Helmutek

V životě bych nevěřil, že sto(!) let starej, němej film může bejt takhle zábavnej - a to ne tim grotesknim způsobem, kterej bych tak nějak nevzdělaně čekal, ale scénářem, akcí a efektama. Kolik do tohodle muselo zahučet peněz, to si ani nechci představovat - ale je to prostě vidět; ty scény působěj opravdově, protože opravdový jsou. Keatnovy kousky působěj uvěřitelně, protože je prostě fakt dělal (blázen - divim se, že už u první scény neumřel. Já bych umřel). Ten film mě fakt opravdovsky a upřímně bavil způsobem, kterej už jsem dlouho nezažil - a funguje to i po těch sto letech, aniž by člověk musel dělat nějaký kompromisy. Tohle je pro mě fakt objev roku.

A já tomu tu plnou palbu napařim - ne proto, že by to bylo dokonalý, ale pokud to hodnotim žánrově, tak Sex Education konkurenci opravdu nemá. Ne v osvětě a ve schopnosti předat masám témata a věci, o kterejch se jinde nemluví, byly by na sílu nebo dokonce příliš... explicitní, nebo vodevr. Naprosto úžasnej je třeba rozhovor Erica s jeho respektujícím tátou, nic takovýho jsem nikdy a nikde nepotkal. Skvělá je edukace v sexuální i LGBTQ+ oblasti, seriál se jasně staví k zodpovědnýmu jak sexu, tak přístupu ke vztahům i lidem kolem sebe... Tohle neni něco, na co by jinde byl prostor, a v Sex Education tohle bylo využitý podle mě dobře - určitě mi nepřišlo, že by cokoliv bylo účelový nebo příliš tendenční, že by toho bylo "už moc" atd.; je jasný, že takovou pestrost charakterů, ras a orientací kolem sebe v reálu člověk nikdy nepotká, ale to seriál ani netvrdí. SE si nehraje na to, že by mělo zobrazovat průměrnou školu, rodinu nebo komunitu: z toho širokýho záběru si každej může najít věci a situace, který jsou aktuální pro něj a jeho okolí, což je dle mýho přesně to, kam tvůrci směřovali a včem je SE tak silný. Hlavní herci byli vybraný skvěle, casting snad neměl slabinu (Eric! a Adam!); soundtrack taky skvělej; ukončení taky fajn (předevšim v tom smyslu, že se z toho nestane další protahovák nakonec hroutící se sám do sebe). Mrzelo mě opuštění některejch dějovejch linek před S04 (Ericův otec, Jakob, Ola s Lily...), naopak mě potěšilo zakončení Adama a nakonec asi i Otise s Maeve.

Za mě jeden z nejlepších filmů evr. Ten film má x rovin, ale není jen to jen příběh o Barbínách a Kenech a o tom, kdo zrovna bude vládnout v jejich zemi (což je pohádková rovina, kterou si z toho odnesou třeba děti); je to i víc než jen vztahová komedie o existenciální krizi (což si z toho asi vezme většina dospělejch)... takže je otázka, kterou rovinu nejvíc hodnotěj hejtři. Já jsem zatim neviděl film, kterej by líp vykresloval přesně ty mindsety většiny obránců tradičních hodnot a mechanismů jako typu Dělá se to tak, protože se to tak vždycky dělalo. Protože to je tradiční. Protože se to tak má dělat. Protože seš ženská, protože seš chlap... Asi neznám film, kterej by si hezčím způsobem hrál s rolema, na který jsme v našem společenskym uspořádání zvyklí - a kterej by to zamyšlení měl tak propracovaný, poctivý a co nejvíc (v rámci možností hollywoodskýho dvouhodinovýho filmu) komplexní. Neznám film, kterej by líp a trefnějc formuloval myšlenky, který jsem nikde jinde ani neslyšel - monolog Ferrery (Glorie) o tom, jaký to je bejt ženou a nést s sebou všechny očekávání okolí, to je jedna z nejsilnějších filmovejch scén, který znám. // "Některý z mých nejlepších kamarádů jsou Židi!" Pokud Barbie na někoho působí absurdně a infantilně (a film mu proto připadá kýčovitej a hloupej), pak je to ale nejspíš především proto, jak absurdní a směšný jsou ty naše společensko-genderový role a škatulky maskulinního světa, který jsou pro nás ale tak samozřejmý, že už si jich vlastně moc nevšímáme. Takovej člověk je nakonec podlě mě cílovkou filmu, přestože si to možná jen tak nepřipustí ani neuvědomí. Barbie samozřejmě kýčovitě a bizarně působit má, ale tohle všechno je nástrojem, a ne cílem. A ne, neni to hejt na muže ani útok na naše mužství, nemá to hanět chlapy a glorifikovat ženský, což si zas může myslet jen člověk, kterej si neni jistej sám sám sebou a neni schopnej nadhledu nebo zpochybňování svýho místa ve společnosti/rodině/vztahu/světě/younameit. Stejně totiž jako v našem maskulinním světě je problém nedostatek respektu k ženám, v Barbielandu byl ten samej problém s nedostatkem respektu k můžům. Film nenadržuje ani jednomu pohlaví, ani jednomu genderu nebo roli, spíš se směje každýmu, kdo je zrovna v pozici moci a kdo pro tu svou dosebezahleděnost neni ochotnej dávat prostor ostatním (jako třeba scéna na konci, kdy Kenové prosí aspoň o jedno (sic!) místo v Nejvyššim soudu, a prezidentka jim na to řekne, že to zase úplně ne a ať hezky zatim začnou na těch nízkejch pozicích). Nakonec totiž každej chce jen uznání, prostor a nebejt branej tak nebo onak jen proto, jak se narodí nebo jakou má zrovna společenskou roli - a to je bottom line nejen Barbielandu, nejen Barbie filmu, ale i reálnýho života a samozřejmě se to netýká jen žen, ale úplně stejně i můžů a všech dalších genderů, rolí i orientací. // "Být člověkem může být dost nepříjemné. … Lidé si vymýšlejí věci jako patriarchát a Barbie, a snaží se s tím nějak vyrovnat." Všechno se dá pochopit - muže, ženy, patriarchát, matriarchát, rozdělení moci i nespravedlnost a nerovnost, kult krásy i všechny možný škatulky... Je to nakonec "jenom" naše cesta, jak se vyrovnat s nepříjemností toho bejt člověkem. Jen to nemůže bejt omluva pro to se přestat snažit tu situaci a vztahy narovnávat a vést k lepším výsledkům, než ve kterých jsme vyrůstali my. Nic nevisí ve vakuu, všechno má samozřejmě nějakej důvod a příběh, proč to funguje tak, jak to funguje a ten nikdo nezpochybňuje - ale jen proto by všechno tohle nemělo bejt braný jako status quo, protože v tomhle nikdy žádnej status quo ani neexistoval. A přesně ve vykreslování těchhle věcí neznám nic lepšího než Barbie - a poklonu jí chci vyseknout i v tom, že s timhle stimulujícim tématem byla schopná jít před hollywoodský publikum, tzn. stovky milionů lidí, který se tak nad těmahle věcma možná můžou poprvý v životě zamyslet - i když pak filmu možná ve svatym rozhořčení daj jednu hvězdičku na imdb. Takže za tohle Gerwig i Baumbachovi ticíkrát díky a klobouk dolů!

Kdybych to hodnotil jen jako hudební žánr, dal bych tak tři *, protože třeba Webberovy muzikály (např.) jsou muzikálně samozřejmě úplně jinde. V tomhle případě mi ale přijde, že větší roli (aspoň pro mě) tam hraje ten příběh a jeho zpracování na pódiu divadla, tzn. to představení jako takový (jehož je toto "jen" záznam) - a to mi naprosto vyrazilo dech. Jak obsazením a hereckejma/pěveckejma výkonama, tak scénářem - ale i režií/scénou, díky který to za mě nepochopitelnym způsobem drží pohromadě i v neuvěřitelnym tempu, kdy jednu scénu střídá druhá bez jakýhokoliv zaškobrtnutí nebo situací, ve kterejch by se divák přestal stíhat orientovat. Každej herec se pohybuje mezi cca třema rolema a všechny tyhle každej jeden herec dává naprosto fenomenálně... to je prostě úroveň, která (po tý stránce ztvárnění a interpretace) za mě téměř hraničí s dokonalostí. Uzavření leteckýho prostoru po útocích 9/11 a odstavení 40 letadel na kdysi největšim letišti světa u devítitisícovýho měsečka Ganderu znamenalo pro tuhle díru téměř dvojnásobný navýšení populace - a tahle krizová situace a způsob, jak se s ní Kanaďani/hostitelé snažili prát, je dneska (v optice posledních třech let pandemie a ruský agrese na Ukrajině) maximálně aktuální a ty mechanismy jsou vlastně pořád stejný: Lidi v tom prvnim krizovym vzedmutí chtěj pomoc, ale nevěděj jak; nevěděj, kde začít; nejhorší je jen sledování zpráv a nicnedělání; najednou vyplouvaj nový předsudky spojený s novou situací a novym nepřítelem, atd. atd. I ten depresivní návrat do šedý všednosti po tom, co se všechno vrátilo do "normálu", tam byl zobrazenej krásně. I když "do normálu" je špatný spojení - těch cca pět dní, co tam ty lidi strávili, pro většinu z nich znamenalo změnu, po který už jejich život nikdy nemohl bejt a nebyl jako dřív. Některý věci prostě nejdou odestát... I to je podle mě společný se současnou covido-russkou situací. Tldr - pro mě obrovsky silnej zážtitek, kterej si naprosto jistě zopakuju znova.

"Zlato, musíš do něj přestat bodat..." Za mě skvělý, bavilo mě to moc - takovej zvrácenej american dream naruby. Je to zase (pro mě) hlavně o tom fasicnujícím kousíčku, kterej je normální americká rodinka (s křečovitě pozitivnim mindsetem) vzdálená od toho stát se chladnokrevnejma vrahama - a samozřejmě nejen americká, žejo. O tom kousíčku, kterej dělí můj dosavadní život od situace, kdy už si nejdu jen za svym snem, ale vlastně už jdu přes mrtvoly (tady doslova, haha) a už neni cesty zpět - třeba ta scéna, kde do něj Dunst bodá tim nožem, to je úplně mrazivej přerod od takový tý slepičky v brutální bestii. Bavily mě ale i režisérský postupy - rozdělená obrazovka, rozhovor manželů v autobuse beze slov...) - celkově je to pro mě znovu skvěle namíchanej audiovizuální mix se spoustou rovin, který si v tom člověk může vybrat. Chybí mi šedesátky... Volná láska, věčně na tripu, Woodstock. Jednoho dne ses probudil, rozhodnul se, že si budeš říkat Květinka Dešťokvítková, a tak sis prostě začal říkat Květinka Dešťokvítková. Sedmdesátá léta musela přijít, jako... kocovina. A víš, co se stalo s Květinkou Dešťokvítkovou? Bere v Bismarku metadon... A prodává se, aby měla na snídani.

Naprosto úchvatná podívaná, skvělej zážitek. Freeman s Thorntonem jsou dvojka v bizarnosti konkurující atmosféře původního filmu, ale seriál u toho nezůstává - pokračuje v absurdnim tónu nastřelenym filmem a staví nad něj svym vlastnim způsobem samostatnej desetihodinovej epos, aniž by ten film ale jakkoli vykrádal. Za mě tam všechno funguje - herci, mix tragikomickejch i bizarních výjevů s vážnejma situacema, přerody postav v netušený verze sebe sama... ale bavila mě i hudba, kamera, vedlejší postavy. Téma vystoupení z konformní zóny "hodnýho" životního scénáře (a platba tý ceny za to) je fascinující, tady mě ale skoro ještě víc bavila ta rovina hledání těch definujících životních mikrozlomů, který z hodnýho a slušnýho člověka udělaj jeho pravej opak, cílevědomýho a brutálního vraha. Jak moc je to předurčený situacema, do kterejch je člověk (i bez svýho zavinění) postavenej? Kde se to láme? Pokud člověk jednou zazmatkuje a šlápne vedle, kde má pak šanci z toho všeho vyskočit? A má tuhle charakterovou achilovku s možností 180° obratu každej?

"Každá generace je plná ztracenejch mladejch lidí, kteří potřebujou slyšet, že nejsou sami. A oni to slyšej. Slyšej to v deskách, který vyrábíme. Pro ty je Alibi. Pro tyhle mladý. Potřebujou hlas. A tím je Alibi!" Neznám asi jinej seriál, kterej by byl s Vinylem srovnatelnej (už třeba jenom tim, že na něm spolupracujou takový osobnosti jako Jagger se Scorsesem). Je to specifický - dokážu si představit, že zákulisní život hudebního labelu sedumdesátejch let někoho lákat nemusí, já jsem z toho ale byl nadšenej. Nepodbízivost divácký většině (viditelná už na tom žánru/scénáři) je znát i na svébytnym tempu vyprávění - seriál nikam nespěchá, ani nehledá efektní a dramatický zápletky za každou cenu. Děj je navíc prokládanej fascinujícíma hudebníma vstupama, který jsou naprosto dechberoucí - samozřejmě hraný a zpívaný přímo hercema a zasazený do aktuální scény, což z nich dělá jeden z nejúžasnějších a nejsugestivnějších prvků seriálu. A ani tyhle hudební obrazy nejsou nijak kompromisně krácený - všechno zní právě tak dlouho, jak je z hlediska znějící hudby potřeba. Nevídaný, nádherný, prostě čistá slast; pro někoho jinýho ale zase může jít jen o další rozvláčnost ve stylu vyprávění. Bobby Cannavale ale věčně nadopovanýho, v neustálym stresu žijícího manažera a vedoucího značky hraje skvěle - i to jeho balancování na hraně propasti (a často i za ní). Na hraně rozpadu vztahu a rodiny, rozpadu přátelství, ale i na hraně zhroucení labelu a nakonec skoro i samotnýho života - všechno tohle manévrování krůček nad propastí, všechen tenhle zoufalej boj o přežití je v neustálym a živelnym propojení s hudbou mluvící o tomtéž; s hudbou provokující, hledající a tápající, bořící hranice, nabourávající starý a zažitý a přinášející živý a nový. Ritchie/Cannavale tim všim proplouvá tak nějak najednou, pro něj to je ten samej niternej konflikt, se kterym se vypořádává na několika rovinách zároveň. Ta detektivní/gangsterská rovina je skvělá, obrovsky silný je i jeho rodinný pachtění - a třeba ten díl (Cyclone), ve kterym projíždí v několikadnennim deliriu s kámošem Ernstem všechny možný okolní podniky, ten je úplně mrazivej. Úžasnej je i mladej Jagger s jeho krásnou femme fatale Juno Temple (i s celejma Nasty Bits), úžasná dějová linka je i ta končící přerodem značky (zase zaniknutim toho starýho a znovuzrozením v něco novýho) a zároveň rozchodem se spoluzakladatelem labelu Zakem, kterej držet krok s turbulentnim vývojem nezvádl... Všichni herci hrajou skvěle, jsou skvěle vybraný, naprosto stoprocentně fungujou jak hudební čísla, tak ty "filmový", uvěřitelnost a autenticita jsou pro mě na naprosto nejvyšší míře na všech úrovních. Za mě ten seriál nemůže bejt lepší - pro mě to je jednoznačně 5* záležitost a strašně mě mrzí že druhý série se už nedočkáme. Vzhledem ale k tomu, jaký seriály si dnešní publikum asi žádá, a jaký čísla studia očekávaj od sledovanosti a příjmů, vzhledem k tomu to asi chápu - nakonec je to vlastně jenom čistej byznys. Teda vlastně je a zároveň neni, žejo - ostatně stejně jako u Ritchieho Alibi Records.

Za mě jeden z nejlepších a nejzajímavějších animáků vůbec. Sedlo mi to skvěle, a to úplně všechno, každá jedna složka filmu - trhanej styl animace prolínající se s komiksem (ach!), soundtrack, promyšlenej a fungující scénář i nepřepálená stopáž... Takovejhle animák samozřejmě nabízí úplně jiný možnosti, jak pracovat s vizuálem, než jak je to u hranejch filmů - a to tady tvůrci využili do poslední vteřiny; těch nápadů, co se v těch kresbách a animaci objevilo třeba během všeho toho prolínání světů, to bylo něco neuvěřitelnýho (ale nejen tam). K tomu celá zápletka je smysluplná a chytrá (podle mě, teda), skvěle napsaný postavy jsou zajímavý, využitý a parádně rozvíjený (jako třeba ty další aspekty Spider-tvorů z jinech dimenzí, teta May jako bondovská Q...). Za mě zázrak. Těším se, až se na to podívám někdy znovu - a klobouk dolů před každym takovymhle zajímavym přepracovánim notoricky známý věci. A jak poznám, že jsem připravenej? -No nepoznáš. Prostě skočíš do neznáma.

"On jenom chce vědět, že k němu necítíš nenávist. Nic víc." Další z takovejch těch rozebíracích filmů, který mě úplně zničily. Něco jako Marriage Story, který jsem nedávno viděl a mám to tak v hlavě, ale vyprávějící o rozpadu celý rodiny. Obrovsky silnej film (jeden z nejsilnějších, který jsem kdy viděl a nejspíš který kdy uvidim) s takovou spoustou citlivejch a bolestivejch míst, s takovou spoustou nahlas vyřčenejch tabuizovanejch a bolestivejch myšlenek, že to pro mě nemá moc obdoby (až právě třeba na zmíněný Marriage Story - ale tyhle dva filmy jsou vysoce nad všim dalšim, co znám). I po 40 letech(!) ten film neztrácí ani desetinu procenta z aktuálnosti a naléhavosti, protože tohle jsou věci, který se týkaj každýho z nás a každej z nás se s nima do určitý míry podobně nedokážeme vyrovnat. "Hurt people hurt people", jak by řekl Baumbach - film o rodinnym kolotoči zraňování se a neschopnosti vyrovnat se se svejma traumatama, o neschopnosti spolu mluvit a neschopnosti naslouchat, o neschopnosti lásku přijímat nebo jí dávat... Film o utíkání od problémů, o utíkání od komunikace, od zranitelnosti, o pokrytecký fasádě pěstěný jen pro oči ostatních a zároveň neschopnosti jít jakkoli do hloubky. Scéna, ve který Conrad mluví v mekáči s Jeannine o sebevraždě a do toho tam vběhnou ty blbečci a celej ten moment zničej, ta mě rozervala a cejtil jsem se za Conrada tak strašně, že mi z toho bylo skoro špatně. A ten závěrečnej Bethin popis manželem, kterej se to celou dobu jen snažil lepit a posouvat kupředu - manželem, kterej to jenom chtěl nevzdat a došlo mu, že přetlačit to nejspíš nezvládne - v tomhle momentě zlomu bylo všechno. "Ale ať už je to jak chce, já nevím, kdo jsi. A nevím, na co jsme si hráli. A tak jsem brečel. Protože já nevím, jestli tě ještě mám rád." // Scénář, dialogy, hudba, herci - všechno naprosto a neuvěřitelně skvělý (i "menší" role, jako třeba psycholog Hirsch). A jenom teda - Conrad fakt neni tenor, ale to je samozřejmě jedno.

Za mě strhující a do nejvyšší míry uvěřitelnej válečnej film, u kterýho ani "nedostatečná" (= neefektní) zápletka, ani vysoká stopáž vůbec nejsou problémem - naopak na tuhle frustrující honičku kočky s myší bych se nadšeně dokázal dívat ještě jednou takovou dobu bez pocitu, že by mě byť jediná minuta nudila. Na vizuální kontakt vlastně skoro ani nedojde a děsivě dvoupólovej výsledek, černobílá realita bez možnosti variant (naprostej úspěch = přežití, naprostej neúspěch =smrt) záleží jen na výpočtech, předpokladech, náhodě a psychice - resp. na tom, kdo první z toho zešílí nebo se zhroutí. Pár filmů z pohledu ponorek existuje (z nichž nejlepší a podobně fenomenální je Das Boot), ta nelidská realita námořního boje z perspektivy eskortní lodě je pro mě ale mimořádně vzácná - kromě The Cruel Sea jsem žádnej jinej takovejhle film neviděl. I za snahu zfilmovat takhle nefotogenický téma, jako je ochrana konvoje posádkou bojující s neviditelnou ponorkou, tak podle mě filmařům patří velkej respekt - kromě toho ale z mýho pohledu žádný rezervy film nemá a rozhodně se na něj podívám znovu. Taková představa půldenního maratonu Greyhoundu a pak prodloužený (tzn. nezkrácený) verze Das Boot je fantazie... // Ta voda je mrcha a počítačově ji nasimulovat je pořád obrovskej problém, u Greyhoundu jsem ale měl skutečnej a autentickej pocit, že jsem na tý palubě skoro s nima. Za mě by bez tohodle (bez uvěřitelný technický/trikový roviny) film rozhodně fungovat nemohl.