Nenápadný půvab ironie a skrytá radost z vyprávění. Příběh, který je postupně zahušťován absurdními scénkami, odehrávajícími se s naprostou samozřejmostí, a od vyprávění snů se noří do probouzení ze snů a samozřejmého prolínání snů a "reálného" dění. Biskup zahradník, který odpouští, ovšem ne všechno. Teroristka usilující o život velvyslanci smyšlené země. Vojákův sen o mrtvých za nepravidelného znění zvonů. Neustálé narušování konzumace pod nejrozmanitějšími záminkami. Jsou stále na cestě, ale kam vlastně?
Nějak mi není jasné, jak tohle někdo může nazvat komedií. Zahrabat se tak hluboko do sebe a mimo sebe, postavit kolem sebe pevnou a neproniknutelnou hráz z vlastních fóbií a rituálů, dokázat na lidi už jen křičet, cestovat a nevnímat Cestu, ležet na pláži a neslyšet Moře. Dost dokonalá studie jednoho charakteru. Hodně krutý film.
Film mne zajímal výhradně kvůli tematice snu, i když jsem tušila, že moje představy se budou s filmem silně rozcházet a tak se také stalo. Herci jsou vybráni vkusně, děj má hlavu a patu, formální stránka je pěkně propracovaná, ale tohle že se má odehrávat ve snech? Svět snů je zde tak pečlivě seskládaný a vzorně narýsovaný, že pozorný divák nemohl být ani chviličku na pochybách, v kterém „levelu“ se vlastně s hrdiny zrovna nachází, všechno do sebe efektně zapadalo, právě tak, jak to nikdy ve snu nefunguje (naštěstí). Jestliže někdo potřebuje sny pojmout jako počítačovou hru plnou stříleček a akčních honiček, pak ho můžu jen politovat a jít si raději pustit třeba Dvanáct opic nebo cokoliv jiného od autorů, kteří vědí, že existují slova jako fantasie nebo imaginace a kteří umí snít. Mimochodem jeden detail: hlavní ženská postava se jmenuje Mal (= francouzsky zlý, špatný).
dosti dětinné a trošku primitivní. Proč by měl mít bůh problém s mouchou? A proč – když už by ho měl – by ho měl řešit zrovna takhle nešikovně po lidsku?
Typicky francouzský film – s lehkostí a neokázalostí o věcech a vztazích ne úplně jednoduchých. Už dlouho mi sledování filmu tak rychle neuteklo. Každopádně za Charlotte a její Gabrielu, za Radiohead (a taky Velvet Underground!), za některé neobyčejně dobře odpozorované scény (hovory mezi trojicí kamarádů, setkání v restauraci, scéna na terase před novým domem) nebo praštěné rituály (Vincentovy přepadovky v koupelně nebo polévání vodou – získávají při opakování v různých souvislostech svůj hlubší význam) no a taky za scény s Johnnym D., ale v mém případě za tu první, v prodejně s hudbou, trefně podbarvenou Creep od Radiohead.
Příšerný zážitek. Prý "S využitím nejnovějších technologií jsme mohli prakticky cokoliv. Představte si ty nejúžasnější sekvence příběhu - King Kong bojující s dinosaury, King Kong šplhající s Anne po Empire State Building, a to všechno bude naprosto realistické." Paráda, dear Peter, ale to ještě neznamená, že z toho bude dobrý film.
Úžasné obrazy, působivá hudba a dohromady tvoří originální dílo s hlubokou výpovědí o našem světě. Pravda v této rychlé době možná už malinko zestárlo, ale na jeho působivosti to nic nemění. Oproti druhým dvěma dílům tzv Quatsi trilogie má tento ještě jedno kouzlo navíc, byť zcela subjektivní – funguje jako stroj času a pokaždé, když z něj jen kousek vidím (nebo i slyším), vrací mne zpátky do doby, kdy jsem jej viděla poprvé a znovu se na něj dívám tehdejšíma fascinovanýma očima. A to není málo.
Ze života jednoho amerického maloměsta. Nepotřebuje být uměním a hlubší výpovědí jako Americká krása, ani tragédií jako Nouzový východ, se kterými lze velmi vzdáleně srovnávat. I zde se objevuje jeden oficiálně uznaný chorobný jedinec a jeden mnohem nebezpečnější, považovaný za naprosto normálního. Vyústění jejich příběhu činí zadost americké zálibě v happyendu, zatímco linie milostná končí poměrně nečekaně, i když je to konec dost vykonstruovaný – mít v takové situaci chuť na skejt? A co ten dopis na rozloučenou? Zdaleka nejpropracovanější je postava Sarah, jejíž počáteční vnitřní zmatek ze situace, do které se dostala, i přijetí důsledků ke kterým vedou, dovedla Kate Winslet citlivě vyjádřit.
„Operátor zjistil, že příčinou třetí světové války a zániku lidstva bude fotbalové utkání.“ No, co na to říct.
Zajímavé zamyšlení nad tím, jak se zachová vybraný vzorek lidí v jedné kavárně, vystavený nečekané situaci. Spíš mimo kontext filmu se zde objevuje myšlenka, jak je někdy to lidstvo sebevědomé. Nechte nám naši svobodu rozhodování. Že se tím sami zničíme a s sebou strhneme jednu planetu a třeba i celou galaxii? No a co, naše svoboda je nedotknutelná. Nebýt velmi otravného hlasu komentátora a někdy až moc typizovaných postav (mnozí z nich ani nepotřebují jméno, vystačí si jen s profesí - Profesor, Inženýr, Instalatér, Malíř – adekvátně k tomu se pak chovají), bylo by možná hodnocení lepší.
Není to film, ani animovaný film, je to ilustrace stejnojmenné knihy, která nemůže mít míň než 5. Obrázky i mluvené slovo jsou jen jednou z možností, jak ji číst.
Výborná miniinscenace s perfektním hereckým obsazením, kde člověk neví, koho chválit dřív. Odsouzený: "Tak a já vám říkám, že tohle je naposled. Jestli to nebude fungovat, tak už nehraju."
Výborná komedie. Škoda jen toho trochu násilně happy konce, vůbec nebyl nutný. Skvělý je nejen Brodský v hlavní roli, ale taky Filipovský a jeho kněz anebo Růžek a jeho zpočátku nenápadná, ale ledasčeho schopná postava.
Kniha podaná rychlostí TGV. Ale asi nebyla jiná možnost, než škrtat a zjednodušovat. To že odpadnou všechny vedlejší motivy a postavy se dalo očekávat, horší mi přišlo někdy až přílišné zjednodušování charakterů a motivací těch důležitých postav. Koneckonců široké a rozervané ruské duše nebyly Francouzům nikdy vlastní a Dostojevského měli potřebu často krátit a upravovat i v písemné podobě. Škoda také někdy až přílišného postaršení postav, kdy např. generálka Jepančinová vypadá spíš jako babička než matka dívek na vdávání. Což ovšem neznamená, že by byl film špatný, to právě naopak, je dost dobrý, ale knize konkurovat nemůže. Jednoznačně nejlepší zde byl Gérard Philipe v hlavní roli.
No, přinejmenším je to pěkný výběrový katalog Santiniho okouzlující architektury. Jinak jsou dojmy spíš rozpačité – vše co mělo fungovat tajemně nebo nedej bože mysticky (dvě dívky v bílém, žena z pouště, jazyk, šifra) vypadá nevěrohodně až střeleně, zápletka s reklamně použitelnou univerzální větou jako důvod k zabíjení a nenávistem taky moc neobstojí. Zjednodušování (všichni všechno vědí, dveře všech kostelů jsou kdykoli otevřené, mrtvol se dá tak snadno „zbavit“) tomu v rámci snadné plynulosti nakonec taky moc nepřispívá. Jelikož Sedmikostelí je mnohem lepší, i já se přidávám k těm, kteří se Strachova zpracování obávají. Chtělo by to někoho méně…akademického?
Dvě a čtvrt hodiny sledovat pestrý sexuální život několika dospělých a patrně i inteligentních lidí, kteří se k tomu ještě vzájemně chtějí anebo nechtějí anebo vlastně ani nevědí, zda opravdu chtějí nebo nechtějí. A do toho se v dost zbytečných písních dovídat moudra, že je lepší být milován než milovat nebo že je dobré být věrný. Zatraceně promarněný čas. Ta jedna hvězdička je tak akorát za Chiaru Mastroiani. Ne za její roli nebo herecký výkon, ale za její osobitý půvab.
Řeknu ti Luboši, to sis teda pomohl. Teď budeš navěky klečet u nohou Liliany (jestlipak se Bůh každému zjeví podle jeho skrytých představ?). Film, ve kterém se proplétá množstvím témat i přístupů. Síť příbuzenstva, obchod použitým zbožím, hřích a vina. Fascinace Ženou, snaha i nemožnost porozumět ženám, soud. A muži? Pouze muž přechodný. Otec jako zkrachovalý Dionýsos. Němý vzor s kopačákem a rádce, buran s nezbytným půllitrem. Útěky všech druhů. Předměty – postel a plivátko, urna a píšťalka. Černobílá poetická kamera a do toho místy skoro až sklepácké dialogy. Film, který se dá vidět spoustukrát.
Příjemný film, i když patrně trošku (trošku víc) idealizující. O postavě Eda Wooda jsem nevěděla nic víc, než že má být tzv „nejhorším režisérem všech dob.“ Zaujala mne jeho nezištná snaha zachraňovat různé exoty a obsazovat je do svých filmů, i když neuměli hrát a vůbec se do filmu nehodili. Překvapil mne blízký vztah Wooda k Lugosimu. Film se možná mohl jmenovat Ed Wood a Béla Lugosi anebo Poslední dnové Bély Lugosiho, protože Lugosi prostupuje celý tento film, což zdůrazňuje ještě fakt, že film pomíjí posledních 20 let Woodova života a jeho kariéra je taktně ustřižena v roce 1959 na vrcholu (?) jeho tvůrčích (?) sil.
Aquatilia, ham, křup, polk. Hexapoda, ham, křup, polk. Veškerý tanec živočišných druhů je nakonec sežvýkán a polknut druhem Homo Sapiens, člověkem všežravým. Ham, křup, polk i on má (naštěstí) svého přemožitele. Darwinism v kostce? Mimo jiné.
Skvěle zachycená atmosféra. Toto je pravý konec starých časů. Mlha, oprýskávání, kostýmy, líčidla a zvetšelé kulisy. Zchudlá šlechta, která v nových poměrech nemá co dělat a podle toho všichni členové rodiny dopadnou. Robustní hlavní hrdina protíná křehké pavučiny vztahů bezohledně, jako dělová koule. Až příliš dobrácký František Davida Prachaře se nezmůže na víc než na bezmocné přihlížení. Škoda jen těch některých nedovysvětlených, spíš tušených okolností a občas nepřehledných posunů v čase.
Horníček s Kopeckým jsou suverénně nejlepší, když improvizují, ale ohraničit na jejich slovní hrátky nějakým funkčním příběhem, to už je horší. Aneb: Když jsi v tísni, skonči to písní? „Enface terrible.“
Zase jeden z malých zapomenutých klenotů českých inscenací. Můžeme ho chápat jako příběh tří konkrétních lidí anebo také jako obraz, kdy se Abrhámova postava stává zrcadlem, odrážejícím Eminy zapomenuté sny a přání s krutou a bolestnou intenzitou. V takovou chvíli se příběh stává nepříjemně povědomým, protože každý z nás taková zrcadla (ať už v podobě lidí nebo čehokoli jiného) ve svém životě občas potkal a potkává…a bude potkávat. Jen s tím koncem se mi nějak nechce srovnat. Znamená to snad něco v tom smyslu, jak zpívá Cave „all beauty must die?“
Jak cynický a citově vyprahlý anglický milionář zavzpomíná, prozře a najde své štěstí v zapadlém francouzském zámečku. A to že má být Ridley Scott? No, možná si chtěl trošku odpočinout, ale toto hezké barvotiskové leporelo je celkem průměrný ročník. Vlastně je ten název dosti trefný. Dobrý ročník je vskutku dobrý, ale nic víc.
Škoda přeškoda že Forman a Frears natočili svoje verze téměř současně. Filmy se tak nevyhnou srovnávání a srovnávat musím i já. Laclosova kniha nezobrazovala rokokovou selanku s krásnými hrdiny, byla o dvou krutých a znuděných lidech, kteří si jen tak pro zábavu pohrávali s těmi, kdo jim přišli do cesty, až na to tvrdě doplatili a navíc zničili životy i těm, se kterými si pohrávali. Proto se mi víc líbí Frearsova verze, ačkoli (až na Malkoviche) je ta Formanova pro diváky přitažlivěji obsazena (hlavně dvojice mladých naivních zamilovaných) i půvabněji kostýmovaná. Jenže Forman svým pozměněným koncem stírá ostré hrany a vypráví vlastně jen takový mile nahořklý příběh, který končí pro všechny (až na Valmonta) bez větších zjevných ztrát. I když, je zde třeba zajímavější domýšlet, co asi mohlo být s postavami dál.
Smutné až bezvýchodné. Něco jako díl o kobylkách z Co se děje v trávě. Nebo jako "Kejvá se stín šedivej..." od Dunaje. Ale to jen přirovnávám náladu, nikoli Švankmajera. A k tomu ta hudba...
Iniciační příběh. Král je mrtev. Mladý muž vchází do labyrintu, kde ho čekají jisté zkoušky. Zvítězí-li, stane se králem. Jestlipak ale mladý muž ví, co to znamená, stát se Králem? Mimochodem, výborný zvuk, který vynikne zvlášť při poslechu na sluchátka.
Moje komentáře
Nenápadný půvab buržoazie (1972)
Nenápadný půvab ironie a skrytá radost z vyprávění. Příběh, který je postupně zahušťován absurdními scénkami, odehrávajícími se s naprostou samozřejmostí, a od vyprávění snů se noří do probouzení ze snů a samozřejmého prolínání snů a "reálného" dění. Biskup zahradník, který odpouští, ovšem ne všechno. Teroristka usilující o život velvyslanci smyšlené země. Vojákův sen o mrtvých za nepravidelného znění zvonů. Neustálé narušování konzumace pod nejrozmanitějšími záminkami. Jsou stále na cestě, ale kam vlastně?
Den cvoka (2002)
Nějak mi není jasné, jak tohle někdo může nazvat komedií. Zahrabat se tak hluboko do sebe a mimo sebe, postavit kolem sebe pevnou a neproniknutelnou hráz z vlastních fóbií a rituálů, dokázat na lidi už jen křičet, cestovat a nevnímat Cestu, ležet na pláži a neslyšet Moře. Dost dokonalá studie jednoho charakteru. Hodně krutý film.
Samotáři (2000)
I po letech se na to dá dívat. Zamrzí místy jen ta povrchnost, zahlazující vtipkováním sporné a bolavé chvíle, dost typická pro spoustu českých filmů.
Počátek (2010)
Film mne zajímal výhradně kvůli tematice snu, i když jsem tušila, že moje představy se budou s filmem silně rozcházet a tak se také stalo. Herci jsou vybráni vkusně, děj má hlavu a patu, formální stránka je pěkně propracovaná, ale tohle že se má odehrávat ve snech? Svět snů je zde tak pečlivě seskládaný a vzorně narýsovaný, že pozorný divák nemohl být ani chviličku na pochybách, v kterém „levelu“ se vlastně s hrdiny zrovna nachází, všechno do sebe efektně zapadalo, právě tak, jak to nikdy ve snu nefunguje (naštěstí). Jestliže někdo potřebuje sny pojmout jako počítačovou hru plnou stříleček a akčních honiček, pak ho můžu jen politovat a jít si raději pustit třeba Dvanáct opic nebo cokoliv jiného od autorů, kteří vědí, že existují slova jako fantasie nebo imaginace a kteří umí snít. Mimochodem jeden detail: hlavní ženská postava se jmenuje Mal (= francouzsky zlý, špatný).
Célina a Julie si vyjely na lodi (1974)
spíš 3,5... protože přes všechny ty vyhrávky a vychutnávky je to přece jen příliš dlouhé a místy i příliš zdlouhavé…ale konec je opravdu vydařený.
God, The (2003)
dosti dětinné a trošku primitivní. Proč by měl mít bůh problém s mouchou? A proč – když už by ho měl – by ho měl řešit zrovna takhle nešikovně po lidsku?
A žili spolu šťastně až na věky (2004)
Typicky francouzský film – s lehkostí a neokázalostí o věcech a vztazích ne úplně jednoduchých. Už dlouho mi sledování filmu tak rychle neuteklo. Každopádně za Charlotte a její Gabrielu, za Radiohead (a taky Velvet Underground!), za některé neobyčejně dobře odpozorované scény (hovory mezi trojicí kamarádů, setkání v restauraci, scéna na terase před novým domem) nebo praštěné rituály (Vincentovy přepadovky v koupelně nebo polévání vodou – získávají při opakování v různých souvislostech svůj hlubší význam) no a taky za scény s Johnnym D., ale v mém případě za tu první, v prodejně s hudbou, trefně podbarvenou Creep od Radiohead.
King Kong (2005)
Příšerný zážitek. Prý "S využitím nejnovějších technologií jsme mohli prakticky cokoliv. Představte si ty nejúžasnější sekvence příběhu - King Kong bojující s dinosaury, King Kong šplhající s Anne po Empire State Building, a to všechno bude naprosto realistické." Paráda, dear Peter, ale to ještě neznamená, že z toho bude dobrý film.
Koyaanisqatsi (1983)
Úžasné obrazy, působivá hudba a dohromady tvoří originální dílo s hlubokou výpovědí o našem světě. Pravda v této rychlé době možná už malinko zestárlo, ale na jeho působivosti to nic nemění. Oproti druhým dvěma dílům tzv Quatsi trilogie má tento ještě jedno kouzlo navíc, byť zcela subjektivní – funguje jako stroj času a pokaždé, když z něj jen kousek vidím (nebo i slyším), vrací mne zpátky do doby, kdy jsem jej viděla poprvé a znovu se na něj dívám tehdejšíma fascinovanýma očima. A to není málo.
Jako malé děti (2006)
Ze života jednoho amerického maloměsta. Nepotřebuje být uměním a hlubší výpovědí jako Americká krása, ani tragédií jako Nouzový východ, se kterými lze velmi vzdáleně srovnávat. I zde se objevuje jeden oficiálně uznaný chorobný jedinec a jeden mnohem nebezpečnější, považovaný za naprosto normálního. Vyústění jejich příběhu činí zadost americké zálibě v happyendu, zatímco linie milostná končí poměrně nečekaně, i když je to konec dost vykonstruovaný – mít v takové situaci chuť na skejt? A co ten dopis na rozloučenou? Zdaleka nejpropracovanější je postava Sarah, jejíž počáteční vnitřní zmatek ze situace, do které se dostala, i přijetí důsledků ke kterým vedou, dovedla Kate Winslet citlivě vyjádřit.
Konec velké epochy (TV film) (1965)
„Operátor zjistil, že příčinou třetí světové války a zániku lidstva bude fotbalové utkání.“ No, co na to říct. Zajímavé zamyšlení nad tím, jak se zachová vybraný vzorek lidí v jedné kavárně, vystavený nečekané situaci. Spíš mimo kontext filmu se zde objevuje myšlenka, jak je někdy to lidstvo sebevědomé. Nechte nám naši svobodu rozhodování. Že se tím sami zničíme a s sebou strhneme jednu planetu a třeba i celou galaxii? No a co, naše svoboda je nedotknutelná. Nebýt velmi otravného hlasu komentátora a někdy až moc typizovaných postav (mnozí z nich ani nepotřebují jméno, vystačí si jen s profesí - Profesor, Inženýr, Instalatér, Malíř – adekvátně k tomu se pak chovají), bylo by možná hodnocení lepší.
Muž, který sázel stromy (1987)
Není to film, ani animovaný film, je to ilustrace stejnojmenné knihy, která nemůže mít míň než 5. Obrázky i mluvené slovo jsou jen jednou z možností, jak ji číst.
Odsouzený z Pinktownu (TV film) (1967)
Výborná miniinscenace s perfektním hereckým obsazením, kde člověk neví, koho chválit dřív. Odsouzený: "Tak a já vám říkám, že tohle je naposled. Jestli to nebude fungovat, tak už nehraju."
Ztracená tvář (1965)
Výborná komedie. Škoda jen toho trochu násilně happy konce, vůbec nebyl nutný. Skvělý je nejen Brodský v hlavní roli, ale taky Filipovský a jeho kněz anebo Růžek a jeho zpočátku nenápadná, ale ledasčeho schopná postava.
Idiot, L' (1946)
Kniha podaná rychlostí TGV. Ale asi nebyla jiná možnost, než škrtat a zjednodušovat. To že odpadnou všechny vedlejší motivy a postavy se dalo očekávat, horší mi přišlo někdy až přílišné zjednodušování charakterů a motivací těch důležitých postav. Koneckonců široké a rozervané ruské duše nebyly Francouzům nikdy vlastní a Dostojevského měli potřebu často krátit a upravovat i v písemné podobě. Škoda také někdy až přílišného postaršení postav, kdy např. generálka Jepančinová vypadá spíš jako babička než matka dívek na vdávání. Což ovšem neznamená, že by byl film špatný, to právě naopak, je dost dobrý, ale knize konkurovat nemůže. Jednoznačně nejlepší zde byl Gérard Philipe v hlavní roli.
Santiniho jazyk (TV film) (2011)
No, přinejmenším je to pěkný výběrový katalog Santiniho okouzlující architektury. Jinak jsou dojmy spíš rozpačité – vše co mělo fungovat tajemně nebo nedej bože mysticky (dvě dívky v bílém, žena z pouště, jazyk, šifra) vypadá nevěrohodně až střeleně, zápletka s reklamně použitelnou univerzální větou jako důvod k zabíjení a nenávistem taky moc neobstojí. Zjednodušování (všichni všechno vědí, dveře všech kostelů jsou kdykoli otevřené, mrtvol se dá tak snadno „zbavit“) tomu v rámci snadné plynulosti nakonec taky moc nepřispívá. Jelikož Sedmikostelí je mnohem lepší, i já se přidávám k těm, kteří se Strachova zpracování obávají. Chtělo by to někoho méně…akademického?
Meze Waltera Hortona (TV film) (1968)
Příjemná půlhodinka. Hororem bych to sice v žádném případě nenazvala, ale to nevadí. Velmi civilně zahráno, všemi třemi hlavními postavami.
Milovaní (2011)
Dvě a čtvrt hodiny sledovat pestrý sexuální život několika dospělých a patrně i inteligentních lidí, kteří se k tomu ještě vzájemně chtějí anebo nechtějí anebo vlastně ani nevědí, zda opravdu chtějí nebo nechtějí. A do toho se v dost zbytečných písních dovídat moudra, že je lepší být milován než milovat nebo že je dobré být věrný. Zatraceně promarněný čas. Ta jedna hvězdička je tak akorát za Chiaru Mastroiani. Ne za její roli nebo herecký výkon, ale za její osobitý půvab.
Postel (1998)
Řeknu ti Luboši, to sis teda pomohl. Teď budeš navěky klečet u nohou Liliany (jestlipak se Bůh každému zjeví podle jeho skrytých představ?). Film, ve kterém se proplétá množstvím témat i přístupů. Síť příbuzenstva, obchod použitým zbožím, hřích a vina. Fascinace Ženou, snaha i nemožnost porozumět ženám, soud. A muži? Pouze muž přechodný. Otec jako zkrachovalý Dionýsos. Němý vzor s kopačákem a rádce, buran s nezbytným půllitrem. Útěky všech druhů. Předměty – postel a plivátko, urna a píšťalka. Černobílá poetická kamera a do toho místy skoro až sklepácké dialogy. Film, který se dá vidět spoustukrát.
Ed Wood (1994)
Příjemný film, i když patrně trošku (trošku víc) idealizující. O postavě Eda Wooda jsem nevěděla nic víc, než že má být tzv „nejhorším režisérem všech dob.“ Zaujala mne jeho nezištná snaha zachraňovat různé exoty a obsazovat je do svých filmů, i když neuměli hrát a vůbec se do filmu nehodili. Překvapil mne blízký vztah Wooda k Lugosimu. Film se možná mohl jmenovat Ed Wood a Béla Lugosi anebo Poslední dnové Bély Lugosiho, protože Lugosi prostupuje celý tento film, což zdůrazňuje ještě fakt, že film pomíjí posledních 20 let Woodova života a jeho kariéra je taktně ustřižena v roce 1959 na vrcholu (?) jeho tvůrčích (?) sil.
Historia Naturae, Suita (1967)
Aquatilia, ham, křup, polk. Hexapoda, ham, křup, polk. Veškerý tanec živočišných druhů je nakonec sežvýkán a polknut druhem Homo Sapiens, člověkem všežravým. Ham, křup, polk i on má (naštěstí) svého přemožitele. Darwinism v kostce? Mimo jiné.
Kouzelné dobrodružství (1982)
Skvěle zachycená atmosféra. Toto je pravý konec starých časů. Mlha, oprýskávání, kostýmy, líčidla a zvetšelé kulisy. Zchudlá šlechta, která v nových poměrech nemá co dělat a podle toho všichni členové rodiny dopadnou. Robustní hlavní hrdina protíná křehké pavučiny vztahů bezohledně, jako dělová koule. Až příliš dobrácký František Davida Prachaře se nezmůže na víc než na bezmocné přihlížení. Škoda jen těch některých nedovysvětlených, spíš tušených okolností a občas nepřehledných posunů v čase.
Svatební noc (TV film) (1970)
Zápletka víceméně prostinká, ale herecké výkony vynikající.
Žárlivost (TV film) (1962)
Horníček s Kopeckým jsou suverénně nejlepší, když improvizují, ale ohraničit na jejich slovní hrátky nějakým funkčním příběhem, to už je horší. Aneb: Když jsi v tísni, skonči to písní? „Enface terrible.“
Aksál (TV film) (1969)
Zase jeden z malých zapomenutých klenotů českých inscenací. Můžeme ho chápat jako příběh tří konkrétních lidí anebo také jako obraz, kdy se Abrhámova postava stává zrcadlem, odrážejícím Eminy zapomenuté sny a přání s krutou a bolestnou intenzitou. V takovou chvíli se příběh stává nepříjemně povědomým, protože každý z nás taková zrcadla (ať už v podobě lidí nebo čehokoli jiného) ve svém životě občas potkal a potkává…a bude potkávat. Jen s tím koncem se mi nějak nechce srovnat. Znamená to snad něco v tom smyslu, jak zpívá Cave „all beauty must die?“
Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta (1971)
Kdo by to byl řekl, že černé šaty ve skříni mohou působit tak smutně. Konec dětství = the end.
Dobrý ročník (2006)
Jak cynický a citově vyprahlý anglický milionář zavzpomíná, prozře a najde své štěstí v zapadlém francouzském zámečku. A to že má být Ridley Scott? No, možná si chtěl trošku odpočinout, ale toto hezké barvotiskové leporelo je celkem průměrný ročník. Vlastně je ten název dosti trefný. Dobrý ročník je vskutku dobrý, ale nic víc.
Valmont (1989)
Škoda přeškoda že Forman a Frears natočili svoje verze téměř současně. Filmy se tak nevyhnou srovnávání a srovnávat musím i já. Laclosova kniha nezobrazovala rokokovou selanku s krásnými hrdiny, byla o dvou krutých a znuděných lidech, kteří si jen tak pro zábavu pohrávali s těmi, kdo jim přišli do cesty, až na to tvrdě doplatili a navíc zničili životy i těm, se kterými si pohrávali. Proto se mi víc líbí Frearsova verze, ačkoli (až na Malkoviche) je ta Formanova pro diváky přitažlivěji obsazena (hlavně dvojice mladých naivních zamilovaných) i půvabněji kostýmovaná. Jenže Forman svým pozměněným koncem stírá ostré hrany a vypráví vlastně jen takový mile nahořklý příběh, který končí pro všechny (až na Valmonta) bez větších zjevných ztrát. I když, je zde třeba zajímavější domýšlet, co asi mohlo být s postavami dál.
Et Cetera (1966)
Smutné až bezvýchodné. Něco jako díl o kobylkách z Co se děje v trávě. Nebo jako "Kejvá se stín šedivej..." od Dunaje. Ale to jen přirovnávám náladu, nikoli Švankmajera. A k tomu ta hudba...
Světlonoš (2005)
Iniciační příběh. Král je mrtev. Mladý muž vchází do labyrintu, kde ho čekají jisté zkoušky. Zvítězí-li, stane se králem. Jestlipak ale mladý muž ví, co to znamená, stát se Králem? Mimochodem, výborný zvuk, který vynikne zvlášť při poslechu na sluchátka.