Ony

Více než film. Bible. Někdy mám až pocit, že vše, co se natočilo po roce 1996 (tedy alespoň na téma balkánských konfliktů), je už nutně jen odvar z tohoto díla. Pokud byste od Dragojeviće čekali, že na Srby (tedy i na sebe) vezme veškerou vinu a agresi, nedočkáte se. Viník tu zůstává v podstatě abstraktním a vzdáleným, neznámou obludou z tunelu. A násilí, podobně jako u Kusturuci a některých dalších balkánských režisérů, je předkládáno se samozřejmostí a humorem. To ovšem zdaleka neznamená, že jde o film prosrbský nebo nedejbože proválečný. Ústřední sedmička Srbů vězněných spolu s americkou novinářkou v tunelu je defilé povrchního a nuceného hrdinství i lidské ubohosti: zblblí vesničtí balíci, feťák, zloděj, vyjukaný intelektuál, partyzán na věky zahleděný do maršála Tita. Válečné události jsou zachyceny ještě horké, dříve, než budou zpřehledněny historií, a působí tak naprosto absurdně a bezvýchodně. Většině záběrů dominuje oheň a krev. Propracované střídání několika časových rovin, včetně prosluněných flashbacků z předválečné doby, pak jednak tvoří silné kontrasty a také posilují napětí a děs, které film vyvolává. Fyzický i psychický teror ve scénách z tunelu jde do takových extrémů, že i při opakovaném zhlédnutí mám pořád nervy k prasknutí. Neustále také objevuji další rafinované drobnosti ("Vozi Miško!"). Neopomenutelnou součástí tohoto snímku je hudba. Jsou použity různé písně od jugoslávské hymny po slavné popové a rockové hity (Djordje Balašević, Električni orgazam, Indexi/Crvena jabuka). Některé melodie se objeví jen v drobných náznacích (broukající si zdravotní sestry). Všechny ale mají jedno společné: Upomínají na dobu jednotné Jugoslávie a vzbuzují otázku, jak je možné, že lidé, kteří byli schopni stejným jazykem zpívat stejné písně, se najednou navzájem vraždí. (Nebo naopak: Proč ti, kteří se teď vraždí, se kdysi za každou cenu bratřili.) Precizní záznam proměny člověka a jeho chování v extrémních podmínkách je podpořen stoprocentním herectvím. To je podloženo (snad jako vždy u Dragojeviće) luxusním obsazením. Živojinovićovi mám vždycky po filmu chuť jít poděkovat. Vážím si samozřejmě i režiséra, který při shánění finančních prostředků na natáčení šel takřka přes mrtvoly. Dotáhl to a já s tím mám do konce života co dělat.

Léta běží, počet opakovaných zhlédnutí některých filmů vzrůstá, vztahy k nim se upevňují, ale člověk si uvědomí, že nemá cenu pod vlivem svých úchylek tyto snímky přeceňovat a zbytečně vychvalovat. Proto mažu svůj starší dementní komentář. Nicméně musím říct, že Gérard Simon je nějaký kameraman, Boris Terral je ďábelský herec (proč nehraje víc?) a Le Roi Danse je minimálně ze dvou důvodů výjimečné dílo: 1) Lullyho hudba je naprosto luxusní. 2) Je to můj nejoblíbenější historický film, jehož některé scény mě (mírnou povahu) přivádějí až kamsi. Ti, kdo se mnou seděli v kině, by mohli vyprávět...

Podle mě zdaleka nejlepší kunderovská adaptace. I její předloha je mou oblíbenou směšnou láskou, ovšem film z ní nejen čerpá, ale i hodně přidává. Přidává vtipnou kameru, vtipnou hudbu a scenáristické srandičky, díky kterým se z dusného, až nepříjemně napínavého textu stává hravá komedie (ale ne že by u ní úsměv sem tam nezamrzal). To mě napoprvé velmi překvapilo, ale nevadí mi to. Ohromně se mi líbí, jak precizně je zrežírovaný pohyb postav v prostoru. To pronásledování, šmírování, přepadávání, schovávání se, kličkování,... To je prostě Ono.

Výborný film hnutí free-cinema. S příběhem hlavního hrdiny se seznamujeme díky výstižným flashbackům, a tak nás nenudí žádné zdlouhavé vyprávění. Ve filmu nenajdeme žádná vakua nebo zbytečná slova. Je to přehlídka vynikajícího herectví Richarda Harrise v různých fázích hrdinova života, radostných i úplně bídných. Jednou za čas se vracím ke knize i této adaptaci a stále zajímavější se pro mě stává také hlavní ženská postava - Mrs. Hammond. To, jak chce, ale brání se, to, jak je cynická, ale zoufalá. Úplně jí rozumím a Rachel Roberts je skvělá herečka. Na konci film rychle graduje a dospívá k úžasně silnému závěru. Pro mě jeden z nejlepších snímků vůbec, který je bohužel jen zřídka k vidění.

Nejprve film, který všichni viděli a já ne, pak film, který jsem konečně viděla, pak audiovizuální slast, pak "radost" z obsahu podpořená četbou předlohy (podle mě geniální - a tímhle slovem já nemrhám). Nakonec jeden z mých nejmilejších filmových mazlíčků.

Má to být komedie. A to tedy skutečně je. Scény na hřbitově, "před rekonstrukcí . . . a po", krádež sochy atd. atd. jsou geniální. Vincent Lindon je neodolatelně na dně.