Clooney má asi politická témata hodně rád, jelikož ho jde jen těžko podezírat z toho, že by se chtěl filmy typu Good Night, and Good Luck či nově Ides of March, honit za lámáním rekordů návštěvnosti kin. Naštěstí je umí točit dobře a přitažlivě, což taky rozhodně není nejlehčí. Ides of March je kvalitním dramatem z prostředí amerických primárek (mezistranické volby na prezidentského kandidáta), který se může pochlubit eskardou skvěle vybraných (a hrajících) herců - Ryan Gosling, Philip Seymour Hoffman, Paul Giamatti, kteří dělají všechno proto, aby nám onu fousatě profláklou pointu (doufám, že to nikdo nebude brát jako spoiler!) - politika netoleruje slabost (čti idealismus) a průsery a nutí lidi k dělání stále hnusnějších kompromisů - podali v balení, které je podnětné a strhující. Což se jim do jisté míry daří, ale fakt, že jsme něco podobného už párkrát viděli (a slyšeli a četli, ...) nás přece jenom zapomenout nenechají. Poctivě natočený nadprůměr. 70%
There's something about it... I can't explain... They're all talking about it - but it's still the same. K Drivu jsem se dostal o několik měsíců později, než jsem měl, částěčně vinnou několika ožralých kamarádů, kteří mi jeden večer tak dlouho nadávali do křupanů, jelikož jsem ho ještě neviděl, až jsem se zařekl, že se na něj na truc nepodívám. Naštěstí pro mě jsem si to však nedlouho poté rozmyslel a... dal jsem jim za pravdu - kdokoliv si tenhle kousek nechá ujít, říká si o to, aby mu tento fakt do budoucna kdekdo otloukal o hlavu. Jedná se totiž o jeden z filmů, BĚHEM kterého si s nezaměnitelnou jistotou uvědomíte, že sledujete něco speciálního. V tomhle případě atomově charismatický herecký výkon Ryana Goslinga - který si touhle rolí definitivně zadělal na kultovní status; chirurgicky přesně vybraný soundtrack, který hraje při budování zamlžené, podmanivě tajemné atmosféry snímku první housle; a zejména pak režisér Refn sám, který tenhle filmový koncert (včetně lvích zásluh na úžasném castingu herců a výběru soundtracku) zdirigoval s jistotou, precizností a talentem, hodným režisérských legend. Osobně jsem si o něco více užíval první (nekrvavou) půlku filmu, ale na druhou stranu způsob, jakým Refn udržel film kompaktní i po dost nečekaném, drastickém žánrovém kotrmelci si zasluhuje o to větší uznání. Oscar! 90%
Docela povedená žánrovka, která mě potěšila jak sama o sobě, tak mnoha odkazy na mé oblíbené Freaks and Geeks (jak personální tak tématické či doslovné). Nevzpomínám si, kdy by mi byla naposled Cameron Diaz tak sympatická, tahle mrcha ji slušela ohromně... Nic světoborného, ale na ukrácení odpoledne byste rozhodně mohli vybrat hůř... 60%
Už dávno jsem se smířil s tím, že Michael Bay na světě není proto, aby svými filmy léčil rakovinu, ale takovouhle rezignaci na jakoukoliv konvenční logiku vyprávění a bílou vlajku elementárního vkusu jsem fakt hodně dlouho neviděl. Postavy jsou do jednoho neživotné a nezajímavé (o tom, že rozhodně nemají nic společného s lidmi v klasickém slova smyslu ani nemluvě), základní kostra příběhu je šablonou jednoho velkého klišé... Pozitiva filmu pak samozřejmě přicházejí s formou, stejně jako u minulých dílů. Ale už i ty souboje plechových gladiátorů se člověku s tím druhým nášupem začínají rychle zajídat... Kolem a kolem - trojka Transformerů je v zásadě podobná jako její dva předchůdci - až na to, že je stupidnější, okoukanější a nudnější. Pokud máte chuť na dobrý akční či komiksový film, zkuste to rozhodně někde jinde, dnes už si opravdu je z čeho vybírat... A pokud to už nezbytně musí být mlátící se roboti, pusťte si raději znovu jedničku. 30%
Příjemný, komorní příběh se správným poměrem srandy a atmosférického čekání na Godota. Myslím, že každý ve svém životě zažil něco aspoň trochu podobného - díky neovlivnitelným okolnostem (zde opravdu epické zpoždění vlaku) si musíte chtě nechtě krátit chvíli ve společnosti cizích lidí, na které byste za normálních okolností ani nepromluvili. Já sám jsem si zažil něco hodně podobného a tak můžu dosvědčit, že radost z toho, že v takové situaci není člověk sám je opravdu upřímná a nanejvýš hodná umělecké tématizace. Ohromně lidský film, když nic jiného. 80%
Další příklad toho, na kolik je chemie mezi herci důležitá. Když se ohlédnu za tímhle filmem, nejsem s to vybavit si mnoho scén, ve kterých byli Damon či Blunt sami, ale zato jejich tiché, nenásilné a milé dialogy si pamatuju bez potíží. Pohledy, tón hlasu, mimika... Herci nemají zas až tolik nástrojů, kterými by mohli vyjádřit, co se děje uvnitř člověka. Matt Damon a Emily Blunt je však ovládají znamenitě. 80%
Poznámka pro sebe: až si začneš připadat starý, ty hňupe, pořiď si někde tenhle dokument a podívej se na něj. Poznámka pro ostatní: moc příjemný a trochu nečekaně hodně vtipný film (v dobrém). A optimistický.
Co na tomhle filmu obdivuju nejvíc je to, jak mě jako diváka dokázal Scorsese donutit prožít celý příběh, celou tu mentální odysseu, v hlavě hlavního hrdiny. Už dlouho se mi nestalo, abych se takhle ponořil do nějaké postavy. Celou dobu jsem byl na jeho straně a fandil mu, až na konci jsem poměrně nerad přešel na druhý tábor a i potom jsem si nebyl tak úplně jistý jestli přece jenom... Když jsem si pak celý příběh přehrával v hlavě znovu a jednotlivá kolečka do sebe utěšeně zapadávala, dostával jsem čím další chuť si Shutter Island pustit znova - a taky to udělám, jen co budu mít chvilku volného času. Film, který vám tohle udělá už nemusíte dále analyzovat a klasifikovat. Takový film prostě a jednoduše stojí za to doporučit. 90%
Zajímavé je, že tenhle chlápek - Ricky Gervais - který ve svých stand up-ech zásadně razí toaletní a sexuální humor toho nejhrubšího zrna (každý druhý až třetí vtípek obsahuje zmínku o nějaké formě masturbace), má na filmovém plátně tendence užívat humoru jen jako zástěrky pro hloubavý, ne-li srdceryvný příběh se sociální tématikou. Tak či tak, jakkoli slabé a nevýrazné jsou dva předcházející "Rickyho" snímky (Umění lhát a Město duchů), Cemetery Junction je jeho prvním filmem, který to dělá opravdu dobře. Největší zásluhu na tom má to, že se Ricky konečně dal přesvědčit, že není zrovna nejlepším hercem na světě a stáhl se do menší vedlejší roličky tatíka jednoho ze tří ústředních hrdinů. Ti jsou pak do jednoho výteční a přesvědčiví, což je do značné míry taky zásluha Rickyho a Stephenova scénáře. Možná nejsilnější stránkou filmu je zřejmě velice osobně (z Rickyho pohledu) vykreslený portrét sociálních vztahů v maloměstské Británii. Když se nad tím tak člověk zamyslí, je zajímavé srovnat tenhle pohled na 70. léta britské "totality" s našimi Pelíšky a Občanskými průkazy. Průniky by tam byly. Ale to jen tak na okraj. Moc pěkný a poctivý film... 80%
Film začíná poměrně povedeným hororovým prologem, který třebaže nijak neoslní, slibuje aspoň slušně zvládnuté hororové řemeslo. Probuzení z téhle utěšené iluze přichází však hned v další scéně, ve které se nestárnoucí (sic!) křižák Cage s Ronem Perlmanem před bitvou hádají o to, kdo z nich zabije víc nevěřících. Legolas-Gimli style. "Já si beru těch 300 napravo..." aneb křižácká morálka a la Hollywood. Cage samotný je spolu s obzvláště nemastným scénářem největším problémem filmu. Nejde o to, že by byl nějak zvlášť dřevěný nebo necharizmatický, můj problém s ním byl zkrátka v tom, že jsem v něm neviděl křižáka, ale zase jenom Cage navlečeného do středověkých hadrů. Naopak nejpříjemněji se mi tady dívalo na dosud relativně neznámou Claire Foy, která je nejenom opravdu rozkošná na pohled, ale taky udělala ze své čarodějnice suverénně nejzajímavější a nejživotnější postavu filmu. Digitální orgie na konci raději komentovat nebudu...Jen na vlastní nebezpečí - 40%
Jeden z nejdivnějších a nejstylizovanějších filmů, jaké jsem kdy měl to potěšení vidět. Forma (odkazující k technické podobě kinematografie let raně třicátých) válcuje obsah opravdu suverénně, ústřední zápletka je prakticky nepodstatná, hraje se čistě na kouzlo okamžiku, absurditu situace, vizuální a aluzivní vtípky. Čím víc nad tím filmem přemýšlím, tím víc si zpětně užívám jeho nezaměnitelnou potrhlost, kombinaci parodie a pocty směrem k prvopočátkům narativního filmu (které mimochodem kanadská filmografie jako taková nezažila).
Rozhodně jeden z těch filmů, který balancuje na hranici geniálního díla a zavrženíhodné ptákoviny a s mistrovskou grácií přepadává k tomu prvnímu.
Paranoidní lady Port-Huntlyová v podání Isabelly Rossellini je fajn, ale nejlepší momenty filmu si pro sebe kradou Mark McKinney jako charizmatický slizák Chester Kent a rozkošná Maria de Medeiros v roli ještě rozkošnější Narcissy (The Song is You!). 80%
Nebudu se pokoušet o žádné objektivní hodnocení, zvlášť když jsem viděl jenom pilot. Takže si dovolím jenom takové fanouškovské zvolání: Až na pár drobností jsem se celou dobu tetelil blahem, vizuály nádherné, hudba příjemná, herecké výkony a dialogy na jedničku... A to se teprve rozjíždíme... Varysi, Syrio, Malíčku, těším se na vás, kluci!
Velice anglická, příjemně atmosferická nostalgie... Ke konci možná až moc velké melodrama a některé postavy jsou na můj vkus zbytečně černobílé (Thomas, O`Brien), ale jinak nemůžu jinak než doporučit. Když už pro nic jiného, jen pro své formální kvality (hudba, kostýmy) si tahle série vaši pozornost zaslouží. 80% 2. série: Nevidím větší důvod, proč měnit hodnocení, chvála i kritika zůstává v podstatě stejná - občas je to na můj vkus trochu moc sladká limonáda, ale většinu času si užívám velice povedeně vykreslené charaktery postav (např. veskrze rodičovské duo pana Carsona a paní Hughesové). Dialogy jsou kvalitní a pro cyničtěji založené jedince se stále najde dost důvodů, proč u téhle podívané vydržet.
Nemůžu se zbavit pocitu, že i kdyby se dal děj všech prvních třech snímků série do jednoho filmu dalo by se mluvit o nepříliš hutném příběhu. Takhle se dá dramatická kostra trilogie shrnout třeba takhle "To jsme si tak jednou šli zahrát baseball, potkali jsme tři upíry a moc jsme si s nima nepadli do oka". Jinak je všechno při starém, hrdinové jsou rozervaní, tu a tam rozervou nějakého toho vampíra a o sexu se stále jenom mluví. Choreografie a vizuální efekty ve velké bojové scéně jsou na úrovni, což je možná jeden z důvodů, proč už film z čiré otupělosti nepošlu do oblasti jednohvězdičkových šuntů... 30%
Filmy, jejichž příběh člověk zvládne převyprávět ve dvou nepříliš rozvitých větách vám většinou, pravda, moc nedají. Následuje trocha nepříliš úctyhodného kopání do bezbranného - Bella se řízne do prstu, což vede k sérii nepříliš jasných hlubokých dialogů mezi hlavními hrdiny ústící v tragický odchod třpytícího se Edwarda. Usoužená Bella je pak přinucena k další těžké volbě a to mezi (cituji Civala) indiánským buřtíkem Jacobem a nezvěstným upírem, které je(prozatím) vyřešeno výletem do Itálie. Den poté, co jsem film viděl si za boha nevzpomenu na jedinou pamětihodnou scénu filmu krom těch dvou akčnějších (Laurent a vlkodlaci, Voltari). Dialogy se příliš dlouho v kuse poslouchat nedají, jelikož buď nedávají smysl, nebo si v nich hrdinové dost neomaleně protiřečí. Na druhou stranu jsou hlavní představitelé hezcí a brilantně zvládají všemožné rozpolcené, nešťastné a zoufalé ksichty, což se taky počítá. Viděl jsem o hodně horší filmy, jistě, ale to nevidím jako důvod proč se Nového měsíce zastávat. 30%
Děcka nejsou jenom v pohodě, jsou setsakramenstsky dobré. Pár lidí se tady rozčiluje nad mainstreamovostí snímku, jako by jeho téma (snad i kvůli jménu režisérky) snad chtě nechtě muselo být zprostředkováno v černobílém formátu, pokud možno s pětiminutovými záběry bez střihu. Já, který jsem do filmu šel bez jakýchkoli očekávání, jsem byl na konci maximálně spokojený. Nejde o nic hlubokého, ani přehnaně bláznivého, je to zkrátka milé, zábavné, v jistých chvílích dojemné a především skvěle zahrané... Celý ústřední trojlístek (Bening, Moore, Ruffalo) je vynikající, ve stínu ale rozhodně nezůstává ani líbezná Mia Wasikowska a supertalentovaný Josh Hutcherson, tedy titulní "děcka". Mainstreamový je rozhodně záběr filmu - chcete zábavu? Příjemně stravitelnou dávku dramatu? Originalitu? Zajímavé téma? Herecké výkony a dialogy na úrovni? Nemůžete příliš minout. Možná proto, že jsem před tímhle filmkem viděl kompletně celou trilogii Twilight: 90%
Duté jak vystřelená patrona, ale jak tomu nedat dvě hvězdičky, když jsou tam všichni tak strašně pěkní?! Třpytí se, mračí se, neustále upadají do těžkých depresí a pořád si ne a ne vrznout (zde zakopán pes, inu PG-13). Film funguje jako poměrně slušný horor, jste-li desetiletí prcci, jako nejromantičtější film všech dob, jste-li desíti až čtrnáctiletá dívka, a jako více či méně roztomilá kravinka, pokud je vám přes osmnáct. Dá se na to dívat jako na sérii záběrů hezoučké omladiny (pro mě třeba rozverně předkopávající upírka-nadhazovačka Ashley Green, či uvzdychaná Bella, pro slečny některý z třpytících se emo sympaťáků), od které vás neustále vyrušuje šum dialogů. Složitější to začíná být teprve když se začnete zabývat tím, jaký vliv má tenhle příběh o nádherné dívce co jde "proti proudu" a upadá do těžkých depresí, protože je "nešťastně" zamilovaná do nejhezčího kluka ve škole, na generace dnešních náctiletých.Ony totiž tyhle filmečky válcují v kinech i takové mastodontí kusy jako je Harry Potter. Mno, za to, že se na to pěkně dívá, 30%
Samurai champloo je krásně nakreslený, opravdu originální, má silné ústřední duo (trio, pokud máte rádi pěkná, milá, skoro až plyšová děvčata) je občas nevtíravě vtipný (takhle z první mi vyskakuje obrázek Jina v přestrojení za potulnou hudebnici nebo Mugenovu gamblerskou zálibu v broučích sumo zápasech) a... a má - minimálně na animé - hezký soundtrack... a... je povětšinou nudný. Marná sláva, když se začnu dívat na animé o dvou mistrech samurajského umění, rád bych viděl souboje. Když už se autoři rozhodnou, pojmout takhle představený seriál jako iniciaci do specifického období japonské historie (Edo) a začnou mě seznamovat s jeho uměním, vlivem křesťanství a západní kultury, měli by to dělat způsobem, který mě na to, že bych chtěl vidět více akce, přiměje zapomenout. Pokud máte jiný pocit, rád vám ho přeju, pro mě osobně - 60%
Naprosto... únosné. Docela se nedivím, že je tady recepce tak polarizovaná... Trochu bych řekl, že se tady projevuje lidská tendence nevidět klady přes negativa a více versa. Říkejte si o mě, že jsem Švýcar, ale já tam viděl obé. Když pomineme už bez debat přijímaný, digitálně vyleštěný vizuál a s ním související formu, zbývá nám to, na čem poslední díly Pottera (mnohdy scénu od scény) stojí a padají - herecké výkony, casting, příběh a s ním spojené emoce. Co se herectví a herců týče, máme především možnost sledovat, co se za těch deset let naučila trojice Radcliffe, Watson, Grint . Názory se zhusta liší (má milá se třeba hodně nelichotivě vyjadřuje o tom, co předvádí Ronův představitel), já jejich výkony za sebe už poněkolikáté kvituju s uznáním - nesedíte z nich na zadku, ale na druhou stranu bez problému uvěříte Ronovi žárlivost, nebo Harrymu a Hermioně pomíjivý záchvat smíchu po velice odzbrojujícím způsobem trapném tanečku. Zbytek se tak nějak pokrátí... Moc příjemný atmosferický začátek s protivným, usopleným koncem nekoncem; zabíjení nudy ve stanu s napínavou infiltrací orwellovského ministerstva kouzel; prolog s charismatickým Rickmanem (absence jeho Snapea, mimochodem mé nejoblíbenější postavy ságy je v Relikviích obzvláště citelně znát) s relativně zbytečným epilogem a poněkud bezzubým (meh) Fiennesovým Voldemortem... a tak dále a tak podobně, chtělo by se říct. První půlka posledního Pottera (PPPP) samozřejmě taky hodně trpí tím násilně komerčním přestřihnutím příběhu na dvě části, které má za následek především výše zmíněné zmrzačení konce. Na definitivní rozsudek si tedy taky ještě těch pár měsíců raději počkám... 60%
Meeeh. Nakonec slabší čtyři. Nostalgii já rád - třebaže je to nostalgie (případně negativní opak této emoce) po době, kterou jsem sám neprožil - a osudy a osůdky těch čtyř ogárků, mi byly z mnoha důvodů hodně blízké. Lahváče, Led Zep a odpor ke konformitě (v době mého náctiletí v poněkud pozérštější podobě) - to všechno jsou hodně silné průniky. Co se týče filmu samotného, respektive jeho předlohy, nemám žádné větší námitky. Postavy životné, epizodky a konkrétní vtípky účinně zábavné (lámání ruky), případně účinně dojemné (příjezd staršího bráchy z vojny). Mohl bych si samozřejmě začít vymýšlet, že tady už dost podobných věcí bylo, že se po skončení filmu budete muset chvilku snažit přijít na to o čem to vůbec bylo, nebo zkrátka poznamenat, že až se za pět let budu snažit vzpomenout co za české filmy mě za posledních deset let nejvíc zaujaly, vzpomenu si daleko spíš na úděsného Vorlova Miliardáře, než na tuhle malou milou šabachovinu... ale proč bych to dělal - máte rádi české filmy a nemáte přes víkend co na práci? Alou do kina. 70%
Moc velká spokojenost. Nic světoborného, co by bylo pro fanoušky skupiny zásadním způsobem nové a překvapivé a přesto - Deppův komentář a DiCillova režie pomohly novým, intimním záběrům poskládat další hodnotný a zajímavý pohled do kuchyně jedné z největších skupin 20. století. Záběry jako ten, kdy lehce sjetý Jim pomáhá v zákulisí ošetřovat fanynku, která na koncertě dostala židlí po hlavě stojí jednoduše za to... Přesto bych tenhle dokument bez mluvících hlav (čistě archivní materiál) doporučil hlavně pro ty, kdo do Dveří teprve vstupují. 70%
Lou Reed zpovídá svou stoletou sestřenku o tom, kolik polštářů si před osmdesáti lety přivezla do Kanady. Lou Reed se objektivně tlačí do záběru, Rudá Shirley na svá léta poměrně smysluplně mumlá a celé je to takové docela milé... nudné a utěšeně krátké, že to ani nestačíte pořádně prospat. Hm.
Chtě nechtě musím jít na tři, i když jsem snad v minulosti dal čtyři hvězdy horším filmům než Vendetě. Faktem je, že v tom filmu je strašně moc co dotahovat, zejména co do herectví a dramaturgie - postavy jsou vesměs malátné a pramálo zajímavé (Evey, detektiv Finch, Deitrich) či zkrarikaturované, ploché a ještě nudnější (většina Padouchů), a příběh jako celek je odvyprávěn poněkud neuměle (nejde o to, že by se té skákající naraci nedalo zorientovat, jen jsem prostě měl pocit, že nemá patřičný emocionální a myšlenkový dopad, který s trochou vůle mít mohla). Co film má a čím se může chlubit je námět a samozřejmě hlavní hrdina. S totalitní Anglií už jsme se samozřejmě setkali třeba v 1984 (taky vás napadlo, jak pěkně kontrastují role Johna Hurta v těhle dvou filmech?), ale nemyslím, že by těchhle dloubanců do lidí mohlo být v dnešním světě dost... Co jsme v onom filmu však neviděli byl hrdina formátu V v podání vynikajícího, vokálně vypiplaného Vugo Weavinga. V téhle postavě se ve filmu protlo to nejlepší z jeho dialogů, myšlenek, kouzla a charizmatu: V je prostě terorista, kvůli kterému stojí zato zabít ty dvě hodiny a na tenhle zábavný, v jistém smyslu poutavý a ještě v jiném smyslu hloubavý film se podívat. Rozhodně vám nemůžu zaručit, že se vám bude líbit vše co uvidíte, ale za onoho muže s maskou, šermujícího kolem sebe meči a hlášky ze Shakespeara, se vám zaručím. 60%
Na Panu Lišákovi je docela pěkně vidět, co se musí stát, aby i širší publikum přijalo a ocenilo Wesovu jinakost, absurditu a (především) nadsázku. To jest vyprávět ve formě, která je k těmto konceptům sama o sobě předurčena. Humor, charakterizace postav, výstřednost, péče o (komický) detail, dětská dospělost a dospělácká infantilie - to všechno (spolu s hereckým a tvůrčím ansámlem) zůstává při starém, jen je to pro mnohé teď nějak mnohem víc stravitelné, neboť je to teď konečně přece "jenom jako", případně "takové milé, pohádkové"... Jak se mi Pan Lišák líbil? Tuze. Smál jsem se, rozplýval jsem se, pochutnal si vizuálně i poslechově (dabing skutečně lahůdkový) a na konci si posteskl, že je film moc krátký (rys společný všem dobrým filmům). Přesto po dlouhé době nedám Andersonovi pět hvězd z fleku, ale snad až po druhé projekci. 80%
Docela bych tady souhlasil s doporučením kolegy Janka - zkusit nemyslet na to, že jde o práci pana Burtona - což je možná trochu složitější, protože vizuálně tam na nás pomrkává na každém rohu - a sledovat to jako poměrně pěknou, mainstreamovou adaptaci Alenky. To, že to tvůrci pojali jako emancipační manuál pro mladé dívky, poslouchající Avril Loving, mě sice osobně moc vyhovovat nemusí, nicméně to na téhle úrovni docela dobře funguje, takže si nehodlám stěžovat - i pro ostatní je tam toho dost. Příjemná Mia Wasikowska (mladší klon Gwyneth Paltrow), psychadelický Johnny Depp, o jehož výkonu si můžete myslet prakticky cokoli a nejspíš budete mít pravdu, pomilování hodná Helena Bonham "I need a pig here!" Carter - http://www.youtube.com/watch?v=K8HaM6CjE0E, spousta kvalitního dabingu a nakonec i nějaká ta slušná akce. Po pravdě jsou to asi spíš silnější tři, ale kvůli Srdcové královně si neodpustím tu slaboučkou čtvrtou. 70%
Pozoruhodné. V prach si a v prach se obrátíš. I takhle by snad mohlo znít krédo gladiátorů a nějak podobně bych viděl osud tohohle seriálu v dlouhodobější perspektivě. Vysvětlím. První dva díly seriálu jsem si docela protrpěl - ne, že by byly nudné, ale ta samoúčelnost formy a potoky pasterizovaného patosu mě dost... dráždily. Už jsem chtěl Spartaka odepsat, když tu se začalo blýskat na lepší časy - méně zpomalených záběrů na kapky tekutin, dopadajících dramatickým způsobem do písku, více příběhu, herectví a smysluplnosti. Kdo by to byl čekal - zbytek seriálu jsem velice spokojeně zkonzumoval během několika dnů. Zábavné, krvavě akční, vtipné, funguje to, komu čest, tomu pochvala. Na stranu druhou - a tady jsme u toho v prach se obrátíš - jsem přesvědčen, že přes veškerou tu pastvu pro oči (ano, mám zde na mysli i vskutku bezprecedentní porno kvality seriálu) a dobře zvládnutou akci, nemyslím si, že jde o seriál, který by se zapsal mezi ty nezapomenutelné, instantně legendární kousky, kterými nás zásobuje třeba konkurenční HBO. Jednoduše řečeno, tenhle Spartakus má sice koule, ale postrádá to, čemu lidi od umění říkají přesah (oblouk, most). Pokud se o takové věci příliš nezajímáte, nebo je zrovna v tomhle případě nepotřebujete, klidně si mé hodnocení vyložte jako pětihvězdičkové. 70%
Velice mizerný a bídný film. A nudný - to je to slovo, na které by se tady mělo zejména upozorňovat. Letnímu blockbusteru rádi odpustíme hloupé a nemístné dialogy, ploché herecké výkony, dokonce se přeneseme i přes výpadky elementární logiky v rámci příběhu samotného, které by se eventuálně daly svést na neschopného střihače. Co takovému filmu ale odpustit nelze je nedostatek jakékoli jiskry, švihu, napětí, scény, která by nás přikula do sedaček a donutila nás na pár chvil tajit dech. Jediná scéna, která se tomu snad trochu vzdáleně přiblížila byla ta v doupěti medúzy a to je prostě prachsprostě málo. Zbytek je na dnešní poměry průměrně slušivý digitální kabátek navěšený na opovrženíhodně mdlý scénář a nemastnou režii. A za posledních pět minut by si někdo zasloužil pořádné rošambo. 20%
Beton. James Gandolfini spolu s mnoha neskutečně talentovanými herci pod taktovkou mnoha výjimečných režisérů v čele s tvůrcem seriálu, Davidem Chasem, vytvořili pomník, který bude jednou pro vždy připomínat filmovým a televizním kritikům a teoretikům, že televize není ve srovnání s filmem podřadným médiem, ale naopak disponuje možnostmi, které film nemá a nikdy mít nebude. To, že The Sopranos z fleku neprohlásím za nejlepší seriál všech dob můžu vysvětlit prakticky jen mou léty nabytou opatrností a nikterak velkými sympatiemi k mafiánskému žánru jako takovém. The Sopranos jsou ovšem mnohem víc, než jen další mafiánskou historkou, roztáhnutou na desítky a desítky hodin. Jsou epickou freskou, portrétem dnešní americké rodiny, sondou do několika oblastí sociální problematiky, jsou inteligentní zábavou na dlouhé večery, jsou k dokonalosti dovedeným souborem jedinečných postav. Zde je pět z mých nemilejších, i když nelze než nezamilovat si všechny ostatní, do jednoho nezapomenutelné... 5. :Johnny "Sack" Sacramoni . Kdo z vás si aspoň na chvilku nepřál, aby byl Bossem, o kterém seriál vypráví on? Aspoň na chvíli. Naprosto důstojný Tonyho protihráč a přítel v jedné osobě. 4.: Livia Soprano. TAK dokonalá postava. Herecký minimalismus dovedený do naprosté dokonalosti. Tonyho nenáviděná, milovaná matka byla mou druhou nejmilejší postavou, dokud byla na scéně. Z dlouhodobější hlediska ji však předběhli ještě tihle dva. 3.:Corrado "Junior" Soprano. Možná vůbec nejnezapomenutelnější role seriálu. Od první chvilky, kdy se ozval jeho bass a zpoza obřích černých brýlí zajiskřily oči to byl můj hrdina. Nutno dodat, čím byl senilnější, tím byl lepší a víc mě dojímal. 2.: Carmela Soprano. Jistě, všichni víme, že to byla JEHO show. Ale to, co předvedla Edie Falco za těch šest (a půl) sezón na televizní obrazovce Galdolfiniho portrét dostihuje snad ve všech ohledech. Ultimátní zobrazení Matky a Manželky, Ženy, kterou by chtěl (měl by chtít) po svém boku každý muž. Ne-za-po-me-nu-te-ná. 1.: Anthony "Tony" Soprano. Jak říká jeden můj oblíbený pisálek: "Nuff´said." Takže tak. Prosím o prominutí všechny ostatní esa seriálu - problematického Christophera, stabilního Silvia, infantilního Paulieho, ujetého Ralphieho a ambiciózního Richieho, dobráckého Bobbyho, Pussyho a holky - valleygirl Adrianu, nesnesitelnou Janice nebo pragmatickou Ro. Jo a chcete někdo debatovat o nejlepším ukončení série v televizní historii? Ta scéna podkreslená sklatbou Don´t stop believing trumfne cokoli, s čím příjdete. http://www.youtube.com/watch?v=rnT7nYbCSvM. Střih. A tma. Nezapomenu... 100%
Poměrně vhodná volba pro zabití delšího středečního odpoledne, jste-li fanouškem temněji laděné fantasy či Jamese Purefoye (Marka Antonia z Říma, mrk mrk) nebo studentem o zkouškovém období a za prdelí vám hoří termín na zkoušku, na kterou se vám nechce za nic na světě učit. Příběh má velice rychlé až zkratkovité obrátky, Purefoy je docela uvěřitelným způsobem rozpolcený antihrdina, akční scény jsou slušné... Zkuste to. 60%
Moje komentáře
Den zrady (2011)
Clooney má asi politická témata hodně rád, jelikož ho jde jen těžko podezírat z toho, že by se chtěl filmy typu Good Night, and Good Luck či nově Ides of March, honit za lámáním rekordů návštěvnosti kin. Naštěstí je umí točit dobře a přitažlivě, což taky rozhodně není nejlehčí. Ides of March je kvalitním dramatem z prostředí amerických primárek (mezistranické volby na prezidentského kandidáta), který se může pochlubit eskardou skvěle vybraných (a hrajících) herců - Ryan Gosling, Philip Seymour Hoffman, Paul Giamatti, kteří dělají všechno proto, aby nám onu fousatě profláklou pointu (doufám, že to nikdo nebude brát jako spoiler!) - politika netoleruje slabost (čti idealismus) a průsery a nutí lidi k dělání stále hnusnějších kompromisů - podali v balení, které je podnětné a strhující. Což se jim do jisté míry daří, ale fakt, že jsme něco podobného už párkrát viděli (a slyšeli a četli, ...) nás přece jenom zapomenout nenechají. Poctivě natočený nadprůměr. 70%
Drive (2011)
There's something about it... I can't explain... They're all talking about it - but it's still the same. K Drivu jsem se dostal o několik měsíců později, než jsem měl, částěčně vinnou několika ožralých kamarádů, kteří mi jeden večer tak dlouho nadávali do křupanů, jelikož jsem ho ještě neviděl, až jsem se zařekl, že se na něj na truc nepodívám. Naštěstí pro mě jsem si to však nedlouho poté rozmyslel a... dal jsem jim za pravdu - kdokoliv si tenhle kousek nechá ujít, říká si o to, aby mu tento fakt do budoucna kdekdo otloukal o hlavu. Jedná se totiž o jeden z filmů, BĚHEM kterého si s nezaměnitelnou jistotou uvědomíte, že sledujete něco speciálního. V tomhle případě atomově charismatický herecký výkon Ryana Goslinga - který si touhle rolí definitivně zadělal na kultovní status; chirurgicky přesně vybraný soundtrack, který hraje při budování zamlžené, podmanivě tajemné atmosféry snímku první housle; a zejména pak režisér Refn sám, který tenhle filmový koncert (včetně lvích zásluh na úžasném castingu herců a výběru soundtracku) zdirigoval s jistotou, precizností a talentem, hodným režisérských legend. Osobně jsem si o něco více užíval první (nekrvavou) půlku filmu, ale na druhou stranu způsob, jakým Refn udržel film kompaktní i po dost nečekaném, drastickém žánrovém kotrmelci si zasluhuje o to větší uznání. Oscar! 90%
Zkažená úča (2011)
Docela povedená žánrovka, která mě potěšila jak sama o sobě, tak mnoha odkazy na mé oblíbené Freaks and Geeks (jak personální tak tématické či doslovné). Nevzpomínám si, kdy by mi byla naposled Cameron Diaz tak sympatická, tahle mrcha ji slušela ohromně... Nic světoborného, ale na ukrácení odpoledne byste rozhodně mohli vybrat hůř... 60%
Transformers 3 (2011)
Už dávno jsem se smířil s tím, že Michael Bay na světě není proto, aby svými filmy léčil rakovinu, ale takovouhle rezignaci na jakoukoliv konvenční logiku vyprávění a bílou vlajku elementárního vkusu jsem fakt hodně dlouho neviděl. Postavy jsou do jednoho neživotné a nezajímavé (o tom, že rozhodně nemají nic společného s lidmi v klasickém slova smyslu ani nemluvě), základní kostra příběhu je šablonou jednoho velkého klišé... Pozitiva filmu pak samozřejmě přicházejí s formou, stejně jako u minulých dílů. Ale už i ty souboje plechových gladiátorů se člověku s tím druhým nášupem začínají rychle zajídat... Kolem a kolem - trojka Transformerů je v zásadě podobná jako její dva předchůdci - až na to, že je stupidnější, okoukanější a nudnější. Pokud máte chuť na dobrý akční či komiksový film, zkuste to rozhodně někde jinde, dnes už si opravdu je z čeho vybírat... A pokud to už nezbytně musí být mlátící se roboti, pusťte si raději znovu jedničku. 30%
Zajatci o Vánocích (2010)
Příjemný, komorní příběh se správným poměrem srandy a atmosférického čekání na Godota. Myslím, že každý ve svém životě zažil něco aspoň trochu podobného - díky neovlivnitelným okolnostem (zde opravdu epické zpoždění vlaku) si musíte chtě nechtě krátit chvíli ve společnosti cizích lidí, na které byste za normálních okolností ani nepromluvili. Já sám jsem si zažil něco hodně podobného a tak můžu dosvědčit, že radost z toho, že v takové situaci není člověk sám je opravdu upřímná a nanejvýš hodná umělecké tématizace. Ohromně lidský film, když nic jiného. 80%
Správci osudu (2011)
Další příklad toho, na kolik je chemie mezi herci důležitá. Když se ohlédnu za tímhle filmem, nejsem s to vybavit si mnoho scén, ve kterých byli Damon či Blunt sami, ale zato jejich tiché, nenásilné a milé dialogy si pamatuju bez potíží. Pohledy, tón hlasu, mimika... Herci nemají zas až tolik nástrojů, kterými by mohli vyjádřit, co se děje uvnitř člověka. Matt Damon a Emily Blunt je však ovládají znamenitě. 80%
Na stupních vítězů (2010)
Poznámka pro sebe: až si začneš připadat starý, ty hňupe, pořiď si někde tenhle dokument a podívej se na něj. Poznámka pro ostatní: moc příjemný a trochu nečekaně hodně vtipný film (v dobrém). A optimistický.
Prokletý ostrov (2010)
Co na tomhle filmu obdivuju nejvíc je to, jak mě jako diváka dokázal Scorsese donutit prožít celý příběh, celou tu mentální odysseu, v hlavě hlavního hrdiny. Už dlouho se mi nestalo, abych se takhle ponořil do nějaké postavy. Celou dobu jsem byl na jeho straně a fandil mu, až na konci jsem poměrně nerad přešel na druhý tábor a i potom jsem si nebyl tak úplně jistý jestli přece jenom... Když jsem si pak celý příběh přehrával v hlavě znovu a jednotlivá kolečka do sebe utěšeně zapadávala, dostával jsem čím další chuť si Shutter Island pustit znova - a taky to udělám, jen co budu mít chvilku volného času. Film, který vám tohle udělá už nemusíte dále analyzovat a klasifikovat. Takový film prostě a jednoduše stojí za to doporučit. 90%
Cemetery Junction (2010)
Zajímavé je, že tenhle chlápek - Ricky Gervais - který ve svých stand up-ech zásadně razí toaletní a sexuální humor toho nejhrubšího zrna (každý druhý až třetí vtípek obsahuje zmínku o nějaké formě masturbace), má na filmovém plátně tendence užívat humoru jen jako zástěrky pro hloubavý, ne-li srdceryvný příběh se sociální tématikou. Tak či tak, jakkoli slabé a nevýrazné jsou dva předcházející "Rickyho" snímky (Umění lhát a Město duchů), Cemetery Junction je jeho prvním filmem, který to dělá opravdu dobře. Největší zásluhu na tom má to, že se Ricky konečně dal přesvědčit, že není zrovna nejlepším hercem na světě a stáhl se do menší vedlejší roličky tatíka jednoho ze tří ústředních hrdinů. Ti jsou pak do jednoho výteční a přesvědčiví, což je do značné míry taky zásluha Rickyho a Stephenova scénáře. Možná nejsilnější stránkou filmu je zřejmě velice osobně (z Rickyho pohledu) vykreslený portrét sociálních vztahů v maloměstské Británii. Když se nad tím tak člověk zamyslí, je zajímavé srovnat tenhle pohled na 70. léta britské "totality" s našimi Pelíšky a Občanskými průkazy. Průniky by tam byly. Ale to jen tak na okraj. Moc pěkný a poctivý film... 80%
Hon na čarodějnice (2011)
Film začíná poměrně povedeným hororovým prologem, který třebaže nijak neoslní, slibuje aspoň slušně zvládnuté hororové řemeslo. Probuzení z téhle utěšené iluze přichází však hned v další scéně, ve které se nestárnoucí (sic!) křižák Cage s Ronem Perlmanem před bitvou hádají o to, kdo z nich zabije víc nevěřících. Legolas-Gimli style. "Já si beru těch 300 napravo..." aneb křižácká morálka a la Hollywood. Cage samotný je spolu s obzvláště nemastným scénářem největším problémem filmu. Nejde o to, že by byl nějak zvlášť dřevěný nebo necharizmatický, můj problém s ním byl zkrátka v tom, že jsem v něm neviděl křižáka, ale zase jenom Cage navlečeného do středověkých hadrů. Naopak nejpříjemněji se mi tady dívalo na dosud relativně neznámou Claire Foy, která je nejenom opravdu rozkošná na pohled, ale taky udělala ze své čarodějnice suverénně nejzajímavější a nejživotnější postavu filmu. Digitální orgie na konci raději komentovat nebudu...Jen na vlastní nebezpečí - 40%
Nejsmutnější hudba světa (2003)
Jeden z nejdivnějších a nejstylizovanějších filmů, jaké jsem kdy měl to potěšení vidět. Forma (odkazující k technické podobě kinematografie let raně třicátých) válcuje obsah opravdu suverénně, ústřední zápletka je prakticky nepodstatná, hraje se čistě na kouzlo okamžiku, absurditu situace, vizuální a aluzivní vtípky. Čím víc nad tím filmem přemýšlím, tím víc si zpětně užívám jeho nezaměnitelnou potrhlost, kombinaci parodie a pocty směrem k prvopočátkům narativního filmu (které mimochodem kanadská filmografie jako taková nezažila). Rozhodně jeden z těch filmů, který balancuje na hranici geniálního díla a zavrženíhodné ptákoviny a s mistrovskou grácií přepadává k tomu prvnímu. Paranoidní lady Port-Huntlyová v podání Isabelly Rossellini je fajn, ale nejlepší momenty filmu si pro sebe kradou Mark McKinney jako charizmatický slizák Chester Kent a rozkošná Maria de Medeiros v roli ještě rozkošnější Narcissy (The Song is You!). 80%
Hra o trůny (TV seriál) (2011)
Nebudu se pokoušet o žádné objektivní hodnocení, zvlášť když jsem viděl jenom pilot. Takže si dovolím jenom takové fanouškovské zvolání: Až na pár drobností jsem se celou dobu tetelil blahem, vizuály nádherné, hudba příjemná, herecké výkony a dialogy na jedničku... A to se teprve rozjíždíme... Varysi, Syrio, Malíčku, těším se na vás, kluci!
Panství Downton (TV seriál) (2010)
Velice anglická, příjemně atmosferická nostalgie... Ke konci možná až moc velké melodrama a některé postavy jsou na můj vkus zbytečně černobílé (Thomas, O`Brien), ale jinak nemůžu jinak než doporučit. Když už pro nic jiného, jen pro své formální kvality (hudba, kostýmy) si tahle série vaši pozornost zaslouží. 80% 2. série: Nevidím větší důvod, proč měnit hodnocení, chvála i kritika zůstává v podstatě stejná - občas je to na můj vkus trochu moc sladká limonáda, ale většinu času si užívám velice povedeně vykreslené charaktery postav (např. veskrze rodičovské duo pana Carsona a paní Hughesové). Dialogy jsou kvalitní a pro cyničtěji založené jedince se stále najde dost důvodů, proč u téhle podívané vydržet.
Twilight sága: Zatmění (2010)
Nemůžu se zbavit pocitu, že i kdyby se dal děj všech prvních třech snímků série do jednoho filmu dalo by se mluvit o nepříliš hutném příběhu. Takhle se dá dramatická kostra trilogie shrnout třeba takhle "To jsme si tak jednou šli zahrát baseball, potkali jsme tři upíry a moc jsme si s nima nepadli do oka". Jinak je všechno při starém, hrdinové jsou rozervaní, tu a tam rozervou nějakého toho vampíra a o sexu se stále jenom mluví. Choreografie a vizuální efekty ve velké bojové scéně jsou na úrovni, což je možná jeden z důvodů, proč už film z čiré otupělosti nepošlu do oblasti jednohvězdičkových šuntů... 30%
Twilight sága: Nový měsíc (2009)
Filmy, jejichž příběh člověk zvládne převyprávět ve dvou nepříliš rozvitých větách vám většinou, pravda, moc nedají. Následuje trocha nepříliš úctyhodného kopání do bezbranného - Bella se řízne do prstu, což vede k sérii nepříliš jasných hlubokých dialogů mezi hlavními hrdiny ústící v tragický odchod třpytícího se Edwarda. Usoužená Bella je pak přinucena k další těžké volbě a to mezi (cituji Civala) indiánským buřtíkem Jacobem a nezvěstným upírem, které je(prozatím) vyřešeno výletem do Itálie. Den poté, co jsem film viděl si za boha nevzpomenu na jedinou pamětihodnou scénu filmu krom těch dvou akčnějších (Laurent a vlkodlaci, Voltari). Dialogy se příliš dlouho v kuse poslouchat nedají, jelikož buď nedávají smysl, nebo si v nich hrdinové dost neomaleně protiřečí. Na druhou stranu jsou hlavní představitelé hezcí a brilantně zvládají všemožné rozpolcené, nešťastné a zoufalé ksichty, což se taky počítá. Viděl jsem o hodně horší filmy, jistě, ale to nevidím jako důvod proč se Nového měsíce zastávat. 30%
Děcka jsou v pohodě (2010)
Děcka nejsou jenom v pohodě, jsou setsakramenstsky dobré. Pár lidí se tady rozčiluje nad mainstreamovostí snímku, jako by jeho téma (snad i kvůli jménu režisérky) snad chtě nechtě muselo být zprostředkováno v černobílém formátu, pokud možno s pětiminutovými záběry bez střihu. Já, který jsem do filmu šel bez jakýchkoli očekávání, jsem byl na konci maximálně spokojený. Nejde o nic hlubokého, ani přehnaně bláznivého, je to zkrátka milé, zábavné, v jistých chvílích dojemné a především skvěle zahrané... Celý ústřední trojlístek (Bening, Moore, Ruffalo) je vynikající, ve stínu ale rozhodně nezůstává ani líbezná Mia Wasikowska a supertalentovaný Josh Hutcherson, tedy titulní "děcka". Mainstreamový je rozhodně záběr filmu - chcete zábavu? Příjemně stravitelnou dávku dramatu? Originalitu? Zajímavé téma? Herecké výkony a dialogy na úrovni? Nemůžete příliš minout. Možná proto, že jsem před tímhle filmkem viděl kompletně celou trilogii Twilight: 90%
Stmívání (2008)
Duté jak vystřelená patrona, ale jak tomu nedat dvě hvězdičky, když jsou tam všichni tak strašně pěkní?! Třpytí se, mračí se, neustále upadají do těžkých depresí a pořád si ne a ne vrznout (zde zakopán pes, inu PG-13). Film funguje jako poměrně slušný horor, jste-li desetiletí prcci, jako nejromantičtější film všech dob, jste-li desíti až čtrnáctiletá dívka, a jako více či méně roztomilá kravinka, pokud je vám přes osmnáct. Dá se na to dívat jako na sérii záběrů hezoučké omladiny (pro mě třeba rozverně předkopávající upírka-nadhazovačka Ashley Green, či uvzdychaná Bella, pro slečny některý z třpytících se emo sympaťáků), od které vás neustále vyrušuje šum dialogů. Složitější to začíná být teprve když se začnete zabývat tím, jaký vliv má tenhle příběh o nádherné dívce co jde "proti proudu" a upadá do těžkých depresí, protože je "nešťastně" zamilovaná do nejhezčího kluka ve škole, na generace dnešních náctiletých.Ony totiž tyhle filmečky válcují v kinech i takové mastodontí kusy jako je Harry Potter. Mno, za to, že se na to pěkně dívá, 30%
Samurai champloo (TV seriál) (2004)
Samurai champloo je krásně nakreslený, opravdu originální, má silné ústřední duo (trio, pokud máte rádi pěkná, milá, skoro až plyšová děvčata) je občas nevtíravě vtipný (takhle z první mi vyskakuje obrázek Jina v přestrojení za potulnou hudebnici nebo Mugenovu gamblerskou zálibu v broučích sumo zápasech) a... a má - minimálně na animé - hezký soundtrack... a... je povětšinou nudný. Marná sláva, když se začnu dívat na animé o dvou mistrech samurajského umění, rád bych viděl souboje. Když už se autoři rozhodnou, pojmout takhle představený seriál jako iniciaci do specifického období japonské historie (Edo) a začnou mě seznamovat s jeho uměním, vlivem křesťanství a západní kultury, měli by to dělat způsobem, který mě na to, že bych chtěl vidět více akce, přiměje zapomenout. Pokud máte jiný pocit, rád vám ho přeju, pro mě osobně - 60%
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (2010)
Naprosto... únosné. Docela se nedivím, že je tady recepce tak polarizovaná... Trochu bych řekl, že se tady projevuje lidská tendence nevidět klady přes negativa a více versa. Říkejte si o mě, že jsem Švýcar, ale já tam viděl obé. Když pomineme už bez debat přijímaný, digitálně vyleštěný vizuál a s ním související formu, zbývá nám to, na čem poslední díly Pottera (mnohdy scénu od scény) stojí a padají - herecké výkony, casting, příběh a s ním spojené emoce. Co se herectví a herců týče, máme především možnost sledovat, co se za těch deset let naučila trojice Radcliffe, Watson, Grint . Názory se zhusta liší (má milá se třeba hodně nelichotivě vyjadřuje o tom, co předvádí Ronův představitel), já jejich výkony za sebe už poněkolikáté kvituju s uznáním - nesedíte z nich na zadku, ale na druhou stranu bez problému uvěříte Ronovi žárlivost, nebo Harrymu a Hermioně pomíjivý záchvat smíchu po velice odzbrojujícím způsobem trapném tanečku. Zbytek se tak nějak pokrátí... Moc příjemný atmosferický začátek s protivným, usopleným koncem nekoncem; zabíjení nudy ve stanu s napínavou infiltrací orwellovského ministerstva kouzel; prolog s charismatickým Rickmanem (absence jeho Snapea, mimochodem mé nejoblíbenější postavy ságy je v Relikviích obzvláště citelně znát) s relativně zbytečným epilogem a poněkud bezzubým (meh) Fiennesovým Voldemortem... a tak dále a tak podobně, chtělo by se říct. První půlka posledního Pottera (PPPP) samozřejmě taky hodně trpí tím násilně komerčním přestřihnutím příběhu na dvě části, které má za následek především výše zmíněné zmrzačení konce. Na definitivní rozsudek si tedy taky ještě těch pár měsíců raději počkám... 60%
Občanský průkaz (2010)
Meeeh. Nakonec slabší čtyři. Nostalgii já rád - třebaže je to nostalgie (případně negativní opak této emoce) po době, kterou jsem sám neprožil - a osudy a osůdky těch čtyř ogárků, mi byly z mnoha důvodů hodně blízké. Lahváče, Led Zep a odpor ke konformitě (v době mého náctiletí v poněkud pozérštější podobě) - to všechno jsou hodně silné průniky. Co se týče filmu samotného, respektive jeho předlohy, nemám žádné větší námitky. Postavy životné, epizodky a konkrétní vtípky účinně zábavné (lámání ruky), případně účinně dojemné (příjezd staršího bráchy z vojny). Mohl bych si samozřejmě začít vymýšlet, že tady už dost podobných věcí bylo, že se po skončení filmu budete muset chvilku snažit přijít na to o čem to vůbec bylo, nebo zkrátka poznamenat, že až se za pět let budu snažit vzpomenout co za české filmy mě za posledních deset let nejvíc zaujaly, vzpomenu si daleko spíš na úděsného Vorlova Miliardáře, než na tuhle malou milou šabachovinu... ale proč bych to dělal - máte rádi české filmy a nemáte přes víkend co na práci? Alou do kina. 70%
Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010)
Z ryze vrozené opatrnosti 90%. Musím posbírat myšlenky.
Doors - When You're Strange, The (2009)
Moc velká spokojenost. Nic světoborného, co by bylo pro fanoušky skupiny zásadním způsobem nové a překvapivé a přesto - Deppův komentář a DiCillova režie pomohly novým, intimním záběrům poskládat další hodnotný a zajímavý pohled do kuchyně jedné z největších skupin 20. století. Záběry jako ten, kdy lehce sjetý Jim pomáhá v zákulisí ošetřovat fanynku, která na koncertě dostala židlí po hlavě stojí jednoduše za to... Přesto bych tenhle dokument bez mluvících hlav (čistě archivní materiál) doporučil hlavně pro ty, kdo do Dveří teprve vstupují. 70%
Rudá Shirley (2010)
Lou Reed zpovídá svou stoletou sestřenku o tom, kolik polštářů si před osmdesáti lety přivezla do Kanady. Lou Reed se objektivně tlačí do záběru, Rudá Shirley na svá léta poměrně smysluplně mumlá a celé je to takové docela milé... nudné a utěšeně krátké, že to ani nestačíte pořádně prospat. Hm.
V jako Vendeta (2006)
Chtě nechtě musím jít na tři, i když jsem snad v minulosti dal čtyři hvězdy horším filmům než Vendetě. Faktem je, že v tom filmu je strašně moc co dotahovat, zejména co do herectví a dramaturgie - postavy jsou vesměs malátné a pramálo zajímavé (Evey, detektiv Finch, Deitrich) či zkrarikaturované, ploché a ještě nudnější (většina Padouchů), a příběh jako celek je odvyprávěn poněkud neuměle (nejde o to, že by se té skákající naraci nedalo zorientovat, jen jsem prostě měl pocit, že nemá patřičný emocionální a myšlenkový dopad, který s trochou vůle mít mohla). Co film má a čím se může chlubit je námět a samozřejmě hlavní hrdina. S totalitní Anglií už jsme se samozřejmě setkali třeba v 1984 (taky vás napadlo, jak pěkně kontrastují role Johna Hurta v těhle dvou filmech?), ale nemyslím, že by těchhle dloubanců do lidí mohlo být v dnešním světě dost... Co jsme v onom filmu však neviděli byl hrdina formátu V v podání vynikajícího, vokálně vypiplaného Vugo Weavinga. V téhle postavě se ve filmu protlo to nejlepší z jeho dialogů, myšlenek, kouzla a charizmatu: V je prostě terorista, kvůli kterému stojí zato zabít ty dvě hodiny a na tenhle zábavný, v jistém smyslu poutavý a ještě v jiném smyslu hloubavý film se podívat. Rozhodně vám nemůžu zaručit, že se vám bude líbit vše co uvidíte, ale za onoho muže s maskou, šermujícího kolem sebe meči a hlášky ze Shakespeara, se vám zaručím. 60%
Fantastický pan Lišák (2009)
Na Panu Lišákovi je docela pěkně vidět, co se musí stát, aby i širší publikum přijalo a ocenilo Wesovu jinakost, absurditu a (především) nadsázku. To jest vyprávět ve formě, která je k těmto konceptům sama o sobě předurčena. Humor, charakterizace postav, výstřednost, péče o (komický) detail, dětská dospělost a dospělácká infantilie - to všechno (spolu s hereckým a tvůrčím ansámlem) zůstává při starém, jen je to pro mnohé teď nějak mnohem víc stravitelné, neboť je to teď konečně přece "jenom jako", případně "takové milé, pohádkové"... Jak se mi Pan Lišák líbil? Tuze. Smál jsem se, rozplýval jsem se, pochutnal si vizuálně i poslechově (dabing skutečně lahůdkový) a na konci si posteskl, že je film moc krátký (rys společný všem dobrým filmům). Přesto po dlouhé době nedám Andersonovi pět hvězd z fleku, ale snad až po druhé projekci. 80%
Alenka v říši divů (2010)
Docela bych tady souhlasil s doporučením kolegy Janka - zkusit nemyslet na to, že jde o práci pana Burtona - což je možná trochu složitější, protože vizuálně tam na nás pomrkává na každém rohu - a sledovat to jako poměrně pěknou, mainstreamovou adaptaci Alenky. To, že to tvůrci pojali jako emancipační manuál pro mladé dívky, poslouchající Avril Loving, mě sice osobně moc vyhovovat nemusí, nicméně to na téhle úrovni docela dobře funguje, takže si nehodlám stěžovat - i pro ostatní je tam toho dost. Příjemná Mia Wasikowska (mladší klon Gwyneth Paltrow), psychadelický Johnny Depp, o jehož výkonu si můžete myslet prakticky cokoli a nejspíš budete mít pravdu, pomilování hodná Helena Bonham "I need a pig here!" Carter - http://www.youtube.com/watch?v=K8HaM6CjE0E, spousta kvalitního dabingu a nakonec i nějaká ta slušná akce. Po pravdě jsou to asi spíš silnější tři, ale kvůli Srdcové královně si neodpustím tu slaboučkou čtvrtou. 70%
Spartakus: Krev a písek (TV seriál) (2010)
Pozoruhodné. V prach si a v prach se obrátíš. I takhle by snad mohlo znít krédo gladiátorů a nějak podobně bych viděl osud tohohle seriálu v dlouhodobější perspektivě. Vysvětlím. První dva díly seriálu jsem si docela protrpěl - ne, že by byly nudné, ale ta samoúčelnost formy a potoky pasterizovaného patosu mě dost... dráždily. Už jsem chtěl Spartaka odepsat, když tu se začalo blýskat na lepší časy - méně zpomalených záběrů na kapky tekutin, dopadajících dramatickým způsobem do písku, více příběhu, herectví a smysluplnosti. Kdo by to byl čekal - zbytek seriálu jsem velice spokojeně zkonzumoval během několika dnů. Zábavné, krvavě akční, vtipné, funguje to, komu čest, tomu pochvala. Na stranu druhou - a tady jsme u toho v prach se obrátíš - jsem přesvědčen, že přes veškerou tu pastvu pro oči (ano, mám zde na mysli i vskutku bezprecedentní porno kvality seriálu) a dobře zvládnutou akci, nemyslím si, že jde o seriál, který by se zapsal mezi ty nezapomenutelné, instantně legendární kousky, kterými nás zásobuje třeba konkurenční HBO. Jednoduše řečeno, tenhle Spartakus má sice koule, ale postrádá to, čemu lidi od umění říkají přesah (oblouk, most). Pokud se o takové věci příliš nezajímáte, nebo je zrovna v tomhle případě nepotřebujete, klidně si mé hodnocení vyložte jako pětihvězdičkové. 70%
Souboj Titánů (2010)
Velice mizerný a bídný film. A nudný - to je to slovo, na které by se tady mělo zejména upozorňovat. Letnímu blockbusteru rádi odpustíme hloupé a nemístné dialogy, ploché herecké výkony, dokonce se přeneseme i přes výpadky elementární logiky v rámci příběhu samotného, které by se eventuálně daly svést na neschopného střihače. Co takovému filmu ale odpustit nelze je nedostatek jakékoli jiskry, švihu, napětí, scény, která by nás přikula do sedaček a donutila nás na pár chvil tajit dech. Jediná scéna, která se tomu snad trochu vzdáleně přiblížila byla ta v doupěti medúzy a to je prostě prachsprostě málo. Zbytek je na dnešní poměry průměrně slušivý digitální kabátek navěšený na opovrženíhodně mdlý scénář a nemastnou režii. A za posledních pět minut by si někdo zasloužil pořádné rošambo. 20%
Rodina Sopránů (TV seriál) (1999)
Beton. James Gandolfini spolu s mnoha neskutečně talentovanými herci pod taktovkou mnoha výjimečných režisérů v čele s tvůrcem seriálu, Davidem Chasem, vytvořili pomník, který bude jednou pro vždy připomínat filmovým a televizním kritikům a teoretikům, že televize není ve srovnání s filmem podřadným médiem, ale naopak disponuje možnostmi, které film nemá a nikdy mít nebude. To, že The Sopranos z fleku neprohlásím za nejlepší seriál všech dob můžu vysvětlit prakticky jen mou léty nabytou opatrností a nikterak velkými sympatiemi k mafiánskému žánru jako takovém. The Sopranos jsou ovšem mnohem víc, než jen další mafiánskou historkou, roztáhnutou na desítky a desítky hodin. Jsou epickou freskou, portrétem dnešní americké rodiny, sondou do několika oblastí sociální problematiky, jsou inteligentní zábavou na dlouhé večery, jsou k dokonalosti dovedeným souborem jedinečných postav. Zde je pět z mých nemilejších, i když nelze než nezamilovat si všechny ostatní, do jednoho nezapomenutelné... 5. :Johnny "Sack" Sacramoni . Kdo z vás si aspoň na chvilku nepřál, aby byl Bossem, o kterém seriál vypráví on? Aspoň na chvíli. Naprosto důstojný Tonyho protihráč a přítel v jedné osobě. 4.: Livia Soprano. TAK dokonalá postava. Herecký minimalismus dovedený do naprosté dokonalosti. Tonyho nenáviděná, milovaná matka byla mou druhou nejmilejší postavou, dokud byla na scéně. Z dlouhodobější hlediska ji však předběhli ještě tihle dva. 3.:Corrado "Junior" Soprano. Možná vůbec nejnezapomenutelnější role seriálu. Od první chvilky, kdy se ozval jeho bass a zpoza obřích černých brýlí zajiskřily oči to byl můj hrdina. Nutno dodat, čím byl senilnější, tím byl lepší a víc mě dojímal. 2.: Carmela Soprano. Jistě, všichni víme, že to byla JEHO show. Ale to, co předvedla Edie Falco za těch šest (a půl) sezón na televizní obrazovce Galdolfiniho portrét dostihuje snad ve všech ohledech. Ultimátní zobrazení Matky a Manželky, Ženy, kterou by chtěl (měl by chtít) po svém boku každý muž. Ne-za-po-me-nu-te-ná. 1.: Anthony "Tony" Soprano. Jak říká jeden můj oblíbený pisálek: "Nuff´said." Takže tak. Prosím o prominutí všechny ostatní esa seriálu - problematického Christophera, stabilního Silvia, infantilního Paulieho, ujetého Ralphieho a ambiciózního Richieho, dobráckého Bobbyho, Pussyho a holky - valleygirl Adrianu, nesnesitelnou Janice nebo pragmatickou Ro. Jo a chcete někdo debatovat o nejlepším ukončení série v televizní historii? Ta scéna podkreslená sklatbou Don´t stop believing trumfne cokoli, s čím příjdete. http://www.youtube.com/watch?v=rnT7nYbCSvM. Střih. A tma. Nezapomenu... 100%
Solomon Kane (2009)
Poměrně vhodná volba pro zabití delšího středečního odpoledne, jste-li fanouškem temněji laděné fantasy či Jamese Purefoye (Marka Antonia z Říma, mrk mrk) nebo studentem o zkouškovém období a za prdelí vám hoří termín na zkoušku, na kterou se vám nechce za nic na světě učit. Příběh má velice rychlé až zkratkovité obrátky, Purefoy je docela uvěřitelným způsobem rozpolcený antihrdina, akční scény jsou slušné... Zkuste to. 60%