Traffic

Ten film není zdaleka tak slabý, jak se o něm mluví. V rámci observačního lomeno uměleckého dokumentu velmi solidní nadprůměr. Mám pocit, že určitou roli hraje i to, že někteří diváci od vítěze z Benátek čekají něco jiného a víc nápadného. Všímejte si ale, že ten filmař tady evidentně přemýšlel nad tím, jak které postavy a lokace zabírat, čímž mám na mysli práci s úhly kamery, typy záběrů nebo barvami. Navíc, a to jsem ani nečekal, se Rosimu podařilo víc, než jen zmapovat vcelku kuriozní sebranku obyvatel okolí římského dálničního okruhu, ale dotknout se otázek všeobecně lidských, platných pro všechny bez rozdílu národnosti, třídy nebo pohlaví - aniž by se musel uchylovat k manipulativním taktikám (byť nepochybuju, že o určité autorské zásahy tu nebyla nouze). Etudy vousatého staříka a jeho dcery (?) v paneláku jsou místy brilantní, totéž scéna záchranáře s jeho starou matkou. Vtipné a dojemné.

Dokument o bulváru, který do jisté míry přejímá výrazové prostředky a rétoriku bulváru. Ovšem činí tak distancovaným, ironicky pobaveným způsobem. Obviňování Klusáka z manipulativnosti tady víc než kdy jindy není dobrý argument, protože jde o součást celé sebeuvědomělé hry.

Když to řeknu poeticky, Denis Villeneuve tady utkal pavučinu snů - noční můru, která se zaplétá sama do sebe. Nečetl jsem "oficiální" interpretace, ale je zcela evidentní, že Nepřítel je snímek, ve kterém jsou cíleně bořeny hranice mezi "snem", "realitou" a "filmem". Nejde samozřejmě o to, že by šlo o sen, který by se zdál jednomu z Gyllenhaalů, ale jak správně podotýká JitkaCardova, jde o sen od začátku do konce, který se možná zdá jednomu z hrdinů (jehož "skutečné" já ve filmu není přítomné), nebo taky někomu úplně jinému. Villeneuve se opět ukazuje jako mistr ve vytváření konstantního podprahového napětí, které bez problémů udrží i delší scény, v nichž se zdánlivě neděje vůbec nic, ale přesto jsou naplněné hmatatelnou úzkostí. Jedna věc je hudba, druhá práce kamery (jízdy za roh, atp.), ale podobně jako v pozdějším Zmizení (kde už vydatně pomáhal Roger Deakins), tady hrozba visící ve vzduchu vychází z celého okolní prostoru, v tomto případě velkoměsta. Záběry na identické věžáky a křížící se dráty (opět symbolika pavučiny), které se v pravidelných intervalech opakují, nejsou jen tak ledasjakými výplněmi s pouhou rytmizující funkcí, ale ilustracemi města jakožto děsivé nadreálné veličiny. Můžeme si jistě bavit o tom, jestli si Villeneuve vypůjčil víc od Lynche, Hitchcocka, Nolana nebo Claire Denis, ale to tady podle mě není podstatné: Nepřítel je ve svém celku sice jednoduchou, ale zato velmi svůdnou psychosexuální fantazií, která stojí na soběstačném myšlenkovém podloží - Hegelově dialektickém přecházení jsoucího do nebytí a nejsoucího do bytí, případně konceptu neustálého opakování dějin, kořeněném Marxovým výrokem o tragédii a frašce.

Nebál bych se označit Waltera Mittyho za midcult, který klasicky předstírá, že sděluje nějaké velké pravdy o životě a přitom vlastně stvrzuje ty nejkonzervativnější truismy šířené masmédii (abyste mohli sbalit holku svých snů, potřebujete být na obálce časopisu). Není to samozřejmě tak jednoduché, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tohle není nic víc než primitivní "kvíz" pro přiměřeně oduševnělého diváka, který očekává, že mu film tu svoji myšlenku naservíruje dostatečně polopatě a přitom bude hýkat nad svojí vlastní sběhlostí. Vlastně to ani nejde tak "daleko" jako Coelhův Alchymista, který tvrdil to známé otřepané, že "není důležitý cíl, ale cesta" - tady se i ta cesta zdá být prostředkem k dosažení určitého vysněného cíle. Jak už tu ale zmiňovali ostatní, film si v mnohém protiřečí a není to v tomto případě znak přínosné nejednoznačnosti, nýbrž spíš přizdisráčství. Fotbálek při západu slunce s Afghánci tomu nasazuje korunu a jenom ukazuje, že svět je pro Waltera Mittyho pohlednicí z toho nejpovrchnějšího multikulturního centra, kde se všichni skládají na strádající Tibeťany a sami ani pořádně neví proč (asi proto, že jim to hlavně přijde cool). Navíc hrdina dělá většinu zásadních rozhodnutí kvůli té buchtě a ne kvůli sobě, ale ne že by ho ten film za jeho přístup vytrestal, ale (spoiler) on ho za něj odmění, což mi přijde to nejvíc zvrácené na tomhle líbivém a lehce kýčovitém bijáku. Bene Stillere, vrať se prosím k satirickým metakomediím typu Tropické bouře, na tomhle je stejně nejvtipnější ta parodie Benjamina Buttona, případně odkazování na matrixovské souboje Nea s Agentem Smithem.

Řekl bych, že Anderson se tu zatím nejvýrazněji vydává cestou vícevrstevnaté historické reflexe, a to jak dějin umění (filmu, literatury...), tak reálných světových dějin. Lépe řečeno, ústředním tématem Grandhotelu Budapešť je poměrně neotřelá úvaha nad vztahem skutečnosti a fikce, která se tu soustřeďuje do celkem čtyř vypravěčských linií. Nejde ale o žádné Inception nebo Atlas mraků, kde by jednotlivé linie měly zhruba stejné množství prostoru, nebo se mezi nimi alespoň pravidelně přeskakovalo. Ty vnější (meta)fikční rámce, které ohraničují dobrodružný příběh Zera a Gustava H. jako matrjoška, slouží spíše jako podnět k přemýšlení ex post. Jedna věc je, že tu máme co dočinění s fikcí jakožto přiznaným konstruktem, což Andersonovu hračičkářství, které v sobě eklekticky mísí vlivy animovaného filmu, počítačových her, grotesky a bůhvíčehoještě, konečně dává rozumné opodstatnění. Zatímco tedy v minulosti byla Andersonova nezaměnitelná "weird" poetika obhajovaná především jako režisérovo unikátní (a konzistentně rozvíjené) autorské vyjádření, v novém filmu k sobě nachází pevnější oporu. Přijdou mi proto nemístné všechny výtky vůči vyprázdněnosti a manýrismu, když právě onu excesivní stylizaci tady opodstatňuje noření se do hlubin několika fikčních rovin, ve kterých se přiznaně deformují malé i velké dějiny. Do určité míry je proto Grandhotel Budapešť příbuzný s Hanebnými Pancharty, protože stejně jako Tarantinův film vypráví alternativní verzi událostí okolo druhé světové války, kterou současně spojuje s historií kinematografie. Anderson v tomto druhém ohledu sice není tak komplexní, ale v propadání se do hlubin fikce například zohledňuje dobové konvence, tzn. že v té nejzásadnější linii vyprávění odehrávající se ve 30. letech se nám obraz zcvrkává do akademického formátu a nabízí už zmiňované narativní a stylistické vzorce příznačné pro onu dobu (Hitchcock, Lubitsch...). Vzhledem ke vzpomínané čtyřrovinové skladbě filmu přitom nejde jen o další hru na přepisování dějin nebo neoriginální práci s nespolehlivým vyprávěním, ale o vtipnou a důmyslnou rozpravu nad úlohou fikčního díla v celé jeho šíři. Narážím totiž hlavně na ten nejméně nápadný, úplně vnější rámec s holčičkou a sochou, v němž se klíčové (doslova!) atributy ústředního příběhu (které si spojujeme s pohnutými osudy postav) najednou stávají zmnoženým, vyprázdněným fetišem spojovaným se jménem autora, kterého po smrti uctívají jeho čtenáři. Takže se tu postupuje od samotné fikce, přes její vyprávění, tvorbu až po její recepci. Nejen proto se domnívám, že jde zatím o Andersonovo vrcholné dílo, které navíc neuvěřitelně puntičkářsky pracuje s filmovými formálními prostředky (střih, kamera, mizanscéna, motivace...), jimiž suverénně vytváří humor a iluzi zabydleného fikčního světa, do něhož je radost se vracet. Vynikající film, který dle mého názoru potvrzuje status Wese Andersona jakožto auteura s nejvýraznějším rukopisem (když počítám anglo-americkou sféru), který časem bude stejně vzývaný, analyzovaný a velebený jako dnes Kubrick nebo Scorsese.

Nesmírně zvláštní film, ke kterému těžko hledám příměr. Pušky jsou především řádně oddramatizované, protože ačkoli se tu odvíjejí relativně konvenční dějové linie (romance vojáka a vesničanky, vzpoura jedince proti armádnímu útlaku), tyto se tříští na izolované scény, mezi kterými není zřetelná příčinná návaznost. K tomu se Ruy Guerra pouští do odvážného stylistického řešení filmu, které sestává z (často dlouhých) kamerových jízd, v nichž se postavy v průběhu dialogů neustále pohybují, a procházejí tak napříč různými prostorovými plány. Ve všem lze přitom vypozorovat systém, kdy proti sobě například stojí dva druhy pohybu (zleva doprava, zprava doleva), a to v závislosti na pozici postav ve vyprávění a jejich vzájemném vztahu. Ve výsledku Pušky působí dojmem, že neustále balancují na hraně dokumentu a fikce. Všudypřítomná nedějovost (nebo velmi pomalé odvíjení děje) spolu s promluvami postav jakoby do kamery svádí k dokumentárnímu modu sledování, zatímco stylizovanost upomíná spíše na konvence uměleckého (v širším smyslu artového) filmu. Z neoformalistického pohledu jde přitom o čistý příklad parametrického filmu, který vytváří (mikro)příběhy prostřednictvím stylu. V tomto ohledu je zřejmě nejpůsobivější závěrečná přestřelka rebela s vojáky, která celá stojí jen na odlišnostech v přerývaném dýchání protagonistů, což spolu s převažujícími detaily dává vzpomenout na nesmírně dlouhé, mlčenlivé souboje Sergia Leoneho.

Ex-ce-lent-ní

Dlouho mi z kriminálky nebylo tak úzko. Po třetím díle mám chuť hodit si mašli. Bůh ví, jestli to nakonec bude opravdu tak vypravěčsky důmyslné, jak se to tváří, ale už jen za ten neúprosný existenciální přesah a božského McConaugheyho si to zaslouží vysoké známky. ______ Šestiminutový kontinuální (postprodukčně neupravovaný!) záběr na konci čtvrté epizody považuju za jednu z nejlepších scén, co jsem kdy v televizním seriálu viděl... pokud bude přibývat takto kvalitních autorských seriálových projektů, začnu snad opravdu věřit, že "the future is in TV". ______ Pátý díl jen opět potvrzuje, že True Detective překvapuje s každou další epizodou. Co do této chvílie vypadalo jako solidně ozvláštněná, temná buddy detektivka se mění v plnohodnotnou filosofující metafikci, která ve svojí vlastní vyprávěcí struktuře reflektuje téma života jako příběhu - příběhu se srozumitelnou lineární konstrukcí, s katarzí, s jasným začátkem a koncem. Není to ale ono omšelé "životy si uměle konstruujeme do příběhů, abychom jim dávali smysl", ale naopak, True Detective je o nemožnosti těmito příběhy překonat realitu, která dřív nebo později zasáhne. Ostatně jak říká Rust: "Smrt vytváří život, aby jej mohla ukončit" a celé to jeho uvažování o času jako placatém kruhu se odráží v narativní struktuře seriálu, která je díky své dvojúrovňové skladbě plná elips a je spíše cyklická - postavy se stále vracejí na ta samá místa, případy jako kdyby nekončí, opakují se, všechno se děje znovu a znovu...a jak navrhuje v jednom svém rozhovoru sám scénárista a tvůrce seriálu Nic Pizzolatto, divák se v tomto případě dostává do pozice oné "božské" čtvrté dimenze, odkud pozoruje život fikční postavy, který má podobu právě toho placatého kruhu, nikoli úhledně vykonstruovaného, jasně ohraničeného (kanonického) narativu. Zatím je to zkurveně boží.

Mistrovské dílo.

Už samotný název filmu předznamenává, že s největší pravděpodobností půjde o buřičský snímek, který se bude ostře vyjadřovat k opresivním praktikám jihoafrického apartheidního režimu. Adaptace knihy Cry, the Beloved Country, kterou už v roce 1951 poprvé zfilmoval britský režisér Zoltan Korda, vyhroceným způsobem rekonstruuje Johannesburg poloviny 40. let. Divák se do nepokoji zmítaného města dostává prostřednictvím venkovského učitele, jenž sem vyjíždí za údajně nemocnou sestrou. Souheil Ben Barka takřka bezvýhradně nabízí optiku původních černošských obyvatel a z okupantů dělá zavrženíhodná monstra. K černohumorné karikatuře se například blíží bílý obchodník s mrtvolami, jehož počínaní a obludně nadsazené vyjadřování nutí diváka k pobavenému zděšení.