Jsem programátor a milovník filmu se zvláštní náklonností ke všemu, co má tendenci být:

1) černobílé;
2) staré;
3) české;
4) hudební;
5) nevážné zejména vůči sobě;
6) nekonvenční;
7) na řemeslo nekašlající.

Při splnění alespoň dvou z těchto podmínek si spokojeně mrmlám a čím víc je jich splněno, tím je mé mrmlání spokojenější.

Na svůj první film si (na rozdíl od Thomase) pamatuji. Byla to groteska "Chaplin spravuje zuby" - pacient tam na křesle projel stropem, já začal brečet a museli jsme jít domů. Byl to první a poslední film, ze kterého jsem odešel. Od té doby už se tak nelekám. Aspoň většinou. Naopak, averze vůči slapsticku se přetavila v náklonnost.
Abych byl u filmu spokojený, nepotřebuji spousty výbuchů a ukopnutých hlav generovaných počítačem. Stačí mi, když ti na plátně dělají něco, čemu se dá věřit. Ale ukopnuté hlavy generované počítačem taky nejsou k zahození - jenom mít důvod, proč tam mají být.