Rattlehead

Můj nejzamilovanější film na věky věků !! Mám z něho husí kůži, i když ho vidím třeba podesáté.

Jeden z mých nejzamilovanějších filmů. Patří do mé "Svaté Trojice" Hitchcockových snímků (spolu se "Psychem" a "Marnie"). Už úvodní titulky se záhadnou ženskou tváří s následnými spirálovitými kresbami "za jejím okem" jsou úžasné. Vertigo je nejromantičtější film všech dob. Pojednává o hledání ideální ženy, která ovšem neexistuje. Záběry jsou zde úžasné, často působí snovým dojmem, někdy dokonce až pohádkovým. Kim Novaková zde předvádí jeden z nejúžasnějších ženských hereckých výkonů všech dob. Její postava mě naprosto fascinuje. Stejně jako celý tento skvost.

Pro mě jeden z nejlepších filmů všech dob. Skvost. Jen málo snímků na mě zapůsobilo tak jako Marnie. Mohu si ji pouštět stále dokola, a vždy jsem stejně nadšený a mám z ní husí kůži. Silných scén je tu opravdu hodně. Vezměme například krásnou jízdu kamery ve scéně večírku, na kterém Mark představuje ve svém domě svoji ženu. Nic zvláštního se neděje, ale plynulá jízda kamery vytváří napětí, stav, kdy cítíme, že se něco stane. A v tom přichází pan Strutt, jeden z okradených. V každém jiném filmu by tento záběr vynikal, ale v Marnie poněkud zapadá. Proč ? Protože přímo navazuje na úžasnou scénu hry volných asociací. Dvě esa vytažená z rukávu během jedné minuty. To už je opravdu silný kalibr. A co další silné scény ? První návštěva Marnie u její matky (úžasné vykreslení postav a hlavního motivu na malé ploše. Vidíme, jak Marnie touží po lásce své matky, ta je k ní ale odtažitá. Přitom se ale láskyplně stará o cizí holčičku. Proč ?) Scéna krádeže, kdy vidíme v pravé části obrazovky Marnie a v levé pomalu se blížící uklízečku. (typická hitchcockovská scéna napětí, zde navíc beze střihu, obě postavy vidíme v jednom záběru) Scéna prvního polibku Marnie a Marka. (jeden z nejkrásnějších filmových polibků vůbec) A pak samozřejmě grandiózní finále. Zkrátka dost dobrých důvodů, proč mám tento film mezi svými nejoblíbenějšími. A vůbec nechápu, proč je tak přehlížený. Já ho jednoznačně řadím mezi nejlepší Hitchcocky vůbec (spolu s Psychem a Vertigem). Jinak vřele doporučuji dvacetistránkový rozbor Robina Wooda v jeho knize o Alfredu Hitchcockovi.

Jeden z mých milovaných filmů a doslova maják filmových dějin. Snímek, o kterém se dají psát celé bakalářské práce. Silných scén je tu tolik, že se je ani nebudu snažit vypisovat, neboť bych musel popsat celý film od začátku až do konce. Vypilovaný scénář, krásná kamera, skvělí herci a nad tím vším samozřejmě Mistr Bergman. Líbí se mi, jak je snímek vyrovnaný - v tom smyslu, že je jednak ponurý (krajina devastovaná morem), ale zároveň i optimistický (scéna s jahodami a mlékem; mladá herecká rodina, která přežije). Je v něm hodně filozofování, ale i humor a láska. Je v něm přítomen Bůh i Ďábel.

Naprosto parádní přehlídka surrealistického humoru, situací a snů. Ani nevím, kterou ze scén bych zde měl přednostně vyjmenovat, všechny jsou naprosto báječné. Ve své knize pamětí Luis Buňuel vzpomíná : "Už jsem řekl, jak mne přitahují jednání a slova, která se opakují. Hledali jsme záminku k opakujícímu se jednání, když nám Silberman (producent filmu) vylíčil, co se právě stalo. Pozval hosty na večeři, řekněme v úterý, zapomněl o tom říci své ženě, i na to, že má téhož dne večeři mimo domov. Pozvaní přišli k deváté hodině, obtěžkáni květinami. Silberman není doma. Najdou jeho ženu v županu, nic neví, je po večeři a chystá se do postele. Tato historka se stala úvodní scénou filmu. Zbývalo jen pokračovat, představit si různé situace, kdy by například, aniž by příliš utrpěla pravděpodobnost, skupina přátel chtěla povečeřet, a nemohla toho dosáhnout."

V tomhle filmu je něco magického, něco, co slovy ani nejde vyjádřit. Pokud se J. P. Léaud v "Americké noci" ptá, zda mají ženy kouzelnou moc, pak prostřednictvím "Hebké kůže" nám Francois Truffaut a Francoise Dorléac dávají jednoznačnou odpověď - ano, mají!

Z knihy Antonína Límana Mistři japonského filmu : Na rozdíl od většiny světových kultur existuje v japonské kultuře koncept "krásné smrti". Celkový postoj ke smrti je u starých Japonců jiný než v křesťanské kultuře. Známá je například kaligrafie zenového mnicha Hakuina, na které je velkým znakem napsáno "Smrt" a pak menšími "Ten, kdo sem nahlédne, je opravdu osvícený muž." Život a smrt nejsou protiklady a člověk by si realitu smrti měl jasně uvědomit, nikoliv ji z vědomí vyhánět. Nelze si představit krásnější smrt než tu Watanebeho. Jako blažené dítě sedí na houpačce a v čerstvě napadlém bílém sněhu spočívá v náručí všeobjímající matky přírody. Policista, zřejmě poslední člověk, který ho viděl naživu, a přišel se poklonit jeho památce na tryznu, říká : "Možná že jsem měl něco udělat, jednat s ním jako s opilým, a tohle se nemuselo stát, ale když on vypadal tak šťastně". Watanabe se houpe na dětské houpačce ve svém parku a znovu zpívá píseň "Život je tak krátký", tentokrát s hlubokým pocitem štěstí, že on svůj život naplnil. Ano, život je strašně krátký, ale on na jeho konci opravdu udělal, co mohl.

Jeden z mých nejoblíbenějších hollywoodských filmů. Kdykoliv ho vidím, mám z něho takový krásný, hřejivý pocit. Opravdu nemá slabé místo, ovšem člověk ho musí vidět vícekrát, aby ho plně docenil. Nádhera !

Ten samý případ jako "Jáchym". Naprosto skvostný scénář (ze kterého můžete citovat až do smrti) a dokonalé herecké obsazení. Součást našeho národního kulturního dědictví.

Nikdy nepřestanu žasnout nad tím, k jaké dokonalosti je vypilován scénář k tomuto filmu. Úžasné, bez slabšího místa a po zásluze naprostá klasika.