Flakotaso

Úvodní slovo (předpokládám, že přímo Abrahamovo) mě dojalo na pět hvězd. Odessa tries to communicate the reality of how a film co-operative can reach out to people. Odessa has reached out to many. It´s succeeded in producing good films. Most films portray reality by exploiting its economic, cultural and political aspects. Odessa´s Report to Mother fulfils the ideal of film as a medium of art. It shows how the appreciation of art can be distilled through the production of good films. We must develop film co-operatives by making and screening more films. We must help each other sincerely by creating new standards of social awareness. Tomu říkám manifest, ne nějaká NČI, ze které leze jenom lidovkář Holý nebo poloholá Hanka Vagnerová.

Velká spanice aneb jak shnít zaživa pod sladkým dohledem nymfy.

Vůbec nechápu ten všeobecný divácký hejt. Tohle je nejlepší Soderbergh minimálně za posledních patnáct let - film, jaký by mohl natočit Allen, kdyby si našel novou dvacetiletou holku a postavy v jeho filmech přestaly nosit staromódní saka a obnošené chlupaté roláky. Celé to skvěle funguje na principu intermezza s tím, že pro každou z postav je intermezzem něco jiného a nakonec celá "voyage" je pouze jedním velkým intermezzem hlavní hrdinky na cestě k "překonání svých uměleckých limitů", což se nakonec podaří (ale ani ona netuší za jakou cenu), ale stejně jako její nejlepší román to opět nikdo nepochopí a povolaní mluví s despektem jenom o jakémsi "experimentu". Je to mnohem chytřejší film, než se zdá a rozhodně nejenom díky množství narážek na fungování a priority současné společnosti, která netouží po hodnotách a po změně, ale po sequelech důvěrně známého, ať už v umění, politice nebo osobních životech. Herecky také obdivuhodně vyladěné, Streep si oproti očekávání vůbec nekrade show pro sebe, ale její poměrně umírněný výkon a Soderberghovo pozorné řazení scén dává vyniknout i Wiest a Bergen, "zapomenutým" hvězdám. Pátá hvězda za skvělý a padnoucí soundtrack, Newman mě takovým svěžím, lehkým jazzem hodně překvapil.

Film s tak dokonale "ukázněně frenetickým" rytmem, že člověk skoro zapomíná dýchat, aby mu neunikl určitý podstatný detail, gesto, tón vyřčené věty nebo souvislost mezi záběry, dělenými nečekanými a přitom sametově hladkými střihy. Střídání vypravěčských hledisek snad nikde nebylo zvládnuto s takovou průrazností, ztrouchnivělého Rašómona nevyjímaje. Lze promítat ve smyčce všem, kdo mají v rukách moc a nebojí se ji zneužít, dokud se jim nerozsvítí v egem nabobtnalých hlavách. "Ismerem. Nem ismerem."

Berthold Hoffmann, význačný správce svého biogenetického statku, se stane nepravým mužem v nepravé situaci. Stav věcí je ale vždy složitější, než se může zdát, ačkoli mnozí rádi tvrdí opak a když se navíc Kopf odpojí od Körper und beginnt alleine zu denken, může se v ní objevit i Messer. Je až k nevíře, že film, vyjadřující se k tolika tématům a zároveň s nimi polemizující, podmíněně i nepodmíněně dobou, zůstává přesto v závěru brutálně úderný ve svém vyznění. Dopomáhá k tomu mimo neméně skvělých stylistických kvalit i dokonalé rozvržení vedlejších postav po šachovnici, nad kterou sedí, ostatně jako vždy, stát.

Výtečně zrežírované, absolutně osekaný styl sedí dokonale (hlavní stylistický prostředek je přerámování). Jinak je to podle mého názoru záměrná ne-komedie. Stačí si představit, jak by se u toho člověk lámal smíchy, kdyby to napsal a natočil třeba Porumboiu a proč to takové není. A Sammartini v úvodních titulcích!

Film, který obsahuje jednu z nejlepších scén všech dob.

Solo Sunny je po všech stránkách tak výtečný film, až je to k nevíře, vzhledem k jeho (ne)známosti. Konrada Wolfa mimo Německo asi také moc lidí nezná, ale tohle je tak dobré, že to bez problému dorovnává i ty nejlepší věci od Fassbindera (ne, že by zde bylo kromě jazyka, doby vzniku a soustředění na jedince mnoho společného). Po formální stránce je to neuvěřitelně dynamické a progresivní, kupodivu tady vidím základy stylu režisérů typu Tykwera, zhušťujících děj, sled scén a jednotlivé momenty filmu rychlým střihem, pohybem kamery a variabilní prací se zvukem. Obrovské překvapení, erste klasse.

První film méně známého gruzínského režiséra je dílem vskutku unikátním, jelikož Rekviašvili zde známé a mnohokrát parafrázované kafkovské téma pomocí různorodých prostředků dokázal ozvláštnit natolik, až vznikl zcela nový, jinde neviděný tvar. Gruzínská kronika vypráví o petrohradském studentovi, navrátivším se do rodné vísky a o jeho snaze zachránit nedotčené lesy, ve kterých vesnice leží. Odpor úředního aparátu, dlouhé zámlky vyplněné pouze zvuky přírody, úsečné repliky, neustále prostorem proplouvající kamera, tvořící překrásné kompozice a odosobněné strohé herectví – to všechno vytváří velmi tajemnou a zneklidňující atmosféru, jejíž sugestivita nebyla planá, jak se ukáže v poslední třetině filmu. Tehdy je až téměř děsivým způsobem zobrazen vztah jednotlivce a moci, ať už je jejím představitelem cokoliv. Hrdina Niko je nejenom zabit, ale doslova zmizí z povrchu zemského.

Není to nic revolučního a v dnešní době už ani zvláště kontroverzního, ale proč by taky mělo být? Pořád je to jenom klasická "amour fou", viděná milionkrát v jiných, nejen francouzských filmech, takže hledat tady mermomocí cosi echt nového a šokujícího, jenom protože vyhajpovaný Noé, je nesmysl. Love se dá hodnotit v podstatě pouze v rámci Noého vlastního, v realitě neukotveného světa, kde svítí jenom rudé světlo a stříhá se výhradně poskočnými střihy - v rámci tohoto světa je to jeho jasně nejlepší, nejucelenější a nejzábavnější film, kde si konečně všechno sedlo na to správné místo. A i kdyby nebyl, tak už jen estetické kvality Aomi Muyock a geniální využití skladby Maggot Brain od Funkadelic to posunují mnohem výše, než většinu letošní festivalové tvorby.