Martinibaby

Téměř tříhodinová stopáž filmu je u Tarkovského adaptace Pikniku u cesty velmi odvážný krok, jelikož ještě před zhlédnutím (a nemluvě o tom, že i nesčetněkrát během sledování) může působit jako velmi odstrašující prvek. Když se ke stopáži přidá ještě forma – několikaminutové záběry té stejné (ne)činnosti, vozítko kodrcající do Zóny či hlavní hrdinové prostupující ‚‚mlýnkem na maso‘‘, troufám si tvrdit, že v pomyslném kině zůstávají jen ti nejodolnější a nejodhodlanější diváci, zatímco doma valná většina běžných diváků Stalkera zkrátka vypne a jde se věnovat (ne)činnosti jiné. Označit Stalkera za dílo přeceňované by tak bylo až příliš jednoduché, nicméně do kategorie filmů kultovních, které prostě musíte vidět, než umřete, bych ho řadila taktéž nerada. Stalker je bezpochyby něco výjimečného a něco opravdu dává jen určité skupině lidí, určitému typu diváků. Odpustíme-li zdlouhavé záběry, můžeme si všimnout taktické barevnosti filmu, která dotváří atmosféry jednotlivých lokací – v obyčejném světě černobíle sépiová, která z ničeho nic v Zóně vybarví, ovšem takovým způsobem, který umně v divákovi vyvolává po celou dobu pocit tísně a neurčité bezvýchodnosti. Stejně tak hudba, filmaři strategicky propracovaná, dodává filmu jemně hororový nádech a ždímá z diváka poslední zbytky optimismu. Jedna z koncových scén se Stalkerovou ženou čelně nabourá cosi, co bylo takřka celý snímek zarputile dodržováno, v úplném závěru se objevuje telekinetické děvčátko hrající dle mého názoru jednu z nejdůležitějších rolí, avšak cíleně umístěno až na konec, na jehož dosažení musí divák skřípaje zuby usilovně pracovat. Poselství, které je divákům celé ty tři hodiny sdělováno, by se stejně efektivně dalo vyjádřit šikovným sestřihem použitých scén, a film by tak pravděpodobně získal více opravdových a méně pseudointelektuálních fanoušků. Něco mi ale říká, že o to Tarkovskému při tvorbě tohoto snímku opravdu nešlo. Dokonce mám pocit, že bojuje všemi možnými i nemožnými prostředky, aby diváky roztřídil do skupin ANO nebo NE. Bohužel mu v tomto procesu přibývá skupina NE, ALE BUDU SE TVÁŘIT ŽE ANO, ABYCH NÁHODOU NEVYPADAL HLOUPĚ.

Jakožto film řekněme historicky zabarvený, Nový Babylon nic moc neskrývá, jeho ‚‚poselství‘‘ není třeba nijak složitě luštit, propagandou je film velmi otevřeně protkaný. Za zmínku tentokrát ale rozhodně stojí styl, v jakém je celý snímek laděn. Práce kamery je přímo skvostná, nepokrytě a velmi efektně využívá hloubky prostoru – hlavní postavy vyjevuje vždy v popředí, výrazně ostřejší a v poněkud mlžném oparu okolí – zřídkakdy ohraničené mizanscény tomu všemu dodávají jakýsi nádech nekonečnosti. Herci jsou sice němí, zato však hrají ‚‚jako o život‘‘, jsou značně expresivní, mimikou a gesty nešetří, což do jisté míry přispívá k snadnějšímu vnímání filmu bez hlasové složky, nicméně v kombinaci se zrychlenými záběry může místy přehnaná výrazovost a gestikulace působit poněkud komicky až groteskně. Jakožto divák nepříliš zkušený ve sledování černobílé němé tvorby jsem si tak dokázala Šostakovičova trefného hudebního doprovodu cenit jen po určitou dobu, po jejímž uplynutí jsem začala ze srdce nenávidět ruské mezititulky a dychtit po lidských hlasech. Také líbivost prezentovaných podnětů s odvíjením příběhu postupně klesá, repetitivnosti scén neubývá a zhruba od poloviny snímku tak částečná smyslová deprivace může divákovi zhýčkanému soudobou mainstreamovou kinematografií začít filmový zážitek kazit. Sousled závěrečných scén mě pak uvrhl do zmoklé a lehce depresivní letargie a počáteční nadšení z hravě manipulativní vizuální stránky filmu přehlušil. I tak ale považuji Nový Babylon za dílo výjimečné, na svou dobu velmi vynalézavé a pro zainteresovanější publikum snadno ocenitelné.

Životopisný snímek Kena Russella prokládaný surrealistickými intermezzy a doplněný autorskou hudbou skladatele, kterého na základě filmu divák miluje i nenávidí zároveň, je natočen fascinujícím a hlavně poutavým způsobem. Zdánlivě ledabyle rozsypané kousky Mahlerova života se během cesty vlakem postupně seskládají v pestrobarevnou životní mozaiku, ukazujíce tak Mahlera z mnoha úhlů pohledu a v mnoha rolích. Kamera opisující pohyby postav dokáže šikovně vtáhnout do děje a stejně tak nenápadné využití střihového primingu divákem jemně manipuluje. Dějové pasáže jsou slepeny pasážemi fantasmagoricky snovými a to vše se odehrává na nesmírně zajímavých lokacích. Taktéž herecké osazenstvo (nesoustředíme-li se příliš na jejich chrup) lahodí oku i uchu a hudba více či méně nenásilně dotváří atmosféru jednotlivých scén. Film je plný hravé erotiky spletené jak do scén značně sexistických, tak do scén neoddiskutovatelně emancipačních. Celou dobu si kamera pohrává se světlem a stínem, zahalením a následným prokouknutím postav, často snímá postavy z profilu proti světlu a film jakoby tak stále skrýval a tajil druhou tvář. Otevřeným symbolismem se však Ken Russell rozhodně nijak netají – od obyčejných náboženských symbolů (kříže, židovská hvězda) přes nacistické svastiky až po kdoví jak zamýšlené kosočtverce na smutečním závoji Almy – symbolika filmem prokvétá nejrůznějšími způsoby a s nejrůznější intenzitou. Mahler tak v divákovi zanechá pocit zhlédnutí opery, činohry a muzikálu, stejně tak komedie, hororu a dramatu v jednom lyricko-epickém biografickém klubku filmové pásky. Je to film plný života a smrti nejen Gustava Mahlera.

Toto dokumentární dílo, které už ve svém názvu kóduje jakési poselství, by mohlo být a priori snadno vnímáno jako do jisté míry manipulativní ‚‚nejasná zpráva o konci světa‘‘. V průběhu celého filmu je divákovi odprezentován nespočet obrazových podnětů podkreslených hudbou s nádechem osudovosti. Po hodině a půl tedy divák může být více či méně nenápadně dotlačen do určitého stavu úzkosti, k sebezpytujícímu zamyšlení nad sebou a zbytkem světa. Leckterý odolnější jedinec však může mít tendence nad filmem rovnou zlomit hůl a odsoudit ho coby prvoplánový, napravitelsky-apokalyptický snímek se spoustou nudných a až depresivně zdlouhavých záběrů, útočících na lidské svědomí. Zpočátku rušivá repetitivnost a stejnost některých záběrů dává divákovi nezvykle mnoho prostoru k zamyšlení a ne každý má na to dostatek odhodlání a trpělivosti. Také v porovnání s ‚‚mladší sestřenicí‘‘ filmu Barakou se Koyaanisqatsi může zdát šedivější, jednotvárnější a (co si budeme povídat) zkrátka nudnější. Je ale potřeba si uvědomit, že každý z dokumentů je o něčem jiném, poukazuje na jiný aspekt života na zemi a není tak moc objektivně možné je vůči sobě měřit. Koyaanisqatsi má stejně jako Baraka spoustu barev, jen je aranžuje do obrazů v jiném stylu, který samozřejmě nemusí vyhovovat každému a mnohdy zobrazuje věci, které bychom radši neviděli vůbec. Divák je tak zahnán do kouta, a byť jsou scény industriální a demoliční balancovány výjevy nejrůznějších přírodních krás a fantastických výsledků lidské práce, může mu po zhlédnutí zůstat pocit viny a neurčitého nařčení. Dle mého názoru má ale ona ‚‚prvoplánovitost‘‘ v dokumentu své místo. Velmi si cením nadčasovosti snímku, a ačkoliv mi během sledování hlavou prošlo hned několik stanovisek, výsledným dojmem z filmu nebylo vzteklé zavržení, ani neutuchající provinilost či touha zachránit svět, nýbrž podnět k širšímu náhledu i na obyčejné každodenní objekty a rutinní činnosti, kterých se den co den účastníme.

Z Mezipatrové série "kraťasů" mě právě tenhle zaujal nejvíc a taky zanechal nejhlubší dojem. Nebyl předem tak jasný ani předvídatelný jako ostatní, a vlastně i po skončení zůstával trochu kryptický, nebo přinejmenším pro mě. Plus roztomilé herečky :)

Až moc tuctový námět a pointa a na to až moc nudné zpracování.

Na můj vkus až moc creepy. Ale ve své ujetosti docela srandovní.

Jako asi chápu, "co tím chtěl básník říct", ale vlastně to nebylo nic nového pod sluncem. Prostě láska až za hrob a v tomto případě velmi doslovně. Corpse-abduction friendly.

Popravdě mě to taky moc nenadchlo, kromě občasných vizuálně hezkých momentů to bylo jen docela zvláštní a tak trochu laciné. Škoda.

Hodně silný námět, nejen protože byl na motivy skutečných událostí, nicméně zpracování mi chvílemi i přes nápaditost přišlo poměrně odfláknuté. Hlavní role ale silné, stejně jako námět. Škoda té nedotaženosti.