M.Šalda

Spoilery: Začátek ve stylu Vetřelce 3 – jedna z klíčových postav dvojky svižně mizí z děje. Copy + paste momenty z Terminátora 3 (skeletony ve spojení s mořem), Terminátora 4 (Markus), Terminátora 5 (Terminátor přichází do víru dopravního provozu). Oproti trojce neoplakává John Sáru, ale je tomu přesně naopak. Kdysi jsem si říkal, nakolik byly mnohé silné okamžiky z Vetřelce 3 silně inspirovány Terminátorem 2. Nyní jsem měl pocit, jako by se mu to nový Terminátor snažil oplatit (viz pád Ripleyové do rozžhaveného železa a již zmiňovaný začátek). Velice jalová hudba, nijak nápaditá, bez emocí, zkrátka jakoby vytvořena strojem. Oproti čtyřce a pětce (zvláště té!) po muzikální stránce nový Terminátor velice pokulhává. Mám pocit, že ambice kolem tří posledních Terminátorů se rozplynou po vzoru městečka se spoustou rozdělaných staveb, které nebudou přes své pompézní ambice nikdy dokončeny a zabydleny (metafora o trilogiích, jež se měly zrodit z každého ze zmiňovaných startovních filmů). Za dokončení by v tomto ohledu přitom podle mého názoru stála pouze čtyřka jakožto startovní díl nové trilogie. Její dva nástupci za rozvinutí nestojí. Přesto bych na novém Terminátorovi rád vyzdvihl skvělý humor, nadsázku, a prostě všechno to, co s sebou do filmu přinesl Arnold. Zajímavé bylo připomenout si Predátora, který se velkolepě vynořuje z vody, jehož nyní ve stejném stylu napodobil Terminátor.

Poslední z Jediů je pro mě rozhodně o stupínek horší než předcházející epizoda. Na škále hodnocení všech dílů vesmírné ságy bych jej zařadil do méně zdařilé poloviny. Na vině je především bezpočet sebeparodujících prvků, které by se spíše hodily do některé z epizod Simpsonů, nikoli do oficiální a hlavní dějové linie Star Wars. Potenciál, který byl osmé epizodě naservírován Abramsovou sedmičkou, je tu marnotratně promrhán a nový díl nenabízí nic, na co bychom se mohli v nadcházející, deváté epizodě, která má být uzavřením celé další trilogie, těšit. A tak mě napadá, že by pro mě mohla být nová trilogie zachráněna naordinováním více starých prvků, jakkoli zpátečnicky může tento koncept působit. Přesto bych po osmé epizodě raději viděl staré a nové ve vyváženém propojení. Nenechával bych devátou epizodu vyznít jako sólovku pro nové postavy a prostředí, které načrtly oba předchozí díly. Takovýto směr by měl být přenechán plánované nové trilogii Riana Johnsona, o které se začalo psát a jež se má oprostit od mytologie Skywalkerů. Po dojmu z osmé epizody jsem rád, že devítky se opět ujme Abrams. Kéž by se nenesla v duchu své předchůdkyně a ještě dala prostor starým známým postavám i prostředí. Proč nezasadit velkolepé finále do Oblačného města, třeba do karbonitových dolů pod ním, to vše se zakomponováním starého známého Landa a historie, jež by osvětlila nález modrého světelného meče, který tu s kusem své paže ztratil Luke při souboji s Vaderem, a jenž se znovu vynořil v sedmé epizodě…?

Alien: Covenant je pro mě remakem původního Vetřelce s tím, že zde byly použity prvky, které Scott buď kdysi zavrhl, anebo ve vetřelecké tetralogii představovaly „nescottovský“ přístup. Na prvním místě se jedná o Goldsmithovu hudbu, jež Scottovi v roce 1979 nebyla dost dobrá, tudíž mu ji nechal přepracovat. Spousta hudebních tracků tak zůstala pouze na soundtracku a ve filmu se nikdy neobjevily. Už Prometheus naznačil, že lze původní Goldsmithovy skladby recyklovat a uvést v život přímo na plátně. Pro Covenanta je pak příznačné, že je jimi podkreslen prakticky celý film. Tam, kde zazní nějaký výrazný motiv, jedná se zejména o kdysi vyškrtnuté Goldsmithovy skladby, které Scottovi náhle přišly vhod. Stejně jako tvůrčí styly Scottových následovníků ve vetřeleckém universu, jež činily každý díl jedinečným a neopakovatelným. Překvapí proto, že se Scott nechal ovlivnit Cameronovým rukopisem (výsadek na planetu), Fincherovým stylem (plamenně podbarvené scény s filozoficko-náboženskou hloubkou a s anticko-renesančním podbarvením, které doprovázejí Davidovy tvůrčí ambice), ale i Jeunetovým pojetím masivního vetřelce (kde je Gigerův humanoidní, s okolní technikou splývající tvor plánující s rozvahou každý svůj krok?) či panoptikem hybridních stvoření odkazujících na Vzkříšení. Zapomněl snad Scott na svůj osobitý styl, jímž se vyznačoval jeho původní Vetřelec a rozhodl se vzdát poctu tvůrcům sequelů svého původního filmu? Myslel jsem si, že by to mělo být spíše naopak…

Pátý Terminátor rozhodně splnil má očekávání. První polovina filmu je dokonce předčila, zatímco druhá byla spíše slabší. Ve výsledku ode mne tento díl dostává bronzovou medaili v terminátorské pentalogii, a to za zlatým "Soudným dnem" a stříbrným původním Terminátorem. V pátém Terminátorovi se snoubí ingredience ze všech předchozích dílů (nálsedují spoilery!!!): odkaz na zotročování lidí stroji a jejich využívání k anatomickým výzkumům pro účely vývojového oddělení Skynetu s jejich následnou exterminací (T4), nově se rozvíjející zápletka na pozadí událostí z roku 1984 (T1), T-1000 vydávající se za policistu (T2), přepólování motivací klíčových postav (T3). Vzhledem k tomu, že mne vždy svým způsobem iritovala Linda Hamiltonová jako představitelka Sarah Connorové v prvním Terminátorovi, uvítal jsem ztvárnění této postavy sympatickou Emilií Clarkovou. Po hudební stránce je film taktéž dobře vybaven. Zejména potěší melancholický motiv z prvních dvou Terminátorů, který zazní na začátku filmu.

(Obsahuje spoilery!!!) Prometheus na mne spíše než dojmem prequelu působil dojmem snahy o remake Vetřelce ´79. Zaznívají zde doporučení, abychom jej s Vetřelcem nesrovnávali, jenže právě snaha přiblížit se co nejvíce původnímu Vetřelci z filmu přímo dýchá a odkazy na něj je doslova protkána. Prometheus je dle mého soudu vysokorozpočtovou variací na původního Vetřelce, přičemž na mnoha místech v ději užívá motivů, které byly pro původního Vetřelce navrženy, ale nakonec (z toho či onoho důvodu - a to mnohdy finančního) nepoužity a vystřídány jinou alternativou. Za jiné vzpomenu např. Jockeysko-Inženýrskou hlavu přinesenou na palubu Promethea, či vokály podbarvený ústřední hudební motiv od Jerryho Goldsmithe, který byl určen pro původní film, kde nakonec nezazněl a zůstal tak pouze na soundtracku, a jenž nyní emotivně podbarvuje nástup holo-Waylanda na scénu... Naopak je to právě hudba, která v Prometheovi funguje velice dobře, ačkoli musím přiznat, že není nijak rozmanitá. Jockeysko-Inženýrský motiv je však velice podmanivý a emotivní a těžko si lze představit lepší hudební, ale i zvukový doprovod, který provází jejich účinkování... Ostatně dějová linie (zejména stvořitelsko-Inženýrská, popř. obohacená o vstupy androida Davida) je velkým kladem filmu, který je jeho jasnou doménou, a to v příkrém kontrastu s celou dějovou linií, opírající se o "trampoty lidí", kteří si vzali příliš velké sousto a v příběhu působí jaksi nepřesvědčivě a outsidersky. Ve filmu nepříjemně rezonuje snaha o zakomponování násilných scén, které místy upomínají např. k AVPR a nijak zvlášť zde nefungují, naopak příběh kazí ("císař"). Prometheus však neodkazuje pouze na původního Vetřelce, ale hned na celou ságu. Pominu-li, že je vlastně jeho koncept vybudován na premise z Vetřelce: Vzkříšení (i když ta je zde tentokrát režisérsky zvládnuta), pak nás tvůrci vědomě odkážou na scénu z Vetřelce 3 (the beast within, kdy Ripley zjišťuje, že "to" má v sobě...), popř. na jistou syntézu z obou posledních dílů tetralogie, jež se zrcadlí ve finálním aktu zrození "nové bytosti": "… nový život, nový začátek" vs. zmetkové klony v exponátních nádobách v posledním dílu tetralogie... Místy mi připadalo, jako by Scott vzdával čest Cameronovi, k němuž začal pojetím filmu přistupovat poněkud subverzivně. Jako celek není film špatný a scény s Jockeyi-Inženýry mne skutečně upoutaly do křesla kinosálu a injektovaly mi do vjemového aparátu skutečnou koňskou dávku vzrušení, jenže to je to jediné, co mne na filmu upoutalo. Jako samostatný film by vlastně Prometheus nefungoval, alespoň pro mne ne. A proto musí být s původním Vetřelcem srovnáván, protože k němu neodmyslitelně patří. Pojetí je však rozpačité a film na mne působí jaksi schizofrenním dojmem.

V kontextu s balíčkem "comebackových" pokračování slavných hollywoodských trháků typu Predátor, Vetřelec (AVP), Terminátor, Rambo, Indiana Jones aj. patří tento počin rozhodně - pochopitelně čistě z mé perspektivy:-) - k těm zdařilejším dílkům! Ačkoliv musím konstatovat, že prvotní názory na film, které se tu na CSFD objevily, mi poněkud zmrazily úsměv na tváři, s chutí jsem sledoval další průběh, který původně poměrně dosti pesimistické hodnocení vyvažoval, až jej posunul nad hrancii 60%. Je tedy patrné - a tak tomu bylo i u PREDATORS - že se fanoušci původního díla opět rozdělili na dva tábory: ty, kteří nový počin odsuzují a ty, kteří s ním jsou spokojeni. Sám se mohu zařadit do druhé skupiny... Musím říct, že po shlédnutí Věci: Počátku jsem byl příjemně překvapen a litoval snad jen toho, že měl film tak krátkou stopáž (ačkoliv ta se držela Věci 82´), protože dějový potenciál mohl být rozveden do více rovin, než jen do převažující subjektivní optiky hlavní hrdinky Kate. Zároveň je nutné podotknout, že tato režisérem zvolená metoda je vcelku logická a velmi funkční. Rychlý sled děje pak navozuje atmosféru autentičnosti, jež mi zde byla bližší než v Carpenterově Věci, ale zároveň jsem se jím cítil poněkud ochuzen. Ještě před samotným shlédnutím filmu jsem si říkal, které prvky bych na místě tvůrce chtěl do příběhu rozhodně zasadit... Prvním bylo zachytit psychologický aspekt odrážející se na člověku zasaženém invazivním průnikem cizího organismu do jeho těla, a to ve smyslu pozvolné smrti způsobené touto "nemocí" (virem), jež bizarně přetváří svého hostitele k obrazu svému. Pokusit se v divákovi navodit alespoň nástin pocitu, který by člověk cítil ve chvíli, kdyby byl takto postižen. A podobné prvky, když se na ně budete soustředit, jsou právě vlastní tomuto filmu. Stačí se zamyslet nad scénou proměny ženské členky týmu v první části filmu, které, byť je z ní "monstrum", jež právě hostuje na další lidské oběti, zůstává jaksi lidsky vyděšený výraz v očích - a ač to může znít pateticky - se slzami na krajíčku. Ve stejné chvíli, co páše "zlo", jaksi prosebně vzhlíží k přihlížejícím šokovaným lidem. Dalším z prvků, který bych jako tvůrce zařadil do nového filmu o Věci, by bylo jakési "filozofické randezvous" mezi mimozemskou formou života a námi, lidmi. A k tomu takřka došlo v samotném závěru filmu, kdy zástupce mimozemské rasy, jenž byl prozrazen, seděl v lidském hávu v kabině sněžné rolby, zatímco zástupce lidstva na něj mířil plamenometem a oba věděli, že právě došlo k blízkému (oboustranně vědomému) setkání třetího druhu. Nicméně nezbyl prostor k hlubší konfrontaci, kupř. na základě jakéhosi sociálního "thingovského" darwinismu. Avšak náznak se objevil, byť potenciál nebyl využit. Jedna skutečnost ve vztahu k Věci 82´ mne však přece jen zkalmala, a tou bylo romzrznutí ledové pokrývky nad vesmírnou lodí působením žáru z trysek... Vždyť ve Věci 82´ je na videozáznamech vidět, že pokrývku ledu (s největší pravděpodobností, spekulace jsou zde samozřejmě možné) odkryli Norové výbuchy s tryskajcími gejzíry sněhu do vzduchu, a vše pečlivě připravili, vyměřili, vypraporkovali apod... Celkově vzato mne však film velmi nadchnul a musím říct, že ve mne probudil mnoho pocitů, které se ve mne ještě dlouhou dobu po shlédnutí filmu převalovaly. Ale kdo ví, možná mne nakazila sama atmosféra filmu a kontaminovala můj úsudek, přetvářejíc jej k pozitivnímu hodnocení sebe sama. 80%

Co bylo dobré na Predátorech? Forma úvodního nápisu... A co dále??? Obávám se, že nic! Ach jo! Jinak se ten dnešní večerní spektákl snad ani zhodnotit nedá. Je pravdou, že jsem se na Predátory těšil jako malé děcko a věrně jsem sledoval veškerý vývoj, který předcházel jejich premiéře... (Byl jsem nadšeným sledovatelem a přispěvovatelem do diskuze tady na CSFD před premiérou filmu). Asi jsem film v mnohém přecenil, jenže jak jinak se postavit k snímku, na jehož comeback jsme čekali osmnáct let?! Připadal jsem si, jako bych se nechal přemluvit partičkou amatérských filmařů ke shlédnutí jejich „soutežního počinu“, kterým se chtějí probojovat konkursem do užšího výběru nějaké současné filmové soutěže hledající talenty, kdy je jim zadáno téma, aby se v rámci svých „hodně omezených“ možností pokusili „přenatočit“ původního Predátora. Bohužel, strach není znovuzrozen, leč vztek nad tvůrci, kteří se tak „nezodpovědně“ chopili pseudopokračování dvojice filmů o Predátorech. Scény, jež se věrně snaží kopírovat původní film, působí komicky a rozhodně nejsou poctou původnímu filmu. A hudba Johna Debneyho? Jéje! Vrazit soundtrack od Alana Silvestriho (hudba k původním dvěma filmům) do přehrávače a naprosto nepozměněnou hudbu z prvního Predátora vydávat za hudební doprovod k Predátorům, to musí být skutečně dřina! A ve chvílích, kdy se Debney snaží vnést alespoň malinkatou špetku vlastní invence, jsem se zděsil, když použil elektronických kytar, aby náhodou finálový souboj hlavního hrdiny s predátorem z „nového“ klanu nedoprovázela hardcore muzika plná elektronických pazvuků, jež parazituje na Silvestriho pomaňujících tónech k předchozím Predátorům... Debneyho hudba se nesnaží držet krok s tou Silvestriho, neboť tam, kde by se to mohlo zdát, je použita Silvestriho, a rozhodně ne Debneyoho hudba!!! Ačkoliv velice nerad, zejména po tak dlouhém a kýženém očekávání Rogriduezových Predátorů, musím říct, že bych před nimi dal klidně raději přednost AVP R. U těch jsem se aspoň nenudil, kdežto v tomto případě jsem si mohl připadat, jako bych si s kamarády nalvlékl predátoří masky, vzal digitání kameru, šoupl do přehrávače své Silvestriho soundtracky, a hurá točit k ohňům improvizovaný odvar z původního Predátora. Však on už se na to někdo podívá! Nevěřím, že měl Rodriguez v tomto počinu volnou ruku... To by snad ani nebylo možné. Studio mu určitě muselo šplapat na paty, jinak si tuto „Predátorskou kocovinu“ vysvětlit nedokáži.

Futuristická analogie na dobývání Nového kontinentu obyvateli Evropy v pojetí té nejmodernější trikové technologie. Film, který dle mého názoru spíše osloví současného Američana, nežli Evropana. Poutavá první polovina snímku, ve které jsem se chtěl nechat vtáhnout do děje, a z počátku se mi to i dařilo, avšak s vinoucí se stopáží se tato snaha jaksi rozplynula. Po prvních okamžicích shlédnutých na plátně jsem niterně tušil, že z kina odejdu s hluboko do paměti vrytým pocitem, jenž udá nový směr mému nazírání na současnou kinematografii, ale nakonec zůstalo u pouhého konstatování, že se v rámci možností jednalo o lehce nadprůměrný film. Samozřejmě jsem při jeho spěšné kritice v komorní atmosféře svých přátel před kinem musel vzít v potaz ono "veliké očekávání", jehož se od diváků bál i sám Cameron. Ale je to právě tato režisérská ikona, od níž jsem se dosud dočkal rozhodně mnohem poutavějších snímků. Místy se mi "avatarská pohádka" zdála až naivní. Děj je velice snadno předvídatelný, nepřekvapilo mne v něm nic, kromě velkolepých triků a vizuálního dojmu protkaného efekty 3D, kteroužto kombinaci jsem ocenil zejména při "průchodu" noční Pandorou. Chyběly mi však prokreslené charaktery postav bez hlubšího psychologického zabarvení. Cameron se zde dle mého soudu nechal inspirovat učebnicovými příklady z antické tragédie, jež udávají filmu tempo a fázují jej do menších celků. Učinil zde jasnou hrancii mezi dobrem a zlem, vnořil do příběhu filozofické poslání, které však nepůsobí nijak zvlášť oslovujícím dojmem, a "velkou grandiózní bitvu", jež nemá dle jeho soudu na plátně obdoby, vyřešil antickým: deux ex machina. Podle mého názoru je tento film z hlediska dějové látky Cameronovým zpátečnickým počinem, z perspektivy vizuálního zážitku 3D se pak jedná o inspirativní konzumní dílko, které bez většího očekávání určitě nadchne. Škoda také, že v Avataru vykrádá Cameron sám sebe. Motivy převzaté z Aliens jsou zde naprosto patrné. S. Weaver zde sice "vetřelecky" nepůsobí, což je dobře, ale na druhou stranu se varcí ke své roli v Gorilách v mlze. "Její avatar" na mne působil příliš strojeně a karikaturně, což na mne neučinilo nejlepší efekt. Bez zbytečně vyhrocené propagace filmu se však rozhodně jedná o snímek hodný shlédnutí, i když spíše z hlediska vizuálního zážitku.

Film, který se pro mě stal základním pilířem sci-fi žánru, film, jenž mne svou dobou nadchl stejně tak, jako Větřelci nebo Terminátor. Tento béčkový počin uzavřel jednu z nejlepších videopárty, které jsem se kdy účastnil, a já při jeho sledování nedokázal odlišit kvality jiných áčkových filmů nad Měsíční pastí a jenom jsem čekal, až se na ni budu moci podívat v pohodlí koženého sedadla v kině, kam bohužel nikdy nedorazil. Teprve, když jsem jej viděl v nesestříhané verzi na videokazetě od Intersonicu, film mne v mnohém zklamal. Už jsem jej nevnímal těma nadšenýma, po nových filmech lačnícíma očima jako tenkrát v černobílé verzi a s rychlodabingem, kdy jsem jej považoval za důstojného rivala kvalitně mnohem lepším filmů. Nicméně dodnes na něj vzpomínám s úctou.

Dojímavá burtnovská balada o tom, jak začalo sněžit. Nejlepší z Burtnových počinů vůbec, který je více než uvěřitelně ztvárněným kontrastem novot choulících se ve stínu prastarého světa trůnícího na kopci, jenž se jako bouřkový mrak roztahuje nad uspořádanými a idylickými domky nějakého amerického předměstí. Elfmanova hudba během prologu přivádí do úzkosti očekávání, aby pak vybuchla v prýštící gejzír tak dojemných tónů, jež mne svou kompozicí vtahují hluboko do Edwardova světa, světa, jenž je odrůdou fantazie a lze si jen těžko představit, že by tak naivní obraz, který nám Burton servíruje při celkovém pohledu na multikolorovou čvrť moderních chaloupek s černokněžnickým hradem, mohl kdekoliv na světě existovat. Pohádka, která nezestárne, pohádka o tom, jak začalo sněžit...