Iggy

Mě tam těch popkulturních odkazů nepřijde zase nějak moc a ani mi nepřijde, že by to bylo příliš „confusing, too cryptic and lacking in answers“ a tím pádem ani označení, že je to takový plytčí Lynch, podle mě není fér, přijde mi to docela srovnatelné. Nejvíc mi to připomnělo Inherent Vice od PTA, které bylo přijato prakticky úplně stejně rozporuplně. Snad jen to rozuzlení (scéna na místě mimo mapy) mi přišlo lehce slabší, to bych klidně vypustil a ukončil to tak nějak nijak, do ztracena, co by ne? A hezky je tu ukázané i současné LA, z kterého většinou vidíme jen jeho studiovou podobu, i když se v něm odehrává snad každý druhý film.

Existenciální groteska? Reklama na Dacii? Domácí video z dovolené na pláži v Rumunsku? Těžko říct...

V Arménii velmi populární a obecně známý sovětský krátký film z dílny arménského studia Hayfilm. Úsměvný film o sousedském sporu dvou početných rodin o to, komu patří morušovník, který odjakživa roste na společném dvorku. Kameramanem filmu byl Michail Vartanov, za sovětů perzekvovaný filmař a blízký přítel Sergeje Paradžanova.

Fascinující záležitost a pro knihovníky rozhodně kultovní film! Hlavní příběh je teda hodně slabý, herecké výkony vyloženě amatérské, ovšem ty knihovnické scény psal někdo, kdo vědel, co dělá, a to nemyslím ironicky. Jsou tam všechna knihovnická klišé a stereotypy, ovšem tak, jak je vnímají sami knihovníci, ne uživatelé (pak se klišé o knihovnících obvykle omezují na tradiční dělání pššt). Takže na rozdíl od zbytku filmu jsou scény z knihovny perfektní a naprosto výstižné. Ve filmu se také dozvíte, proč drží oficiální Lego postavička knihovnice v ruce zrovna knihu Oranges and Peaches. "Librarian, huh? - Yeah, what do you think? - This is a garden and we're all flowers." Party Girl je mimojiné první celovečerní film, který měl premiéru na internetu a vidělo ho tehdy prý několik stovek diváků, na rok 1995 dobrý, myslim.

Pokud by to mělo být zcela v mých rukou, jak vyzývá Kevin Smith v úvodu tohohle pilotu, tak já bych další díly asi ani vidět nemusel... Pilot mi teda nepřišel nic moc, buď byl fakt špatný nebo I'm getting too old for this shit, man...

Okolnosti vzniku filmu a jeho slavnostní premiéru popisuje Man Ray ve své knize Vlastní portrét. Dandy ve scéně s límečky (Důvod pro tuto výstřednost) je Jacques Rigaut, legendární dadaistický básník a sebevrah, žena v závěrečné scéně pak Kiki z Montparnassu.

Prvních pár dílů bylo náhodou docela slibných, ale závěr to dost pokazil, skoro to vypadalo, jak když tam ta herečka už ani nechtěla hrát a scénář se s tím musel nějak zoufale vypořádat.

John Cage sám o sobě je samozřejmě za 5*, ale tohle je i docela originálně pojatý dokument. Dost podobný, ale nudnější je "I have nothing to say and I am saying it" ze série American Masters, kde je ale zase navíc zahrnutý i nezanedbatelný Cageův vliv na světové houbaření...

Poetry in Motion není zrovna jízda od začátku do konce, ale dokumentární hodnotu má nedocenitelnou. Zajímavé, jak některé básně získávají originálním přednesem, zejména ve spojení s hudbou, na působivosti. Příjemným překvapením proto pro mě byl Amiri Baraka a Helen Adam a vrcholem filmu rozhodně punkový Allen Ginsberg. Největším objevem pak určitě John Giorno, kterého jsem dosud znal jen podle jména a jehož poezii si teď budu muset doplnit. Zaujal i mě jinak neznámý Kenward Elmslie. Hudební doprovod nepřekvapí u Eda Sanderse, Toma Waitse nebo Jima Carrolla (i když ten ve filmu vystupuje bez hudby), kteří jsou nejen básníky, ale i profesionálními hudebníky. Živý přednes se podle mě naopak nehodí pro poezii, jakou dělá třeba Gary Snyder nebo Ted Berrigan (platí myslím pro celou Newyorskou školu), tam přináší tradiční intimní čtení básní z knihy čtenářem myslím stále větší zážitek. Trochu do filmu nezapadá William S. Burroughs, který nečte poezii a ani není úplně tradičním básníkem, a nějak mi tam nesedí ani John Cage. A zbytečně moc místa podle mě zabírá Charles Bukowski, kterého nepovažuju zrovna za nejpovolanější osobu k filozofování o poezii...

V hlavních rolích beatnická legenda Herbert Huncke a jeho reálný spolubydla a parťák fotograf Louis Cartwright. Film je tak nějak napůl hraný, napůl dokumentární, natočený v Hunckeho tehdejším skutečném bytě.