DaViD´82
Libůrek Nývltů
okres Praha
(ne)Kulturní "referent"
homepage
ICQ: Nostalgia isn´t what it used to be.
583 bodů
okres Praha
(ne)Kulturní "referent"
homepage
ICQ: Nostalgia isn´t what it used to be.
583 bodů
Moje komentáře
Má mě rád, nemá mě rád (2010)
Audiokniha s pohyblivými obrázky. I kdybyste nevěděli (jako třeba já), že jde o adaptaci románu, tak vám to bude záhy jasné. Tady totiž obraz není ničím více než nutným doplňkem. Nic se jím nevypráví, vše je řečeno výhradně slovy. Mnoha slovy. Působí to prostě jako předčítání knihy. Ovšem je třeba uznat, že výborné předčítání (zřejmě) zdařilé knihy.
Lovci hlav (2011)
Ať již čekáte cokoli... Nedočkáte se. Žánrový chameleon o zakrslém Walkenovi, který dokazuje, že Joovi Nesbømu filmové plátno sluší i navzdory dějovým lapsům (stáří mrtvoly s přimhouřením očí ještě dejme tomu, ale personál nemocnice či ten co Rogera najde, že by se po medializaci případu neozvali a nikdo se jich nezeptal?).
Top Gear at the Movies (2011)
Reklama na Škodovku, Receptář prima nápadů pro bondofily, Bullittův případ 2011, Hammondhoff a mnoho dalšího. Výtečných nápadů jak vzdát poctu filmovým kárám sice nepřeberně, ale s jejich realizací už to tak horké mnohdy není; je to tak půl na půl. Ovšem kvůli té zdařilé polovině to za vidění rozhodně stojí.
Kovbojové a vetřelci (2011)
Problém není v tom, že celý scénář se skládá pouze z těch tří slov v názvu, ani v neopodstatněně přepálené stopáži (platí minimálně o cca patnáct minut prodloužené verzi), ale ve Favreauovi samotném. Neumí a ani nemá cit pro atmosféru a akci. Což u filmu, kde o nic jiného než atmosféru a akci nejde, je poněkud na obtíž. Škoda také, že se to bere tak smrtelně vážně, tahle póza tomu sedne jen během stylového úvodu.
Dvojí spravedlnost (TV seriál) (2005)
Co kdyby tu byl seriál, který by zpracovával vyšetřování kriminálních případů z reálného byrokratického pohledu à la The Wire? Takový seriál existuje a je kritikou adorován, diváky v Evropě milován a zvláště ve Francii/Británii záhy dosáhl (zcela oprávněně) kultovního statusu. Jde o seriál, který není ani trochu podbízivý (žádné zatýkání "po americku" o dvou lidech s honičkou přes půl města, ale i při jen teoretické možnosti, že by dva výlupci mohli být ozbrojení, se na ně jde zásadně v deseti až patnácti lidech čili i ty případné pokusy o útěk se počítají sotva na metry) či líbivý (zapomeňte na "co případ, to jasné vyřešení a vše vysvětlující odpovědi"), protože realita taková prostě a jednoduše není. Vyžaduje se, abyste měli aspoň povšechný přehled o specifikách francouzského právního systému, tamním způsobu rozdělení pravomocí policie, prokurátora, advokátů či soudců. Sledujeme totiž osudy a každodenní rutinu šesti zaměstnanců právě tohoto systému, kteří musí spolupracovat, ale zároveň mají všichni zcela jiné cíle a zájmy. Všichni tu mají nějaké ty své démony a práce si vybírá svou daň i s úroky; a je jedno zda v podobě drog, neexistujícího soukromého života či zcela jinak. Zároveň je to seriál temný (no, spíše znepokojivě naturalistický) a syrový až to nemá na obrazovkách příliš obdoby. To je ještě násobeno tím, že je to celé až dokumentárně realistické (postupy i podáním) a mnohdy i volně založené na skutečných kauzách. Případy jsou tedy uvěřitelné, žádné papírem šustící překombinované zápletky neočekávejte; což ovšem neznamená, že by byly tuctové, nezajímavé, nenapínavé či bez nápadů. Pokud lze vůbec k něčemu přirovnat, tak ke svébytnému mixu výše uvedeného The Wire, The Shield ("účel světí prostředky") a klasické drsné francouzské krimi školy. Ovšem není to derivát uvedených, ale zcela ojedinělý seriál, který postavám i divákovi servíruje nejedno ožehavé téma a morální dilema způsobem, na které neexistuje jedna jediná správná odpověď; pohled zákona se od toho lidského či toho "z hlediska vyššího principu mravního", zcela zásadně liší. Zažere se to, nedá to oddechnout, psychicky to vycucne až... Až budete chápat proč ty postavy mohou vidět v drogách útěchu či východisko. Velmi pravděpodobně totiž sami budete mít po pár epizodách solidní depku. Není se co divit, co epizoda to instantní deprese. K tomu všemu to má i výrazně vzestupnou kvalitu jednotlivých sérií; což vzhledem k nedostižným kvalitám již té první je co říci. Jednoznačně jeden z nejlepších seriálů (nejen) současnosti. První série (2005; 8 dílů) je vynikající, ne že ne, ale přeci jen jako by se v tom originálním konceptu teprve hledala a zkoušela "co bude fungovat a co již ne". Vyústění hlavní dějové linky bude pro mnohé možná až příliš mrazivě reálné, na druhou stranu je pravda, že některé linky vyzní poněkud neodůvodněně do ztracena (nemyšleno nutně případy jako takové, ale spíše ty osobní a kariérní záležitosti). Nic z toho však již není problém druhé série (2008; 8 dílů). Tříletá prodleva od té první a vznik díky koprodukci s BBC Four se podepsala na tom, že je to mnohem sevřenější (méně případů, ale o to podrobněji), vypjatější a osobnější, i když postav přibylo. Geniálním tahem se ukázalo především vypůjčení si nápadu z The Wire; podrobně se podíváme na zoubek i "druhé straně barikády". Distribuce drog a násilí přistěhovaleckých gangů. A jestli se minulá série nebála realisticky ukázat zkorumpovanost či amorálnost právního aparátu při snaze docílit "spravedlnosti", tak druhá do těchto témat tepe ještě mnohem odvážněji a nekompromisněji. Aniž by však sklouzla k laciné vykonstruovanosti či zjednodušování za účelem větší atraktivnosti. Veškeré činy jsou v každém momentu plně pochopitelné; nebudete pochybovat, že takhle to prostě chodí. To jestli s tím zároveň budete i souhlasit, je věc zcela jiná. Prostě takový The Wire². Třetí série "The Butcher of La Villette" (2010; 12 dílů) Reality noir aka nejlepší sezóna. Čtvrtá série (2012; 12 dílů)
Forbrydelsen (TV seriál) (2007)
Sarah Lund a její nevyčerpatelná zásoba hnusných huňatých severských svetrů jako spojovací články dvacetidílné série o dvacetidenním vyšetřování vraždy kodaňské středoškolačky. Případ, kde nic není jak se zdá; a ne sovy v tom tentokrát žádnou roli nehrají, byť právě Twin Peaks bývá ve spojitosti s tímto seriálem často (neopodstatněně) zmiňováno. První řada (ano, je i samostatně stojící druhá desetidílná) sází na „jinakost“ a skoro až zastydlost v postupech, které se na seriálovém poli nosily před desítkami let. Tohle je spíše než standardní kriminálka politické a lidské drama hodně pracující s pocity (postav i diváka). Jedna z mnoha zvláštností pramení z toho, že děj je takřka výhradně sledován z pohledů čtveřice postav. Komisařky Sarah Lund (vyšetřování a obětování osobního života; nečekejte drsňačku s bouchačkou, tohle je taková „Wallanderová“), hvězdného politika na vzestupu Troelse Hartmanna (politické čachry a intriky před nadcházející volbou primátora; zpočátku nápadně podobné Palmerově linii z první řady 24 a později State of Play) a rodičů zavražděné manželů Birk Larsenových (dopad na rodinu, vyrovnávání se s tragédií, reakce okolí, touha po pomstě). Což má za následek, že devět z deseti pro děj zásadních událostí se odehraje mimo obraz. Nejmarkantnější to je v krimi lince, kde samotné vyšetřování nemá skoro žádný prostor; Sářin parťák vše oddře, nalezne, vyslechne, dopadne, ale my z toho nic nemáme, jelikož se to vše dozvídáme až z jeho telefonátů Sarah. Ona vůbec ta kriminální část bude paradoxně pro mnohé největším úskalím série. S vědomím, že to má dvacet epizod souvislého děje je od prvního momentu jasné, že podzápletky na dva či tři díly ve stylu „další podezřelý co to už určitě nade vší pochybnost udělal“ nikam nevedou. Tvůrci příliš otálejí s vyjevením toho, co je divákovi stejně dávno jasné; je-li od počátku polovina stopáže každého dílu o politice, radnici a volbách, tak těžko někoho překvapí, že se tam vyšetřování nakonec neodvratně stočí. Stejně tak není problém záhy odhalit kdo je vrah či zůstávající pachuť, že i po finálním odhalení přetrvá dost aspektů, kde logika při zpětném pohledu úpí... Přes veškeré tyto výtky se to však nerozpakuji označit za jedno z nejzajímavějších novodobých seriálových kriminálních dramat ze staré školy.
Hugo a jeho velký objev (2011)
Martin a jeho velký film. Nikoli nejlepší, ale nade vší pochybnost ten nejosobnější. Scorsese se tu skrze sebe sama (on je tu Hugem) vyznává ze své celoživotní lásky k příběhům v podobě melancholického dětského filmu, který ve výsledku vlastně pro děti zase až tak moc není. A krom toho jako první dokázal, že třetí rozměr má své místo i opodstatnění v hraném filmu, kde může být i něčím více než pouze líbivou přidanou hodnotou. Hlavně a především je to ovšem sakra dobrý film; a to je ostatně to jediné na čem ve výsledku záleží.
Perníkový táta (TV seriál) (2008)
(s)Plnění amerického snu skrze periodickou tabulku prvků a Heisenbergův princip neurčitosti. Když si krize středního věku zle dosedne na překvalifikovaného dobráckého učitele chemie, pro něhož je rodina vším (manželka je účetní z donucení i neúspěšnou spisovatelkou s několika málo publikovanými povídkami, syn má mozkovou obrnu a prochází si nepěknou pubertou a navíc je na cestě další neplánované dítě); je to nesporně silný námět sám o sobě. Když si k tomu svou přisadí i osud v podobě pokročilého stádia rakoviny; je to silné dvojnásob. Je jasné, že se tu bude hrát na kombinaci satiry i dramatu s přesně dávkovanou příměsí nekorektního černého humoru. A co teprve, rozhodne-li se tento do kouta zahnaný podpantoflák ve jménu zaopatření rodiny „shodit bačkory a vyhlásit osudu vendettu“; tedy vzít ho pro jednou (a naposled) v životě do vlastních rukou... Vydává se tedy na šikmou dráhu zločinu jako „vařič drog“ spolu se svým bývalým žákem, toho času flákačem a budižkničemu, Jessem; což má za následek nekompromisní syrovou cynickou kriminálku, kde budete samým napětím dýchat v rytmu, který určují tvůrci a nikoli v tom, které by si žádalo vaše tělo. Ač to možná vypadá jako mišmaš žánrů i témat, tak pravdou je pravý opak. Dlouho (pokud vůbec kdy) tu nebylo nic tak skvěle napsaného (minimálně pětice ústředních postav nemá na neliterárním poli příliš konkurenci) i zprostředkovaného a zároveň po celou dobu nezbaveného zneklidňujícího mrazivého nádechu „jo, to se klidně může stát“. Právě to může být pro někoho problém, přeci jen čím více se sympaťák Walt, kterému byste dali na ulici pětikačku, „stává“ Heisenbergerem, který nahání nefalšovaný strach, tím je jasnější, že ani jemu není možné bezmezně fandit, protože pro strom přestává vidět les, čímž ubližuje nejen okolí, ale i nejbližším. A tak je to tu se vším. Není to v žádném případě seriál pro každého, ale kdo se na jeho vlnu naladí, ten má více než slušnou šanci, že objeví horkého kandidáta na ta vůbec nejpřednější místa své seriálové topky (což není jen vzletné prohlášení, ale je podloženo i statistikou; v době psaní tohoto komentáře je zde 2133 hodnocení a z toho 503 hodnotících to má zároveň i v top seriálech čili cca čtvrtina).
Castle na zabití (TV seriál) (2009)
Jako pravidelná dávka emocí podmanivě sympatické; jako regulérní kriminálka tuctové.
Place of Execution (TV seriál) (2008)
Don't you think this might just be a case where truth and justice are not the same thing? Dvě paralelní dějové linie. Jedna v současnosti o dokončování natáčení dokumentu o případu, který na počátku šedesátých let vzbudil širokou veřejnou diskuzi. Kontroverzní trest smrti za vraždu na základě sice přesvědčivých důkazů, ale bez doznání pachatele a nalezení těla oběti. A druhá linie pak samotný průběh tehdejšího vyšetřování, ovšem tak jak si ho pamatuje ten, kdo ho v současnosti vypráví. A co byste neřekli; začnou na povrch vyplouvat nové skutečnosti, které zásadně mění pohled na vše... Nebojte, žádná klišé se nekonají. Jen poctivá filmařina, skvělé charaktery, emoce, napětí, promyšlený příběh a především excelentní Lee Ingleby v prožité roli detektiva, na něhož si není vůbec lehké udělat jednoznačný názor, ale jehož činy jsou plně pochopitelné (zda-li i ospravedlnitelné je věc zcela jiná) ve světle všech možných pohledů a postupně na povrch vyplouvajících informací.
Apparitions (TV seriál) (2008)
Minimalistické, psychologické, neokázalé, promyšlené, o postavách, o atmosféře... Inteligentní vymítačský horror jak má být. To platí o úvodním dvojdílu; zbylé epizody (samostatné případy, ale vždy úzce spjaté s hlavní dějovou linií "střetu o Jacobovu víru a Michaelovu duši") se již nesou na trochu jiné vlně. V zásadě je z toho drama, které je stále o psychologii a postavách, méně však již o atmosféře a více o nelaciné kontroverznosti i ožehavých tématech z pohledu víry (ne nutně pouze katolické). Nic proti tomu, je to tak dobře napsané i zahrané, že to vůbec nevadí. Co naopak vadí; a bohužel zcela zásadně; je závěr. Žádný totiž není a tak ta do té doby pečlivě po bezmála šest hodin budovaná psychologie a "příslib osudových věcí příštích" přijdou zcela vniveč; vše tu po celou dobu směřujeme jen a pouze k tomu jedinému a... A ono k tomu vůbec nedojde. Možná to mělo mít druhou sérii, ale na výsledku to nic nemění - výtečná záležitost vyznívající ovšem zcela do ztracena. Zmiňovat tradičně vynikající a charismatický výkon Martina Shawa je myslím zbytečné, v tomhle ohledu je jeho obsazení sázkou na jistotu.
Inspector George Gently (TV seriál) (2007)
George Gently (charismatický Martin Shaw s geniálně ironickým "Really?") je uhlazený pán v letech. Od pohledu ztělesnění důvěryhodného detektiva. Až na to, že „tichá voda břehy mele“. To jeho zarputilý parťák (a nepřiznaná hlavní postava seriálu) John Bacchus (fantastický Lee Ingleby; typově se pro roli nadaného a schopného, ale zamindrákovaného ambiciozního poldy snad narodil) by mohl být jeho vnukem. Horkokrevným vnukem, co dříve někomu jednu praští a až pak myslí (obrazně i doslovně), na což doplácí nejen v profesním životě. Ve své podstatě je to ten typ, o kterém byste na první pohled řekli, že se stal policistou, aby si léčil své komplexy; opak je však pravdou. Varialibilita jejich samostatně stojících případů je nezměrná, žádné „na jedno brdo“ se nekoná; vše je volně založeno na knižní sérii (46 románů) Alana Huntera. Jo, a zapomněl jsem na to nejpodstatnější; odehrává se to v šedesátkách v nádherné krajině Northumberlandu a v oblacích cigaretového dýmu. Nejde o uhlazené nostalgické šedesátky, ale o ty syrové, nepřikrášlené a špinavé. Z toho plyne i jedna z největších výhod– forenzní vědy jsou ještě v plenkách, takže se tu převážně pracuje pěkně postaru kombinací „pátrání-vyptávání-pěsti-výslechy-doznání“. A právě výslechy jsou zlatým hřebem hodným vypíchnutí; tak fantasticky napsané dialogy jaké se často nevidí. K tomu si přičtěte, že se krom případů věnuje dostatek času i "sociologickým" dopadům jednotlivých případů na zúčastněné a ani osobní život nezůstává bez povšimnutí. Seriál, který v té nové vlně fenomenálních kriminálních seriálů ze stáje BBC rozhodně není pouze do počtu. 1x00 George Gently 3/5 Pilot, na kterém se zkoušelo, zda si to diváky najde. S menším rozpočtem, některé postavy hrají jiní herci než v pozdějších dílech. Dějově je to spíše o tom jak se ti dva dali dohromady čili vražda homosexuálního motorkáře je odsunuta na vedlejší kolej. Rozhodně dobré již nyní, ale především díky závěrečné půlhodině. Do té doby se to jeví jako taková lepší epizoda tuctové kriminálky. Soudy však má smysl vynášet až na základě první regulérní epizody. 1x01 The Burning Man 5/5 Na uhel spálená mrtvola jako vstupní brána do světa "Vysoké hry patriotů"; funguje to jak jako detektivka, tak špionážní thiller. 1x02 Bomber's Moon 4/5 Bezmála dvacet let od konce války, ale jak dokazuje vražda německého občana na přímořském maloměstě, tak v lidech je stále ještě hluboko nepěkně zakořeněná. Žádné novozákonní Odpouštěj a bude ti odpuštěno, ale pěkně starozákonní Zub za zub, oko za oko. 2x01 Gently with the Innocents 5/5 Druhá série přináší hafo změn. Znělku, rozšíření názvu o slůvko Inspektor, výrazně bohatší produkci (tohle již nejsou TV filmy, ale regulérní filmy) a mnohem, ale MNOHEM lepší psaní; z dobrých detektivek jsou rázem sondy do ožehavých témat. V zásadě by se stejné téma dalo pojmout jako klasický gotický horror, o sídle v oblasti, kde snad všichni mají co skrývat. 2x02 Gently in the Night 4/5 Harry Potter - Slečna Grangerová, pan Weasley a vražda co začne odkrývat pokrytectví ve všech formách. 2x03 Gently in the Blood 5/5 Pointa je sice dobrá, ale relativně průhledná. Naštěstí to nevadí, její emocionální dopad to nijak nezmenšuje. Tentokrát se Gently s Bacchusem podívají na zoubek každodennímu rasismu a xenofobii. 2x04 Gently Through the Mill 4/5 Úplatky, vydírání, (sebe)vraždy, lhaní za každým slizkým úsměvem... Ano, hádáte správně - vítejte do světa politiky. Navíc se na scéně objevuje "paní Colombová". 3x01 Gently Evil ?/5 3x02 Peace and Love 4/5 Studentské protesty, stín studené války, bující hippies/komunisti na univerzitách a jedna vražda k tomu. Za zmínku stojí především scény "Dalziel" versus Gently. 4x01 Gently Upside Down 5/5 Vrchol seriálu. Nejprocítěnější a nejartovější díl. Nejde o to kdo a proč, tohle je o emocích. Až uvidíte příchod rodičů před oznámením o nalezení dcery, tak si na mě vzpomenete. Navíc si tvůrci skvěle pohrávají s diváckým očekáváním; úvodních deset minut je režisérská i divácká lahůdka. Ostatně jako celá tato epizoda. Jedna z těch vůbec nejlepších věcí, se kterou BBC v posledních letech přišla. 4x02 Goodbye China 4/5 Tentokrát je to osobní. Dvojnásobně a bohužel i trochu papírem šustící. V závěru "povinnost versus vyšší dobro" je Gently na přes držku.
Johnny English se vrací (2011)
Zoufalost, která funguje přesně ve čtyřech momentech - Toshiba, honička na střechách, vrtulník a scéna při závěrečných titulkách.
Exile (TV seriál) (2011)
Variace na v(d)ěčné téma otec/syn. Zde se marnotratný syn (Simm v další ze svých variací na sympatického floutka na přes držku); toho času na dně; po letech vrací z velkého světa do rodného zapadákova za sestrou a kdysi despotickým otcem, co rozvrátil šťastnou rodinku. Otce (pro nejedno ocenění si jdoucí Jim Broadbent) dnes již nic netrápí, protože se u něj již nadobro zabydlel "ten Němec co pořád schovává věci i vzpomínky". Až potud syrové drama bez příkras, skvěle zahrané a vůbec ve všech ohledech skvostné. To co ho brzdí je uměle natahovaná linie "odhalování temné minulosti", které se časově dostává stejného poměru jako té dramatické části, ale oproti ní nemá co nabídnout; tuplem pak, když je "pointa" divákovi vyjevena na konci druhé epizody (ze tří), ale postavy k ní dojdou až v závěru finálního dílu.
Válečný kůň (2011)
Půjdu proti proudu, ale můj problém s Válečným koněm není, že by to byl "hollywoodský barvotiskový spielbergovský doják", ale že takový ve výsledku vůbec není. On takový chce být; popravdě až moc; je tak i natočen, ale v jádru mu chybí základ všech těchto filmů - emoce. Tady je to pouto Alberta a Joeyho tak odfláknuté; a tak rozmělněné v minipříbězích na jedno brdo; že mi nakonec byli úplně ukradení oba dva a spolu s nimi i celý film. Ten ostatně měl být buďto mnohem kratší (a jen o těch dvou) či to měla být regulérní minisérie, kde co epizoda to pořádně rozpracovaná jedna ta zdejší desetiminutová anabáze.
Case Histories (TV seriál) (2011)
Je to o soukromém charismatickém očku (hádáte správně, soukromý život má v troskách), které řeší zapeklité případy, co je policie buďto již dávno uložila k ledu či jí nestojí za pozornost. A ne, navzdory všem očekáváním to není kriminálka. Jednotlivé případy (co dva hodinové díly to jeden uzavřený příběh založený na předlohách Kate Atkinsonové) jsou totiž lidská dramata, ve kterých melancholická postava dobráka od kosti Jacksona Brodieho působí jako takový "empatický napravovač osudů". Jo, je to hodně sentimentální. Někdy až na samé hraně únosnosti, ale málokdy za ní. Tam kde se jiné série soustředí na zločiny, vyšetřování a pachatele jako takové, tak tady se vše soustřeďuje na postavy, které v těch běžných kriminálkách proplují dějem spíše bez povšimnutí. Ostatně již to, že většinu případů Brodie řeší tak, že jezdí s dcerou (kolik jí může být, pět?) po okolí, tak dlouho dokud mu někdo prostě neřekne "jak to vlastně (tenkrát) bylo", je docela neortodoxní. To vše v pochmurném Edinburghu za hodně nezvyklého hudebního doprovodu. Na druhou stranu je dobře, že se to soustřeďuje na jiné aspekty než je v žánru běžné. Už jen z toho důvodu, že ty případy jsou buďto zbytečně (v případě druhého příběhu až lacině) překombinované nebo naopak směšně triviální a hlavní roli v nich hraje náhoda, deus ex machina a zase náhoda čili jako regulérní kriminálky by rozhodně neobstály. Case Histories 4/5; One Good Turn 3/5; When Will There Be Good News? 3/5
Muži, kteří nenávidí ženy (2011)
Atmosferická ilustrace vedlejší krimi dějové linky z předlohy; nic více a ani nic méně. Na jednu stranu je to na Finchera žalostně málo (jeho předchozích pět adaptací literárních předloh se vždy vyznačovalo vlastní interpretací i pohledem, a zrovna v tomto ohledu má Larsson co nabídnout; škoda že se to osekalo pouze na tu nepodstatnou thilleroidní část), na tu druhou je třeba si říci, že jsou ilustrace od nýmandů a jsou ilustrace à la Zdeněk Burian, které obohacují předlohu a stávají se její nedílnou součástí. A tohle je Burian, stejně jako je Craig Blomkvistem či Mara Lisbeth (ovšem zcela jinou Lisbeth než Noomi). A ano, Fincher je stále puntičkářský formální hračička, pod kterým Reznor roste do nadčasového velikána. Jen ta Enya; jednou provždy nevinnosti zbavená; ostrouhala.
Public Enemies (TV seriál) (2012)
Postavy, to je oč tu běží a vše ostatní je na vedlejší koleji. Nebude vám jedno žádná z nich, s některými budete nesouhlasit, ale vždy budete chápat proč činí to co činí. Ať již jde o rodinu oběti, o po letech propuštěného či o sociální pracovníky. Ty léta potlačované emoce, ten rozkol mezi chraněním veřejného blaha versus pomoci konkrétní osobě či ten každodenní boj o rozlišení možného rizika oproti důvěře... O ty postavy vám prostě opravdu půjde; navíc když jsou tak skvostně zahrány. O to více působí závěrečných cca patnáct vteřin jako nedůstojné plivnutí do divákovi tváře. Škoda toho, protože jinak bych uvažoval o vyšším hodnocením. A to i navzdory první epizodě, která je s přehledem nejlepší (ne že by ty zbylé dvě byly nějak špatné), i navzdory krimi lince, která sice není podstatná, ale ani tak nemusela být zase až tak okatě průhledná.
Sirens (TV seriál) (2011)
Misfits v Sanitce? Ano, je to opravdu tak černohumorné, cynické, nekorektní a opravdu vtipné jak se říká. Ale až v "druhém plánu". Funguje to především jako drama o posádce sanitky během povětšinou nočních směn, která denně (ehm, "nočně"?) vyjíždí ke všem těm fetkám, domácímu násilí, rvačkám, pijanům, autonehodám... Když už někoho zachrání, tak je podědování rozhodně nečeká (to spíše žaloby); a když někoho nezachrání, tak je žaloba od pozůstalých takřka jistá. Papírování, byrokracie, neangažování se, hrozba vyhazovu a věčné "poměřování penisů" s hasiči, kteří vždy slíznou všechnu smetanu. Je z toho cítit, že autor předlohy má v tomto směru bohaté osobní zkušenosti. Kdo by se pak tomu extrémně sympatickému ústřednímu kvartetu divil, že si jako přirozenou obranu vypěstovali cynický nadhled i poněkud specifický (nikoli však laciný) smysl pro humor a snaží se vést normální život (skoro?) třicátníků?
Black Mirror (TV seriál) (2011)
Nastavování zrcadel; západní společnosti, nám, vám, všem... A to skrze (zatím) triptych povídek, kde co povídka to unikát, který se nebojí být originální, kontroverzní, znepokojivý i do morku kostí trefný, nikdy však ani náznakem lacině mravokárný či doslovný. Tady se jen naznačuje, nechává to pracovat vaši mysl a představivost, ale dopad je právě o to silnější. Vždy bez výjimky výtečně napsáno, zahráno i natočeno. Navíc to díky rozpočtu vypadá k světu a není třeba si tak hrát na to, že ta papundeklová studiová kulisa je nejmodernější dotyková stěna. The National Anthem 5/5 S vyděrači se sice sice nevyjednává a již vůbec se jim neustupuje, ale pokryteckým veřejným míněním je třeba se pokrytecky řídit stůj co stůj. Vepř nevepř. Fifteen Million Merits 5/5 A co na tuto antireklamu na Xbox Kinect říká Jaro Slávik? The Entire History of You 5/5 Ze života. Bez nadsázky to nejlepší (a i "nejreálnější") využití sci-fi prvků jaké jsem kdy viděl. Ovšem obešlo by se to i bez nich, síla se tady totiž skrývá v emocích. A teď si to jdu přehrát znovu a znovu.... A znovu.
Strážce pořádku (TV seriál) (2010)
Kdyby měl Eastwood v dobách Dirty Harryho vlastní seriál o tom, kterak zavítá do panoptika státu Kentucky mezi všechny ty rednecky, nablblé rádoby nácky, dealery, karavany, nesrozumitelné dialekty, láhve bourbonu, banja a smažená kuřata, tak by to pravděpodobně dopadlo nějak takto. Tedy jako "chlapácký" seriál ze staré školy, který hodně sází na specifickou buranskou atmosféru maloměsteček uprostřed ničeho (čti uprostřed středozápadu USA) a především na nepopiratelné charisma hlavního (anti?)hrdiny. Pravda, zpočátku se na to tvůrci spoléhají možná i více než by bylo záhodno, ale jakmile kvalitou značně rozkolísané samostatné případy začnou ustupovat ve prospěch osobní "osudové" dějové linie, tak je rázem jasno, že v drsné společnosti (n)asertivního cynika Raylana Givense si nějakou tu sezónu rádi pobudeme.
Sherlock - Unaired Pilot (TV film) (2010)
Ta modernizace není ještě ani zdaleka úplná. Ostatně stejně jako stylizace, celková hravost, vražedné tempo, atmosféra pulzujícího Londýna či celková filmovost; s tím vším přišel až regulérní pilot, který ani zdaleka není "jen" to samé v o půl hodiny delším balení. Naopak lépe je tu podáno rozuzlení hlavní zápletky, tady na to Sherlock přijde spolu s divákem. Co naopak je již zde evidentní, tak to je chemie ústředního dua. V téhle podobě by z toho byl zdařilý seriál, který by i tak způsobil nemalý rozruch, ne že ne. Ovšem stejně se ve výsledku vůbec nedivím, že BBC ihned zastavila produkci dalších epizod... A objednala rovnou celovečerní stopáže s výrazně štědřejším rozpočtem. Není se čemu divit, ten ohromný (i když po hříchu ne zcela využitý) potenciál je v tom cítit v každém momentu.
O Elly (2009)
Nemám sice co bych těm dvěma hodinám stopáže vytkl, ale i tak mám neodbytný pocit, že tomu něco chybí. Konkrétně (minimálně) hodina děje. Když to totiž začne být vůbec nejzajímavější, tak je rázem konec. Někam tento přístup sedne (pro příklad ostatně není třeba chodit daleko); sem však nikoli.
Rozchod Nadera a Simin (2011)
Je smutné, když rozum mezi tolika dospělými má jen to děcko. Je štěstí, že je to v tak dobrém filmu. Atraktivita a "vděčnost pro západního diváka" totiž pramení nejen z pohledu diametrálně rozdílné kultury na důsledky rozpadu vztahu, ale především z toho jak moc dobré, překvapivé, strhující a emoce budící to v každém momentu (i ohledu) po celou stopáž je. Prostě a jednoduše to navzdory veškerému zobrazovanému neveselému dění nadchne; příběhem, zvraty, autentičností, herci, detaily, náznaky, nedoslovností... Prostě vším.
Kret (2011)
Bez flashbacků, bez nimrání se v minulosti a přesto se tu pracuje s pokrytectvím a dopady komunistického nátlaku a kolaborace nejlépe široko daleko. Nejen uvěřitelně, ale zároveň i zcela aktuálně. Těch několik málo nedostatků zakryje zasněžená atmosféra, pozvolné tempo a především pak postavy.
Hodiny zoufalství (1955)
Naprostý souhlas s komentářem Oskara; ze začátku výtečné krimi lince dojde dech dlouho před závěrem a potenciálně zajímavější sociální linka se naopak nikdy nedostane pořádně ke slovu. Po herecké stránce samozřejmě bez výhrad.
Den zrady (2011)
(a)Politický western.
Warrior (2011)
Óda na (filmovou i divákovu) radost, kterou kazí snad jen snaha o honění příliš mnoha zajíců. Čert vem všechna ta klišé, ale ocenil bych, kdyby se to plně soustředilo jen a pouze na bratry a otce (plus jejich démony); ono k tomu sice dojde, ale až v samotném závěru. Čímž dochází k tomu, že ty předchozí vedlejší motivy stejně vyzní do ztracena.
Moneyball (2011)
Statistika nuda je, má však cenné údaje a v podobě baseballového The Social Network vlastně nudná ani není. O baseball tu jde asi tolik jako u Finchera o Facebook; tedy vůbec. Přesto tomuto ranku i nadále vévodí Prokletý klub, který je v zásadě to samé v režijně nápaditějším podání a zároveň je svým zasazením Evropanovi tématicky přeci jen o něco bližší.
Černobílý svět (2011)
Černobíle laskavé a trochu moc vlezlé ženské drama, které je místy až nemístně naivní (jsou zde pouze tři typy postav; bodrá osudem těžce zkoušená černoška obdařená selským rozumem, afektovaná xenofobní tupá běloška z vyšších vrstev a muži, které není vidět a když už ano, tak před problémy zásadně utíkají). Veze se to na neškodné slzopudné vlně a ne a ne zabrousit pod povrch... Pod ten se to podívá pouze v úvodní scéně a hned jde o jasně nejlepší moment filmu.