tomu, jak rychle to odsejpá, kvůli tomu, že Amanda a Justin si hrají na Bonnie a Clida budoucnosti (je to takové klišé, že mírnému úsměvu se prostě neubráníte), protože je to další milý přírůstek do podzimního období lehce nadprůměrných filmů, a prostě...prostě, protože se na to dobře kouká. Kontrast mezi chudinskými ghety a sterilními milionářskými čtvrtěmi je bezútěšný, a já si musela přiznat, že se mi nelíbila ani jedna podoba, protože milionáři mají místo zábavy zlatou klec a chudáci většinou jen pár hodin do smrti a zpocená čela. Ale lidi, jděte na ten film, poprvé se vám líbit bude, podruhé vás na to koukat ani nenapadne. A navíc, je to UNI snímek. Jen Cillian Murphy mohl dostat více prostoru; ještě jeden díl a vsadím se, že by se ta rozporuplná postava správce času přiklonila na stranu dobra, a to by byl větší emocionální zážitek než Justin a Amanda hrající svlíkacího pokera. A ne, ve filmu se spolu nevyspali :-)
Nejsympatičtější na filmu bylo to, že jsem od něj moc nečekala, ale dostala skvělý komorní katastrofický počin, ať to zní jakkoliv podivně. Největším přínosem pro mě byla absence jakýchkoliv klišé: děti umírají, žádný otec, který zachraňuje rozpadající se rodinu (manželka je nevěrná, ale je to hold součást života), sympatické postavy umírají, nevíte, kdo přijde na řadu jako další. Filmaři se nebáli ukázat herecké hvězdy s pěnou u pusy i v bezcitné přesto lidsky pochopitelné pozici (skvělý Jude Law). Nevíte, co přijde, kdo přežije, a zda-li vůbec někdo přežije. Film je nabitý hvězdami, až z toho jde strach, že bude kvůli nim upozaděn příběh, ale to se neděje. Herci tady jsou od toho, aby svými výkony podtrhli, nikoliv překrývali. V neposledním řadě obrovský plus dávám za vědci potvrzenou pravdivost postupů, které by byly za podobné katastrofy uplatněny.
Zlákána trailerem, pochybující po recenzích, vlažný pocit mající v kině. Tvářilo se to jako psychologické drama a thriller dohromady, zůstala z toho jen lehce nadprůměrná herecká óda. Ačkoliv měl film téměř dvě hodiny, nemůžu říct, že jsem se nudila, lehké napětí je nám servírováno v každém okamžiku, žádný okamžik ale nebyl překvapením. Film působí jako přesně nalajnovaná linka, které je nutné se držet, v mysli se mi ozvalo slovo "nevybočovat", a pak název jednoho totalitního režimu (o tom ale film nebyl). Do postav jsem příliš nepronikla, možná protože mi jejich pohnutky a osudy byly pouze nastíněny a já jim ten jejich smutek nevěřila. Na to, jaké parádní obsazení film měl, se z toho dalo vyždímat víc. Příliš vykalkulované, ale dobře zahrané nesympatické postavy.
Psychedelický, možná trochu přeceňovaný snímek s podmanivou hudbou. Je to jako zfilmovaný sen, místy zběsilý, místy pomalý, ale plný dojmů. Výborný Ryag Gosling v mé oblíbené pozici sociopata. Když se s někým sblížíte, začínáte za něj nést částečnou zodpovědnost. Najednou se nejde distancovat, z té anonymní postavy se totiž stal člověk se jménem. A když se něco pokazí, vždycky za to někdo zaplatí. Jde jen o to rozhodnutí: vzít to na sebe, nebo od toho utéct?
Polanski, ty blázne, co jsi to natočil? Vždyť já ani při závěrečných titulcích nevím, kde končí představy a kde začíná pravda. Ze spořádaného průměrností zavánějícího a spolehlivého podnájemníka se stává černá ovce domu, které je vyčítáno nepatřičné chování. Ztište tu hudbu! Minulá podnájemnice skočila z okna. Ubohá paní s dcerou - chtějí je vystěhovat. A co ty egyptské hieroglify na záchodě a strnulé postavy? Není divu, že skočila, z toho by se zbláznil každý.
Moje komentáře
Jeden musí z kola ven (2011)
Pět hvězdiček jsem filmu nedala, jen protože to není můj žánr. Ale kdyby byl, Jeden musí z kola ven by se umístil mezi top 10 mého žebříčku. Nebudu předstírat, že jsem film pochopila ve všech jeho kličkách a náznacích, ale myslím, že to není důležité, protože toto je jeden z těch filmů, u kterých musí pár otázek zůstat viset ve vzduchu. Co ovšem dělá film výjimečných a skvělým je excelentní obsazení s Garym Oldmanem v čele. Jeho pan Smiley je osamělý člověk, kterému se v očích zračí vykřičník, abyste se před ním měli na pozoru.
Hugo a jeho velký objev (2011)
Pokud se někdo těší na pohádkové dobrodružství pro děti, bude zklamán. Hugo a jeho velký objev je úplně jiným filmem, než si dává myslet trailer. Je to film, který si užijí fajnšmekři kinematografie a labužníci 3D, protože to je ve filmu využito rozumně a cíleně a okamžitě vás vtáhne do děje, jak to dokázal jen Avatar. Nic na vás nelítá, nic vás neleká. Naopak si můžete vychutnat nádheru a barvitost francouzského nádraží 30. let se všemi jeho hodinami, postavičkami a krámky. Všichni představitelé hrají výborně, a jako vždy nejvýraznější a nejvděčnější je postava nádražního komisaře v podání Sacha Barona Cohena. Velkým mínusem filmu je ovšem jeho přílišná rozvleklost v první polovině. V té jen vidíte, jak Hugo utíká po nádraží před komisařem a jeho velkým psem, krade součástky a jídlo, spravuje hodiny a seznamuje se se schovankou zahořklého prodavače mechanických hraček, ze kterého se vyklube průkopník kinematografie, který byl zapomenut a sám na všechno raději zapomněl. První polovinu filmu si vlastně myslíte, že jde jen o opravu jednoho malého robota. Robot je ale opraven a ještě značná část stopáže zbývá. A od tohoto okamžiku příběh nabere na obrátkách a vy se dojatí vracíte na samé začátky, kdy vznikal film, a kdy byla na prvním místě fantazie a filmová kouzla se dělala ručně. Nebýt mé lásky k filmu, dala bych o hvězdičku méně. Není to film dějový, ale emoční.
Nebezpečná metoda (2011)
Nebezpečná metoda je poklidnou mořskou hladinou, pod kterou vřou netušené sopky. Lidé jsou navenek sterilní a sebeovládající se. Jako kontrast k nim potom působí šílená Sabina ve vyčerpávajícím podání Keiry Knightley. Ale lidské pudy a touhy si žádají víc než jen akademický popis. Nebezpečná metoda je nejnormálnější Cronenbergův film a touha po Oscarech z něj jen číší, přesto je to dílo, které všichni fanoušci Cronenberga musí zařadit do svého portfolia a jako fakt přijmout novou tvůrčí etapu tohoto režiséra. Ta od bizarnosti a nechutnosti přes syrové násilí zřejmě míří do mnohem tišších vod zneklidňujících a brilantních konverzací, které dávají tušit něčemu mnohem temnějšímu a složitějšímu. Potěšilo mne, že se Cronenberg většinou držel faktu o psychoanalýze (až na drobnosti, zvláště seznámení Junga a Freuda, které proběhlo mnohem dříve, než Jung potkal Sabinu, ta rozhodně katalyzátorem tohoto setkání nebyla) a snažil se neudělat ze vztahu Sabiny a Junga středobod příběhu, což se podle mne podařilo jen z části, protože je třeba nalákat i romantiky chtivé diváky. Rozhodně budou ale zklamáni ti, kteří od filmu čekají kontroverzní sadomasochistické erotické scény s Keirou. Takových okamžiků tam je jen pár a rozhodně člověka nezvednou ze židle. Všechno se přesouvá ke konverzacím mezi Freudem a Jungem, mezi Jungem a Sabinou a mezi Jungem a Otto Grossem, sexem posedlým a živočišným psychiatrem ztvárněným Vincentem Casselem. Zvláště rozhovory mezi Jungem a Freudem vyvolávají rozkošnické pocity. Jako každou zimu nám kina předkládají vážná dramata, a jako každou zimu, stojí několik z nich za to shlédnout. Pro mne je Nebezpečná metoda jedním z těchto dramat.
Flash Gordon (1980)
Jedno z mých prvních fantasy dobrodružství. Někdy prostě musíte ten mozek vypnout a bavit se bizarními kostýmy, postavami, příběhem, kýčovitostí a hudbou od Queen.
Underworld: Probuzení (2012)
Pokud sérii Underworld znáte a nečekáte prudkou originalitu ani extra herecké výkony budete spokojeni. Je to stejná zábavná modrými filtry zbarvená blbost jako obvykle. Selene má dceru, která je podle jedné recenze extra protivná. Toho jsem si ale za celou dobu nevšimla, pokud za protivnou nepovažujete pasivní postavu, kterou je třeba zachraňovat. Chybí Michael a místo něj nastupuje upír-policajt, který pobral tolik charismatu jako postava z reklamy na deodorant. Díkybohu si tvůrci vystačili jen s pár rádoby oduševnělými dialogy a většinou se soustředili na akci, která je jako vždy efektní, přehnaná a nepravděpodobná. Pro fanoušky Underworld obstojné pokračování. Pro hledače něčeho víc než jen hezkého videoklipu to ale není.
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Když jsem se dozvěděla, že Fincher chystá vlastní verzi Mužů, kteří nenávidí ženy, byla jsem si jistá, že je to zbytečná záležitost. V té době jsem už měla do mozku vypálenou švédskou verzi, a ta se pro mě stala alfou omegou. Dnes jsem ráda, že jsem ty dva filmy mohla porovnat. Fincher se mnohem více držel knižní předlohy, a to jen aby si záhadu s Harriet vyřešil po svém. Je temnější a depresivnější a z Daniela Craiga charisma stříká na všechny strany, tudíž mu toho svůdníka věříte, i když se toho ve filmu nevyužívá. Lisbeth Rooney Mara je křehčí, ale rozhodně není šílenější a nebezpečnější než Lisbeth Noomi Rapace, jak mnozí tvrdili. Film Nielse Opleva je komorní detektivkou a drží se při zemi, takže je důvěryhodnější, a to i díky civilním postavám. Zkrátka více věříte, že tohle se může dít. Fincher je puntičkář a s takovou si vybíral i herce, kteří jsou až příliš dokonalí. Každá scéna je perfektně nastíněna, rysy jednotlivých postav jsou umocněny a hudba je syrová. Fincher více tlačí na pilu a pod pokličkou dokonalosti nenechá film dýchat. Film působí příliš odtažitě a chladně. Oplevův film je lidský a realistický a i proto místy tolik děsivý, prostě věříte, že se tohle může dít. Fincherův je ztisňující už svou atmosférou a neskutečný každým záběrem, působí až nadpozemsky. Fincher natočil depresivní sen, Oplev realistický film s lidmi, které můžete potkat na ulici a kterým se stalo nebo se dějě něco špatného a musí to řešit. Mám ještě výtku k Fincherovi: některé odbočky nebylo třeba vůbec ve filmu zmiňovat, (např. pomoc Wangera Mileniu) i když byly v knize, protože nedostaly dost prostoru a film tak působil zmatečnějším dojmem.
Harry Potter a Princ dvojí krve (2009)
Čtyři hvězdičky za to, že Harry Potter je pořád nadstandard v dnešním světě fantasy, ale tenhle díl by se dal označit za drahou telenovelu okořeněnou o kouzelnickou hůlku a temné kulisy, nebo taky za klid před bouří.
Temný krystal (1982)
Film je oživlou vzpomínkou na něco, co jsem viděla jako dítě. Znáte to, v hlavě vám zůstanou barevné šmouhy postaviček a vy nevíte, jestli byly součástí skutečného filmu, nebo si je dokreslila vaše fantazie. Ano, toto je kult, dozvěděla jsem se, ale pro mě to drahokam vynořený z minulosti. Muppety jsem nikdy moc v lásce neměla, ale Temný krystal je onou výjimkou z pravidla a kouzelným příběhem o boji dobra a zla.
5 centimetrů za sekundu (2007)
Co Japonci nepodají v hraném filmu, to hravě doženou v animovaném. 5 centimetrů za sekundu je nádherný příběh o osamocené cestě vlakem přes celou zemi, kvůli setkání s nejlepší přítelkyní. Vlaky ale mívají zpoždění a spoje nečekají, a tak přichází nervozita, pak frustrace a nakonec přes všechny překážky kýžený cíl. Ale cestou vlakem příběh nekončí. Film vypráví o dětském přátelství a o tom, že v dospělosti, už pro něj není místo a zůstává jen vzpomínka.
Sherlock Holmes: Hra stínů (2011)
Pokud jdete na taškařici, ve které hlavní hrdinové mají náhodou jméno Sherlock Holmes a Watson, budete spokojeni. Pokud se ale těšíte na regulérní adaptaci díla A. C. Doyla, tak si raději pusťte seriál Sherlock, protože tento film krom jmen nemá s klasickým dílem nic společného. Akce jsou cool, Robert Downey je cool, Watson je cool, zpomalovačky jsou nejvíce cool, a taky je tam spousta cestování, rvaček a naprosto zbytečná postava Noomi Rapace coby mdlé cikánky. Mnohem sympatičtější je tady Kelly Reilly, a kdyby se jí dalo více prostoru, bylo by to jedině dobře. Profesor Moriarty je fajn, ale jeho potenciál i potenciál jeho představitele je trestuhodně nevyužitý. Děj si nepamatuji a nepamatuji si ani žádnou hlášku, i když vím, že jich tam byla spousta. Jediné, co vám zbude v paměti je kočkování mezi Watsonem a Sherlockem. Guy Ritchie nenechal z původního díla kámen na kameni. Jo, já vím, pojal to jinak, řeknete si. Ale mně to spíše připadá, jako kdyby někdo knihu sežral, zapil to vodkou, ve které rozpustil pastelky, dal si na to mariánku, pak to vyzvracel a slepil to dohromady. Barevnost a kejkle jsou sympatické, ale jediné, co se dá na filmu pochválit je hudba Hanse Zimmera. Naštěstí film je přiblbe zábavný a utekl rychle.
Láska a jiné závislosti (2010)
Váhala jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale 80% procent to u mě nedosáhlo. On - flegmatický sukničkář, bohatých rodičů syn, má pěknou vyřídilku, životem proplouvá s lehkostí a ve skutečnosti ho nic moc netrápí. Ona sympatická, ukecaná, krásná umělkyně a sociální pracovnice(?), jde raději hned k věci a má Parkinsonovou chorobou v těle. On se zamiluje, dají si rande a hned na to vlítnou. Klasická hollywoodská romance bez stupidních grimas a komických situací, bez zdráhající se ženské hrdinky, kterou musíte nejdříve opít, aby s ní byla sranda. Hodně jsou ve filmu vidět prsa Anne Hathaway, protože spolu hlavní hrdinové moc moc souloží. Mezi Hathaway a Gyllenhaalem to jiskří a obě jejich postavy jsou sympatické, a spolu tak tvoří jeden z nejslušivějších párů romantických komedií. Film je milý, nijak křečovitý, ale pořád staví na klasickém klišé: potkají se, jsou spolu na půl, nejsou spolu, jsou spolu úplně, nejsou spolu, jsou spolu a láska nemoc překoná. Ale pokud si máte vybrat mezi jakoukoliv romantickou komedií s J. Anniston nebo Kutcherem nebo dvěma tucty dalších a touto, vsaďte na Lásku a jiné závislosti. A pokud se vám film líbil, ale máte raději věci více na doraz a intenzivnější, doporučuji úžasný korejský film s podobným tématem http://www.csfd.cz/film/197196-nae-meori-sogui-jiugae/
Mission Impossible - Ghost Protocol (2011)
Můj první Mission Impossible, a ještě k tomu tak povedený a s nenapodobitelným britským humorem v podání Simona Pegga.Jako u málokterého filmu jsem nevyhlížela závěrečné titulky a bavila jsem se až do konce (jsem člověk neposedný a nevydržím dlouho na jednom místě). Někdo spílá na málo akční závěr. Já na něj nespílám, bavil mě moc (hlavně operace nad žhavým počítačem), ale znám i třeskutější scény, a všechno jde udělat lépe. Humor, technické hračičky, zdravotně nezávadný Tom Cruise a pořádná dávka sebeironie, na něco z toho se musí chytit i něžné polovičky :-) Nemám srovnání s dřívějšími díly, které mě minuly, ale nedovedu si představit, že by mě bavily více. Jen škoda Michaela Nyqvista. Jako hlavní záporák mohl dostat více prostoru.
Její případ (2005)
Pěkně depresivní film o ženě, která ač je sama v hajzlu největším, pořád bojuje za sebe i za ostatní. Neznám detaily případu, ale naprosto věřím tomu, že co musela hrdinka zažívat, je pravda. Já být jí, zdekuju děcka a vydám se někam, kde jediným slušným živobytím není jen práce v dole. A pokud je většina věcí ve filmu pravda: tak co to je za kraj, že všichni chlapi kolem jsou svině? Doufám, že se ta nemoc nerozšíří. Jediná vada na kráse: Charlize je na hlavní hrdinku až příliš krásná.
Velká vánoční jízda (2011)
Co si budeme nalhávat: Pixar to není a dabing leccos zabije, takže z toho nebudete mít takový požitek jako američtí diváci. 3D nerušilo a při barevnosti filmu bylo i rozumně využité. Před Vánoci je to právě ten akurátní film pro děcka, abyste je ještě více natěšili ke stromku (ačkoliv doufám, že se budou pořád více těšit na Ježíška než na Santu). Postavy byly stereotypní (vlídná pani Santa Clausová, snaživý poskok skřítka, nespokojený a brblající děda a samozřejmě podceňovaný šaškovský hlavní hrdina s dobrý srdcem - být na mě, nechala bych u korespondence, ale hold děcka potřebují vědět, že to největší dobro a obětavost vždycky odměny dojde), až na technokrata bráchu Steva, který není takovým hajzlem, jak byste čekali. Film nenudí, přichází s novými gegy a situacemi. Příjemná jednohubka. A největší plus? Žádná zvířátka nemluví.
Věc: Počátek (2011)
Věc: Počátek má tu smůlu, že těží ze svého třicet let starého předchůdce, že se musí držet nastavených pravidel a nemůže se vzdalovat z cesty. Věc: Počátek má ale taky to štěstí, že v rámci žánru v roce svého uvedení do kin nemá konkurenta. Mezi nesmysly a odpadem, které si říkají horor, a které raději ani nebývají uváděny do kin, mu cestičku pěkně vyšlapala stará Věc, a natěšení ale obávající se fanoušci a milovníci hororu. Pokud by do kin přišla Věc: Počátek jako první, neměla bych problém jí dát pět hvězdiček, ale jelikož měla cestu až příliš ulehčenou a leccos zbabrala (nelogické nepromyšlené chování Věci, replikování oběti bez toho, aby se znehodnotily šaty nebo ve chvíli kdy není šance nalézt jiné šaty - závěrečná scéna na lodi ). Herci byli fajn, nemůžu hanit ani Mary Elizabeth (třebaže nebyla takovým tahounem jako Kurt Russel), ani vedlejší postavy. Ale prequel přišel až jako druhý a jediné, čím film vylepšil byly efekty, kterých ani nebylo třeba.
Město (2010)
Ač nemám příliš v lásce filmy o klucích, kteří vyrůstali v tvrdém prostředí ulice a o tom, jak se to na nich podepsalo, házím za hlavu předsudky a doufám, že Ben Affleck na režisérské židli ještě nějakou dobu ztvrdne.
Temné stíny (TV seriál) (1991)
A já jsem si říkala, kde se mi tahle srdcovka mého náctiletého mládí ztratila. Seriálový Drácula tak televizní, jak jen může být. Čtyři hvězdičky z nostalgie a vzpomínek. Regulérní komentář dodám po novém shlédnutí. Jen by mě zajímalo, jestli má tento seriál něco společného s chystaným stejnojmenným filmem Tima Burtona.
Perfect Days - I ženy mají své dny (2011)
Ještě nejsem žena středního věku, po miminku netoužím, ale jsem ochotná se usmívat u traileru na "ženský" film, i přesto, že vedle mě sedí IT kamarádi, kteří si znechuceně odfrkávají. Hurá, opravdu jsem žena, a žádný polomuž :-). Ale vážně, Ivana Chýlková je naprosto úžasná, Kotek se snaží, ale nestíhá a gay kamarád Ondřeje Sokola je dokonalý (připadá mi to, nebo všechny single ženy mají správňackého gay kámoše, včetně mě?). Mno, ačkoliv ten film skončil, jak skončil musel - mateřstvím, tak i přesto jsem odcházela neznechucená typickým klišé, je to příjemné zčeření rybníčku českého filmu. Humor přítomný je, ale je servírován tak opatrně jako sůl člověku s nemocnými ledvinami. Dramatu, ani žádné velké tragédie i přes smrt se nedočkáme (díkybohu), takže nám vznikl takový solidní klidný český film, ve kterém se nehoupou žádné velké emoce, ale obyčejné lidské nevyhrocené city, tak jak je známe. Ve správném dávkování je síla.
Anonym (2011)
Je to Emmerich, tvůrce filmů, kde padají mrakodrapy a hoří íkontinenty, kde mimozemšťané chtějí vymýtit svět nebo na nás padá obří asteroid. Tentokrát se ale náš apokalyptický svět nemusí vyrovnávat s žádnou lidstvo ničící katastrofou. Tentokrát se musíme vyrovnat se lží, o které se nás Emmerich snaží přesvědčit. Ta lež se týká Shakespeara a jeho her, které prý jeho nejsou. Až překvapující je výsledek, ke kterému se Emmerich dopracoval. Místo monumentálních scén na planetu, město, kosmickou loď, tady vidíme jeviště a zbraněmi zde nejsou lasery, ani tornáda, ale slova. Co dialog, to perla. A herci skutečně hrají. Výborné historické drama, o jehož pravdivosti, ať si každý myslí, co chce.
Pátek třináctého (2009)
Jestli půjde horor tímto směrem, je žánr mrtvý. Mládežníci jdou jeden za druhým, místy zábavné, ale originalita si vzala dovolenou, tady šlo jen o promíchání detailů a další hezké tváře.
Muž, který sázel stromy (1987)
Velice sugestivní, velice dojemné, velmi poučné, motivující a pravdivé.
Nevěsta byla v černém (1968)
Černá vdova, které fandím. Zabili jí manžela, když spolu odcházeli od oltáře. Pachatelé byli akorát pitomci, co se občas scházeli a jednou si hráli, hráli, až dohráli. Hraní si na život jim zatrhla právě ona fešná vdova. Vtrhne jim do života, omotá si je kolem prstu a vyžaduje spravedlnost bez ohledu na to, jak osamělí, nešťastní, šťastní, za rodinu zodpovědní, zábavní, pohlední nebo provinilí pachatelé jsou. Černá nevěsta vraždí, a to vždy s chladným srdcem a bez výčitek. Jde a jde a nezastaví ji ani vidina vězení. Skvělý film, kde s postupujícími minutami už víte, jak to celé skončí. Sice na mě chování hrdinky působilo někdy až příliš chladně, jako by byla stroj, žádné zaváhání, žádné slitování, což se potom přeneslo na celou atmosféru filmu. Bylo to nějak úplně bez emocí a občas přitažené za vlasy, hlavně ta samozřejmost, s jakou černá vdova vplouvala jako femme fatale do životů mužských vrahů. K čemu ale já mám výtky, to zřejmě bylo režisérovým záměrem.
Ďábelské ženy (1955)
Noirovka, jak má být. Možná si pamatujete počin z roku 1996 Ďábelská lest s Isabelle Adjani a Sharon Stone. Ač je to téměř nemožné, novější verze se mi líbila víc, ale to jen protože, jsem ji viděla první. Ale Ďábelské ženy tady byly dříve a taky dříve vraždily, mno, i když nakonec to bylo trochu složitější. Důležité je, že jsem si zápletku vůbec nepamatovala, takže jsem si všechno prožila pěkně znovu, a většinu filmu si tak dřela jamku mezi bradou a rty, což je u mě známka napětí. Hereckým výkonům nemám co vytknout, zápletce taky ne, jen ten konec je tak trochu levný, bez toho náznaku, že zase může být něco jinak, by to bylo lepší.
Vražda na úrovni (1979)
Hledala jsem Holmesovský film, který neznám se starou dobrou atmosférou mlhou zahaleného Londýna, hlavně ať to nepřipomíná počin s Robertem Downeym. Našla jsem Vraždu na úrovni, což je snad nejprofáklejší kriminální příběh všech dob. Takže, když jsem minutu po úvodních titulcích zjistila, že se budu dívat na další adaptaci o Jacku Rozparovači, v duchu jsem se modlila, ať to má aspoň dobrou formu. A hle, vyklubal se z toho film, který obsahuje všechno to, co si pod pojmem zamlžené uličky, Londýn, Temže, 19. století, Holmes, hrůza a napětí dovedete představit. Zápletka i rozuzlení je stejné jako například v Z pekla, ale podání je tomu na hony vzdálené. Doporučuji jako povinné kino pro všechny milovníky klasiky. Jen té krve mohlo být více, sem by se to hodilo, ale režisér se nás hold rozhodl šetřit.
Insidious (2010)
Rada na začátek: neberte ten film vážně. Spíše než o horor se jedná o vzdání holdu těm starým duchařským příběhům, kde největším strašidlem byla paní v černém závoji, duchové s křídově bílými a pitvořícími se obličeji a...ano, a ďábel. Atmosféra slušná, nápad aspoň trochu odlišný od všech těch příběhů se strašidelnými domy a podobně, ale jinak se jedná o levný (ve finančním smyslu) film, kde veškeré efekty obstarávají barevné filtry, hry se světlem a kostýmy, které se jen sem tam mihnou, protože ukázat je naplno by byl průser a vy byste zjistili, že o chlup lepší mají i ve vaší půjčovně. Pro slabší nátury bude film hrůzný až dost, ti, co mají leccos nakoukané, se přistihnou s nechápavým úsměvem a neustále se opakujícím WTF? Doporučuji se podívat večer, odpoledne byste se mohli jen smát.
Vyměřený čas (2011)
Svěží sci-fi, která to hraje na efekt, jak jinak potom vysvětlit všude dokonalou a na deseticentimetrových podpatcích běhající Amandu Seyfreid, to nic, to ze mě mluví jen čistá závist: Amandě to prostě slušelo jako nikde :-) Upřímně se přiznám, že z filmu jsem měla mírné obavy, ačkoliv letos mě už překvapily nejméně tři béčkové a romantikou zavánějící vědecko fantastické příběhy (Správci osudu, Dokonalý kód a Všemocný), ale nakonec jsem byla příjemně překvapena. Nejedná se o nikterak originální ideu: Robin Hood bohatým beroucí a chudým dávající - čas. Ano, nápad s časem originálním je, to ostatní už ne, většinu jste někde už viděli. Ale důvod proč se na to dobře kouká není kvůli chytrosti filmu, ale kvůli tomu, jak rychle to odsejpá, kvůli tomu, že Amanda a Justin si hrají na Bonnie a Clida budoucnosti (je to takové klišé, že mírnému úsměvu se prostě neubráníte), protože je to další milý přírůstek do podzimního období lehce nadprůměrných filmů, a prostě...prostě, protože se na to dobře kouká. Kontrast mezi chudinskými ghety a sterilními milionářskými čtvrtěmi je bezútěšný, a já si musela přiznat, že se mi nelíbila ani jedna podoba, protože milionáři mají místo zábavy zlatou klec a chudáci většinou jen pár hodin do smrti a zpocená čela. Ale lidi, jděte na ten film, poprvé se vám líbit bude, podruhé vás na to koukat ani nenapadne. A navíc, je to UNI snímek. Jen Cillian Murphy mohl dostat více prostoru; ještě jeden díl a vsadím se, že by se ta rozporuplná postava správce času přiklonila na stranu dobra, a to by byl větší emocionální zážitek než Justin a Amanda hrající svlíkacího pokera. A ne, ve filmu se spolu nevyspali :-)
Nákaza (2011)
Nejsympatičtější na filmu bylo to, že jsem od něj moc nečekala, ale dostala skvělý komorní katastrofický počin, ať to zní jakkoliv podivně. Největším přínosem pro mě byla absence jakýchkoliv klišé: děti umírají, žádný otec, který zachraňuje rozpadající se rodinu (manželka je nevěrná, ale je to hold součást života), sympatické postavy umírají, nevíte, kdo přijde na řadu jako další. Filmaři se nebáli ukázat herecké hvězdy s pěnou u pusy i v bezcitné přesto lidsky pochopitelné pozici (skvělý Jude Law). Nevíte, co přijde, kdo přežije, a zda-li vůbec někdo přežije. Film je nabitý hvězdami, až z toho jde strach, že bude kvůli nim upozaděn příběh, ale to se neděje. Herci tady jsou od toho, aby svými výkony podtrhli, nikoliv překrývali. V neposledním řadě obrovský plus dávám za vědci potvrzenou pravdivost postupů, které by byly za podobné katastrofy uplatněny.
Dluh (2010)
Zlákána trailerem, pochybující po recenzích, vlažný pocit mající v kině. Tvářilo se to jako psychologické drama a thriller dohromady, zůstala z toho jen lehce nadprůměrná herecká óda. Ačkoliv měl film téměř dvě hodiny, nemůžu říct, že jsem se nudila, lehké napětí je nám servírováno v každém okamžiku, žádný okamžik ale nebyl překvapením. Film působí jako přesně nalajnovaná linka, které je nutné se držet, v mysli se mi ozvalo slovo "nevybočovat", a pak název jednoho totalitního režimu (o tom ale film nebyl). Do postav jsem příliš nepronikla, možná protože mi jejich pohnutky a osudy byly pouze nastíněny a já jim ten jejich smutek nevěřila. Na to, jaké parádní obsazení film měl, se z toho dalo vyždímat víc. Příliš vykalkulované, ale dobře zahrané nesympatické postavy.
Drive (2011)
Psychedelický, možná trochu přeceňovaný snímek s podmanivou hudbou. Je to jako zfilmovaný sen, místy zběsilý, místy pomalý, ale plný dojmů. Výborný Ryag Gosling v mé oblíbené pozici sociopata. Když se s někým sblížíte, začínáte za něj nést částečnou zodpovědnost. Najednou se nejde distancovat, z té anonymní postavy se totiž stal člověk se jménem. A když se něco pokazí, vždycky za to někdo zaplatí. Jde jen o to rozhodnutí: vzít to na sebe, nebo od toho utéct?
Nájemník (1976)
Polanski, ty blázne, co jsi to natočil? Vždyť já ani při závěrečných titulcích nevím, kde končí představy a kde začíná pravda. Ze spořádaného průměrností zavánějícího a spolehlivého podnájemníka se stává černá ovce domu, které je vyčítáno nepatřičné chování. Ztište tu hudbu! Minulá podnájemnice skočila z okna. Ubohá paní s dcerou - chtějí je vystěhovat. A co ty egyptské hieroglify na záchodě a strnulé postavy? Není divu, že skočila, z toho by se zbláznil každý.