flanker.27
Vašek Sedláček
okres Praha
Vy pracuje te jako? - Jako ďas
email pozpátku: 72.reknalf (a) seznam.cz
ICQ: 250600634
Skype: flanker.praha
136 bodů
okres Praha
Vy pracuje te jako? - Jako ďas
email pozpátku: 72.reknalf (a) seznam.cz
ICQ: 250600634
Skype: flanker.praha
136 bodů
Moje komentáře
Speciální jednotka (2011)
Zatím mi uniklo doporučené a zřejmě velmi dobré dílo ze země galského kohouta L' Assault, tak jsem zatím vzal za vděk jiným filmem čpícím napětím, olovem a střelným prachem ze stejné země. Výsledek? Něco takovýho by napsal Karel May, kdyby žil dneska. Taková dobrodružná pohádka, v podstatě nikoho neurážející, kde pár správných hrdinů odolává náporu zdivočelých domorodců při osvobozování arizonské pěnice Tornado Kruger. Vše zdamatizováno postupnými nucenými odchody členů týmu za slov "utíkejte, budu vás krýt" a v líbivém a technicky precizním podání. Pokud nad tím člověk moc nepřemýšlí, ani mu nemusí vadit dost násilné přechody mezi jednotlivými epizodami a je naopak rád, že z Francie stále ještě může přijít něco jiného než existenciální drama anarchofeministické lesbičky vyrovnávající se s první menstruací. Pozitivní konstruktivní kritika tak velí neposmívat se hloupoučkým dialogům a naprosto předvídatelnému ději, ale prožít si napětí několika správných chlapů a trnout při myšlence "jestlipak oni ji zachrání?"
Den zrady (2011)
Nejen v lékařské praxi člověk občas něco přeřízne. A nedej stážistko, když řezací nástroj třímá charismatický politik. Člověk by se až divil, proč se z tak běžné věci dělá drama. Ale ve světě plakátů, hesel a hub plných frází o morálce to asi jinak nejde. Asi každý z těch, co si takové malé drama prožívá doma, potřebuje věřit, že ten pán z plakátu nějak přesahuje obyčejného voliče. Důležitější pak je vnější podoba než obsah. A na to, aby ta navenek všechno vypadalo jak má, se najímají všichni ti poradci, PR manažeři a spin doktoři, páni s žehličkami, co zajistí tajný potrat, uplacení spojence vládním místem a podobně. Dobrá podívaná, okořeněná charismatem herců, z nichž nejvíc se mi líbil Giamatti (skoro bych příběh nejradši viděl z jeho hlediska).
Great Expectations (TV seriál) (2011)
Angličani a Dickens. Pochmurná mlha, ponuré vyprázdněné domy, kde vržou schody a v pokojích čadí několik svic, k tomu nějaký ten sirotek s tajemnou minulostí a nadějnými vyhlídkami. Pokud jde o prostředí a atmosféru, to je bez debat skvělý. Scénář je ale občas trochu nedotažený a jako by nestíhal sledovt předlohu. Výhrady bych měl tak jako někteří i k představiteli hlavní role. Ne že by hrál až tak špatně, ale je to takový přiteplený hošánek s ženskými rty a holou bradičkou. Jeho mladší já byl o dost lepší. Zato účast sympaťáka Harry Viseryse Lloyda potěšila, David Ercule Poirot Suchet byl výbornej a Gillian Scully Anderson jsem poznal až z titulků (a nešlo jen o make-up, tohle herectví bych od ní nečekal). Dávám nakonec 4* o jednoho odřeného trestance a přidávám přání, aby naší tedy časkou TV občas po vzoru BBC napadlo se čelem postavit k nějaký tý národní klasice.
Čertova nevěsta (2011)
Týjo, pohádka, která se dokonce dá dokoutat, toť za posledních 10 let úkaz vskutku nevídaný. A divím se podruhé, neboť za ní stojí sám troškař české pohádkové tvorby. Ne, nejde o žádný zázrak, trademarky páně režiséra jsou stále přítomny v množství větším než malém (výprava utržená ze řetězu, pištění, příliš infantilní dialogy a humor), přesto se mi nechtělo zvracet a to je co říct. Je to tak 50 %, vzhledem k uvedenému budu hodnej. BTW František Němec si coby čert úkol s trháním vlasů za podobných okolností už jednou odkroutil, konkrétně v pohádce Chytrá princezna.
O podezíravém králi (TV film) (1989)
To skoro ani není pohádka, spíš případ pro doktora Plzáka. Měl jsem ale ten ji ale vždycky docela rád, díky jisé grácii ve vystupování, úrovni dialogů i tomu docela vážnému příběhu.
Největší tankové bitvy (TV seriál) (2010)
Nabízí se srovnání s nedávným ruským dokumentem Velká vlastenecká válka. Ten na stejné ploše dokázal přehledně podat maximum informací v poutavém balení, fundovaně popsat průběh vojenských operací a vytvořit tak plastický obraz války. Toto, ač teoreticky může těžit ze sevřenějšího záběru na konkrétní bitvu, bohužel předvádí právě to, jak dokument vypadat nemá. Většinu výplně tvoří právě jen "efektní" animace (často se opakujícím kvuli formátu počítajícím s reklamními bloky) s průvodním slovem papouškujícím pár nejzákladnějších skutečností. Po jakéms takéms historickém úvodu do vojenské situace se dokument rozpadne na pár nesourodých vzpomínek několika účastníků a u toho už setrvá. Těžko se člověk alespoň se základními znalostmi věci dozví něco zajímavého, a ten kdo o věci nic neví, bude spíš zmaten co a proč že se to stalo. Animaci samotnou bych až tak nezatracoval, ale musel by se toho chytit nějakej rozumnej dramaturg, kterej by tomu dal za a) ucelenou podobu, b) najal pořádnýho historika, kterej tomu napíše pořádnej scénář. Nutno říct, že to je už několikátej kanadskej dokument, ze kterýho mám téměř totožnej rozpačitej dojem.
Drakobijce (1981)
Já to vážně ještě nehodnotil? Základní nedostatek a skoro svatokrádež. Zapomeňte na Eragony a Dračí srdce. Zdejší drak levou zadní poráží veškerý svý digitální potomky (snad až na kolegu z Beowulfa). Celkově skvělá napůl pohádka napůl docela temná fantasy a jeden z jejích základních filmových kamenů stejně jako Excalibur, Barbar Conan nebo Souboj titánů (pochopitelně původní).
Homeland (TV seriál) (2011)
Zaujal mě námět Homelandu (a taky Claire Danes, ehm), tak jsem to dal i jako vpodstatě neseriálovec. Dojmy hodně rozporuplný, stejně jako vztah k hlavní hrdince, kterou by člověk občas chtěl utěšovat a občas jí pořádně nafackoval. Zahraný je to opravdu výborně, ale spousta věcí to kazila. Musej tam nacpat poměr mezi hlavníma postavama, i když je to postavený na hlavu, něco náhodou selže, v poslední chvíli záchrana a samozřejmě přemoudřelý dětičky. Ale hlavně mi tu vadí klasickej syndrom seriálu. Podle mě by to skvěle fungovalo jako film. Uzavřenej. Neroztahanej. Syndromem takovýhleho seriálu je to, že lidi prostě neudělaj věci, který by udělali, ne z vlastního rozhodnutí, ale protože jim to scénárista nedovolí, aby mohl bejt další díl/série. Takže žádná bomba...
Půlnoc v Paříži (2011)
Nerad to dělám filmu s atmosférou tak příjemnou, že by se nedala krájet, ale našli byste v ní zajíčka azuritka. Bohužel, mě celý to panoptikum slavných jmen uměleckého světa až moc připomínalo naše cimrmanovské ať nespadneš, Křižíku, Dvořáku, už doma z Nového Yorku, doktore Holube, pojedete letos zase do Afriky a to byl Kubelíkovic kluk. Možná je to vyznání lásky Paříži, ale všichni ti literáti, malíři i mazalové, kritici i muzikanti období 20. let i secese, na můj vkus to bylo spíš zoo než živelný prostředí. Chápu, že to je to, jak se Gilovi vulgo Allenovi osobně jeví genius loci, a v závěru Gil vlastně sám říká něco ve smyslu, že vždycky hledíme k tomu minulýmu jinak, když v tom skutečně nežijeme, a že stejně se zas budou dívat na nás, ale právě proto že je to osobní pohled, já jsem z něho celkem logicky vyřazenej. Jak jsem řekl, je to moc příjemnej film na dobrou náladu, těch pár vztahovejch narážek mezi snílkem Gilem a plochou-ehm Inez (a Adrianou) je dobrejch, ale jinak mi tam chyběl život.
Věc: Počátek (2011)
Pozor, kdo se nechcete nakazit věcí, nečtěte. Mary Elizabeth Winstead instead of ultimate badass Kurt Russel? Ale to je jen počátek celé věci... No, katastrofa to není, ALE. Tak za prvé. Někdo zase přišel s nápadem, že fousatá norská banda není dost americká a dost genderově a rasově vyvážená, tudíž se musela dosadit americká vědkyně příležitostně trénující opravy plamenometu v bojových podmínkách, černoch a onáušnicovaný (což má hluboký význam pointuálního rozměru) zástupce hloupých bílých mužů. MEW v sobě kopíruje nejen MacReadyho z Carpentera, ale v několika scénách i Ripleyovou z prvního Aliena (třeba na mimozemský lodi). Za druhý. Logika děje. Nějak jsem nepobral dva první přeměněnce, totiž Juliette a toho chlapa v Sea Kingu. Jestli je stihla naduplikovat ta původní věc z kosmický lodi, proběhlo to strašně rychle, v porovnání s tím dalším ze Sea Kingu, kterej byl potřísněnej krví. Nemluvě o celý sekvenci, kdy pád vrtulníku přežijou lidi, zatímco věc ne. nebo rolby, který se nejdříve vyřadily z provozu, aby vzápětí vesele drandily na místo přistání funkční (?) lodi - proč tam teda Věc zůstávala, když mohla odletět na pastviny zelenější. Jo, s tejdenním zpožděním jsem vychytnul další pitomost, jestli se Carter na konci přeměnil, jaktože byl oblečenej. Za třetí. Chování Věci. V Carpenterovi jsem nabyl dojmu, že věc se chtěla spíš nenápadně schovávat, zbytečně se nevystavovat a především se dostat pryč. Útočila pouze ve chvíli, kdy hrozilo prozrazení. Tady je to spíš dravec, co chce rychle všechny asimilovat, s čímž souvisí i zjevný urychlení celý přeměny, který v Carpenterovi jasně trvalo mnohem dýl. Plus ten pes, kterýho evidentně nedokázali do děje pořádně zasadit, tak vymysleli takovou opičárnu. Ještě musím vzpomenout design věci, kterej se evidentně v různejch těch pobíhajících přeměňovacích stádiích inspiroval spíš hrou než Carpenterem, ve kterým třeba jasně přeměna Benningse trvala dlouho a Věc při ní byla celkem bezbranná. No a za poslední, závěr u mimozemský lodi moc neštymoval, že by si Kurt a spol. nevšimli dvou roleb se zmrzlou MEW? Nebo to mělo naznačit, že MEW odjela (aby si dala ruskou trojku)? Ale to by tam stejně aspoň jedna rolba zůstala. No, domyšlený to prostě není. Chybí tomu ta správná paranoidní atmosféra, protože prakticky každá situace, kde dojde k nedůvěře a rozkolům, je moc rychle vyřešená nějakým tím novým útokem, takže se divák ani nemůže zapojit do hry hádej kdo jsem. Abych jen nekřivdil, pár dobrých nápadů by se našlo, třeba ty plomby, natočené to není úplně špatně (režisér, i když začátečník, není úplný pometlo) a MEW mi vadila o něco míň než bych čekal (aby to nebylo špatně pochopeno, pořád v tý roli neměla co dělat, je jen jedna Vasquezová a jedna Ripleyová). I tak je to ale maximálně podprůměr, navíc podprůměr snažící se připodobnit těžký klasice žánru. O to víc všechny nedostatky vyniknou. P. S.Ten kolega co utřel i se správnou odpovědí jsem byl já. :)
Lišáci, Myšáci a Šibeničák (1970)
Dětský film, který vlastně není moc dětský. Tedy ne že by v něm nebyly radosti dětského života. Ale děti jsou tu docela často konfrontovány s vážnými situacemi, nežijí v době všeobecného dostatku, a poměrně brzo zjišťují co je život a práce. O to víc ty radosti znamenají. Věra Plívová - Šimková pro mě patří k vůbec nejlepším tvůrcům dětských filmů, jestli není rovnou nejlepší. A upřímě Krause jsem si nikdy v dlospělosti neoblíbil, pro mě tohle dění pod Šibeničákem zůstává dodneška jeho nejlepší, ba životní role :)
Vyměřený čas (2011)
Film bohužel končí v nejlepším. Otázka, co by nadbytek času udělal na "trhu", tedy s lidskou společností, je v závěru vlastně jen nakousnutá (fabriky se zastavily). Sledování časové hyperinflace, ať už by vedla ke zbourání systému nebo k válce o čas, by bylo zajímavé. Tenhle boj časového Robina Hooda a jeho lady Marion (zatraceně pěkné a vždy na vysokých podpatcích) je takový uvedení do tématu. Každopádně myšlenka sama je perfektní, a vlastně jen víc zvýrazňuje prvky sociálního darwinismu (jenž s Darwinem nemá nic společnýho), který už jsou dávno v "provozu", tedy víc peněz=lepší přístup ke zdravotnictví, lepší strava=delší život, aniž by přitom ty peníze byly výsledkem lepší a užitečné práce. Stoupenci nadvlády kapitálu přitom dělají stejnou logickou chybu jako autoři myšlenky o nadvládě germánské rasy, protože neberou v potaz, že evoluční vývoj je boj neustálej a neexistuje v něm nějaký permanentní vítězství. Nedá se tak žádnej stav zakonzervovat, protože to vede ke stagnaci a degeneraci. Musí bejt neustále z čeho vybírat, ne vyšlechtit jedinou možnou variantu. Film sám je hodně podobnej Niccolově prvotině Gattaca, a to nejen dějově, ale celkovým výrazem, chladnými strohými lokacemi, trochu retro automobily (žádný product placement), a samozřejmě celkovou myšlenkou boje jedince proti nespravedlivýmu systému. I když film určitě není dokonalej (plný nevyužití myšlenky, člověk by řekl, že není nic jednoduššího než ukrást trochu času navíc), ale stejně se mi to líbilo.
Plamen a Citron (2008)
Narozdíl od nedávno viděnýho norskýho odbojářskýho filmu Max Manus přistupuje Plamen a citron k tématice odboje dost odlišně. Cílem odboje tu totiž nejsou v první řadě okupanti, ale vlastní lidé, skuteční či údajní kolaboranti. Film je spíš psychodrama než klasickej odbojářskej film, řeší se tu svědomí, oprávněnost akcí, odpovědnost za protiopatření nepřítele a tak dále. Záměr potud super. Bohužel se film nevyhnul určitý zmatečnosti, kdy jsem měl občas trochu problém se v těch plánech a protiplánech orientovat, stejně tak jako občas v cílech některých operací. Opět tu navíc práce Němců a Gestapa vyznívá trochu naivně, když např. hrdivové z léček a pastí unikají podezřele snadno (nezapomeňme ostatně, že je to jen "na motivy" skutečných událostí, ne rekonstrukce). Navíc je to i trochu zdlouhavý.
Apollo 18 (2011)
Dobrej nápad, ale styl "autentickej záznam" bohužel v tomhle případě ubírá na budování napětí a atmosféře. Tísnivej pocit z malýho prostoru modulu Liberty i z neznámýho prostředí je sice navozenej dobře a kosmonauti jsou přesvědčiví, ale "dokumentární záznam" staví bariéru mezi diváka a kosmonauty. Škoda, že to neni klasickej film. Zaslouží si to spíš tři *, ale za nápad a protože je to podstatně lepší než všechny ty abnormální aktivity a neviditelný čarodějky, budu tentokrát hodně přející a dám 4.
Velká vlastenecká válka (TV seriál) (2010)
Zatím velmi dobrá záležitost, která se překvapivě objevila i v programu ČT. Přehledné podání událostí, práce s mapami a jak je dnes obvyklé, užití počítačové animace, která sice není filmová, zato si tvůrci dali záležet na správném modelování bojové techniky. Na závěrečné hodnocení si ještě počkám, zatím silné 4*. Jinak spíš než s Apokalypsou bych to srovnával se starším dokumentem stejného jména, kterým provázel Burt Lancaster.
Frekvence (2000)
Bohužel to bylo nedomyšlený jako tučňák pomocnýho učitele Václava Foustky na severním pólu. Třeba projev změn v budoucnosti, kdy si najednou všichni pamatujou něco jinýho, ale John si pamatuje to původní. Dál ta příčinná souvislost často pokulhávala, třeba nějaká minulost vedla k nějakýmu Johnovu jednání v budoucnosti, pak se minulost změnila a projevilo se to uprostřed nějaký Johnový akce, do který by se ale nemohl dostat, kdyby ta minulost byla jiná. Nemluvě o tom, že řetězově by se na to nabalovaly další a další změny. Přesto to bylo i docela napínavý a nakonec bych tomu napařil čtyři kousky, ale konec byl bohužel těžce nepodařenej a přesládlej. Z podobnýho ranku bych to přirovnal třeba k Butterfly Effect, kterej je ovšem promyšlenější (byť ne bez děr v logice).
Český sen (2004)
Nejvíc se mi líbila ta scéna s hudebníkem, když popisuje, jak to složit, aby to působilo přesně na city. Vůbec celej ten popis reklamního světa, výzkumy zaměření pozornosti. I ta debata se Špidlou a přirovnávání reklamy na Unii s koupí zajíce v pytli. BTW slyšel jsem vyprávět jednu prodavačku v normální sámošce, jak dřív pracovala v jednom takovým nákupním centru s 24hodinovým provozem, jak běžně ve dvě v noci tam rodiče tahali svoje děti mezi regálama. Tak radši přešla do normálního krámu, aby tohle už nemusela vidět.
Max Manus (2008)
Když jsem tak koukal na třetí sérii Battlestar Galactica, zachtělo se mi popatřit nějaký odbojářský film z druhé světové. I padl jsem nikoli za vlast, ale právě na tento film, anžto jsem si vzpoměl, že před časem jsem slyšel, že Švédové - totiž pardon, Norové (to víte, to už je taková Věc) něco takového točí. Tož, špatné to nebylo, ale válečné kříže, tedy hodnotící hvězdy, to získává spíše za komornější prvky a poukaz na některé morální aspekty odboje (třeba když po útoku na lodě je v přístavu zastřeleno několik dělníků, zatímco odbojáři slaví). Akční scény bohužel působí i přes slušnou technickou stránku trochu naivně, např. ta naháněčka mezi motorkou a kolem, kdy střelec z mg-34 Manuse netrefí, zatímco on stengunem kulometčíka ano střelbou naslepo dozadu (jeden norský list to v recenzi popsal jako "norský Rambo", tak daleko bych ovšem zas nešel). Ostatně celkově na mě okupace působila dost mírně, třeba s tím, jak je líčena atmosféra protektorátu v Atentátu. Nutno říct, že se objevilo pár kritických historických hlasů, norský vojenský historik Lars Borgersrud (nutno dodat, že je prý považován za kontroverzního) např. tvrdí, že Manus ve skutečnosti v Zimní válce vůbec nebyl na frontě. Na druhou stranu při prvním útěku z Norska Manus prchal přes Švédsko a SSSR, těžko říct, jestli z toho něco dovozovat. Takže nakonec ano, slušný film na jedno podívání, ale např. zmiňovaný Atentát je o dost výš, i holandská Černá kniha se mi líbila víc, byť je někdy její akční stránka ještě nevěrohodnější. Ještě budu muset dát konkurenční dánský Plamen a Citron a hlavně Armádu stínů.
Battlestar Galactica (TV seriál) (2004)
Momentálně rozkoukaná třetí série, do konce se už snad na dojmu nic nezmění. Výborný dojem z pilotu zůstává víceméně zachovanej, i když výkyvy samozřejmě byly hlavně v druhý sérii. Začátek třetí série ovšem nastavuje znovu laťku hodně vysoko, skoro by to člověk bral jako pochopení a obhajobu třeba palestinskejch sebevražednejch atentátníků. Vpodstatě by se dalo napsat něco podobnýho, jako u Baader Meinhof Komplex. Samotný cíle terorismu nemusej bejt samy o sobě zavrženíhodný, můžou bejt dokonce legitimní. Pobavilo mě varování před třema úvodníma dílama třetí série, o tom, že by rodiče měli uvážit, zda je obsah vhodný. Člověk to neuvidí jen tak u ledasčeho :)
Tristan a Isolda (2006)
Čekal jsem hrůzu typu Poslední legie a nakonec to byl poměrně sympatický film, ne nějak výpravný nebo atmosférický, ale přesto neodfláknutý a poctivý. I těm citům se celkem dalo věřit, ale nejlepší postava je stejně lord Marc. Pro tyhle tragický postavy mám pochopení.
Brestskaya krepost (2010)
Technicky pecizní záležitost, jejíž hodnocení ovšem není úplně jednoduché. Na jedné straně několik perfektních režisérských fines (viz několikrát zde vzpomínaný záběr s letadly odrážejícími se na vodní hladině), obvyklá sověts-é-pardon, ruská naturalističnost (neuhýbání kamery před utrženýma končetinama, špína po chvíli bez vody), dobrá technika (tanky Pzkpfw III) a celkově výborný technický provedení. Na straně druhý trochu chybí jednotná linie a celkový pojetí, film totiž přeskakuje z polohy historický do osobních příběhů a zpátky ne zrovna plynule. Navíc mi ta předválečná idyla k sovětský realitě moc nesedí. Nesouhlasím ovšem s tím, že by byl film patetickej, podle mě to bylo docela vyvážený tak jak to k tomu kterýmu okamžiku pasovalo. Navíc mi evropský, potažmo ruský vyjadřování emocí na plátně sedí víc než zámořský rozmáchlý gesta. Celkově se mi film rozhodně líbil a fandům válečný kinematografie ho můžu doporučit.
Johnny English se vrací (2011)
Za poslední dobu jedna z těch lepších komedií, která mi sedla do nálady. Sice mi tu chybí Malkovich a Englishův asistent z jedničky, ale bavil jsem se dobře a ještě se mi dostalo pár orientálních mouder, třeba že místo přes plot je to lepší dveřmi.
Angelika a sultán (1968)
Není nad to spálit loď, zase ji opravit, a spálit mosty a zase postavit. Konečně vše zapadne do těch děr kam má a divák odchází dojat a pranic se nestará o ty houfy padlých vedlejšáků.
Nezkrotná Angelika (1967)
Tak co, Angeliko, máš v sobě kapitána?
Angelika a král (1966)
Angelika se de facto neustále chová jako úplná kráva, přesto po ní z nepochopitelnýho důvodu nějak všichni toužej. Filip by překážel, takže se ho scénáristickým řízením osudu zbavíme a můžeme Angeliku uvrhnout přímo do srdce moci a neřesti. Tomu dá, tomu taky, ale Ludvíku Sluníčkovi neodpustí. Hrdá to žena.
Báječná Angelika (1965)
To by mě zajímalo, jestli se někdo dokáže skutečně vyspat v těch pozicích, který Angelika v posteli zaujímá. Jedinej Desgrez má v hlavě něco jinýho než vodu. Či víno, dle třídního původu.
Angelika, markýza andělů (1964)
Z Angeliky mi stejně nejvíc utkvěla v paměti scéna ve Slunce seno jahody, kde Růžičková přihlíží scéně "Miluj mě Nicholasi," pak se podívá na svýho chrápajícího starýho a rozpláče se.
Poslední vládce větru (2010)
Přijmi odpovědnost. Avatar lidem neubližuje. Musíš proto ovládnout své větry. A spousta další užitrečné orientální filosofie, pronášená zásadně s kamenným ksichtem v sošné pozici kamsi do prázdna. Ona i samotná premisa je na mě moc manga a Shyamalan tomu bohužel nasadil scénářem a režií poslední kérku. Zajímavý momenty vyjmenujete dřív, než řeknete tai-piči, herci vpodstatě nevědí co hrát, jednotlivý repliky ma sebe pořádně nenavazujou, nemluvě o celejch scénách a zvraty v duševních pochodech některejch postav by potřebovaly tlustý vysvětlivky. Nebo aspoň pár scén mezi tím, aby to nepůsobilo tak zkratkovitě. Triky sice ujdou, ale to uvození elementálu nějakým mácháním nebo kopáním vypadá směšně. No, a to je asi tak všechno.
Po přečtení spalte (2008)
"A dejte vědět, až... až to začne dávat smysl." Briefingy v CIA mi zvedly náladu. Coeni navíc dodrželi pravidlo, že když se mluví o zbrani, mělo by se z ní vystřelit, i kdyby to mělo bejt do tupýho rozzářenýho úsměvu Brada frikulína s kolou a brčkem Pitta. Vůbec Bradovy etudy byly kapitola sama pro sebe a jeho Chad by si snad zasloužil vlastní film. "A jaké z toho plyne ponaučení? Už to víckrát nedělat. Jen kdybych kurva věděl co."
Drive (2011)
Terapie, díl tři. Hype hraničící s absurditou. Absolutně prázdná nuda, jednou přerušená slušnou honičkou a dvakrát nebo třikrát přehnaně krvavou scénou. Mezi tím chodí Ryan Gosling a vrhá pohled "po tomhle záběru se fakt už pudu vysrat", který tu a tam vystřídá výrazem "paní máte loštomilouškého chlapešta". Možná to není úplně jeho vina, protože mu to předepisuje scénář, ale našlo by se snad pár herců, jejichž charisma by utáhlo málomluvnýho drsňáka, kterej taje pod, ehm, teplými pohledy sousedky a jejího synáčka. O děj tu moc nejde, ten se jen občas prodere zpod deky, pod kterou ho drží - no, to - jo, umění. Pod uměním si zde třeba představit dlouhý zoufale prázdný záběry na dlouhej, zoufale bezvýraznej obličej hlavního postaváka a sem tam obdobně prázdnou větu nebo dialog. Jednání tu nemá logiku - např. nevíme, proč vlastně hlavní hrdina je na šikmý ploše, zjevně ho to nijak netěší, přitom k tomu zároveň neni nijak existenčně nucenej ani mu to nepřináší nějakej echtovní zisk. Stejně tak jeho pozdější protivníci postupujou často v rozporu se zdravým rozumem a korunu tomu nasazuje výtah, jehož cesta mezi čtvrtým patrem a garáží trvá asi třetinu filmu. Jo vono je to vlastně vo melancholii. Tak to prosím zábavu, přátele, v horším případě chlast a a antidepresiva, ne hluboký mlčení. A teď si jdu hrát s angličáky, brm brm.