Traffic

Traffic

Ondřej Pavlík

okres Brno
flâneur a kavárenský pseudointelektuál

homepage

141 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
    • 26.3.2017  21:14
    Cesta snů (2016)
    ***

    Z Angely Schanelec se definitivně stal německý Bresson. Což ale v tomhle případě nevěstí nic moc dobrého. Do této chvíle si režisérka kultivovala unikátní styl, z nějž kromě jiného vyčnívaly neobyčejně promyšlené, rozvětvené dialogy a nejednoznačné herectví, balancující mezi autentickým projevem a divadelní stylizací. V Cestě snů najdeme opravdu jen tu stylizaci, navíc fakt typicky bressonovskou - všechny postavy jsou echt "modely", což ještě umocňuje to, jak se některé z nich záměrně (ne)vyvíjejí napříč časem. Na jednu stranu je to posun, ale podle mě ne dobrým směrem. Mám totiž pocit, že jsem sledoval jeden z prvních filmů snaživé Bressonovy studentky, ne xtý snímek vyzrálé režisérky. Schanelec tady evidentně směřuje k co nejčistšímu stylu, tentokrát dost oproštěného od dialogů (nebo jen osekaných na nezbytné minimum), ale ten známý pohlcující efekt se tu dostavuje jen zřídka. Problém je, že vyprávění je tady buď extrémně nesrozumitelné, nebo naopak relativně banální - dřív se A.S. dařilo tenhle poměr napříč filmy vybalancovat. Pořád jsou tu některé fascinující scény a třeba užití rekvizit (oblečení, batohy, boty) je fakt výborné. Celkově to ale nemůžu hodnotit jako úspěch.

    • 26.3.2017  15:27

    Kdybych chtěl použít efektní přirovnání, řekl bych, že je to jako kdyby Smrt pana Lazaresca natočil Wes Anderson. Grandhotel Sanatorium prostě. Je to zjednodušující, ale částečně to fakt sedí. A nejde jenom o akademický formát, případně puntičkářskou práci s aranžováním mizanscény nebo zvláštní tragikomický tón. Stejně jako Anderson, i Jude tady vytváří pohlcující svět, v tomto případě složený z archaických léčebných procedur, ale hlavně odkazů k politické situaci konce 30. let (postupující fašizace nejen Německa) a dobovému umění. Takže pochopitelně nejde jen o ta "zjizvená těla" v sádrových tubusech, ale vůbec o obraz zjizvené Evropy, která se nezadržitelně blíží ke katastrofě a v tu chvíli není jasné, jestli to dokáže přežít, nebo ne. Líbila se mi nápaditá práce s postupy němého / raně zvukového filmu, jejichž úloha/důvod pro užití se tu ale mění. Jude si při inscenování statických záběrů často pomáhá zrcadly, ale ne proto, že by bylo moc náročné hýbat s kamerou (jako ve 20./30. letech), ale protože protagonista je po drtivou většinu filmu ležák. Mezititulky na rozdíl od němého filmu nezprostředkovávají dialogy nebo důležité dějové informace, ale prostřednictvím Blecherových útržkovitých zápisků spíš děj komentují, dodávají mu další rovinu. Líbila se mi citace Dreyerova Vampyra. Formálně rozhodně nejvýraznější z rumunských filmů posledních let, doporučuju neminout.

    • 26.3.2017  08:58

    Chápu, proč jsou Piñeirovy filmy pro řadu lidí těžko stravitelné. Nevypráví lineární děj, u kterého je důležité, jak skončí, ale spíš na sebe vertikálně vrství různé roviny vyprávění (sen/realita, minulost/přítomnost, několik možných variant téhož), kdy spíš dochází ke zpochybňování a/nebo přepisování výchozí situace. S tím je spojené další, tentokrát intertextuální vrstvení, kdy se shakespearovské hry (příp. další díla, zde Milenec Lady Chatterleyové) propisují do osudů postav. Může se to zdát jako nesrozumitelná, zbytečně zamotaná hra bez pointy, ale není to tak. Konkrétně Hermie a Helena je o tom, jak se postavy v reálu neustále míjejí, takže onen Sen (noci svatojánské) je v první řadě nedostižnou vizí jejich společného stabilního soužití - asi nejvtipněji vyjádřený Greggovým filmem, v němž Camilla (Greggova představa o ni) vypadá jako krásná blond herečka z 1930s. Stojí mimochodem za zmínku, že jde o první Piñeirův dvojjazyčný (anglicko-španělský) film, takže jednak se tu logicky objevuje motiv překladu Shakespeara do španělštiny, a za druhé jde (hlavně v druhé polovině) o režisérův zřejmě nejpomalejší film. Souvisí to přitom právě s tím, že se tam hodně mluví v angličtině, která má oproti španělštině přece jen pomalejší tempo. Chvílemi jsem byl na pochybách, ale nakonec se to uzavřelo pěkně.

    • 14.3.2017  17:00
    Jackie (2016)
    *****

    Brilantní expresionistická óda na žal a okázalé truchlení. Larraínův film je mytizující, stejně jako je dekonstrukcí mýtu. Uvědomuje si, že "pravda" je něco, co nelze nikdy plně uchopit a spoutat, a tak se místo toho hluboce noří do "performance" - v první řadě Jackiiny, ale v obecnějším smyslu "performance dějin." To vše v naději, že z obnažené brutality historie a jejího stylizovaného zmatku se vynoří kousek "pravdy", který budeme schopni ne pochopit, ale pocítit.

    • 15.1.2017  11:50
    La La Land (2016)
    *****

    Po nadhodnocovaném, exhibicionistickém Whiplashi se u mě Chazelle plně rehabilitoval. Pokud La La Land byl tím, k čemu doteď směřoval (debut Guy and Madeline on a Park Bench by o tom vypovídal), pak je všechno odpuštěno. Bál jsem se, jak to bude s tím záměrným amatérismem a autentizací, ale podle mě to funguje výborně - třeba vypadávání z role při společném zpěvu u piána, které by se jindy dostalo až na DVD/Blu-ray do gag reelu, je fakt kouzelné. Zároveň se to pod roušku "nezávislého" pojetí muzikálu nijak nerozpadá, ale naopak to má precizně načasované vyprávění a skvělou kameru a střih. Popravdě nevím, co proti tomu kdo může mít, pokud není zapšklý cynik nebo úhlavní nepřítel jakýchkoli muzikálů. Po velmi dlouhé době hollywoodský film, na který bych s chutí šel do kina několikrát po sobě - takovouhle ryzí dávku dopaminu jsem od továrny snů nedostal ani nepamatuju.

    • 11.1.2017  22:12

    Je to taková docela jednoduchá povídka, která navíc zřejmě dává kompletní smysl až v souvislosti dalších dvou dílů. Ale šlo to natočit líp? Podle mě ne. Petzold je mistr civilních dramat s hororovými podtóny.

    • 28.10.2016  21:03

    Normálně jednotlivé seriálové epizody nehodnotím, ale tahle je tak dobrá, že si to zaslouží. Neviděl jsem ještě díly pět a šest, ale shodou okolností je to právě San Junipero, které znamená největší proměnu Black Mirror oproti předchozím dvěma sezónám (a předchozím dílům sezóny třetí). Zatímco až doteď bylo v každém dílu poměrně brzy jasné, podle jakých pravidel ten který fikční svět hraje a pak v průběhu epizody docházelo často jen ke stupňování jeho společensky negativních aspektů (místy až k hysterické nesnesitelnosti), tady je to všechno mnohem pozvolnější a nejasnější. Napřed to vypadá, že je to fakt 80s retro, do kterého se po vzoru Stranger Things zatoulá "mimozemšťan" - Yorkie. Až po delší době (někdo to na základě vodítek možná odhadne dřív) začne být jasné, že "umělý" je celý ten retro fikční svět. K emocionálně vypjatým scénám, kde se křičí a padají slzy, se dospěje i tady, ale je to všechno díky citlivému odhalování klíčových informací mnohem účinnější a opravdu emotivní. Jinými slovy, konečně jsou tady hlavní dobře prokreslené POSTAVY a ne jen loutky, které by sloužily tématu. Pomáhá samozřejmě i to, že nejde jen o další technofobní satiru, která by jedno "poselství" s malými obměnami omílala až do konce, ale o významově značně ambivalentní kus, který je ve finále spíš hořkosladký. Všechny tyhle změny jsou přitom přesně tím, co by se dalo chápat jako vliv Netflixu, který rozjetý seriál přebral (vzkřísil) právě až s touto třetí sérií. Je to výpravné minoritní retro, které navíc progresivní technologii neportrétuje nutně jako zlo - to jsou přesně ty posuny, které tady s přechodem na novou "televizi" dávají smysl. Občas jsem si během toho říkal, že je to v těchto ohledech maličko vykalkulované a uvědomoval jsem si ten koncept, ale i tak. Pokud normálně Black Mirror sleduju spíš s masochistickou distancí a občas útrpně čekám, až to skončí, tohle jsem si fakt "odžil" a trochu si zastýskal, že častěji nevznikají takovéhle sci-fi romance ve stylu Věčného svitu neposrkvněné mysli. Nádhera.

    • 11.7.2016  20:20

    "Jsi krásná. Nádherně stárneš." Rodinné štěstí je asi jediný film, co pamatuju, který s trefnou samozřejmostí vystihuje moji oblíbenou disciplínu "urážlivých komplimentů". Hajdu svůj zjevně autobiografický film vystavěl podle pravidla "z nouze ctnost" - ani na chvíli neopustí svůj byt, ale na omezeném prostoru dokáže přirozeně měnit temporytmus vyprávění, od vyhrocených dialogových výměn po zklidněný závěr. Kamera místy pluje mezi stolky, křesly a rámy dveří, občas se v detailu lepí na obličeje herců, jindy z povzdálí sleduje dění. Ani na chvíli ale nenudí. V souvislostech karlovarské soutěže působí Rodinné štěstí jako menší zázrak, kterému patří Křišťálový globus zcela po právu. Těžko jej ale můžeme vnímat jako dílo, které předznamenává určitý trend nebo postupuje vyloženě pionýrsky. Při porovnání s jinými srovnatelnými "áčkovými" festivaly, Locarnem nebo Rotterdamem, musí být zřejmé, že od Varů asi nemůžeme očekávat objevování budoucích autorských person (jako se to třeba Locarnu podařilo s Claire Denis nebo později s Albertem Serrou a Lavem Diazem, jakkoli tam je to už na hraně). Velmi solidní středoevropský nadprůměr je maximum toho, na co hlavní soutěž KVIFF v tuhle chvíli má. Ale díky i za to.

    • 15.6.2016  21:57

    Zřejmě nikdo dnes nepracuje s odkazem Resnaisova Loni v Marienbadu tak nápaditě. Nechápu, proč všichni oslavují Hong Sang-sooa, když Piñeiro dělá něco velmi podobného, ale mnohem líp, a zachází přitom ještě dál.

    • 29.5.2016  14:47

    Proč české dobové drama podle skutečných událostí dokázalo uspět v zahraničí? A není Já, Olga Hepnarová akorát vykalkulovaný film pro festivaly? Píšu o tom v článku pro Revue Filmového přehledu.

    • 29.5.2016  14:38
    Pět mrtvých psů (TV seriál) (2016)
    **

    O Hřebejkově sérii se v kontrastu s Taušovými Modrými stíny mluví jako o rutinérské, zakázkové práci. Podle mě je problém Pěti mrtvých psů trochu někde jinde. Víc v recenzi na Cinepuru.

    • 7.5.2016  16:29

    Festivalový film-produkt, který sice není úplné naleštěné lejno, ale nemá k němu daleko. Trier a spol. pochopil, co je potřeba k tomu, aby se jeho dílo dostalo do hlavní soutěže Cannes, tzn. natočil takzvaný europuding, který odškrtává snad všechna povinná políčka pro přijetí. 1. Mezinárodní casting včetně festivalového miláčka Isabelle Huppert - check. 2. "Reflexe" současných médií (videohry, skype) a jejich vlivu na odcizenost mládeže ála Slon, vítěz Zlaté palmy - check. 3. Obrázky z třetího světa, abychom ukázali, že si uvědomujeme relativní banalitu problémů, které tady ty privilegované postavy řeší - check. 4. Dialogy plné jakoby ambivalence a nejednoznačnosti, které ale ambivalenci jen umně předstírají a ve finále se k ničemu skutečně podnětnému nedoberou - check. 5. Eklektické přepínání mezi ich formou, efektními představami, abychom setřeli hranici mezi záznamem a skutečností, minulostí a přítomností, "realitou" a snem, ale ve skutečnosti nic z toho pořádne nerozvinuli - check. Jakkoli normálně považuju cinefily z Cahiers du Cinema za zastydlé provokatéry a pošuky, tady s nimi v podstatě souhlasím. Tohle není autorský film, který by měl co dělat v hlavní soutěži Cannes, ale spíš jeho falešná, dokonale dutá nápodoba, která připomíná dlouhou reklamu na New York Times a Skyrim.

    • 20.3.2016  16:20
    James White (2015)
    ****

    Az po filmu jsem zjistil, ze kameru delal Matyas Erdely (Sauluv syn) a vsechno to zacalo davat vetsi smysl. Klaustrofobni snimani v makrodetailu na oblicej protagonisty s rozostrenym okolim ale dobre funguje i tady a od zacatku (famozni uvod v klubu) dava filmu nervni, intenzivni feeling. Navic rada dejovych motivu, kterym by jine filmy venovaly samostatny zaostreny zaber, jsou tady resene jen tak bokem, coz odmenuje pozorne sledovani. Na druhou stranu se to zda byt jako Simon Killer revisited, ale Borderline kolektiv si podle me jen dal buduje nezamenitelny tvurci rukopis, v jehoz stredu stoji rozervani mladi muzi dneska. James White navic urcite neni Simonovou kopii, neni to vylozene slaboch nebo vycuranek; lze s nim snadno soucitit. Oproti Camposovu filmu je to bohuzel mene ucelene, nakonec to vyzni do ztracena jako takova narusena, glitchova etuda, ale do pameti se vryje raz dva. Misty to ma velkou energii, kterou dnes na indie scene malokdo umi.

    • 18.3.2016  23:27
    Carol (2015)
    *****

    Stezovat si, ze jde o sablonovity pribeh, ktery je "pouze" audiovizualne vypiplany nebo v nem nedejboze "vitezi forma nad obsahem" (nejhorsi floskule ever), znamena nepochopeni zanru melodramatu. Predevsim u Sirka, na ktereho Haynes navazoval uz v minulosti, je nesmirne dulezity povrch, nejruznejsi textury, latky, at uz dekor nebo kostymy, do kterych se tradicne projektovala sesnerovanost spolecnosti, a pusobila tak podvratne vuci lehce sablonovitym pribehum. Carol na tuto tradici nepochybne navazuje, ale zaroven ji aktualizuje, vede s ni dialog. Je to nesmirne taktilni, smyslovy (a smyslny) film, v nemz nejruznejsi povrchy (sklo, snehovy poprasek, obleceni) neustale odrazi vnitrni rozpolozeni postav. Zaroven ale Haynes oproti 50. letum tezi z toho, ze muze byt nepokryte queer a soucasne muze jit "pod povrch" (alespon fyzicky) mnohem snaz nez Sirk. Prave ta tvurci svoboda, ktera umoznuje natocit lesbickou romanci se vsim vsudy, v kombinaci s duslednym retrem, resp. takrka meta-aktualizaci toho retra, z Carol dela uchvacujici podivanou, ktera vam na konci rozbusi srdce jak o zavod a provokativne to utne driv, nez by mohla sklouznout ke klise. Tearjerker roku a na platne velka slast.

    • 28.2.2016  21:53

    Lepší než Taxi a Tělo dohromady, jenže takovéhle filmy holt na festivalech ceny nevyhrávají. Renč by se u Jacquota mohl inspirovat, jak natočit kvalitní a záměrně zábavnou historickou exploataci.

    • 9.2.2016  21:49

    Všednodenní, komorní Chou (tohle a třeba Prach ve větru) mi kupodivu sedne víc než ten historicky výpravný (Město smutku, Assassin). Ta osamělost, solitérnost, je tady skvěle vystižená, jakkoli to zdánlivě může vypadat, že jde prostě o další pomalý, vyprázdněný film, kde se nic neděje. Je to fakt jen zdání. Na druhou stranu jsou ty otrávené reakce pochopitelné. Film předpokládá znalost tvorby Jasudžira Ozua, kterému je určené věnování v úvodu. Chou nicméně netočí poctu, ale spíš dekonstrukci Ozuových formálních i tematických trademarků. Mistrovy známé "interpunkční" záběry na město nebo vlaky jsou tady v souladu se zpomaleným temporytmem vyprávění souměrně protažené a přitahují k sobě pozornost. Mezigenerační vztahy jsou roztříštěné, nebo spíš oproti Ozuovým filmům zpřeházené - hrdinka neřeší to, jestli se provdá a odejde od rodiny, ale je rovnou těhotná, navíc s někým z jiné země a koho ani nejspíš nemiluje. Dominantní otcovskou figuru z poválečného Japonska střídá mlčenlivý, pasivní tatík, který do ničeho moc nemluví. Je to podobný postup jako volil třeba Melville v Samurajovi vůči americkým noirům. V tomto ohledu mi Cafe Lumiere připadá jako brilantní aktualizace, která mně osobně říká víc než původní mistrovy (jakkoli precizní) klasiky.

    • 2.12.2015  17:22
    Macbeth (2015)
    ****

    Bohudík za každou filmovou adaptaci stokrát převyprávěné legendy, která nejde cestou divácky atraktivního, "realistického" originu. Místo odkazů k současné společensko-politické situaci a "vědeckého" vysvětlení nadpřirozených jevů, k čemuž se uchyluje např. úmorný Exodus, přichází Macbeth s básnickou shakespearovštinou a vysokým důrazem na stylistickou expresivitu. Pokud se v některých rozpačitých reflexích filmu zmiňuje, že se návrat k tradici neslučuje s moderní, snyderovskou post-300 stylizací, podle mě to není pravda. Obě polohy spolu naopak dobře ladí, protože každá svým způsobem přispívá k výrazně uměleckému pojetí snímku. U dialogů není tolik důležité to, že posouvají děj (který řada lidí zná), ale že mají silný poetický rozměr. Taktéž styl se přiliš nepodřizuje požadavkům vyprávění, ale pomáhá expresionisticky dotvářet vyznění scén, slouží k charakterizaci postav nebo má ryze uměleckou funkci. Nejde přitom jen o kontrastní, mohlo by se zdát až manýristické zacházení s barevnými kontrasty, ale třeba i o subtilní práci s kostýmní detaily. Takže když Lady Macbeth svádí manžela na scestí, její vlasy jsou po stranách stočené jako klubka hadů a v pozdějších fázích Macbethova šílenství už volněji rozpuštěné. Audiovizuálně jde o jeden z letošních nejpůsobivějších filmů. Jsem zvědavý, jak si tentýž tvůrčí tým poradí s Assassin's Creedem - takovéhle pojetí by videoherní adaptaci slušelo.

    • 13.11.2015  07:31
    Klub 54 (1998)
    ****

    Director's cut

    • 5.11.2015  03:01
    Spectre (2015)
    *****

    Totální de(kon)strukce bondovského univerza. Aneb ve světě bez jistot zbývají akorát vyprázdněné rekvizity. Záměrně drhnoucí film, který pro mě spolu s Hackerem představuje nejzajímavější letošní experiment v rámci mainstreamové kinematografie.

    • 3.11.2015  10:44

    Mám pocit, že je to snad jediný opravdu minimalistický narativní film. Převařené brambory byl vrchol filmu.

    • 1.11.2015  11:37

    soundtrack: Max Richter - Memoryhouse

    • 29.10.2015  22:42

    Zlomyslný film. Blbým stylem.

    • 14.10.2015  17:11
    Assassin (2015)
    ****

    Po nadšených reakcích z Cannes trošku zklamání. Možná jsem jen čekal něco komplexnějšího a složitěji vystavěného, třeba ve stylu Města smutku, kde "velké" dějiny neustále probíhaly kdesi v pozadí, v zadních prostorových plánech, mimo záběr nebo v narativních elipsách. Assassin je podle mě až klamně jednoduchý film a v téže jednoduchosti tkví zároveň jeho krása, ale i určitá plochost. Nemůžu se zbavit dojmu, že většinu času jde skutečně především o sled nádherných obrázků, mezi kterými trochu zaniká vnitřní život postav nebo detailnější vhled do Číny 9. století. Stylisticky je to samozřejmě úkaz, byť opět ve svojí matoucí jednoduchosti - Chou se oproti svým starším počinům, které byly ještě zřetelně inspirované Jasudžirem Ozuem, naprosto odpoutává od konvenční výstavby prostoru. Chybí ustavující záběry, nebo se z nich naopak sestává skoro celá scéna. Ve vrcholné scéně s povlávajícími záclonami by konvenčnější film zdůraznil pohledy a protipohledy, ale tady ne, všichni jako by hledí před sebe, čelem ke kameře, stejným směrem. Podobně jako v některých pozdních filmech Manoela de Oliveiry tak tady dochází k poměrně neokázalému, ale celkem radikálnímu experimentování s filmovým stylem, jehož výsledkem je (podle mě) cílená "plochost" zobrazovaného, byť často v jednotlivých záběrech komponovaného do hloubky prostoru. Jediné chvíle, kdy se kamera obrací o 180 stupňů a nabízí záběry/protizáběry, jsou šermířské souboje. Jako by jindy než v ozbrojeném konfliktu se postavy nemohly setkat tváří v tvář.

    • 10.9.2015  00:32

    Formalisté prominou, ale jestli je něco, co si na Hunger Games zaslouží podrobnější rozbor, tak je to postavení dívčí / ženské hrdinky a problém emancipace, potažmo sexismu. Teze o feministickém postoji série, která by měla čtenářkám / divačkám dávat příklad aktivní nebojácné hrdinky, jsou totiž docela dobře napadnutelné, respektive to zdaleka není tak jednoznačné, jak se možná zdá. Katniss je v prvním i druhém dílu poměrně často postavou reaktivní až pasivní, závislou na pomoci shůry ve stylu deus ex machina ("padáčky" od Haymitche, což je pochopitelně otcovská figura) nebo větší pohotovosti ostatních (Finnick a jeho oživení Peety, při kterém Katniss akorát vyděšeně přihlíží a x dalších případů...). Katniss rozhodně není po většinu času proaktivní figurou, která by určovala směr vyprávění, ale přesto je protagonistkou, což evidentně samo o sobě někomu stačí. V tom je ale právě ta komplikace - Hunger Games na jednu stranu působí jako progresivní, emancipační popkulturní produkt, jenže pouze do určité míry. Ve skutečnosti film na mnoha místech nabízí divačkám zcela konzervativní potěšení z toho, že hrdinka může na veřejnosti předvádět krásné nové šaty (stávat se "objektem pro pohled") a být slavná. Samozřejmě, filmy / knihy toto všechno zároveň kriticky reflektují (druhý díl je v tom důslednější), ale nemyslím si, že by vyloženě znepříjemňovaly sledování těch efektních momentů; je to pořád okouzlení pozlátkem, luxusem a popularitou, byť vylhanou a pomíjivou. Je to na jednu stranu logické. Aby frančíza dokázala přivábit svoje cílové publikum a zaplatila přitom svůj vysoký rozpočet, těžko se může uchýlit k radikálnější interpretaci, která by vyloženě systematicky podrývala cokoli okouzlujícího a narcistního. Pořád tu musí být vzrušení z toho, že sledujeme dobrodružství pro vyvolené - že nahlížíme do pozic vyhrazených jen pro mizivé procento "šťastných". Na druhou stranu, rozhodnutí portrétovat Katniss převážně pacifisticky (málokdy skutečně někoho zlikviduje, a kdyžtak jen náhodou) a nechávat "černou" práci na druhých, prostě naráží na stanovené meze a ústí v už zmiňovanou neakčnost až pasivitu. Což se dá ale znovu obrátit a číst jako záměr - hrdinka je tady ostentativně zobrazovaná jako oběť systému, se kterou je neustále manipulováno. Jenže fakt se to dá chápat jako důsledný komentář neschopnosti vymanit se ze stereotypů, které ženám přikládá společnost? Nejsem si jistý. Místo toho jsem z toho rozpačitý, tak nějak pořád. Ale jak říkám, je to pro svoji rozporuplnost a kompromisnost, která je vlastně v řadě ohledů pochopitelná, zajímavý materiál k diskuzi.

    • 30.8.2015  00:02

    Začíná být zjevné, že Drinking Buddies opravdu vznikli jako taková haluz s jedinečnou konstelací přesně vybraných herců, mezi kterými neuvěřitelně dobře fungovala chemie (Olivia Wilde - Jake Johnson), vybalancovaným poměrem improvizace a scénáře (bylo tam drama, ale působilo hrozně realisticky) a vůbec dokonalou souhrou hudby, kamery, střihu. Digging For Fire je evidentně Swanbergův pokus tento úspěch zopakovat, potažmo látku dál posunout (předmanželské debaty střídá manželská krize stereotypu), ale právě tu těžko podchytitelnou "magii", o níž režisér v rozhovorech mluví, se mu tady vykřesat nedaří. Ve volně plynoucím, místy až epizodickém vyprávění bezkrevně defilují hvězdy americké indie scény (Brie Larson, Sam Rockwell...), z nichž Legolas se zralou vráskou u oka nakonec překvapivě vychází nejlíp. Titulní metafora je trochu krkolomná a prostříhávání mezi dvěma liniemi funguje tak nějak z povinnosti. Do toho hudba, která nepochopitelně zní jako deset let starý trance, zbytečně na sebe strhává pozornost a dle mého tady nemá co dělat. Když občas zazní nějaká ta kytarovka, je to jak vysvobození. Při pohledu na Swanbergovu kariéru je ale rozhodně fascinující, jak v každém libovolném bodě kopíruje jeho vlastní životní situaci nebo rozpoložení. Nejdřív točil sexuálně explicitní digitální metafilmy o tom, jak režiséři souloží s vlastními herečkami, protože totéž praktikoval taky. Časem se trochu umoudřil a začal dělat o něco chytřejší charakterové studie, kde spolu partneři v dlouhodobějších vztazích řešili společnou budoucnost. A když pak sám skončil v chomoutu a pořídil si děcko, začal svoje mimino (kromě sebe) obsazovat přímo ve filmech a stavět okolo něj i zápletku (hlavně v Happy Christmas, částečně i tady). Poslední filmy jsou sice zralejší než výstřelky typu Autoerotic, ale zároveň usazenější. Třeba ještě přijde nějaký zlom, ale zlatou éru kolem All the Light in the Sky a Drinking Buddies bude Swanberg překonávat jen těžko. P.S.: Prokletí do češtiny přeložených názvů pokračuje. Kámoši až na dno lahve byl sice celkem vtipný překlad, ale míjel se s tónem filmu a Hledači ohně jsou jednak krkolomní a druhak naprosto ignorují tu původní metaforu (křesání jiskry v letitém vztahu).

    • 24.8.2015  22:03
    Emma má mámu (studentský film) (2014)
    ****

    Mohlo by se zdát, že je to povrchní deníček zpovykané holky, jejíž největší životní starostí je přebublávající hrnec s těstovinami a roztroušená rodina v cizině, ale ve skutečnosti je to chytrý film, který toho jednoduchou cestou poměrně dost poví. Důležité nejsou jen vztahy mezi (třemi) záběry, ale taky mezi záběrem kamery a obrazovkou notebooku - ten první je vždy pečlivě prokomponovaný, ten druhý naopak trhaný, nestálý, rozpixelovaný a ozvěnovitý. Vemte si z toho, co chcete. Mě se to zhruba v polovině celkem nečekaně dotklo. _______ Jinak podobnost s letošním filmem Chantal Akerman sice náhodná, ale stylem má tahle věc k poetice belgické filmařky až překvapivě blízko.

    • 14.7.2015  21:20
    Poklad (2015)
    ****

    Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně vynikající, zdánlivě okrajový komentář ke společnosti, která stojí na pohádkách o virtuální ekonomice (hypotéky, akcie...). Obecně je to samozřejmě film o tom, jak si lidé vzájemně vypráví takové pohádky, které chtějí slyšet, a jak se mnohdy musí spoléhat na neúplné, leč autoritami posvěcené zdroje informací. Těžko se to artikuluje, ale je to tam, skoro v každém dialogu. Jen škoda, že se Porumboiu začíná maličko opakovat. Stylisticky jde o kopírku předchozího Metabolismu (akorát tady jsou kratší záběry) a vůbec poprvé v režisérově filmografii tady forma není propojená s významovým komentářem. Proto ty 4.

    • 14.7.2015  20:58

    Soudě dle reakcí hodně nepochopený film. Tady nejde o nějaké konvenční rozuzlení, které by snad patřilo do tradiční kriminálky. Důležitý je to, co se děje mezi tím, často v naprosto všedních maličkostech. O patro níž je především film o nedůslednosti - o malých, zdánlivě bezvýznamných gestech, kterým často nepřisuzujeme důležitost, ale přitom to na nich celé stojí. Chlápek tvrdí, že hubne, ale když pak přiběhne domů se psem, užírá matčino cukroví. Cigára si nejspíš nekupuje, ale občas si vezme od manželky a zápálí si. Zbytečně zatají něco, co se v tu chvíli zdá jako drobnost, která se ho netýká, ale pak se to začne postupně nabalovat a s dalšími a dalšími ústupky přetvářet v kolosální problém. Munteanův striktní realismus je, stejně jako v Úterý po Vánocích, občas ubíjející, ale celkově vzato obdivuhodný. Lepší snímek o "nízké", obyčejné korupci jsem asi neviděl.

    • 10.7.2015  19:24
    Prach (2015)
    **

    Minimalistickým filmům s prvky spirituality fandím, zvlášť když vzniknou u nás. Prach do této kategorie sice rámcově spadá, ale podle mě ji bohužel nedokáže naplňovat - skoro bych řekl, že se zakládá na jejím nepochopení. Narativně vyprázdněné filmy totiž mohou fungovat ve chvíli, kdy divákovi dají dostatek materiálu k přemýšlení. Mohou například zamlčovat, nebo spíš naznačovat motivace postav, provokovat zatajováním nebo jen postupným odkrýváním informací a tak dále. Stejně tak mohou využívat nadpřirozených motivů (nebo aspoň stylem vyjadřovat jejich tušenou přítomnost) k tomu, aby posílily onen spirituální mód. Prach se ale po většinu času omezuje na banální dialogy, které po vzoru Antonioniho (režisérův vzor) mají zřejmě dokládat odcizenost postav, ale po určité době začnou vyznívat skoro až sebeparodicky. Co na tom, že kamera je fantastická a herci po většinu času velmi dobří (fotogenická Hana Jagošová je top)... zkrátka není odkud brát. Scénář je až k uzoufání prostý a postavy neprokreslené, takže v podstatě cokoli, co si do nich divák vprojektuje, vychází primárně z něj a ne z filmu. Náznak určité dynamizace (vztahů, dialogů...) přichází až v závěru, jinak je to od začátku až do konce hrozná stáze. Přitom to napřed vypadá tak slibně. Chci věřit, že ze Zapletala jednou bude vyzrálý tvůrce, ale svým celovečerním debutem spíš pohříchu dává (oprávněnou) munici těm, kdo se rádi rozčilují nad pomalými filmy s postavami čumícími do blba.

    • 9.7.2015  15:12

    Ač se to zdá jako vysoce nepravděpodobné tvrzení, Fehu tímto celovečerním debutem potvrzuje svoji pozici předního českého realisty. Nevím o nikom, kdo by takhle nenásilně "uměl" poetiku nádražních bufáčů, piveček, cigár a mastnejch dlouhejch vlasů. Je to do jisté míry opravdu aktualizované cinema verité, akorát filtrované skrze pokleslou žánrovou mřížku. Přirozeně a vtipně zapojené metafilmové prvky zároveň snímek přibližují tvorbě současné americké low-budget scény, tzn. tvůrcům jako Ti West nebo Joe Swanberg. Překvapující je, že Fehu z tohoto srovnání pořád vychází velice dobře.

<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace