Czudas

Film, který se mi pomalu rozléval po těle. Mnoho otázek je zde. Otázek přístupu. Nádherná pochybnost pod tvrdou slupkou konformity a tradice. V začátku nesympatická saň se v průběhu promění v růži - je třeba ji pozorovat a mít pochopení pro její poslání. Je vhodný volný liberální přístup? Nebo tento po čase má tendenci ke klopýtnutí. Jistě oku diváka i mému byl knězův způsob prožívání sympatičtější a lidstější než přístup řeholnice. Není však první dojem mylný?

Film je syrový, nic nepředstírá ukazuje život jaký byl i to že byla potřebná změna v šedivém žití polského příhraničí. Chovali by se hlavní postavy stejně, kdyby to co bylo za hranicemi nebylo tak nedosažitelné? Je třeba svalovat vinu na režim, ve kterém žili? Pomáhali si k dosažení vyššího postavení všemi prostředky, smutné je že přitom měli klapky na očích. Až čas ukazuje že se honili za něčím čeho se museli nasytit, cena za to byla ale vysoká. Při tom dělali a dělají špatné jméno národu svému. V očích sousedů je národ pak díky nim spíše pro srandu a navíc zárukou nedůvěryhodnosti v dalším vzájemném soužití. Asi obdobná mánie probíhala na česko-rakouském pomezí....no ale možná jsme se museli spálit.

Nějak se mi daří chodit do kina poslední dobou, kde prožitek je přece jenom jiný. Občanskému průkazu dávám "pětku", protože jsem se u něho smál i plakal. Ocitl jsem se v sedmdesatých letech a broil proti zhovadilému režimnímu aparátu spolu s těma klukama, natrhl jsem si 15.stránku v občance, nechtěl jet do Jugoslavie a ani jít na vojnu, za to jsem se těšil na Plastiky, ale seřezali nás fízlové, vyplakal se na rameno starého bigbitiáka a záhy zjistil že je to estébák....opravdu byla to zajímavá a pestrá doba ikdyž se někdy jeví jako šedivá

Natalie Portman exceluje, umocněno tím že jsem to viděl v kině. Nina moc chce vyniknout v baletu, touží po hlavní roli, balet je její žoivot. Je jí nabídnutá šance v baletní kalsice, je šťástná, ale snad ani netuší jaké břímě bere na sebe. Moc moc chce, má strach že ji roli vemou, v každém člověku vidí svého soka, někoho kdo ji chce kariéru zhatit, má šílené vidiny až někdy ztrácím co je skutečnost a co je realita. V tomto stavu se připravuje na svůj životní výstup. Aby dostála důvěrného ztvárnění 1/2 role - Černé labuti, přistupuje na rady režiséra - a dělá věci, které jsou v rozporu z její povahou. Je potřeba snížit se pod svou důstojnost a zásady aby docílila úspěchu v tak prestižní roli? Na druhou stranu ta hra, jako většina her má svoje poslání potřebuje předat své poselství. Opravdu po shlédnutí si v roli Niny nedokážu nikoho jiného představit.

Tiše film plynul, nevnucoval se a postupně mne vtahoval do děje. Jen tak beze slov, někde na australském venkově. Starala se o svojí babičku, ale v očích stařen zavinila její smrt. On měl každý den stejný... no příběh jsme viděli. Velmi niterný film, s podmanivou hudbou vypráví o trpělovosti v utrpení, o víře v naději, že má smysl jít a bojovat o dobro, že v podstatě chceme-li něčeho dosáhnout, musí to bolet, je třeba se nevzdávat a být vděčný za každý třeba jenom maličký posun k cíli. Víc takových filmů v lepším vysílacím čase.

Pomalý rozjezd, ovšem každou minutou film roste, stejně tak graduje herecký koncert Jacka Nicholsona. Co je platné, že mám prachy, když nemám vztah a jsem zapšklý vůči všemu. Bručoun Melvin ukazuje naše chlapské vlastnosti v míře vrchovaté, na které jsme mnohdy hodně pyšni, ale u žen se s pochopením většinou nesetkáme. Procítěnost a vnímavost číší ze všech postav, ne všechny toto ovšem dokažou dát druhým na jevo. Je třeba jít do sebe a prolomít své Já, abych se mohl setkat s druhými a aby se druzí vůči mne otevřeli a přiblížili se mi. Je třeba bořit kolem sebe zdi vystavěné z cihel sobectví. Melvin je v srdci dobrák, dělá mu problém ukázat svou přívětivou tvář, protože ostatní už ho mají nějak zaškatulkovaného a on nechce ukázat, že je také člověk citlivý, dělá mnoho dobra, ale aby získal srdce Carol, musí udělat daleko víc - "zapomenout na sebe sama".

Znaje předem zdejší hodnocení, přesto šel jsem do toho. Film se mi nelíbil, pro svůj toporný styl, myslím, že většině herců obsaženi ve snímku nesedlo a svoje role z mého laického pohledu moc nezvládli, plácali se jeden přes druhého až uplácali tuhle slátaninu.

Kdo koho skutečně miloval? Jednalo se opravdu o lásku nebo jenom o změnu partnera pro vytržení ze všedních dní se všedními lidmi, kteří nás svou přítomností už nebaví, a se kterými je milování už nuda? Věčný problém vztahů. Mnohdy nám nestačí to "málo", které máme doma a které zanedbáváme, dáváme přednost koníčkům, kamarádům, ale partneři jdou do pozadí až jednou zjistíme, když k ním vztahujeme ruku, že oni jsou strašně daleko a my taky.

Ten film se podařil, výtečné dialogy, výborně zahrané postavičky z pestré socialistické společnosti, tak jak jsem je vnímal. Oslovila mne Ališi (E. Holubová) ve svém vztahu k Márovi, uměla mu všechno pěkně vyčíst, vydatně se pohádat, ale když přišlo na lámání chleba, nádherně se ho zastala - před pracovnicí pojišťovny, či při společném sezení s Břečkovými při poslechu svobodného rozhlasu. Film jsem viděl několikrát. Za zmínku určitě stojí hudba O. Petra.

Opět nejsa znalec, odmítám se vyjadřovat k umělecké stránce. Severní Korea, přiznávám, mne svou anonymitou hodně přitahuje. Po shlédnutí jsem byl mírně zklamán, že jsem se v podstatě nedostal pod povrch veškerého severokorejského betonu, kterým třeba v Pchjongjangu opravdu nešeřili. Viděli jsme města, životy pár lidí, kterým se podařilo uchytit v cestovním ruchu. Tito lidé jsou ovšem jenom loutky, jejiž provázky tahají vyšší orgány. V očích je vidět, že jim něco chybí, že strádají. Nedostali jsme se vůbec k obyčejným lidem, protože všudypřítomnost místní StB, neumožňuje vybočit z průvodu. A tak jsme shlédli povrch země, ve které má někdo moc a díky této moci jsou ostatní bezmocní, určení k věčnému hrbení se, křivení, potlačoavání své kreativity - obrazy, představující pro mne stav, kterému se říká peklo. Toto přece nemůže trvat věčně a pevně věřím, že se nejen v této zemí dočkáme svobody projevu víry.