Shim-my

Asi každý z nás tady je více či méně znalcem určitéhu druhu filmů. Někdo nedá dopustit na Dogma 95, jiný má zmáklý italský neorealismus a támhle ti vzadu třeba Tarkovského. No a já se považuju za takového znalce filmů mafiánských. Ne že by jich bylo nějak přehnaně moc, ale není jich taky úplně málo. Máme tady realistického profíka Scorseseho s jeho komplexními Goodfellas, jejich divácky přístupnější variantou Casinem a dalšími šlágry, máme tu Michaela Manna s psychologickými opusy jako Heat či aktuálním "reportážním" období Miami Vice/Public Enemies, noirového klasika Briana de Palmu s jeho opusy Scarface či CArlitova cesta, máme tu "novou vlnu" černohumorných propletenců Quentina Tarantina (Reservoir Dogs, Pulp Fiction) a chumlu angličanů (Guy Ritchie, Martin Mc Donagh,...) a spousty dalších včetně jednohubek tu (Sam Mendes - Road to Perdition) i onde (Ridley Scott - Americký gangster). Všechno jsou to nepochybně velmi kvalitní filmy a mnohé z nich patří bez debat do širšího "zlatého fondu". Ale, prostě a jednoduše, Kmotr je jen jeden (tedy oni jsou tři, ale víte jak to myslím). Kmotr je film, ve kterém funguje tak nějak úplně všechno - scénář, hudba, vizuální styl, úžasní herci a jejich nepřekonatelné výkony... Kromě toho je to taky jediný film, o kterém si myslím, že je lepší než jeho literární předloha, a to už je tedy opravdu husarský kousek. Kmotr je film, o kterém toho nemůžu moc napsat, přestože ho vidím aspoň čtyřikrát do roka. Kmotr se prostě musí vidět.

Ne, tenhle film není dokonalý. Jeho nedostatky, jako je nevyvážený scénář plný nedůležitých vedlejších postav a jejich zbytečně podrobně rozpitvaných peripetií, mu ale s radostí promíjím s vědomím jeho formální výjimečnosti a až fyzicky silného emocionálnímu prožitku, kterým mě opakovaně obohatil. Způsob vyprávění, vizuální stylizace, nádherná hudba Nicka Cavea a životní výkon Casey Afflecka (který zcela zastiňuje nepochopitelně protěžovaného Brada Pitta, který tu hraje přece jen víc Brada Pitta než Jesseho Jamese), to jsou ingredience, které pro mě z Assassination of Jesse James dělají nejsilnější film roku 2007.

Coby dokonalý protiklad kmotrovsky idealizujícího prototypu mafiána jako moderního rytíře, zločince z donucení který se řídí pevným kodexem cti, Scorsese ve svém mistrovském díle postupně odhaluje skutečné lidi za maskou drahých aut a respektu okolí jako "idioty s bouchačkami", paranoidní šílence, kteří neustálý strach o holý život skrývají za trapně strojeným smíchem a nízké sebevědomí nahrazují pocitem moci plynoucím z přesvědčení, že můžou kdykoliv kohokoliv zastřelit a nic se nestane. Násilí k mafiánským filmům patří odjakživa, v Mafiánech ale díky odlišnému pojetí nabývá skutečně hrůzné podoby - zabíjení zde není výsledkem dopředu pečlivě rozmyšleného a odůvodněného plánu, ale pramení z nedorozumění či strachu, přichází náhle a nepochopitelně, emočně umocněno naprostou lhostejností, s jakou k němu postavy přistupují. Největším kladem filmu je komplexní scénář, který sice obsahuje řadu pamětihodných scén, nenabízí ale pohodlnou vůdcovskou ruku v podobě hlavní dějové linky, čímž dokáže nepřipraveného diváka spolehlivě odradit, tomu, který přistoupí na jeho hru, ale naopak poskytne při každém dalším shlédnutí plnohodnotný zážitek. Vše ostatní - skvělé herecké výkony v čele s trojkou Ray Liotta, Robert De Niro a Joe Pesci, perfektní vystižení každé ze čtyř dekád ve kterých se film odehrává prostřednictvím hudby, oblečení a dalších rekvizit, či vysoká úroveň filmového řemesla (v čele s kamerou, která má daleko víc highlightů než profláklý vstup do klubu přes kuchyň), už jen dotvářejí dokonalý celek. Možná njelepší mafiánský film vůbec (a to na Kmotra nedám dopustit).

Přijetí filmu zřejmě závisí na tom, jestli vám sedí romanticky rozervané pojetí upírů Anne Rice. Mně ano, Interview považuji za nejlepší upírský film a hrdě ho řadím ke svým srdcovkám. Tečka.

Dodnes strhující dílo, které zaujme v rovné míře obrazovou působivostí (částečně díky na svou dobu odvážným technikám, jako je pohyblivá kamera, plně těžící z nezvyklé hloubky prostoru (včetně průletu oknem!), či dynamický střih, částečně díky jedinečnému citu pro obrazovou kompozici a k ní kontrastní volbu vystihujících detailů - uveďme například vrahův stín vržený na plakát na něj upozorňující či nehybné záběry prázdných všedních prostor coby obrazový doprovod zoufalého volání matky ztracené Elsie), originalitou zápletky (hromadné vloupání do kancelářské budovy je prostě geniální) i svým poselstvím, které místo samotného vraha akcentuje meziválečnou měšťáckou průměrnost coby hlavního viníka zločinů (toto téma bylo ostatně v meziválečné německé literatuře velmi rozšířené, viz. například Stepní vlk Hermanna Hesseho). Nádherný, děsivý a napínavý film, který vlastně vytvořil typické schéma filmů o sériových vrazích a jako takový se minimálně vyrovná i současným zástupcům žánru z pera např. Davida Finchera.