Traffic

Perfetto.

Blade Runner, ale tentokrát hledáš androidy mezi herci.

Peak cinema.

Vynikající, suverénně zfilmované melodrama s několika fantastickými inscenačními řešeními záběrů a scén (hello Věrná kopie). Sirkovskou zakázanou romanci starší žena-mladší muž z All That Heaven Allows tentokrát Haynes převádí v podchlazeně perverzní studii tvorby vlastního sebeobrazu, v níž předstírání existuje na obou stranách: ve vztahu Gracie a Joea a v postavě herečky Elizabeth, která se na návštěvě u Gracie snaží dopátrat pravdy, ale paradoxně se nedokáže odpoutat od špatně předstíraných sympatií, afektovanosti a cynického záškodnictví. Takřka každá scéna je jaksi vychýlená, znepokojivým způsobem "špatně", a to způsobem, jaký nepamatuju z žádného jiného filmu. Je tam tolik vrstev, rozporů, ambivalencí (a samozřejmě paralel), že se k May December budu chtít rozhodně ještě vrátit. Nejlepší Haynes od Carol.

Napadá mě několik paralel s Klubem rváčů. Oba filmy stojí na protagonistově voiceoveru, který bychom mohli označit za nespolehlivý, ale v každém případě z trochu jiných důvodů. Zatímco Jack / Tyler Durden je nespolehlivým vypravěčem, s nímž sdílíme schizofrenně poblouzněné vidění reality, stoické promluvy nájemného vraha v Zabijákovi jsou nespolehlivé v tom smyslu, že přes zdání husťáckých (sebe)motivačních keců představují zvrácený postoj ke světu, s nímž se nakonec ocitá v rozporu i sám asasín. Je to taková krajně nihilistická variace Ghost Doga, v níž se východní praktiky jako meditace a jóga staly především dalším nástrojem k zefektivňování vlastní práce. Když si pak zabiják podesáté zopakuje mantru "Neimprovizuj" a vy přitom vidíte, že od začátku nedělá nic jiného, než že improvizuje, musíte se tomu smát. (Ano, Zabiják je černá komedie, která by se měla jmenovat Gone Wrong). Vypravěčsky přitom skvěle fungují jak první tři kapitoly, v nichž jsme převážně pozadu za protagonistou (a částečně stejně jako on netušíme přesně, proti čemu stojí), tak kapitoly čtyři až šest (plus epilog), kde už má akce spíš charakter postupně odškrtávaných fajfek, nicméně jakýkoli dojem mechaničnosti dokáže šikovně přesměrovat do ubíjejícího aktu pomsty jako takového. Druhá paralela s Klubem rváčů je více tematická. Oba jsou to filmy (černé komedie) o životě v pozdním kapitalismu. Jenže zatímco v Klubu rváčů ještě Jack / Tyler sní o autentickém vzdoru proti systému, v Zabijákovi už je jakékoli domnělé outsiderství protagonisty plně začleněné do neoliberálních struktur. Jestliže Tyler Durden se bouří proti konzumu a pokouší se obnovit smysl pro autentickou zkušenost (a autentickou maskulinitu), anonymní zabiják s nekonečným množstvím identit a mega tučným bankovním kontem (které si ale nemá čas užít) ze svojí askeze udělal integrální součást sebe jako pozdně kapitalistického subjektu. Všeprostupující distance (odcizení) už není nežádoucím prvkem, který bychom měli překonat, ale naopak žádoucí součástí takřka všech profesních i jiných vztahů. Scéna v restauraci je antitezí steakové scény z Matrixu, kde ještě existovala domněnka, že člověk se zaprodá systému kvůli povrchním smyslovým počitkům; tady už ani tohle nefunguje. Není to nic extra nového, o týchž věcech už kdysi točil Antonioni, a pokud mi Zabiják nějaký film připomněl, tak (vedle Melvilleových gangsterek) Povolání: Reportér. Fincherův smysl pro jízlivost mi ne vždycky sedne, ale tady je natolik jemně a hladce zašitý do přesně šlapající žánrovky, že mě to bavilo velmi.

Ve scéně námluv, kdy Ernest s Mollie sedí po večeři mlčky u stolu, je to Ernest, kdo nedokáže chvíli nemluvit a nehýbat se; pořád sebou šije a něco povídá. Scorseseho film je přitom spíš na Ernestově straně, než aby souzněl s klidnější Mollie. Potenciálně tichou scénu, u které jsem čekal, že aspoň pět deset vteřin záběr ulpí na mlčících postavách v dvojzáběru, záhy utíná střih. A neposednost a umluvenost je nakonec typická pro celé Zabijáky rozkvetlého měsíce, kde sice dostává prostor každá mikroakce, každý článek tragického řetězce, ale navzdory mamutí stopáži film ani na moment nespočine, nezastaví se, aby všechnu tu hrůzu zpracoval. Co naplat, Scorsese točí filmy podobné tomu, jako sám mluví: jsou to takové motorové myši, důkladně naolejované, hodinářsky přesně seskládané hračky, o tom žádná, ale nedokáží na vteřinu zavřít zobák, přestat se efektivně hýbat mezi záběry a sekvencemi. Není to přitom jen estetický, ale i etický problém. Když Scorsese takto natočil třeba Mafiány, dávalo to jakž takž smysl. Mohli jste říct, že bezskrupulózní sociopatické mordování lidí film ztvárňuje přehlíživě, s distancovanou a snad lehce pobavenou bezcitností, s chladnou krutostí proto, že přesně takoví (a navíc užvanění) jsou i samotní protagonisté. Jenže co tady? Má podobně kruté, strojově procedurální vyprávění místo i ve filmu, jako jsou Zabijáci, kde bychom alespoň papírově měli souznít i s optikou obětí? Podle mě ne. Scorsese poslední dobou točí filmy zhruba stejně dlouhé, jako je Jeanne Dielmanová, a přestože se toho v nich odehrává nepoměrně víc, nechávají mě zvláštně lhostejné, s respektem vůči řemeslu, ale vnitřně prázdné. Oproti tomu opus magnum Chantal Akerman portrétuje něco tak skromného, jako je život ovdovělé ženy v domácnosti během několika dnů, ale dokáže se mnou absolutně pohnout jen tím, že naruší Jeanninu rutinu; že jednoho dne po odpoledne stráveným s kunčaftem prostě převaří brambory a pak už se to jenom veze. Scorseseho novinka trvá subjektivně o hodinu míň a upřímně řečeno jsem doufal, že po závěrečné jevištní rekapitulaci přijde poslední akt filmu, kde budeme sledovat dožívající Mollie, její běžné denní úkony nebo zkrátka všednost poté, co se celá zápletka uzavřela. Nic z toho ale nepřišlo, film si vystačil se stručným faktickým (a snad i zábavným, haha) shrnutím. V nějakém tweetu jsem četl, že Zabijáci vůbec nevypadají jako film 80 letého režiséra a že tady snad Scorsese pro sebe objevuje nějaké nové obzory. S tím nesouhlasím. Scorsese maluje s menšími obměnami pořád tentýž obraz-pohyb, akorát teď na to má větší plátno.

Jeanne Dielmanová machinimy

Zatím nejodvážnější a nejkrásnější film Angely Schanelec. Film vymykající se času a prostoru, nejen vypravěčsky, ale celkově. V jistém slova smyslu je strašně jednoduchý až primitivní, zároveň ale stěží proniknutelný. Působí, jako by vypadl z nějaké dávno minulé éry, kde ještě lidé nevyvinuli složitější vyjadřovací prostředky a svoje stavy mysli a pohnutky těla vyjadřovali rozvážnými objetími, vyluzováním zvuků, prostým pohybem. Zároveň ale působí jako film z éry mnohem vyspělejší, než je ta naše; z časů dávno po současné překotné modernitě, kdy se lidi naučili se zklidnit, vnímat víc jeden druhého i všechno kolem s klidem a vyrovnaností, včetně nevyhnutelné a všudypřítomné smrti. Když Iro vejde do lékárny, aby pro Jona koupila pantenol a obvazy na jeho poraněné nohy, došlo mi, že v tomto filmu neexistuje společnost, jak ji známe. Alespoň ne společnost hierarchická a jasně rozparcelovaná, s národními státy, řízením podniků a institucí, strukturami vedení a podřízenosti. Film místo toho buduje kolektiv věcí, zvířat a lidí, v němž lidé jednoduše žijí, plavou, milují se, hrají si, učí se, dozorují a opatrují se, střídavě mluví a zpívají různými jazyky a pochopitelně umírají. Třeba je to jenom moje představa a třeba to tak ve filmu být nemá a není. Myslím, že je to ale úplně jedno. Tohle je nesmírně imaginativní a imaginaci probouzející film, jehož síla tkví právě v tomto: v naznačování a sestavování horizontů a světa, který se zdá být úplně mimoběžný a cizokrajný ve vztahu k našemu známému světu a filmům, které se v něm točí, ale ve skutečnosti se jeho podstaty dotýká víc než kterékoli klasicky natočené nebo konvenčně realistické dílo. Vím, že tady už vstupuju na ošemetnou půdu esenciálních kvalit a nepolapitelného transcedentna, ale ten film se jí dotýká, stejně jako Bressonovy nebo jiné duchovní filmy. Dělá to ale svébytně a se samozřejmým, a přitom suverénně kontrolovaným akcentem na tělesnost a múzičnost, která v soudobé kinematografii nemá obdoby. _______ Asi nejblíž má film k režisérčinu dřívějšímu filmu Cesta snů, který mi tehdy tolik nesednul a měl bych si ho někdy pustit znovu. V závěru Hudby se ale krátce po sobě objevují upomínky na starší filmy, v nichž ještě režisérka nechávala postavy celkem běžně mluvit: jezírko připomínající rybník z čechovovského Odpoledne a nakonec poslední záběr, dlouhá vláčná jízda zdálky sledující volně se prostupující řetízek z postav kráčjících po cestě dopředu, mezi stromy: přesně tak se uzavírá i film Můj pomalý život. _______ Jinak mě zaráží, jak si někdo může dovolit režisérku na dálku diagnostikovat jako autistku a de facto ji tím urážet - není tohle vrchol arogance? Jenom proto, že film nekomunikuje zrovna s vámi, tak to znamená, že nekomunikuje s nikým, nebo dokonce se světem? Proč by Schanelec měla vést "dialog s dobou"? Vždyť to přesně dělá naprostá většina ostatních filmařů. A soudit ji podle rozhovorů - co když prostě AS není člověk, který se vyjadřuje slovem, notabene v cizím jazyku, který ne úplně ovládá? Za Schanelec mluví filmy, které jistě mohou budit - a pravidelně budí - pozdvižení, nesouhlas, radikální odmítnutí. Chápu, je to kontakt s něčím radikálně jiným, ale to by nás přece mělo vést spíš k pozornějšímu zkoumání, pokoře a obratu k vlastním limitům a předpokladům, místo abychom svoje míjení s dílem svalovali na to dílo, nebo dokonce jeho autorku, nebo ne? Možná jsem pořád moc velký idealista.

Nečekal jsem, že bude mít Barbie něco společného s Nejvyšší kartou Petry Hůlové. Obě nahlížejí na feminismus a soužití žen a mužů skrze vyhrocené rozpory, které vůči sobě porůznu konstrastují. A zároveň stejně tak kontrastují různé rozpory mezi hlásanými feministickými idejemi a takzvaným reálným světem. Zatímco Hůlová skrze postavu stárnoucí spisovatelky dochází k tomu, že ženská tragédie spočívá v biologicky podmíněné znásilnitelnosti žen fyzicky zdatnějšími muži, Greta Gerwig nachází styčnou plochu "skutečných" žen v návštěvách gynekologa, tedy opět ve společensky plně nevykompenzovatelných a zcela nenarovnatelných záležitostech těla. Proto předtím film zdůrazňuje, že ideální Barbie a ideální Ken nemají pohlavní orgány. Oni - a růžový svět, který obývají - je totiž světem čirého sociálního konstruktivismu odpojeného od výše zmíněného fyzična a jeho působení. Je samozřejmě také světem korporátním, formovaným kapitalistickou logikou Mattelu - a v tomto směru se film může jevit jako kritika krajně neoliberálního feminismu, který se tváří, že každý může být kýmkoli a na materiální (či fyzické) limity příliš nehledí. Protože film na konci vykračuje ze světa sociálních konstrukcí (byť jen zčásti, Hollywood je zde reflektován jako stejně umělý jako Barbieland) a přiklání se k plně nekomodifikovatelné tělesnosti, připadá mi odvážnější než jak může na první pohled vypadat. Ale nejsem si tím jistý. Proč na druhé straně nevidíme Kena, jak jde k andrologovi kvůli problémům s erekcí? Nebo co je mužským ekvivalentem návštěvy gynekologa? A kde na této platformě tělesnosti mohou ženy a muži nalézt rovnost? Lze to vůbec? Film naznačuje, že ne, protože tuto druhou mužskou stránku vypouští. Koneckonců se nejmenuje Barbie a Ken, ale jenom Barbie. Možná, že tady film skutečně naráží na svoje ideologické mantinely, aniž by je na rozdíl od všech dalších reflektoval.

Možná se doslechnete, že filmy Ariho Astera jsou akorát tak o dysfunkčních rodinných dynamikách a že jinak o ničem víc nevypovídají. Není to pravda. Asterovy filmy jsou koncentrovaným útokem na principy západní moderní racionality, v každém filmu trochu jinak, s akcentem na jiný pilíř modernity. V Děsivém dědictví je to psychologie a psychiatrie. Ve Slunovratu etnografický nebo antropologický výzkum a věda obecně. Zatím nejambicióznější On se bojí pak podniká originální výpad proti nedotknutelné descartovské dualitě subjektivní a objektivní reality. Obojí tady totiž nerozlišitelně splývá v jedno, aniž by to přitom až na výjimky procházelo nějakým zásadnějším vývojem, připomínajícím nějaký postupný propad do králičí nory. Začátek filmu může být stejně ne/reálný, jako jeho konec. Nejsou tady žádné švy, žádné přechody mezi snem a realitou, podle kterých bychom se mohli alespoň částečně orientovat, jako např. v Lynchových filmech (Mulholland Drive, Lost Highway). On se bojí je zdánlivě psychoanalytický film, který ale rezignuje na psychoanalytické vidění světa. Je to přitom hlavně promyšlená práce s mizanscénou, prostorem a jeho vrstvením, která tenhle film odlišuje od ostatních titulů s podobnými ambicemi. Logika narušené mysli nebyla nikdy tak precizně zvnějšněná - a zároveň černohumorně provázaná s různými typy hororu - jako tady.