Traffic

Odvrácená strana mumblecoru. Místo, aby to bylo hrůzostrašné, tak je to hrůzostrašně odvyprávěné s nekoncepčním prolínáním časových rovin a dějových linií a nepříliš přesvědčivými zvraty (byť ty jsou na tom nakonec asi to nejlepší). Do toho nehorázně ožralá kamera, která se nesmyslně třese jak v rukou abstinujícího notorika, provádí občas úplně absurdní pohyby (někde jsou tak absurdní, až jsem z toho měl záchvaty smíchu - formalistický humor par excellence) a neustále se rozostřuje. Hlavní hrdinka je sice odvykající alkoholička, takže v tom by tyhle úchylárny dávaly smysl, ale stejně je to otravné. Swanberg se tu zas akorát cucá s Amy Seimetz, ach jo. You're Next teď budu vyhlížet s větší obezřetností, ale pořád doufám, že to je fakt tak super.

Vypravěčsky nezvládnuté. Film stojí na tom, že Bob a Ruth jsou odloučení, ale tahle distance mezi nimi nikdy není patrná. Lowery až na výjimky všechno snímá v detailech a až překvapivě často se spoléhá na prostou figuru záběr protizáběr. Přitom, jak ukázal už v Upstream Color (ale i tady), je skvělý střihač a v některých kratších montážích pořád exceluje. Jenže jsou to opravdu jenom jednotlivosti doplněné nadprůměrnou tesknivou hudbou, při kterých letmo přeběhne mráz po zádech, ale jako celek to bohužel nefunguje. Často mi vyloženě přišlo, že ten film přímo odmítá vytvářet napětí zažitými konvenčními způsoby, ale náhrada v podobě dialogů (často popisujících jinou situaci) nebo voiceoverů není dostatečná. Škoda, potenciál ten příběh má. Pokud to měla být jakási variace na Badlands nebo Nebeské dny, odkoukal Lowery přesně jen záběry při magic hour.

Formálně promyšlené, originální dílo, které mě před těmi dvanácti lety zmátlo právě svým epizodickým vyprávěním, ale dnes musím kromě netradiční (ale fungující) struktury obdivovat, jak například hladce kombinuje hororové konvence s těmi pohádkovými. Kubrickovské je to z tematického hlediska velmi (typických motivů lze vypozorovat hned několik) a hlavně se to vyloženě nabízí rozebírat lacanovskou psychoanalýzou (hrůza z odhalení "reálného reálna" atd.), podobně jako třeba Vertigo nebo Psycho. To mě vede k domněnce, že Spielbergova kariéra má s tou Hitchcockovou několik styčných bodů - stejně jako filmy "mistra hororu" jsou ty Spielbergovy ve své době považovány spíše za oddechovou zábavu a není jim věnován dostatek pozornosti ze strany "seriózních" kritiků a akademiků. Přitom se s plynoucím časem ukazuje, že jde o důmyslné a komplexní filmy, které spojuje zřetelný - dá-li se to tak dnes říct - autorský rukopis.

Kdyby Kalvárie a Vinyan měly dítě, vypadalo by asi jako Alleluia. Fabrice Du Welz ve svém posledním filmu stvrzuje svoji pozici ojedinělého, ale stále poněkud nespravedilivě přehlíženého tvůrce, který se suverénně pohybuje mezi hororovým žánrem, černou komedií a uměleckým filmem. Těžko přesně říct, proč se jeho filmy většinou ocitají "jen" ve vedlejších sekcích velkých festivalů (Týden kritiky nebo Quinzane de realisateurs), ale svojí suverenitou a nápaditostí strkají do kapsy většinu snímků z hlavních soutěží. Alleluia brilantně přejímá poetiku Dogmatu 95 se všemi jeho kontradikcemi a servíruje strhující příběh jednoho zvráceného vztahu, ve kterém mužský princip neustále soupeří s tím ženským. Tím film navazuje na předchozí Vinyan, který tematizoval nezvladatelnou sílu mateřského pudu, zatímco Alleluia se zabývá destruktivním potenciálem ženského milostného vzplanutí. Du Welz své postavy (mimochodem skvěle zahrané Lolou Dueňas a Laurentem Lucasem) stylizuje do fanatických veličin, které svojí přítomností a výrazem zcela ovládají plátno. Tomu tady ještě dopomáhají právě dogmatické stylistické prvky jako ruční kamera, zrnitý (snad dokonce 16mm) film a převaha vypjatých detailů. Alleluia zároveň není suchou artovkou s genderovým podtextem, ale nesmírně zábavným snímkem, který do jisté míry čerpá ze splatterových konvencí a trierovských sebeuvědomělých hříček, jež navíc zručnou manipulací vzbuzují u diváků velmi silné emoce. Výhledově jeden z filmů roku.

Myslím, že vůbec nevadí, pokud ten film seriózně neřeší odsun sudetských Němců nebo sametovou revoluci, když si to ani nedává za cíl. Alois Nebel je v podstatě dost impresionistický film o podobě vzpomínání - z černobílé mlhy tu vystupují často povrchní symboly doby (Husák na zdi, hlášení z rádia) a dokladují, jakým způsobem jsme si navykli vybavovat minulost. Film ukazuje mlhavou paměť národa v tom, že historii nelíčí jako nějakou učebnicovou objektivní pravdu, ale jako nutně zkreslené a emotivní osobní vzpomínky. Jistě, má to svoje mouchy, závěrečná katarze veškerá žádná, ale celé je mi to takové sympatické a rád tomu budu trochu nadržovat.

"Without an image, there is no story." ________ Meditace nad důležitostí obrazu, který se od náboženské sochy posouvá k filmu a fotografii. Zamyšlení nad smyslem mučednictví, které získává na významu jen tehdy, je-li zprostředkováno světu. Tragický konflikt kultur stojící na vzájemném nepochopení a rozdílnosti ve vnímání reality. Nemoc, slepota a smrt jako trest za zničení Panny Marie, nebo jako důsledek kontaminace? Obojí je pravda. Nutnost nahradit duchovní symbol, má-li být obnoven řád. ________ Altiplano místy skutečně připomíná tvorbu Tarkovského, mistrovské hypnotičnosti jeho filmů ale samozřejmě nedosahuje. Je ovšem obdivuhodné, že někdo podobným způsobem vůbec točí. Celkem zjevení.

Dovolím si mírně nesouhlasit s velectěným JFL, jelikož tenhle kvaziprogresivistický Bay mi rozhodně nepřijde z politického hlediska absurdně zhovadilý. Jasně, je to totálně hektické melodrama s kokainově vystřeleným Jakem Gyllenhaalem a typickou mistrovou muskulaturní režií, ale s ohledem na téma (ne)dostupné lékařské péče a zacházení s etnicky/genderově/sexuálně rozmanitými postavami je to náhodou silnější a podnětnější film než leckteré deklamativní "woke" počiny, které z Hollywoodu vypadávají v posledních letech. Od začátku je zřejmé, že důraz se tu klade na štěpení hlediska, neboli multiperspektivní nahlížení na události, kdy vedle gangsterů mají více méně rovnocenný prostor policajti a doktoři ze záchranky. Pokud se dřív Bayovi vytýkalo, že jeho mizantropickým Transformerům naprosto schází lidský rozměr obětí všech těch kolosálních městských bojů, tady probíhá naprosto důsledná a emocemi nabitá korekce. Bay nikdy nebyl mainstreamový filmař v tom smyslu, že by esteticky a ideologicky hladce odpovídal hlavnímu proudu, jako to typicky dělají filmy studia Disney. I když pracoval na (mnohdy otřesných a pro mě těžko usledovatelných) franšízových Transformers, pořád si uchovával výlučnost, která jej právem řadila do sporné kategorie "vulgar auteurism". Ať už zesílenou diskontinuitou a rozpadlým vyprávěním nebo takřka nesnesitelným nihilismem, který ale mimochodem zviditelňoval vyhrocenosti a rozpory pozdního kapitalismu. Ambulance je ovšem nezastíraně humanistický film, v němž ani gauneři nejsou "bad guys" a všichni touží akorát po tom vrátit se domů. Podobně jako například Collateral, je i Ambulance film důkladně zužitkovávajícím geografii Los Angeles - je to film o megalopoli jako multikulturním tavicím kotli a této logice odpovídá i zmíněné mnohohlediskové pojetí. A podobně jako pozdní filmy Tonyho Scotta (Nezastavitelný), i tady sledujeme v podstatě nonstop adrenalinovou akci v pohybu. Není tak moc času na kdovíjaké vyjasňování pozic a hlubší charakterizaci postav, ale o to v posledku nejde. Uprostřed tohohle ultimátního maelstromu prostě není čas dlouze řečnit o tom, kdo je jaké etnicity nebo pohlaví - sledujeme prostě různorodé lidi, kteří ze všech sil bojují o život a počínají si přitom víc či míň sobecky nebo naopak obětavě. A přestože by se dalo říct, že si tady nikdo s ničím moc neláme hlavu a rozdíly mezi kladnými a zápornými postavami se stírají, není to vůbec relativizující dílo, ale naopak dílo s velmi dobře vykalibrovaným morálním kompasem. Stačí se podívat na závěrečné vyznění a zkuste mi někdo namítnout, že tohle není naléhavý manifest za Medicare For All. Stejně jako pozdní Tony Scott, taky tohle je expresivně řečeno film o modrých límečcích a jejich kurva těžkých dnech v práci. A o tom, že kdyby všichni měli nárok na důstojné zdravotní pojištění, tohle se vůbec nemuselo odehrát. WE DON'T STOP! Majkle, nezastavuj, tohle je jeden z tvých vrcholů.

Takhle pečlivě budované napětí, kdy se z minima ždímá maximum, jsem už dlouho neviděl. Už v prvních minutách se ustanoví precedent, díky kterému pozorný divák zůstává spolu s Clooneym ve střehu po celý zbytek jeho taliánské anabáze, protože úplně věřit nelze nikomu. Vymazlené kamerové kompozice jsou už jenom třešínkou, která tohle minimalistické, málomluvné krimi posunuje ještě blíž k absolutnímu hodnocení. Navíc pro mě stále platí, že pokud bych si mohl vybrat člověka, do kterého bych se chtěl někdy reinkarnovat, zvolil bych si George Clooneyho. ♥_____ Zdejší nízké hodnocení přikládám široce rozšířenému ADD a necitlivosti vůči vizuálnímu umění, jiné vysvětlení nemám.

Už samotný název filmu předznamenává, že s největší pravděpodobností půjde o buřičský snímek, který se bude ostře vyjadřovat k opresivním praktikám jihoafrického apartheidního režimu. Adaptace knihy Cry, the Beloved Country, kterou už v roce 1951 poprvé zfilmoval britský režisér Zoltan Korda, vyhroceným způsobem rekonstruuje Johannesburg poloviny 40. let. Divák se do nepokoji zmítaného města dostává prostřednictvím venkovského učitele, jenž sem vyjíždí za údajně nemocnou sestrou. Souheil Ben Barka takřka bezvýhradně nabízí optiku původních černošských obyvatel a z okupantů dělá zavrženíhodná monstra. K černohumorné karikatuře se například blíží bílý obchodník s mrtvolami, jehož počínaní a obludně nadsazené vyjadřování nutí diváka k pobavenému zděšení.

Je pro mě záhadou, jak může film, který se od první do poslední minuty očividně nebere vážně, přesto působit neskutečně sebestředně a povýšeně. Tohle je tvář postmoderny, kterou nevidím rád, ačkoli její jednotlivé části mi za jiných okolností vůbec nevadí, naopak. Dokážu i pochopit, čím je tenhle film svým způsobem výjimečný a místy dokonce i vtipný ve své absurditě, ale je tam tolik otravných věcí, že hodnotit pozitivně se nedá. Kdo tvrdí, že samolibým popkulturním masturbátorem číslo 1 je Tarantino, nemohl vidět Kellyho Southland Tales.