verbal

Filmařská křivka dříve nápadité, svěže brutální a mrazivě atmosférické Tarantýnovy přísavky Eliáše Hnítha pomalu, ale jistě bez jakýchkoliv amplitud padá k nule a exaktně vyjádřeno matematickou terminologií „limitně konverguje k prdeli“. Induktivním důkazem tohoto zmaru budiž i tato zcela neinventivní, nudná, kýčovitá až pohlupavá pásová sračka pro lobotomy, plná krajně nesympatických a strašlivě prkenných postpubertálních ochotníků, jejíž intelektuální děsivost jen podtrhuje neherecký štěk hrůzně zbotoxované dřívější totální barakundy Džíny a leklé pózování Dempsyho, kterému patrně došly řádně placené role, kde by ještě ve svém věku mohl seladónsky pózovat v tangách. A těch pár poslabších masáren, nad kterými tu zdejší neurovegetativní řezničtí učňové jako obvykle s funěním vyhonili, načež to poplatně svému yntelechtu zase mohutně přebušili, to rozhodně nijak nevytrhlo. Vzdal bych rozhodně vřelé díky tomu, kdyby ses už na to vysral, Eliáši!

„Pablo byl dobrý chlap. Diego je naprosto nechutný. Pedro je fešák xežrání.“ Tyto věty mohou v kontextu této předělávky filmu Přežít o světově asi nejproslulejší partičce lidožroutů opět nabývat zcela nových a neotřelých významů. Z technického hlediska je to samozřejmě předělávka modernější, exekučně hezčí, jazykově autentičtější, a i kulinářsky mnohem pestřejší a odvážnější. V roce 1993 si američtí kluci po dvouhodinové etické filipice jen ke konci decentně ukrojili podměrečný stejk z trenéra. To tahle skupinka  Hispánců jako poleno je mnohem víc při chuti, všichni žerou, až se jim dělají boule za ušima, ohlodávaj kosti, základní kodexová hamletovská otázka tu místo „Žrát či nežrat?“ zní spíše jestli „Se zelím či se šípkovou omáčkou?“ a kluci dozajista značně gastronomicky odlehčili čilým čilským záchranářům v tahání těžkých pytlů s obětmi havárie. Nasraně druhé bych ale Bajóně napálil tak minimálně třicet minut až do konce zápasu za zdržování! Je nade vši pochybnost prokázáno, že taková kohorta andských ztroskotanců může maximálně tak mrznout, plahočit se po horách, sem tam se odkopávat z laviny nebo si dělat tatarák z lidské svíčkové. Na což vyčerpávajícím způsobem audiovizuálně bohatě stačí řekněme takových sto, maximálně ještě jakž takž prdelfrendly sto dvacet minut i s kecama. Je rovněž zřejmé, že takový průměrný traumatizovaný uruguayský ragbista sedmdesátých let minulého století, byť s kompulzivním pocitem, že má co říct, rozhodně nebyl žádný Emanuel Cunt. Čili navatit to na dvě a půl hodiny doslova úmorným pičoidním blábolením, je dost krutým prohřeškem jak proti divácké trpělivosti, tak proti sysluplné rétorice, a dalo se to dramaticky i obsahově zvládnout mnohem rychleji a chytřeji. A v neposlední řadě velmi rozhořčeně vytýkám Bolševizi, že půlka letadla nebyla teplá, ta druhá ebenově černá a pilot se nejmenoval Milada. Holt si pokrytečtí zmrdi účelovým kurvením reality i historie vyskakují jen na již kulantně vypláchlé anglosráčské a eurodementní stádečko, protože pěkných pár stovek miliónů konzervativních latinských Američanů rušících předplatné by jim udělalo solidní čáru přes rozpočet na to tolik korektní budování komunismu.

S rozžvýkaným kusem polyvinylchloridu v hubě a s banem na Instáči sice jakž takž píchatelná, ovšem jinak totálně prkenná a zcela bezmimická barbína, které by jakoukoliv vojenskou kariéru mimo vytírání hajzlů v kasárnách uvěřil snad jen ten nejdebilnější mumulendovský Uniporn, v hlavní roli sebemenším intelektem pohrdající obskurní kafilérie kauzálního kokotismu, hospodyňkovské pičidity, prvoplánově retardované otravy a kreativní obrny podle paknihy vyhlášeného bulvárního nudila a neumětela Babrala Kolena. A aby toho cerebrálního příkoří nebylo málo, celý ten dávivý břichabol zase rychlouklohnila již totálně pokroucená velkobritská Bolševize, tudíž se jako obvykle jedná, Kolenovi navzdory, o zcela korektní, úplně, ale úplně nenásilnou, veskrze reálnou a ani trochu demagogickou minoritní libtardí pseudoprezentaci přesilných mužen, hladce domestikovaných negrů a přehrdých bukanýrů, urputně podporovaných plně probuzenými, dříve konzervativně zcela homofobními čmoudy, aby měl Riksha Suňák řádně inkluzně vyčištěné a odgándíované  čakry do dalšího volebního období ve Spojeném Pandžábu Velké Islámie a Severního Súdánu. Ale nesmuťe, milí čtyřkovači a pětkovači! Podruhé už to z vás debila stoprocentně neudělá!

Hundehoveder aneb dvouhodinové poměřování čuráků svéhlavě urputného Madse Sød Gedziny a parádně slizkého jutského Lømikaara. Ač je to sice téměř výhradně o sáhodlouhém čekání, až Madsovi vzklíčí brambory, jedná se o čekání tísnivě dramatické a palčivě bezútěšné, plné feudálního kokotismu, bezpráví, degenerátské svévole a odporně předsudečné diskriminace jednoho nádherného, vzdělaného, kultivovaného a hladce asimilovatelného etnika, požehnání to a přínos pro jakoukoliv společnost již déle než tisíc let, co tak skvěle kope bramborové a jiné brázdy. Jan Sladký měl tenkrát docela kliku, že zrovna kočovali po Dánsku, protože jinak by Psohlavci nepřežili ani týden a notně načesnekovaní by se v okamžiku otáčeli na cigánském rožni při tříChodové večeři. Madsovo mimické herectví je naprosto neuvěřitelné a být v tom kdokoliv jiný, minimálně půlka genia loci celého filmu by vyšuměla někam do prdele. Ten chlap neřekne pomalu ani pět replik, tváří se zdánlivě furt stejně jako pokrčený papundekl, ovšem jen nepatrným hnutím té správné brvy dokáže naprosto věrohodně vyjádřit jakoukoliv emoci a precizně a uvěřitelně by jen držkou nepochybně ztvárnil i traumatizovaný okurkový salát. Opět veliká paráda! Tudíž jedinou mou výtkou budiž, že syrové a surové rurální drama by rozhodně zasloužilo syrový a surový konec, minimálně do rocka a do dne u „božího súdu“, nebo tak… Což ta finální katarze pro otylé chovatelky koček za zenitem rozhodně nesplnila.

Odporným termitem „Pseudoyntelechtuální snobská mrdka“ charakterizuje moderní filmově teoretická věda sáhodlouhý, nekrózně unylý, nechutně umělohmotný a veskrze přitrouble kinderpsychologický a kindersociologický audiovizuální zvratek o ničem, jenž nepochybně zmate k blahoslaveně strojenému nadšení solidní část cerebrálně limitované laické veřejnosti, neboť to zaslouženě vyhrálo pár bolševických festivalů nudofilních pozérů a Kokeš na to hodil pětihvězdu. Ovšem zcela soudný expertní filmový kritik, který již mnohokrát absolvoval pokročilé kurzy přežití celuloidové apokalypsy, si již předem zkušeně připraví škrabku na mech v očekávání, že jím během projekce bude nepochybně děsivě obrůstat, silnou froté čelenku, aby si příliš neopleskal a neoťukal hlavu gesty zoufalé marnosti a intelektuálního pobouření, fixační límec na krk pro zamezení nevěřícného vykroucení atlase z čepovce, a v neposlední řadě do vedlejšího okna na televizi nějaký totálně strhující mikroskopický dokument o dělení eukaryotických buněk, aby u toho nepošel nudou. A tak nepochybně přechytřelá a brutálně poemancipovaná mužena, u níž když vyměníte poslední písmeno v příjmení za „r“, dostanete děsivou pravdu o jejich filmařských neschopnostech, načmárala egoistickými veganpastelkami na ekologický papír téměř nesnesitelné, avšak jakože prüdce yntelechtuální šnekdrama s oselstvím o odporně silné, tedy pardon, chtěl jsem říct „silně odporné“, studené Němce, rádoby progresivní feminispissovatelce, a jejím příznačně slabém, přitepleném a ukňučeném subinkovském pudlíkovi, který se jednoho dne strachem z harpyje či jen tak omylem vyvětrá z třetího patra. Následuje plíživý kinderproces, v němž žalobce bezostyšně plácá čiré spekulace a domněnky, aniž by jej kdokoliv poslal do piče, a obhájce jen tak fešákuje, přičemž nám hlavní hrdinka neustále chladně sděluje své nejniternější pocity pseudoyntelechtuální feministky, protože to každého děsně zajímá! Kinderproces skončí, jak jinak než vítězstvím ozubené kundy, a je nejvyšší čas dozvědět se, jak to bylo doopravdy. A čeho se dočkáme? Inu, bestiální katarze v podobě veeeeelmi poooomalého půlhodinového hlazení psa. Určitě feny!!! Ještěže je tu to náramně realistické civilní pojetí! Tak civilní a realistické, že každý strojený pičožvást snad napsala umělá demence, a pokud takto opravdu někde nějací lidé či ženy mluví a jednají, měli by to místo okamžitě neprodyšně uzavřít do přísné ústavní karantény, aby se ta smrtící pičidita v žádném případě nemohla dále šířit. Prostě zážitek blízký Birdmanovi, po němž chlupaté dlaně všech militantních feministek určitě lačně zamíří ke krutě zanedbaným bobrům a jasnozřiví artoví hnědopichové dozajista naleznou v ranním hovně spousty nestrávených zbytků. A já na to zhnuseně hodím Kokeše a důkladně zformátuju disk, aby na něm po tomhle žluklém poševním šlemu nezůstal jediný kontaminovaný sektor.

Pražští hipsterští bolšánci se progresivně posadili na kolena hodnému rudému strýčkovi z Evropské Utopie a sluníčkově zakňučeli, že mají parádně inkluzní, ideologicky prospěšný a v rozkroku děsně palčivý náměteček na filmeček, který do puntíčku plní závěry XXIII. Sjezdu ÚVEU i stranickou doktrínu „již vzhůru psanců této země“. A nebyl by to hodný rudý strýček a předseda Ústředního výboru demagogické pičidity, aby takový marxulibý záměr ihned nezasypal Éčkama. A tak tu v tom našem Kvítečkově „konečně“ mámě pořádné „světové“ audiovizuální veledílo, bezvýhradně vyhovující všem gynekologickým i rasovým standardům moderního libtardismu, v němž přesilná, a jak jinak než veskrze altruistická a přetolerantní mužena z třicátých let minulého století, byť buržoázního původu, v laktační psychóze sveřepě bojuje s odporným tmářstvím konzervativního šovinismu a nesluníčkového kapitalismu! Sice opravdu krásně natočený a solidně zahraný, ovšem nezáživný až xmrti nudný účelový tupokonstrukt „vezměme ubohého, všemi nechutně genocidovaného cigánského hermafroditka a obalte jej hnědou vatou, aby to mělo 2 hodiny a ty Ojra byly někde vidět“. Účelový tupokonstrukt, který se jakože ani trochu (mrkytymrk) ze všech sil nesnaží zcela manipulativně a dezinformačně transponovat kvantitativně zcela zanedbatelnou, avšak fyziologicky skutečnou genetickou malformaci – hermafroditismus – na současnou, macatými pseudogranty a pseudoaltruistickými komunisty podporovanou patoideologickou propagandu úděsně trpících, fyziologicky zcela korektních, avšak údajně nade vši pochybnost genderových mučedníků, čti pohlavně pomatených labilů, které je strašně žádoucí bezvýhradně podporovat v drahém sebemrzačícím přešívání biologického genitálu a v huntování organizmu hormonálním přepólováním, aby se konečně mohli identifikovat jako řádný muž s kundou, žena s pérem, tučnák s bliznou či kapybara s pestíkem, cítit se patřičně ve svém těle, titulovat se Onona a nalézt své opravdové místo ve společnosti bez posměchu, děsivé šikany a ústrků. Jj, takový žena s ryze chlapskými rysy, s ohryzkem, kozama a vyvrtanou dírou si dozajista vybuduje mnohem větší respekt než chlap bez koz a jen s myšlenkama na vlastní štěrbinu. A přitom by stačil kvalifikovaný psychiatr, zakazování internetů nebo trocha bití rodiči. No nic, no, svazáci prostě dostali prachy na možnou solidní a inteligentní retrodetektivku či něco o dětech s rakovinou a zcela soudružsky je angažovaně promr(d/h)ali na Soumrak, plytkou to neomarxistickou agitku, aby úlisně zapochlebovali levičácké agendě. Ovšem agitku s převelikým převýchovným Poselstvím!!!

Pozor, tento zvratek je jeden velký bojler! Já tedy na rozdíl od zdejších hororových exprdů a jiných prüdce heteroseksuálních kapacypů viděl následující: Přitroublé žabožroutské selce z regionu Centre-Val Côcôte d’Retard pošel její mongoloidní manžel v První světové. Předtím se ale spolu prošli po poli, což mělo za následek dvouminutový padialog. Naštěstí jí nebožtík záhy expresně dodal ze záhrobí věhlasnou nekrozahrádkářskou příručku Jardincromicon aneb Jak si konečně vypěstovat pořádnou okurku, kterou tam ve středověku zanechal u dadaporodu ječící mnich. I selka nelenila, uplácala sazenici přesně dle návodu, riskujíc tetanus přihnojila vlastní krví, a děsně se těšila na tu macatou úrodu. Takový rostlinný manžel je dozajista velmi zdraví prospěšný, plný vlákniny i vitamínů a snem každé náruživé veganky, nicméně co fytočert nechtěl, on se těch fotosyntetizujících milovníků ujal celý záhon! A kluci, pořád ještě obalení ve floroplacentě v podobě rozžvýkaného igelitu, ihned začali bloumat po zahradě, dělali jakože ukrutně děsivé „vrrrrrr“ a snažili se selku opíchat. Šlahouny! A nedali se vykořenit ani sekerovým herbicidem. Pak jí to konečně jeden z nich pořádně udělal lodyhou a milá hospodyně začala být ve sladkém očekávání. Kedlubny! Načež zeleninželům náhle skončil vegetační cyklu. Střih. Dva vojáci, vracející se z fronty, se stavili na frťana. Druhý akontextuální minutový padialog o ničem! A jakmile odešli, selka porodila nosorožce. FIN. Kromě vrčících igelitů ke všemu tomu narkáčskému vegeneštěstí kamera ze zjevně úsporných důvodů přičinlivě uhýbala téměř před vším podstatným a já zjistil, že skoro němé, laciné amatérské žabožroutské mentálhorory jsou na mě patrně příliš hluboké. Příště je s radostí přenechám těm esoterickým müslitelům, co tolik oduševněle umějí nasávat hovna.

Tak jako předchozí Uměňan, jsou i trampoty Milady Zimové rozhodně parádní a historicky první nehomoseksuální adaptací Sašova proslulého románu, ač tady tvůrci, okatě usilujíce o řádně natahovanou francouzšízu typu Milada begins, Milada returns, Milada resurrection, Kam se, kurva, poděla Milada? a tak dále, už kapku serou na autorův hrob a fabulují směrem k telenovelové prdeli. Nicméně pořád krásně natočená, dobově špinavá, výpravná, náležitě dobrodružná a výborně zahraná mušketérie. Tedy až na tu ryze demagogizující rasistickou černou sqrnu! Tu zářnou absenci nucené negrofikace a manipulativního zkreslování za účelem násilné asimilace parazitických kultur do jakž takž zcivilizovaného stáda jsem po prvním dílu patrně zakřikl. A tak tu máme Luďka Ukulebembeho, dle filmových vytřiprdelníků a asociálních sítí narozdíl od ostatních fiktivních mušketýrů „nade vši pochybnost prokázaného“ historicky prvního rovníkového negtotýra v dějinách, vikomta z Pobřeží slonoviny, Prince ze Senegalu a kmotřence samotného francouzského krále!!! I přes rozsáhlou dezinformační kampaň, podloženou dokonce probuzněnou neomarxistickou paknihou, lze jeho kořeny bezpečně vysledovat až do roku 2015!, a to k jeho příčinlivému kronikáři, nejodpornější a nejagresivnější bolševizi světa, papežštější než papež  – British Bolsheviks Coprporation, která tenkrát potřebovala jakože „ospravedlnitelně“ pronegrovat seriál Versailles a spolu s kamvítrtamplášťovými soudruhy z Wykydpédie spíchla na základě drobné protokolární noticky o návštěvě jakéhosi ebenového potentáta na Ludvíkově dvorku kompletní inkluzní fandom, kterého se teď Macronfilm chytil jak komsomolec srpu s kladivem. Nad takto nepopiratelnými historickými fuckty by dozajista neprávem zastrkovaný spoluautor a dodavatel precizních dobových podkladů i dějových zápletek valné většiny Dumasiád, profesor historie Auguste Maquet, samou radostí spálil všechny své doktoráty, načež se prohlásil za rodilého Japonce. No a já zhnuseně ubírám jednu rudou hvězdu a na potenciální třetí díl pro celou multikulturní rodinu, stvořený navíc umělou demencí, se pranic netěším. Ledaže by byl Ludva Třináctka Barman jako poleno, kardinál Richelieu Wakanďan a Anna Rakouská tranzistor.

Docela by mě zajímalo, jak velkým a jak moc samolibým kokotem musí jeden být, aby si sám napsal, produkoval a natočil vlastní životopis. Počítám, že obřím a totálně sebestředným. A tak Patryk potkal Ježíše, který mu zjevně ještě připumpoval už tak k prasknutí nafouknuté ego, načež přeskromně prohlásil, že odteď bude páchat už jen samé boží filmy, a jako první oaurelizovanou vlaštovkou „oblažil“ publikum naprosto nezáživnými, patologicky zpychlým retardem napsanými a feťácky sestříhanými historkami ze života krajně nesympatického, pomateného, semiautistického velepičuse. Historkami, které v pravidelných intervalech prokládá ciframi, kolik vydělaly jeho bulvární filmy, poznámkami, jaký je to brutální yntelygent a manipulátor, kterému není rovno, a kolik po roli toužících kurviček ten škaredý, plešatý skřet seksuálně zneužil. Myslím, že jakmile se Donald Du(c/s)k trochu rozkouká, vykročí se vztyčenou hlavou vstříc probuzněným eurohujerům a pořádně bolševicky otevře vyhřátou polskou náruč dosud jako všude v dezolátově masově genocidovaným negrům, buzerantům, přesilným muženám a potratovým klinikám, budeme tu ihned mít dalšího Wajštajna ogólnopolskiego. Je patrné, že ani trochu přitroublý či pokrytecký Patryk nad tímto svým Opus Dei dodnes lačně leští krucifix a tře si stigmata, jakého sám ze sebe udělal božího frajera a nejlepšího režiséra a scénáristu galaxie. A takovou bezelstnou blahoslavenost k popukání prostě musím docenit alespoň jednou krvanou ranou po lobotomické jehle.

Uplavat ne jeden zátah v předraqovém věku 160 kiláků na otevřeném moři, to je naprosto neuvěřitelný až nemožný výkon! Sice tenkrát mezi Kubou a Západním klíčem asi vychcípaly všechny makrely, když se tam bába kapku odmočila, ale i tak klobouk dolů. A pokud takový počin navíc spáchá vyžilá superlesba, která se seksuálně dezorientovala patrně proto, že ji v mládí šovinistický mačotrenér špatně píchal, je to prostě probuzněný sen, po němž musí každá bolševize mlsně skočit jako slepice po Netflusu. Nicméně je z toho přeqapivě vcelku záživný, dobře zdramatizovaný a odsejpající film, v němž se moc nelíže ani nelká. Navíc fantasticky zahraný! Anetka tu odpudivou, autisticky sebestřednou a totálně bezohlednou krávu střihla tak dokonale, že máte místy neodolatelnou chuť podržet ji hlavu pod vodou déle, než je zdrávo, a nikterak nezaostala ani Agentka fretčí xicht v roli sympatické a nekonečně trpělivé kámošky na leasing. Zásadně mi vadil pouze ten klišovitý kýbl pseudomotivačních mouder o tom, že když máš patologicky kompulzivní sen za každou cenu se brutálně zhuntovat jen proto, abys byl v něčem pyrhově první, musíš za ním prostě jít. Ne, kurva, nemusíš, stačí jen skáknout k psychiatrovi!