QuentinVetinari

Hvězdu nahoru za Foo Fighters; hvězdu dolů za podivně naleštěný a papundeklový Asgard, který bych od filmu za 150 milionů dolarů nečekal; hvězdu nahoru za to, jak Branagh dokázal tak nevinnou věcí, jako je herecké obsazení filmové adaptace komiksu inspirovaného severskou mytologií, rozzuřit tolik xenofobních idiotů.

Americká kinematografie nás už celá desetiletí přesvědčuje, že střední školy ve Spojených státech jsou hotovým peklem, odkud si lidé odnášejí spíš doživotní traumata (a to ještě jen v případě, že docházku vůbec přežijí!) než vzdělání. V Orlandu na Floridě se zdá být situace zvláště špatná. Společenský status nebohých teenagerů zde určuje to, jak obstojí v MMA souboji proti místnímu psychopatovi, který je podle všeho taky studentem (i když vypadá na třicet). I přes zdejší stížnosti na naprostou absenci originality je třeba filmu přiznat několik osvěžujících prvků. Tak třeba největší deadpan snarker široko daleko je matka (rádoby) adolescentního hlavního hrdiny: Just do me one favor... make sure he keeps all his teeth. My dental plan doesn't kick in for another six months. Nutno dodat, že prakticky každý je ve filmu větší hláškař než hlavní hrdina: přítelkyně hlavního hrdiny, mladší brácha hlavního hrdiny, trenér hlavního hrdiny; dokonce i otec úhlavního nepřítele hlavního hrdiny a nikdy neviděný otec trenéra (!) hlavního hrdiny jsou na pokraji toho být lepší hláškaři než hlavní hrdina (no kidding). Dělba práce mezi vedlejší postavy, které hláškují, a protagonistu, který kope a mlátí do (v žádném konkrétním pořadí) věcí a lidí, ale nakonec uspokojivě funguje, takže jí není co vyčítat. Djimon Hounsou získává titul majitele nejhlubšího hlasu na světě (Xerxes z 300 je diskvalifikován kvůli digitálnímu zkreslení). Skvělý je i soundtrack, který kombinuje punk rock s hip hopem. A málem bych zapomněl na další silný bod: perverzní závěrečné ponaučení! Přebrali jste přítelkyni magorovi, který vás dvakrát zmlátil a je ochotný vydloubat oči zcela náhodnému člověku, aby to mohl udělat i potřetí? Nezoufejte! Stačí ho poslat do bezvědomí kopem s otočkou, a až se dotyčný probere, budete se spolu moct nevzrušeně pozdravit přátelským kývnutím, vyměnit si pohled plný vzájemného respektu a všechno bude OK. Never Back Down téměř nedokáže nudit – s výjimkou těch několika krátkých okamžiků, kdy prozkoumává k uzoufání plochou psýché hlavního hrdiny (je snad až nechtěně symbolické, že se tahle scéna odehrává v nočním supermarketu). V takových chvílích se ukázalo být o něco zábavnější sledovat kartičku Angry Birds s 3D efektem, kterou dává Albert k nákupům nad dvě stovky. To je ale spíš drobná skvrnka na kráse překvapivě sledovatelného filmu.

Vynikající kompilace záběrů z jiných dokumentárních filmů pořízených v prvních měsících španělské sociální revoluce (Reportaje del movimiento revolucionario en Barcelona, Aguiluchos de la FAI por tierras de Aragón), kterou Confederación Nacional del Trabajo krátce po pádu frankizmu dovybavila retrospektivním komentářem. Zvláště prvních deset minut, v nichž je stručně nastíněna historie předcházející rokům 1936 a 1937 (od konce Primo de Riverovy diktatury a vyhlášení Druhé španělské republiky po nacionalistické povstání) a ve kterých jsou zobrazeny první týdny sociální revoluce, musí patřit k vůbec nejpůsobivějším v historii filmu. Tomu pomáhá i bezchybně vybraná hudba – opakovaně zaznívají anarchistické hymny ¡A las barricadas! a Hijos del Pueblo (jednak na autentických nahrávkách ze 30. let, jednak v podání Ramona Munse). Film je volně dostupný na YouTube ve španělské i italské verzi.

Pro popis tohohle filmu se slova hledají stěží. Možná bude nejlepší srovnávání. Čistě povrchní je podobnost s daleko přímočařejším, méně záhadným The Butterfly Effect – čímž nechci říct, že by The Butterfly Effect nebyl vynikající; je jen vynikající jinak a, upřímně, trochu méně. Donnie Darko spíš ukazuje, jaký film by mohlo být Knowing, kdyby celý potenciál svého mrazivě záhadného motivu s koncem světa předpovězeným na zapadlé základní škole nezahodilo idiotskou křesťanskou eschatologií. Asi nejlepší srovnání, jaké mě napadá, je s Requiem for a Dream – a to nejen díky tomu, že jsem o Donnie Darkovi poprvé slyšel od člověka, který tyhle dva filmy označil za nejsilnější, jaké kdy viděl. Krom povrchní symboliky (detailní záběr na oko) oba sdílí i strhující finální scény, podkreslené naprosto nepřekonatelnou hudbou. Zatímco v Requiem for a Dream nadpozemská Lux Aeterna nemilosrdně umocňuje a zároveň estetizuje beznaděj, depresivitu a marnost závěrečných výjevů, neméně nadpozemský Mad World působí v Donnie Darko jako dokonalá katarze – je v něm lítost i naděje, smutek i optimizmus. Jediné, čeho lituji, je to, že jsem shlédnul director's cut; mám silný pocit, že původní verze by se mi líbila o dost víc. Donnie Darko je totiž bezesporu jedním z těch mála filmů, kterým nejistota a mnohoznačnost sluší. Už s tím ale nic nenadělám, protože druhý střih bych nutně hodnotil proti tomu prvnímu a ne naopak. Především bych se v této souvislosti obešel bez úryvků v úvodu jednotlivých kapitol, i když ani z nich jsem si celý obrázek dohromady nedal a v jejich pojmosloví se místy ztrácel. Ve filmu se navíc stále vyskytují věci, které do celku nezapadají natolik, že mě až přiměly zaváhat, zda v mé kopii filmu nechybí nějakých pár kritických minut (placebo, rozdíl mezi ateisty a agnostiky). Jedinou pomocí zde zřejmě bude další shlédnutí. Jelikož je Donnie Darko hodně atmosférický film, bude to vyžadovat specifickou náladu, ale těším se na to.

Krátká povídka, na které je film založen, byla výborně vystavěná a každý prvek v ní fungoval jak sám o sobě, tak i jako součást celku. Totéž už naneštěstí nelze říct o výsledném snímku. Rozhodně si nemyslím, že by na obtíž byla krátká stopáž; naopak, vzhledem k rozsahu předlohy by výrazně delší být už ani nemohla, alespoň pokud by se režisér nerozhodl vyplnit přebytečný prostor vycpávkou ještě daleko zbytečnější, než je ta, ke které se nakonec uchýlil. Daleko víc mi vadí dějová linka s psychologem vzpomínajícím na své dětství, zařazená ve formě flashbacku a pouze zbytečně zřeďující geniální námět, který povídka zpracovávala s nemilosrdnou linearitou. Stokrát viděný, zoufale ohraný prvek akorát odvádí pozornost od toho, co bylo největší předností původního krátkého příběhu – zpochybnění všeho, co si myslíme, že o světě víme. Zní to jako fráze, ale The Secret Number její obsah dovádí do úplné krajnosti: rozhodlo se podkopat fakt tak samozřejmý, tak triviální, tak fundamentální, jako že mezi trojkou a čtyřkou není žádné další přirozené číslo. Idea je to tak nosná, že nic dalšího opravdu není třeba. Dalším negativem je dost nesympatické obsazení Tomlina. Zklamání jsem se neubránil ani u scény s bleemem želé bonbonů, na jejíž ztvárnění jsem byl opravdu hodně zvědavý, aby se kritický záběr nakonec ve filmu vůbec neobjevil – tady ale nejsem úplně fér, protože cokoli jiného by znamenalo zobrazit něco, co je v nejryzejším smyslu slova nezobrazitelné. Film však pracuje s myšlenkou natolik originální (ač ztvárněním do jisté míry banalizovanou), že přinejmenším těm, kdo nečetli předlohu, lze jeho shlédnutí jen doporučit.

Slovo "mindfuck" to ani nezačíná vystihovat.

Krása – Pán prstenů je zpátky se všemi svými trademarkovými rysy, od hyperdramatické hudby po letecké záběry na zvlněnou novozélandskou krajinu. Většina kritik filmu jde úplně mimo, Hobit není příliš pomalý, natahovaný, nastavovaný nebo dokonce – nedejbože – nudný; naopak je vypravěčsky zvládnutý naprosto dokonale. Roztomilé (i když otravně moralizující) pohádky o tom, kterak Jacksona peníze zkazily a režisér se bezduché komerci zaprodal, jsou možná pravdivé, ale i v případě, že by tomu tak skutečně bylo, netuším, proč by to mělo něčemu vadit. Dělit filmy na ty, které jsou dělané pro peníze, a na ty, které pro peníze dělané nejsou, mi nepřipadá nijak zvlášť užitečné (snad krom toho, že snímky z první kategorie mají tendenci být lepší, protože – a zdá se, že tenhle fakt je strašně málo doceňovaný – když někdo točí film jen pro své potěšení, nemusí ho vůbec zajímat, jestli s ním taky potěší kohokoli jiného, zatímco pragmatik zaprodaný bezduché komerci na tom má zájem eminentní); lepší je dělení na ty, které si vydělané peníze zaslouží, a ty, kde je tomu naopak. Hobit spadá do první kategorie. Dokonce jsem v něm ani neměl nejmenší problém s Martinem Freemanem v hlavní roli, a to už je co říct, protože jeho herecký projev nesnáším a těsně před shlédnutím Hobita jsem měl příležitost si detailně osvěžit, jak moc vlastně. Výborně obsazená je i parta trpaslíků a devadesátiletý Christopher Lee si za svůj výkon zaslouží obrovský respekt. Táhlé záběry na známé CGI lokace se mi taky neomrzely – naopak, vyvolaly ve mě zcela iracionální chuť na crossover Hobita dejme tomu s Fail-Safe, protože bych strašně moc chtěl uprostřed Roklinky vidět jaderný výbuch. (Jelikož jsem realista, doufám, že mou touhu po nukleární devastaci kýčovitě krásných digitálních exteriérů uspokojí aspoň Avatar 2.) Hobit je zkrátka velmi dobrý film, ale snad i proto, že nic menšího jsem od něj od začátku nečekal, nepřekonal největší příjemné překvapení tohoto roku, kterým byli Seven psychopaths.

Důkaz, že postmodernizmus nemusí být jen Derridův obscurantisme terroriste, ale i vynikající zábava. Sedm psychopatů je tak meta, že dál by to v tomto směru nedotáhli ani Douglas Hofstadter a Randall Munroe, kdyby spojili síly dohromady: self-reference vnořené do self-referencí, odštěpující se jedna z druhé a opisující stále rozsáhlejší smyčky okolo hlavního těla filmu. Snímek je bezesporu velmi chytrý, ale nemá potřebu se tím ani vychloubat a zkoušet tak navodit levný warm and fuzzy feeling (Inception), ani diváka terorizovat a dávat mu sežrat, že se na film vůbec dívá (Funny Games). Prakticky všechna existující klišé žánru jsou tu buď odhalena, nebo subvertována – Billyho scénář a Martyho připomínky k němu obstarávají to první, to druhé je trochu méně nápadné a je třeba se po tom důkladněji poohlížet. Pěkně je to vidět třeba na místy drsných označeních a stereotypech, kterými film častuje všechny možné skupiny od homosexuálů po Iry. Zde však nejsou užity zbytečně, jak tomu bývá v jiných gangsterkách (kde slouží pouze k posílení atributů postav, tj. k vyzdvižení špatnosti záporáků nebo drsnosti klaďasů), ale postupně a systematicky rozvraceny – ať už milostnými vztahy, které snímek řečeným psychopatům připisuje, monologem z nahrávky nebo třeba McDonaghovou národností. (V tomto ohledu jediným deficitem zůstává nulový prostor věnovaný ženským postavám – pouhé poukázání na rozšířenost a ohranost této absence zde působí jaksi nedostatečně; nařčením z mizogynie se nelze úplně divit.) Seven psychopaths je přesně tím filmem, který vzbuzuje intenzivní pocit, že jej divák bude muset shlédnout ještě aspoň čtrnáctkrát, aby pochytil všechny detaily. Ne snad proto, že by pomrkával na celou kinematografii 20. století, jako tomu je u Tarantina – jeho krása, jak už bylo řečeno, spočívá v sebeodkazování. Zároveň však tento rys nijak nebrání tomu, aby si jej šlo skvěle užít už při prvním shlédnutí; některé scénky jsou tak neuvěřitelně vtipné, že balancují na hraně hysteričnosti (Gándhí a problém zbylého oka; studentka vietnamštiny z Yale, která poslední dobou četla hodně Noama Chomského). Příští zastávka: In Bruges. (Závěrečná deklarace: přál-li by si snad nějaký šedesátiletý či starší milovník stříbrného plátna upozornit na to, že existují filmy daleko inteligentnější, formálně propracovanější a ještě důkladněji protkané autoreferencemi, než jsou Seven Psychopaths – jen jsem je neviděl, což je moje smůla a nic to nemění na tom, že žádné rozplývání se není na místě –, nechť mi dovolí jeho výtce předejít prostým konstatováním, že to přece vůbec nevadí. I krátké vedlejší pod-příběhy typu bojovníka z Vietkongu nebo serial killer killer, jsou zábavnější a originálnější, či alespoň méně často recyklované, než 80% současné filmové produkce.)

Tady dosáhlo l'art du film svého vrcholu; škoda, že se to většina lidí nikdy nedozví. Perverzní genialitu Krvežíznivých opic jsem plně docenil až u zde již obšírně popisované scény, kde na stan dopadají kapky pod tak bizarním úhlem a v tak úzkém svazku, že si divák říká: "Proboha, to je nejhorší umělý déšť v historii filmu, vždyť to vypadá, že jim na ten stan někdo močí". No, a taky že ano -- a to prosím nikdo menší než ďábelské opice, skrývající svou bezmála lidskou inteligenci před zraky světa v džunglích sedmdesátimilionové střední Afriky. Smekám!

Ztratil jsem 130 minut svého života, které jsem mohl daleko lépe využít např. ke sledování schnoucí omítky. Melancholia selhává hned na několika frontách – především v tom přesvědčit mě coby diváka, že konec světa lze podat jako komorní drama, v němž je zánik planety a pozemského života redukován na osobní neštěstí zhruba na úrovni nevydařené svatby, jakou naše hrdinka - neurčitě psychotická nesympatická kráva - prodělá v první části snímku. Jsem toho názoru, že pokud autor chce předat nějaké poselství, spočívá břemeno na něm, aby jej prezentoval pokud možno co nejvíc průzračně, a nikoli na konzumentech, aby se jej pracně pokoušeli dešifrovat. (Např. z počtu jamek na golfovém hřišti, což je mimochodem něco, co jsem ve filmu vůbec nepostřehl. Vzhledem k tomu, že se zde zatím jediní dva komentátoři neshodli na jeho významu, nepřišel jsem evidentně zase o tolik.) Tento postoj je ale zřejmě antitetický k celému žánru uměleckého filmu. Co ve snímku dává smysl? Dráha vražedné planety "Teď-se-vzdaluju-a-teď-se-vracím-zpátky!" to asi nebude. Motivace a jednání prakticky kterékoli z hlavních postav už vůbec ne. Proč Justine močí na golfovém hřišti? Proč má přímo na svatbě potřebu zasouložit si s poskokem svého šéfa, kterého nikdy před tím neviděla? Co to má za tajemnou nemoc, která jí znemožňuje vlézt do vany, a souvisí nějak s jejími podivuhodnými schopnostmi v oblasti sčítání fazolí? Některé momenty nechtěně sklouzly do oblasti čiré komiky (ano, fazole a golfový vozíku, dívám se na vás), ale jak říkají naši anglofonní kolegové, that's just me. Přidejte k výše uvedenému protáhlou slideshow přeexponovaných fotek, módní antiracionalistické výlevy (ale jistěže mají dojmy a předtuchy hrdinky větší váhu než nějaké kalkulace; oni ti lidi, co na kalkulace věří, stejně nebývají moc příjemní, a když jde do tuhého, mají nehezký sklon být nalezeni mrtví ve stáji), a máte Melancholii v kostce. Závěr snímku přímo vybízel k přemítání nad tím, o kolik zajímavější lidské příběhy se asi odehrávají jinde, mimo unylou a nepochopitelnou duševní krajinu hlavních postav. Sečteno, podtrženo: zdejší vysoké nadhodnocení filmu přičítám na vrub kultu osobnosti okolo režiséra. Aby nebyl k nalezení jediný komentář, který jméno tvůrce nezmiňuje, je jinak věc vskutku nevídaná.