Filmařsky neobyčejně vynalézavé, padesátými lety nezatížené, ale pro uřvané herectví a přeplácanost některých scén téměř nesnesitelné. Alespoň pro mě teda.
"Nemají rádi rozepjatá křídla... Ještě štěstí, že nám žádný nerostou." Tenhle film má kritického ducha, který mi vůbec nepřipadá tak vyčpělý, jak se tady tvrdí v každém druhém komentáři. Jen je krz to vleklé vyprávění bohužel málo vidět.
"Tento muž říká: Když je ryba dobrá, je dobrá." Do toho voiceoveru jsem se prostě zamilovala. A samozřejmě to má, jako všechny Vasulkovy dokumenty, atmosféru jako bejk.
V románové předloze je asi milion v úvahách zacyklených postav, které na více než pěti stech stránkách nedělají nic jiného, než že se chytají za spánky a vykouří v průměru kilo tabáku na jeden odstavec. Děj tak stojí na několika kolejích a až v úplném závěru se zběsile rozjede do velkolepého finiše, nad kterým nezbývá než si uvědomit, že by to bez něj asi tenkrát nevydali. Až do závěrečného zlomu jsem ale při četbě pociťovala jistý plaisir du texte, to rozhodně. Adaptace dopadla v rámci možností skvěle. Vyprávění je dynamičtější a více soustředěné na přemýšlejícího Brycha. V románu navzdory názvu i genezi Otčenáškova textu vlastně moc nepůsobí jako hlavní hrdina. Autor tam použil vševědoucího vypravěče, jehož perspektivě a zálibě v kádrování je nejblíž soudruh Bartoš. Narozdíl od do absurdna přetaženého konce knihy (teď mě napadlo, že by se klidně dal proti srsti číst jako závěr Třicáté Marininy lásky od Vladimira Sorokina, ale dost spekulací) vyvrcholení filmu je jen úsměvné. Plus psychedelická scéna s papírovými vlaštovkami.
„No, takhle to s Klimešem opravdu nepůjde. To tedy ne!“ Ale jo, tohle ještě docela šlo. Je to komponované jak případ Honzy Zemana (a koukám, že na scénáři se podílel tehdy začínající Jiří Sequens). Ideologie je vysoko nad prahem, místy jsem se musela smát, ale v jádru je to průměrná detektivka.
Už je to pár let, co jsem četla Olbrachtovu předlohu, ale pořád jsem přesvědčená, že to vůbec není špatná kniha. Pamatuju si, jak mi postava Anny připadala uvěřitelná a pochopitelná, jak byl její vztah k Toníkovi živočišný, jak jim postel voněla ocelí. Co se s tím vším stalo ve Steklého režii? Něco strašného. Anna je tu epizodní venkovskou husou, která se úplně ztrácí ve sledu davových scén. No, některé jsou docela působivé. Většinu té neskromné stopáže ale tvůrci vyplácali na úmorné schůzování a nejdebilnější dialogy v dějinách kinematografie.
Film o hloupých lidech, kteří dělají hloupé věci. A mně se líbil. Nejspíš to bude tím, že jsem taky dost hloupá. Pak možná ještě tou odvázanou kamerou a agresivní klavírní hudbou, která docela sugestivně ilustruje krizi hlavní hrdinky. Ovšem scénář vskutku za moc nestojí. Čtvrtou hvězdu přidávám za příjmení ústředních rivalů - Kučera a Kout. To je geniální!
Tenhle film je sice hezky natočený a herci podávají slušné výkony, ovšem z hlediska dramaturgického a morálního s tím mám problémy. Je nám postupně poskytnut pohled z perspektivy starých majitelů domu a novomanželů bez společného bydlení. Bývala bych chápala obě strany, kdyby mi nebylo tak nápadně podsouváno, že mám chápat jen jednu, že bytovou krizi způsobili prvorepublikoví profesoři, roztahující se se svými sbírkami kaktusů. Aby to nevypadalo, že je scénárista zaujatý jen proti starým lidem, elegantně vsunul epizodní postavu nájemníka, kterého utlačuje jeho mladší domácí. Naštěstí se tehdy už nelenilo s panelovou výstavbou, takže si film může dovolit maličko zahrát i na optimističtější notičku. Toto shovívavé mávnutí rukou nad starými pořádky je paradoxně z celého snímku to nejpříjemnější. Jinak jsem trpěla jak ten pokusnej pes.
Pepíček Beků není zrovna ideální představitel intelektuála (možná byla v jeho obsazení záměrná ironie, těžko říct) a Irenku jsem měla chuť zbít. Nebo spíš mučit. Pár fórků ušlo, ale ostatní je hrozná křeč (ty úsměvy bolely). Je na tom hodně znát, že to primárně vznikalo jako obrázek československo-polského porozumění, což je účel, který prostředky rozhodně nesvětí.
Goran Vojnović se nezdá, ale je to docela šikovnej kluk. Jeho knihu Čefurji raus! (která u nás vyšla pod rádoby provokativnějším názvem Proč na tebe každej sere) řadím ke svým nejzásadnějším uměleckým zážitkům tohoto roku a film Piran-Pirano také není k zahození. Ne že by to byl nějaký spektákl - spousta scén je ve tmě nebo snímána proti slunci, takže je tam houby vidět. Ale jako takový jednoduchý festivalový film s typickým jugoslávským tématem vykořenění to obstojí.
Vida, jak se svazáci za těch pár let vybarvili. Samé výtržnosti, sex a tvrdý alkohol. Na výborovky si chodí zatancovat charleston. Lojza je rebel s několika příčinami a v podání osmnáctiletého Víta Olmera velice přitažlivý a na tehdejší poměry nekonvenční hrdina. Jenže potenciál této postavy zůstal v ustrašeném scénáři bohužel z velké části nevyužit. Snaha podívat se „jinak“ na tehdejší mládež na venkově tam je znát, ale dopadlo to tak půl na půl. V něčem je to ještě hodně naivní, ovšem některé ty trapné dialogy mi připadaly skoro jako ze života. Vůbec jsem teda nepochopila závěr. Asi měl být nenásilně optimistický, ale je spíš nijaký. Celkově je to film, který hodně slibuje, ale je nedotažený, takže mu možná nakonec dám jen 2.
Krškův steampunkový velkofilm s opravdu krásným Vladimírem Rážem v hlavní roli. Škoda, že schéma nechápající vrchnosti a chápajícího lidu je sem našroubováno tak neústrojně. Asi proto, že logicky by to mohlo být skoro naopak, což film částečně naznačuje (šlechtici a průmyslníci se projevují jako mecenáši, dělníci ničí stroje, které jim berou práci), ale to se samozřejmě nehodilo.
Dojímá mě vlna rozhořčení, kterou Nemoguća misija: Protokol duh vyvolala mezi srbskými internetovými diskutéry. "Ten sektář by si měl nechat implantovat mozek. Pak by možná i pochopil, kdo a co jsou Srbové." To nepochybně, ale myslím, že oproti tomu, jak se sebeprezentují, a jaké stereotypy tím přiživují, někteří srbští režiséři a herci, jsou Huntovy nesmyslné kecy o ranách, co nepadly vedle (nebo co to tam vlastně plácá), zanedbatelné (asi jako socha TGM v Kremlu - taky bychom se mohli zlobit). Těžko soudit, kdo je tady větší paranoik - zda hrdí Srbové, nebo kdesi ve studené válce zamrzlí tvůrci MI. Jisté je, že tento film tu není od toho, aby byl chytrý, a mě bavil nejvíce z celé série.
Tohle mě hodně potěšilo - skvěle dramaturgicky zvládnutý sled přesně těch elementů, které jsem ve filmech odjakživa milovala. Za všechny bych jmenovala třeba ty scény, kdy si dva kamarádi jakože prozpěvují při kytáře, a do zvukové stopy je střižený operetní tenor s celým orchestrem. To není chyba, právě tak to chci.
Z celé té epické šíře jsem si odnesla, že nějací kosmonauti přiletěli na nějakou planetu. Ale tak já na pochopení zas tolik nelpím a cca dvě třetiny jsem byla schopná nějak senzuálně vstřebávat. Pak jsem to ale stejně vzdala. Prostě tam toho hodně chybí a na nedokončený film je to nekřesťansky dlouhé. Vím, že je asi na vině cenzura, ale co já s tim, že jo...
Zas tak hrozné to není. Hlavní linie je sice hodně naivní a předvídatelná, ale jednotlivé epizody z toho domu hrůzy mě bavily. Atmosféru to má dobrou. Krška tentokrát sice nezakomponoval žádnou gay zápletku, ale volejbalisti v tangách se mu povedli.
Nejdřív jsem moc nechápala, proč si Jožka nepřišel pro Mariku dřív, než se vdala. Nezadlužil by se tolik u Ferka. Jenže pak v kontextu celého filmu už je to jedno - dluh sem dluh tam... Navíc ta svatební sekvence je dost dobrá. Jinak je to příběh poněkud schematický, ale hodně dobře vystavěný. Byla jsem celá napjatá. Jde ještě o takový ten kritický venkovský realismus ve starším duchu. V roce 1951 bylo natočeno pokračování s názvem Osvobozená země, které jsem zatím neviděla, ale už název napovídá, že se asi kamsi posuneme.
Celý děj je odvyprávěn v hudebním podkresu (ze kterého mi bude hučet v hlavě ještě asi týden). Obraz a dialogy jsou tu jen tak mimochodem, čemuž odpovídá jejich kvalita a důmyslnost. Herci, když už je jim rozumět, mluví v pořekadlech, prokládaných "vole" a "kurva". Bavilo mě sledovat kulisy a rekvizity (kancelář Alexe Holého je hotový Rudův byt ze Zítra se bude tančit všude), ale jinak to nemá v kinech co dělat.
Zajímavě působí spletitý prostor různých chodeb, schodišť a pokojíčků a kamera, která v něm postavy jakoby šmíruje. Zvláštní, ale už podle mě méně šťastná je teatrální stylizace dialogů a hereckého projevu. Hlavní hrdinka i její partneři jsou tak chladní, až to zanudí. Ale konec je zas vyřešen dobře.
Tak zase nevím, jak to dopadlo s Rejzkem. U Řezáče se mi ztratil někde v půlce knihy, Vávra ho radši úplně vynechal. Ostatně on kromě Bagárova spaní v úřadu vynechal vše, co by nemuselo "být jasné".
"Právě proto, že nemáme ještě dostatek filmů, které by řešily otázky dnešní doby, je zcela na místě, že bude tento nedostatek vyplněn údernickou prací." (Rovnost, 27.3.1949) Vsadila bych se, že epizodní historky o selhávajícím individualistovi, norských svetřících a vrzajících dveřích vypracovala scénáristická úderka při zvláštní nedělní směně. Je chvályhodné, že se ani při tomto stachanovském tempu („normální doba potřebná k natočení dlouhého filmu – asi jeden rok – bude zkrácena na třetinu“, tamtéž) nezapomnělo na typické kuřácké synekdochy. Nejde přece jen o závod Pepíka s Harykem, tady závodí přímo dýmka s doutníkem, což si asi každý snadno dešifruje.
V Mamas & Papas se Nellis dostala s tím svým efektem přirozenosti na hranu a teď z ní spadla do bahýnka banálního vztahového kašpárkování. To je sice taky hrozné, ale alespoň se na to dá dívat. Ovšem s jednou obří výhradou - tenhle film vlastně říká, že je v pořádku, když se čtyřiačtyřicetiletá ženská rozhodne s náhodným kolemjdoucím počít dítě jen proto, že už jinak neví coby. To mi přijde až příliš nechutné na to, abych z jinak celkem vtipného filmu odcházela v dobrém rozmaru.
Miloši Makovcovi se asi moc nechtělo do čistokrevných budovatelských agitek o "nových" lidech a obcházel různými zajímavými způsoby okolo. Případ dr. Kováře je film o třídním boji, natočený tak trochu ve stylu sovětských montážníků, což v kontextu naší poúnorové tvorby působí zvláštně a z dnešního pohledu, pravda, až primitivně. Ale mě to docela bavilo - částečně zvráceně, ale částečně i normálně (film má slušné tempo a herecké výkony). Mimochodem, tříbí se nám tady nesmiřitelná dvojice Krejča - Plachý, která se o dva roky později objevuje v takřka identických úlohách v Makovcově majstrštyku Velké dobrodružství.
"Byl předváděn školní film. Přihlíželo mu na 400 študáků. Film se jmenoval "Revoluce krve a ducha" a ukazoval kontrast klidného vývoje v našem státě s krvavými převraty jinde. Bylo tam moc a moc zajímavých věcí. Ruská revoluce, německý převrat, čínské bouře, rakouská občanská válka, pětiletka, Stalin, Hitler, Mussolini, Beneš, Masaryk, československé legie, Ghandi, fašistická Italie, náš průmysl, armáda atd. atd. Přes hodinu to běželo a študáci klidně přihlíželi. Možná, že někteří podřimovali. Potom přišla tělovýchova. Objevilo se také footballové hřiště, na něž právě vbíhá jedenáctka s brankářem v čele. A tu pojednou hlediště oživlo a zaburácel hřímavý potlesk a nadšené volání. Duše študákova promluvila a pedagogy pojala hrůza." Takto v roce 1937 popsal projekci Revoluce krve a ducha Jaroslav Žák ve Študácích a kantorech. Vystihl to moc hezky. Když se tento film promítal o 70 let později u nás na fakultě, probíhalo to úplně stejně. Tedy až na to, že nás nepřihlíželo 400, ale asi 3.
Různé okolnosti mě donutily to vidět už třikrát (když nepočítám hrůzné noční projekce do sna), a stále nechápu, proč mi někteří (chytří a vzdělaní) lidé tvrdí, že jde přes ideologický nános o kvalitně natočený film. V čem? Tedy z čistě technického hlediska snad, ale to mě moc netěší, když scénář je úplně primitivní a přetížený nablblými dialogy (pro zajímavost jsem si vypsala ve filmu užívané nadávky: rošťáci, opatrník, ředkvička, čalouník), herci vypadají jak z plakátu a rvačky jak z grotesky. Jestli u tohoto filmu někdo dokáže být napjatý a pochybovat o tom, jak se která postava zachová, tak to je teda borec. Já jsem se dvakrát jen nudila, napotřetí se mi povedlo docenit srandistickou stránku věci.
J. Š. Kubín je podle mě nejlepší vypravěč v dějinách české literatury. A je skvělé, že zrovna Zdeněk Smetana a František Filipovský to zřejmě viděli podobně.
Moje komentáře
Veselý cirkus (1951)
Podivné a strašidelné (asi jako všechny filmy, co se odehrávají v cirkuse). Ovšem animace těch artistů na visuté hrazdě je úchvatná.
Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955)
Filmařsky neobyčejně vynalézavé, padesátými lety nezatížené, ale pro uřvané herectví a přeplácanost některých scén téměř nesnesitelné. Alespoň pro mě teda.
Až přijde kocour (1963)
"Nemají rádi rozepjatá křídla... Ještě štěstí, že nám žádný nerostou." Tenhle film má kritického ducha, který mi vůbec nepřipadá tak vyčpělý, jak se tady tvrdí v každém druhém komentáři. Jen je krz to vleklé vyprávění bohužel málo vidět.
Sezóna v Seydisfjordur (1964)
"Tento muž říká: Když je ryba dobrá, je dobrá." Do toho voiceoveru jsem se prostě zamilovala. A samozřejmě to má, jako všechny Vasulkovy dokumenty, atmosféru jako bejk.
Velrybářská stanice (1964)
Je k nevíře, jak nádhernou podívanou udělá médium černobílého filmu z něčeho tak nechutného, jako je kuchání velryby.
Občan Brych (1958)
V románové předloze je asi milion v úvahách zacyklených postav, které na více než pěti stech stránkách nedělají nic jiného, než že se chytají za spánky a vykouří v průměru kilo tabáku na jeden odstavec. Děj tak stojí na několika kolejích a až v úplném závěru se zběsile rozjede do velkolepého finiše, nad kterým nezbývá než si uvědomit, že by to bez něj asi tenkrát nevydali. Až do závěrečného zlomu jsem ale při četbě pociťovala jistý plaisir du texte, to rozhodně. Adaptace dopadla v rámci možností skvěle. Vyprávění je dynamičtější a více soustředěné na přemýšlejícího Brycha. V románu navzdory názvu i genezi Otčenáškova textu vlastně moc nepůsobí jako hlavní hrdina. Autor tam použil vševědoucího vypravěče, jehož perspektivě a zálibě v kádrování je nejblíž soudruh Bartoš. Narozdíl od do absurdna přetaženého konce knihy (teď mě napadlo, že by se klidně dal proti srsti číst jako závěr Třicáté Marininy lásky od Vladimira Sorokina, ale dost spekulací) vyvrcholení filmu je jen úsměvné. Plus psychedelická scéna s papírovými vlaštovkami.
Dnes o půl jedenácté (1949)
„No, takhle to s Klimešem opravdu nepůjde. To tedy ne!“ Ale jo, tohle ještě docela šlo. Je to komponované jak případ Honzy Zemana (a koukám, že na scénáři se podílel tehdy začínající Jiří Sequens). Ideologie je vysoko nad prahem, místy jsem se musela smát, ale v jádru je to průměrná detektivka.
Anna proletářka (1952)
Už je to pár let, co jsem četla Olbrachtovu předlohu, ale pořád jsem přesvědčená, že to vůbec není špatná kniha. Pamatuju si, jak mi postava Anny připadala uvěřitelná a pochopitelná, jak byl její vztah k Toníkovi živočišný, jak jim postel voněla ocelí. Co se s tím vším stalo ve Steklého režii? Něco strašného. Anna je tu epizodní venkovskou husou, která se úplně ztrácí ve sledu davových scén. No, některé jsou docela působivé. Většinu té neskromné stopáže ale tvůrci vyplácali na úmorné schůzování a nejdebilnější dialogy v dějinách kinematografie.
Útěk ze stínu (1958)
Film o hloupých lidech, kteří dělají hloupé věci. A mně se líbil. Nejspíš to bude tím, že jsem taky dost hloupá. Pak možná ještě tou odvázanou kamerou a agresivní klavírní hudbou, která docela sugestivně ilustruje krizi hlavní hrdinky. Ovšem scénář vskutku za moc nestojí. Čtvrtou hvězdu přidávám za příjmení ústředních rivalů - Kučera a Kout. To je geniální!
Dům na Ořechovce (1959)
Tenhle film je sice hezky natočený a herci podávají slušné výkony, ovšem z hlediska dramaturgického a morálního s tím mám problémy. Je nám postupně poskytnut pohled z perspektivy starých majitelů domu a novomanželů bez společného bydlení. Bývala bych chápala obě strany, kdyby mi nebylo tak nápadně podsouváno, že mám chápat jen jednu, že bytovou krizi způsobili prvorepublikoví profesoři, roztahující se se svými sbírkami kaktusů. Aby to nevypadalo, že je scénárista zaujatý jen proti starým lidem, elegantně vsunul epizodní postavu nájemníka, kterého utlačuje jeho mladší domácí. Naštěstí se tehdy už nelenilo s panelovou výstavbou, takže si film může dovolit maličko zahrát i na optimističtější notičku. Toto shovívavé mávnutí rukou nad starými pořádky je paradoxně z celého snímku to nejpříjemnější. Jinak jsem trpěla jak ten pokusnej pes.
Co řekne žena... (1958)
Pepíček Beků není zrovna ideální představitel intelektuála (možná byla v jeho obsazení záměrná ironie, těžko říct) a Irenku jsem měla chuť zbít. Nebo spíš mučit. Pár fórků ušlo, ale ostatní je hrozná křeč (ty úsměvy bolely). Je na tom hodně znát, že to primárně vznikalo jako obrázek československo-polského porozumění, což je účel, který prostředky rozhodně nesvětí.
Rocky (1976)
je roztomilej
Piran-Pirano (2010)
Goran Vojnović se nezdá, ale je to docela šikovnej kluk. Jeho knihu Čefurji raus! (která u nás vyšla pod rádoby provokativnějším názvem Proč na tebe každej sere) řadím ke svým nejzásadnějším uměleckým zážitkům tohoto roku a film Piran-Pirano také není k zahození. Ne že by to byl nějaký spektákl - spousta scén je ve tmě nebo snímána proti slunci, takže je tam houby vidět. Ale jako takový jednoduchý festivalový film s typickým jugoslávským tématem vykořenění to obstojí.
Osení (1960)
Vida, jak se svazáci za těch pár let vybarvili. Samé výtržnosti, sex a tvrdý alkohol. Na výborovky si chodí zatancovat charleston. Lojza je rebel s několika příčinami a v podání osmnáctiletého Víta Olmera velice přitažlivý a na tehdejší poměry nekonvenční hrdina. Jenže potenciál této postavy zůstal v ustrašeném scénáři bohužel z velké části nevyužit. Snaha podívat se „jinak“ na tehdejší mládež na venkově tam je znát, ale dopadlo to tak půl na půl. V něčem je to ještě hodně naivní, ovšem některé ty trapné dialogy mi připadaly skoro jako ze života. Vůbec jsem teda nepochopila závěr. Asi měl být nenásilně optimistický, ale je spíš nijaký. Celkově je to film, který hodně slibuje, ale je nedotažený, takže mu možná nakonec dám jen 2.
Posel úsvitu (1950)
Krškův steampunkový velkofilm s opravdu krásným Vladimírem Rážem v hlavní roli. Škoda, že schéma nechápající vrchnosti a chápajícího lidu je sem našroubováno tak neústrojně. Asi proto, že logicky by to mohlo být skoro naopak, což film částečně naznačuje (šlechtici a průmyslníci se projevují jako mecenáši, dělníci ničí stroje, které jim berou práci), ale to se samozřejmě nehodilo.
Mission Impossible - Ghost Protocol (2011)
Dojímá mě vlna rozhořčení, kterou Nemoguća misija: Protokol duh vyvolala mezi srbskými internetovými diskutéry. "Ten sektář by si měl nechat implantovat mozek. Pak by možná i pochopil, kdo a co jsou Srbové." To nepochybně, ale myslím, že oproti tomu, jak se sebeprezentují, a jaké stereotypy tím přiživují, někteří srbští režiséři a herci, jsou Huntovy nesmyslné kecy o ranách, co nepadly vedle (nebo co to tam vlastně plácá), zanedbatelné (asi jako socha TGM v Kremlu - taky bychom se mohli zlobit). Těžko soudit, kdo je tady větší paranoik - zda hrdí Srbové, nebo kdesi ve studené válce zamrzlí tvůrci MI. Jisté je, že tento film tu není od toho, aby byl chytrý, a mě bavil nejvíce z celé série.
Dobře situovaný pán (1939)
Tohle mě hodně potěšilo - skvěle dramaturgicky zvládnutý sled přesně těch elementů, které jsem ve filmech odjakživa milovala. Za všechny bych jmenovala třeba ty scény, kdy si dva kamarádi jakože prozpěvují při kytáře, a do zvukové stopy je střižený operetní tenor s celým orchestrem. To není chyba, právě tak to chci.
Na srebrnym globie (1988)
Z celé té epické šíře jsem si odnesla, že nějací kosmonauti přiletěli na nějakou planetu. Ale tak já na pochopení zas tolik nelpím a cca dvě třetiny jsem byla schopná nějak senzuálně vstřebávat. Pak jsem to ale stejně vzdala. Prostě tam toho hodně chybí a na nedokončený film je to nekřesťansky dlouhé. Vím, že je asi na vině cenzura, ale co já s tim, že jo...
Až se vrátíš... (1947)
Zas tak hrozné to není. Hlavní linie je sice hodně naivní a předvídatelná, ale jednotlivé epizody z toho domu hrůzy mě bavily. Atmosféru to má dobrou. Krška tentokrát sice nezakomponoval žádnou gay zápletku, ale volejbalisti v tangách se mu povedli.
Píď země (1948)
Nejdřív jsem moc nechápala, proč si Jožka nepřišel pro Mariku dřív, než se vdala. Nezadlužil by se tolik u Ferka. Jenže pak v kontextu celého filmu už je to jedno - dluh sem dluh tam... Navíc ta svatební sekvence je dost dobrá. Jinak je to příběh poněkud schematický, ale hodně dobře vystavěný. Byla jsem celá napjatá. Jde ještě o takový ten kritický venkovský realismus ve starším duchu. V roce 1951 bylo natočeno pokračování s názvem Osvobozená země, které jsem zatím neviděla, ale už název napovídá, že se asi kamsi posuneme.
Hranaři (2011)
Celý děj je odvyprávěn v hudebním podkresu (ze kterého mi bude hučet v hlavě ještě asi týden). Obraz a dialogy jsou tu jen tak mimochodem, čemuž odpovídá jejich kvalita a důmyslnost. Herci, když už je jim rozumět, mluví v pořekadlech, prokládaných "vole" a "kurva". Bavilo mě sledovat kulisy a rekvizity (kancelář Alexe Holého je hotový Rudův byt ze Zítra se bude tančit všude), ale jinak to nemá v kinech co dělat.
Taková láska (1959)
Zajímavě působí spletitý prostor různých chodeb, schodišť a pokojíčků a kamera, která v něm postavy jakoby šmíruje. Zvláštní, ale už podle mě méně šťastná je teatrální stylizace dialogů a hereckého projevu. Hlavní hrdinka i její partneři jsou tak chladní, až to zanudí. Ale konec je zas vyřešen dobře.
Nástup (1952)
Tak zase nevím, jak to dopadlo s Rejzkem. U Řezáče se mi ztratil někde v půlce knihy, Vávra ho radši úplně vynechal. Ostatně on kromě Bagárova spaní v úřadu vynechal vše, co by nemuselo "být jasné".
T is for Toilet (2011)
T.T. Sindrom z modelíny!
Pětistovka (1949)
"Právě proto, že nemáme ještě dostatek filmů, které by řešily otázky dnešní doby, je zcela na místě, že bude tento nedostatek vyplněn údernickou prací." (Rovnost, 27.3.1949) Vsadila bych se, že epizodní historky o selhávajícím individualistovi, norských svetřících a vrzajících dveřích vypracovala scénáristická úderka při zvláštní nedělní směně. Je chvályhodné, že se ani při tomto stachanovském tempu („normální doba potřebná k natočení dlouhého filmu – asi jeden rok – bude zkrácena na třetinu“, tamtéž) nezapomnělo na typické kuřácké synekdochy. Nejde přece jen o závod Pepíka s Harykem, tady závodí přímo dýmka s doutníkem, což si asi každý snadno dešifruje.
Perfect Days - I ženy mají své dny (2011)
V Mamas & Papas se Nellis dostala s tím svým efektem přirozenosti na hranu a teď z ní spadla do bahýnka banálního vztahového kašpárkování. To je sice taky hrozné, ale alespoň se na to dá dívat. Ovšem s jednou obří výhradou - tenhle film vlastně říká, že je v pořádku, když se čtyřiačtyřicetiletá ženská rozhodne s náhodným kolemjdoucím počít dítě jen proto, že už jinak neví coby. To mi přijde až příliš nechutné na to, abych z jinak celkem vtipného filmu odcházela v dobrém rozmaru.
Případ Dr. Kováře (1950)
Miloši Makovcovi se asi moc nechtělo do čistokrevných budovatelských agitek o "nových" lidech a obcházel různými zajímavými způsoby okolo. Případ dr. Kováře je film o třídním boji, natočený tak trochu ve stylu sovětských montážníků, což v kontextu naší poúnorové tvorby působí zvláštně a z dnešního pohledu, pravda, až primitivně. Ale mě to docela bavilo - částečně zvráceně, ale částečně i normálně (film má slušné tempo a herecké výkony). Mimochodem, tříbí se nám tady nesmiřitelná dvojice Krejča - Plachý, která se o dva roky později objevuje v takřka identických úlohách v Makovcově majstrštyku Velké dobrodružství.
Revoluce krve a ducha (1936)
"Byl předváděn školní film. Přihlíželo mu na 400 študáků. Film se jmenoval "Revoluce krve a ducha" a ukazoval kontrast klidného vývoje v našem státě s krvavými převraty jinde. Bylo tam moc a moc zajímavých věcí. Ruská revoluce, německý převrat, čínské bouře, rakouská občanská válka, pětiletka, Stalin, Hitler, Mussolini, Beneš, Masaryk, československé legie, Ghandi, fašistická Italie, náš průmysl, armáda atd. atd. Přes hodinu to běželo a študáci klidně přihlíželi. Možná, že někteří podřimovali. Potom přišla tělovýchova. Objevilo se také footballové hřiště, na něž právě vbíhá jedenáctka s brankářem v čele. A tu pojednou hlediště oživlo a zaburácel hřímavý potlesk a nadšené volání. Duše študákova promluvila a pedagogy pojala hrůza." Takto v roce 1937 popsal projekci Revoluce krve a ducha Jaroslav Žák ve Študácích a kantorech. Vystihl to moc hezky. Když se tento film promítal o 70 let později u nás na fakultě, probíhalo to úplně stejně. Tedy až na to, že nás nepřihlíželo 400, ale asi 3.
Únos (1952)
Různé okolnosti mě donutily to vidět už třikrát (když nepočítám hrůzné noční projekce do sna), a stále nechápu, proč mi někteří (chytří a vzdělaní) lidé tvrdí, že jde přes ideologický nános o kvalitně natočený film. V čem? Tedy z čistě technického hlediska snad, ale to mě moc netěší, když scénář je úplně primitivní a přetížený nablblými dialogy (pro zajímavost jsem si vypsala ve filmu užívané nadávky: rošťáci, opatrník, ředkvička, čalouník), herci vypadají jak z plakátu a rvačky jak z grotesky. Jestli u tohoto filmu někdo dokáže být napjatý a pochybovat o tom, jak se která postava zachová, tak to je teda borec. Já jsem se dvakrát jen nudila, napotřetí se mi povedlo docenit srandistickou stránku věci.
Drátovat, flikovat (1980)
J. Š. Kubín je podle mě nejlepší vypravěč v dějinách české literatury. A je skvělé, že zrovna Zdeněk Smetana a František Filipovský to zřejmě viděli podobně.