sinp
Martin Mišúr (P.J.)
okres Praha
Věčně hledající slova
email pozpátku: rusiM.M (a) seznam.cz
47 bodů
okres Praha
Věčně hledající slova
email pozpátku: rusiM.M (a) seznam.cz
47 bodů
Moje komentáře
Zůstane to mezi námi (2004)
Další matný pokus o postihnutí dneška... K velké řadě jevů vcelku průkazný, snaživý a alternující časté „tiky“ v mezilidské komunikaci. Takový je nesporně Šindelkův film. Stejně tak nevyzrálý, přehnaně ambiciózní a mísící v jednom autorské vyznání s nejpodbízivější komercí (cool hudba, cool DJ, nervní střih), což si pro fungování žádá velkého realizátora, pokud nemá zůstat v rovině nepochopeného honění ega jakéhosi lokálního artisty. Dle většiny reakcí se přesně to stalo. Částečný úspěch vidím v tom, že film po formální stránce přesně naplňuje aspekty toho, co tak kritizuje. Aktuálně moderní pojetí (leč pevně usazené ve své době, podléhající času o to rychleji) má určitou schopnost přitáhnout mladé publikum, co zná hlavně americké filmy, a současnými tématy/traumaty protkaný děj zase střední generaci. Paradoxně právě děj strašně kazí zbytek. Připomíná mi ostré filozofování ještě mutujícího adolescenta, co káže celému světu o slovech, které mu doposavaď servíroval výhradně Večerníček. Lacinost odnáší všichni tři schopní protagonisté: charismatický Hanák (alias namachrovaný osudový DJ, co „o tom všem tady moc dobře ví“), krásná Jurčová (alias schizofrenní žena dneška, jak z plakátu, nevěrohodná přes slušně vykreslený pragmatismus) a schopný Dlouhý (alias stylizovaný prototyp úspěšného muže, jediný propracován, leč má málo prostoru). Většina scén se pokouší o minimálně dvojí význam, sebedůležitost je postupně celkem otravná a vede k ubití několika perfektních nápadů. Je mi celkem líto odvážných filmů, navrch takových, které mají srovnané v hlavě, co je špatně. Jenže schází rozložení jevů do fungujícího vyprávění a natočení od někoho, kdo nehodlá vystavět za každou cenu pomník originality a pobuřování.
Point of Order (1964)
Dokonale vyjádřené stanovisko... Mistrovký doklad vhodně zaujatého dokumentu, jehož autor/střihač dělá zásahy do původního materiálu pouze proto, aby definoval vlastní názor. Ať se kritici, kteří by nejraději čistou „objektivitu“, ohlédnou v jiných vodách (ideálně nefilmových) – bez postoje umění nemá význam, bez subjektivity neexistuje. Dramaticky sestříhaný záznam slyšení nechvalně proslulého senátora Josepha McCarthyho zastihlo neurvalého demagoga v době, kdy jeho metody a vliv začaly pomalu slábnout. McCarthy obvinil z komunistické infiltrace samotnou armádu, což bylo příliš silné kafe a v důsledku dalších protichůdných jevů vedlo odpovědné k odvaze pohnat wisconsinského senátora před senátní výbor. Výsledkem byl dlouhý maratón proslovů a invektiv všech zastoupených stran, v podání de Antonia zhuštěných do formátu příběhu o zlosynovi, jehož praktiky ze začátku budí hrůzu a na konci jsou prázdným tlacháním. Režisér využil kvalitní dostupný záznam, vícero kamer místy monitoruje dění mimo řečníky, zvuk je dostatečný a celé vystoupení dává přes skokové střihy po všech stránkách smysl. McCarthy dokonale ovládá pravidla slyšení, zdánlivě unavený a poddajný hlas (ano, mýty tvrdí cosi o alkoholikovi...), ve skutečnosti dokonalá obratnost v přenesení dialogu do vlastních vod. Nedělá mu problém pozurážet lidi kolem aniž by užil jediné vulgarity, stačí výraz pohrdání, kterým častuje okolí. Proti takhle bezskrupulóznímu kalibru se dá bojovat jedině hlučným (lehce manipulujícím a líbívým) způsobem a není náhoda, že průběh slyšení vypovídá o neviditelném snižování politické kultury. Což je věc na pohled nenápadná, ale „těžíme“ z ní dávno po odchodu konkrétního jedince. Emile de Antonio vytvořil experiment o nepoddajnosti demokracie. V rámci možností učinil maximum, část aktivity zůstává na divácích...
Jiná žena (1988)
Tíživé a osobní... U Allena se ovšem těžko dají směšovat oba tyto jevy samovolně a byť znějí osudově až běda, jsou vlastně velmi prosté. Tíživé jsou většinou Bergmanem načichlé (zde dvorní mistrův kameraman Stan Nykvist) příběhy na neosobním místě, kde se iluze vytrácí při melancholickém bloumání nespokojených osob. Je tu jeden podstatný rozdíl, zatímco z Bergmanových postav mám většinou pocit potlačovaných emocí, co pouze čekají na výbuch, u Allena se nic neskrývá, protagonisté jsou zkrátka unavení a tak ani na maskování ve společností nemají moc sil. Potud tíživost, s osobním vkladem je jiná práce. Osobní jsou podle mě také filmy, kde se WA vysmívá světu, pouze u depresivněji laděných se možná zdá být otevřenější (dle mého klam, niternost přece nesouvisí s depresí). Takže v zásadě typický Allen, jen humor vynechal... Film nenudí, ale fanoušci klasik asi budou děkovat za vstřícnou stopáž. Vše je daleko pozvolnější, s umírněným hudebním doprovodem a minimálním glosováním typicky allenovských situací. Ona „jiná žena“ mi pak připadá jako osoba u Allena typická, co si v jeho filmografii zasloužila vlastní spin-off, protože její chování a postavení je mi moc povědomé. Bylo poučné v jejím deníkovém vyprávění procházet a hledat příčiny všech těch skleslých obličejů (zásadní se mi jeví slovo sebeklam → užité opakovaně, vztahuje se k přehnaným očekáváním v životě a následné kocovině). Nejsem milovník duchovnem prostoupených postav, což symbolizuje Mia Farrow. Naopak se mi zamlouval flashback á la popis fotografie. Vzpomínky jsou v pohybu (víří v nás), i když jen na fotce... Těch nápadů by se našlo víc. Jen mě mrzí, že v tomto období Allen vnímal cokoliv pozitivního vlastně jen, pokud se vrátil do minulosti, třeba éry rádia....
Deník pro mé děti (1984)
Nastupující hrůzy stalinismu konečně jinak... Umělecké výpovědi o temnu padesátých let můžeme sčítat ještě za stávajících režimů, omezené jsou logicky stranickou direktivou.. Jsou to díla osobní, oprávněně trpká, většinou poučená a nezřídka poučující. Schopnost empatie a neagresivního pohledu na věc jsou proto vzácné domény „deníku“. Intimní zdroj vyprávění si nehraje na dějepisné kázání, leckdy útočící na diváka převážně hutným výčtem nesčetných krutostí. Tady je průvodkyní dospívající dívka, zajímající se sotva okrajově o tragickou proměnu společnosti, a do konce filmu nechápající většinu politických oplétaček, co mění život kolem ní. Juli má jiné starosti – hledá životní hodnoty a vztah k nové rodině či klukům, díky čemuž je pro dnešního nezatíženého pozorovatele daleko přirozenější než by byl agilní hrdina recitující Stalinovy teze pozpátku. Režisérka Maria Mészáros (popisuje zjevně samu sebe) dívku otevřeně připodobňuje k hrdince dánského sociálního románu Ditta, dcera člověka. Stejný je nenápadný půvab, vzdorový způsob jednání, částečně osud dívek (ostatně kousek adaptace Nexøho románu vidí Juli v kině). V nejobecnější rovině je možné film vnímat coby soubor črt konkrétních typů osob, co se různým způsobem zapletou s režimem. Jemný styl neukazuje nutně přímé vyústění, ale postavy jsou natolik čitelně vymezené, že člověk aspoň trochu obeznámený s nepřáteli/elitou komunistického útlaku jejich osud hravě předpoví. Černobílý pietně působící snímek přes estetickou náročnost naštěstí nenudí, plní cíl, totiž popsat současnému divákovi subjektivní kontakt s hrůznou dobou. Není vyloučené, že v publiku sedí podobná Juli/Ditta, co by se po vzoru hrdinky prvně zamilovala takřka pod potrétem Stalina a smála se s rodinou u jídla, nevnímajíc Rákosiho („maďarský Gottwald“) nenávistné spílání imperialistům v rádiu. Nejviditelnější (dokud se jí zlovůle osobně nedotkne) jsou mrazivé oslavy různých výročí a zjištění, že namísto Ditty bude v kině příště běžet budovatelský škvár. A nic si nenamlouvejme, nejsme-li v zájmu o politiku přiměřeně sběhlí, jsme na tom stejně, nejen v krizových situacích. Lidská stránka je důvod, proč místy mlčícímu filmu (doba nedovolila vše) dávám plné hodnocení + nevyléčitelně miluju Dittu;)
Sonáta pro zrzku (1980)
Ani v dětském žánru nejsou věci, jak se zdají... Poté, co byl Vít Olmer „podepsán“ pod scénář filmu Páni kluci, musela být situace lidsky velmi složitá. Skutečný autor Jan Procházka byl pro režim nepřekročitelná persona non grata a nehrozilo, že dojde ke schválení jakéhokoli jeho, byť ryze nepolitického textu. Umím si představit následné ovace a radostné pokyvování pravdy neznalých na Olmerovu nadějnou hlavu. Rázem přiřknutý cejch, co přímo vybízí k zopakování. Takový je výsledek, obratný a přijatelně odvedený v nutných předpokladech pro žánr, leč v tomto případě plně platí Olmer = Salieri. Za normalizace vcelku svobodná oblast dětského filmu se s ideologií tolik trápit nemusela, a proto jsou tyto klidné a poněkud nevzrušivé filmy leckdy přijatelnější než úniková komedie obsazená známými tvářemi. Scénář vykreslil prostou (jenže ne vždy známou) pravdu, že lidé nemusejí být pokaždé tací, jací se pozdávají, a až interakce s dětským hrdinou odbourá naučenou fasádu pro apatické okolí. Zaujme, jak jsou muži výhradně pod papučí agilních žen a Stanislava Coufalová coby zrzka napovídá, kde tkví jádro tohoto jevu. Její a další dětské role snesou klidně přísnější měřítko a neví si úplně rady snad jedině v „impresionistických“ projevech, které Olmer jednoduše nezvládl (Panenkův dloubák ještě beru, ale zbytek...). Klavírní etuda včetně akcí zavánějícího závěru („Hovno!“) pak hezky završí věci, jak se zdají. Reálný doslov mimo obraz v podobě hořkého životního osudu zrzky Coufalové pak může zabolet o to víc, pokud ho neznáte před sledováním filmu. Málokým pochopenou dívku, co boj nikdy nevzdává a v zápalu útočí i na nesprávné, člověk zaměňující hraný film za realitu (asi většina tomu občas podlehne, já určitě) záhy lituje. Pozdější osudy dětských hvězd lákají, i když málokdy nabídnou příjemné čtení a tento případ je obzvlášť „kocovinotvorný“. Otisk na filmu zůstane a nemělo se stát. Mám pocit, že některé věci je snad lepší nevědět...
Tulák (1951)
Zkrácenou verzi bych všem klidně doporučil... Všemožnými úlety a marginálními jevy zasažená CSFD stále neobjevila bollywoodské klasiky. Evropskými trendy ovlivněný Satyajit Raj a tím se širší okruh vyčerpá. Znalost o klasickém období kolosu, jehož setrvačnost je dechberoucí, zůstává nevalná, nemluvě o „neviditelnosti“ indických artových filmů, překrytých vším možným i nemožným. Malý zájem má své důvody, nezvyklou délkou pro žánrový film počínaje a obsahem většínové tvorby konče. Tulák není radikálně jiný, vlastně by se dal označit za typický produkt továrny na... (nejsem si jist, sny to však nebudou). Krom známých premis bollywoodské produkce (zpěv a manýristicky prezentovaný tanec, rozlehlý a nesbíhající se děj na značné ploše, krutost údělu života) potvrzuje formální vyspělost kinematografie regionu. Režisér a titulní představitel Raj Kapoor nešetří modernistickými efekty s obrazem, včetně zběsilých jízd kamerou a subjektivních pohledů pro ještě silnější přimknutí k sledujícím masám. Bollywood totiž v první řadě vychovává, velice obratně podsouvá rozmarnost při divákově lamentaci nad problémy každodennosti, tematizací daleko krutějších strastí. Kapoor je „podvratný“ v jednom – naplňuje doslovně kastovní pravidla, aby ukázal, jakým způsobem ničí život jednotlivce. Být zlodějem není předurčenost, ale označení za něj ho s tebe následně činí. Film dokonce nakládá s odvážnou myšlenkou ještě v intencích rodiny a de facto incestního styku. Tím určitě nepřikládám tomuto muzikálu punc filozofujícího díla, dětská naivita vrcholí závěrečnou scénou u soudu (kdybych popsal roložení sil: „kdo koho, proti komu“, budete se smát). To je však nyní vedlejší. Můj názor, že takovým muzikálem mohl Kapoor soupeřit s čímkoli, co vypouštěl tehdejší Hollywood, je snad příliš odvážný. Kéž by alespoň vybudil snahu s ním nesouhlasit a konečně ten film pro někoho objevil. Je načase.
Král komedie (1982)
Nedoceněný, asi až moc jiný... Jízlivý snímek byl ze strany Martina Scorseseho v jistém směru hazardní podnik. Přiměl ho představit jinou podobu „špinavých ulic“ (špína není na ulici, kde se lidé ušpiní, neboť lidé ulici špiní) a pokaždé výrazný projev Roberta De Nira vést do vyloženě sebeshazujících poloh. Jeho Pupkin není odporný charakter v autoritářském významu toho slova, daleko spíše zoufalcem, u kterého provokuje hlavně neústupná tupost, s jakou prosazuje velikášské záměry. Scorsese podřídil vizuální stránku odlehčené stylizaci první poloviny, v níž průběh do té doby jednoznačné zápletky s přemírou dialogů nedovoluje ani pro autora tak typické hudební výplně. Experimenty však neopouští, kupříkladu Pupkinovo nacvičování výstupu zamrazí čistě subjektivním vstupem do jinak neuchopitelné mysli. Důležitý je moment Pupkinových objektivně prezentovaných představ, ukazujících se vzápětí jako liché (tj. subjektivní, zase tato hra). Souvisí to s náhlým přechodem do ještě vyhrocenější druhé poloviny, vystavující stále se rozšiřující konglomerát pokleslé zábavy na tak trapný odiv, že se té trapnosti nejde nesmát. To už nejsou toliko média, hvězdy a idoly, čili tvůrci, ale také konzumenti. Zásadní je divácký přístup – vcelku nečekaný závěr vychází s posedlosti kultem hvězd v určité míře. Nadto předestírá, jak laxní je v životě posuzování určitých lidí (ve filmu postav) na základě útržků a prvotních dojmů, vyplívajících zde s autorem předložených událostí. Divák má vlastně přejímat směrem k Pupkinovi rétoriku velkých šéfů obrazovky a mistrovství Scorseseho spočívá v několikerém přehazování „objektivního“ přístupu. Moc se mi líbí ono vrstvení, ve světě televize, kde vítězí okamžik, není vůbec nemístné.
I Was a Communist for the FBI (1951)
Nebylo by dobré opomenout... Těch několik v archivu pečlivě uzamčených a na světlo vzácně vytažených (nejen) špionážních filmů, vzniklých pod vlivem tzv. druhé Red Scare, můžeme chápat coby jeden z nejdůležitějších komentářů netolerantních a paranoidních nálad, běžně označovaných coby mccarthismus. Kolik se jim nedostávalo tvůrčích fines, tolik nahrazovaly agresivně mířenou rétorikou, vědomě vyvolávaným strachem a fanaticky glorifikovaným vlastenectvím. I Was a Communist for the FBI je výstavní kousek. Naplňuje veškeré parametry pomyslného honu na čarodějnice, dokonce významně upomíná na „reálnou událost“, čímž se obrací na všechny v zemi a jejich bdělost (copak to jen připomíná...?) Výpověď Matta Cvetica vycházela v Saturday Evening Post a nebyla charakteristická jen pavlačovými klepy či spasitelským komplexem. Obsahovala rovněž rasové mýty, démonizaci odborů a skrytou nenávist. V důsledku těchto se kumulujících jevů pak vykresluje absurdní pokus o ovládnutí celých Spojených států skupinou lotrů v perfektním obleku, slizce řečnících pro lačné masy a následně vymýšlejících rejdy ve vypulírovaných místnostech. Za jediný fungující všelék vychází patriotismus a rodinná soudržnost. Komunisté jsou zobrazení podobně jako kapitalisté v soc. realistickém duchu (nenasytnost a zkaženost → „Dáte si kaviár?“), modelové figurky kněze nebo bojovného syna už nepřekvapí. Za skrytější (tím pádem nebezpečnější) vidím postup v případě idealistické učitelky. Morálka mccarthismu, sama sebe označující za demokratickou, těmto principům volenými činy brání a celou ideu demokracie ničí zevnitř. Řešení zápletky má v důsledcích blíže k praktikám a argumentaci krajní pravice než k nabízející se analogii s komunistickou propagandou. Sice schází obligátní vypravěč (vysvětlující a varující, neboť vševidoucí oko společnosti/instituce), přesto je přítomen ortel autority, zde ideálně v osobě soudce. V šíleném závěru, který je parodií na výslechy před HUAC, se křečovitě odhalí myšlenková náplň všech těchto tendencí a film začne být konečně zábavný. Jinak vyjma historického poučení moc nenabízí → noirový standart, kupu hloupých řečí, házení rozličných předmětů (soška, telefon) po nepřátelích. Odkazy na soudobou politickou situaci, Jana Masaryka (!) a osamocený výjev á la cinema verité můžeme chápat za jedinou (notně chabou) obhajobu pro nominaci v kategorii dokument. Pragmatika zamrzí, že nezvítězil, byl by to nevídaný a zmiňovaný unikát! A mám dojem, že by snímek nebyl tak pozapomenutý, což si coby odstrašující příklad určitě nezasloužil.
Taková normální láska (1991)
Přinejlepším k pousmání... Woody Allen v cizích projektech mi vůbec nevadí, naopak, uměřená volba takových děl většinou přinesla originální zážitek. Konkrétní dobu či styl, v nichž by se excentrik třeba necítil úplně svůj, sedíc na obou židlích, nechal zrežírovat povolanějším; nezastupitelnou figuru však se všemi „dispozicemi“ propůjčil (viz. Na titulní straně). Jenže tento film jednoduše dělá věc přesně opačnou. Připomíná nevydařený klon Allenových osvědčených metod. Komplet, od režie až po užitou hudbu. Třeba jazz plní převážně funkci podkresu (nepočítám početné vystupující a jejich růzorodou muziku v průběhu), jenže není náladotvorný a schází mu větší zdůvodnění pro vybraný záběr. Neúnavný Allen ze sebe tahá často křečovité narážky, jimž chybí větší kousavost (čest výjimkám → ovšem ve filmu, kde se neustále mluví, půl tucet pousmání neuspokojí). O to originálnější je prostředí a situace postav. Otec Allen sdílí lože (doslova) nikoli se zadumanou intelektuálkou, ale seberealizující matrónou (výborně zvolená Bette Midler) a významnou část filmu zachovává jednotu místa a času. Sloganovité větičky o narativní struktuře si nechme od cesty, jen je zajímavé, jak moc postava Allena působí jako ve vlastním převráceném světě. Je to on, jen je všechno jinak. Celý zbytek stále se obměňujíích situací v obchodním domě pak může být pro schopného sociologa hezkým oříškem na sychravý večer. Najde několik trefných narážek a plytký humor mu v rozboru vadit nebude. P.S. - aby bylo jasné, oba herci si výborně rozumí a jsou rovnocenní po všech stránkách, v tom vůbec není potíž...
U nás se to stát nemůže (1950)
Aneb když mistr dělá nechtěné... Zkazky tentokrát nelžou, nepříjemný zážitek rovněž pro toho, koho Bergman jinak vůbec nezajímá. Sběratelé kuriozit dostanou co proto, pustí si nudný film, co dává pramálo smysl. Noirové bloudění spadá do kategorie spodního proudu těchto natolik prozkoušených vizuálních her ze stíny a romantikou noci. V primitivní zápletce, kde kolem sebe krouží a lakonicky glosuje několik postav, se popírá vyřčené další možnou kombinací hned vzápětí a není takový problém přestat rozumět. Tento fakt si pravděpodobně vynutil existenci vypravěče, jehož prupovídky z úvodu jsou otřesným příkladem paranoie (Bergman s odstupem označil scénář za šovinistický). Zbytečné situování do „neznámé země“ (kde se mluví výhradně švédsky), neustálé podsouvání laciné senzace („Podobnost není náhodná...“). Senzacechtivost, věc, co u Bergmana zamrzí asi nejvíc, zažívá největší „žně“ při scénách mučení a skandálních odhalení, když se všechny linky nemají k čemu seběhnout. Snaha dodržet žánrové konvence posléze vede k úmorné honičce, směšné přetahované o zbraň a přiznaně antikomunistickému finále (loď proradné Liquidatzia odkazuje na rudý list ve Švédsku). Americkými noiry protřelá Signe Hasso je jakoby zamrzlá, nálada během vzniku, na níž si Bergman po letech trpce stěžoval, celku dokonale odpovídá. Jinak řečeno – z filmu čiší absolutní autorský nezájem. P.S. - abych něco nezatajil; na sběratele kuriozit čekají mj. spoře oděnné tanečnice a Mickey Mouse, což je/není málo...
Sůl země (1954)
Rudí prorokovali nehynoucí význam... Jsou vzácné a mají pověst, jíž není co závidět. Osamocená díla pokrytá závojem legendy, kterou vyvořila především a hlavně politická situace. „Kultovnosti“ zpravidla nedostojí, bublina je nesmyslně veliká (neboť dobově podmíněná), dá se o nich ale hezky mluvit, aniž víte, o čem vlastně jsou. Sůl země resentiment nebudí a země vzniku si jí stěží přivlastní. Není zase tolik divu, amerického je na filmu pramálo, štáb složený převážně z „vyvrhelů“ (Biberman aneb člen hollywoodské desítky) a neherců z Mexika si pod vlivem neorealismu razí uvědomělý boj za sociální spravedlnost a nemusí při tom jedinkrát zmínit tolikrát zaklínané slovo komunismus. Poměrně unikátní, respektive schovaná, je vypravěčka, vysvětluje jen vybrané situace, jejichž orientace přitom nebývá obtížná. Kladl bych to na vrub složitostem při natáčení („ideologické diverzi“;)), sama titulní Rosaura je trpitelsky zachycená, čistou krásu jí ničí věrohodně zobrazená bolest, ač je to snad jediná herečka v obsazení. Na autenticitě nepřidá nekvalitní postsynchron a soc. realismem načichlé záporné figurky kapitalismu, přičemž by však bylo klamné spojovat tento počin celistvě s tezovitými díly SSSR či satelitů té doby. Boj za rovnorpávnost (ve skrytu i uměleckou) s plátna plně vyzařuje a nekašírovaná problematika rovnosti pohlaví celý smysl odporu ještě více posílí. Žena je možná trpitelkou, ale zároveň další funkční jednotkou vzdoru, která si uhlazuje cestičku za svými právy. Dokonce skrz vyprávěcí prostředky filmu – když na schůzích mluví španělsky muž, nedočkáme se ani titulků, každé vyjádření ženy však Rosaura kompletně přetlumočí. Mám dojem, že toto je cesta dnešního diváka k Soli země. Ideologie nemusí být nepřekročitelnou překážkou, pokud máte rádi berličky talentovaného filmaře. A pevný názor navrch. Že rudí doufali ve víc, to už je věc jiná.
Řeka (1951)
Indie pro věčně nepokročilé... Nádherný film, po výtvarné stránce nekonečně pestrý s jakousi blíže nespecifikovatelnou živelností a optimismem navzdory. V profilu visící plakát krajně mate, z několika důvodů ani náznakem nekoresponduje s Renoirovým chápavým líčením. Předně, snímek není exkurzí po jednotlivých kulturních zvycích daleké entity, podobá se Ejzenštejnově přístupu při jeho filmování v Mexiku – subjektivně posbírané informace, zjednodušení, ale taky nadšení a úcta k nepoznanému. Vizuálně Řeka rozhodně nepůsobí asketicky, v občasných intencích upomíná na barvitý styl Douglase Sirka či Vincence Minelliho (autorů té doby za oceánem), možná je to mírně usedlá režie prostá experimentů, ovšem staré Renoirovy zásluhy ve vývoji stylu přenesl i sem (hloubka pole, další aktivní mizanscéna ukrytá za rámem hlavního plánu v úchvatném poslední záběru). Ten vhled do cizí kultury je výhradně pro naši obec, vypravěčka až intimním způsobem popisuje prosté dojmy, čímž připomene křehkou vazbu Karen Blixen ze Vzpomínek na Afriku. Vzpomíná však výhradně na dívčí léta, trampoty rodinou a láskou motivované. Není dvakrát atraktivní a ani za mák příjemná (zlé dvojče Shirley Temple), přesto v ní Renoir rozeznal takové vnitřní fluidum, že jsem z ní nespustil oči. Indie její optikou se nepodobá bollywodskému běsnění, tanců pomálu, zpěv dokonce jen asynchronní. Je příznačné, že „nejindičtější“ moment celého filmu je vyprávění příběhu, který si malá Harriet vymyslela. Mě to nevadí, melodramatičnost a nepochopení už napáchaly velké škody, ale Řeka netrpí dvojakými úmysly, okouzlení prostředím je zjevné.
Rio Bravo (1959)
Pořádné sousto pro správného konzervativce… Jen další z dobových westernových opusů, progresivního jsem zachytil minimum. Když nic jiného, tak zbývá zábavné obsazení. Veleslavný John Wayne je fotogenickou figurou se zvonivým hlasem a moc hrát proto ani nemusí, byl jsem o to zvědavější na jeho spoluhráče. Po většinu doby zdeptaný a lihem zavátý Dean Martin pobaví už jen při konotaci s jeho v té době poněkud uvadající hudební kariérou (solidní comeback za pět let byl ještě daleko). Jako nedbalý průšvihář je sympatický a celé to bere s nadhledem. Ovšem Ricky Nelson je věc jiná. Dětská sitcomová hvězda věčně pod ochranou scénáře („Určitě střílet umí, jen to nemusí nikomu dokazovat.“) drsňácký part ani trochu nezvládá, působí asi jako ještě nedorostlý Tomáš Holý s prskavkou v ruce, tvářící se, že tasí bezmála světelný meč. Nejpříznačnější je v tomto směru scéna, kdy si oba společně zazpívají. Unavený Martin leží a vyhrává už pomalu obstarožní rytmy, načež Nelson přihodí jakousi popovou injekci v hodně zkroceném rock-n-rollu. Stereotypy se tu střídají bez zastavení, některé jako třeba linka s Angie Dickinson víceméně zabaví, další už méně. Ten žoviální styl hlášek uměřeně náladovým záběrům anonymního městečka příliš neprospívá, navíc Wayne není pro tento humor uzpůsoben. Na těchto klasických westernech je příjemné ležérní a sebevědomě klidné tempo, nicméně stabilní učesanost a nesmyslné pravidla i ve společenských vztazích (která ovšem vychází z vnímání padesátých let), to není nic pro mě. Ať žije Leone…!;)
Člověk na kolejích (1957)
Daleko více než první vlaštovka… Naléhavé dílo Andrzeje Munka, které ještě čerstvě po „odhalení“ kultu osobnosti ukazuje paranoiu doby, je perfektní a volenými prostředky stále živý film. Krkolomný začátek má zdůvodnění po celý zbytek příběhu, v „kaneovském“ rozpomínání několika vypravěčů se konečná mozaika skládá při stále nepřijatelnějších podmínkách. Od ryzího zjišťování příčin se odstupňuje až k výslechu á la procesy se záškodníky (děj se odehrává v roce 1950). Takové tendence ovšem činí vypravěče stále více nedůvěryhodným a to je při existenci silného příběhu (jehož pravdu chceme znát) důmyslnější přístup než bezduché mlácení vyslýchaných či stoické výčty hrůz, jak to činí řada dobových dokumentů. Další zajímavou skutečností je sám zesnulý Orzechowski jako osobnost. Naznačuje problematiku generačních střetů, jež je nepolitická, a zároveň předkládá specifický životní postoj, který nový režim jednoduše nepřijímá spíše lidsky. Ani v této rovině však přes vícero pohledů na jednu událost jistotu nemáme, což je oproti vysloveně antikomunistickým dílům velké plus. Je to „hlukový“ film se symbolikou všech těch uši trhajících nádražních zvuků. V mrazivé pointě ukazuje, jak snadno lze ve vyhrocené době překročit hranici a nevratně zničit něčí život. Přitom se tu nemluví jen o pochybení režimu, ale i lidí kolem, jedno nikdy není bez druhého. Wajdovy „Člověkové“ jsou jasnými pokračovateli, duchovní rozměr si zachovali, byť filmařsky se mi zamlouvá spíš tenhle Munkův umírněný přístup.
Malá Miss Sunshine (2006)
Nezávislost (spornou) bych nechal stranou… A spíš se zaměřil na tu žánrovou preciznost, která je dnes tak vzácná. Malá Miss Sunshine tepe do určených cílů a relativně nenáročně si dělá legraci z amerického snu, respektive toho, jak si ho jednotlivý lidé mají sklon vykládat. Silného vybočení z mantinelů se snímek neodváží a funguje na základě jednotlivých kompromisů („nezávislý“ punc tím lehce ostrouhá v tom smyslu, jak my ho máme sklon vykládat) Díky tomu jsou i narážky na politiku, úřední šiml či byrokracii pojišťoven takové dobrosrdečné a víceméně v satirickém duchu polovičaté. Taky musím uznat, že Alan Arkin si odnesl Oscara za několik minut, ale neoceněný zbytek bych nepodceňoval. Vrcholný moment v podobě samotné soutěže je tak trochu popřením sebe sama. Stylizovaný a učesaný film si dělá srandu z úchylného cukrkandlu. Možná lehce nepatřičné, rozhodně však funkční. Obecně mám dojem, že Malé Miss Sunshine sedí více styl náznakového humoru (symbolika s táhnoucím karavanem není intelektuálním výbuchem a právě proto skvěle zapadá do konceptu) než jednotlivé naučené hlášky. Za sebe si nemůžu stěžovat, jen mě docela děsí, že toto neutrální vykročení jsme schopni považovat za zjevení, jak jsem v souvislosti s filmem několikrát zaslechl…
Curling (2010)
Úmysly zajisté dobré… O Curlingu se nemluví snadno, protože přesně spadá do skupiny ambiciózních a přitom stále sympaticky nenáročných počinů, které se ovšem zkrátka nepovedly. Je to snaživý a užitými prostředky značně neobjevný film. V podmanivém prostředí hledá únik a v tichu (potažmo prázdnotě prostoru kolem) vysvětlení pro kruté jednání za maskou rezignace. Líbí se mi kanadská příroda, ale s Curlingu jsem nezískal pocit, že bych o ní věděl víc než s turistické fotky. Stále stejná písnička, stejná vzdálenost. S tichem se zachází sice důmyslněji, ale řadu slibných nápadů film nerozvíjí. Kupříkladu odevzdané poslouchání disco songu večer „u krbu“ po deseti minutách zvukového vakua. Skvělá myšlenka, jenže „odevzdaně“ uchopená. Podobně polovičatě to dopadá se samotným Curlingem. Snaha ho „estetizovat“ mě minula obřím obloukem, což však může souviset s mým nepochopením tohoto sportu (pravidla mi prvně vyložil až tento film). I kdyby nebylo jiného, tak bohužel platí, že v druhé půli Curling razantně ztrácí dech. Film, který není o nudě, nýbrž o nezadržitelnosti nenáviděného koloběhu, se rozhodne vytáhnout konec á la zazvonil zvonec. Postavy (včetně lehce účelově vsazené gotické múzy) jsou hnány, ať si to hezky rozřeší, jedno jak. Taková katarze mě ani trochu nepřesvědčila a snímek hrstky nápadů a několika pěkných momentů tak v hlavě myšlenkovou paseku prostě nenadělá.
Hemmelighedsfulde X, Det (1914)
Dobově fenomenální… Nutno takto přistupovat k dílu tak starému a na pohled archivní raritě. Tento dánský film však shrnul a významně prohloubil mnoho z evropských praktik stylu před první válkou. Bohaté stylizování mizanscény a dynamičnost přechodu jednotlivých scén se více než vyrovná francouzské či italské produkci té doby. Působivé hry se světlem a stíny jsou pak zcela unikátní. Těch si musí všimnout snad každý, což je na druhou stranu paradoxní nešvar (ovšem logický). Christensen totiž na každý nevšední prvek upozorňuje až reklamním způsobem, opakuje ho a nechává vyniknout bez ohledu na potřeby děje. Typické jsou scény ve tmě, které demonstrují znalost toho, jak točit beze světla (ve Francii se tehdy i noc točila za dne) i v případech, kdy to vyloženě nesedí. Tento severský kousek si jednoduše vzal to nejsilnější i nejslabší, co tamější produkce nabízela a dal tomu nikoli rozháranou formu. Už jen první ohlasy války jsou zachycené velice silně a proslule úsporné herectví dává proto těmto výjevům jistou působivost i po letech. Přímočarý snímek, který má dostatek umu pro užívání nevšedních prostředků, bych jednoznačně pro ty, co mají v oblibě němý film, doporučil. Je to něco jako skrytý klenot.
Čapajev (1934)
Glorifikace mu jedině škodí… Čapajev je fenomén své doby, co po letech působí bezmála jako vyžilý artefakt. Veškeré formálně zajímavé se zdá překonané a ta tolik vyzdvihovaná charakterizace hlavní postavy je pro nezaujatého jedince spíš komická. Základní idea, tedy zobrazit realističtějšího hrdinu, se daří, ale prostředky jsou vesměs lapidární. Příklad – když se Čapajev nahlas ptá, která z internacionál je správná, působí takový dotaz nutně násilným dojmem (stačil by letmý pohled). Obdobně přehnané vyjadřování obklopuje celý film. Dle metod socialistického realismu člověku připadá, že i vrcholné utrpení v sobě nese jistou nevšední „krásu“ či minimálně dialektické sbíhání a na konci boje protikladů jediné vítězství. Určitě nemožno popřít, že výborná práce s prostředím a davovými scénami činí film po většinu času zajímavým a o působivosti mnoha scén bych nepochyboval. Snaha ztotožnit se s chybujícím hrdinou však dle mého nevyšla a to bez ohledu na konkrétní ideologii. Příliš kompromisních postav (stranický komisař) či rovnou davů (robotničtí Bílí) nebudí důvěru. Dílo, které muselo působit jako záchytný bod v určité chvíli, se postupem času stává nezaslouženě karikaturou sebe sama i svého úspěchu. Čapajeva je mi vlastně líto, skutečně realisticky se na něj pohlíželo jen málokdy (stranická nekritičnost a dnešní výsměch jsou dvě strany téže mince).
Hibari no mori no ishimatsu (1960)
K nesnesení … Maximálně užvaněná komedie, jejíž nekonečný křik souvisí jedině a pouze s Hibari, což je údajně japonská zpěvačka, hrající pravděpodobně schválně nepřesvědčivě neukázněného a expresivního samuraje (nechci si hrát na čítankového znalce a celkové hodnocení vychází z mé kontextuálně laické pozice). Veškerý dostupný „humor“ vychází z jejího nevyčerpatelného fondu všemožných skřeků a nepochybně obratných pohybových dovedností, kterými oplývá. Kdo však pro tuto silně specifickou poetiku nemá pochopení, ten bude trpět (ze začátku smát, ale monotónnost unaví). A především asi vůbec nepobere, co se na plátně vlastně odehrává. Tento film má nesmyslnou (ne)rytmiku, spočívající v nonstop se opakujících výjevech, které nedávají smysl. V prvních dvou třetinách se příběh ani jednou neuklidní, nic se tím pádem nevysvětlí. Až pak se určí základní plán, ale stejně se přesouváme sem tam bez zjevných souvislostí. Ty taneční či hudební výstupy, o nichž mluví stub, nejsou zase až tak dominantní, Hibari daleko raději křičí než zpívá odrhovačky. Ale ať, jestli to vůbec má mít kvůli něčemu smysl, tak jsou to dle mého dva momenty -> neuvěřitelně kýčovitá scéna západu slunce, která by přivodila epileptický záchvat i postavám z Jihu proti Severu a pak obskurní snový výjev se želvou, který patří jednoznačně do kategorie nezapomenutelných. Barevné to je náramně a souboje jsou schválně přehledné (byť i v nich je scénický bordel), přesto bych doporučoval vystřihnout scénu se želvou a její slávu šířit sólo, protože při vší úctě k její jedinečnosti to za těch osmdesát minut bolehlavu nestojí…
Věc (1982)
Fenomenální hra nervů… Jedno z vůbec nejzajímavějších podání prostředí, kde se spojuje klaustrofobie a přitom soběstačnost uvězněných postav. Stejně jako u Vetřelce jsou všechny s vlastní hlavou a myšlenkami. Typovat „kosení“ jednotlivých charakterů můžete a snad se občas i trefíte, ale pravá podstata tkví v jiném, v naprosto stoicky klidném vyprávění. Carpenter vůbec nic neuspěchá a po částech odkrývá jednoduchou a o to mrazivější pravdu. Nevykládá jí přitom lapidárně, jak bývá u laciných hororů zvykem, zato každý malý detail využije, co se jenom dá (Norové či nezastupitelné flašky od alkoholu). Strach filtruje především z neviděného a jen tiše předpokládaného, což mývá nejsilnější účinek. Trochu to místy připomíná paranoidní Invazi lupičů těl, kde největší děs způsobí muž, co s úsměvem seká trávník. Je tu jediný rozdíl. Carpenter to hledání „věci“ vnímá i jako vcelku morální problém, komu se vlastně dá věřit a proč (za sebe říkám, že ani po závěrečných titulcích jsem nevěřil nikomu). Tato psychologicky nevídaná mnohoznačnost ale neznamená, že se zapomíná na krev, té je pro každého dostatek. Mrazivější prostředí (hory až do konce neopustíte) si umím vybavit jen stěží. Žádná interakce s vnějším světem je v tomto případě jedině dobrá, jen posiluje nedůvěru v okolí mimo viděné. P. S. – Scéna setkání psů s „věcí“ v boudě je jednoznačně nejlepší zvířecí výkon, co jsem v životě viděl…
Uden en trævl (1968)
Naprostá zvrácenost, ale mám to rád… Dánská erotická komedie z konce šedesátých let se svérázným způsobem vypořádává ze sexuálními problémy mladé dívky. Klasické téma a my ho známe, ale zapomeňte na teatrálnost a v dnešní době i skoro až odpudivost Deep Throat. „Hloubku“ to má asi tak stejnou, zajímavější je nečekané míchání vícero žánrů dohromady. V morálně pochybné dějové rovině představuje výchozí linka striktně dramatickou část a následné peripetie lavírují od komedie až po temný psychologický thriller. Šedesátá léta a uvolněnost s filmu jen čiší, hudba a mravy jsou hodné pobouření. A přesto film v nejvypjatějších chvílích ještě dovede s mírou nečekanou zvedat didaktický prst aniž by ztrácel nadhled. Ano, de facto instruktážní momenty se zde vyskytují… Takové šílenství asi nemohlo vzniknout jinde (Dánsko ten samý rok jako vůbec první stát plně legalizovalo pornografii) a v původním plánu asi ani nemělo opouštět rodné hranice. Protože teprve pak se začnou dít věci, co s tolerancí příliš společného nemají. Dánské zobrazení kulturních stereotypů jde za nejsilnější hranici nevkusu a končí absolutní fraškou. Především scény z Německa patří k těm, u nichž nemožno poznat, co má vlastně tahle zvrácená podívaná za lubem. Ne snad, že by to bylo tak důležité. Uden en trævl je sympaticky bizardní film pro dlouhé chvíle, nemusíte mu rozumět a ani ho chápat…
Děcka jsou v pohodě (2010)
Toto téma bude mít jiné kulty, ale… Úvahy o kalkulu a věrohodnosti zobrazeného snímek celkem umně rozplývá. Dvě schopné herečky tu předvádějí exhibici, jak podobné role káží, a přitom nejsou přílišnou dominantou. Příběh samotný má více rovin a nenápadnější postavy dětí jsou klíčem k povaze sdělení. To, že jsou „v pohodě“ dle filmu ani tak nevychází s toho, že mají či nemají dvě matky, ale prostě takoví jsou. Podstatná myšlenka (která relativizuje černobílé argumenty obou stran ohledně nároků párů jednoho pohlaví na dítě) se zdůrazňuje konečně i přáteli jednotlivých dětí (povrchní nymfomanka/agresivní primitiv). A ani v tomto ohledu je to nepoznamená, mají svůj rozum. Je určitě škoda, že nedochází k přílišné interakci zvenčí, protože je nutno si přiznat, že až takhle tolerantní naše společnost určitě není. Za cenu tohoto zploštění situace se klade důraz na jednotlivé postavy a ty jsou naštěstí napsané parádně. Jejich vzájemné klikatění a střety patří k nejlepším momentům, podobně jako potíže při soužití a plnění jednotlivých rolí. Milostné peripetie druhé poloviny bych oželel, protože celkem rozbíjí hlavní motiv. Ovšem zase nelze pominout, že smířlivý konec je elegantní a důstojný. Jeho ani ne nevýhodou jako spíš nutným předpokladem je, že zůstal v půli cesty. Uvidíme, kam ho zavedou další filmy s touto tématikou (vůbec bych se nedivil, kdyby slovo „pohoda“ zcela zmizelo).
Mogambo (1953)
„Exotika“… Občasně zábavný snímek, který působí jako turistická vycházka slavných herců. Ve většině banálních momentů jsem spíš uvažoval o nepochybně zajímavém zákulisí vzniku a říkám za sebe, že dokument z natáčení by mohl být při troše invence o řád vtipnější exkurze. A hlavně přesvědčivější. Mogambu nejde věřit skoro nic, což je kumšt, když uvážíme, že John Ford neustále švenkuje kolem autentického prostředí. Není pochyb, že mu ve věrohodnosti brání krajně nevhodné dokumentární záběry (Gable mířící na lva je opravdová lahůdka…) a mám pocit, že ani ty zářící barvy sem úplně neladí. Zdůrazňují Gableův pokročilý věk, což působí oproti „panenské“ (ač afektované a upozaděné) Grace Kelly téměř nevhodně. Ava Gardner je nejsympatičtější, ale schytala nesmyslnou postavu, jejíž jednání není ke konci zrovna dvakrát důstojné. Milostnou linku, která je východiskem, pak naprosto potápí Gableův protihráč, příšerný mamlas, co by neulovil ani šedou myšku z kanceláře. Zkrátka tuto Fordovu zakázkovou věc bych nikomu nedoporučil, Africká královna je pravým opakem a do té „investujte“…
Stud (1967)
Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá.
Zatmění (1962)
Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější.
Do morku kosti (2010)
Ryzí Amerika… Když občas vypluje ne povrch akademií vyvolený film zdánlivě odnikud, tak se často zaměňuje slovo nezávislý za skromný a skromný za svobodný. U tohoto přesvědčivého obrazu však rád splním nutnou podmínku, kterou film klade, a tou je důvěra. Ta se obrací v určitém smyslu na diváka a ještě zásadnější kontext důvěry spočívá v Americe samotné (tahle věc je pro „anti-ami“ krajně nevhodná). Tato druhá rovina důvěry prochází složitým vývojem od hořké reality až po sílící sentiment. Je paradoxní, že film o amerických mýtech dokáže navodit reálný pocit hrdosti a přitom podlomené pýchy skrz skrývanou vlajku (viděna v odraze) a tlumenou zbraní za zády. Přesto pravý tradicionalismus Ameriky vnímá divák na každém kroku a ten nekašírovaný bluegrass to korunuje. Že má USA střízlivě řečeno problematické prostředí (za hranicemi asi nikoho příliš nezajímající) mohlo vyvolat ještě daleko umělecky závažnější reakce. Winter’s Bone není celistvé dílo. Snaha sdělit mnoho a zároveň neohrnovat povýšenecky nos nad divákem ústí v přesvědčivou poetiku, ale udržující autentické charaktery v čele s jakousi lidovější obdobou Juno (její jednání lze plně pochopit až na konci filmu) postupně vypouští trochu přepálené finále. Pak je důvěra na vážkách, protože ty dějové „metamorfózy“ odbíhají moc daleko od původního realistického lpění. Buď jak buď, dílo slibuje mnohé a potenciál doufám nebyl tímto vyčerpán. Další film Debry Granik může být nesmírně zajímavý.
Ditte menneskebarn (1946)
Smířlivá sociální kritika... Převedení románu Martina Andersena Nexø se dočkalo kompromisního řešení, poněvadž z objemného díla vzalo jen úvodní část. Sociálně nejostřejší kapitoly schází a na podobě filmu je to znát. Zatímco Nexøho dílo konvenovalo čím dál očividněji ke komunismu, tak poválečný snímek líčí spíše venkovského ducha a do jisté míry vyhrocenější verzi problematiky dospívání. Pro předlohu tím pádem jen částečná služba, ale lze to pochopit i s ohledem na Kodaň, jejíž zákoutí jsou v dalších částech románu popisovány velice věrně (přičemž tuto poetiku snímek zachytit nechce). Malebná ves hraje prim. Celý snímek nejvíce ze všeho připomíná pohádkové putování občasně vychýlené krutou scénou, jenže ani ta nenaruší tento zvláštní a svérázně obydlený svět. Podmanivé vyprávění, které líčí všemožné figurky, nesklouzává i přes střídmou délku k zjednodušujícím typizacím a právě ve smyslu výpovědi o síle člověka je precizní. V sociální zlovůli spatřuje vždy jedince, nikoli princip. To je pro dílo zobrazující tolik ústrků a krutosti moc vzácné. Do úplného pochopení schází zbylé pasáže románu, kapitoly se uzavřou jako na povel a katarze (v podobě návratu domů) není dvakrát motivovaná. Věčná škoda neexistence pokračování vzhledem k tak nádhernému filmu.
Emmanuelle 4 (1984)
odpad!Ryzí utrpení... Největší peklo se rodí s banálním dílem, co si kompenzuje vlastní nedostatečnost rádoby uměleckými vsuvkami. Ve světle toho se pak člověk raději podívá na dvě hodiny přiznané komerce, kde z něho aspoň nedělají absolutního pitomce. Ona i původní Emmanuelle se s odstupem jeví jako průměrné erotické drama, ale pořád aspoň snaha o jiné podchycení erotiky. Tenhle film se takovým způsobem nedovede vyjádřit, že většina dialogů se ventiluje skrz "vnitřní hlas" postav, což platí dokonce i u těch nejméně významných. Když už konečně něco řeknou nahlas, tak se většinou jedná o otravný balast, nebezpečně „godardovsky“ postavený (opakovaná věta "Znáte báseň...?"). Hudba pro jistotu duní nonstop a tudíž se původně celkem snesitelná melodie ke konci stává nenáviděnou kulisou. Není namístě kritika prostředí, panorama přírody občas vykoukne a tím se účel plní. Vrcholně směšný je však ten nepoměr mezi řečeným a reálně se zobrazujícím. Když vypravěč začne rozvádět úvahy o nové Emmanuelle, co vypadá jako "božské zjevení", tak to prostě není pravda. Stejně tak další nesmysly, které by v pokleslém románu snad mohly vybudit čtenářovu fantazii, ale Francis Leroi na ně nemá peníze. Kolem příběhu ani nechci dlouho kroužit, hlavní hrdinka se chová jako neskutečná kráva a erotický potenciál filmu dosahuje minusových hodnot. Nedoporučuji ani pro vědomé pobavení, největší zrada tkví v tom, že to člověka maximálně uspí.
Po svatbě (2006)
Dánský majstrštyk o morálce... Nezáleží vůbec na pravděpodobnosti událostí, jichž je divák svědkem a ten ironický dialog o náhodě to jen podtrhuje. Tady se spíše má ukázat relativnost urychlených hodnotících soudů a nabourat klid moralistům. Postavy jednají pod absolutním drobnohledem kamery (oči, gesta), režisérka Susanne Bier toho však neužívá "dogmaticky", vždy pouze pro zdůraznění nevysloveného. V takové poloze je Mads Mikkelsen skvělý, protože jeho herectví staví na charismatu a odezírání z drobných nuancí. Možná překvapí, že není až tak suverénním hlavním hrdinou. Hybatelé příběhu jsou i jinde. Na tomto aspektu je nejlepší neustálé kladení překážek, které jsou výborně provázané. Když už máme pocit, že linka je rovná a děj někam spěje, tak se znovu naruší (a pokaždé naprosto přirozeně). Silná je i rytmika, protože mnohé pasáže nejsou zrovna lehce stravitelné a režisérka je ohromně kompenzuje ironickými oslavami (dalekosáhlý odkaz Festen) plnými energie. Pro tak myšlenkově bohatý snímek jsou možná určité vedlejší postavy, co mají "ošéfovat" humor, až příliš jalové. Vlastně ani ty momentky v Indii příliš neřeknou, ač je jejich nezaujatý dokumentarismus velice přesvědčivý. To jsou ale pouhé drobné nešvary perfektního filmu, který je zábavný i téměř cynicky krutý. A že končí jen mlhavě a napůl beru za velké plus.
Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994)
Příliš snadný terč… Pokleslá komedie s bezzubou snahou být v ostře satirickém duchu navrch. Nedivím se, že tolik lidí hází kamenem, Olmer si o to říkal už tím prorockým názvem. Byť to není dvakrát svižná podívaná, tak bych primární problém neviděl přímo v něm a snad ani v hercích (obsazení má i dobré hráče, kteří jsou však na okraji a primární roli vyzobávají režisérovi toporní oblíbenci). Nejhorší je scénář a jeho vyžívání ve vulgárních vtipech a primitivních dvojsmyslech. Pobaví jeden z dvaceti, přičemž po jistých jdou na diváka mrákoty (pověstná „výměna“ mezi Přeučilem a Kostohryzovou fakt vede). Skoro až úsměvná je rozbujelá kritika poměrů a pokusy rýpat dokonce i do konkrétních politických stran (!), což vyzní v jednom sledu s obskurním product placementem na Becherovku obzvlášť šíleně. Když se na film podíváte právě dobovou podmíněností, tak se budete bavit aspoň tou obskurností devadesátých let v českém filmu, právě díky tomu podle mě bude za několik let Nahota na prodej kultovní guilty pleasure. Tak „vysoké“ cíle tahle nevyvedená taškařice asi mít nebude, přesto jako připomenutí stojí snad i za vidění. Otrlým bych doporučil… P. S. – Simona Chytrová je zoufalá herečka, ale tohle je jediný film, kde jí to doopravdy sluší.