Osobitý autorův pohled na válku, na vznikající i zanikající, na staré i nové, na lidi, o kterých se nemluví. Pohled mrazivý i vroucí, pohled na obyčejnost skrytou ve výjimečnosti… - nebo naopak, chcete-li. Pohled ryze intimní i otevřeně kritický, vizuálně působivý, s jedním zcela nezapomenutelným rozhovorem… Pohled krásný, prostý a podmanivý.
Baby ryazanskie stojí na pomezí hraného filmu a etnografického dokumentu a je asi nutno na něj z tohoto pohledu nahlížet. Zápletka vychází z venkovských dramat 19. století a je poměrně drsná, venkovský lid zde rozhodně není vykreslován nijak růžově, tak jak to činili jiní etnografičtí filmaři té doby. Z pohledu etnografa je zde ale skutečně zachyceno leccos – odívání, architektura, bydlení, obřady (např. svatba je zde prakticky od začátku až do konce), zaměstnání, rukodělné práce i sociální struktura, otázkou samozřejmě zůstává autenticita prostředí, kterou nejsem schopen posoudit. Vše ale zůstává v přísně popisné rovině, stylizace je minimální a romantizující idealizace venkova je zde nahrazena poměrně ostrou kritikou společenských a rodinných poměrů. Ve formální rovině se film drží spíše při zemi, i když mnohým scénám a hereckým výkonům rozhodně nechybí dobová expresivita. Tím nejzajímavějším na celém snímku tak pro mě zůstává onen svébytný pohled na rurální kulturu, který se (alespoň z hlediska žánru) do velké míry vymyká dobovým tendencím.
Léto s Aviyou mohl být relativně snesitelný film, stačilo by k tomu málo - kdyby všechny (!) postavy nebyly (vzhledem k žánru) až tak obludně šablonovitě karikované, kdyby se celý film i přes svou krátkou délku tak neskutečně netáhnul, kdyby neustálé zpomalování a zrychlování záběrů nebylo tak otravné, kdyby hudba nebyla tak zoufalá a její použití dvojnásob. Kdyby film, který měl být nejspíš exkurzem do poválečného Izraele, ve kterém se utváří první společenské vztahy a vazby s okolím, ve svém celku nevyzněl tak neskutečně ploše a bezbarvě. Kdyby, kdyby, kdyby... to aspoň nebyla taková nuda k ukousání...
Snad z žádné jiné tvorby jsem neměl tak rozporuplné pocity, jako z tvorby Andrzeje Zulawského. Některé jeho filmy mě nadchly, emočně roztrhaly, výtvarně okouzlily (L‘important c'est d'aimer, Trzecia część nocy, Szamanka), jiné mi naopak přišly nepochopitelně ploché, prázdné a nudné (Diabel, L’amour braque). Ovšem každý z jeho filmů s sebou nese něco neopakovatelného a La fidelité není výjimkou. Ten je možná na první pohled až nezvykle pohodový, civilní a místy až přehnaně sentimentální (za což může v jisté míře i použitá hudba, diametrálně odlišná od té, jež Zulawski používal v dřívějších snímcích, zejména z 80. let). Přes svojí dlouhou stopáž však nenudí a ponechává diváka unášet se osudy postav, ve kterých je ale místy obtížné se vyznat a pochopit jejich motivaci. La fidelité mě nezasáhlo, zůstává pro mě emočně chladným filmem, navíc až příliš opakujícím již dříve použité nápady a motivy. Přesto mohu film doporučit, ale spíše jako pověstnou tečku za Zulawského tvorbou, kterou považuji za jednu z nejzajímavějších a nejoriginálnějších v rámci evropské kinematografie.
Hamsun přes kopírák. Kdybych knižní předlohu neznal, nejspíš bych neváhal s maximálním hodnocením. Film je totiž krásný. Obrazy jsou působivé a berou dech. Herectví Oscarssona i dalších přesvědčivé, atmosféra mrazivá. Bohužel celý snímek je až příliš doslovnou kopií literární předlohy, bez výraznějšího vlastního autorského vkladu, je to dokonale opsaná kniha na filmovém plátně. Myslím, že i po sedmdesáti letech od uvedení knihy bylo možné sdělit něco více a Hamsunovo sdělení něčím zpestřit a obohatit. Chybělo mi to tam. Hodně.
S notnou dávkou suchého britského humoru vyprávěné skutečné příběhy, ve kterých se dozvíte jaké to je, když do vás udeří blesk. Greenaway zde použil některé stylizační vizuální prvky, které se objevily i v pozdějších autorových filmech a jak svojí formou tak i způsobem vyprávění se tento výrazně neliší od předchozích krátkých filmů, nejvíce asi připomene snímek Windows. Stejně jako on je i Act of God zábavný, poučný a nezaměnitelný.
Filmy bratří Quayů vynikají tajuplnou, zvláštní atmosférou, melancholií i tíživostí, často podkreslenou drásavou hudbou, jež dodává jejich živým obrazům nezapomenutelné kouzlo, natolik specifické, že si je nejspíš s ničím jiným nespletete. Jenom se nemohu zbavit pocitu, že ty krátké jim jdou lépe od ruky a ono kouzlo v nich na mě daleko více zapůsobí. Zde jako by téměř vyprchalo... Celý film mě přišel až příliš chladný, odtažitý a neschopný mluvit i jinak než svou působivou obrazností. Obrazový perfekcionismus jako by pohltil vše ostatní, zejména všechny postavy, které jsem nebyl schopen vnímat jinak, než jen jako němou součást tohoto neživého obrazu. Tentokrát jsme si prostě nerozuměli - snad příště, až se opět vdechne život mrtvým loutkám a nikoli naopak.
Katalin Varga mohlo být zajímavé komorní road-movie, jemuž bych nemohl upřít dobrý nápad a divácky atraktivní prostředí, jenže… – film zcela selhává právě tam, kde měl být nejsilnější a nejvíce na diváka zapůsobit – v uvěřitelnosti a sociální naléhavosti tragických osudů hlavních postav. Jejich chování, jednání, přemýšlení a mluvení je natolik prázdné, stereotypní, šablonovité a neskutečně povrchní, že je celá tragická linka rázem zcela ztrapněna a zesměšněna a zbytečná brutalita a samoúčelnost násilných scén budí k hrdince daleko více antipatie než soucítění s její neutěšenou sociální situací. O ní samotné nám film také neřekne prakticky nic, kromě nezbytného (v tomto případě) „kam a za kým“, všechny dialogy jsou zde tak nějak z musu a jsou naprosto o ničem – místo nich se raději kocháme krajinkou jak na školním výletě… Z místa na místo, bez emocí a bez citu – a tudíž, v tomto případě, i naprosto zbytečně.
Akční trhák zabalený do líbivého, rádoby odvážného a hlubokého tématického kabátku, ve svém nitru však zcela sterilní, nezajímavý a šablonovitý jako většina podobné produkce. Je to pořád stejné, pořád dokola - hra na důležitost, aktuálnost, vznešené výroky typu „válka je byznys“, láska až za hrob, laciné morální poselství (či spíše jen pokus o něj) a dokonale kýčovitý happyend, který to celé korunoval jen na další tuctový a velmi těžce snesitelný blábol, který je ke všemu ještě tak předvídatelný a nudný, až to hezké není.
Coby milovník všeho mňoukajícího tvorstva jsem poněkud váhal, zda-li bude film plný surových kočkovražd pro mě tou vhodnou volbou, ale nakonec jsem byl mile potěšen – ani ne tolik samotnou animací, jako spíše neotřelým detektivním příběhem, ve kterém se na pozadí kočičího života odráží to lidské – lidské 20. století, které zde máme jako na dlani, s tím nejhorším, co tato doba přinesla. Myslím, že ne náhodou film vznikl právě v Německu…
Citově i myšlenkově naprosto sterilní osmdesátiminutový amatérský videoklip bez špetky či náznaku jakékoli invence, vkusu či vypravěčského a hereckého umu. Tvůrčí prázdnota v tom nejodpudivějším podání. Kyselá jednohubka na jedno vyplivnutí. Nebo jak chcete... Pro mě bylo i jednou příliš.
Ne že bych to nečekal, nebo že bych se snad úplně lekl, ale Bartasův přemet o 180° a natočení východoevropské gangsterky plné děje, zvratů, sexu a násilí vnímám jako velký krok vedle. Mě to prostě nesedlo, místy nudilo a hlavně ani nezajímalo, filmů se stejným či podobným sdělením se již natočila celá řada. Formálně taky žádná sláva, veškerá poezie a atmosféra předchozí tvorby je tatam stejně jako krásné oči Jekatěriny Golubevy... Pro mě osobně je Indigene d’Eurasie jen další z mnoha průměrných filmů a po delší době i opravdu velkým zklamáním. 2,5.
Brilantní komediální hříčka a francouzská nová vlna ve své nejčistší podobě. Rohmer opět rozehrává vztahovou partii ve svém nezaměnitelném stylu a ve čtyřech na sebe navazujících povídkách postupně nechává vyplynout na povrch zcela rozdílné životní postoje dvou dívek a to jak v rovině čistě osobní tak v rovině společenské. Povedlo se mu to na výbornou a výsledkem je okouzlující, vtipný a vkusný film s několika nezapomenutelnými momenty a s podmanivou Mirabelle, kterou z hlavy asi jen tak nevyženu... ps: a docela by mě zajímalo, kde je těch "příliš mnoho negativních stránek", distributore...
Snímek, který je od počátku až do konce plný formálních i obsahových klišé a to, co bylo již jinde tolikrát řečeno a ukázáno, je zde normou zabalenou do líbivého, kýčovitého kabátku zasazeného do předvídatelného děje, ve kterém se ústřední motiv láska vs. předsudky prezentuje snad tím nejvíce obyčejným a ohraným způsobem, jakým to jen bylo možné. Celé je to opravdu únavné a naprosto nezábavné a rozhodně zde nehodlám rozhazovat hvězdičky jenom kvůli několika hezkým ksichtíkům a odhaleným bradavkám.
Ne. Tentokrát prostě ne. Navnaděn a natěšen po předchozím „akčním filmu 21. století“ byl pro mě Mamut příslibem další vkusně neotřelé zábavy s přídavkem poměrně lákavého hereckého obsazení (nakonec ani Depardieu ani Adjani, ale Miss Ming!). A mám pocit, že autoři tentokrát na herce vsadili až příliš. Sebelepší herecký výkon ale nenahradí absenci silného příběhu, lacinost sdělení, zbytečnost prázdných a prvoplánových scén, sentimentální romantiku, která těmto pánům nesedí ani když z ní teče krev. Společenské kritično zde na mě působilo spíše už jako opakovaný vtip a závěrečné „miluji tě“ na výsledném dojmu taky zrovna moc nepřidalo. Kervern s Delépinem už dokázali, že umí točit lepší filmy. Mnohem lepší.
Podobně jako ve svém filmu Peter Greenaway, dokázal Derek Jarman velmi osobitě a působivě převést na plátno Shakespearovu předlohu, jejíž znalost je, si myslím, v tomto případě nezbytností. Osobitost Jarmanova pojetí spočívá zejména ve formální rovině snímku, v síle jednotlivých obrazů a celkového výtvarného řešení a také v notné dávce symboliky, atmosférického erotična a nevyřčené touhy, jako je tomu např. ve vztahu Prospera a Ariela. Snímek se po stránce dějové poměrně věrně drží své předlohy, ale po stránce interpretační je (troufám si říci typicky) v mnohých ohledech diskutabilní, tajemný a nabízející více možností pohledu a vnímání (koneckonců stejně jako samotná Shakespearova hra). A záleží už zde jen na divákovi, nakolik je to kladem či záporem.
Lze snad něco takového hodnotit objektivně?? Film, ze kterého sálá nadšení a láska ke hře a je plný milých a sympatických detailů, které milovníci hry prostě musí ocenit. Jo, kde jsou ty časy mé závislosti na Nuka Cole...
Mnozí zde píší, že tento film (hra) je kritikou totalitního systému – v určité míře jistě ano, ale tento pohled je sám o sobě velmi zjednodušující a povrchní. Myslím, že se zde jedná o hlubší problém a že byla položena mnohem závažnější otázka. Ta se netýká v prvé řadě despotismu jako takového, ale daleko více těch, kteří jsou jeho oběťmi a zároveň nositeli – a to jsou zde všichni. „Ti dole“ – jejich mentalita, která nedovoluje připustit jiný systém správy než přísnou hierarchii a despocii vyvolených – to je to jediné co masy „znají“, jakýsi matematický vzorec, který jako jediný jsou schopny přijmout. A právě z toho plyne i charakter většiny (?) tzv. revolucí – revolucí pouze formálních a nesystémových, které vždy vedou k ustavení pouze jiné formy despotismu (nebo té samé s jinými figurkami). A je to právě příčina tohoto stavu, která je zde terčem kritiky – nikoli prvoplánově komunistický režim, jak se nám zde snaží mnozí namluvit.
Síla tohoto snímku spočívá jak v jeho jednoduchosti a upřímnosti, tak především v autorově umu zručně skloubit svět literární fikce a svět tíživé reality a při vyprávění o smrti blízkého nepůsobit příliš pateticky a kýčovitě, což umí také jen málokdo. Rozhodně na mě nic nepůsobilo zbytečným či snad rušivým dojmem – vše do sebe perfektně zapadá a má zde své místo. Film ve mně zanechal opravdu velmi silné pocity, stejně jako síla prostého sdělení, které Wajda s Jandou řekli tak upřímně a bez obalu, jak jen to bylo možné. Life turns to death so easily… Velmi silné čtyři.
Epizody z života ruského umělce zde tvoří působivou mozaiku a jsou i bezesporu komplexním obrazem ruských dějin, ruského národa a víry. Nezapomenutelné poetické, lyrické scény, vpád Tatarů, Rublevova tvorba, putování, lití zvonu – to vše tvoří nesmírně působivý filmový epos - se vší svou komorností, pokorou k víře a k umění a zároveň majestátností a precizností v každém detailu.
Sex stokrát jinak, aneb dost omezené představy o „nemravnosti“ váženého pana Borowczyka. Ten nám zde nepředkládá nic, co by nevybočovalo z představ dobových (i současných) mravokárců a společnosti, která už přece dávno ví, kdy ve vhodnou chvíli říct „fuj, to se přece nedělá!“. V mých očích tím autor spadává do hluboké propasti konformity, ve které jde veškerá realita stranou a je zjednodušena na úroveň vulgární propagandy. Veškeré jeho pokusy o erotickou estetiku vyznívají dost lacině a směšně (nejvíce asi v povídce „Tereza filozof“), o jiné formální kvalitě radši ani nemluvě, stylizace připomínající pozdního Pasoliniho je více urážkou než poctou. Jediným, alespoň trochu zajímavým a vkusným momentem tak zůstává povídka o hraběnce Bathory, kvůli níž si tento počin tu jednu hvězdičku nakonec přeci jen zaslouží.
Holky v kazašských vesnicích se balí zásadně v kině a když nejsou peníze, musí se jít na lup. Jenže kolchozníkům se krást nemá a kluci dopadli tak jak dopadli. Malý milý film.
Večer před Svatým Janem či Večer Ivana Kupala (pozn. oslavy letního slunovratu slaveny dodnes v některých oblastech Polska, Ruska a Ukrajiny) je pozoruhodný film, velmi náročný na sledování, kterému se bez znalosti oněch ukrajinských legend místy velmi těžko rozumí. Snímek se line ve výrazné lyricko-symbolické rovině s prvky mystična a fantaskna, na jejímž pozadí se odehrává klasický příběh o nešťastné lásce zakomponovaný do působivých obrazových kompozic. Iljenko nezapřel svoji spolupráci se Sergejem Paradžanovem, jehož dílo tento film v mnoha ohledech velmi připomíná.
Rané Antonioniho filmy, v nichž jsou ještě výrazně cítit stopy odeznívajícího neorealismu, jsou možná trochu neprávem opomíjeny, leč z pohledu Antonioniho tvorby se nesou na společné vlně snazší uchopitelnosti, jsou znatelně civilnější a přístupnější, než snímky z pozdější režisérovy tvorby. Ale již zde je znát vliv scénáristy Elia Bartoliniho, který s Antonionim spolupracoval na jeho pozdější „tetralogii citů“, k níž by se Výkřik mohl v nemálo ohledech přiřadit také. Antonioni umístil svůj film do poválečné severní Itálie, jejíž atmosféra, jejíž nezaměnitelný genius loci vkusně koresponduje s vnitřními pocity, bezútěšností a tragickou poutí hlavního hrdiny, jejíž konec sice nebyl nijak překvapivý, ale přesto ve mně zamrazilo tak, jak se to může povést snad jenom Antonionimu. "Nezabíjíme se z lásky k nějaké ženě. Zabíjíme se proto, že kterákoliv láska nám odhalí naši nahotu, naši bezbrannost, naši nicotnost." Cesare Pavese v deníku Řemeslo žít.
Z této Bessonovy taškařice jsem měl pocit, jako by vypadla z výlohy krámku s kanadskými žertíky, ve kterých se tak ráda kloubí lacinost s nevkusem a naprostou zbytečností. Veškeré „nápady“ působily značně zvětrale a příběhu chybělo to, co jsem od něho svým způsobem očekával – totiž určitá míra oné pohádkovosti, dětské hravosti a fantazie, o kterou si takový námět vysloveně říká (alespoň taková, jakou jsem viděl v Arturovi a Minimojích). Množství postav proplouvá dějem zcela bez ponechání jakýchkoli trvalejších stop a to včetně hlavní představitelky, jejíž herecká topornost a neum byly místy až zarážející. Kladem snad může být relativně povedená výtvarná stránka filmu, leč ani ta v konečném důsledku nezastíní fakt, že Tajemství mumie (fuj ten název!) je film, který sotva může fungovat jako pohádka pro děti a stěží splní úlohu i jako kvalitní pohádka pro dospělé.
Autoři filmu se chytli zajímavého, divácky vděčného tématu, ale jejich pohled do duší mladých dívek jedné skandinávské náboženské menšiny zůstal kdesi na půli cesty. Dvě mladé herečky se svých rolí chytly s nesmírným elánem, ovšem jejich snaha naráží na celým filmem se linoucí (a s postupem času stále více unavující) opakující se motivy a jednání postav. Prostě mi to celé přišlo stále o jednom a tom samém. V tomto případě by méně minut bylo jistě více a sdělení mohlo být daleko silnější. Kontrast mezi dvěma odlišnými světy a mezi dvěma rozdílnými charaktery je zachycen věrně a zábavně, i když se o nic objevného nejedná. Našlo se zde několik dobrých nápadů, postřehů a zajímavého vyústění, ale to vše nedokáže zakrýt absenci něčeho originálního, zapamatovatelného a něčeho, co by ve mě vyvolalo potřebu se někdy v budoucnu ještě k filmu vrátit.
Z celé Fassbinderovy trilogie mě sice nejvíce zaujala závěrečná Lola, ale všechny snímky jsou svojí kvalitou velmi vyrovnané a plně dokládají autorův um přenášet se mezi dějinnými událostmi a vnitřním vesmírem jednotlivých postav, přičemž jednomu ani druhému není ubráno nic z jeho závažnosti a důležitosti. Velkým plusem tohoto snímku je jeho černobílá forma, která oproti výrazně barevně stylizované Lole působí daleko naléhavěji, méně hravě a s větší autenticitou přibližuje onu dobu poválečného hospodářského rozmachu. Možná dokládá i větší tragičnost snímku, tragičnost ženy, jež si uvědomí svou skutečnou a poslední životní roli, a která se bezmocně brání svému osudu až do závěrečné konfrontace, ze které mě bude mrazit asi ještě hodně dlouho.
Velice náročný film, který jsem zkrátka při svém chabém rozumu nestačil pobrat. Nepřeberné množství ryze existenciálních otázek se na mě valilo jak lavina a můj mozek se vařil. Zbytečně. Vzdal jsem to a hledal alespoň nějakou tu romantiku, když už se o ní píše v žánru. Zase nic, z romantiky ani ň. Asi je to tím, že mám o romantice dost pokřivenou představu… Zklamání se proměnilo v zoufalost a já jen tupě sledoval tupý děj, ve kterém vše potenciálně zajímavé bylo zadupáno hluboko pod zem a zakryto mohutným drnem kýčovitosti, blbosti, amatérismu, předvídatelnosti a přeslazenosti. Závěrečné titulky jsem obohatil upřímným vydechnutím a svůj odchod o pocit méněcennosti, že proč zrovna já musím patřit k těm, kteří ke své smůle podobné problémy řešit nemusí.
Po dlouhé době zase jedno velmi milé překvapení v místech, kde ho obvykle příliš nečekám. Příběh o světě, kde je všechno tak nějak jinak, místní mají do normálnosti daleko a všude čpí odér tragikomičnosti, která je vlastně v důsledku jakousi chronickou nemocí, jejíž příznaky jsou jejími nositeli chápány jako přinejmenším neškodné, místy zábavné a rozhodně ne za pozornost stojící. A je celkem jasné že cokoli, co má mozek a nohy, rychle uteče a sotva se již někdy vrátí (psem na konci filmu jsem byl opravdu dojat). Výborný film, pro děti i pro dospělé, zábavný i inteligentní a rozhodně ne tak pohádkový, jak se na první pohled může zdát.
Dechberoucí výprava po amazonské džungli, výprava syrová a autentická, plně dokládající dokumentaristické vlohy svého tvůrce. Vzpomenu-li na to, za jakých podmínek, s kým a jak dlouho Herzog tento film natáčel, nepřestanu se mu za něj asi nikdy obdivovat. Především závěr filmu byl pro mě jedním z nejsilnějších zážitků, které mi kdy filmové plátno nabídlo.
Moje komentáře
Aleksandra (2007)
Osobitý autorův pohled na válku, na vznikající i zanikající, na staré i nové, na lidi, o kterých se nemluví. Pohled mrazivý i vroucí, pohled na obyčejnost skrytou ve výjimečnosti… - nebo naopak, chcete-li. Pohled ryze intimní i otevřeně kritický, vizuálně působivý, s jedním zcela nezapomenutelným rozhovorem… Pohled krásný, prostý a podmanivý.
Baby ryazanskie (1928)
Baby ryazanskie stojí na pomezí hraného filmu a etnografického dokumentu a je asi nutno na něj z tohoto pohledu nahlížet. Zápletka vychází z venkovských dramat 19. století a je poměrně drsná, venkovský lid zde rozhodně není vykreslován nijak růžově, tak jak to činili jiní etnografičtí filmaři té doby. Z pohledu etnografa je zde ale skutečně zachyceno leccos – odívání, architektura, bydlení, obřady (např. svatba je zde prakticky od začátku až do konce), zaměstnání, rukodělné práce i sociální struktura, otázkou samozřejmě zůstává autenticita prostředí, kterou nejsem schopen posoudit. Vše ale zůstává v přísně popisné rovině, stylizace je minimální a romantizující idealizace venkova je zde nahrazena poměrně ostrou kritikou společenských a rodinných poměrů. Ve formální rovině se film drží spíše při zemi, i když mnohým scénám a hereckým výkonům rozhodně nechybí dobová expresivita. Tím nejzajímavějším na celém snímku tak pro mě zůstává onen svébytný pohled na rurální kulturu, který se (alespoň z hlediska žánru) do velké míry vymyká dobovým tendencím.
Kayitz Shel Aviya, Ha- (1988)
odpad!Léto s Aviyou mohl být relativně snesitelný film, stačilo by k tomu málo - kdyby všechny (!) postavy nebyly (vzhledem k žánru) až tak obludně šablonovitě karikované, kdyby se celý film i přes svou krátkou délku tak neskutečně netáhnul, kdyby neustálé zpomalování a zrychlování záběrů nebylo tak otravné, kdyby hudba nebyla tak zoufalá a její použití dvojnásob. Kdyby film, který měl být nejspíš exkurzem do poválečného Izraele, ve kterém se utváří první společenské vztahy a vazby s okolím, ve svém celku nevyzněl tak neskutečně ploše a bezbarvě. Kdyby, kdyby, kdyby... to aspoň nebyla taková nuda k ukousání...
Fidélité, La (2000)
Snad z žádné jiné tvorby jsem neměl tak rozporuplné pocity, jako z tvorby Andrzeje Zulawského. Některé jeho filmy mě nadchly, emočně roztrhaly, výtvarně okouzlily (L‘important c'est d'aimer, Trzecia część nocy, Szamanka), jiné mi naopak přišly nepochopitelně ploché, prázdné a nudné (Diabel, L’amour braque). Ovšem každý z jeho filmů s sebou nese něco neopakovatelného a La fidelité není výjimkou. Ten je možná na první pohled až nezvykle pohodový, civilní a místy až přehnaně sentimentální (za což může v jisté míře i použitá hudba, diametrálně odlišná od té, jež Zulawski používal v dřívějších snímcích, zejména z 80. let). Přes svojí dlouhou stopáž však nenudí a ponechává diváka unášet se osudy postav, ve kterých je ale místy obtížné se vyznat a pochopit jejich motivaci. La fidelité mě nezasáhlo, zůstává pro mě emočně chladným filmem, navíc až příliš opakujícím již dříve použité nápady a motivy. Přesto mohu film doporučit, ale spíše jako pověstnou tečku za Zulawského tvorbou, kterou považuji za jednu z nejzajímavějších a nejoriginálnějších v rámci evropské kinematografie.
Hlad (1966)
Hamsun přes kopírák. Kdybych knižní předlohu neznal, nejspíš bych neváhal s maximálním hodnocením. Film je totiž krásný. Obrazy jsou působivé a berou dech. Herectví Oscarssona i dalších přesvědčivé, atmosféra mrazivá. Bohužel celý snímek je až příliš doslovnou kopií literární předlohy, bez výraznějšího vlastního autorského vkladu, je to dokonale opsaná kniha na filmovém plátně. Myslím, že i po sedmdesáti letech od uvedení knihy bylo možné sdělit něco více a Hamsunovo sdělení něčím zpestřit a obohatit. Chybělo mi to tam. Hodně.
Act of God (TV film) (1980)
S notnou dávkou suchého britského humoru vyprávěné skutečné příběhy, ve kterých se dozvíte jaké to je, když do vás udeří blesk. Greenaway zde použil některé stylizační vizuální prvky, které se objevily i v pozdějších autorových filmech a jak svojí formou tak i způsobem vyprávění se tento výrazně neliší od předchozích krátkých filmů, nejvíce asi připomene snímek Windows. Stejně jako on je i Act of God zábavný, poučný a nezaměnitelný.
Ladič pian zemětřesení (2005)
Filmy bratří Quayů vynikají tajuplnou, zvláštní atmosférou, melancholií i tíživostí, často podkreslenou drásavou hudbou, jež dodává jejich živým obrazům nezapomenutelné kouzlo, natolik specifické, že si je nejspíš s ničím jiným nespletete. Jenom se nemohu zbavit pocitu, že ty krátké jim jdou lépe od ruky a ono kouzlo v nich na mě daleko více zapůsobí. Zde jako by téměř vyprchalo... Celý film mě přišel až příliš chladný, odtažitý a neschopný mluvit i jinak než svou působivou obrazností. Obrazový perfekcionismus jako by pohltil vše ostatní, zejména všechny postavy, které jsem nebyl schopen vnímat jinak, než jen jako němou součást tohoto neživého obrazu. Tentokrát jsme si prostě nerozuměli - snad příště, až se opět vdechne život mrtvým loutkám a nikoli naopak.
Katalin Varga (2009)
Katalin Varga mohlo být zajímavé komorní road-movie, jemuž bych nemohl upřít dobrý nápad a divácky atraktivní prostředí, jenže… – film zcela selhává právě tam, kde měl být nejsilnější a nejvíce na diváka zapůsobit – v uvěřitelnosti a sociální naléhavosti tragických osudů hlavních postav. Jejich chování, jednání, přemýšlení a mluvení je natolik prázdné, stereotypní, šablonovité a neskutečně povrchní, že je celá tragická linka rázem zcela ztrapněna a zesměšněna a zbytečná brutalita a samoúčelnost násilných scén budí k hrdince daleko více antipatie než soucítění s její neutěšenou sociální situací. O ní samotné nám film také neřekne prakticky nic, kromě nezbytného (v tomto případě) „kam a za kým“, všechny dialogy jsou zde tak nějak z musu a jsou naprosto o ničem – místo nich se raději kocháme krajinkou jak na školním výletě… Z místa na místo, bez emocí a bez citu – a tudíž, v tomto případě, i naprosto zbytečně.
Ostrov (2005)
odpad!Akční trhák zabalený do líbivého, rádoby odvážného a hlubokého tématického kabátku, ve svém nitru však zcela sterilní, nezajímavý a šablonovitý jako většina podobné produkce. Je to pořád stejné, pořád dokola - hra na důležitost, aktuálnost, vznešené výroky typu „válka je byznys“, láska až za hrob, laciné morální poselství (či spíše jen pokus o něj) a dokonale kýčovitý happyend, který to celé korunoval jen na další tuctový a velmi těžce snesitelný blábol, který je ke všemu ještě tak předvídatelný a nudný, až to hezké není.
Felidae (1994)
Coby milovník všeho mňoukajícího tvorstva jsem poněkud váhal, zda-li bude film plný surových kočkovražd pro mě tou vhodnou volbou, ale nakonec jsem byl mile potěšen – ani ne tolik samotnou animací, jako spíše neotřelým detektivním příběhem, ve kterém se na pozadí kočičího života odráží to lidské – lidské 20. století, které zde máme jako na dlani, s tím nejhorším, co tato doba přinesla. Myslím, že ne náhodou film vznikl právě v Německu…
Once (2006)
odpad!Citově i myšlenkově naprosto sterilní osmdesátiminutový amatérský videoklip bez špetky či náznaku jakékoli invence, vkusu či vypravěčského a hereckého umu. Tvůrčí prázdnota v tom nejodpudivějším podání. Kyselá jednohubka na jedno vyplivnutí. Nebo jak chcete... Pro mě bylo i jednou příliš.
Východní proud (2010)
Ne že bych to nečekal, nebo že bych se snad úplně lekl, ale Bartasův přemet o 180° a natočení východoevropské gangsterky plné děje, zvratů, sexu a násilí vnímám jako velký krok vedle. Mě to prostě nesedlo, místy nudilo a hlavně ani nezajímalo, filmů se stejným či podobným sdělením se již natočila celá řada. Formálně taky žádná sláva, veškerá poezie a atmosféra předchozí tvorby je tatam stejně jako krásné oči Jekatěriny Golubevy... Pro mě osobně je Indigene d’Eurasie jen další z mnoha průměrných filmů a po delší době i opravdu velkým zklamáním. 2,5.
Čtyři dobrodružství Reinette a Mirabelle (1987)
Brilantní komediální hříčka a francouzská nová vlna ve své nejčistší podobě. Rohmer opět rozehrává vztahovou partii ve svém nezaměnitelném stylu a ve čtyřech na sebe navazujících povídkách postupně nechává vyplynout na povrch zcela rozdílné životní postoje dvou dívek a to jak v rovině čistě osobní tak v rovině společenské. Povedlo se mu to na výbornou a výsledkem je okouzlující, vtipný a vkusný film s několika nezapomenutelnými momenty a s podmanivou Mirabelle, kterou z hlavy asi jen tak nevyženu... ps: a docela by mě zajímalo, kde je těch "příliš mnoho negativních stránek", distributore...
Eloïse (2009)
Snímek, který je od počátku až do konce plný formálních i obsahových klišé a to, co bylo již jinde tolikrát řečeno a ukázáno, je zde normou zabalenou do líbivého, kýčovitého kabátku zasazeného do předvídatelného děje, ve kterém se ústřední motiv láska vs. předsudky prezentuje snad tím nejvíce obyčejným a ohraným způsobem, jakým to jen bylo možné. Celé je to opravdu únavné a naprosto nezábavné a rozhodně zde nehodlám rozhazovat hvězdičky jenom kvůli několika hezkým ksichtíkům a odhaleným bradavkám.
Na mamuta! (2010)
Ne. Tentokrát prostě ne. Navnaděn a natěšen po předchozím „akčním filmu 21. století“ byl pro mě Mamut příslibem další vkusně neotřelé zábavy s přídavkem poměrně lákavého hereckého obsazení (nakonec ani Depardieu ani Adjani, ale Miss Ming!). A mám pocit, že autoři tentokrát na herce vsadili až příliš. Sebelepší herecký výkon ale nenahradí absenci silného příběhu, lacinost sdělení, zbytečnost prázdných a prvoplánových scén, sentimentální romantiku, která těmto pánům nesedí ani když z ní teče krev. Společenské kritično zde na mě působilo spíše už jako opakovaný vtip a závěrečné „miluji tě“ na výsledném dojmu taky zrovna moc nepřidalo. Kervern s Delépinem už dokázali, že umí točit lepší filmy. Mnohem lepší.
Tempest, The (1979)
Podobně jako ve svém filmu Peter Greenaway, dokázal Derek Jarman velmi osobitě a působivě převést na plátno Shakespearovu předlohu, jejíž znalost je, si myslím, v tomto případě nezbytností. Osobitost Jarmanova pojetí spočívá zejména ve formální rovině snímku, v síle jednotlivých obrazů a celkového výtvarného řešení a také v notné dávce symboliky, atmosférického erotična a nevyřčené touhy, jako je tomu např. ve vztahu Prospera a Ariela. Snímek se po stránce dějové poměrně věrně drží své předlohy, ale po stránce interpretační je (troufám si říci typicky) v mnohých ohledech diskutabilní, tajemný a nabízející více možností pohledu a vnímání (koneckonců stejně jako samotná Shakespearova hra). A záleží už zde jen na divákovi, nakolik je to kladem či záporem.
Fallout: Nuka Break (2011)
Lze snad něco takového hodnotit objektivně?? Film, ze kterého sálá nadšení a láska ke hře a je plný milých a sympatických detailů, které milovníci hry prostě musí ocenit. Jo, kde jsou ty časy mé závislosti na Nuka Cole...
Vyloženě rodinná historie (TV film) (1969)
Mnozí zde píší, že tento film (hra) je kritikou totalitního systému – v určité míře jistě ano, ale tento pohled je sám o sobě velmi zjednodušující a povrchní. Myslím, že se zde jedná o hlubší problém a že byla položena mnohem závažnější otázka. Ta se netýká v prvé řadě despotismu jako takového, ale daleko více těch, kteří jsou jeho oběťmi a zároveň nositeli – a to jsou zde všichni. „Ti dole“ – jejich mentalita, která nedovoluje připustit jiný systém správy než přísnou hierarchii a despocii vyvolených – to je to jediné co masy „znají“, jakýsi matematický vzorec, který jako jediný jsou schopny přijmout. A právě z toho plyne i charakter většiny (?) tzv. revolucí – revolucí pouze formálních a nesystémových, které vždy vedou k ustavení pouze jiné formy despotismu (nebo té samé s jinými figurkami). A je to právě příčina tohoto stavu, která je zde terčem kritiky – nikoli prvoplánově komunistický režim, jak se nám zde snaží mnozí namluvit.
Puškvorec (2009)
Síla tohoto snímku spočívá jak v jeho jednoduchosti a upřímnosti, tak především v autorově umu zručně skloubit svět literární fikce a svět tíživé reality a při vyprávění o smrti blízkého nepůsobit příliš pateticky a kýčovitě, což umí také jen málokdo. Rozhodně na mě nic nepůsobilo zbytečným či snad rušivým dojmem – vše do sebe perfektně zapadá a má zde své místo. Film ve mně zanechal opravdu velmi silné pocity, stejně jako síla prostého sdělení, které Wajda s Jandou řekli tak upřímně a bez obalu, jak jen to bylo možné. Life turns to death so easily… Velmi silné čtyři.
Andrej Rublev (1969)
Epizody z života ruského umělce zde tvoří působivou mozaiku a jsou i bezesporu komplexním obrazem ruských dějin, ruského národa a víry. Nezapomenutelné poetické, lyrické scény, vpád Tatarů, Rublevova tvorba, putování, lití zvonu – to vše tvoří nesmírně působivý filmový epos - se vší svou komorností, pokorou k víře a k umění a zároveň majestátností a precizností v každém detailu.
Contes immoraux (1974)
Sex stokrát jinak, aneb dost omezené představy o „nemravnosti“ váženého pana Borowczyka. Ten nám zde nepředkládá nic, co by nevybočovalo z představ dobových (i současných) mravokárců a společnosti, která už přece dávno ví, kdy ve vhodnou chvíli říct „fuj, to se přece nedělá!“. V mých očích tím autor spadává do hluboké propasti konformity, ve které jde veškerá realita stranou a je zjednodušena na úroveň vulgární propagandy. Veškeré jeho pokusy o erotickou estetiku vyznívají dost lacině a směšně (nejvíce asi v povídce „Tereza filozof“), o jiné formální kvalitě radši ani nemluvě, stylizace připomínající pozdního Pasoliniho je více urážkou než poctou. Jediným, alespoň trochu zajímavým a vkusným momentem tak zůstává povídka o hraběnce Bathory, kvůli níž si tento počin tu jednu hvězdičku nakonec přeci jen zaslouží.
Shilde (1988)
Holky v kazašských vesnicích se balí zásadně v kině a když nejsou peníze, musí se jít na lup. Jenže kolchozníkům se krást nemá a kluci dopadli tak jak dopadli. Malý milý film.
Vecher nakanune Ivana Kupala (1968)
Večer před Svatým Janem či Večer Ivana Kupala (pozn. oslavy letního slunovratu slaveny dodnes v některých oblastech Polska, Ruska a Ukrajiny) je pozoruhodný film, velmi náročný na sledování, kterému se bez znalosti oněch ukrajinských legend místy velmi těžko rozumí. Snímek se line ve výrazné lyricko-symbolické rovině s prvky mystična a fantaskna, na jejímž pozadí se odehrává klasický příběh o nešťastné lásce zakomponovaný do působivých obrazových kompozic. Iljenko nezapřel svoji spolupráci se Sergejem Paradžanovem, jehož dílo tento film v mnoha ohledech velmi připomíná.
Výkřik (1957)
Rané Antonioniho filmy, v nichž jsou ještě výrazně cítit stopy odeznívajícího neorealismu, jsou možná trochu neprávem opomíjeny, leč z pohledu Antonioniho tvorby se nesou na společné vlně snazší uchopitelnosti, jsou znatelně civilnější a přístupnější, než snímky z pozdější režisérovy tvorby. Ale již zde je znát vliv scénáristy Elia Bartoliniho, který s Antonionim spolupracoval na jeho pozdější „tetralogii citů“, k níž by se Výkřik mohl v nemálo ohledech přiřadit také. Antonioni umístil svůj film do poválečné severní Itálie, jejíž atmosféra, jejíž nezaměnitelný genius loci vkusně koresponduje s vnitřními pocity, bezútěšností a tragickou poutí hlavního hrdiny, jejíž konec sice nebyl nijak překvapivý, ale přesto ve mně zamrazilo tak, jak se to může povést snad jenom Antonionimu. "Nezabíjíme se z lásky k nějaké ženě. Zabíjíme se proto, že kterákoliv láska nám odhalí naši nahotu, naši bezbrannost, naši nicotnost." Cesare Pavese v deníku Řemeslo žít.
Tajemství mumie (2010)
Z této Bessonovy taškařice jsem měl pocit, jako by vypadla z výlohy krámku s kanadskými žertíky, ve kterých se tak ráda kloubí lacinost s nevkusem a naprostou zbytečností. Veškeré „nápady“ působily značně zvětrale a příběhu chybělo to, co jsem od něho svým způsobem očekával – totiž určitá míra oné pohádkovosti, dětské hravosti a fantazie, o kterou si takový námět vysloveně říká (alespoň taková, jakou jsem viděl v Arturovi a Minimojích). Množství postav proplouvá dějem zcela bez ponechání jakýchkoli trvalejších stop a to včetně hlavní představitelky, jejíž herecká topornost a neum byly místy až zarážející. Kladem snad může být relativně povedená výtvarná stránka filmu, leč ani ta v konečném důsledku nezastíní fakt, že Tajemství mumie (fuj ten název!) je film, který sotva může fungovat jako pohádka pro děti a stěží splní úlohu i jako kvalitní pohádka pro dospělé.
Zakázané ovoce (2009)
Autoři filmu se chytli zajímavého, divácky vděčného tématu, ale jejich pohled do duší mladých dívek jedné skandinávské náboženské menšiny zůstal kdesi na půli cesty. Dvě mladé herečky se svých rolí chytly s nesmírným elánem, ovšem jejich snaha naráží na celým filmem se linoucí (a s postupem času stále více unavující) opakující se motivy a jednání postav. Prostě mi to celé přišlo stále o jednom a tom samém. V tomto případě by méně minut bylo jistě více a sdělení mohlo být daleko silnější. Kontrast mezi dvěma odlišnými světy a mezi dvěma rozdílnými charaktery je zachycen věrně a zábavně, i když se o nic objevného nejedná. Našlo se zde několik dobrých nápadů, postřehů a zajímavého vyústění, ale to vše nedokáže zakrýt absenci něčeho originálního, zapamatovatelného a něčeho, co by ve mě vyvolalo potřebu se někdy v budoucnu ještě k filmu vrátit.
Touha Veroniky Vossové (1982)
Z celé Fassbinderovy trilogie mě sice nejvíce zaujala závěrečná Lola, ale všechny snímky jsou svojí kvalitou velmi vyrovnané a plně dokládají autorův um přenášet se mezi dějinnými událostmi a vnitřním vesmírem jednotlivých postav, přičemž jednomu ani druhému není ubráno nic z jeho závažnosti a důležitosti. Velkým plusem tohoto snímku je jeho černobílá forma, která oproti výrazně barevně stylizované Lole působí daleko naléhavěji, méně hravě a s větší autenticitou přibližuje onu dobu poválečného hospodářského rozmachu. Možná dokládá i větší tragičnost snímku, tragičnost ženy, jež si uvědomí svou skutečnou a poslední životní roli, a která se bezmocně brání svému osudu až do závěrečné konfrontace, ze které mě bude mrazit asi ještě hodně dlouho.
Prázdniny (2006)
odpad!Velice náročný film, který jsem zkrátka při svém chabém rozumu nestačil pobrat. Nepřeberné množství ryze existenciálních otázek se na mě valilo jak lavina a můj mozek se vařil. Zbytečně. Vzdal jsem to a hledal alespoň nějakou tu romantiku, když už se o ní píše v žánru. Zase nic, z romantiky ani ň. Asi je to tím, že mám o romantice dost pokřivenou představu… Zklamání se proměnilo v zoufalost a já jen tupě sledoval tupý děj, ve kterém vše potenciálně zajímavé bylo zadupáno hluboko pod zem a zakryto mohutným drnem kýčovitosti, blbosti, amatérismu, předvídatelnosti a přeslazenosti. Závěrečné titulky jsem obohatil upřímným vydechnutím a svůj odchod o pocit méněcennosti, že proč zrovna já musím patřit k těm, kteří ke své smůle podobné problémy řešit nemusí.
Dům U Zlatého úsvitu (TV film) (2009)
Po dlouhé době zase jedno velmi milé překvapení v místech, kde ho obvykle příliš nečekám. Příběh o světě, kde je všechno tak nějak jinak, místní mají do normálnosti daleko a všude čpí odér tragikomičnosti, která je vlastně v důsledku jakousi chronickou nemocí, jejíž příznaky jsou jejími nositeli chápány jako přinejmenším neškodné, místy zábavné a rozhodně ne za pozornost stojící. A je celkem jasné že cokoli, co má mozek a nohy, rychle uteče a sotva se již někdy vrátí (psem na konci filmu jsem byl opravdu dojat). Výborný film, pro děti i pro dospělé, zábavný i inteligentní a rozhodně ne tak pohádkový, jak se na první pohled může zdát.
Fitzcarraldo (1982)
Dechberoucí výprava po amazonské džungli, výprava syrová a autentická, plně dokládající dokumentaristické vlohy svého tvůrce. Vzpomenu-li na to, za jakých podmínek, s kým a jak dlouho Herzog tento film natáčel, nepřestanu se mu za něj asi nikdy obdivovat. Především závěr filmu byl pro mě jedním z nejsilnějších zážitků, které mi kdy filmové plátno nabídlo.