JimJam

Zajímavý historický film, který obsahuje několik vynikajících scén, ale celkově je bohužel spíše myšlenkově střídmý, což odpovídá i stopáži 90 minut. Příběhů geniálních umělců (často umírajících) i pološílených vladařů je ve filmu mnoho a tomuto bohužel chyběla nějaká nadstavba, určitý dramatický či intelekturální konflikt, který by podobně jako u Amadea posunul film kvalitativně výše. Z tohoto filmu jsme se se prakticky dozvěděli jen to, že Bach byl v roce 1747 unavený a nemocný, avšak stále geniální umělec a Fridrich II. nonkonformní, v soukromý spíše prostý člověk ovládaný svými duševními stavy a láskou k hudbě, navenek megalomanský vladař projevující se absolutismem i reformismem. Vadim Glowna i Jurgen Vogel v nezvyklé roli byli nicméně skvělí. Z hlediska určitého přesahu byla možná zajímavější vedlejší linie, příběh královy nešťastné sestry Amálie a postava Friedemanna Bacha, skladatele možná progresivnějšího a geniálnějšího než otec, který se bohužel narodil v nesprávné době a narozdíl od otce nedokázal svůj talent podpořit i pílí a spořádaným životem. V jeho roli se zaskvěl Anatole Taubman, kterého jsem dosud znal spíše z malých rolí, ale zde ukázal velké charisma.

Odkrývání historie, často tak nedávné, že velká část lidí si ji pamatuje, jako by v sobě občas skrývalo něco nepatřičného. Prolomení tichého konsensu, že o určitých věcech se nemluví, jako by nabourávalo samy základy společenství. Ať už je důvodem stud za vlastní činy, nebo ospravedlnění svých činů činy jiných, ve smyslu když se někdo chová jako bestie, můžu se jako bestie chovat i já. V případě Poklosie se navíc nejedná o v českém prostředí obdobný případ poválečné msty na Němcích, ale vyřizování si sociálních, ekonomických a možná i zcela přízemně osobních účtů se svými sousedy, kteří byli odlišní než Vy, ale nic Vám neudělali. Přitom je otázkou, zda určitá historie může být základem zdravého společenství, pokud se o ní nesmí mluvit a zda takové nevyslovené tabu není spíše shnilým jádrem, které musí být odstraněno. Skutečnost, že film vyvolal v Polsku tolik kontroverzí je dost vypovídající. Nejedná se nicméně pouze o film prvoplánově provokativní, ale i velice slušně řemeslně zpracovaný.

Masakr, určitě jeden z nejlepších československých filmů. Jednoduchý, možná až mytický příběh odvahy, odpovědnosti a nalezení sebeúcty v čase nejhlubšího zoufalství. Někteří se připravují na smrt, jiní hýří a opíjejí se, aby nemuseli vnímat realitu, nebo ji už možná ani nevnímají, někteří kloní hlavu v očekávání, že ujdou pozornosti, jiní se snaží o náznaky odporu a někteří dělají před sebou a jinými, že vše je vlastně naprosto normální. A doktor Braun, hlavní hrdina filmu, nachází v takových časech neočekávanou odvahu, radost z práce, sebeúctu a pocit triumfu. Miroslav Macháček exceloval a Jiří Adamíra ve své asi první porádné roli za ním nezůstal moc pozadu. I herci byť i v miniaturních rolích (Budínová, Řanda, Prachař. Janžurová) odvádí zapamatovatelné výkony.