Jeskyni zapomenutých snů se s úspěchem podařilo obalit do aury režisérova jména. Nijak nezpochybňuji, že se jedná o kvalitní autorský dokument a že spojení dvou ikonických person, totiž Wernera Herzoga a muže s vybočeným malíčkem, nese své ovoce. Jen mám pocit, že otázky po původu a definici lidství nebo o našem působení ve světě jsou už z principu jednoduché otázky. To, co má být složité, jsou odpovědi na ně. Werner Herzog odpovědi nehledá, zato otázky pokládá s patosem sobě vlastním, takže když divák pochopí, co se Herzogovi zrovna teď honí v hlavě, na co se vlastně ptá a co tím či oním sleduje, je to v tu chvíli dostatečnou odpovědí na cokoliv. S veškerou úctou vůči režisérovi si troufám tvrdit, že mnohem víc než plátno bude tomuto dokumentu slušet hlavní vysílací čas na History Channel.
Jedinou sérií LGBTQ filmů, jejíž kvality v rámci stanoveného žánru diagonálně rostou, jsou bezpochyby filmy Alana Q. Brocky. "Genre is genre". Drama Camp dovádí do extrémů vše, co se zdálo být od druhého dílu jasné: totiž že lze parodovat žánr, který zároveň vytváříte. V pořadí čtvrté pokračování Eating Out tak funguje jako parodie klasických heterosexuálních klišé prcičkovských komedií a zároveň jako hyperbola sebe sama zakončená hromadným orgasmem on stage. Pokud chcete zabít večer a vypnout mozek, Eating Out: Drama Camp je perfektní volba. Pokud chcete nad filmem přemýšlet, analyzovat ho a máte pocit, že tohle je pod vaši úroveň, mohu dodat jen jedno: "Never judge a book by its haircut".
Nějak tak by měl vypadat sociálně angažovaný dokument - vtipný, s přiměřenou stopáží, vyvážený a kritizující ve vizuálně propracovaných detailech. Viděno na MUBI.
Po prvních deseti minutách, respektive po scéně na sádkách, se z režisérova nepochopeného "šílenství" stává osobitý režisérský styl (rozhovory z dálky a náhlé, dramaticky blízké záběry na tváře herců; hudební doprovod ve stylu osmibitové hudby prastarých videoher; střihy mezi emocemi, nesynchronizované voiceovery opravované tvrdými prostřihy), pro mě osobně však těžko stravitelný. Celkově velmi slabé. Viděno na MUBI.
Abel Korzeniowski, nasávající prvky gradace z prvních prací Clinta Mansella a částečně i jednoduchost z Glassových minimalistických vrcholů, puncuje Fordovo melancholické komorní drama poněkud nešikovně klasickým muzikálním závanem dobrého dramatu. Samotný děj je přitom schematicky rozvržený, flashbacky působí uměle a triky typu zastiňujícího zvukového doprovodu jsou průhledné. Co je tedy na A Single Man působivé? Pomalost děje, ve které ani nevím jak uteče devadesát minut mrknutím oka a především natolik zosobněné vnímání okolí skrze hlavní postavu (práce kamery, zbarvení okru), že jej nelze zažít v žádném jiném milostném dramatu posledních let.
Poznámka těm, co si stěžovali na hlas Funèsovy sekretářky. V originální verzi má hluboký hlas nerozeznatelný od mužského, to je i základem gagu s telefonem, kde se snaží vysvětlit, že opravdu nevolá muž. Stačí trochu přemýšlet a nebýt hned kritičtí ke všemu, co je české.
Pandora / Místo, jehož zákonitosti nejsou ničím jiným, než zhmotněnými vazbami našeho vlastního světa. Systém propojené sítě není objevný a ani překvapující, protože ho máme před sebou každý den, aniž bychom ho vnímali. Cameron ho převzal jako základní složku života a pak už si jen "vyhrál" s vlastní evolucí. Ta skýtala kreativní prostor, který však, bohužel, ve prospěch jednoduchosti, zůstal nevyužit. Výsledkem Cameronovy evoluce světa je totiž prostoduchá fauna a flora bez zastoupení širší škály. Vytvořil zhruba dvacítku zástupců živočišné říše, jejichž vlastnosti jim předurčují, v které části snímku budou existovat. Rostlinná říše je v podrostu pouhou kopií té naší, která je obohacena o schopnost fluoreskovat a činit tak záběry vizuálně přitažlivými, což je její primární a jediný účel. Vizuálně krásné, ekologicky podvratné, ale na rozmanitost podivně chudé místo, ta Pandora. Příběh a - ehm - myšlenka /Konflikt: zlo v Avataru je až příliš odlidštěné, nemá vedlejší uvažování a nepochybuje - zlem se stává ztělesnění chamtivosti a arogance v postavách Quaritche a Selfridge. Pozorovatel pak ke zlu chová nenávist, aniž by se s ním ztotožnil. Cameron na konec, jak je ve filmových soubojích dobra a zla kamenným zvykem, přeruší relativně autentickou konstruktivní linii a zakončí ji, ku satisfakci diváka, překonstruovanou finální bitvou mezi dobrem a zlem v zastoupení dvou elementárních prvků obou soupeřících stran. Poprvé mě až bytostně štvalo, že se film snaží vyhovět mým dějovým "tužbám". Nicméně divák Avatara pak už jen jásá nad vítězstvím těch dobrých, aniž by si uvědomoval, že Cameron právě pokořil jeho samotného. Klíčem k vyššímu prožitku z Avatara je nalezení cesty ke zlu, objevení malých zlomků zla v sobě samotném. Teprve pak se z prostoduchého a povrchního scénáře stává alespoň trochu hlubší a duševně uchopitelnější celek. Horner alias "Já jsem Inka z Peru... " / James Horner je mistrem proměnlivé kvality. Snaží se hudbu propojit s obrazem za každou cenu a ne vždy mu to funguje tak, jako se mu to povedlo ve vzdušné bitvě v levitujících horách. Když bubnuje do rytmu světélkování nočního lesa příliš okatě nebo když podivné pseudoetnické píšťalkování používá k podkreslení kmenových rituálů, je to jako by do týlů upocených designérů a animátorů zabodával otrávené šípy. Závěr / Avatar by obstál primárně jako počítačová hra. Jako film na mě nepůsobí ani převratně, ani geniálně. Síla peněz, které se v rozpočtu filmu objevily v kolonce "marketing" spolu s do kamene vytesaným jménem režiséra způsobila šuškandu a následnou přívalovou vlnu diváků. Emoce snad ještě nějaké mám a schopnost účastnit se orgií (těch vizuálních) bez výrazného příběhu jsem schopen taky, jak se potvrdilo například v Singhově Pádu. Přesto se mi nedaří zjistit, proč je Avatar tak jiný a dokonalý, jak všichni ti diváci (včetně mé trafikantky) tvrdí.
Přespříliš nostalgická a přespříliš sladce nahořklá "britská" komedie. Veškeré postavy jsou krajně nesympatické a ve svém jednání hloupé, humor mi neseděl a věčné vzlyky nad utrpením židů už mi také začínají vadit. Tohle rozhodně není košer dospělácká zábava, ovšem jako film pro dětského diváka by to pravděpodobně obstálo. A jak to vidíte vy, rabíne Linove?
U nás širší divácké obci téměř neznámý Alex van Warmerdam je ve své domovině opečovávaným režisérem a hercem. Ve svém nejnovějším filmu Poslední dny Emmy Blankové si, jako obvykle, sám zahrál jednu z hlavních rolí - jmenuje se Theo a zcela překvapivě, ač vykazuje fyziologické znaky člověka, je psem. Nic není takové, jaké se to na počátku zdá být. Příbuzenské souvislosti podivné rodinné hry se divák jakoby náhodou dozvídá v průběhu rozhovorů napříč celým snímkem a je nucen přehodnocovat vše doposud viděné. Režisérův osobitý "surrealismus v mezích reality" graduje postupně a tak nějak opačně - čím více věcí a prvků je vysvětleno a čím racionálněji jednotlivé postavy jednají, tím absurdnější se celá situace z pohledu diváka zdá být. De Laatste dagen van Emma Blank je humorně poetická a nesmlouvavá satira na lidskou zkaženost, rozklad rodiny a v neposlední řadě i strach ze smrti.
Celovečerní debut Australana Warwicka Thortona je důkazem, že sociální drama z chudých oblastí nemusí být strohé, chladné a nekonečně nudné. Realisticky tragická romance režiséra, který sám sebe označil za beznadějného romantika, se může pochlubit geniální kamerou a především naprosto nepřekonatelnou prací se zvukem a hudbou. Jeden z nejosobitějších filmů roku. "At one of the screenings, an old man – and we’re talking old as in 50, because we don’t live very long anymore – he came up to me with tears in his eyes. He said ‘that’s my story, that’s what happened to me.’ He said ‘I was a sniffer, a petrol sniffer, and I went to town and got in a lot of trouble and then I had to go right out bush to my country to get my soul strong and my head straight.’"
Honorého moderní adaptace francouzské klasiky dopadla značně neslavně. Ve snaze vytvořit něco nového a zároveň nezklamat tu část fanouškovské základny, kterou si vydobyl svým Les Chansons d'amour, vznikl jakýsi filmový patvar slučující chladné středoškolské drama a osobitý muzikální pohled na La Princesse de Clèves, aniž by ve finále byl alespoň v jednom nadprůměrný. Honoré tentokrát nepracuje v komorním prostředí, jak je zvyklý, ale na zaplněných chodbách lycea a s příliš mnoha postavami, které nezvládá na ploše devadesáti minut dostatečně ukočírovat. Nepotřebné známé tváře dosazuje do zbytečných rolí (Chiara Mastroianni v roli smějící se ženy v kavárně, Clotilde Hesme v roli knihovnice), snad až příliš okatě vkomponovává linii homosexuálního vztahu a vše nakonec završí zkopírováním sebe samotného - muzikálovým vystoupením Grégoire Leprince-Ringueta přesně ve stylu svého předchozího filmu. Snaha formálně navázat na divácký úspěch Les Chansons d'amour je až příliš znatelná a především nepříjemně vlezlá.
Deset minut je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby mozkem oplývající divák procitl a došel k názoru, že Zasaženi bleskem je záležitost, které se nemusí účastnit. Flashbacky u doktorky na mamografu (typu zrzavé soudkyně "umělecky" umístěné v rohu obrazu a podkreslené slovy: "Rozvedeni"), jsou vrcholem trapnosti české televizní tvorby. Pavel Liška si snad pro příště dá pozor, kam šlape.
Duch maršála Tita patří k zážitkům mého televizního dětství, a tak jsem se na Nije kraj těšil víc, než je zdrávo. Bresan nezklamal - opět našel tenkou hranici mezi dramatem a černou komedií a glosuje společenské dění na území bývalé Jugoslávie po roce 2001. Průvodcem milostným příběhem pornoherečky a prostitutky Desy a válečného veterána Martina je nestranný Rom Djuro, který sám sebe deklaruje jako toho, co není ani Srbem ani Chorvatem a přesto je v centru dění. Může si tak zachovat tolik potřebný nahled a podnítit vtip, který z Bresanovy tragické výpovědi o poválečném stavu společnosti tak nějak přirozeně vychází.
This School Sucks Like No Other! Hned co Zac Efron zapěl první notu na půdě několika univerzit v Utahu, zamotala se hlava mnoha tisícům pubertálních diváků na celém světě. Zatímco se poslušně motala, vznikly dvě pokračování a na Youtube se roztrhl pytel s amatérskými videi zpívajících studentíků a roztleskávaček mnoha univerzit z různých koutů světa (za všechny jmenuji snad jenom College Musical). Glee se tedy veze na pomalu ustupující megavlně a byl by tu snad i prostor přinést do zavedených syžetů něco neotřepaného. Takže? Postavy jsou dodávany v elegantním balíčku, který obsahuje zástupce ras, menšin i postižení tak, aby komplexně pojmul složení mladistvého amerického diváctva. Pokud se nestotožníte ani s jednou postavou, tak máte problém: pravděpodobně nejste běloch, černoch, asiat ani mexičan a patříte do skupiny, jejíž divácký potenciál je zanedbatelný. Nechutně hyperbolizovaný je výběr samotného sboru: jedna černoška, jeden bělošský heterosexuální pár, jedna asijská dívka, jeden postižený a nakonec výstavní exemplář homosexuála. Příbeh je prostý. Někteří zpívají, jiní závidí, ti zpívající bojují a nadále zpívají. Mezitím řeší svoje problémy s láskou - neodmyslitelnému lovestory mezi roztomilým studentem a prsatou studentkou sekunduje v Glee lovestory učitele, který se rozhoduje, zda má svou psychotickou ženu vyměnit za fobiopatickou kolegyni. Plus okolní štěky napsané a zahrané přesně podle šablonky. Glee je jednoduše nechutná mazlanina pro jasně vymezenou cílovou skupinu, u které dokonce nemá ani smysl se pozastavovat nad hudebními čísly. Rád bych věřil, že Glee je "stylizované úmyslně klišovitě", ale bohužel mi Ryan Muphy nenabízí žádný, ani miniaturní záchytný bod, pomocí kterého bych mohl na celý seriál pohlížet jako na vtipně podvratnou podívanou. Mám strach, že tentokrát to myslel vážně.
Příběhem nepřináší v televizní produkci Onnekenův film nic nového, v žánru romantických coming-outových komedií se zasekl tak deset let zpátky. Nepřináší nic nového, ale... Nastavuje vysokou laťku gay televizním filmům v oblasti financí. Je profesionálně nasnímaný, řekněme že svým způsobem i výpravný a hlavně - s drahým americkým soundtrackem. Budiž mu odpuštěna trapná scéna vykradená z Magnolie, kdy se hlavní hrdinové za zpěvu Wise up od Aimee Mann hledají a jejich osudy se "prolínají". Příjemným zpestřením je Jürgen Tonkel, kterého fanoušci "žánru" znají jako velitele veslařského týmu ze Sommersturm Marca Kreuzpaintnera a Saskia Vester, kterou normální diváci (nesledující německé televize a německé krimi seriály) neznají doufejme odnikud. A teď už k ději - nasládlá pachuť čiší z každé minuty, neustále se někdo někomu omlouvá, aby ho následně opět zavrhl a za chvíli se zase omluvil. Kolotoč citových výlevů občasně naruší záběr malebné bavorské vesničky a dotáhne diváka až do stavu naprosté katarze, kdy už jen čeká, až se zpoza rohu vyloupne Der Bergdoktor a všechno to konečně vyřeší. Jednoduchá zábava na středeční večer.
Motiv cesty si Krüger očividně oblíbil, a proto je dobré vnímat Rückenwind jako klasickou road-movie. I přesto, že snímek v mnoha okamžicích působí vizuálně lacině a scenáristicky neobratně (dvě postavy stojí nehnutě proti sobě, následně děj pokračuje - snaha o vyznění vzájemných citů obou chlapců či nevyužitá postava mladého chlapce z farmy, jehož homosexualita zůstává jen naznačena a do děje vlastně vůbec aktivně nezasahuje), má v sobě nějakou tajemnou esenci, která ho drží spolehlivě nad vodou. Kdo ví, snad je to ten Spreewald...
Svatý Martin ve své hlodavčí inkarnaci, svatá Tereza jako symbol, autorka libreta ke Čtyřem svatým ve třech aktech Gertruda Steinová a skladatel téhož díla Virgil Thomson - to jsou průvodci Greysonovým veledílem, dokumentární operou o diametrálně odlišných bojovnících s HIV - Zackieho Achmata a Tima McCaskella. Hlavní linií Greysonova bohatě symbolistického díla je palindromický boj obou aktérů proti společnému nepříteli. Jejich cesty, ač odlišné, je možno z obou stran interpretovat stejně a uprostřed vždy dospějí ke střetnutí. Mimo hlavní linii se Greyson projevuje jako kritik, ač ne slovy vlastními, nýbrž slovy zpovídaných osob, začíná s až Moorovským zápalem zbrojit proti neochotě vládnoucí vrstvy a farmaceutických společností (a svým způsobem opět i proti církvi), stejnými "externími" ústy též vyjadřuje neutěšenost situací, kdy se na místo absence politické vůle projevuje vůle celebrit. Síla Fíkovníků tkví nejen v síle samotného tématu, jež vzbuzuje přirozenou základní emocionální reakci, ale i ve formě, jakou Greyson vtipně (Genetův A Song of Safe Love, Fassbinderův Safe Querelle, výklad "holubího" citátu Gertrudy Steinové) a zcela neotřele dokumentuje několik posledních desetiletí, kdy se boj za léky proti AIDS stal nosným tématem desítek mezinárodních organizací a hnutí. Geniálnost, s jakou vykresluje boj za pilulku, jež pro mnohé není symbolem ničeho menšího než samotného zachování vlastní existence, je mrazivě neodolatelná. Jako dodatek musím poděkovat Mezipatrům, že si jejich poctiví překladatelé vyhráli i s palindromickými pasážemi tak, aby alespoň některá slova souhlasila s předlohou - obdivuhodný kus práce.
Pro diváky, kteří Dereka Jarmana ještě neznají, je Julienův dokument tím vhodným prvním krokem k jeho dílům. Několik faktografických informací poskytuje prostor k lepšímu chápání rozličných scén z Derekových filmů, ovšem Julienova koncepce, zvolená tak, aby odpovídala stylu samotného Jarmana, je vůči leitmotivní osobnosti značně odtažitá. Derek sám tak stále zůstává osobou vnitřně uzavřenou a nejistou, téměř mystickou ikonou bouřlivých let boje za rovnoprávnost homosexuálů a období nástupu HIV. Stejně tak vztah mezi umělcem a jeho múzou není rozveden jinak než předčítáním osobního dopisu, který Tilda Swinton sepsala až několik let po jeho smrti. Dokument je tak spíše povrchním záznamem historických událostí převážně britského queer hnutí, kde páteř tvoří stejně povrchně zaznamenaná osobnost Dereka Jarmana, než hodnotným a hlubokým obrazem oblíbeného britského umělce, jaký jsem očekával.
Bezbřehá amerikanistická agitace s podprůměrnými triky a nezáživným dějem, kde nejzábavnější momenty obstarávají oživlé pilíře amerického umění (Woodova Gotika bez vidlí, Hopperův obezřetný barman, Eisenstaedtův poválečný polibek či Calderovo rozhýbané hýbátko) jež se vtipně naaranžovány tísní v malých místnostech a ve složení, v jakém se nikdy nemohly setkat. Dějiny už nejsou jen žvatlající roztomilé postavičky, jak tomu bylo v díle prvním, došlo i na morálně-edukativní záměry tvůrců - Abraham Lincoln pronáší vzletná slova o síle národa, feministka Amelia Earhart obhajuje čest a rovnoprávnost něžného pohlaví a černí piloti dávají vale rasismu. V tom všem chaosu si obyčejný americký člověk Ben Stiller, prahnouce po pohodovém životě a majetku uvědomuje, že jeho hodnotový žebříček je zkažený jako poslední mléčné zoubky jeho syna. Patos.
Nesouvislý slepenec všech možných starších animovaných kraťasů s duchařskou tématikou. Několik narážek na klasické horory filmového plátna potěší, ale v kontextu většinou vyzní trapně. Nic pro střízlivé, jako půlnoční projekce po několika panácích pravděpodobně vhodné. Naprosto vražedný je ovšem český dabing, který originální postavičky zazdil hluboko do zdí pochmurného hradu v Transylvánii.
Pád kulhá na obě nohy. Ta pravá, ve formě reálného příběhu z nemocnice, je šustivá a trapná až to zavání opioid-naivním scénáristou s menší dávkou morfinu v žaludku. Ta druhá, dřevěná a vyprávěná, do které se promítají sny, touhy i všední maličkosti z druhé nohy, ta už zavání slušnou hrstičkou tabletek (zhruba 98 mg na sepsání scénáře k Pádu mohlo stačit). Celé je to naivní a nefungující přehuštěné monstrum plné vizuálních orgií. Hodnotit Pád jako plnohodnotný film je cestou k odpadu. Takže jméno "režiséra" je pro mě Colin Watkinson a hodnotím Pád jako vizuální orgie, protože jak už někdo řekl, existují filmy, které kinematografii navracejí jeden z jejich původních účelů: uchvacovat. A tyhle obrazové orgie mě uchvátily, stačilo se "jen" povznést nad naivitu příběhu. A sehnat si trochu morfinu.
Po filmech Konec a Revizoři jsem žil v domění, že jen přes dvě hraniční čáry od nás se točí výborné a hlavně vtipné komedie. Romantická slátanina Csak szex és más semmi je minimálně jako kudla do zad nebo špízová jehla do bránice. Judit Schell i Sándor Csányi se rok před Nic víc než sex sešli v romantické komedii Zastavte matku Terezu! a všechno fungovalo minimálně dobře, takže kde je problém? Možná nedotaženost, roubovanost? Například postava divadelního režiséra. Není nijak rozvedená, cosi je pouze naznačeno jeho posedlostí roztodivnými zapalovači - a to je celé. Proč tedy? Jako komický prvek to nefunguje. Godin majstrštyk si chtěl až moc hrát na srandu se špetkou vztahové pravdy. Kdyby se Judit opila a v alkoholovém oparu se prostě a jednoduše nechala kdesi a kýmsi zbouchnout, mohlo z toho být slušné sociální drama o svobodné matce.
Fialkový parfém po šesti letech vyvanul a z nedalekých vesnic zavanul pravý a nefalšovaný mexický kravín. Marisa Sistach natočila film pro dospívající dívky (toto konstatování je s velkým otazníkem) o tom, že jejich prsa rostou a s nimi občas i nádory. Spíše než film to působí jako naučné video na objednávku mexického ministerstva zdravotnictví pro prevenci rakovinových onemocnění prsu. Kamerové lahůdky a vtipný střih se topí pod kalným nánosem trapného příběhu. Doufejme, že Marisa odmítne nabídku od ministerstva režírovat film o prasátku, které si nemylo kopýtka tak dlouho, až na jeho chlíveček zaklepala A/H1N1.
Princi dvojí krve chybí z mého pohledu zásadní věc. Akce. Myslel jsem, že Harryho fanoušci stárnou s ním, a tak jsem očekával, že po relativně temné pětce (alespoň to ji lze přičíst k dobru) na nás ctihodný pan Yates vytasí něco lepšího než jen připravu půdy. Bohužel, šestý filmový Harry jako by se zasekl na cílové skupině kolem patnácti let a nabizí komedii o prvních milostných eskapadách čarodějnických učňů v době, jež lásce příliš nepřeje. Taková malá "Love in the Time of Voldemort". Kamarádka, jenž je narozdíl ode mne alespoň minimálně srozuměna s románovou předlohou, se rozčilovala, že alespoň konec prý v knize bouřil velkolepou bitvou o Bradavice. Pokud říká pravdu, tak vzhledem k jejímu popisu finále je vcelku jasné, proč filmová bitva nevzplála. Jiné hodnocení než získané PG by totiž předem pohřbilo očekávané zisky Warnerů z návštěvnosti v amerických kinech do rodinné hrobky. Kloves byl dobrý v adaptacích prvních Potterovek. Poslední díly by potřebovaly jiného scénaristu, odvážného muže, jenž si z předlohy vyvolí jen důležité věci, jenž bude mít v ruce cit, kterým vycítí scény, co je možno odsunout do pozadí a ty, které je třeba vybrat vybere a bude s nimi dále kreativně pracovat. Nechci vidět doslovnou adaptaci knihy, chci adaptaci, která bude doslovná v těch správných momentech. Poslední díly by vlastně potřebovaly i jiného režiséra. Místo rutinéra trochu invence a nebo alespoň špetku té uchvacující atmosféry, jakou měl dosud nepřekonaný Cuarónův Vězeň z Azkabanu. Šance na změnu je ovšem reálně mizivá, takže nezbývá než doufat, že na naší další schůzce si pokecáme o trochu líp, pane Yatesi! Tohle je prostě jen pohádka, která u mě propadla.
Ve třech čtvrtinách stopáže hudební propojení životních osudů, tentokrát bez klidného hlasu Aimee Mann, a na konci místo tisíců Bufo bufo řítících se střemhlav proti rozžhavenému asfaltu jen několik kousků olova do člověka, jenž hodlal změnit svět. A samozřejmě krutá pravda o tom, jak zapomínáme na vlastní dějiny. Živoucí důkaz, že forma Andersonovy skládačky se dá bez výrazné ztráty bodu napasovat na jakékoliv, třeba i politické téma. Už tak foneticky lahodné jméno režiséra získává teprve teď tu správnou metaforickou zvučnost.
"Kdykoli někam přijedu, kde jsem ještě nebyl, je to tam úplně stejný jako jinde." Taková jsou malá americká zklamání maďarského přistěhovalce Bély: nádherně černobílá, DiCillovým nově objeveným talentem nasnímaná a poklidně úsměvná bez náznaku nudy z mé strany. Po prvotním Jarmuschovském zklamání z Permanent Vacation tak trochu jako dětská náplast se zvířátky na hlubší bodnou ránu.
První vážnější setkání s Jarmuschem dopadlo vcelku neslavně. Koncentrovaná nuda, která dokáže otrávit i na relativně malém prostoru, občasně přetnutá úsměvnou vložkou či nechápavým povzdechem unaveného diváka. V době svého vzniku zřejmě velký krok pro nezávislý film, dnes už však naštěstí jen malý krůček pro diváka k doplnění Jarmuschovy filmografie.
Jednoduchá komedie na pohodové odpoledne opepřená magickou Fanny Ardant, která svou úchvatnou a doufejme že i přirozenou ženskostí mezi těmi všemi vykroucenými homosexuály působí jako balzám na nepokřivenou duši. Mohla to být zábava v odkazu Klece bláznů, ale Pédale Douce si místy bohužel až moc hraje na citové drama. "A teď se půjdu schovat a kdo mě najde, tomu něco dám. A kdyby mě někdo nemohl najít, budu za dveřma."
Moje komentáře
Jeskyně zapomenutých snů (2010)
Jeskyni zapomenutých snů se s úspěchem podařilo obalit do aury režisérova jména. Nijak nezpochybňuji, že se jedná o kvalitní autorský dokument a že spojení dvou ikonických person, totiž Wernera Herzoga a muže s vybočeným malíčkem, nese své ovoce. Jen mám pocit, že otázky po původu a definici lidství nebo o našem působení ve světě jsou už z principu jednoduché otázky. To, co má být složité, jsou odpovědi na ně. Werner Herzog odpovědi nehledá, zato otázky pokládá s patosem sobě vlastním, takže když divák pochopí, co se Herzogovi zrovna teď honí v hlavě, na co se vlastně ptá a co tím či oním sleduje, je to v tu chvíli dostatečnou odpovědí na cokoliv. S veškerou úctou vůči režisérovi si troufám tvrdit, že mnohem víc než plátno bude tomuto dokumentu slušet hlavní vysílací čas na History Channel.
Eating Out: Drama Camp (2011)
Jedinou sérií LGBTQ filmů, jejíž kvality v rámci stanoveného žánru diagonálně rostou, jsou bezpochyby filmy Alana Q. Brocky. "Genre is genre". Drama Camp dovádí do extrémů vše, co se zdálo být od druhého dílu jasné: totiž že lze parodovat žánr, který zároveň vytváříte. V pořadí čtvrté pokračování Eating Out tak funguje jako parodie klasických heterosexuálních klišé prcičkovských komedií a zároveň jako hyperbola sebe sama zakončená hromadným orgasmem on stage. Pokud chcete zabít večer a vypnout mozek, Eating Out: Drama Camp je perfektní volba. Pokud chcete nad filmem přemýšlet, analyzovat ho a máte pocit, že tohle je pod vaši úroveň, mohu dodat jen jedno: "Never judge a book by its haircut".
Korridor No. 8 (2008)
Nějak tak by měl vypadat sociálně angažovaný dokument - vtipný, s přiměřenou stopáží, vyvážený a kritizující ve vizuálně propracovaných detailech. Viděno na MUBI.
Aruku, hito (2001)
Po prvních deseti minutách, respektive po scéně na sádkách, se z režisérova nepochopeného "šílenství" stává osobitý režisérský styl (rozhovory z dálky a náhlé, dramaticky blízké záběry na tváře herců; hudební doprovod ve stylu osmibitové hudby prastarých videoher; střihy mezi emocemi, nesynchronizované voiceovery opravované tvrdými prostřihy), pro mě osobně však těžko stravitelný. Celkově velmi slabé. Viděno na MUBI.
Single Man (2009)
Abel Korzeniowski, nasávající prvky gradace z prvních prací Clinta Mansella a částečně i jednoduchost z Glassových minimalistických vrcholů, puncuje Fordovo melancholické komorní drama poněkud nešikovně klasickým muzikálním závanem dobrého dramatu. Samotný děj je přitom schematicky rozvržený, flashbacky působí uměle a triky typu zastiňujícího zvukového doprovodu jsou průhledné. Co je tedy na A Single Man působivé? Pomalost děje, ve které ani nevím jak uteče devadesát minut mrknutím oka a především natolik zosobněné vnímání okolí skrze hlavní postavu (práce kamery, zbarvení okru), že jej nelze zažít v žádném jiném milostném dramatu posledních let.
Karamboly (1963)
Poznámka těm, co si stěžovali na hlas Funèsovy sekretářky. V originální verzi má hluboký hlas nerozeznatelný od mužského, to je i základem gagu s telefonem, kde se snaží vysvětlit, že opravdu nevolá muž. Stačí trochu přemýšlet a nebýt hned kritičtí ke všemu, co je české.
Brendan a tajemství Kellsu (2009)
Geniální práce s prostorem. Lehká inspirace v Sitě. Coulaisova hudba. - Jen poznámky, udělám z toho komentář, hned jak budu mít čas.
Avatar (2009)
Pandora / Místo, jehož zákonitosti nejsou ničím jiným, než zhmotněnými vazbami našeho vlastního světa. Systém propojené sítě není objevný a ani překvapující, protože ho máme před sebou každý den, aniž bychom ho vnímali. Cameron ho převzal jako základní složku života a pak už si jen "vyhrál" s vlastní evolucí. Ta skýtala kreativní prostor, který však, bohužel, ve prospěch jednoduchosti, zůstal nevyužit. Výsledkem Cameronovy evoluce světa je totiž prostoduchá fauna a flora bez zastoupení širší škály. Vytvořil zhruba dvacítku zástupců živočišné říše, jejichž vlastnosti jim předurčují, v které části snímku budou existovat. Rostlinná říše je v podrostu pouhou kopií té naší, která je obohacena o schopnost fluoreskovat a činit tak záběry vizuálně přitažlivými, což je její primární a jediný účel. Vizuálně krásné, ekologicky podvratné, ale na rozmanitost podivně chudé místo, ta Pandora. Příběh a - ehm - myšlenka / Konflikt: zlo v Avataru je až příliš odlidštěné, nemá vedlejší uvažování a nepochybuje - zlem se stává ztělesnění chamtivosti a arogance v postavách Quaritche a Selfridge. Pozorovatel pak ke zlu chová nenávist, aniž by se s ním ztotožnil. Cameron na konec, jak je ve filmových soubojích dobra a zla kamenným zvykem, přeruší relativně autentickou konstruktivní linii a zakončí ji, ku satisfakci diváka, překonstruovanou finální bitvou mezi dobrem a zlem v zastoupení dvou elementárních prvků obou soupeřících stran. Poprvé mě až bytostně štvalo, že se film snaží vyhovět mým dějovým "tužbám". Nicméně divák Avatara pak už jen jásá nad vítězstvím těch dobrých, aniž by si uvědomoval, že Cameron právě pokořil jeho samotného. Klíčem k vyššímu prožitku z Avatara je nalezení cesty ke zlu, objevení malých zlomků zla v sobě samotném. Teprve pak se z prostoduchého a povrchního scénáře stává alespoň trochu hlubší a duševně uchopitelnější celek. Horner alias "Já jsem Inka z Peru... " / James Horner je mistrem proměnlivé kvality. Snaží se hudbu propojit s obrazem za každou cenu a ne vždy mu to funguje tak, jako se mu to povedlo ve vzdušné bitvě v levitujících horách. Když bubnuje do rytmu světélkování nočního lesa příliš okatě nebo když podivné pseudoetnické píšťalkování používá k podkreslení kmenových rituálů, je to jako by do týlů upocených designérů a animátorů zabodával otrávené šípy. Závěr / Avatar by obstál primárně jako počítačová hra. Jako film na mě nepůsobí ani převratně, ani geniálně. Síla peněz, které se v rozpočtu filmu objevily v kolonce "marketing" spolu s do kamene vytesaným jménem režiséra způsobila šuškandu a následnou přívalovou vlnu diváků. Emoce snad ještě nějaké mám a schopnost účastnit se orgií (těch vizuálních) bez výrazného příběhu jsem schopen taky, jak se potvrdilo například v Singhově Pádu. Přesto se mi nedaří zjistit, proč je Avatar tak jiný a dokonalý, jak všichni ti diváci (včetně mé trafikantky) tvrdí.
Rok '66 (2006)
Přespříliš nostalgická a přespříliš sladce nahořklá "britská" komedie. Veškeré postavy jsou krajně nesympatické a ve svém jednání hloupé, humor mi neseděl a věčné vzlyky nad utrpením židů už mi také začínají vadit. Tohle rozhodně není košer dospělácká zábava, ovšem jako film pro dětského diváka by to pravděpodobně obstálo. A jak to vidíte vy, rabíne Linove?
Laatste dagen van Emma Blank, De (2009)
U nás širší divácké obci téměř neznámý Alex van Warmerdam je ve své domovině opečovávaným režisérem a hercem. Ve svém nejnovějším filmu Poslední dny Emmy Blankové si, jako obvykle, sám zahrál jednu z hlavních rolí - jmenuje se Theo a zcela překvapivě, ač vykazuje fyziologické znaky člověka, je psem. Nic není takové, jaké se to na počátku zdá být. Příbuzenské souvislosti podivné rodinné hry se divák jakoby náhodou dozvídá v průběhu rozhovorů napříč celým snímkem a je nucen přehodnocovat vše doposud viděné. Režisérův osobitý "surrealismus v mezích reality" graduje postupně a tak nějak opačně - čím více věcí a prvků je vysvětleno a čím racionálněji jednotlivé postavy jednají, tím absurdnější se celá situace z pohledu diváka zdá být. De Laatste dagen van Emma Blank je humorně poetická a nesmlouvavá satira na lidskou zkaženost, rozklad rodiny a v neposlední řadě i strach ze smrti.
Samson a Dalila (2009)
Celovečerní debut Australana Warwicka Thortona je důkazem, že sociální drama z chudých oblastí nemusí být strohé, chladné a nekonečně nudné. Realisticky tragická romance režiséra, který sám sebe označil za beznadějného romantika, se může pochlubit geniální kamerou a především naprosto nepřekonatelnou prací se zvukem a hudbou. Jeden z nejosobitějších filmů roku. "At one of the screenings, an old man – and we’re talking old as in 50, because we don’t live very long anymore – he came up to me with tears in his eyes. He said ‘that’s my story, that’s what happened to me.’ He said ‘I was a sniffer, a petrol sniffer, and I went to town and got in a lot of trouble and then I had to go right out bush to my country to get my soul strong and my head straight.’"
Krásná Junie (2008)
Honorého moderní adaptace francouzské klasiky dopadla značně neslavně. Ve snaze vytvořit něco nového a zároveň nezklamat tu část fanouškovské základny, kterou si vydobyl svým Les Chansons d'amour, vznikl jakýsi filmový patvar slučující chladné středoškolské drama a osobitý muzikální pohled na La Princesse de Clèves, aniž by ve finále byl alespoň v jednom nadprůměrný. Honoré tentokrát nepracuje v komorním prostředí, jak je zvyklý, ale na zaplněných chodbách lycea a s příliš mnoha postavami, které nezvládá na ploše devadesáti minut dostatečně ukočírovat. Nepotřebné známé tváře dosazuje do zbytečných rolí (Chiara Mastroianni v roli smějící se ženy v kavárně, Clotilde Hesme v roli knihovnice), snad až příliš okatě vkomponovává linii homosexuálního vztahu a vše nakonec završí zkopírováním sebe samotného - muzikálovým vystoupením Grégoire Leprince-Ringueta přesně ve stylu svého předchozího filmu. Snaha formálně navázat na divácký úspěch Les Chansons d'amour je až příliš znatelná a především nepříjemně vlezlá.
Zasaženi bleskem (TV film) (2009)
Deset minut je dostatečně dlouhá doba k tomu, aby mozkem oplývající divák procitl a došel k názoru, že Zasaženi bleskem je záležitost, které se nemusí účastnit. Flashbacky u doktorky na mamografu (typu zrzavé soudkyně "umělecky" umístěné v rohu obrazu a podkreslené slovy: "Rozvedeni"), jsou vrcholem trapnosti české televizní tvorby. Pavel Liška si snad pro příště dá pozor, kam šlape.
Bez konce (2008)
Duch maršála Tita patří k zážitkům mého televizního dětství, a tak jsem se na Nije kraj těšil víc, než je zdrávo. Bresan nezklamal - opět našel tenkou hranici mezi dramatem a černou komedií a glosuje společenské dění na území bývalé Jugoslávie po roce 2001. Průvodcem milostným příběhem pornoherečky a prostitutky Desy a válečného veterána Martina je nestranný Rom Djuro, který sám sebe deklaruje jako toho, co není ani Srbem ani Chorvatem a přesto je v centru dění. Může si tak zachovat tolik potřebný nahled a podnítit vtip, který z Bresanovy tragické výpovědi o poválečném stavu společnosti tak nějak přirozeně vychází.
Glee (TV seriál) (2009)
This School Sucks Like No Other! Hned co Zac Efron zapěl první notu na půdě několika univerzit v Utahu, zamotala se hlava mnoha tisícům pubertálních diváků na celém světě. Zatímco se poslušně motala, vznikly dvě pokračování a na Youtube se roztrhl pytel s amatérskými videi zpívajících studentíků a roztleskávaček mnoha univerzit z různých koutů světa (za všechny jmenuji snad jenom College Musical). Glee se tedy veze na pomalu ustupující megavlně a byl by tu snad i prostor přinést do zavedených syžetů něco neotřepaného. Takže? Postavy jsou dodávany v elegantním balíčku, který obsahuje zástupce ras, menšin i postižení tak, aby komplexně pojmul složení mladistvého amerického diváctva. Pokud se nestotožníte ani s jednou postavou, tak máte problém: pravděpodobně nejste běloch, černoch, asiat ani mexičan a patříte do skupiny, jejíž divácký potenciál je zanedbatelný. Nechutně hyperbolizovaný je výběr samotného sboru: jedna černoška, jeden bělošský heterosexuální pár, jedna asijská dívka, jeden postižený a nakonec výstavní exemplář homosexuála. Příbeh je prostý. Někteří zpívají, jiní závidí, ti zpívající bojují a nadále zpívají. Mezitím řeší svoje problémy s láskou - neodmyslitelnému lovestory mezi roztomilým studentem a prsatou studentkou sekunduje v Glee lovestory učitele, který se rozhoduje, zda má svou psychotickou ženu vyměnit za fobiopatickou kolegyni. Plus okolní štěky napsané a zahrané přesně podle šablonky. Glee je jednoduše nechutná mazlanina pro jasně vymezenou cílovou skupinu, u které dokonce nemá ani smysl se pozastavovat nad hudebními čísly. Rád bych věřil, že Glee je "stylizované úmyslně klišovitě", ale bohužel mi Ryan Muphy nenabízí žádný, ani miniaturní záchytný bod, pomocí kterého bych mohl na celý seriál pohlížet jako na vtipně podvratnou podívanou. Mám strach, že tentokrát to myslel vážně.
All You Need is Love - Meine Schwiegertochter ist ein Mann (TV film) (2009)
Příběhem nepřináší v televizní produkci Onnekenův film nic nového, v žánru romantických coming-outových komedií se zasekl tak deset let zpátky. Nepřináší nic nového, ale... Nastavuje vysokou laťku gay televizním filmům v oblasti financí. Je profesionálně nasnímaný, řekněme že svým způsobem i výpravný a hlavně - s drahým americkým soundtrackem. Budiž mu odpuštěna trapná scéna vykradená z Magnolie, kdy se hlavní hrdinové za zpěvu Wise up od Aimee Mann hledají a jejich osudy se "prolínají". Příjemným zpestřením je Jürgen Tonkel, kterého fanoušci "žánru" znají jako velitele veslařského týmu ze Sommersturm Marca Kreuzpaintnera a Saskia Vester, kterou normální diváci (nesledující německé televize a německé krimi seriály) neznají doufejme odnikud. A teď už k ději - nasládlá pachuť čiší z každé minuty, neustále se někdo někomu omlouvá, aby ho následně opět zavrhl a za chvíli se zase omluvil. Kolotoč citových výlevů občasně naruší záběr malebné bavorské vesničky a dotáhne diváka až do stavu naprosté katarze, kdy už jen čeká, až se zpoza rohu vyloupne Der Bergdoktor a všechno to konečně vyřeší. Jednoduchá zábava na středeční večer.
Rückenwind (2009)
Motiv cesty si Krüger očividně oblíbil, a proto je dobré vnímat Rückenwind jako klasickou road-movie. I přesto, že snímek v mnoha okamžicích působí vizuálně lacině a scenáristicky neobratně (dvě postavy stojí nehnutě proti sobě, následně děj pokračuje - snaha o vyznění vzájemných citů obou chlapců či nevyužitá postava mladého chlapce z farmy, jehož homosexualita zůstává jen naznačena a do děje vlastně vůbec aktivně nezasahuje), má v sobě nějakou tajemnou esenci, která ho drží spolehlivě nad vodou. Kdo ví, snad je to ten Spreewald...
Fig Trees (2009)
Svatý Martin ve své hlodavčí inkarnaci, svatá Tereza jako symbol, autorka libreta ke Čtyřem svatým ve třech aktech Gertruda Steinová a skladatel téhož díla Virgil Thomson - to jsou průvodci Greysonovým veledílem, dokumentární operou o diametrálně odlišných bojovnících s HIV - Zackieho Achmata a Tima McCaskella. Hlavní linií Greysonova bohatě symbolistického díla je palindromický boj obou aktérů proti společnému nepříteli. Jejich cesty, ač odlišné, je možno z obou stran interpretovat stejně a uprostřed vždy dospějí ke střetnutí. Mimo hlavní linii se Greyson projevuje jako kritik, ač ne slovy vlastními, nýbrž slovy zpovídaných osob, začíná s až Moorovským zápalem zbrojit proti neochotě vládnoucí vrstvy a farmaceutických společností (a svým způsobem opět i proti církvi), stejnými "externími" ústy též vyjadřuje neutěšenost situací, kdy se na místo absence politické vůle projevuje vůle celebrit. Síla Fíkovníků tkví nejen v síle samotného tématu, jež vzbuzuje přirozenou základní emocionální reakci, ale i ve formě, jakou Greyson vtipně (Genetův A Song of Safe Love, Fassbinderův Safe Querelle, výklad "holubího" citátu Gertrudy Steinové) a zcela neotřele dokumentuje několik posledních desetiletí, kdy se boj za léky proti AIDS stal nosným tématem desítek mezinárodních organizací a hnutí. Geniálnost, s jakou vykresluje boj za pilulku, jež pro mnohé není symbolem ničeho menšího než samotného zachování vlastní existence, je mrazivě neodolatelná. Jako dodatek musím poděkovat Mezipatrům, že si jejich poctiví překladatelé vyhráli i s palindromickými pasážemi tak, aby alespoň některá slova souhlasila s předlohou - obdivuhodný kus práce.
Derek (2008)
Pro diváky, kteří Dereka Jarmana ještě neznají, je Julienův dokument tím vhodným prvním krokem k jeho dílům. Několik faktografických informací poskytuje prostor k lepšímu chápání rozličných scén z Derekových filmů, ovšem Julienova koncepce, zvolená tak, aby odpovídala stylu samotného Jarmana, je vůči leitmotivní osobnosti značně odtažitá. Derek sám tak stále zůstává osobou vnitřně uzavřenou a nejistou, téměř mystickou ikonou bouřlivých let boje za rovnoprávnost homosexuálů a období nástupu HIV. Stejně tak vztah mezi umělcem a jeho múzou není rozveden jinak než předčítáním osobního dopisu, který Tilda Swinton sepsala až několik let po jeho smrti. Dokument je tak spíše povrchním záznamem historických událostí převážně britského queer hnutí, kde páteř tvoří stejně povrchně zaznamenaná osobnost Dereka Jarmana, než hodnotným a hlubokým obrazem oblíbeného britského umělce, jaký jsem očekával.
Noc v muzeu 2 (2009)
Bezbřehá amerikanistická agitace s podprůměrnými triky a nezáživným dějem, kde nejzábavnější momenty obstarávají oživlé pilíře amerického umění (Woodova Gotika bez vidlí, Hopperův obezřetný barman, Eisenstaedtův poválečný polibek či Calderovo rozhýbané hýbátko) jež se vtipně naaranžovány tísní v malých místnostech a ve složení, v jakém se nikdy nemohly setkat. Dějiny už nejsou jen žvatlající roztomilé postavičky, jak tomu bylo v díle prvním, došlo i na morálně-edukativní záměry tvůrců - Abraham Lincoln pronáší vzletná slova o síle národa, feministka Amelia Earhart obhajuje čest a rovnoprávnost něžného pohlaví a černí piloti dávají vale rasismu. V tom všem chaosu si obyčejný americký člověk Ben Stiller, prahnouce po pohodovém životě a majetku uvědomuje, že jeho hodnotový žebříček je zkažený jako poslední mléčné zoubky jeho syna. Patos.
Quackbusters kačera Daffyho (1988)
Nesouvislý slepenec všech možných starších animovaných kraťasů s duchařskou tématikou. Několik narážek na klasické horory filmového plátna potěší, ale v kontextu většinou vyzní trapně. Nic pro střízlivé, jako půlnoční projekce po několika panácích pravděpodobně vhodné. Naprosto vražedný je ovšem český dabing, který originální postavičky zazdil hluboko do zdí pochmurného hradu v Transylvánii.
Pád (2006)
Pád kulhá na obě nohy. Ta pravá, ve formě reálného příběhu z nemocnice, je šustivá a trapná až to zavání opioid-naivním scénáristou s menší dávkou morfinu v žaludku. Ta druhá, dřevěná a vyprávěná, do které se promítají sny, touhy i všední maličkosti z druhé nohy, ta už zavání slušnou hrstičkou tabletek (zhruba 98 mg na sepsání scénáře k Pádu mohlo stačit). Celé je to naivní a nefungující přehuštěné monstrum plné vizuálních orgií. Hodnotit Pád jako plnohodnotný film je cestou k odpadu. Takže jméno "režiséra" je pro mě Colin Watkinson a hodnotím Pád jako vizuální orgie, protože jak už někdo řekl, existují filmy, které kinematografii navracejí jeden z jejich původních účelů: uchvacovat. A tyhle obrazové orgie mě uchvátily, stačilo se "jen" povznést nad naivitu příběhu. A sehnat si trochu morfinu.
Nic víc než sex (2005)
Po filmech Konec a Revizoři jsem žil v domění, že jen přes dvě hraniční čáry od nás se točí výborné a hlavně vtipné komedie. Romantická slátanina Csak szex és más semmi je minimálně jako kudla do zad nebo špízová jehla do bránice. Judit Schell i Sándor Csányi se rok před Nic víc než sex sešli v romantické komedii Zastavte matku Terezu! a všechno fungovalo minimálně dobře, takže kde je problém? Možná nedotaženost, roubovanost? Například postava divadelního režiséra. Není nijak rozvedená, cosi je pouze naznačeno jeho posedlostí roztodivnými zapalovači - a to je celé. Proč tedy? Jako komický prvek to nefunguje. Godin majstrštyk si chtěl až moc hrát na srandu se špetkou vztahové pravdy. Kdyby se Judit opila a v alkoholovém oparu se prostě a jednoduše nechala kdesi a kýmsi zbouchnout, mohlo z toho být slušné sociální drama o svobodné matce.
Emmina první podprsenka (2007)
Fialkový parfém po šesti letech vyvanul a z nedalekých vesnic zavanul pravý a nefalšovaný mexický kravín. Marisa Sistach natočila film pro dospívající dívky (toto konstatování je s velkým otazníkem) o tom, že jejich prsa rostou a s nimi občas i nádory. Spíše než film to působí jako naučné video na objednávku mexického ministerstva zdravotnictví pro prevenci rakovinových onemocnění prsu. Kamerové lahůdky a vtipný střih se topí pod kalným nánosem trapného příběhu. Doufejme, že Marisa odmítne nabídku od ministerstva režírovat film o prasátku, které si nemylo kopýtka tak dlouho, až na jeho chlíveček zaklepala A/H1N1.
Harry Potter a Princ dvojí krve (2009)
Princi dvojí krve chybí z mého pohledu zásadní věc. Akce. Myslel jsem, že Harryho fanoušci stárnou s ním, a tak jsem očekával, že po relativně temné pětce (alespoň to ji lze přičíst k dobru) na nás ctihodný pan Yates vytasí něco lepšího než jen připravu půdy. Bohužel, šestý filmový Harry jako by se zasekl na cílové skupině kolem patnácti let a nabizí komedii o prvních milostných eskapadách čarodějnických učňů v době, jež lásce příliš nepřeje. Taková malá "Love in the Time of Voldemort". Kamarádka, jenž je narozdíl ode mne alespoň minimálně srozuměna s románovou předlohou, se rozčilovala, že alespoň konec prý v knize bouřil velkolepou bitvou o Bradavice. Pokud říká pravdu, tak vzhledem k jejímu popisu finále je vcelku jasné, proč filmová bitva nevzplála. Jiné hodnocení než získané PG by totiž předem pohřbilo očekávané zisky Warnerů z návštěvnosti v amerických kinech do rodinné hrobky. Kloves byl dobrý v adaptacích prvních Potterovek. Poslední díly by potřebovaly jiného scénaristu, odvážného muže, jenž si z předlohy vyvolí jen důležité věci, jenž bude mít v ruce cit, kterým vycítí scény, co je možno odsunout do pozadí a ty, které je třeba vybrat vybere a bude s nimi dále kreativně pracovat. Nechci vidět doslovnou adaptaci knihy, chci adaptaci, která bude doslovná v těch správných momentech. Poslední díly by vlastně potřebovaly i jiného režiséra. Místo rutinéra trochu invence a nebo alespoň špetku té uchvacující atmosféry, jakou měl dosud nepřekonaný Cuarónův Vězeň z Azkabanu. Šance na změnu je ovšem reálně mizivá, takže nezbývá než doufat, že na naší další schůzce si pokecáme o trochu líp, pane Yatesi! Tohle je prostě jen pohádka, která u mě propadla.
Bobby (2006)
Ve třech čtvrtinách stopáže hudební propojení životních osudů, tentokrát bez klidného hlasu Aimee Mann, a na konci místo tisíců Bufo bufo řítících se střemhlav proti rozžhavenému asfaltu jen několik kousků olova do člověka, jenž hodlal změnit svět. A samozřejmě krutá pravda o tom, jak zapomínáme na vlastní dějiny. Živoucí důkaz, že forma Andersonovy skládačky se dá bez výrazné ztráty bodu napasovat na jakékoliv, třeba i politické téma. Už tak foneticky lahodné jméno režiséra získává teprve teď tu správnou metaforickou zvučnost.
Podivnější než ráj (1984)
"Kdykoli někam přijedu, kde jsem ještě nebyl, je to tam úplně stejný jako jinde." Taková jsou malá americká zklamání maďarského přistěhovalce Bély: nádherně černobílá, DiCillovým nově objeveným talentem nasnímaná a poklidně úsměvná bez náznaku nudy z mé strany. Po prvotním Jarmuschovském zklamání z Permanent Vacation tak trochu jako dětská náplast se zvířátky na hlubší bodnou ránu.
Trvalá dovolená (1980)
První vážnější setkání s Jarmuschem dopadlo vcelku neslavně. Koncentrovaná nuda, která dokáže otrávit i na relativně malém prostoru, občasně přetnutá úsměvnou vložkou či nechápavým povzdechem unaveného diváka. V době svého vzniku zřejmě velký krok pro nezávislý film, dnes už však naštěstí jen malý krůček pro diváka k doplnění Jarmuschovy filmografie.
Někdo to rád holky (1996)
Jednoduchá komedie na pohodové odpoledne opepřená magickou Fanny Ardant, která svou úchvatnou a doufejme že i přirozenou ženskostí mezi těmi všemi vykroucenými homosexuály působí jako balzám na nepokřivenou duši. Mohla to být zábava v odkazu Klece bláznů, ale Pédale Douce si místy bohužel až moc hraje na citové drama. "A teď se půjdu schovat a kdo mě najde, tomu něco dám. A kdyby mě někdo nemohl najít, budu za dveřma."
Pařba ve Vegas (2009)
Holá a zcela obyčejná komedie na odpoledne, která se od pubertélních slátanin liší jediným - věkem představitelů hlavních rolí.