sigf07

Původní seriál jsem nesledoval, takže se v mém hodnocení nějaká sentimentalita neprojevuje a jde o pořádné zklamání - zápletka se nemůže rovnat ani těm průměrným dílům libovolného současného krimi seriálu a je strašlivě rozvleklá. Hodnocení nepřispívá ani unylá a „plastiková“ Kristen.

Zbytečně mnoho stopáže je věnováno závěrečné etapě života Thatcherové, což by možná bylo ospravedlnitelné, kdyby režisérka dokázala zachytit duševní neklid hrdinky zajímavým nebo podmanivým způsobem, ale takto jde jen o plácání od ničeho k ničemu a balení ponožek. Na to doplácí "historická" složka filmu, která je příliš útržkovitá. Už vzhledem k tomu, že jde o film určený do celosvětové distribuce by si zahraniční diváci, neznalí britských poválečných sociálních nepokojů, zasloužili více informací a podrobnější zasvěcení do dění na plátně. Nevyváženost mezi dvěma filmovými rovinami spolu s režisérčiným omezeným vypravěčským uměním udělala z filmu nudnou záležitost a nadějný námět dočista pohřbila. Obávám se, že odvahou a schopností dělat rázná jednoznačná rozhodnutí, které jsou zde u Thatcherové oslavovány, měli disponovat i tvůrci. Meryl je výborná jako obvykle /ale až moc jako obvykle) a je tak v podstatě jediným důvodem, proč se na film vůbec podívat. Cenu si dost možná zaslouží, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jde především o to splatit křivdu z minulých let.

Líbí se mi filosofie tvůrců a líbí se mi i film samotný. Spletenec lidských osudů, které se odehrává pokaždé v jiné hospodě, hrdinou je (přinejmenším během úvodní poloviny) pokaždé někdo jiný a mění se i žánrové ladění jednotlivých kapitol. Část, ve které se představí Emmanuelle Chriqui připomene Varieté, scéna s de Vittem by nedělala ostudu žádné gangsterce a nudistický ping-pongový klub a jeho přepadení je skvělou absurdně vtipnou záležitostí.

V monster hororu by se neměly řešit ženská práva. Monster horory by vlastně neměly obsahovat žádné zvláštní poselství a měly by být především zábavnými záležitostmi. V případě Obří ženy se tak ale děje a to je spolu s mizernými hereckými výkony (i v měřítku televizních filmů) pro film smrtící. Přiznávám, že finální scénka těsně před závěrečnými titulky je docela zábavná. Cením si nápadu zaměnit projednou dinosaury a všemožné obří příšery za přerostlého člověka, ale jelikož je tento počin remakem filmu z roku 1958, nebudu tuto invenci do hodnocení započítávat.

Obvykle bych filmu, který mě dokáže zaujmout až po více než hodině nadprůměrné hodnocení nedal, v případě Tygrovy brigády jsem až tehdy pochopil motivy jednání některých postav (čímž však nechci říct, že by byla logická). Proč tedy jdu až na stěží uvěřitelných 60%? Prvním důvodem je Diane Krugerová, která dokazuje, že hrát umí i když je její postava mizerně napsaná (kromě jiného bychom asi těžko uvěřili, že se ruská kněžna stýká s anarchisty a s jedním dokonce poměrně intimně) a Edouard Baer v roli jednoho z inspektorů. Mimochodem, do akčního žánru film zařadil asi nějaký vtipálek. Dvě akční scény, které film nabízí (nepočítám finále) jsou pronásledování cyklisty automobilem s rokem výroby 1912 a obléhání anarchisty ve stodole, přičemž proti němu stojí hodně přes padesát policistů (asi 15 jich padne) a dostanou jej až když vyhodí stodolu do vzduchu dynamitem.

Chci víc. Říct to u jakéhokoli jiného fantasy, asi se rovnou sám praštím přes pusu, ale u tohoto kraťasu si umím představit, že by mě jeho celovečerní verze dostala do kina. Zajímavý koncept, grafické provedení a především neokoukaný (i když neříkám, že nepředvídatelný) závěr.

Jakousi přidanou hodnotu představuje snad jen Kelly Brooková v bikinách, jinak se jedná o průměrnou slaboduchou moralitku na zabití dlouhé chvíle s otravnou přemoudřelou dcerkou Minimálně zábavné, vtipné a trestuhodně nevyužité prostředí řeckého ostrova (v podstatě se celou dobu pohybujeme v rámci jedné zátoky).

V souvislosti s čím dál častěji omýlanou Fincherovou adaptací se docela hodně mluví i o švédské verzi a protože nechci po „kulturní“ stránce zaostávat, nezbývalo mi než se film mrknout. Knihu jsem (jako v podstatě každý druhý) nečetl, takže jsem si film pouštěl bez předsudků i bez nějakých očekávání. A co se z toho tedy nakonec vyklubalo? Svěží, moderní detektivka, ke které sice budu jen těžko někdy vzhlížet jako k žánrové klasice, ale u které jsem byl správně napjatý a držel palce hrdinovi, odkrývajícímu tajemství rodiny švédských průmyslníků. Schválně mluvím o hrdinovi, protože hrdinka mi tentokrát moc nesedla – a není to jen kvůli tomu, že na můj vkus měla v těle toho železa nějak moc. Prozatím jsem se rozhodl dát filmu trochu nižší hodnocení než si zaslouží a počkám si, co vyvede Fincher. Možnost porovnat dva různé filmové pohledy na jeden román (přičemž obě verze vznikají zhruba ve stejnou dobu a mají k dipozici přibližně stejné technické prostředky) se nenaskýtá příliš často a já si proto rád chvíli počkám a pak si zahraji na soudce.

Michalkov si vypůjčil dějovou kostru Lumetových Rozhněvaných mužů, zasadil ji do prostředí současného Ruska a nechal dvanáct porodců debatovat o vině či nevině čečenského chlapce. Tato krimi zápletka je však spíše pojítkem mezi vyprávěními jednotlivých členů poroty, v nichž spočívá hlavní síla filmu. Působivé, skvěle zahrané drama, které svou předlohu nevykrádá – spíše ji rozvíjí, využívá specifik, které skýtá ruské prostředí a posouvá ji dál.

Jeden z nejlepších televizních filmů, co kdy vznikly a asi nejpovedenější Napoleonova filmová biografie vůbec. Projekt, který nezamířil do kin z toho prostého důvodu, že má něco málo přes šest hodin a to by asi vydržel jen málokdo – na druhou stranu, hluchá místa byste tady hledali jen stěží, film uteče jako voda a pokud mě něco mrzelo, tak jedině to, že nemá ještě o hodinu navíc – bitevní scény by mohly být o chlup delší a je zde také pár míst, která by si zasloužila více rozvést a postavy, kterým by mohlo být dáno více prostoru – jeden příklad za všechny – během bitvy u Napoleon zavítá to lazaretu a srdceryvně se zde loučí s umírajícím . Generál e objevuje v této jediné scéně, přitom to byl Napoleonův dávný přítel a jeden z mála lidí, kteří mohli jeho rozhodnutí otevřeně kritizovat. Přesto to není žádná závažná vada na kráse spíše jen doplnění – je zřejmé, že se při natáčení nešetřilo – uniformy, šaty a interiéry vypadají úžasně, natáčelo se z velké části na autentických lokacích a člověk se tak opravdu může kochat krásou a Napoleonova paláce. Třešničkou na tomto filmovém skvostu jsou herecké výkony – i když jsem měl nejprve obavy ohledně obsazení komika Christiana Claviera do hlavní role, je v ní prostě úžasný a nedělá svým hereckým kolegům (Depardieu, Rosselliniová, Malkowich…) ostudu ani v nejmenším. Vřele tento film všem doporučuji – šest hodin plných intrik a bitev opravdu není tak moc – a po zhlédnutí byste měli mít poměrně slušnou představu o jedné historické epoše.