Ontos

Impresionistický styl a přerušované vyprávění vytvářejí emočně strhující film. Dlouhé chvíle mlčení hrdiny a úsporné využívání zvuku s velmi netypickou smyčcovou hudbou s významotvornými detaily a kompozicemi obrazů působí úžasně introspektivně.

Je zajímavé sledovat, jak se lidský rozum při setkávání s novými informacemi snaží je srovnávat s tím, co už zakusil dříve a co nejefektivněji je zařadit do kategorií. Mad Max: Fury Road je akční film, je někde mezi druhým a třetím filmem původní trilogie, je postapokalyptickým westernem… Odehrává ve světě, v němž člověk zůstal už jen sám se sebou. Je archetypem odvěkého soupeření člověka s přírodou, muže se ženou, autonomií a podřízením se. Svojí dokonalou syntézou "formy" a "obsahu", akce a děje, je revoluční pohledem k začátkůn kinematografie. Ať ovšem v jakémsi ohledu vskutku zcela novým je nebo není, jeví se být zejména dokonale osobitým, zcela individuálním, okamžitě rozeznatelným. A ačkoliv se ho dá co do struktury jednoduše popsat jako "nekončící honičku", nelze tak ani naznačit nespočet detailů a strategií, kterými je takový dojem vytvořen a co to znamená pro způsob, jakým film pomáhá divákovi se zorientovat, ale přesto zůstat neznalým určitých viděných fenoménů. Mad Max: Fury Road je fascinujícím světem, který funguje neméně dokonale, než mnohé vehikly v něm vyobrazené. Mad Max: Fury Road je zkušenost, která je neméně intenzivní, než palivo ve filmových vehiklech využívané.

"Birdman (or The Unexpected Virtue of Ignorance) si o sobě myslí strašně moc...a má na to plné právo!" bych řekl, kdybych si myslel, že na to mám právo.

Co se zápletky týče, Gone Girl si hodně zakládá na překvapení a práci s diváckými očekávaními. Pravda - to většina filmů, zde je to ovšem jeden z nejsilnějších aspektů filmu - velká část mého nadšení pramení z počtu “WTF”, která v průběhu proběhla mojí hlavou. Je tedy nejlepší vidět předem co nejméně a prostě věřit kritice, která je prozatím z většiny nadšená. Implicitní význam pak nevychází z obecného povědomí o filmu, ale ze samotných zvratů - ze syžetu spíš než z fabule. Velmi sofistikovanou hrou s pravidly žánrů thrilleru, dramatu, detektivního filmu a snad dalších vykresluje dosti zvrácený pohled na manželství a jeho rozpad v současné společnosti. Nebo přesněji, jak náročné může být ho udržet závisejíc na neexaktním umění pohybu v sociální sféře. Gone Girl je o nesmírně komplexní existenci upřímnosti v reálném světě. Podobně jako The Social Network a The Girl With the Dragon Tattoo je pak o informacích, způsobu, jakým vytvářejí realitu a jak je tato realita dynamická, na emocích zbavených prostých faktech nepříliš závislá. A soundtrack je skvělý - úzce spojený s ruchy odehrávajícími se v rámci prostředí filmu, umocňující jejich přítomnost, zároveň vytvářejíc zvláštní atmosféru nejistoty, nejednoznačnosti. Gone Girl je velmi, velmi bizarní - humorný v místech, kde ukazuje odvrácenou stranu lidských schopností.

Skoro tak laciné, jakým se to snaží vypadat.

Obskurní.

"Temný rytíř povstal" se mi líbil kvůli dialogu fikčního světa s tím reálným, poskytoval sofistikované ozvláštnění problémů, se kterými se setkáváme, ačkoliv tak činil spíše implicitně ve prospěch symboliky hlavní postavy - což není zas tolik pravda, vždyť jsem zmínil "dialog", který vskutku probíhá. Každopádně - chtěl jsem/chci říct, že "Muž z oceli", pokud TRP zjednodušíme do podoby angažovaného filmu (která mi imponovala), je spíše prototypem filmu neangažovaného, kde převládá fikční, úniková strana dialogu. Na tomto (mně neimponujícím) protipólu stojí "Avengers", k nimž bych právě "Muže z oceli" příliš nepřirovnával, zdálo se mi totiž, že svoji pozici drží poněkud nekonzistentním způsobem. "Muž z oceli" mi totiž sice poskytuje únikový zážitek, avšak ozvláštňujíc přitom realitu. Ať už tak činí intertextuální hrou nebo odkazy k problému hierarchizace společnosti, působí při tom velice koherentně, všechny vedlejší toky se mi totiž zdají být úzce propojeny s hlavním tématem, kterým je "Nolanovské" budování symbolu. Zatímco je tedy "Muž z oceli", už svým "zdrojovým materiálem", vzdálen přístupu objevivšímu se v "Temném rytíři", nerezignuje na (subtilní?) sofistikovanost, zachovávajíc si status filmu o nepřemožitelném muži - jeho nepřemožitelnost totiž spočívá v tom, že není sám. (Původně jsem ale jen chtěl říct, že se mi u Muže z oceli nejvíce líbila, paradoxně, jeho únikovost - takové tvrzení ale není příliš adekvátní mému myšlenkovému rozpoložení po skončení filmu, i když nejefektivněji vystihuje nadšení v dané chvíli přítomné)

Jistě z velké části proto, že jsem Muže z oceli viděl před týdnem, mám tendenci s ním Star Trek: Do temnoty srovnávat; myslím ale, že srovnání má určitou relevanci i mimo tento můj subjektivní vjem. Oba jsou to totiž jednak filmy obnovující starší univerzum, jednak (a pro mne hlavně, v univerzech obou z nich se totiž orientuji jen základně) vysoko-rozpočtové akční sci-fi. U Muže z oceli jsem se setkal s názory, že je narativně příliš agresivní a v poslední třetině zahazuje to, co se dosud snažil nejistě budovat - já mám přitom v podstatě přesně tyto pocity po shlédnutí Star Treku. Má intenzivní průběh a okamžitý zážitek je poměrně silný, avšak v závěru se zdá, že se vrací téměř do výchozího bodu, nedodržujíc pravidla, která si sám nastolil (rozpor mezi racionalitou/emocionalitou a jejich důsledky). Neříkám, že jsou zcela smetena ze stolu - film má více rovin (alespoň já racionalitu/iracionalitu a konsekventnost vnímám jako dvě), hlavně ta druhá mi přišla poněkud zredukovaná (ne redundantní, byla nutná pro existenci filmu). Zjednodušeně můžu říct, že si Star Trek příliš neudržuje svou integritu a svádí spíše ke zkoumání narativu, než nadšení ze sledování (čímž nechci narážet na emoce, tato hra se mi zdá poměrně konzistentní).

Následuje zredukovaný kompilát, který se v ideálním případě stane komplexním rozborem filmu: 1. Asi by nemělo smysl popírat, že v takových situacích jsem, do jisté míry, ovlivněn kognitivním biasem, na jehož pojmenování si teď nevzpomenu, ale to není až tolik důležité. Snad pokaždé, když s velkými nadějemi očekávám nějaký film či hudební album, se posléze nemůžu zbavit silného dojmu, že dané dílo je ve velkém souladu s myšlenkami, které dané časové období s převahou okupují moje vědomí. To může být samozřejmě v důsledku ovlivnění oběma směry (moje myšlenkové pochody tendují zaměřovat se na věci, které jsou s nimi v souladu a věci, na něž narážím, mohou výrazně ovlivnit moje myšlenkové pochody). Jelikož se ale snažím vycházet ze subjektivity existence, první možnost se mi zdá dominantní. I ve druhém případě, co jsem navštívil kino promítající Cloud Atlas, se tento "standartní postup" mění a můj interpretační aparát se dostává do konfliktu s entitou, u níž se zdá, že ho jakýmsi podivným způsobem přesahuje a jako dokonalý stimulant ho nutí hledat nová východiska. Důsledek: vedle např. Holy Motors (podle mého zmínka není úplně náhodná vzhledem k tomu, že oba filmy jsou výrazně sebereflexivní) považuji Cloud Atlas za jeden z nejsilněji myšlenkově stimulujících děl, s nimiž jsem se setkal za přinejmenším nějakou tu dobu. 2. Cloud Atlas je unikátní v mnoha ohledech. Jedním z nich je práce s různými styly v rámci jednotlivých syžetových linek. Film se nesnaží propojovat různé epizody z dějin kinematografie, pracuje spíše se současnými konvencemi. Ty jsou, opět, v rámci šesti motivů dodržovány, co je činí výjimečnými, je způsob, jakým jsou propojeny a jak je mezi nimi prostříháváno. Tím často vznikají výzvy pro diváka - když z velice dramatické scény z konspiračního thrilleru přepneme do komediálního dramatu, jsme nuceni neustále přehodnocovat náš postoj k dění na plátně; film tak zaměstnává plnou divákovu pozornost a podbízí ho k reflexi vlastních emocí a reakcí.

V současné době si nejsem tak docela jistý, z jakého úhlu by se k hodnocení umění (filmů hlavně) mělo přistupovat, ale držím se osvědčené jednoty "formy" a "obsahu". Z tohoto pohledu se mi aktuálně Hobit nejeví ideálním. Velice dobře se v něm pracuje s mícháním formy "Pána prstenů" s novými, "Hobitími" prvky - jsme uvedeni do souvislostí, setkáváme se se známými postavami těšícími naše emoční vazby k danému univerzu a zároveň jsou nám poměrně detailně prezentovány nové. Hobit se tedy zaměřuje na vykreslování nových charakterů, předpokládám proto, aby s nimi mohl v dalších částech efektivně pracovat. Na druhou stranu nejsem příliš spokojený se prostředky, jakými je toto prokreslování dosahováno - některé scény sice prokazují své místo zpětně, nedělají tak ale skrze narativní provázanost. Snad pozdější reflexe vyjeví více, prozatím jsem s Hobitem pouze spokojen.