Ještě nikdy nebyla Paříž krásnější, lákavější a romantičtější. A ještě nikdy nebyly výlety do minulosti, ve které najdeme lesk i pomíjivost dřívějších časů, tak vzrušující než v této magické pochoutce pro nevyléčitelné snílky. Kéž bych z té éterické blaženosti nikdy neprocitla.
Oskárku malinký, vlez do naší vitrínky. Burcující, ženské drama o rasismu podle osvědčené šablony na cíleném lovu plešounků. Ale kdo by mu to zazlíval. The Help není ani přes své vážné téma úmorný nebo depresivní, nýbrž odlehčený a příjemný film, místy dokonce humorný. Služky v akci jsou přesvědčivé a především z divaček vyždímají nějakou tu slanou kapičku dojetí. Mimo to i kostýmy, frizúry, barevnost i styl šedesátých let jsou autentické a přirozené. Nebudu nic namítat, když si někdo ze zúčastněných tu vytouženou sošku odnese domů.
Vážení uživatelé ČSFD, ruku na srdce, opravdu vás tento film tak masově srazil do kolen? Proti gustu žádný dišputát, ale zde mi to zavání slepou stádovitostí. Já, ač sama plna nadějného očekávání jsem byla odměněna převážně zklamáním. Co je jiné prostě není zaručeně hned úžasné. The Artist je průměrný film, s originálním nápadem, vynikajícím technickým provedením a scénářem, který nemá daleko k odpadu. Oskara si zaslouží pouze onen roztomilý, čtyřnohý chlupáč. Pocta němému filmu vypadá v mých očích jinak. Toto byla jen neúmyslná parodie na přechod z jedné hollywoodské éry do druhé. Dnes viděno, zítra zapomenuto.
Kdyby se seňor Almodóvar nestal režisérem, pravděpodobně by studoval medicínu a to by pro bezpečnost lidstva mohlo být rizikovější. Na stříbrném plátně však může neškodně prožívat své obsese v přehnaných a nevídaných kreacích a jeho publikum ohromeně s ním. S přibývajícím věkem a zkušenostmi realizuje své vilné fantazie v čím dál dokonalejším provedení, výraz tabu nadobro vyškrtl ze svého slovníku a nezdráhá se vymést ani ty nejchlípnější škvíry své představivosti. Za to mu patří můj obdiv, protože La Piel que habito je sice pozoruhodná úchylárna, ale žádný bezduchý obraceč žaludku a mně se dostalo filmového zážitku z té nejexkluzivnější kategorie.
Když se sny a ideály mládí rozptýlí před očima jak prach ve větru, nezbývá než se s tím smířit a navrátit se ke svým kořenům. Artistická meditace o jedné elegické cestě k dospělosti s vsuvným doprovodem příjemné, melancholické kytary.
V klamně obyčejném portrétu všedního života jedné čínské emigrantské rodiny v Tchaj-wanu se skrývá hluboké, osobní vyznání jejich syna a vnuka, ovlivněného nejen bolestnými ztrátami nejbližších, ale i politickou situací v zemi. Zvolna plynoucí listování režisérovým denníkem z dětství a dospívání je zprvu nenáročné a poetické, ale poté stupňovitě nabere na zdrcující síle výpovědi.
Dongdong de jiaqi oživí naše vlastní vzpomínky na letní prázdniny strávené u babiček a dědů. Není to však klasický odpočinkový rodinný film. Hou totiž pod paprsky slunce a ve víru radovánek sleduje nejen dětskou nevinnost, ale i jejich nelítostnou krutost. Také je vidí jako vnímavé pozorovatele lákavého a zatím ne zcela pochopitelného světa dospělých a zkoumá jaký má na ně dopad konfrontace s křivdou, násilím a číhající smrtí. Jinak se musím ohradit k textu v obsahu. Nepřišlo mi, že by si sourozenci hledali komplikovaně cestu k ostatním. Tung-Tung zapadl do místní klukovské party prakticky ihned co vylezl z vlaku.
Chahine osvěžil arabskou kinematografii, zaplavenou romantikou a melodramatem, výborným nekonvenčním žánrovým mixem. Ovlivnění italským neorealismem je znát, stejně tak nepřehlédnutelná je i hitchcockovsky thrillerová zápletka. V jemně vymodelovaných postavičkách z káhirského hlaváče kritizuje nevybíravě společenské a sociální poměry tehdejšího Egypta. Otevřeně a pravdivě. Bujné křivky polonahých žen ani frustrovaní sexuální zvrhlíci však nejsou podobizna, s kterou se striktně věřící Egypťané byli ochotni zidentifikovat. Není divu, že snímek zapůsobil na tehdejší arabskou censuru i publikum jak červený hadr na bejka a šupajdil bleskurychle do nejtemnějšího kouta. Chvála Alláhu, že tam nezůstal na věky věků. Na zahraničních festivalech sklízel vavříny a to pak asi nahlodávalo Egypťany tak dlouho, až vzali Bab el hadid na milost a docenili jeho kvality. Dnes je dokonce ve své rodné vlasti považován za nejlepší domácí film všech dob. Potenciál na to má.
Krásná a bezbranná Ingrid Bergman ve spárech svého úlisného chotě, který se starostlivě snaží jí připravit o rozum. Prvotřídní thriller, jenž s přehledem dokáže nahnat husí kůži i otrloušům dnešní doby.
Naivní politické drámko, které neztrouchniví v archívech jen díky magickému jménu v titulcích. Fanoušci Audrey Hepburn si cestu k Secret People vždycky najdou a náležitě si vychutnají vzácné, ojedinělé záběry baletního umu budoucí hvězdy stříbrného plátna. Jenže s nimi veškerý zážitek začíná i končí, protože zápletka i jednání všech postav jsou slušně řečeno naprosto přihlouplé a nelogické. Anarchisti řádí v meziválečné Evropě a prostoduchá emigrantka se zamotá do jejich pařátů a do svého svědomí. Vybaveni ambiciózním námětem vrhli se páni filmaři na věc jistě s nadějemi, opomněli leč důležité ingredience - šťávu a náboj. Tím si šanci na úspěch nechtěně snížili. Nebýt tanečních kreací mladinké Audrey, neštěkl by po tomto snímku ani pes.
Kanzashi je tak trochu jako poetičtější japonská verze Anděla na dovolené bez té rušivé, uslintané agitky. Poutavě namíchané seskupení rozlišných městských charakterů a jejich společné prázdninové dovádění v lázeňském středisku v obklopení lyrické, panenské přírody. Chishu Ryu jako mladý voják je roztomilý a jeho léčebná procedura spíš odpovídá několikanásobné fraktuře celé dolní končetiny než pouhé zapíchnuté sponě v chodidle. Velmi příjemný a nenáročný snímeček.
Arigato-san by se měl povinně promítat při náborovém řízení u každého autokarového přepravce, protože nejedna cesta busem je dneska hororový zážitek. Machři, kteří si za volantem prostředků hromadné dopravy kompenzují své nesplněné sny pilota formule jedna, patří k těm nejběžnějším. Opravdovou hrůzu mi však jednou naháněl šofér, který během jízdy sváděl urputný boj s vyprchávajícím promile a co chvilku si hodil šlofíka. O těch škodolibcích, kteří dobíhajícím přibouchnou dveře těsně před nosem nemá smysl ani hovořit. Pan Děkuji je pravý opak. Je to řidič džentlmen. Svou přezdívku si vysloužil hlasitým projevem vděčnosti všem pocestným, kteří mu uskakují z cesty, když je na své trase míjí. Jeho pasažéři jsou jako jeho rodina. Vždy je bezpečně doveze do cílové stanice, rád s nimi poklábosí a ochotně poskytuje rady i v důležitých životních situacích. Radostná a pohodová jízda japonskými horskými serpentinami v nelehké době ekonomické deprese, kdy cestovat autobusem nebylo samozřejmostí pro každého.
Ačkoliv je tento film bez jediného zvuku, dokáže naplno strhnout obrazovou dramatizací a výstižnou mimikou herců. Shimizuho subtilní práce s kamerou i střihem je na tehdejší dobu dosti inovační a poukazuje na jeho jemný cit pro vizuální vyjádření. Je proto s podivem, že tento talentovaný režisér je dodnes v západním světě takřka neznámý a nedosahuje patřičného uznání jako jeho krajané, kteří se hlásili k jeho obdivovatelům.
Hravý a milý film se skromným příběhem, připomínající Ozuův I was born, but...Težká situace po uvěznění otce nevyznívá tak dramaticky, protože je brána z naturalisticky zobrazeného dětského pohledu, který je bezprostřední, upřímný a často vtipný. Člověk se proto rád svému hojnému usmívání poddá a radovánky i neplechy dětského světa si s nostalgií a příjemností užije.
Precizně napsané, vysoce emocionální společenské drama. Dvě íránské rodiny, jedna moderní ze střední vrstvy, druhá silně věřící a z chudých poměrů, svede dohromady tragická událost. Všichni jsou posléze zachyceni ve spleti strachu, lží a obvinění. Jejich bloudění v nejasných obrysech mnoha tváří pravdy je vyčerpávající, umocněné navrch tím, že žijí v nesvobodné zemi, kde láska k bližnímu je přepychový luxus.
Překrásná Nomádka v blankytném hábitu vystoupí z perského koberce a vypráví svůj nadskutečný příběh o veliké lásce. Poetická, barvami protkaná fantazie pro relaxační, exotické snění.
Tajemství života a smrti se nedá odhalit a už vůbec ne zmanipulovat. Pán tvorstva se o to vehementně pokouší a žene se za ním hektičtěji, urputněji, dál a výš. Jeho nejdůležitějším nástrojem je komunikace. Nevšímá si přitom, že podstata všeho spočívá v harmonii a skromnosti. Tam je zárodek dobra. Jak se vlastně pozná pravá tvář zla a kam až dosahuje jeho moc? Může být ovlivněno dobrem? Mezi nebem a zemí existuje tolik záhadných věcí, že nad nimi můžeme filozofovat dokud nás vítr neodvane. Kiarostami na naší mysl navalil pořádnou haldu otázek a mystiky a nechal nás, abychom se z ní vyhrabali sami. Jako odškodné nabídl pohádkové scenérie. Mohli jsme se kochat skvostnými krajinomalbami v sytých barvách i tajuplným labyrintem malebné vesnice, důmyslně ukryté v kopcích. Někoho ten film asi ukolébá ke spánku jak letní vánek, mě i svým pomalu plynoucím tempem smetl v obdivu jak uragán.
Závěrečná část „Kokerské trilogie“ mě zaujala pouze tím, že se ukáže, jestli bratři z prvního dílu přežili ničivou katastrofu či nikoliv, což jsem doufala, že se dozvíme již v díle druhém. Milostný příběh, film ve filmu i náhled do odlišného světa už byly v artovém kině předvedeny atraktivnější formou a údajný jemný humor mě vůbec neoslovil. Pod olivovníky má bezesporu pár výrazných scén a je překrásně natočený, ale jinak je to vcelku spolehlivý šláftruňk.
Unikátní pseudodokument s klasickým Kiarostamiho rukopisem, s pomalou, statickou kamerou a nádhernými, širokoúhlými záběry. Jeho obdivovatelé se budou tetelit blahem, zbytek publika si příjemně schrupne. Režisér se vydává ve staré kraksně se svým synem do severního Íránu, do oblasti zničené silným zemětřesením, aby zjistil, co se stalo s dvěma bratry, dětskými hvězdami jeho předešlého filmu Khane-ye doust kodjast?. My to samozřejmě chceme vědět také, proto se leckdo naprdne, že nás nechá na konci jen tak stát v půlce cesty poté, co jsme se s ním úmorně kodrcali „pro nic za nic“ takovou dálku. Ale jemu o žádný určitý cíl zřejmě nešlo, nýbrž o samotnou pouť zdevastovaným krajem, o osudy místních lidí, jak se vyrovnávají se ztrátou dětí, rodičů, příbuzných a střechy nad hlavou. Ač byly jejich příběhy různou měrou zdrcující, jedno měli všichni společné. Oni přežili a život prostě musí jít dál.
Íránci, Číňani a všichni vám podobní, kdo by vám jednou rodil ty vaše vytoužený chlapečky, kdyby nepřicházely na svět žádné holky? By jste si je vyseděli na vlastních vejcích? Panahi mně svým odvážným, devastujícím portrétem totální podřadnosti žen v islámské republice pěkně nadzvednul mandle. Oni jsou sice muži v Íránu v tom začarovaném kruhu absurdních zákonů uvězněni také, ale mají alespoň částečný prostor k dýchání. Ženy nemají vůbec žádný.
Íránčanky se do pozice v ofsajdu už rodí a stadióny nejsou jediným místem, kam tyto chuděry nesmí. Jako vášnivá fotbalová fanynka soucítím s tímto konkrétním strádáním a obdivuji jejich odvahu a vynalézavost ve snaze přelstít primitivní zákazy. Ve skutečnosti ta situace asi zdaleka tak odlehčená nebude, proto Panahiho satirické píchání do vosího hnízda často hořkne v ústech. Idea využít živého sportovního zápasu k spontánnímu natáčení filmu je opravdu originální a tak mě napadá, jaký by byl asi konec, kdyby Írán uhrál jiný výsledek.
Když se chce, všechno jde. Třeba i to, pokořit vlastní nevzdělanost a předsudky. Svérázná Naii také nejdřív myslela, že když hodí snědého klučinu do řeky, tak ho vytáhne bílého. Naštěstí jí její vnitřní instinkt a mateřský pud napověděly, že lidskost spočívá v porozumění a v podání pomocné ruky každému, kdo to potřebuje, a že etnické ani jazykové rozdíly nejsou bariérou pro získání důvěry. Krásný a poutavý film o integraci minority.
V jezírku doma na dvorku měli jen samé umrněné zlaté rybičky a rozkošná malá červenobílá Karkulka moc toužila po té baculaté a tančící, kterou si vyhlédla v obchodě. Cesta k ní však byla prolitá mořem slziček a posetá nejedním dobrodružstvím. Podle vševědoucího distributora by tento kouzelný film v českých kinech propadl, což si odhadnout netroufám, ale soudě podle většiny zdejších ohlasů bych tipla, že mezi sváteční klasiku našich televizních obrazovek by se zařadil.
Ani památky po zaprášených pustinách, tragických osudech bídných vesničanů, dojemných dětských kukadlech či všudypřítomné poetické symbolice. Farhadi se pokusil o převrat v íránské kinematografii a natočil psychologické drama, které se dlouho tváří jako hollywoodský thriller. Vidíme moderní Írán, společnost, která se na první pohled neliší od té naší. Mladí lidé střední vrstvy, kteří se oblékají, baví, užívají všech radostí života stejně jako my. Ženy už nejsou poslušné, nesvéprávné marionetky, zahalené po špičku nosu nekonečnou metráží látky, ale vzdělané, mužům rovné myslící bytosti. Jenže v nábožensky fanatickém státě to nikdo, komu je život milý nesmí s liberálností přehánět. Farhadi si je toho dobře vědom, proto podržel politický podtext na uzdě a v závěru raději přeskočil rapidně žánry a napínavě vybudovanou zápletku zlikvidoval zatuchlými mravními výčitkami. Musel prostě své hrdiny za jejich západní životní styl pokárat, nechat je stanout nad propastí mezi modernem a tradicí a polapit je do sítě morálních dilemat. Protože takové je i v 21. století žalostné jádro Íránu, kde cenzura čouhá z každého kanálu a cesta za mříže je neuvěřitelně snadná.
Naderi, chudý jak kostelní myš si na stará kolena pořídil se slepou manželkou dvojčata. Vypadal spíš jak jejich děda a péči o potomky pojal věru po svém. Přestože se o ně staral opravdu dle svého nejčistšího (fundamentálně muslimského) vědomí a svědomí, děvčátka by po jeho jedenáctileté výchově nejlépe zapadla mezi neandrtálce, jak vzhledově tak mentálně. Naštěstí se sousedé rozhoupali zalarmovat sociálku a děti byly vypuštěny ze své klece. Filmu dodává na větší autenticitě fakt, že mladá režisérka zaangažovala skutečnou rodinu včetně sousedů, aby své charaktery odehráli přímo sami. S pomocí slavného otce tak natočila svůj debut jako místy zdrcující, místy poetický a úsměvný, ale po všech stránkách zdařilý hybrid fikce a dokumentu.
Díky bohu, že tak protivné, nechápavé a vtíravé učitele jsme ve škole neměli, jinak by byl ze mě dneska analfabet. Samira Makhmalbaf určitě nepomýšlela, že toto bude jediný pocit, který si někdo z jejího filmu odnese. Je mi líto, ale sílu příběhu, pozoruhodné polodokumentární záběry i tragické osudy oněch lidí tyto ústřední, nesnesitelné charaktery úplně zastínily.
Vlastní táta je vlastní táta, ale ne každý otčím musí být zloduch a násilník. Íránský puberťák Mehrollah nedal tomu svému nejmenší šanci a rebeloval až do krajnosti. Teprve za minutu dvanáct konečně akceptoval nového člena rodiny a uvěřil v jeho dobré srdce. Opět jednoduchý, lidský a velmi příjemný Majidi. Jeho sympatické charaktery tradičně neustále běhají uličkami, loukami i pustinami za doprovodu excelentně vedené kamery.
Kdo neokusil, těžko si to může představit. Závislost na pomoci druhých ani ochuzení o spoustu okolních krás není zajisté žádný med. Na druhou stranu lidé žijící v temnotě jsou ušetřeni všech škaredostí, kterým jsou zdravé oči chtě nechtě vystavovány. Nevidomí si mohou „vyšvindlovat“ vizuálně dokonalý svět. Vymalovat si všechno jen překrásné a barevné, použít svůj vlastní výběr odstínů. Univerzitní profesor Youssef dostal šanci překročit práh mezi tmou a světlem, aby zjistil, že tolik vymodlené znovuzískání zraku samo o sobě nevede k spokojenějšímu a svobodnějšímu životu. Láska, péče nebo smích těch nejbližších, to je to pravé ořechové. A k tomu oči nejsou třeba, to vidí jen srdce.
Majidiovy filmy jsou jak křišťálové studánky plné lidské čistoty, obklopené bahnem bídy iránského všedního života. Baran není tak přeslazený ani srdceryvný jako Božské děti nebo Barva ráje, ale vyznívá stejně prostou a dojemnou poetikou. Každé další filmové setkání s íránskou kulturou a jejich rozmanitou krajinou mě nepřestává fascinovat.
Moje komentáře
Půlnoc v Paříži (2011)
Ještě nikdy nebyla Paříž krásnější, lákavější a romantičtější. A ještě nikdy nebyly výlety do minulosti, ve které najdeme lesk i pomíjivost dřívějších časů, tak vzrušující než v této magické pochoutce pro nevyléčitelné snílky. Kéž bych z té éterické blaženosti nikdy neprocitla.
Černobílý svět (2011)
Oskárku malinký, vlez do naší vitrínky. Burcující, ženské drama o rasismu podle osvědčené šablony na cíleném lovu plešounků. Ale kdo by mu to zazlíval. The Help není ani přes své vážné téma úmorný nebo depresivní, nýbrž odlehčený a příjemný film, místy dokonce humorný. Služky v akci jsou přesvědčivé a především z divaček vyždímají nějakou tu slanou kapičku dojetí. Mimo to i kostýmy, frizúry, barevnost i styl šedesátých let jsou autentické a přirozené. Nebudu nic namítat, když si někdo ze zúčastněných tu vytouženou sošku odnese domů.
The Artist (2011)
Vážení uživatelé ČSFD, ruku na srdce, opravdu vás tento film tak masově srazil do kolen? Proti gustu žádný dišputát, ale zde mi to zavání slepou stádovitostí. Já, ač sama plna nadějného očekávání jsem byla odměněna převážně zklamáním. Co je jiné prostě není zaručeně hned úžasné. The Artist je průměrný film, s originálním nápadem, vynikajícím technickým provedením a scénářem, který nemá daleko k odpadu. Oskara si zaslouží pouze onen roztomilý, čtyřnohý chlupáč. Pocta němému filmu vypadá v mých očích jinak. Toto byla jen neúmyslná parodie na přechod z jedné hollywoodské éry do druhé. Dnes viděno, zítra zapomenuto.
Kůže, kterou nosím (2011)
Kdyby se seňor Almodóvar nestal režisérem, pravděpodobně by studoval medicínu a to by pro bezpečnost lidstva mohlo být rizikovější. Na stříbrném plátně však může neškodně prožívat své obsese v přehnaných a nevídaných kreacích a jeho publikum ohromeně s ním. S přibývajícím věkem a zkušenostmi realizuje své vilné fantazie v čím dál dokonalejším provedení, výraz tabu nadobro vyškrtl ze svého slovníku a nezdráhá se vymést ani ty nejchlípnější škvíry své představivosti. Za to mu patří můj obdiv, protože La Piel que habito je sice pozoruhodná úchylárna, ale žádný bezduchý obraceč žaludku a mně se dostalo filmového zážitku z té nejexkluzivnější kategorie.
Lianlian fengchen (1986)
Když se sny a ideály mládí rozptýlí před očima jak prach ve větru, nezbývá než se s tím smířit a navrátit se ke svým kořenům. Artistická meditace o jedné elegické cestě k dospělosti s vsuvným doprovodem příjemné, melancholické kytary.
Čas žít a čas zemřít (1985)
V klamně obyčejném portrétu všedního života jedné čínské emigrantské rodiny v Tchaj-wanu se skrývá hluboké, osobní vyznání jejich syna a vnuka, ovlivněného nejen bolestnými ztrátami nejbližších, ale i politickou situací v zemi. Zvolna plynoucí listování režisérovým denníkem z dětství a dospívání je zprvu nenáročné a poetické, ale poté stupňovitě nabere na zdrcující síle výpovědi.
Dongdong de jiaqi (1984)
Dongdong de jiaqi oživí naše vlastní vzpomínky na letní prázdniny strávené u babiček a dědů. Není to však klasický odpočinkový rodinný film. Hou totiž pod paprsky slunce a ve víru radovánek sleduje nejen dětskou nevinnost, ale i jejich nelítostnou krutost. Také je vidí jako vnímavé pozorovatele lákavého a zatím ne zcela pochopitelného světa dospělých a zkoumá jaký má na ně dopad konfrontace s křivdou, násilím a číhající smrtí. Jinak se musím ohradit k textu v obsahu. Nepřišlo mi, že by si sourozenci hledali komplikovaně cestu k ostatním. Tung-Tung zapadl do místní klukovské party prakticky ihned co vylezl z vlaku.
Hlavní nádraží (1958)
Chahine osvěžil arabskou kinematografii, zaplavenou romantikou a melodramatem, výborným nekonvenčním žánrovým mixem. Ovlivnění italským neorealismem je znát, stejně tak nepřehlédnutelná je i hitchcockovsky thrillerová zápletka. V jemně vymodelovaných postavičkách z káhirského hlaváče kritizuje nevybíravě společenské a sociální poměry tehdejšího Egypta. Otevřeně a pravdivě. Bujné křivky polonahých žen ani frustrovaní sexuální zvrhlíci však nejsou podobizna, s kterou se striktně věřící Egypťané byli ochotni zidentifikovat. Není divu, že snímek zapůsobil na tehdejší arabskou censuru i publikum jak červený hadr na bejka a šupajdil bleskurychle do nejtemnějšího kouta. Chvála Alláhu, že tam nezůstal na věky věků. Na zahraničních festivalech sklízel vavříny a to pak asi nahlodávalo Egypťany tak dlouho, až vzali Bab el hadid na milost a docenili jeho kvality. Dnes je dokonce ve své rodné vlasti považován za nejlepší domácí film všech dob. Potenciál na to má.
Plynové lampy (1944)
Krásná a bezbranná Ingrid Bergman ve spárech svého úlisného chotě, který se starostlivě snaží jí připravit o rozum. Prvotřídní thriller, jenž s přehledem dokáže nahnat husí kůži i otrloušům dnešní doby.
Secret People, The (1952)
Naivní politické drámko, které neztrouchniví v archívech jen díky magickému jménu v titulcích. Fanoušci Audrey Hepburn si cestu k Secret People vždycky najdou a náležitě si vychutnají vzácné, ojedinělé záběry baletního umu budoucí hvězdy stříbrného plátna. Jenže s nimi veškerý zážitek začíná i končí, protože zápletka i jednání všech postav jsou slušně řečeno naprosto přihlouplé a nelogické. Anarchisti řádí v meziválečné Evropě a prostoduchá emigrantka se zamotá do jejich pařátů a do svého svědomí. Vybaveni ambiciózním námětem vrhli se páni filmaři na věc jistě s nadějemi, opomněli leč důležité ingredience - šťávu a náboj. Tím si šanci na úspěch nechtěně snížili. Nebýt tanečních kreací mladinké Audrey, neštěkl by po tomto snímku ani pes.
Yukinojo henge (1963)
Vizuálně zcela fascinující a naprosto unikátní.
Kanzashi (1941)
Kanzashi je tak trochu jako poetičtější japonská verze Anděla na dovolené bez té rušivé, uslintané agitky. Poutavě namíchané seskupení rozlišných městských charakterů a jejich společné prázdninové dovádění v lázeňském středisku v obklopení lyrické, panenské přírody. Chishu Ryu jako mladý voják je roztomilý a jeho léčebná procedura spíš odpovídá několikanásobné fraktuře celé dolní končetiny než pouhé zapíchnuté sponě v chodidle. Velmi příjemný a nenáročný snímeček.
Arigato-san (1936)
Arigato-san by se měl povinně promítat při náborovém řízení u každého autokarového přepravce, protože nejedna cesta busem je dneska hororový zážitek. Machři, kteří si za volantem prostředků hromadné dopravy kompenzují své nesplněné sny pilota formule jedna, patří k těm nejběžnějším. Opravdovou hrůzu mi však jednou naháněl šofér, který během jízdy sváděl urputný boj s vyprchávajícím promile a co chvilku si hodil šlofíka. O těch škodolibcích, kteří dobíhajícím přibouchnou dveře těsně před nosem nemá smysl ani hovořit. Pan Děkuji je pravý opak. Je to řidič džentlmen. Svou přezdívku si vysloužil hlasitým projevem vděčnosti všem pocestným, kteří mu uskakují z cesty, když je na své trase míjí. Jeho pasažéři jsou jako jeho rodina. Vždy je bezpečně doveze do cílové stanice, rád s nimi poklábosí a ochotně poskytuje rady i v důležitých životních situacích. Radostná a pohodová jízda japonskými horskými serpentinami v nelehké době ekonomické deprese, kdy cestovat autobusem nebylo samozřejmostí pro každého.
Minato no nihon musume (1933)
Ačkoliv je tento film bez jediného zvuku, dokáže naplno strhnout obrazovou dramatizací a výstižnou mimikou herců. Shimizuho subtilní práce s kamerou i střihem je na tehdejší dobu dosti inovační a poukazuje na jeho jemný cit pro vizuální vyjádření. Je proto s podivem, že tento talentovaný režisér je dodnes v západním světě takřka neznámý a nedosahuje patřičného uznání jako jeho krajané, kteří se hlásili k jeho obdivovatelům.
Kaze no naka no kodomo (1937)
Hravý a milý film se skromným příběhem, připomínající Ozuův I was born, but...Težká situace po uvěznění otce nevyznívá tak dramaticky, protože je brána z naturalisticky zobrazeného dětského pohledu, který je bezprostřední, upřímný a často vtipný. Člověk se proto rád svému hojnému usmívání poddá a radovánky i neplechy dětského světa si s nostalgií a příjemností užije.
Rozchod Nadera a Simin (2011)
Precizně napsané, vysoce emocionální společenské drama. Dvě íránské rodiny, jedna moderní ze střední vrstvy, druhá silně věřící a z chudých poměrů, svede dohromady tragická událost. Všichni jsou posléze zachyceni ve spleti strachu, lží a obvinění. Jejich bloudění v nejasných obrysech mnoha tváří pravdy je vyčerpávající, umocněné navrch tím, že žijí v nesvobodné zemi, kde láska k bližnímu je přepychový luxus.
Gabbe (1996)
Překrásná Nomádka v blankytném hábitu vystoupí z perského koberce a vypráví svůj nadskutečný příběh o veliké lásce. Poetická, barvami protkaná fantazie pro relaxační, exotické snění.
Vítr nás odvane (1999)
Tajemství života a smrti se nedá odhalit a už vůbec ne zmanipulovat. Pán tvorstva se o to vehementně pokouší a žene se za ním hektičtěji, urputněji, dál a výš. Jeho nejdůležitějším nástrojem je komunikace. Nevšímá si přitom, že podstata všeho spočívá v harmonii a skromnosti. Tam je zárodek dobra. Jak se vlastně pozná pravá tvář zla a kam až dosahuje jeho moc? Může být ovlivněno dobrem? Mezi nebem a zemí existuje tolik záhadných věcí, že nad nimi můžeme filozofovat dokud nás vítr neodvane. Kiarostami na naší mysl navalil pořádnou haldu otázek a mystiky a nechal nás, abychom se z ní vyhrabali sami. Jako odškodné nabídl pohádkové scenérie. Mohli jsme se kochat skvostnými krajinomalbami v sytých barvách i tajuplným labyrintem malebné vesnice, důmyslně ukryté v kopcích. Někoho ten film asi ukolébá ke spánku jak letní vánek, mě i svým pomalu plynoucím tempem smetl v obdivu jak uragán.
Pod olivovníky (1994)
Závěrečná část „Kokerské trilogie“ mě zaujala pouze tím, že se ukáže, jestli bratři z prvního dílu přežili ničivou katastrofu či nikoliv, což jsem doufala, že se dozvíme již v díle druhém. Milostný příběh, film ve filmu i náhled do odlišného světa už byly v artovém kině předvedeny atraktivnější formou a údajný jemný humor mě vůbec neoslovil. Pod olivovníky má bezesporu pár výrazných scén a je překrásně natočený, ale jinak je to vcelku spolehlivý šláftruňk.
Zendegi va digar hich (1991)
Unikátní pseudodokument s klasickým Kiarostamiho rukopisem, s pomalou, statickou kamerou a nádhernými, širokoúhlými záběry. Jeho obdivovatelé se budou tetelit blahem, zbytek publika si příjemně schrupne. Režisér se vydává ve staré kraksně se svým synem do severního Íránu, do oblasti zničené silným zemětřesením, aby zjistil, co se stalo s dvěma bratry, dětskými hvězdami jeho předešlého filmu Khane-ye doust kodjast?. My to samozřejmě chceme vědět také, proto se leckdo naprdne, že nás nechá na konci jen tak stát v půlce cesty poté, co jsme se s ním úmorně kodrcali „pro nic za nic“ takovou dálku. Ale jemu o žádný určitý cíl zřejmě nešlo, nýbrž o samotnou pouť zdevastovaným krajem, o osudy místních lidí, jak se vyrovnávají se ztrátou dětí, rodičů, příbuzných a střechy nad hlavou. Ač byly jejich příběhy různou měrou zdrcující, jedno měli všichni společné. Oni přežili a život prostě musí jít dál.
Kruh (2000)
Íránci, Číňani a všichni vám podobní, kdo by vám jednou rodil ty vaše vytoužený chlapečky, kdyby nepřicházely na svět žádné holky? By jste si je vyseděli na vlastních vejcích? Panahi mně svým odvážným, devastujícím portrétem totální podřadnosti žen v islámské republice pěkně nadzvednul mandle. Oni jsou sice muži v Íránu v tom začarovaném kruhu absurdních zákonů uvězněni také, ale mají alespoň částečný prostor k dýchání. Ženy nemají vůbec žádný.
Offside (2006)
Íránčanky se do pozice v ofsajdu už rodí a stadióny nejsou jediným místem, kam tyto chuděry nesmí. Jako vášnivá fotbalová fanynka soucítím s tímto konkrétním strádáním a obdivuji jejich odvahu a vynalézavost ve snaze přelstít primitivní zákazy. Ve skutečnosti ta situace asi zdaleka tak odlehčená nebude, proto Panahiho satirické píchání do vosího hnízda často hořkne v ústech. Idea využít živého sportovního zápasu k spontánnímu natáčení filmu je opravdu originální a tak mě napadá, jaký by byl asi konec, kdyby Írán uhrál jiný výsledek.
Bashu (1989)
Když se chce, všechno jde. Třeba i to, pokořit vlastní nevzdělanost a předsudky. Svérázná Naii také nejdřív myslela, že když hodí snědého klučinu do řeky, tak ho vytáhne bílého. Naštěstí jí její vnitřní instinkt a mateřský pud napověděly, že lidskost spočívá v porozumění a v podání pomocné ruky každému, kdo to potřebuje, a že etnické ani jazykové rozdíly nejsou bariérou pro získání důvěry. Krásný a poutavý film o integraci minority.
Bílý balónek (1995)
V jezírku doma na dvorku měli jen samé umrněné zlaté rybičky a rozkošná malá červenobílá Karkulka moc toužila po té baculaté a tančící, kterou si vyhlédla v obchodě. Cesta k ní však byla prolitá mořem slziček a posetá nejedním dobrodružstvím. Podle vševědoucího distributora by tento kouzelný film v českých kinech propadl, což si odhadnout netroufám, ale soudě podle většiny zdejších ohlasů bych tipla, že mezi sváteční klasiku našich televizních obrazovek by se zařadil.
O Elly (2009)
Ani památky po zaprášených pustinách, tragických osudech bídných vesničanů, dojemných dětských kukadlech či všudypřítomné poetické symbolice. Farhadi se pokusil o převrat v íránské kinematografii a natočil psychologické drama, které se dlouho tváří jako hollywoodský thriller. Vidíme moderní Írán, společnost, která se na první pohled neliší od té naší. Mladí lidé střední vrstvy, kteří se oblékají, baví, užívají všech radostí života stejně jako my. Ženy už nejsou poslušné, nesvéprávné marionetky, zahalené po špičku nosu nekonečnou metráží látky, ale vzdělané, mužům rovné myslící bytosti. Jenže v nábožensky fanatickém státě to nikdo, komu je život milý nesmí s liberálností přehánět. Farhadi si je toho dobře vědom, proto podržel politický podtext na uzdě a v závěru raději přeskočil rapidně žánry a napínavě vybudovanou zápletku zlikvidoval zatuchlými mravními výčitkami. Musel prostě své hrdiny za jejich západní životní styl pokárat, nechat je stanout nad propastí mezi modernem a tradicí a polapit je do sítě morálních dilemat. Protože takové je i v 21. století žalostné jádro Íránu, kde cenzura čouhá z každého kanálu a cesta za mříže je neuvěřitelně snadná.
Jablko (1998)
Naderi, chudý jak kostelní myš si na stará kolena pořídil se slepou manželkou dvojčata. Vypadal spíš jak jejich děda a péči o potomky pojal věru po svém. Přestože se o ně staral opravdu dle svého nejčistšího (fundamentálně muslimského) vědomí a svědomí, děvčátka by po jeho jedenáctileté výchově nejlépe zapadla mezi neandrtálce, jak vzhledově tak mentálně. Naštěstí se sousedé rozhoupali zalarmovat sociálku a děti byly vypuštěny ze své klece. Filmu dodává na větší autenticitě fakt, že mladá režisérka zaangažovala skutečnou rodinu včetně sousedů, aby své charaktery odehráli přímo sami. S pomocí slavného otce tak natočila svůj debut jako místy zdrcující, místy poetický a úsměvný, ale po všech stránkách zdařilý hybrid fikce a dokumentu.
Tabule (2000)
Díky bohu, že tak protivné, nechápavé a vtíravé učitele jsme ve škole neměli, jinak by byl ze mě dneska analfabet. Samira Makhmalbaf určitě nepomýšlela, že toto bude jediný pocit, který si někdo z jejího filmu odnese. Je mi líto, ale sílu příběhu, pozoruhodné polodokumentární záběry i tragické osudy oněch lidí tyto ústřední, nesnesitelné charaktery úplně zastínily.
Otec (1996)
Vlastní táta je vlastní táta, ale ne každý otčím musí být zloduch a násilník. Íránský puberťák Mehrollah nedal tomu svému nejmenší šanci a rebeloval až do krajnosti. Teprve za minutu dvanáct konečně akceptoval nového člena rodiny a uvěřil v jeho dobré srdce. Opět jednoduchý, lidský a velmi příjemný Majidi. Jeho sympatické charaktery tradičně neustále běhají uličkami, loukami i pustinami za doprovodu excelentně vedené kamery.
Beed-e majnoon (2005)
Kdo neokusil, těžko si to může představit. Závislost na pomoci druhých ani ochuzení o spoustu okolních krás není zajisté žádný med. Na druhou stranu lidé žijící v temnotě jsou ušetřeni všech škaredostí, kterým jsou zdravé oči chtě nechtě vystavovány. Nevidomí si mohou „vyšvindlovat“ vizuálně dokonalý svět. Vymalovat si všechno jen překrásné a barevné, použít svůj vlastní výběr odstínů. Univerzitní profesor Youssef dostal šanci překročit práh mezi tmou a světlem, aby zjistil, že tolik vymodlené znovuzískání zraku samo o sobě nevede k spokojenějšímu a svobodnějšímu životu. Láska, péče nebo smích těch nejbližších, to je to pravé ořechové. A k tomu oči nejsou třeba, to vidí jen srdce.
Déšť (2001)
Majidiovy filmy jsou jak křišťálové studánky plné lidské čistoty, obklopené bahnem bídy iránského všedního života. Baran není tak přeslazený ani srdceryvný jako Božské děti nebo Barva ráje, ale vyznívá stejně prostou a dojemnou poetikou. Každé další filmové setkání s íránskou kulturou a jejich rozmanitou krajinou mě nepřestává fascinovat.