Lenka_J

Když jsem si sebemrskačsky pročetla některé zdejší komentáře, tak jsem se jen utvrdila v tom, jak hroznou pravdu 13 Reasons Why má. Možná se někteří lidé domnívají, že člověk je naprosto racionálním tvorem, a na každého vnější okolnosti působí stejně. Tudíž večer si napíše raději na papír seznam všech věcí, co ho trápí a řekne si, ale prosím tě, vždyť to nic není! Ne, takto to v reálném světě nefunguje. Každý člověk je jinak citlivý. Každý člověk vnímá věci jinak. To, co pro jednoho znamená konec světa, pro druhého znamená pěti minutovou starost. Avšak z toho prvního člověka to nečiní slabocha, ani drama queen, činí to z něj člověka, který má své emoce a není schopen pouze racionálního jednání. A právě ignorantství a necitlivost k problémům ostatních, jakkoli se nám subjektivně mohou zdát malicherné, ve skutečnosti mohou mít nedozírné následky. Což nevidíme pouze u Hannah, ale i u ostatních. Hannah není dokonalá. Pohybuje se na tenké hranici po celou dobu seriálu. Na druhou stranu, nelze jí nic moc vyčítat. Jakkoli se některé důvody mohly zdát malicherné, nestaly se samostatně. Byl to jeden velký příběh, kde s každou kazetou na Hannina ramena byly nakládány další a další věci, s kterými si sama nedokázala poradit. Ačkoli se snažila říct si o pomoc, nikdy (kromě poslední kazety, která pro mne osobně možná byla nejhorší, protože v ní zklamala autorita, která ji tu pomoc poskytnout měla) si o ni neřekla přímo. Předpokládala, že lidé jsou natolik empatičtí, že jim dojde, jak se cítí. Že při neustálém naznačování jim to nakonec docvakne. Bohužel, i jak jde vidět na některých komentářích, některým lidem to nedocvakne ani když je vše řečeno, natož když zůstává spousta věcí nevyřčených. Na druhou stranu, ani Hannah nedomyslela důsledky své kazetové akce. Myslím, že se snažila lidem otevřít oči, aby nebyli lhostejní k ostatním. Ale ne ve všech případech se to povedlo. Já smekám svůj pomyslný klobouk, jak neskutečně citlivým, deprimujícím a zároveň i oči otevírajícím způsobem se podařilo seriál natočit. Ačkoli se seriál odehrává na střední škole, myslím si, že především ignorace a zahleděnost jen na vlastní život nás provází po celý život. A každý se s ní ve větší či menší míře setkáváme. Chce to ještě mnohem více podobných projektů, které na to upozorňují.

Jirka Mádl v roli režiséra a scénáristy je neskutečně svěžím závanem vzduchu v českých kinematografických vodách. Originální námět, sympatičtí jak dětští tak dospělí herci, dějová linka, která prošla hezkou gradací, ačkoli jsem ze začátku právě v tomhle ohledu byla dost skeptická a silný, ale na druhou stranu nenuceně působící, konec, který v sobě nese krásné poselství. S hezkým pocitem z filmu jen doufám, že tohle není Jirkova poslední práce za kamerou, protože přesně takovéhle filmy česká kinematografie potřebuje.

První série, u které neustále váhám nad hodnocením. Na jednu stranu byl pro mě letošní cast jeden z nejhorších vůbec, k tomu se přidal nezáživný Exile Island, celý ne moc povedený koncept Blood vs. Water, velký počet nezajímavých soutěží a taky odměn... Na stranu druhou pár hráčů bylo rozhodně zajímavých, v jednom případě zazněla jedna z nejlepších řečí na závěrečné radě, ale hlavně skvělý vítěz/ka, díky kterému byly poslední díly o několik tříd vyšší než ty počáteční a který se zařadil mezi mé nejoblíbenější hráče s nejlépe promyšlenou a následně i provedenou hrou. Takže celkově se stále přikláním k třem hvězdičkám, protože některé díly byly skutečně až moc nezáživné, ale za vítěze a za poslední díly bych jednu nebo klidně i dvě hvězdičky přidala.

Třetí kniha je jiná než dvě předchozí, kdo jde tedy do kina s tím, že uvidí něco podobného jako v prvních dvou dílech, tak hádám, že může být zklamaný. Z mého pohledu se první část třetího dílu podařila převést na plátno nejlépe ze všech tří a to i z pohledu toho, že to nebyl tak jednoduchý úkol. Žádná aréna, méně akce, více psychologie postav, dramatičtější tón. Pro někoho může být rozdělení na dvě části kalkul, pro mě po shlédnutí je to rozhodně skvělé rozhodnutí. Neměla jsem pocit, že by šlo jen o nastavovanou vatu, právě naopak, myslím, že Hunger Games slušela tahle trošku hlubší sonda do podstaty povstání, jak jeden hlas, ke kterému lidé vzhlížejí, může všechno změnit. A jak všechny události změnily nejen Katniss, ale i další postavy. Francisi Lawrencovi se podařilo namíchat filmový koktejl, který jako by byl šitý na míru pro mě, dramatické momenty střídající se s akčnějšími, ale v rozumné míře, vizuálně velice působivé a se skvělými rozhodnutími, ať už šlo o obsazení nových postav, kdy jak Julianne Moore tak třeba Natalie Dormer jsou obě skvělé, tak při výběru scén, které zahrne a to včetně jedné hudební vložky, při které jsem měla husí kůži. Sečteno podtrženo, myslím, že jde o skvělou pozvánku na závěrečnou část a troufám si říct, že pro ty kteří četli knížku a ví, co mohou čekat, to nemůže být ani nijak velké zklamání, protože upřímně ani nedovedu říct, co by se dalo natočit lépe.

Otázku samotných vítězů a to, zda jsem jim to přála a zda si to v mých očích zasloužili či nikoli, nezahrnuju do hodnocení, protože to bych u každých cen musela hvězdičky snižovat jen za to, že můj vkus není stejný jako vkus lidí, kteří vítěze vybírají. Hodnotím však celkový průběh udílení cen, který se mi letos po dlouhé době opravdu líbil. Z velké části za to může moderátorka večera, tedy Ellen, která když moderuje, tak má jedno obrovské plus, v jejím podání to vypadá nenuceně, nevyumělkovaně a hlavně vtipně. Stejně tak se mi líbila hudební vystoupení a některé proslovy vítězů mě mile překvapily, v tomhle ohledu je u mě určitě hlavním vítězem Jared Leto, který hravě strčil do kapsy zbytek proslovů.

Steve McQueen + silný příběh, to se mělo rovnat skvělému nezapomenutelnému filmovému zážitku. Ale bohužel se tak pro mě nestalo. Jak se mi letos u Komorníka stalo, že se časové linie prolínaly moc rychle a proto jsem se v nich nevyznala, tak tady jako by ani čas nijak neplynul. Tedy, jasně, bylo tady stěhování z jedné plantáže na druhou, ale jinak mi to přišlo všechno jednotvárné, nepochytila jsem žádný větší vývoj postav, nic takového. Možná to byl záměr, možná jsem se jen já nedokázala do filmu dostatečně vcítit, ale i přes velké množství scén, ve kterých překypovaly emoce, na mě z plátna ty emoce až tak nedolehly. Není to tím, že by herci nehráli dobře, protože ti byli tím téměř jediným (kromě samotného téměř neuvěřitelného příběhu), co mě na filmu skutečně upoutalo a proč jsem zvažovala jít s hodnocením výše, protože z výkonu Michaela Fassbendera mě až mrazilo, ale celý film na mě působil kalkulovaně. Scény, které měly umocnit atmosféru tím, že poskytovaly záběry zblízka a dlouhé záběry na hlavně emotivní scény postav, na mě působily opačným efektem. Možná to bylo i hudbou, která byla sice úžasná, ale mnohdy mi do jednotlivých scén neseděla. V konečném součtu to pro mě bylo zklamání, protože to byl jeden z filmů, na který jsem se hrozně těšila a rozhodně jsem od něj očekávala více, ale už jen pro výborné herce, i přes mé zklamání, stojí za to se na něj podívat.

Většinou od romantických komedií moc neočekávám, ale pak se mi taky může aspoň stát, že mě mile překvapí. A tohle je zrovna případ Morning Glory, ve kterém se hlavní hrdinka snaží skloubit zapálení pro práci s osobním životem. Ve filmu dostává více prostoru právě to pracovní zapálení, což je jen dobře, protože Harrison Ford jako starý bručoun zabývající se seriozními zprávami funguje výborně. A spolu s Rachel McAdams tvoří skvělé duo, které pak doplňují i další herci a jejich postavy a spolu tak utváří milou, svěží a vtipnou romantickou komedii.

Jednička byl příjemný lehce nadprůměrný animák, dvojka bohužel zůstala už jen průměrná.Příběh prakticky navázal tam, kde minulý skončil, což vypadalo nadějně, ale kouzlo prvního dílu se pomalu vytrácelo. I když některé scény se mi líbily, pobavily mě, stejně jako některé nové postavy hlavně z říše jídla, tak přesto to nestačilo. I když musím říct, že ve srovnání s pokračováním Despicable Me dopadla tato honba za záchranou města mnohem lépe.

Jedno z největších překvapení poslední doby. Short Term 12 je sice nenápadný snímek, ale rozhodně si zaslouží velkou pozornost. Příběh ze zařízení pro mladistvé nám otvírá dveře do životů jednotlivých lidí, kteří jsou zde nuceni žít a nebo zde dobrovolně pracují. Strasti a osudy jednotlivých postav ve filmu jsou skvěle vykreslené a pro mě bylo velmi snadné si ke všem najít cestu a přesto, že je můj život natolik odlišný od jejich, bylo pro mě jednoduché je pochopit a soucítit s nimi. Důležitou součástí skvěle napsaných postav a jejich příběhů jsou také jejich protagonisté, u kterých jsem ani neměla pocit, že jde o herce, ale o lidi, kterým skutečně tyhle příběhy patří. Ať už šlo o skvělou Brie Larson nebo Kaitlyn Dever, všichni jako by nebyli jen stvořeni pro tyto role, ale skutečně se těmito postavami stali. Byl to pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků za dlouhou dobu a jediné, co bych vytkla je to, že bych tento filmový prožitek nejraději ještě prodloužila a nahlédla do života postav ještě více.

Mám slabost pro filmy založené na skutečné události a pro herecké koncerty Toma Hankse ve filmech, v kterých se objeví. Captain Phillips mi nabídl oboje. Příběh o kapitánu Phillipsovi si určitě zasloužil být zfilmován a jsem neskutečně ráda, že se toho ujal právě Paul Greengrass, který mě už filmem United 93 přesvědčil, že tyhle typy filmů umí. Je pravda, že v minulé větě zmíněný dřívější počin tohoto režiséra na mě měl větší dopad, nejspíše díky tomu, že byl natočen spíše stylem dokumentu než stylem velkofilmu. Ačkoli ani Phillips není typickým velkofilmem, tak záchranná akce na mě působila možná trošičku přehnaně. Ale zbytek filmu to vyrovnal, od skvělého začátku s únosem lodi, přes zajetí kapitána se skvělými skoro až klaustrofobními scénami až po závěrečnou scénu při ošetřování. A Tom Hanks? Zazářil jako vždy, scény v záchranné lodi byly intenzivní a závěrečných pár minut to jenom znásobilo. Ale musím říct, že mu skvěle sekundovali i další herci, mám na mysli tedy hlavně somálské piráty a především Barkhada Abdiho, kdy se naprosto vyplatil risk vzít do této role, potažmo do více rolí, neherce. Sice to ode mě není tak plnohodnotná pětka jako za United 93, ale za více jak dvě hodiny napětí, si ode mě i tentokrát plný počet zaslouží.