Draconic

♫Nic není jako dřív, nic není jak bejvávalo. Bohužel, bohudík♫ Tak přesně tahle slova mi zněla v uších během sledování tohoto filmu. Těžko by se to dalo shrnout v kostce nějak jednodušeji. Abych se přiznal, tak jsem tomuto filmu ze začátku moc velkou pozornost nevěnoval. Především proto, že prvotní trailer vypadal spíše jako dokument než jako animák. Když se ale objevily další, tak jsem zpozorněl. Po umírněné Rebelce a po ne zrovna průkopnické Univerzitě pro příšerky se měl Pixar vrátit tam, kam vždycky patřil. V hlavě se totiž nemělo odehrávat v pralese, v hlubinách oceánu nebo ve starém skotsku, ale na území, které nám bude vždy připadat záhadné. V hlubinách samotné mysli. No a herci neměli být hračky, auta nebo superhrdinové, ale nikdo menší než samotné emoce. Začíná to zhleka. Narodí se dítě no a s ním samozejmě i prostředí ve kterém se bude celý film odehrávat. Není to moc zajímavá mysl. Je v něm jen jedna emoce a jen jedno tlačítko, které ovládá. Jak ale dítě roste, rozvíjí se i jeho mysl o nové emoce a nové ovládací prvky, až do podoby kterou známe dnes. Z mysli se stal hotový raketový velín na kterém je nádherně vidět představivost a uvažování tvůrců. Prostředí mysli působilo účelně a dost jednoduše na to, aby jej pochopil i ten nejmenší divák. Jeho řízení bylo ovšem natolik složité, že emoce musely mít pro jistotu vždy po ruce hned celou skíň napěchovanou nejrůznějšími příručkami. A není se čemu divit. Vždyť během filmu navštívíme labyrint dlouhodobé paměti, továrnu na sny, zemi představivosti, podvědomí (nevím, proč z něj udělali vězení) a mnoho dalších míst, které musí emoce řídit. Pokud jde o celkovou atmosféru filmu, tak takhle: pořád to je lerační, ale pokud hledáte typický Disneyovský rozjuchaný humor, tak byste asi měli zpomalit. Zde totiž atmosféra je dost zesmutnělá hraníčíce až s mírnou depresivitou. Není to ale vyloženě jen film pro dospělé. Děti se u toho budou taky určitě bavit. Jen díky emoci Smutku je ona depka prakticky všudypřítomná. A Radost, ať dělala co dělala, to nijak nevylepšila. To byl ale záměr, takže žádnou paniku :D Mě osobně to přišlo jako příjemná změna. Nejemotivnější část filmu mi přišla scéna v propasti Zapomění. Nejen, že si zde Radost uvědomila, že není tou nejdůležitější Rileyninou emocí, ale navíc se zde obětoval imaginární kamarád Bin Bong. To mi pišlo jako nejdrastičtější krok, který Pixar a dost možná Disney kdy učinili. Jistě k několika obětováním už v historii těchto studií už došlo. Ale je velký rozdíl, když Anna rozmrzne záhy poté, co zachrání Elsu před Hanzem a mezi Bing Bongem který se ze Zapomění už nikdy nedostane, protože vyskočil z vozíku, aby usnadnil Radosti útěk ze Zapomění. No a příběh tentokrát nekončí happy-endem, ale kompromisem. Radost a Smutek se usmíří a spoleně s ostatními emocemi si uvědomí, že vzpomínky nemusí být nutně jednobarevné. Některé vzpomínky můžou být přece spojeny se smíšenými pocity. Což přineslo hlavní velitelství nový upgradovaný panel s rozšířenými možnostmi interakce. A jako třešnička na dortu tomu vše vévodí velké červené výstražně ohraničené tlačítko s nadpisem "PUBERTA". A cože to znamená? To nevím, asi nic důležitého :D Pokud jde o samotnou animátorskou stránku. Tak V hlavě jen potvrzuje pravidlo, že překonávat hranice technických možností je dnes poměrně běžná záležitost. Na závěr bych se chtěl pozastavit nad českým dabinem. Já vím, že jsou zde lidé, kteří si myslí, že dabing nemůže překonat originál, ale tentokrát to vážně stálo za to. A to neříkám jen proto, že si na tom produkce českého znění dala opravdu znatelně záležet, ale především proto, že si dali tu práci a počeštili i anglické nápisy! Což musí i tomu největšímu kritikovi připadat přinejmenším jako "nadmíru očekávání".

Moc krásný film, po kterém jsem byl nešťasný z toho, že se taky nekamarádím s malým človíčkem. Musím říct, že mě velice překvapil a to i přes to poměrně velké očekávání. Jen nevím jednu věc: Proč nemůžou žít v jednom domě? To je tááááák smutný :´(

Po čtyřech sériích jsem se konečně odhodlal ke komentáři. Seriál má strhující děj, skvělé kostýmy a vůbec všechno co tu bylo 100x řečeno. Za normálních podmínek mě prudké dějové zvraty děsí a dalo by se i říct, že rozčilují. Jenže tady ne. Zvraty typu smrti vaší oblíbené postavy tady jsou na denním pořádku (ano mluvím o Nedu a Robbu Starkovi). Jediné, co mě snad nepřekvapilo, byla smrt Jofreyho. To byla jen otázka času, mnohem víc mě "ranilo" Tyrionovo obvinění z ní. Takhle bych mohl mluvit ještě celý den o tom, co se mi líbí, nelíbí a o tom jak bych chtěl, aby se to vyvýjelo. Ale dodám snad jen: Valar Morghulis.