lucascus

Velký filosofický film 21.století o spisovateli, který přišel o svou inspiraci hned poté, co vydal svůj první a zároveň poslední román. Následně probíhá "hledání" velké nádhery, která se však prolíná celým filmem, od počátku až do konce. Režisér nás opájí Římem - městem měst. Ukazuje architektonické skvosty, ale nejen ty. Vidět můžeme i to nejlepší, co se v Itálii zrodilo, ať už jsou to ženy, příroda či západ slunce. Nádheru ovšem můžeme i najít v utrpení a bídě (viz 104letá světice, která zřejmě přes veškerou bídu našla svou velkou nádheru), někteří velkou nádheru najdou ve smrti (zfetovaný mladík, který našel své publikum až na vlastním pohřbu), někteří najdou svou nádheru v pomoci druhým (římská kráska, pro kterou sex už přestal být smyslem života) a jiní (hlavní postava filmu) ji najdou v životech lidí kolem sebe a koloběhu světa, který se stává věčnou inspirací. To vše za přispění perfektní vážné hudby, jež tvoří úctyhodné kulisy filmu. Řím II. - chtělo by se říci, a zároveň vzpomenout na podobně laděné dílo italského mága Felliniho. Kéž by se jednou něco tak velkolepého natočilo o Praze...

Velký ruský epos o nekonečnosti absurdity, byť ukryté v horečnatém přeludu, roztříštěné fabuli do několika vrstev, která se však až nebezpečně cyklicky propojí v závěru. Ze všech těch karikatur/postav však prosvítá paradoxně emoce a cit, touha žít, byť mnohdy však nenaplněná dle vysněných představ. Děda Mráz volá svou Sněhurku, ta je však pod nablýskaným kostýmem niterně prázdná, Petrovov se zase zacyklil v nekonečné smyčce, a nedokáže přinést dokonalý život svému synovi, jelikož opakuje totožné chyby, kterých se na něj dopouštěli rodiče v dětství. A tak zbývá pouze snaha a víra v to, že se vše jednou změní...

Rozsekalo mě to. Se vším všudy.

Film, který nastavuje zrcadlo naší současné společnosti. Současné demokratické principy pohlcují své tvůrce a propagovatele. Dítě mluví vždy pravdu, a to i tehdy, když tato "pravda" může zničit život určitého člověka, jedince, individualisty. Dítě je křehké stvoření, které se samo neumí bránit, proto je na místě, aby se za něj společnost postavila, ale za jakou cenu? I za cenu nespravedlivého odsouzení člověka, který kdysi také býval dítětem? Kdo se postaví na jeho stranu, kdo ho pochopí, kdo mu porozumí? A přestože spravedlnost nakonec zvítězí, nezanechá už to na dosmrti šrámy na duši daného jedince? Takovéto otázky si musí klást divák tohoto filmu. A Mads Mikkelsen opět ukázal, jak mistrně dokáže vylíčit stavy lidské duše, a přesto k tomu používá to nejcivilnější herectví. Protipólem, ovšem stejně dokonalým, byla Annika Wedderkopp, která celou situaci ukázala z dětského pohledu, plného nevinnosti, ale i plného dětské fantazie, která dokáže zajít do neprozkoumaných dálek. Já osobně pak nikdy nezapomenu na scénu z půlnoční vánoční mše v kostele - kde lidé, falešně si hrající na zdánlivou zbožnost s klidem v duši, dokážou myšlenkami zabíjet. Hořkosladký konec si na nic nehraje, ukazuje čirou skutečnost.

Film je sice těžce kýčovitý, dialogy jsou vyumělkované a místy velmi nepřirozené, z kostýmů čiší hollywoodská novota (jistě byly ušity pouze pro tento film), a samotný děj je vlastně ne příliš nepodobný antickému dramatu, přesunutý do americké scenérie odehrávající se v nádherné atmosféře netknuté přírody a rozsáhlých jezer. Vše co Amerika umí, dala tomuto filmu - pompéznost, krásu, barvu (ano, tento film je opravdu barevný), nepřirozenost. Ale ač mě to samotného štve, nemůžu hodnotit níže. Takhle perfektní skloubení režisérského umu se scénářem už jsem dlouho neviděl. Děj se vyvíjí zdánlivě pomalu, pomalu se proměňují i jednotlivé charaktery postav (především pak ďábelská Ellen je toho důkazem), rozhodnutí nejsou dána předem, vyvíjí se během jednotlivých okamžiků v myšlenkách postav, nic není dopředu naplánováno. To, co vypadá během první půle filmu jako idylická selanka, se začíná nenápadně proměňovat v noční můru a přestože nechci spoilerovat, určitá postava zvolí i svou smrt jako prostředek k pomstě. Úžasný závěr.