Iggy

Připomnělo mi to text Ducháčkovy Garage: "Bedna už je ve sklepě a dědek víko votvírá,/ v ní je měsíc svázanej a von se blbě usmívá,/ nazývá to perigeum, jaký vůbec možný je,/ vodváže ho, vylezeme, měsíc k nebi vypluje."

V 50. letech je na pláži u lotyšského města Liepāja nalezena dámská bota, a protože se jedná o strategicky důležitý sovětský vojenský přístav (Liepāja byla pro veřejnost uzavřené město), hrozí, že došlo k narušení vojenského prostoru. Tím začíná komická celodenní odyssea tří nezkušených vojáků se psem, kteří mají ve městě najít ženu, které bota padne a tím dokázat, že je původcem narušení. Vojáci zkoušejí své štěstí na ulici, ve škole, na jatkách, v domě i frontě na kvas, a když se zdá, že konečně chytili stopu, dojde jim benzín v džípu a musí ho městem tlačit. Film je jakousi mozaikou z každodenního života v okupovaném Lotyšsku a hezky zachycuje neochotu lotyšského obyvatelstva spolupracovat s představiteli sovětského režimu. Film vypadá velice autenticky a že nebyl skutečně natočen v 50. letech lze poznat snad jen podle moderního filmového stylu a pochopitelně celkově ironického vyznění. Naprosto skvělá je originální (černobílá) kamera zřejmě ovlivněná režisérčinými zkušenostmi s dokumentárním filmováním.

Zjevně inspirováno Lautréamontovými Zpěvy Maldorovými.

Podle mě podařená roadmovie, která spíš než Jarmusche připomíná filmy bratří Kaurismäků a podíl na tom má zřejmě severské prostředí a účast jejich kameramana Tima Salminena (ve filmu si zahrál malou roli i Kaurismäkiovský herec André Wilms). Hůř než podprůměrný filmový herec trpící nespavostí a jeho šílený manažer alkoholik (cestou k nim přibude ještě černošský muzikant - uprchlík) se vydávájí na absurdní cestu na ještě absurdnější filmový festival za polárním kruhem. Klasická roadmovie sestávající se z jejich tragikomických příhod, které je na cestě Polskem, Lotyšskem a Norskem potkávají v souvislosti s jejich kradeným autem, uprchlíkem bez pasu, nulovými filmovými zkušenostmi a osobními problémy. Zřejmě ne film pro každého, ale pro mě rozhodně malý velký film.

Kdesi na zasněženém kanadském severu se lyžař Stan Laurel zamiluje do dcery majitele obchodu. Bohužel ale nemůže konkurovat nablýskané policejní uniformě svého soka, civilním povoláním lupiče Midnight Mikea. A tak zhrzený Stan odchází, aby si rovněž vydobyl policejní ostruhy. Po návratu svou milovanou okouzlí, ale musí ji samozřejmě odmítnout, svést honičku ve sněhu s Midnight Mikem, který mezitím otce své milé okradl, a dovést vše ke konečnému vítězství!

U tohohle filmu mě vždycky fascinovalo spojení Kaurismäki-Pellonpää-muzikál. Muzikál to sice není, ale Mattiho Pellonpää zpívat uslyšíte a to jako frontmana countryové skupiny Harri & The Mulefukkers a rozhodně to stojí za to! Jinak je ale hlavní postavou filmu mladý Antti přezdívaný Zombie, který hraje dobře na basu, ale taky hodně pije, protože se absolutně nedokáže vyrovnat se světem, který ho obklopuje. Moc povedená je závěrečná scéna Zombieho mizejícího v ulicích Istanbulu.

Žánrově opět celkem netradiční film Miky Kaurismäkiho s Mattim Pellonpää v hlavní roli (vzhledem k délce 119 minut je Arvottomat zřejmě film, ve kterém si tenhle geniální herec zahrál vůbec nejvíc). V první části se jedná o jakousi gangsterku, kdy se hlavní hrdina Manne snaží podfouknout skupinku zločinců, se kterými má nevyřízené účty. V další části se Arvottomat mění v roadmovie s podivnou až felliniovskou cirkusovou scénkou a v romanci osudové lásky Manneho a Veery, kteří nedokážou být spolu ani bez sebe (tady vytvořil Kaurismäki něco mezi Truffautovou Ženou od vedle a Pennovým Bonnie a Clyde). V závěru film vrcholí až thrillerovou honičkou, aby skončil už zase Kaurismäkiovským závěrem ve vysněné Paříži. Jen pro zajímavost postava Ville Alfa (hraje ho Aki Kaurismäki) přešla do Arvottomatu ze staršího filmu Valehtelija/Lhář).

Povedená hříčka Gillese Charmanta s Mattim Pellonpää v hlavní roli. Yankee Doodle: „I’m not too hot about Finns myself, except for dol-phins.“ A odzbrojující Matti na to: „I don’t like water animals and I don’t like bad jokes.“ A co má rád? „I like grilling marshmallows on the seaside.“ Taneček a písnička Baby Let’s Go to Mexico a absurdní pistolnická scénka: Matti: „Ok Yankee, they call me Itchy Trigger.“

Videoklip k písničce Things We Do americké indiánské hudební skupiny Indigenous.

De Niro a Keitel jsou tu ještě tak mladičcí! Jinak neuvěřitelně přesvědčivý snímek, po všech stránkách perfektně natočený, zvlášť hudba a kamera. Příběh jako „ze života“, ne teda zrovna mého, ale italoamerické komunity v New Yorku 70. let.