"Almodóvarsky hutné", do detailu vybroušené, absurdní i uchvacující dílo. Pedro je brilantní filmař, dokonale se mu podařilo smíchat hned několik žánrů dohromady a utvořit z nich konzistentní celek, přičemž jednotlivé přechody do sebě krásně zapadají. Jako vždy lehce (v tomto případě tedy spíš těžce) zvrácené, ale jako vždy se mi to velmi líbilo. Charakterově "životné" postavy, Elena Anaya se svýma velkýma laníma očima je pro ty statické záběry na svůj obličej jako stvořená, Antonia normálně moc nemusím, ale co naplat, hraje mu to. Chytré, sofistikované, spletité, emotivní... Almodovarův styl je zkrátka jedinečný a nepřestává mě bavit.
Bez citového vydírání a zbytečných slzavých scén (za to jsem ráda) působí snímek velmi realisticky, sugestivně a také velmi chladně. Ano chlad a tíseň nahlodávající člověka ze všech stran a věcnost s jakou postavy svůj osud přijímají, působí na diváka extrémně depresivně, znepokojivě, nekompromisně a krutě. Pocit beznaděje a mizérie, který člověka soustavně pronásleduje a zanechává za sebou hořkou příchuť.
Jmenuji se Oliver Tate a jsem tochu divnej, mám hodně divný rodiče a poměrně divnou přítelkyni a nemůžu se rozhodnout, jesti jsem ještě děcko nebo dospělák, ale v každém připadě bych rád byl intelektuál, pronášel moudra a vypadal hrozně chytře, ale jsem spíš jen takovej pozér.
Prvotina Richarda Ayoade rozhodně není špatná, ale skrývá se v ní dost nevyužitého potenciálu a až příliš z ní čiší snaha vypadat odlišně a chytře. "Mossovi" však fandím, o tom žádná, a doufám, že se ještě nějakého jeho režisérského počinu dočkám.
Poměrně jednoduchý a přímočarý příběh, (už od začátku je člověku hned jasné, kam to směřuje) ale dýchnul na mě takovou pohodovou a retro atmosférou, že sledování mi činilo opravdovou radost. Navíc myslím, že tvůrcům ani nešlo o to vykřesat z jednoduché zápletky něco víc, ale prostě si jen tak pohrát s provedením. A to se povedlo. Carey Mulligan je rozkošná a role jí padla na míru, její přeměny z dívky v ženu a pak zase naopak se povedly na jedničku, Peter Sarsgaard působí mile rošťáckým dojmem a oba jsou ve svých rolích naprosto přirození. Film je od podlahy až na půdu britský a velmi vkusný, působí svěže a i když se obsahově nejedná o žádný skvost, přesto mě těšilo se na něj dívat.
Staré Planety opic jsem nikdy nebyla schopná dokoukat do konce, nějak mě to celé neskonale nudilo a Bartonova verze z roku 2001 je s prominutím do nebe volající hovadina, takže tohle bylo opravdu velké překvapení. A já jsem si "Zrození" opravdu užila. Digitální opice jsou úžasné, Ceasar doslova podmanivý a člověk jim zkrátka musí fandit. Nehraje se tu na žádnou velkolepou pompéznost, film je pojat až překvapivě civilně, ale přitom nápaditě. Onoho "hutného materiálu", který potěší divákovo oko je tu však dostatek a dosáhlo se ho s až neuvěřitelnou lehkostí. Skoro jakobyste byli na koncertu vážné hudby a hudebník jen zlehka přejížděl po strunách a vás přitom mrazí po zádech. Scény na mostě jsou úchvatné a opravdu emotivní. Pár vad na kráse by se sice našlo, ale nikterak nedokázaly zmírnit mé nadšení. Jasný vítěz letošního léta!
Reklama na americké hrdinství... Zběsile tu pobíhá partička patriotů, na které útočí emzáci, co vypadají jako kříženci RoboCopa s něčím hodně slizkým a je to hodně otravné a díky absenci děje také hodně dlouhé.
Ale jděte, ani zdaleka to nebylo tak zlé, jak se všude prohlašuje. Neříkám, že jsem zrovna sršela blahem, ale rozhodně mě Odcházení nikterak neurazilo. Odcházení bylo stvořeno jako divadelní hra a veškerá divadelnost zůstala i u filmu, a tak se k tomu také musí přistupovat. Satira je to celkem zdařilá, co se jí ovšem dá vytknout je jakási roztržitost, veškerá ta ironie, hořkost a patos jsou na sebe naplácané v takové míře, že působí poněkud rozpačitě a necelistvě. První půlhodinka mi přišla slušná, časem se to bohužel začne poněkud vléct a závěr se pak úplně zvrhnul v jakousi estrádu. Líbila se mi ovšem kamera a drobné detaily, jako například vyhýbání se kaluži, které zdůraznilo "odcházení" všech postav. Havel si natočil, co chtěl, bez ohledu na masové diváky, což je mi celkem sympatické.
Tak tohle je mi pořádná "retro" Disneyovka v tom nejlepším slova smyslu. Líbí se mi návrat ke klasickým pohádkám, který je i přesto trochu zmodernizovaný a jak si žádá nynější trend okořeněný hutnou dávkou humoru. Animace je kouzelná, do všech postaviček v čele s Raspunzel s Lolitkovským vzevzřením a obrovskýma nevinnýma modrýma kukadlama jsem se ihned zamilovala. Floutek Fllyn je pak úžasnou parodií na současné fešáky a Maximus mě jednoduše dostal do kolen, být sedmiletým prckem, už rodiče uháním o veškerý merchandising s tímhle koníkem:o) Lehce otravná byla pro mě muzikální část, písničkaření v animácích nesnáším, naštěstí songů nebylo příliš mnoho, takže se to dalo přežít. Příběh je sice jednoduchý ale na druhou stranu má švih a je až překvapivě akční a svižný. Pravá Disneyovka, která potěší.
Snad poprvé v historii jsem spokojená s výsledkem Oscarů... Colinovi i celému filmu ho ze srdce přeji. Králova řeč je totiž absolutní herecký koncert zabalený v roztomilém britském hávu s vybroušenými dialogy a lidsky upřímným příběhem. Filmařsky poctivé a precizní dílo jako vystřižené ze staré školy.
Tady platí známé pořekadlo: V jednoduchosti je krása. Jednoduché, ale brilantní. Příjemné a přirozené vyprávění o dospívání a první lásce, které zahřeje na duši. Taková milá retro pohodovka pro všechny věkové kategorie.
Možná teď trochu nadržuji, ale na druhou stranu, co se romantických komedií týče je (K)lamač srdcí tak trochu jako Paví očko mezi kapry. Nad hollywoodskými limonadámi obvykle opovržlivě krčím nos, ale tahle francouzská variace je svěží, chytrá a mimořádně zábavná. Příběh je sice klasicky šablonovitý, ale díky hravosti a celé řadě zábavných zápletek mu to celkem snadno odpustíte. Navíc na hlavní představitele se příjemně dívá, Vanessa je neokoukaná a francouzský šarm z ní přímo čiší na všechny strany a Romain Duris je zkrátka sympaťák a i jejich postavy jsou velmi dobře napsané a zahrané s přirozenou nenuceností. Působí tak velmi "živě" a opravdově. Příjemné překvapení!
Žádný velký zážitek se nekonal, popravdě jsem ho však ani nečekala. Potěší odkazy na jedničku, skvělá hudba a rozhodně má film větší spád než původní Tron, kterému naprosto scházela jakákoliv dynamika, což je ovšem pravděpodobně dáno věkem, v roce 1982 ještě člověk nemohl chtít žádné zázraky. Příběh je ovšem žalostný, 3D jsem prakticky nepostřehla a ani jinak mě vizuální stránka filmu zrovna dvakrát neoslnila.
Film s ubohoučkým dějem parazitující na zašlé slávě několika akčních hvězd. Tak jo, Slyi, Dolphe, Arnolde a vy ostatní, kteří nemusíte tolik vytřepávat prach z kabátů, očekávám nějakou akci, říkám si. Ale bože, to co jsem dostala, byl teda pěknej nedovar. Akce by tu byla, to jo, ale nemělo to žádný grády.... sem tam něco bouchne, pár pěstních soubojů, nic zvláštního, ba co víc, celkem nuda. Nemůžu si pomoct, ale já jsem prostě nudila! A hodně! A to je špatně! Nepomohlo ani Sylvestrovo a Jasonovo špičkování. Něco je zkrátka špatně, protože co jiného od podobného snímku očekávat než zábavu. Možná tu nostalgii, ale mně ty osmdesátky zase tolik neschází.....
Pixar se vrátil ke svým kořenům. A je to návrat opravdu povedený. Ze všech Toy Story se mi tohle líbilo pravděpodobně nejvíc. Jako vždy Pixar útočí originalitou a nezměrným množstvím vtipů, navíc se mu povedlo opravdu mě dojmout a za to je třeba palec hodně nahoru. Ken a Barbie zůstanou už navždy nesmrtelní:o)))
Dámy se stihnou stotisíckrát převléknout a to je snad jediný důvod proč byl tenhle snímek natočen, jako jedna velká módní přehlídka. Jinak už mě žádná kladná věc nenapadá. Jednička byla celkem fajn, i přestože děj vycucávala ze všech konečků scénáristových prstů, tady už došla šťáva úplně. V nejlepším se má zkrátka přestat. Hlavní předtstavitelky jsou zase o dva roky starší, vrásčitější a zapasované do upnutých šatiček, tvářící se jako "ano, pořád jsem šťabajzna" a stále dokola omílající tytéž věci jako před deseti lety působí jednak jako karikatury sami sebe a také podle mě dost uráží ženské pokolení. Nedůstojné ukončení jedné pěkné éry.
Neskutečně roztomilé, vtipné a origiální pojetí loutkového filmu. Postavičky jsou tak škaredé, až jsou vlastně pěkné a všechny úžasně hlasově ztvárněné, obzvlášť Jiří Macháček mě extrémně bavil. Přistihla jsem se, že se skoro po celou dobu filmu usmívám a odcházela jsem naladěná jako už dlouho ne.
Máme dýku...nemáme dýku...máme dýku...nemáme dýku. Už to vypadá, že film končí....a bože, zase už nemáme dýku. Na takový spektákl obrovská nuda a ani ty efekty nestály za to.
A je to tu zase, opět stejný problém jako se Stmíváním, 130 minut a skoro nic se za celou dobu neděje! Příběh má bohužel tak chatrné základy, že se ani nedivím, že se z něj nepodařilo nic vykřesat. Vážně nepochopím jako mohou být knižní předlohy takové bichle, když je děj prakticky nulový. A chudák režisér, aby se trápil... Jako vždy Edward má problém, Bella se ho snaží řešit svou prapodivnou logikou a všichni se chovají strašně hloupě a dostatečně paličatě, pak přijde finálový zvrat (nudněji to snad už ani natočit nešlo) a jde se domů. Všechny postavy jsou totálně bez života a ačkoliv je Kristen Stewart krásné děvče a nikterak mi nevadí, problém je ten, že tohle není herectví, protože Bella celou dobu jen fňuká a tváří se ztrápeně a hned jí začnete nesnášet. O obsazení absolutně nesympatického Taylora Lautnera si také myslím své, kde tohohle kluka vzali?! Jen dívání se na něj je dostatečně nepříjemné, aby mi vzalo chuť dát celé sáze alespoň špetičku naděje. Celkově jsou všichni herci snad ještě víc prkenější než v jedničce a ubohoučké dialogy je navíc strhávají s sebou do rokle posměchu. Inu "zatmělo" se mi celkem solidně, a to zatím ještě ani nedošlo na Zatmění.
Už z traileru mi bylo jasné, že tohle bude průšvih, ale ani zdaleka jsem netušila, že až tak velký. Starý Souboj titánů je krásné předpotopní béčko, které ale i po letech působí mocným dojmem, takže absolutně nechápu proč vůbec někdo přišel s nápadem natočit nové zpracování. Z původního zpracování zbyla jen kostra příběhu, jinak nezůstal na kameni kámen a celé to působí jako jedna velká estráda. Děj je chaotický, nesouvisle přeskakuje z jedné scény do druhé, dialogy působí jako vykradené z venezuelské telenovely a Sam Worthington si nejspíš myslel, že točí další pokračování Terminátora, jinak si jeho drsňácké pohledy a hlášky nedokážu vysvětlit. Nemůžu si pomoct, ale jeho Perseus navíc působí tak trochu jako střevo, jehož jediným úkolem je tvářit se odbojně a mávat mečem kdykoliv to není potřeba a naopak ho nikdy nepoužít, když má. Olymp a božstvo v něm jako vystřižené z roku raz dva, v některých chvílích jsem opravdu měla pocit, že se dívám na film z osmdesátých let se současnými herci. Nové postavy jako "džini" (kdo nebo co to šmankote je?!) a polobožská divoženka Íó se objevují z ničeho nic a dodávají pomyslnou tečku za bizardností celého snímku. Bez logiky, spádu (i ty akční sekvence byly jeden velký zmatek) a jakékoliv atmosféry.
Za posledními Burtonovými filmy Alenka na můj vkus poněkud pokulhává. Je dostatečně pestrá a praštěná, aby zaujala divákovo oko, ale chyběl mi pověstný černý humor a temnější ladění, které mám u Burtona tolik ráda. Takový Karlík a továrna na čokoládu to bylo jinačí pošušňáníčko. Alenka je taková příliš pohádková a málo "dospělá". Tak teda, že jsi to ty, Time, tak čtyři hvězdy, ale už skoro mhouřím obě oči.
Zlo na entou. Ani jeden z mini příběhů jsem příliš nepochopila, o nějakém poselství nemůže být řeč. Jedná se o jednoduché epizodky poslepované v nepřehledné a nesmyslné koláži. Hlavně, že si tu zahrálo tolik slavných jmen!!! A o tom to bohužel je, spousta herců dostala práci, my diváci nedovařenej blaf!
S knižní podobou nemá postava Sherlocka ani Watsona pranic společného, ale v dnešní době, kdy knížky slouží většině obyvatelstva možná tak k podkládání stolu, není divu, že se režiséři snaží nalákat na akci a postavy, které jsou o trochu víc živočišnější. Nápad se mi líbí, zpracování jakbysmet. Ironický R.Downey Jr. je zkrátka k sežrání, Jude Law přihrává neméně efektivně, báječně jim to spolu funguje a jejich špičkování mě po celou dobu nepřestalo bavit. Příběh ovšem není příliš originální, forma zde jasně vítězí nad obsahem a i přesto, že je zábava zaručená, na pořádnou pecku tomu pořád ještě něco schází. Na Scherlocka se tak příjemně kouká, ale výrazně pamatovat si ho člověk asi nebude. Ještě na závěr musím vyzdvihnout již tradičně skvělou hudbu Hanze Zimmera, která mě naprosto uchvátila.
Pro mne opravdu veliké překvapení....Stále se nemůžu rozhodnout, zda je na místě Tarantina milovat nebo proklínat, takže tak trochu lítám jako pinpongový míček střídavě nahoru-dolů, s nadšením a lehkým opovržením, s chutí i nechutí a s tendencí být k jeho filmům velmi podezřívavá. Co mě obvykle na jeho filmech neskutečně vytáčí, je to, jak rád se mistr poslouchá, tudíž jeho postavy obvykle vedou příšerně dlouhé dialogy, ne-li monology, ve skutečnosti o ničem. Zrátka je to celý ovykle strašlivě ukecaný. Ale tady, vážení...se mi to poprvé doopravdy líbilo. Neskutečně jsem se bavila a hltala každé to zbytečné slovíčko, které najednou nebylo vůbec zbytečné. Hutné, vyživné, dostatečně krvavé, s nádhernou vizuální stránkou a s pořádnou porcí nadsázky. Tak zase po čase....míček je nahoře.
Nápadité,když se to vezme kolem a kolem, tak i celkem milé, ale zdaleka ne tolik hřejivé jako Amélie. Mezi tyhle groteskní postavičky se pravděpodobně podruhé už nevrátím, ba troufám si tvrdit, že by mě při druhém shlédnutí mohly poněkud otravovat, i na první shlédnutí jsou totiž tak trochu bilancující na hranici snesitelnosti. Ztřeštěnost je fajn, v určitých mezích, ale nic se zkrátka nemá přehánět. A tady je to hotové panoptikum. Těch 105 minut by se jistě také dalo sesekat přijatelněji, děj totiž občas postrádal švih a v hluchých místech lehce sklouzával k nudě. Přesto se Jeanu-Pierru Jeunetovi nedá upřít originalita, jen z toho pro tentokrát bohužel nebude žádná srdcovka.
Už i ta smrt přestala být dostatečně originální... Únava materiálu je zřejmá ve všech ohledech! Scénarista se ani nepokusil něco ze sebe vymáčknout, režisér si pak nejspíš především přál mít to co nejrychleji za sebou a aby toho nebylo málo, někdo došel na zkoušku amatérskýho divadla a vytáhl tam tu nejlepší-nejhorší "elitu", jaká se naskytla a obsadil jí do hlavních rolí. Tramtadááá a máme hotovo, 82 minut směřujících k naprostému utrpení filmového diváka je na světě! Takhle nějak si představuju peklo.
A já si vždycky říkala, že moje rodina není normální, přitom jak tak koukám, docela těžce zaostáváme:o) Tahle milá road movie má všechny klady, jaké jen může mít. Cit, vtip, dokonalé postavy a příběh, který si nelze než vychutnat. Královsky jsem se pobavila.
Co se týče hororů není zrovna lehké mě uspokojit, ale tohle bylo ono! Přesně takhle si představuji, že by měl parádní horor vypadat. Zombíci, lekačky, hutná atmosféra plná bezmoci a stresu - velmi působivé. Nadskakovala jsem ze sedačky plná vzrušení, rozradostněná každým leknutím, které se tvůrcům podařilo přivodit mi. Moc pěkné, da-li se to tak říct...
Ač se režisér snažil emocionálně vytěžit, co se dalo a zvednout stavidla našich slzných kanálků na 100%, vyšla mu z toho poněkud plytká, místy nudná a vratká podívaná. Kouzlo podobných snímků a lá 21 gramů spočívá v pomalém okdrývání hlavní zápletky, která by vás měla šokovat těsně před koncem a ač je v Sedmi životech patrná prvotní snaha o totéž, o co jde, vám dojde poměrně záhy, takže pak už zbývá jen vést se na vlně předem očekávaného, což se v tomhle případě stává nepříjemně zdlouhavou záležitostí. Netlačit na pilu je další z deseti filmových přikázaní, citovým vydíráním totiž docílíte jen pernamentního diváckého naštvání, Willovi a Rosariiny psí oči mě budou znechucovat ještě několik týdnů, já jim to jejich drama zkrátka ne a ne uvěřit, natož aby mě chytlo za srdce. Méně je někdy více - svatá to pravda, která by se v Sedmi životech dala aplikovat prakticky na každé políčko. Šlo by to i lépe......
Moje komentáře
Kůže, kterou nosím (2011)
"Almodóvarsky hutné", do detailu vybroušené, absurdní i uchvacující dílo. Pedro je brilantní filmař, dokonale se mu podařilo smíchat hned několik žánrů dohromady a utvořit z nich konzistentní celek, přičemž jednotlivé přechody do sebě krásně zapadají. Jako vždy lehce (v tomto případě tedy spíš těžce) zvrácené, ale jako vždy se mi to velmi líbilo. Charakterově "životné" postavy, Elena Anaya se svýma velkýma laníma očima je pro ty statické záběry na svůj obličej jako stvořená, Antonia normálně moc nemusím, ale co naplat, hraje mu to. Chytré, sofistikované, spletité, emotivní... Almodovarův styl je zkrátka jedinečný a nepřestává mě bavit.
Drive (2011)
Mlčenlivý a zatraceně sexy Ryan Gosling dokázal rozdrtit nejen nepřítele, ale i moje srdce!
Neopouštěj mě (2010)
Bez citového vydírání a zbytečných slzavých scén (za to jsem ráda) působí snímek velmi realisticky, sugestivně a také velmi chladně. Ano chlad a tíseň nahlodávající člověka ze všech stran a věcnost s jakou postavy svůj osud přijímají, působí na diváka extrémně depresivně, znepokojivě, nekompromisně a krutě. Pocit beznaděje a mizérie, který člověka soustavně pronásleduje a zanechává za sebou hořkou příchuť.
Jmenuji se Oliver Tate (2010)
Jmenuji se Oliver Tate a jsem tochu divnej, mám hodně divný rodiče a poměrně divnou přítelkyni a nemůžu se rozhodnout, jesti jsem ještě děcko nebo dospělák, ale v každém připadě bych rád byl intelektuál, pronášel moudra a vypadal hrozně chytře, ale jsem spíš jen takovej pozér. Prvotina Richarda Ayoade rozhodně není špatná, ale skrývá se v ní dost nevyužitého potenciálu a až příliš z ní čiší snaha vypadat odlišně a chytře. "Mossovi" však fandím, o tom žádná, a doufám, že se ještě nějakého jeho režisérského počinu dočkám.
Škola života (2009)
Poměrně jednoduchý a přímočarý příběh, (už od začátku je člověku hned jasné, kam to směřuje) ale dýchnul na mě takovou pohodovou a retro atmosférou, že sledování mi činilo opravdovou radost. Navíc myslím, že tvůrcům ani nešlo o to vykřesat z jednoduché zápletky něco víc, ale prostě si jen tak pohrát s provedením. A to se povedlo. Carey Mulligan je rozkošná a role jí padla na míru, její přeměny z dívky v ženu a pak zase naopak se povedly na jedničku, Peter Sarsgaard působí mile rošťáckým dojmem a oba jsou ve svých rolích naprosto přirození. Film je od podlahy až na půdu britský a velmi vkusný, působí svěže a i když se obsahově nejedná o žádný skvost, přesto mě těšilo se na něj dívat.
Zrození Planety opic (2011)
Staré Planety opic jsem nikdy nebyla schopná dokoukat do konce, nějak mě to celé neskonale nudilo a Bartonova verze z roku 2001 je s prominutím do nebe volající hovadina, takže tohle bylo opravdu velké překvapení. A já jsem si "Zrození" opravdu užila. Digitální opice jsou úžasné, Ceasar doslova podmanivý a člověk jim zkrátka musí fandit. Nehraje se tu na žádnou velkolepou pompéznost, film je pojat až překvapivě civilně, ale přitom nápaditě. Onoho "hutného materiálu", který potěší divákovo oko je tu však dostatek a dosáhlo se ho s až neuvěřitelnou lehkostí. Skoro jakobyste byli na koncertu vážné hudby a hudebník jen zlehka přejížděl po strunách a vás přitom mrazí po zádech. Scény na mostě jsou úchvatné a opravdu emotivní. Pár vad na kráse by se sice našlo, ale nikterak nedokázaly zmírnit mé nadšení. Jasný vítěz letošního léta!
Světová invaze (2011)
Reklama na americké hrdinství... Zběsile tu pobíhá partička patriotů, na které útočí emzáci, co vypadají jako kříženci RoboCopa s něčím hodně slizkým a je to hodně otravné a díky absenci děje také hodně dlouhé.
Odcházení (2011)
Ale jděte, ani zdaleka to nebylo tak zlé, jak se všude prohlašuje. Neříkám, že jsem zrovna sršela blahem, ale rozhodně mě Odcházení nikterak neurazilo. Odcházení bylo stvořeno jako divadelní hra a veškerá divadelnost zůstala i u filmu, a tak se k tomu také musí přistupovat. Satira je to celkem zdařilá, co se jí ovšem dá vytknout je jakási roztržitost, veškerá ta ironie, hořkost a patos jsou na sebe naplácané v takové míře, že působí poněkud rozpačitě a necelistvě. První půlhodinka mi přišla slušná, časem se to bohužel začne poněkud vléct a závěr se pak úplně zvrhnul v jakousi estrádu. Líbila se mi ovšem kamera a drobné detaily, jako například vyhýbání se kaluži, které zdůraznilo "odcházení" všech postav. Havel si natočil, co chtěl, bez ohledu na masové diváky, což je mi celkem sympatické.
Na vlásku (2010)
Tak tohle je mi pořádná "retro" Disneyovka v tom nejlepším slova smyslu. Líbí se mi návrat ke klasickým pohádkám, který je i přesto trochu zmodernizovaný a jak si žádá nynější trend okořeněný hutnou dávkou humoru. Animace je kouzelná, do všech postaviček v čele s Raspunzel s Lolitkovským vzevzřením a obrovskýma nevinnýma modrýma kukadlama jsem se ihned zamilovala. Floutek Fllyn je pak úžasnou parodií na současné fešáky a Maximus mě jednoduše dostal do kolen, být sedmiletým prckem, už rodiče uháním o veškerý merchandising s tímhle koníkem:o) Lehce otravná byla pro mě muzikální část, písničkaření v animácích nesnáším, naštěstí songů nebylo příliš mnoho, takže se to dalo přežít. Příběh je sice jednoduchý ale na druhou stranu má švih a je až překvapivě akční a svižný. Pravá Disneyovka, která potěší.
Králova řeč (2010)
Snad poprvé v historii jsem spokojená s výsledkem Oscarů... Colinovi i celému filmu ho ze srdce přeji. Králova řeč je totiž absolutní herecký koncert zabalený v roztomilém britském hávu s vybroušenými dialogy a lidsky upřímným příběhem. Filmařsky poctivé a precizní dílo jako vystřižené ze staré školy.
Má mě rád, nemá mě rád (2010)
Tady platí známé pořekadlo: V jednoduchosti je krása. Jednoduché, ale brilantní. Příjemné a přirozené vyprávění o dospívání a první lásce, které zahřeje na duši. Taková milá retro pohodovka pro všechny věkové kategorie.
(K)lamač srdcí (2010)
Možná teď trochu nadržuji, ale na druhou stranu, co se romantických komedií týče je (K)lamač srdcí tak trochu jako Paví očko mezi kapry. Nad hollywoodskými limonadámi obvykle opovržlivě krčím nos, ale tahle francouzská variace je svěží, chytrá a mimořádně zábavná. Příběh je sice klasicky šablonovitý, ale díky hravosti a celé řadě zábavných zápletek mu to celkem snadno odpustíte. Navíc na hlavní představitele se příjemně dívá, Vanessa je neokoukaná a francouzský šarm z ní přímo čiší na všechny strany a Romain Duris je zkrátka sympaťák a i jejich postavy jsou velmi dobře napsané a zahrané s přirozenou nenuceností. Působí tak velmi "živě" a opravdově. Příjemné překvapení!
TRON: Legacy 3D (2010)
Žádný velký zážitek se nekonal, popravdě jsem ho však ani nečekala. Potěší odkazy na jedničku, skvělá hudba a rozhodně má film větší spád než původní Tron, kterému naprosto scházela jakákoliv dynamika, což je ovšem pravděpodobně dáno věkem, v roce 1982 ještě člověk nemohl chtít žádné zázraky. Příběh je ovšem žalostný, 3D jsem prakticky nepostřehla a ani jinak mě vizuální stránka filmu zrovna dvakrát neoslnila.
Expendables: Postradatelní (2010)
Film s ubohoučkým dějem parazitující na zašlé slávě několika akčních hvězd. Tak jo, Slyi, Dolphe, Arnolde a vy ostatní, kteří nemusíte tolik vytřepávat prach z kabátů, očekávám nějakou akci, říkám si. Ale bože, to co jsem dostala, byl teda pěknej nedovar. Akce by tu byla, to jo, ale nemělo to žádný grády.... sem tam něco bouchne, pár pěstních soubojů, nic zvláštního, ba co víc, celkem nuda. Nemůžu si pomoct, ale já jsem prostě nudila! A hodně! A to je špatně! Nepomohlo ani Sylvestrovo a Jasonovo špičkování. Něco je zkrátka špatně, protože co jiného od podobného snímku očekávat než zábavu. Možná tu nostalgii, ale mně ty osmdesátky zase tolik neschází.....
Toy Story 3: Příběh hraček (2010)
Pixar se vrátil ke svým kořenům. A je to návrat opravdu povedený. Ze všech Toy Story se mi tohle líbilo pravděpodobně nejvíc. Jako vždy Pixar útočí originalitou a nezměrným množstvím vtipů, navíc se mu povedlo opravdu mě dojmout a za to je třeba palec hodně nahoru. Ken a Barbie zůstanou už navždy nesmrtelní:o)))
Sex ve městě 2 (2010)
Dámy se stihnou stotisíckrát převléknout a to je snad jediný důvod proč byl tenhle snímek natočen, jako jedna velká módní přehlídka. Jinak už mě žádná kladná věc nenapadá. Jednička byla celkem fajn, i přestože děj vycucávala ze všech konečků scénáristových prstů, tady už došla šťáva úplně. V nejlepším se má zkrátka přestat. Hlavní předtstavitelky jsou zase o dva roky starší, vrásčitější a zapasované do upnutých šatiček, tvářící se jako "ano, pořád jsem šťabajzna" a stále dokola omílající tytéž věci jako před deseti lety působí jednak jako karikatury sami sebe a také podle mě dost uráží ženské pokolení. Nedůstojné ukončení jedné pěkné éry.
Kuky se vrací (2010)
Neskutečně roztomilé, vtipné a origiální pojetí loutkového filmu. Postavičky jsou tak škaredé, až jsou vlastně pěkné a všechny úžasně hlasově ztvárněné, obzvlášť Jiří Macháček mě extrémně bavil. Přistihla jsem se, že se skoro po celou dobu filmu usmívám a odcházela jsem naladěná jako už dlouho ne.
Princ z Persie: Písky času (2010)
Máme dýku...nemáme dýku...máme dýku...nemáme dýku. Už to vypadá, že film končí....a bože, zase už nemáme dýku. Na takový spektákl obrovská nuda a ani ty efekty nestály za to.
Twilight sága: Nový měsíc (2009)
A je to tu zase, opět stejný problém jako se Stmíváním, 130 minut a skoro nic se za celou dobu neděje! Příběh má bohužel tak chatrné základy, že se ani nedivím, že se z něj nepodařilo nic vykřesat. Vážně nepochopím jako mohou být knižní předlohy takové bichle, když je děj prakticky nulový. A chudák režisér, aby se trápil... Jako vždy Edward má problém, Bella se ho snaží řešit svou prapodivnou logikou a všichni se chovají strašně hloupě a dostatečně paličatě, pak přijde finálový zvrat (nudněji to snad už ani natočit nešlo) a jde se domů. Všechny postavy jsou totálně bez života a ačkoliv je Kristen Stewart krásné děvče a nikterak mi nevadí, problém je ten, že tohle není herectví, protože Bella celou dobu jen fňuká a tváří se ztrápeně a hned jí začnete nesnášet. O obsazení absolutně nesympatického Taylora Lautnera si také myslím své, kde tohohle kluka vzali?! Jen dívání se na něj je dostatečně nepříjemné, aby mi vzalo chuť dát celé sáze alespoň špetičku naděje. Celkově jsou všichni herci snad ještě víc prkenější než v jedničce a ubohoučké dialogy je navíc strhávají s sebou do rokle posměchu. Inu "zatmělo" se mi celkem solidně, a to zatím ještě ani nedošlo na Zatmění.
Souboj Titánů (2010)
Už z traileru mi bylo jasné, že tohle bude průšvih, ale ani zdaleka jsem netušila, že až tak velký. Starý Souboj titánů je krásné předpotopní béčko, které ale i po letech působí mocným dojmem, takže absolutně nechápu proč vůbec někdo přišel s nápadem natočit nové zpracování. Z původního zpracování zbyla jen kostra příběhu, jinak nezůstal na kameni kámen a celé to působí jako jedna velká estráda. Děj je chaotický, nesouvisle přeskakuje z jedné scény do druhé, dialogy působí jako vykradené z venezuelské telenovely a Sam Worthington si nejspíš myslel, že točí další pokračování Terminátora, jinak si jeho drsňácké pohledy a hlášky nedokážu vysvětlit. Nemůžu si pomoct, ale jeho Perseus navíc působí tak trochu jako střevo, jehož jediným úkolem je tvářit se odbojně a mávat mečem kdykoliv to není potřeba a naopak ho nikdy nepoužít, když má. Olymp a božstvo v něm jako vystřižené z roku raz dva, v některých chvílích jsem opravdu měla pocit, že se dívám na film z osmdesátých let se současnými herci. Nové postavy jako "džini" (kdo nebo co to šmankote je?!) a polobožská divoženka Íó se objevují z ničeho nic a dodávají pomyslnou tečku za bizardností celého snímku. Bez logiky, spádu (i ty akční sekvence byly jeden velký zmatek) a jakékoliv atmosféry.
Alenka v říši divů (2010)
Za posledními Burtonovými filmy Alenka na můj vkus poněkud pokulhává. Je dostatečně pestrá a praštěná, aby zaujala divákovo oko, ale chyběl mi pověstný černý humor a temnější ladění, které mám u Burtona tolik ráda. Takový Karlík a továrna na čokoládu to bylo jinačí pošušňáníčko. Alenka je taková příliš pohádková a málo "dospělá". Tak teda, že jsi to ty, Time, tak čtyři hvězdy, ale už skoro mhouřím obě oči.
New Yorku, miluji Tě! (2009)
Zlo na entou. Ani jeden z mini příběhů jsem příliš nepochopila, o nějakém poselství nemůže být řeč. Jedná se o jednoduché epizodky poslepované v nepřehledné a nesmyslné koláži. Hlavně, že si tu zahrálo tolik slavných jmen!!! A o tom to bohužel je, spousta herců dostala práci, my diváci nedovařenej blaf!
Sherlock Holmes (2009)
S knižní podobou nemá postava Sherlocka ani Watsona pranic společného, ale v dnešní době, kdy knížky slouží většině obyvatelstva možná tak k podkládání stolu, není divu, že se režiséři snaží nalákat na akci a postavy, které jsou o trochu víc živočišnější. Nápad se mi líbí, zpracování jakbysmet. Ironický R.Downey Jr. je zkrátka k sežrání, Jude Law přihrává neméně efektivně, báječně jim to spolu funguje a jejich špičkování mě po celou dobu nepřestalo bavit. Příběh ovšem není příliš originální, forma zde jasně vítězí nad obsahem a i přesto, že je zábava zaručená, na pořádnou pecku tomu pořád ještě něco schází. Na Scherlocka se tak příjemně kouká, ale výrazně pamatovat si ho člověk asi nebude. Ještě na závěr musím vyzdvihnout již tradičně skvělou hudbu Hanze Zimmera, která mě naprosto uchvátila.
Hanebný pancharti (2009)
Pro mne opravdu veliké překvapení....Stále se nemůžu rozhodnout, zda je na místě Tarantina milovat nebo proklínat, takže tak trochu lítám jako pinpongový míček střídavě nahoru-dolů, s nadšením a lehkým opovržením, s chutí i nechutí a s tendencí být k jeho filmům velmi podezřívavá. Co mě obvykle na jeho filmech neskutečně vytáčí, je to, jak rád se mistr poslouchá, tudíž jeho postavy obvykle vedou příšerně dlouhé dialogy, ne-li monology, ve skutečnosti o ničem. Zrátka je to celý ovykle strašlivě ukecaný. Ale tady, vážení...se mi to poprvé doopravdy líbilo. Neskutečně jsem se bavila a hltala každé to zbytečné slovíčko, které najednou nebylo vůbec zbytečné. Hutné, vyživné, dostatečně krvavé, s nádhernou vizuální stránkou a s pořádnou porcí nadsázky. Tak zase po čase....míček je nahoře.
Galimatyáš (2009)
Nápadité,když se to vezme kolem a kolem, tak i celkem milé, ale zdaleka ne tolik hřejivé jako Amélie. Mezi tyhle groteskní postavičky se pravděpodobně podruhé už nevrátím, ba troufám si tvrdit, že by mě při druhém shlédnutí mohly poněkud otravovat, i na první shlédnutí jsou totiž tak trochu bilancující na hranici snesitelnosti. Ztřeštěnost je fajn, v určitých mezích, ale nic se zkrátka nemá přehánět. A tady je to hotové panoptikum. Těch 105 minut by se jistě také dalo sesekat přijatelněji, děj totiž občas postrádal švih a v hluchých místech lehce sklouzával k nudě. Přesto se Jeanu-Pierru Jeunetovi nedá upřít originalita, jen z toho pro tentokrát bohužel nebude žádná srdcovka.
Nezvratný osud 4 (2009)
Už i ta smrt přestala být dostatečně originální... Únava materiálu je zřejmá ve všech ohledech! Scénarista se ani nepokusil něco ze sebe vymáčknout, režisér si pak nejspíš především přál mít to co nejrychleji za sebou a aby toho nebylo málo, někdo došel na zkoušku amatérskýho divadla a vytáhl tam tu nejlepší-nejhorší "elitu", jaká se naskytla a obsadil jí do hlavních rolí. Tramtadááá a máme hotovo, 82 minut směřujících k naprostému utrpení filmového diváka je na světě! Takhle nějak si představuju peklo.
Malá Miss Sunshine (2006)
A já si vždycky říkala, že moje rodina není normální, přitom jak tak koukám, docela těžce zaostáváme:o) Tahle milá road movie má všechny klady, jaké jen může mít. Cit, vtip, dokonalé postavy a příběh, který si nelze než vychutnat. Královsky jsem se pobavila.
REC (2007)
Co se týče hororů není zrovna lehké mě uspokojit, ale tohle bylo ono! Přesně takhle si představuji, že by měl parádní horor vypadat. Zombíci, lekačky, hutná atmosféra plná bezmoci a stresu - velmi působivé. Nadskakovala jsem ze sedačky plná vzrušení, rozradostněná každým leknutím, které se tvůrcům podařilo přivodit mi. Moc pěkné, da-li se to tak říct...
Jídlo (1992)
Jeden párek pro všechny:o) Výborný!!!
Sedm životů (2008)
Ač se režisér snažil emocionálně vytěžit, co se dalo a zvednout stavidla našich slzných kanálků na 100%, vyšla mu z toho poněkud plytká, místy nudná a vratká podívaná. Kouzlo podobných snímků a lá 21 gramů spočívá v pomalém okdrývání hlavní zápletky, která by vás měla šokovat těsně před koncem a ač je v Sedmi životech patrná prvotní snaha o totéž, o co jde, vám dojde poměrně záhy, takže pak už zbývá jen vést se na vlně předem očekávaného, což se v tomhle případě stává nepříjemně zdlouhavou záležitostí. Netlačit na pilu je další z deseti filmových přikázaní, citovým vydíráním totiž docílíte jen pernamentního diváckého naštvání, Willovi a Rosariiny psí oči mě budou znechucovat ještě několik týdnů, já jim to jejich drama zkrátka ne a ne uvěřit, natož aby mě chytlo za srdce. Méně je někdy více - svatá to pravda, která by se v Sedmi životech dala aplikovat prakticky na každé políčko. Šlo by to i lépe......