Moje oblíbené filmy

• Páně Arnův poklad (1919) Mauritz Stiller a Selma Lagerlöf sice není jasná rovnice spokojenosti v každém případě, ale pakliže jde o Arnea, tak jenom lapám po dechu, jak se mi ty sněhové pláně nechce opustit. Gretu tam sice ještě neměl, ale tady by stejně neměla co na práci :) Vivat DVD z dílny Kino Video!

• Doktor Mabuse, dobrodruh (1922) Co dokázal Fritz Lang ve svých dvoudílných filmech je bezesporu výjimečné. Bohužel méně výjimečné jsou problémy s uváděním takových filmů dnes, včetně archivního kina Ponrepo nebo akademického prostředí. Nicméně nechme tyto problémy stranou, dnes je naštěstí možné mnoho skvělých děl z němého fondu vidět v bezchybných restaurovaných kopií se skvělou hudbou na DVD (v tomto případě od Eureky) a s dostatečným množstvím titulků. Dodnes váhám mezi mistrovstvím Aud Egede Nissen a Gertrud Welcker, která mě oslnila více, protože jen Rudolf Klein-Rogge je jistým bohem na první pohled. Geniální příběh Mabuse je nadále zastíněn už jen faktem, že jeho příběh byl nastavován až do 70. (!) let, což skutečně nebylo nutné. Takže zpět do 20. let a nikam jinam.

• Šejkův syn (1926) Rudolph Valentino a jeho alter ergo Šejk, případně jeho syn Ahmed. Tady je potřeba se jen nechat unést exotikou a němou drásavou romancí se subinkou Vilmou Bánky alias Yasmin a bude vám tak dobře, jako je mě při každé repríze. A opět vivat Kino Video :) Valentino si nemohl přát lepší film na rozloučenou.

• Dcery Eviny (1928) Z pohledu kariéry Anny Ondrákové nesmírně důležitý film, česko-německá koprodukce, která ji navždy odvála domácím luhům a hájům. První pokusy ve světovém filmu činila od roku 1922, od 1924 se pro tamní potřeby přejmenovala na Anny Ondru a od toho roku 1928 se stala navždy světovou. Předchozí Československo a Rakousko nyní vyměnila za Německo a Anglii, ve zvuku přidala ještě Francii a tu ta tam se vracela také tam, kde ji už dávno znali. Do Čech se vrátila natočit svůj první film se šlágrem v roce 1931... Je škoda, že Dcery Eviny fungují jen jako raritní sběratelský artikl a díky neexistenci kopie v NFA se těžko něco změní. Film má hodně co nabídnout a já jsem byla spokojena velmi. Hravá koketa Anny, její nesmělý milý Karel Lamač, do toho Theodor Pištěk a Máňa Ženíšková a několik dalších zahraničních tváří. Kromě toho báječně ironický příběh (i když se Kolárovi nelíbil), zajímavé exteriéry, nákladné kostýmy a Anny dokonce v plavkách :)

• Žena, po níž muži prahnou (1929) Po roce 1928 získávala Marlene Dietrich výhradně jen hlavní role. V tomto příběhu (podle románu Maxe Broda) piluje do následné dokonalosti svou hru ženy vamp. Dodnes jsem z celého filmu natolik uchvácená, že je opravdu těžké nevědět dne ani hodiny, jestli kdy uvidím Gefahren der Brautzeit, případně Prinzessin Olala, abych si tak uzavřela představu o její práci, která návštěvou Vídně v roce 1927 získala skutečně nový rozměr. Stejně, jako tam i tady začala novou nevídanou etapu. Zde se totiž Marlenina Stascha poprvé obětovala, podobně jako tomu činila v pozdějších filmech Marie Kolverer v Dishonored, Frenchy v Destry Rides Again, Blanche Ferrand v Martinu Roumagnacovi nebo Altar Keane v Rancho Notorious... Zkrátka Marlene Dietrichová v němém filmu je nedoceněný poklad.

• Jedinou noc v ráji (1931) Jedno z nejkrásnějších filmových dobrodružství s Anny Ondrou v produkci Ondra-Lamač-Filmu. Na první pohled sice prostý, ale zato brilantně živý příběh švadlenky, která se provdá do vyšších kruhů. Když Monika Böhnicke na večírku zpívá Mir ist heut' Nacht so sonderbar není na světě veselejšího děvčete a nikoho, kdo by se do ní nezamiloval. Tenhle film má v sobě právě tu neopakovatelnou atmosféru začátku 30. let, výmarského filmu a všech těch kouzel, která tehdy používali, aby se diváci v kině cítili jako v ráji.

• Žena a tatrman (1935) Už jsem si zvykla, že obecně filmy do roku 1945 jsou tady kvitovány s malým zájmem, takže není divu, že i takové kongeniální dílo z dílny dua Joseph von Sternberg a Marlene Dietrich je tu s takovou minimální reflexí. Závěrečná spolupráce dvou gigantů světového filmu byla vždy přijímána s nejrůznějšími rozpaky... mimo jiné také pro malou znalost románu Žena a tahací panák Pierra Louÿse. Byly i takové případy, kdy se film vydával za autobiografickou variaci jejich skutečného vztahu. Ti, kdož román z roku 1898 četli, vědí také o nezanedbatelném počtu dalších adaptací, včetně pozdějších prací Juliena Duviviera a Luise Buñuela. Osobně vnímám tuhle látku jako nanejvýš vhodnou pro konstelaci, v jaké se Marlene a Joe nacházeli po Rudé carevně... a opět jako u valné většiny filmů z mých žebříčků lapám po dechu při každém záběru. A tady doslova, protože Joe stál i za kamerou. Concha Perez se stala osudem nejen Pasqualitovi, ale i mé maličkosti.

• Marie Antoinetta (2006) (3x) Životní role Kirsten Dunst mi přináší stejné potěšení jako její první velký triumf v Interview s upírem. Navíc doba do francouzské revoluce je stejně magická v mém filmovém vnímání jako 20. léta 20. století, takže ke štěstí už není třeba víc nic. Režisérka si navíc dovolila revoluci v klasickém nahlížení na historickou roli Antoinetty a to je jedině dobře. Takže zpětně stoupla na ceně i jejich předchozí spolupráce ve Srmti panen, což jsem moc nemusela, ale to vůbec nevadí, hlavně, že se holky našly. Já smekám, já tleskám.

• Max Schmeling (2010) (7x) V roce 1977 realizovali Foxové pro NBC televizní film Ring of Passion. Jeho scénář byl ohraničen výlučně lety 1936-1938, ve kterých se odehrály dva klíčové zápasy v boxu mezi Joe Louisem a Maxem Schmelingem. Ač je to dílo průkopnické, zároveň není příliš zdařilé. Herecky nevyniká nikdo, Hitler nosí licousy... zkrátka je to celé takové úsměvné. Nicméně na tuto první vlaštovku bylo navázáno opět až v roce 2002, kdy se Starz! a Gemini spojili v zajímavé americko-německé koprodukci. Film Joe and Max byl nesrovnatelně lepší, herecky v něm dominoval Til Schweiger, výprava byla mnohem realističtější, instrumentální hudba vyloženě potěšila. Bohužel například Petě Wilson se sice podařilo přehrát amatérský výkon Britt Eklandové z let minulých, ale stále to nebylo ono. Takže hlavními klady Joea a Maxe zůstalo rozpětí let 1936-1952 a rozvržení stejného množství důrazu na rodiny obou šampiónů na dvou kontinentech. Pointou bylo, že Joe a Max vždycky byli přáteli bez ohledu na politiku. A nyní tedy, po osmi letech, přišel se svým čistě německým filmem Uwe Boll. Tento režisér je prý německou odpovědí na osobnost Eda Wooda Jr., ale toto nechme stranou. Jeho Max Schmeling je film až překvapující mnoha svými kvalitami. Boll natočil ve vlastní produkci (celku dominuje jeho Boll AG) scénář Timo Berndta a našel pro svůj projekt zdaleka nejrealističtějšího představitele v boxerovi (a nadějném herci) Henry Maskeovi. Dal velký prostor osobě jeho ženy Anny Ondry, která v podání Susanne Wuest zcela zastínila dva předchozí chabé pokusy o interpretaci této vynikající evropské osobnosti, které dříve nutně narazily na fakt, že nebyla jen ozdobou v příběhu o boxu. Wuestové Ondra není sice stále ještě dokonalým obrazem Anny Ondrákové, ale minimálně je kompaktní filmovou postavou a je kontextuálně zasazena velice citlivě do reálií skutečného života. Je velice milým překvapením, že nechybí ani postava Karla Lamače, který je dokonce velice korektně představen jako partner Anny v jejich produkční společnosti. Bollův Max Schmeling je tedy životopisným velkofilmem o německé sportovní legendě, která spojila svůj život s Anny Ondrákovou. Nezapomíná na všechny základní zvraty v jejich životě po roce 1930, kdy se seznámili a on se stal mistrem světa v těžské váze, a po dramatických událostech 2. světové války zceluje retrospektivní vyprávění v definitivní tečku v bouřlivých poválečných letech a slavnostně vrcholí ve finále roku 1948. Trvalo to dlouho, sledovala jsem zprávy o natáčení nejméně od loňského léta a čekání se skutečně vyplatilo. Možné chmurné představy se nekonaly. Velké plus patří Bollově filmu už jen za to, že se zde neopakuje mýtus o konverzaci s Hitlerem nad bábovkou, v druhé verzi pak nad štrůdlem. Role Hitlera a Goebbelse v životě Schmelinga nahrazují logicky Hans von Tschammer und Osten, Reichssportführer, a Arthur Lehmann z NSDAP. Samozřejmě, že ideálním filmem by mohl být komplexní životopis pouze Anny Ondrákové, ale na ten je ještě příliš brzo. A česká distribuce opět prohloupila, když Maxe Schmelinga odignorovala a překazila tak možnost oživení slavného německo-českého páru v novém lesku.

• Guzaarish (2010) (3x) Už je to nějaký ten pátek, co jsem se stala přítelkyní indického filmového zázraku. Už mám za sebou nějaké to sdílení nejšťastnějších momentů, které lze strávit s filmem, od uplakaných čtyřhodinových rodinných dramat přes dokonalosti lásek na mnohý způsob po požitek stvořený pouhým řasením sárí. Ale zdá se, že to pravé jsem potkala až nyní. Pokud bych mohla vybrat z celého spektra této nádherné filmové země a udělit šestou hvězdičku, připadla by právě Bhansaliho pomyslnému šperku jménem Guzaarish. Pokud se tak často hovoří o hereckých koncertech například v kontextu s minimalistickými inscenacemi nebo komorními dramaty, věřte, že je možné je neomylně zasadit i do rámu velkého filmu. Mistrovství Hrithika a Aishwaryi nenalézá srovnání v žádné v jejích dosavadní práci a daleko za sebou nechává i jejich první setkání v jinak výborných projektech. Práce s prostředím Mascarenhaseova domu a jeho funkčním zařazením mezi hlavní postavy děje patří mezi skvělé volby a jen umocňuje celkový zážitek. Stejně tak dokonalá barevná kompozice, pravidelné hry s odlišnými náladami, a nepřebernou škálou emocí skládá dohromady požitek nad vším. V tomto příběhu nejde jen o otázku bytí, ale o život sám. "You can call me Ethan now." _ Miluju vlastní zvlhlé oči, které se ani při reprízách nedokáží zbavit slz smíchu ani slz štěstí po celou dobu projekce.