Flakotaso

Eliza Petkova se sice snaží, aby její dílo na povrchu vypadalo jako hrdý zástupce berlínské školy, ale od první do poslední vteřiny filmu bohužel objevuje už dávno objevené a lépe provedené. Tematický kříženec Teorémy a Köhlerova zásadního stücku subžánru "letní nuda ve vile" jménem Bungalow, se pokouší budovat jakousi tenzi pomocí velmi banálních a průhledných postupů, které začnou být po čase až iritující svou úpornou snahou hnát diváka na značku, aniž by si tvůrce uvědomoval, že divák už ono označené místo dávno nahořkle sleduje z povzdálí. Tajemství ve filmu opravdu nelze vytvořit tím, že hybatelka děje u večeře pronese cosi o absenci vlastní minulosti a stejná postava se nestane zajímavější, uvěřitelnější či přitažlivější, když i při obyčejné chůzi neustále točí rameny a vůbec každý její pohyb nebo čin je nepříjemně afektovaný. Drama o třech postavách, které s postavami vůbec neumí pracovat, jelikož jakékoliv malé i větší účtování ve vzájemných vztazích je bolestně předvídatelné, si tak musí pomáhat otravnými a nicneřešícími elipsami, mezery jsou pak na oplátku nahrazovány výplňovými scénami, obsahujícími nejčastěji nemastně provedený a finesu postrádající symbolismus nebo zprofanované nástřihy na hlasitou diegetickou hudbu.

Zajímalo by mě, proč tenhle festivalový a kritický oblíbenec s filmografií plnou osmdesátiminutových děl považoval za dobrý nápad kopírování stylu Strauba a Huillet? Asi proto, že on nebo jeho producenti v klidu seženou prostředky i na něco takového. Dopadlo to jako unylý trapas ve vysoké či nízké trávě s rádoby oduševnělými, přitom tragicky napsanými i odehranými dialogy (kterými se podle svých slov snažil napodobit Roberta Walsera, haha), formální vychytávkou v podobě umaštěného filtru kamery (ale v každém záběru jinak, nápad hodný génia, který právě sežral kamion máslového popcornu) a bídnými kostýmy. Doufám, že štáb aspoň pochytal nějaké klíšťata za to, že jsem musel hodinu sledovat jejich zcela neinspirativní výtvor.

Typický příklad festivalového povyku pro nic. Transgresivní je tady možná tak vytékání mazutu ze všech možných tělesných otvorů (nebo pozérské lámání už tak zobákovitého nosu), jinak se ale jedná až o trochu smutně konvenční film, který se tváří provokativně a přitom se téměř polovinu stopáže uchyluje do pohodlného, imaginaci zcela postrádajícího přístřeší pohádkových příběhů o ženách, vydávajících se za muže a průběžně řešících problémy s tím spojené. Proti srsti mi byla také vnitřní nekoherence filmu, týkající se mimo jiné hlavní hrdinky, která si v první části razí cestu světem jako nasrané beranidlo vraždící na potkání, aby se z ní lusknutím prstů stal ustrašený hošík, šokovaný při pohledu na omdlévající babku, přičemž ani jedna z extrémních poloh není opodstatněná. Je docela zvláštní, že se tento proces dá jednoduše interpretovat jako antifeministické poselství o ženě, která mužsky fetišistickým vztahem se Strojem počne svou cestu k sebedestrukci tím, že navzdory své tvrdosti nezvládá čistě mužskou roli. Což bych zrovna od oceňovaného filmu z roku 2021 nečekal. Za tuto interpretační otevřenost, výborného Lindona a mnoho otevřených záběrů na zadek Agathe Rousselle přidávám jednu hvězdu.

Bucket přetékající zpěněným klišé, který neobsahuje snad ani jedinou scénu s nápadem. Zajímavostí je možná to, že scenárista Kevin A. Rice podle všeho nenávidí Becketta, a proto po něm pojmenoval nejen film, ale zejména hloupého hlavního hrdinu, aby bylo středoškolskému komplexu učiněno zadost. Avšak líbilo se mi, že řečtí herci očividně rychle pochopili, že se účastní natáčení čistého béčka a přizpůsobili tomu své herecké polohy, takže hodný lovec se o našeho hrdinu stará doslova s mateřskou něžností, zatímco "bad cop" neváhá projevovat svůj sadismus i ve vlaku plném cestujících.

V konečném účtu je nejmíň LUCKY ten, kdo se rozhodne tento "malý horor s přesahem" dosledovat do konce i po první trapné scéně údajného přepadení, která smrdí Whanellovým neviditelným arcidílem feministického hororu až za prosklenou terasu. Poznávací znamení: kuchyňský nůž s co největší čepelí a Predátor tak univerzální, že nemluví a nemá tvář. Jednu hvězdu dávám za dojemnou scénu, kdy spisovatelka s patentovaným receptem na život, jež nazve GO IT ALONE, projevuje vděk svým nadšeným čtenářkám i svému dílu tak, že si ani na diskuzi není schopná vypnout mobil a přímo během Q&A kontroluje hovory od svého přítele.

Jedno ze slabších Krškových děl, které začíná být i pro fanouška campu zajímavé až v několika málo chvílích, kdy se jme téměř odkapávat patos z obrazu - jako například těsně před závěrem, kdy snad celý svět provolává "my chceme Jiráska!" nebo ve chvíli, kdy Nataša Tanská slepotou ohroženému Jiráskovi slibuje, že se kvůli němu naučí rešeršovat i v latině. Očekávaně topornější tempo naštěstí čas od času oživuje brutálně rozjetý a krásně přehrávající Höger, který v každé scéně, ve které účinkuje, odhaluje potenciál svěžeji pojatého obrozeneckého opusu bez upjatých proslovů s pohledem do dáli a pravítkem v krku (a s Högerem místo Cupáka v hlavní roli).

Má zvědavost na jeden ze slavných zakázaných filmů DEFY byla poněkud zklamána a na celém filmu je tak z dnešního pohledu nejzajímavější dumat nad tím, co tehdejší dohlížeče tak vyprovokovalo, že zatrhli už hrubý sestřih. Ano, Ročník 45 se relativně otevřeně opírá do instituce manželství a byrokratických překážek rozvodu, avšak na téměř nic víc ohledně sporů soukromého a politického života se zde nenaráží. Poměrně nesympatický hrdina se buď ve dlouhoohniskových cinéma-vérité záběrech motá po městě, za městem nebo pokuřuje s dědou Mogulem a je nesympatický zejména proto, že nevypadá na 20, ale na 35 let a proto, že jeho činy nejsou žádné a nebo jsou tak minimální, že by nevyjadřovaly nic ani při jiném stylu natáčení a větším ponoru do nitra jeho postavy (např. si lehce utahuje ze svého prarodiče a zkouší si jeho ošoupanou čepici = upozorňuje tím na jeho stáří a s tím spojené překonané názory na život...a to je druhý nejexplicitnější čin, který kromě rozhodnutí k rozvodu hrdina udělá). Podivné je také, že to z čeho můžeme usuzovat, tedy řeč jeho těla, o nespokojenosti či depresi moc nevypovídá, spíše naopak. Drobné bezvýznamné pochůzky za kamarády by mohly být kořením, avšak dialogy jsou překvapivě suché. Absence dramatizace není problémem, je jím absence uvěřitelnosti, že berlínský život mladého člověka a tím spíš "rebela", by mohl být uprostřed 60.let tak nezajímavý. Dokonce ani na večírku v závěru se téměř nic nestane, pouze se lehce flirtuje, kdosi si dá pěstí a rovin Černého Petra se nedosahuje ani náznakem. A hle, máme zde paradox, jeden z hlavounů DEFY Franz Jahrwow se v roce 1966 vyjádřil, že "...lidé a prostředí jsou zde koncipovány tak, že by je bylo možno zařadit spíše do kapitalistické než socialistické sféry života. Jelikož však film předstírá, že odráží realitu našich sociálních podmínek, stává se hluboce nepravdivým...". Takže cenzoři se podle všeho typicky chytili do pasti oddramatizovaného filmu s dokumentárními formálními prvky a výsledek jim připadal jako výsek z bezcílného kapitalistického života nudících se floutků.

"Štěňata měla pořád hlad." - "A vy zkrátka sympatizujete s každým, kdo má pořád hlad." - "Štěňata neznají předpisy, soudruhu kapitáne. Když někdo pořád žere, je to známka, že má hlad. Když se roste, má se hlad." - "Jo? Ale vy nerostete." - "Já jsem jiný případ, soudruhu kapitáne...a taky nejsem štěně." - "To ne, vy jste žrout." Vtipné dialogy. A neznámá Drahoslava Landsmanová je docela k sežrání.

Potěšil Bočan, od kterého zaznělo také jediné smysluplné vyjádření ze všech oceněných a nevýhra Krajiny ve stínu (ale ta je zase spíše jenom projevem nekritické adorace Agnieszky Holland a jejího přivlastnění jako největší současné "české" režisérské osobnosti, než skutečné zajímavosti oceněného snímku...), pobavila jenom brutálně rozdováděná maskérka Bartošová, jinak bez humoru. Vložky s "cestováním" k Rudolfinu na facku, ty neobstály ani jako pokus o humor.

Docela odvázaný televizní film. Mladí zde nosí zásadně pestrobarevné oblečení a úzké knírky, blonďaté sestry Erychlebová a Jeníková se rozhodně nechovají jako stydlivé domácí puťky a zapálený fotograf Čenský si v těžké opilosti prozpěvuje "V Hodoníně za vojáčka". Nejlepší scénou je ale rozhodně domácí focení modelek a sleazy Císlera za zvuků známého songu Focus od holandské skupiny Hocus Pocus, Krejčík tedy předběhl Edgara Wrighta skoro o 40 let. Nakonec ani to závěrečné vyznění není tak špatné. Psychiatr dokonce Galatíkové správně vysvětlí, že příčinou jejích problémů je zejména komplex nepostradatelnosti a je třeba brát věci na lehčí váhu, přestože se už nedozvíme, zda má její následná změna trvalejší charakter nebo se jednalo pouze o ojedinělý "poučný" incident.