Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Pohádka
  • Krimi

Oblíbené filmy (10)

Master & Commander: Odvrácená strana světa

Master & Commander: Odvrácená strana světa (2003)

Film Petera Weira rozehrává drama o přátelství, odpovědnosti, povinnosti přecházející v posedlost. Hlavním zdrojem napětí ve filmu není samotný hon za Acheronem, ale postoj jednotlivých lidí k němu. Vidíme, jak musí rozhodovat člověk, na jehož rozhodnutí závisí životy mnoha lidí. To celé není podáváno polopaticky, ale prostřednictvím dialogů mezi kapitánem Aubreym a doktorem Maturinem, přítelem s darwinistickými sklony, spoluhráčem klasické hudby a občas i oponentem. Ztvárnění života posádky je podáno velmi přesvědčivě. Posádka věří kapitánovi, který dokáže poznat správnou hranici mezi přirozenou autoritou a nadměrnou tvrdostí. To se snaží dát poznat kadetu Hollomovi, který si nedokáže najít správnou pozici, až se stane v očích posádky příčinou všech špatných událostí. Jeho průchod podpalubím plným námořníků poté, co je jeden z námořníků potrestán za výtržnost proti němu je jednou z nejsilnějších scén. Weirova uměřenost (např. amputace ruky malého kadeta) je zásadní složkou filmu, protože divák není za pitomce. Čím se nešetří, jsou nádherné kamerové průlety okolo plně oplachtěné fregaty, přičemž se posádka chová reálně (část se stará o lanoví, někdo koná potřebu, pěšáci cvičí pořadová...). Zkráta skvěle zvládnuté prostředí, vynikající charaktery a jejich přátelství i rozepře, neskutečná kamera (průlety při klidné plavbě nebo při boji) a zvuk (tříštící se dřevo při zásazích dělovými koulemi je nezapomenutelné), naprosto neznatelné triky (bouře, zásahy) tvoří z M&C pro mne největší filmový zážitek mého života. A ještě lodě. Krásné hrdé lodě. Tohle jsem si přál od doby, kdy jsem se do vrcholného období plachetnic doslova zamiloval.

Jdi a dívej se

Jdi a dívej se (1985)

Zavrhuju, co jsem napsal dřív. Jakkoli se pokoušet rozebírat prvky tohoto skutečně uměleckého díla nemá smysl, protože síle jeho působivosti se nedá podle slov uvěřit. Kdo chce vidět skutečnou hrůzu a myslí, že to ustojí, ať jde a podívá se. Tenhle film nesmírně ovlivnil můj pohled na život. Pochopil jsem, kolik věcí jsou zbytečnosti a nestojí za pozornost. To myslím vypovídá o mých dojmech víc, než kdybych tu vypouštěl moudra.

Kladivo na čarodějnice

Kladivo na čarodějnice (1969)

Nadčasový film o absolutní moci a lidském vzdoru proti ní překonávající vše, co bylo na toto téma natočeno. Šmeralův Boblig je nejsilnější zápornou postavou filmových dějin. Z filmu přímo čiší naprostá deprese a zkáza a v momentech, kdy myslíte, že už nemůže být větší dusno, vpadne do děje Lohniský se svými monology o ďáblových úkladech a je ještě hůř. Celým filmem prochází stupňující se napětí až k závěrečnému Bobligovu výstupu a větě "já už nejsem obyčejný člověk. Já jsem nahoře." Přesto alespoň jiskřičkou naděje je sledování zoufalého boje děkana Lautnera, jehož svědomí mu nedovolí i za cenu vlastního sebeobětování přihlížet destrukci člověka. FIlm má fantastický scénář, gradaci děje, výborně napsané kladné i záporné postavy, které nejsou jednorozměrné, ale velmi uvěřitelné a životné. Zmínku si zaslouží i kamera, která se vyžívá v častých detailních záběrech (zdvihající se poprsí paní kněžny a křížek kolem krku řadím mezi nejlepší filmové záběry všech dob). Celkově vzato jde dle mého o nejlepší film vůbec. Skvělou roli předvedl též Josef Bláha jako Šternberk. Ač je na plátně sotva pár chvil, naprosto přesně vystihuje dobovou aristokracii.

Sedm

Sedm (1995)

Dosavadní nepřekonaný vrchol žánru drsného thrilleru, jehož největší silou je, že nezůstává jen u naplňování žánrových pravidel. Těžištěm tedy není jen napínavé vyšetřování, ale především psychický portrét osob. Hlavní postavy jsou každá individualitou s pochopitelnými motivy, ať je to Pittův drobně cholerický detektiv nebo jeho žena toužící po klidném životě. Zvláštností je drobná paralela mezi Freemanem a Spaceyho Johnem Doem. Freeman totiž zvláště ze začátku nahlas uvažuje o zkaženosti světa, před kterou chce prchnout odchodem od policie (trochu jako Prendergast ve Volném pádu - i tam byla určitá paralela mezi policistou a Dfensem) a teprve v průběhu vyšetřování a díky seznámení se s Pittovou rodinou zjišťuje, že chce za svět bojovat, jak na konci říká šéfovi. O technické stránce a atmosféře se netřeba zmiňovat stejně jako o hereckých výkonech, všechno do sebe zapadá, vše je na svém místě. Kéž Fincher ještě natočí něco takového.

Volný pád

Volný pád (1993)

A je to tady. "Dostal bych tě," sípá Michael Douglas a Robert Duvall si otře vodu z tváře. D-Fens, bojovník za práva obyčejných, ekonomicky nehodnotných občanů v (donkichotském?) boji za lepší svět. Doporučuje 6 z 5 nasraných. "Jdu domů." - "Netrefil ses.":))) - "A teď tady asi umřete v tý svý blbý čapce. Jakej je to pocit?" P.S. Tenhle film si pouštim pravidelně každej silvestr, když přiblblé televizní veselí dosahuje vrcholu.

Mezi vlky

Mezi vlky (2011)

To jsem asi neměl vidět. Je to až moc osobní. "Don't be afraid..."

Císařův pekař - Pekařův císař

Císařův pekař - Pekařův císař (1951)

"Copak nemáte něco proti bolesti, co nebolí?" Máme. Jana Wericha. Do tohohle komentáře bych mohl napsat, že se na něm podílela herecká elita, že je to nejlepší Fričův film (a že ho měl točit Krejčík), že Werich exceluje v nezapomenutelné dvojroli, ale je to tak nějak zbytečné. Lidí, kteří nedokážou film vnímat jinak, než ideologicky, je mi upřímně líto. Ostatně pořád nechápu, co je na "my všichni budem na tom lépe, když rady dáte nám a my vám dáme své rady" špatného. A vůbec. Já jenom vim, že jsem tam asi nedal to, co jsem tam měl dát.A co jste tam měl dát? To jsem právě zapomněl. A co jste tam dal? No to právě nevim. - Jak by se milosti zamlouval tento elixír? Jsme okouzleni. A kde se čepuje ten elixír? V jednom mlýně, nedaleko Brandýsa. A říká se mu? Rozálie. - S námi nic necloumá. Ale s vámi to bude cloumat, pane Langu. - A ROHLÍČKY MUSÍ BÝT OBZVLÁŠTĚ DOBŘE VYPEČENÉ.

Truman Show

Truman Show (1998)

Vědět tak, kam Andrew Niccol na ty nápady chodí. Co film to perla, ať už ho režíruje sám, nebo napíše scénář. Tedy ve skutečnosti stačí dívat se na svět okolo sebe s otevřenýma očima. Jak se říká o knihách, že nejlepší je taková, o které máme pocit, že jsme ji už četli, tak o filmech platí to samé. V Gattace i tady jsem slavil vítězství lidské vůle nad systémem, který jsme si sami zbudovali k tomu, abychom se sami odřízli od reality a uzavřeli do iluzí. Vyvěrá z toho taková naděje a víra v člověka, že mě to opravdu dojímá. S1mOne už je k lidstvu mnohem skeptičtější a naopak zobrazuje vítězství iluze nad skutečností. To zas potěší cynickou složku lidské osobnosti. Terminal se opět vrátil k vítězství člověka. Je vidět, že optimistický konec lze natočit bez přehnaného patosu a kýčovitosti, a přitom může být stejně úderný a působivý jako nějaká tvrdá překvapující pointa (nejvíc mě takový konec dostal v knize Piknik u cesty). Ale to jsem se dostal od filmu někam k filosofování, takže zmíním vynikající režii Petera Weira (s Niccolem si evidentně padli do noty), výkon Eda Harrise, Laury Linney a Jima Carreyho a ostatně všech ostatních "členů štábu" skvěle podávajících telenovelové neherectví, krásnou Nataschu McElhone a skvělou hudbu neuvěřitelně podbarvující celý film. Film navíc obsahuje několik skutečně skvělých scén, jako lidi stojící a čekající na povel nebo Carrey bušící na stěnu svého "dokonalého světa." Beru film jako takovou výzvu stát se pány svého osudu. A teď "kdybychom se neviděli dobrý den, dobrý večer i dobrou noc..."

Gattaca

Gattaca (1997)

Tohle je skutečné scifi. Ne laserové meče, fázery, modrá trojrozměrná šoustačka a jiné propriety filmových a televizních ság, ale postavení člověka v měnícím se světě a kam člověka mohou dovést nové technologické možnosti. Film bez většího počtu speciálních efektů postavený jen na scénáři, skvělé kameře a neuvěřitelně zvláštní (budu kohosi opakovat - futuro-retro) výpravě (mimochodem, řekl bych, že Niccol má v oblibě stará auta, velmi obdobně je pojata i Simone). A samotné poselství o síle lidské vůle a osobnosti je tu velmi přesvědčivé. BTW v nedávné době běžel v TV dokument "Lidský genom", ve kterém byly reálně nastíněny právě tyto možnosti úpravy (vylepšování) lidských embryí.

Pink Floyd: The Wall

Pink Floyd: The Wall (1982)

Pink Floyd patří mezi mé nejoblíbenější hudební skupiny, zvláště díky emocím, které ve mě jejich hudba vyvolává. Naprosto absolutní je Final Cut, (bohužel) poslední společné album, strach doby studené války je naprosto hmatatelný. Obdobné je to s The Wall, Watersovou osobní zpovědí, ve které se dozvídáme, co cítí chlapec a později mladý úspěšný muž, jenž nepoznal otce, který je pro něj jen mlhavou autoritou a nahlas nevyřčenou touhou. Matka miluje a chrání, ale chybí jí vřelost. Strach z vlastní popularity, zbožštění. Deprese, neschopnost dát najevo cit. Zeď, do níž sami přidáváme cihly. V tomto filmu se vypravěčem stává rovnoměrně hudební i obrazová složka, která sestává jednak z hraných sekvencí (skvělé záběry například na pochodující kluky na nádraží nebo vojáky odcházející do večerního slunce), jednak z animovaných fází (Gerald Scarfe). O animované části už bylo napsáno mnoho, omezím se na konstatování, že takovou tvůrčí invenci jsem ještě neviděl. Spojení hudby a obrazu působí velice sugestivně, obě složky se dokonale doplňují. Proto toto dílo lze brát jen jako celek, poselství o důležitosti opravdových citů.

Ovládací panel
105. nej uživatel Česko
219 bodů