Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

1923 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 32 62 93 123
    • 16.1.2017  07:48

    Přehnané množství postav (oproti Českému století bez užitečných titulků se jmény), z nichž některé jsou v epizodě čistě proto, aby si divák mohl říct třeba „hle, Vančura!“ Namísto toho, abychom se skrze jednu novou tvář dostali k další, probíhá jejich uvádění na scénu dosti nesystematicky a celý díl se drolí do řady epizod, jen volně provázaných motivem arizace filmového průmyslu. Zarámování vyprávění vzpomínajícím Žákem prozatím hlavně rušivé a matoucí. Zahrané a natočené je to na druhou stranu nadprůměrně a oceňuji odvahu tvůrců ukázat, že a) milované prvorepublikové hvězdy byli obyčejní lidé, zbabělí, kolaborující a přizpůsobující se dobové situaci; b) film sloužil Němcům jako nástroj propagandy a navenek nevinná zábava ve skutečnosti nevznikala s tak docela nevinnými úmysly. Jenom čekám, kdy se, jako u Českého století, rozeběhne irelevantní debata nad tím, že takhle to ve skutečnosti nebylo a všichni zúčastnění vypadali a jednali docela jinak.

    • 11.1.2017  07:25
    Klient (2016)
    ***

    Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se všichni cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. 70%

    • 8.1.2017  13:59
    One Man Show (TV pořad) (2008)
    ***

    Druhá generace Kazmovy velikášské show je nejpříznačnějším pořadem postpravdivé doby. Jak vyplývá z komentářů pod jednotlivými díly na Streamu, nehledě k tomu, nakolik si Kazma na pravdivosti svých kousků zakládá, fanoušci neřeší, do jaké míry jsou jeho pranky „fejkové“ (promiň, češtino). Jde pro ně o super cool podívanou a proto navzdory indiciím, že vše mohlo proběhnout jinak, nepátrají po tom, jestli vše vážně bylo tak, jak jim to je prezentováno. Emoce jsou silnější než pravda. ___ Kazma je možná patologický lhář neschopný přiznat chybu (podivná kauza s dvojníkem Jima Carreyho v redakci Extra), možná výborný iluzionista a manipulátor Copperfieldova typu. Každopádně dobře ví, jak fungují média, což dokládají i tato jeho slova z dílu o Dacjukových bruslích: „Aby vám lidé uvěřili velkou lež, stačí jim ukázat dostatečně důvěryhodný kousek pravdy. Všechno ostatní už může být jinak. Média vám také ukazují jen to, co chtějí, abyste viděli.“ Ano, stačí ukázat kousek pravdy (v případě Kazmy může jít o celou epizodu One Man Show – např. Heidi Janků nasral naozaj, nejen naoko), ale je vůči divákům fér vydávat na základě tohoto kousku za pravdu i všechno ostatní (tedy epizody, které byly z velké části inscenované)? ___ Můžete věřit, že Kazma procestoval svět v jednom obleku a po celou dobu říkal na všechny nabídky „ano“, netuše, že jdou veškeré výdaje z jeho kapsy, dokonce můžete věřit, že se na tuhle cestu vydal poté, co mu byla diagnostikována nevyléčitelná nemoc a on se rozhodl neztrácet čas, protože přece žijeme jenom jednou a nic víc už nebude (jak říká na své prezentaci na TEDxZlín 2016). Proč ale nepřiznat, že je to celé jedna velká pozérská hra, při které byla většina situací dopředu domluvena a náležitě právně ošetřena? S vědomím, že pokud je někdo „poděláván“, pak především divák, by u cílové skupiny diváků nejspíš stejně silně nerezonovala Kazmova moudra o tom, že žít bychom měli, dokud můžeme. Jo, když vám Stream zaplatí výlet kolem světa a zajistí všechny věci kolem, život je fajn. S tímhle stěžejním dodatkem ovšem Kazma při budování své značky a vytváření image světaznalého playboye nepracuje. Situuje se do pozice akčního hrdiny, který může dělat co si usmyslí zkrátka proto, že na to má koule. ___ Mnohem autentičtější a zábavnější (ale zřejmě i méně oblíbený) by přitom byl, kdyby si odpustil moralizování a choval se po vzoru alter eg Sachy Barona Cohena (Borat, Bruno) jako regulérní hovado, kterému na mínění ostatních skutečně nesejde. ___ Celá ta rádoby pravdivá fasáda, případně její dodatečné nahazování, pokud se objeví nějaké zpochybňující argumenty, mi v případě Mistrovství světa, Yes Mana a Castingu přijde kontraproduktivní, protože svou show buď zakládáte na opravdových situacích a nesnažíte se tudíž za každou cenu o epickou, dobře šlapající podívanou, ze které protagonista vždy vyjde jako největší borec pod sluncem (což všechno prozrazuje režijní zásahy a existenci scénáře), nebo rovnou přiznáte, že je to jenom „jako“. Pokud Kazmovi fanoušci tento rozpor mezi tím, jak je jim něco prezentováno a jak to bylo doopravdy, nevnímají, myslím, že to vypovídá hlavně o době, ve které žijeme a současném přístupu k faktům jako k něčemu nestálému, co si každý může uzpůsobit vlastním potřebám. ___ Možná vám podobný elaborát k pořadu s parametry dražšího YouTuberského videa přijde zbytečný, ale kdyby byla One Man Show na úrovni běžné YouTuberské produkce (a kdyby mě nebavila), rozepisovat se o ní nebudu. Kazma zjevně obývá jiný vesmír než já a na živo bych si s ním zřejmě neměl moc co říct, ale jeho produkci považuji za vtipnou (podobně jako považuji za vtipná Jackass videa) a – pro všechny rozpory, které v sobě nese – myšlenkově podnětnou a jsem zvědav, s čím se vytasí příště. 65%

    • 4.1.2017  06:59
    Paterson (2016)
    *****

    Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90%

    • 3.1.2017  07:17

    Představit poldu, který nectí zákon a pak ho vyslat do minulosti, kde pro odčinění svého (zlo)činu zatím nemůže nic udělat, nebyl šťastný nápad. Důvod, proč fandit Marvanovi nedává ani katatonický Neužil, kterému víc sedí komediální poloha. Většinu pozornosti tak k sobě strhává a nejvíce smíchu svým přesným timingem vyvolává Trojanův esenbák ze staré školy, který však jen přikrmuje nejistotu, jestli se normalizaci, jak ji vidí tvůrci, máme smát, nebo z ní být zděšeni. Svět pod hlavou jde do opačného extrému než Vyprávěj a pozdní socialismus ukazuje (ve vyblitých barvách) jako temně totalitní éru, ve které měli příslušníci VB absolutní moc a jediný světlý bod z celého dno představoval ohyzdný stojan na párátka. Seriál ale ve své ponurosti není stejně důsledný jako Pouta (rovněž od Štindla), která se vedle fetišů socialismu, umožňujícím pamětníkům ostalgické vzpomínání (vyjma podvratného použití Majora Zemana jako výukového videa pro esenbáky), nebála ukázat ani opravdového psychopata, při jehož sledování vám vstávají chlupy na zátylku a uvědomujete si, že držet hubu a krok možná nestačilo. Svět pod hlavou by chtěl být temný, pomalý, psychologický seriál, ale jelikož tolik ulpívá na povrchu a při každé možné příležitosti si neodpustí nějaký ten vtípek, je spíše ospalý, plytký a nevyrovnaný. Stejně jako v případě Trpaslíka dávám hodně opatrné tři hvězdičky v naději, že následující epizody osvětlí, oč autorům v pilotním díle vlastně šlo.

    • 30.12.2016  14:40
    The Missing - Série 1 (série) (2014)
    ****

    Slibně rozehraný krimithriller o tenké hranici mezi odhodláním a posedlostí, který se postupně větví do mnoha různých směrů, aniž by ztratil ze zřetele titulní zmizení. Vedlejší dějové linie funkčně doplňují a popostrkují tu hlavní a současně jsou variacemi Tonyho příběhu. Také ostatní postavy zápasí se svou přirozeností, před druhými něco temného tají a s jistou umanutostí se snaží dělat vše pro rodinu. Po strhujícím rozjezdu pomáhá s udržením divácké pozornosti zejména střídání dvou časových rovin. Skoky v čase podněcují zvědavost, jak v minulosti došlo k tomu, co vidíme v přítomnosti, a vyvolávají otázky, z nichž některé jsou zodpovězeny ještě v dané epizodě (proč má Rini obvázaný krk) a jiné až mnohem později (proč Baptiste kulhá, jak se Emily dala dohromady s Markem). Každý díl se současně točí okolo určitého morálního dilematu, což přispívá k tematické semknutosti jednotlivých epizod (v díle rozkrývajícím okolnosti rozvodu například vyjde najevo, že pachateli jistého zločinu hráblo poté, co se sám rozešel s manželkou). Zásluhou nastolování stále dalších otázek a šikovně dávkovaných twistů (často jde zároveň o cliffhangery) se tempo nezdá být tak pomalým a příliš nevadí ani nadbytečný prostor věnovaný utrpení jednotlivých postav. Přes jistou setrvačnost pozdějších epizod (Baptiste a Tony zpravidla najdou nového svědka, který svou spolupráci ovšem něčím podmiňuje a po splnění podmínky hrdiny navede na stopu někoho dalšího) dokáže The Missing překvapit například nespolehlivým vyprávěním (mrtvá postava je v tom, co se ukáže být představou jiné postavy, prezentována jako živá) nebo ponorem do hodně temných vod, jež zpětně relativizuje i úvodní obrázek harmonické famílie (nevinnou obětí zůstává až do konce poněkud stereotypně pouze manželka). Znamenitě zrežírovaná jednozáběrová automobilová honička vzbuzuje lítost, že v seriálu není akčních scén více. The Missing na druhou stranu ukazuje, jak lze diváka na osm hodin účinně zaháčkovat i bez nich. Stačí výborní herci, koncentrovaná režie a scénář, který nenabízí jednoduchá řešení a vůči postavám nedělá kompromisy. 80%

    • 29.12.2016  15:24
    Trpaslík - Pondělí (E01) (epizoda) (2016)
    **

    Nevyrovnanost (v hereckých výkonech, v úrovni vtipů, v nepoměru mezi fantastickou nadsazeností a satirickou kousavostí), neujasněná cílovka (příliš široko rozkročený humor, teenageři jako ze stránek Brava z 90. let, co dospělá postava, to karikatura), neschopnost dobře prodat špatné vtipy (první setkání rodičů s proměněným synem, poslední záběr), haprující tempo... druhý díl bohužel potvrdil, že nejde o seriál podvratný, ale pouze nevkusný a trapný (především v momentech, kde se o trapnost nesnaží).

    • 26.12.2016  15:57

    Film plný vášně, z něhož jsem žádnou vášeň necítil. Adele vypadá a kouká jako vyplašené zvířátko, ale přitom by měla hrát femme fatale připravující muže o rozum a pokojný rodinný život. Nesejde na tom, že byly podkladem skutečné události, když animální přitažlivost mezi představiteli hlavních rolí není uvěřitelná a stejně nepravděpodobně působí množství prostoru a času, které pro své milostné hrátky za zdmi věznice nacházejí. Na archetypální příběh šílené lásky, postavený na podkladu antické tragédie, je film zase příliš konkrétní a málo nadčasový. Z Faidry, kterou Anna ve filmu čte, tvůrci přejali nejednoznačnost v tom, kdo je viníkem a kdo obětí. Dosáhli jí ovšem jednoduše tím, že nám tají, kým byla protagonistka před nástupem do vězení. Nečitelná je tedy z velké části zásluhou toho, že nemáme, co bychom si o ní „přečetli“. O moc lépe než Anna, charakterizovaná svou marnivostí (neustále se upravuje před zrcadlem, dává si záležet na tom, aby dobře vypadala) a nymfomanií, nedopadl Jean, který považuje řízení věznice za umění (jak francouzské!) a během vášnivé chvilky s manželkou ho nenapadne nic lepšího než zvednout zvonící telefon. Zničeni láskou jsou poněkud mdlou studií chtíče na příkladu dvou postav natolik zaujatých sebou samými, že pro ně okolní svět přestává existovat (v souladu s čím ani my nevíme, co se děje kolem nich a jak je vnímají ostatní). Slibné téma by zasloužilo odvážnější zpracování. Libovolná epizoda Orange is the New Black nabízí intenzivnější divácký zážitek, autentičtější pohled za zdi ženské věznice i smysluplněji jednající postavy. 50%

    • 20.12.2016  10:24

    "Víte, co je nejlepší na nekrofilii? Nemusíte nosit kytku." Po odzbrojujícím nástupu, který je pro mne od nynějška novým etalonem slovního průjmu (chtěl bych mít těsně před sedmdesátkou stejně bohatou slovní zásobu), zapojuje Carlin do barvitého vyprávění výrazy, které dnes již nikdo nemá kuráž používat, popíše problematiku sebevražd z praktického hlediska, zamyslí se nad naší fascinací atentáty, mučením a masovým vražděním, neopomene utrousit pár jedovatých poznámek k sebedestruktivnímu konzumerismu Američanů, nabídne svůj názor na autoerotickou asfyxii („You don't know if you're coming or going“) a svou apokalyptickou vizi zešílevší společnosti a zdecimovaného světa zakončí vyprávěním o medvědech na amfetaminu. Z Carlinových stand-up speciálů, které jsem dosud viděl, je tenhle sice nejtemnější, ale zároveň varovně prorocký (nebyli to právě „strýčkové Daveové“, kteří napomohli zvolení Trumpa?). Jen občas ztrácí spád vinou komikovi neschopnosti opustit již vytěženou myšlenku a posunout se dál. 85%

    • 19.12.2016  10:15

    Stále svěží praděda dnešních filmů o filmech. Díky komentáři autora z roku 1971 (verze dostupná na bonusovém disku k L'Argent od Masters of Cinema) jde nejen o výborně rytmizovanou symfonii výrobního procesu, připomínající rané dokumenty Jorise Ivense, ale také o velmi poučný materiál pro studenty němé kinematografie krátce před nástupem zvuku. Uvidíte a uslyšíte, jaké lampy se používaly, jak kameramani dosahovali pravidelného rytmu v otáčení klikou, jak se vyráběly zatmívačky a proč se diváci znalí znakové řeči v kinech někdy smáli během vážných scén. Jakkoli si tehdy dvacetiletý Dréville hlavně chtěl vyzkoušet, co všechno lze s kamerou vyčarovat, film má vedle poetické a informační hodnoty také hlavu a patu a lze si jej užít i bez znalosti počinu, jehož vznik zachycuje.

    • 18.12.2016  18:23

    Normální autistický film nechce šířit osvětu a provádět diagnostiku Aspergerova syndromu. Pro Janka nejsou „aspici“ pacienti, vůči nimž může většinová společnost zaujmout pouze ochranitelský nebo soucitný postoj, nýbrž rovnocennými parťáky a jedinečnými osobnostmi, jejichž neotřelý způsob uvažování se může stát inspirací také pro ostatní. Vnímavý přístup se projevuje i ve stylistické různorodosti jednotlivých medailonů, uzpůsobených povaze daného autisty. Scény s nihilistkou Majdou v sobě mají zvláštní syrovost a doprovází je dívčino rapování. Momentky s Marjam a jejím mladším bratrem Ahmedem jsou nasnímány se stejnou živostí, jaká je vlastní oběma dětem. Když vidíme Denise, ve zvukové stopě zpravidla slyšíme jeho hru na klavír atd. Nejenže mohou být „aspici“ zásluhou zvoleného přístupu sami sebou, ale film navíc přejímá některé jejich rysy a nenásilnou a hravou formou nás vede k tomu, abychom realitu sami vnímali očima autistů. Ukázat děti s Aspergerovým syndromem v jejich přirozeném prostředí a ve chvílích, kdy se cítí dobře a mohou být samy sebou, je možná nejlepším způsobem, jak druhým přiblížit jejich svět. Právě to bylo Jankovým cílem. Proto také ve filmu nevystupují žádní odborníci, kteří by nás naopak vedli ke vnímání autismu jako lékařské diagnózy. Autismus sice nelze vyléčit, ale lze přispět k lepšímu začlenění autistů do společnosti. Třeba s pomocí chápavých filmů jako je tento. 80%

    • 18.12.2016  15:22

    Jako bonus na DVD klidně ano. Jako samostatný film za plné vstupné opravdu ne. (Pro srovnání viz např. bonusový dokument 'Hot Fuzz': The Fuzzball Rally, v němž Simon Pegg, Nick Frost a další členové štábu objíždějí kina s Jednotkou příliš rychlého nasazení.) Jestli mělo nasazení do kin zvýšit povědomí o partě kolem Miloše Knora, nízký divácký zájem dokládá, že tenhle plán moc nevyšel. Film totiž předpokládá diváka s Komiky již obeznámeného, kterému sedí jejich druh humoru (tzn. fanouška). Moc se nezdržuje vysvětlováním, co jsou ti lidé zač (mimo turné je vůbec nepoznáme) a proč bychom na ně měli hodinu a půl koukat. Vtipy vytržené z kontextu vyznívají do prázdna, pokud jste je dříve neslyšeli naživo a v celku. Oceňuji snahu zkoušet oslovovat publikum jinými cestami než živými výstupy (kromě celovečeráku např. živé YouTube přenosy, jejichž vznik film zachycuje), ale do sebe zahleděný snímek jako je tento dělá českému stand-upu spíše medvědí službu. 45%

    • 15.12.2016  07:07
    Semestr (TV seriál) (2016)
    ****

    „V Čechách není nikdo, kdo by se uživil tím, že píše o filmech, aniž by neprodával korále.“ Semestr důsledně naplňuje slavnou poučku Marshalla McLuhana „medium is the message“. Moderní komunikační prostředky (de)formují nejen vztahy mezi postavami, ale také jejich vztahování se ke světu „tam venku“. Jde o první český internetový seriál, který dokázal nízký rozpočet a malý štáb proměnit v jednu ze svých hlavních kvalit. Nepůsobí jako výsledek rychlého guerillového natáčení (jako Kancelář Blaník), v rámci vymezeného (virtuálního) prostoru je naopak vyladěný do nejmenšího detailu. Má ujasněnou cílovou diváckou skupinu, které podřizuje obsah, styl i vyprávění, jež jsou na jednu stranu ojediněle sladěné, ale současně mezi nimi vzniká inspirativní pnutí. Zároveň dokáže díky dodržení určitých sitkomových konvencí ve výstavbě dílů, v motivické semknutosti jednotlivých epizod (spojených většinou jedním pojmem z filmové teorie) i epizod mezi sebou (rozpad vztahu, řešení budoucnosti) a v charakterizaci postav udržet i pozornost diváků, kteří se v hrdinech „nenajdou“ (byť zřejmě každý občas zatoužil žít jinde, dělat něco jiného, být někým jiným), v jejich světě se nebudou cítit jako doma a v záplavě popkulturních odkazů občas ztratí orientaci. K nevyzrálejším tuzemským seriálovým počinům Semestr patří pro svou odvahu zradit koncept (a tudíž i diváka), učinit protagonisty z postav, které se často chovají hloupě, sobecky, pokrytecky či přímo odpudivě, pracovat s náznaky tak nenápadnými, že vám napoprvé mnoho z nich unikne (svůj dalekosáhlejší význam má přitom celá řada odboček, sloužících navenek pouze k autentizaci fikčního světa). Z výše nastíněných důvodů se nedomnívám, že je Semestr jednou ze seriálových událostí roku jenom proto, že věrně reflektuje životní situaci určité skupiny lidí. Jednak tuto reflexi provádí s nebývalou invencí, jednak pro něj samotné „nastavení zrcadla“ nepředstavuje cíl.

    • 9.12.2016  07:54

    Podmanivá magicko-realistickou robinzonádou s ekologickým podtextem. Semknutý, stylisticky čistý snímek, zaplněný symbolickými obrazy a založený na myšlence propojenosti jednotlivých složek živého světa. Ke komunikaci s divákem používá Červená želva především obrazů, které jsou zároveň konkrétní i symbolické a postupně nám odhalují unikátní, přesto univerzálně srozumitelnou vnitřní logiku fikčního světa. Díky cyklickému opakování situací vzniká dojem organické propojenosti všeho se vším. Pokud se něco stane ostrovu, musí se přirozeně něco stát také člověku, který jej obývá. Očistná jednoduchost není vlastní pouze příběhu, ale také vizuální stylizaci, která čtenářům komiksů může připomenout tvorbu kreslířů jako Jean „Moebius“ Giraud nebo Georges „Hergé“ Remi. Zásluhou (ne)obyčejně krásné animace je film podmanivý i během okamžiků, kdy se v něm nic zvlášť dramatického či lyrického neděje. Výtvarná stránka na pomezí magického a realistického nás přitom vede ke stejnému poznání jako zápletka filmu – přírodní řád nemusíme chápat, ale měli bychom jej respektovat. 80%

    • 3.12.2016  14:08

    Kdyby na začátku dostala cihlou přes tlamu dětská verze Andrewa Garfielda, nikoliv její filmový bratr, celý film by dával mnohem více smyslu. Moc jsem nevěděl, jak vážně mám mladíka s výrazem božího prosťáčka, kterému příliš nedochází, jak fungují mezilidské vztahy, natož mezinárodní politika, brát. Film jej každopádně bere vážně dost na to, aby postupně ztratil veškerou kredibilitu. Zato debility nabízí koňskou dávku. Předpokládám, že závěrečná scéna nanebevzetí se do filmu zatoulala z nikdy neodvysílaného skeče Monty Pythonů. Jako z absurdního divadla je koncept, na němž celý film stojí. Učinit hrdinou největšího filmového ohňostroje vyhřezlých střev a rozstřelených hlav od Vojína Ryana silně věřícího pacifistu, který odmítá jakékoli násilí, mi přijde jako dost krutá ironie. Nezdá se ale, že by si ji Mel uvědomoval. Jatečních scén (brzy spíše otupujících než šokujících) nepoužívá k tomu, aby Desmonda dovedl ke zjištění, že válka je mnohem drsnější, než jak si ji představoval (potom by lépe fungoval i kontrast první a druhé poloviny filmu), ale aby ukázal, jak těžké to chlapec bude mít, chce-li bez pušky v ruce přežít déle než půl vteřiny. Zrození hrdiny, který odmítá násilí, je tak paradoxně podmíněno právě všudypřítomným násilím. Kdyby jeho kamarády netrhaly na kusy kulky a granáty zdivočelých Japonců (což je národnostní stereotyp, který vyšel z módy společně s Johnem Waynem), hrdinou by se stát nemohl. Nepochybuji, že v tom, co sám vnímám jako neřešitelný rozpor, někdo jiný najde průzračnou logiku, ale i kdyby mi film ze své podstaty nepřišel postavený na hlavu, horko těžko bych hledal důvody, proč jej někomu doporučit jako příklad toho nejlepšího, co letos v Hollywoodu vzniklo. Působivé a (přesto) vcelku přehledné zachycení válečné vřavy jsme dříve viděli mnohokrát a přehledná struktura vyprávění a učebnicová segmentace, díky které se nikdy nezačnete nudit, jsou kvality, jimiž se americké filmy chlubí již mnoho desetiletí. Hacksaw Ridge je zkrátka myšlenkově i formálně poněkud opožděným filmem. 60% Zajímavé komentáře: Marigold, InJo, jerry12

    • 30.11.2016  08:34

    S přibývajícími minutami jsem lépe chápal, co chtějí Dardennové sdělit a zároveň méně rozuměl tomu, proč to sdělují tak strašlivě krkolomným způsobem. Lépe by udělali, kdyby silně (a úmyslně?) neuspokojivou, příliš mnoho nikam nevedoucích odboček obsahující pseudodetektivní linii zcela vypustili a k poukázání na nedůvěru v komunitě a z toho plynoucí problémy využili drobných každodenních konfliktů mezi lékařkou (na roli skvěle připravená Adèle Haenel) a jejími pacienty. V prostém, stylisticky čistém a k žádnému konkrétnímu cíli nesměřujícím pozorování Jenny při práci tkví hlavní síla filmu. Jeho slabinu naopak představuje postupně sílící didaktismus, projevující se robotickým jednáním hlavní, vykoupení hledající a kompromisy odmítající hrdinky a přecitlivělostí vedlejších postav, chodících tezí. O sobeckosti lidí usilovně hledajících viníky vlastního neštěstí v někom jiném jsme přesvědčováni například prostřednictvím teenagera, kterému se dělá blbě od žaludku jen při pomyšlení, že by se měl zapojit do pátrání po dívce, již jako jeden z mála viděl krátce před její smrtí. Prapodivný mix tří obtížně slučitelných žánrů (sociálního dramatu, detektivky a morality) pak vrcholí na způsob deus ex machina. Namísto katarze se dostavuje zklamání. Částečně sice možná zamýšlené (život na rozdíl od fikce nenabízí elegantní řešení), ale z větší části vyplývající z toho, jak ledabyle jsou postavy napsané a k jak nepřesvědčivě motivovaným činům je tvůrci nutí. 55%

    • 24.11.2016  08:14
    Trabantem z Austrálie do Asie (TV seriál) (2016)
    ***

    Parta pořád skvělá, zábava o něco menší. Nevím, zda byl požadavek na dvanáct půlhodinových epizod vznesen před samotnou cestou, ale umělé natahování seriálu, jen aby měl požadovanou stopáž, tomu odpovídá. Některé díly jsou vyloženě vycpávkové a kromě toho, že žlutý cirkus urazí další pár set kilometrů, se v nich nic nestane. Kdybych z přírodopisných dokumentů jako Wolf Creek nevěděl, že v Austrálii občas dějí dost divoké věci, považoval bych ji po zhlédnutí téhle trabantí série za druhý nejnudnější kontinent po Antarktidě. Chápu, ne vždy máte dost štěstí (nebo spíše smůly) na napínavé/vtipné/bizarní příhody, ale proč tomu neuzpůsobit rozsah pořadu? Zatímco od Jižní Ameriky jsem se i díky zakončování epizod perfektními cliffhangery nedokázal odtrhnout, tentokrát to chtělo hodně přemlouvání, abych cestu nezabalil už někdy v polovině. Ještě nápadněji než ve filmové verzi (která je tentokrát lepší než ta seriálová) zde vyvstává do popředí rezignace na vzdělávací rozměr. Důležité není, kudy se jede, ale s kým, což by mi tolik nevadilo, kdyby to celé nebylo tak repetitivní a po čase podobně únavné jako neustálé opravování selhávající techniky.

    • 23.11.2016  06:53

    Jestli měl úvodní útok na pohled (zejména ten mužský) vystihnout hrdinčin nedostatek vkusu a soudnosti (protože se nacházíme v její galerii), dalo by se pochopit její následné nadšení z Edwardova brakového románu, postaveného na těch nejdebilnějších dějových zvratech a zalidněného karikaturami jižanských vidláků, hysterických manželů a nezlomných šerifů. Kdyby od nás ale film doopravdy vyžadoval kritický (a cynický) odstup od protagonistky natolik nepřipravené na reálný svět, že si sama nedokáže ani rozbalit obdrženou zásilku (poté, co se pořeže, přenechává práci asistentovi), postrádal by smysl melodramatický závěr, spoléhající naopak na naši identifikaci se Susan. Nejsem si sice jist, jak vážně Ford chce, abychom Noční zvířata brali. Moc vážně je každopádně brát nelze. Co postava, to jednorozměrná figurka. Namísto opravdově působících vět otřepané fráze, s jejich pomocí nám postavy odhalují své citové rozpoložení (namísto toho, aby je zahrály). Ve světě Susan musí všichni a všechno především dobře vypadat, což někdy platí a někdy neplatí ve světě knihy, kterou Susan čte. Zřejmě tedy není pravda (nebo alespoň ne po celou dobu), že by si do románu, tak jak se jeho děj zhmotňuje před našima očima, projektovala to, co v něm chce mít. Nebo snad mezi fetiše žen z lepší společnosti patří Aaron Taylor-Johnson ostentativně si utírající zadek? Podezřívám režiséra, že sám neměl ujasněno, jak moc (sebe)ironický a úmyslně campový na jedné straně a romantický, duchovní hodnoty materiálním nadřazující na straně druhé chce být. Výsledkem je trojice filmů, jižanský thriller, melodrama o třídních rozdílech a satira ze světa snobů posuzujících druhé podle toho, zda vlastní nejnovější model iPhonu, které jsou místy vcelku zábavné, ale po většinu času se tváří mnohem vážněji a důležitěji, než by se vzhledem k jejich vyprázdněnosti slušelo. 65%

    • 21.11.2016  07:43
    Grimsby (2016)
    ****

    Zajímalo by mne, zda Penélope Cruz při podepisování smlouvy věděla, že se objeví ve stejném filmu jako varlata Marka Stronga, rozkrok Gabourey Sidibe a hektolitr sloního ejakulátu. Filmu se daří prezentovat vše uvedené, aniž by působil jako nahodilý slepenec gagů (byť k němu nemá daleko) a aniž by pointa (vždy) spočívala v samotné nechutnosti nebo imbecilitě daného vtipu. Svým bezelstným odmítáním toho, co se sluší v civilizované společnosti, plní Cohenův Nobby, hrdě se hlásící k anglické lůze (neboli „scum“), podobnou funkci jako dříve Ali G nebo Borat – ukazuje, v jaké přetvářce žijí všichni intelektuálové, maloměšťáci a snobové, kteří svou pravou tvář a skutečné záměry odhalí teprve při konfrontaci s člověkem, jímž opovrhují příliš na to, aby jej brali vážně (k čemu to mj. může vést, ukázaly letošní volby amerického prezidenta). Ostatní postavy k tomuto obnažení (nezáměrně) vede Nobby, diváka pak (záměrně) vidlácké vtipy dotažené ad absurdum. Jasně, je to hodně hit-or-miss záležitost, střih by mohl být méně zběsilý a vážně pojaté flashbacky (a celá linie o důležitosti rodiny) nabourávají tempo i tón vyprávění, ale pořád mi to přišlo vtipnější a podvratnější než většina mainstreamových komedií. Čtvrtá hvězdička za AIDS pro Donalda Trumpa. 70% Zajímavé komentáře: maddy, ancientone, Othello

    • 19.11.2016  12:51
    Příchozí (2016)
    ***

    Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz

    • 16.11.2016  07:11

    V podstatě stejný přístup jako v Sacro GRA. Kamera v dlouhých, převážně nehybných záběrech, které na sebe zpravidla kauzálně nenavazují, trpělivě pozoruje několik účinkujících, k nimž se jednou za čas vrací. Žádný doprovodný komentář, žádná hudba, žádné zrychlení nebo zpomalení somnambulně pomalého tempa. Jen zcela výjimečně interakce režiséra s lidmi před kamerou. Zásluhou toho, že záběry trvají déle než je třeba, máme dost času nejen k přemýšlení, ale také k docenění toho, jak Rosi komponuje záběry. Lidé jsou pro něj srovnatelně důležití jako prostředí, které je obklopuje a formuje. S příběhy, jichž se účastní uvedení aktéři a v nichž jde mnohdy o život, kontrastují všední momenty ze života zdejších rybářů, kluků trávících čas ostřelováním kaktusů s vyřezanými obličeji nebo staré ženy, ve většině záběrů připravující jídlo či steloucí postel. Svět krize s globálním dopadem a svět obyčejných lidí, kteří pokračují ve svých každodenních činnostech, se k sobě v souladu s názvem filmu, v němž se také spojují dva neslučitelné živly, mají jako oheň a voda. Kontrast velké tragédie a paralelně běžících dějin každodennosti, na němž je film založen, nás bez přímého oslovování vlastního apelativnějším (a v důsledku méně přesvědčivým) filmům vede k úvaze nad naší vlastní pozicí těch, kdo žijí v relativním blahobytu a bezpečí a jejichž horizont je mnohdy rovněž omezen nejbližším okolím. Už jenom pro docenění pohodlí, v jakém žijeme, se tento rozvážně působící příspěvek k tématu produkujícímu jinak ukvapené závěry vyplatí vidět. Teprve čas ukáže, zda Fuocoammare obstojí i mimo dobu, která iniciovala jeho vznik, a zařadí se třeba ke klasickým dílům italského neorealismu. 65%

    • 16.11.2016  07:03
    Zdaleka (2015)
    ***

    Nekomunikativní vyprávění, omezující informace o ústředních postavách na to, co právě vidíme, nám moc odpovědí neposkytuje. Pochyby přetrvávají i po dějovém zvratu na konci filmu, který otázky ohledně motivací Armanda a Eldera nezodpovídá, pouze nastoluje další. Jakkoli přesvědčivé jsou herecké výkony obou představitelů, z jejichž reakcí si často musíme domýšlet, koho nebo co zrovna pozorují, nepomáhají ani pochopit jednání postav, ani zmírnit odtažitost celého filmu, na které se výrazně podílí nezaujatý pozorovací styl dlouhých statických záběrů. Je na nich poznat, jak moc si režisér a kameraman dávali záležet na kompozicích, určité vzdálenosti herců od objektivu nebo hloubce ostrosti. V záběrech s Elderem například vidíme více dění v pozadí, což odpovídá mladíkově výraznější interakci s vnějším světem. Armandova izolace od okolí je oproti tomu zesílena záběry, které jej z okolního prostoru vyčleňují. Zejména zásluhou jasného, důsledně dodržovaného autorského konceptu je Zdaleka pozoruhodnou studií dvou kontrastních charakterů. Výpověď o životě v současné Venezuele ale nenabízí. Podobný příběh by se mohl odehrát prakticky v libovolném městě. Také v zanedbatelném zohlednění vlivu místa a doby na chování hrdinů je Zdaleka k vlastní škodě až příliš důsledně minimalistickým filmem. 65%

    • 13.11.2016  18:06
    Orpheline (2016)
    ***

    Ambiciózní vyprávěcí koncept, nezvládnuté zpracování. Film, který by chtěl být tajemný, ale je matoucí. Diváka na jednu stranu nepodceňuje a nechává ho, aby se v nechronologickém vyprávění zorientoval sám, zároveň ovšem moc nepodněcuje jeho zvědavost. Namísto toho, aby jednotlivé příběhy kladly a zodpovídaly podobné otázky a tvořily souvislý celek, působí jako čtveřice autonomních krátkých filmů bez pointy a větší provázanosti, čtveřice nenaplněných příslibů. Na konci je nymfomanická hrdinka stejně nečitelná jako na začátku, resp. zůstává ztělesněním mužské fantazie, krásnou promiskuitní bytostí bez hloubky, kterou baví uspokojovat osoby obojího pohlaví a kromě sexu a peněz nic dalšího k životu nepotřebuje. Lépe nedopadly ani mužské postavy, z nichž většinu definuje pouze agresivní jednání. Přestože film v souhrnu selhává, v jednotlivostech dokáže potěšit. Například konzistentním vizuálním stylem, úsporným střihem nebo syrovým hereckým výkonem Adèle Haenel. Už kvůli ní bych raději viděl film, kterému bude záležet více na postavách než na originalitě vyprávěcí struktury. 55%

    • 11.11.2016  10:05

    Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90%

    • 10.11.2016  07:12

    Francouzská odpověď na Rozchod Nadera a Simin. Přestože film upřednostňuje ženinu perspektivu, ani jeden z partnerů není vykreslen jako padouch, který by se snažil jen škodit. Problémem Marie a Borise je neochota naslouchat si a nechuť hledat společné řešení. Prostřednictvím svých dcer spolu však nejen vedou válku, ale občas i nacházejí smír (přesvědčivé vystavěná scéna společného tance, při které vás zřejmě stejně jako ústřední pár zamrzí, že už nedokážou být spolu). V konkurenci mnoha jiných dramat o vztazích s prošlou záruční lhůtou se After Love snaží zaujmout svou nebanální obyčejností. Podstatnou část filmu pouze sledujeme běžné každodenní činnosti a interakci několika postav. Z drobností se ovšem stávají záminky k vytahování starých křivd a následným konfliktům a hádkám. Bez velkých dramatických zvratů (jedinou trochu rušivou dramatickou událostí film končí) tak postupně pochopíme, co pár dříve spojovalo i co jej nyní rozděluje (poměrně velká pozornost je věnovaná ekonomické situaci každého z nich). Za významnou přidanou hodnotu považuji natáčení v nezvykle dlouhých záběrech, s kamerou pohotově reagující na pohyb postav, díky čemuž dobře sehraní herci nevypadávají z rolí (včetně obou naprosto přirozeně působících dívek). Film tak přes své parametry dusivé divadelní hry (z větší části jde o čtyři herce v jednom domě) nepostrádá dynamiku ani lehkost a i při zachování nesentimentálního odstupu dokáže vtáhnout, dojmout a případně oživit vaše vlastní vzpomínky na dlouhé a bolestivé doznívání toho, co jste dříve považovali za konstantu svého života. 75%

    • 9.11.2016  07:31
    I blodet (2016)
    ***

    Dost dlouhé a dost o ničem. Silně subjektivní generační výpověď o prázdné existenci dnešní mládeže lze natočit i podmanivěji - viz American Honey. Večírky obrážející dánští studenti medicíny nemusejí oproti postavám z filmu Andrey Arnold řešit, zda budou mít i zítra kde složit hlavu a jestli jim nedojdou peníze na jídlo (a alkohol a drogy). Jejich problémy vyplývají jednoduše z toho, že nevědí, co chtějí a neváží si toho, co mají. Vzhledem k tomu, že kamera zůstává po většinu filmu přilepená na jejich tělech, případně během tripových scén (kdy se hlavní hrdina ocitá v džungli nejen v přeneseném významu) rovnou přejímá jejich hledisko, nezbývá prostor pro kritický odstup. Jde o nikam nevedoucí observaci, nikoliv o charakterovou studii. Rasmus Heisterberg dělá minimum pro to, aby Simona a jeho vrstevníky zlidštil a objasnil, proč se chovají jako banda nedospělých blbců, pro které je vrcholem zábavy vzít s sebou na večírek živou kozu. Autor zároveň postavy nestaví před morální dilemata vedoucí k zásadnímu prozření, nenutí je, obrazně řečeno, sklidit to, co zaseli. Zhruba v polovině filmu sice po jedné z mála dramatičtějších scén (pád z kola) dochází ke zklidnění roztěkaného naturalistického stylu (záběry jsou delší, barvy chladnější, kompozice vyrovnanější, nepřevažuje snímání z ruky), ale nikoliv k zásadní proměně hrdiny. Film přes náznak Simonova prozření končí smířlivě a vyvolává otázku, k čemu to celé bylo. Jestli se v nesympatickém protagonistovi najdete nebo si na něj po nějakém čase alespoň zvyknete, je pravděpodobné že si – mj. díky přesvědčivě zachycenému prostředí – dějově chudé dvě hodiny v jeho společnosti užijete. Zábavnější a více obohacující pro vás ale bude, když stejný čas strávíte se svými skutečnými přáteli. 60%

    • 7.11.2016  07:18

    Mučednický příběh siamských dvojčat, která až na prahu dospělosti zjistí, že by mohla být operativně oddělena a žít svobodněji než dosud. Aby byl příběh srdceryvnější, jsou krásné, sympatické a charakterově bezchybné dívky obklopené výhradně zápornými postavami, které je různými způsoby zneužívají a brání jim ve štěstí. Náboženskými motivy prostoupená (a přitom vůči náboženství v jeho krajní podobě kritický) a únikovými „on the road“ scénami párkrát odlehčená tragédie je stejně čitelná jako zlodušské vedlejší postavy, které se od začátku do konce chovají přesně tak, jak byste si podle jejich vzezření a vystupování tipli. Přestože určitým vývojem procházejí pouze ústřední hrdinky, dlouhou dobu trávíme s jejich rodiči, kteří jsou v závěru stejně nesympatičtí jako na začátku a film neprojevuje žádnou snahu o jejich pochopení. Stylistické ozvláštnění v podobě dlouhých steadicamových záběrů à la Sorrentino je pouhou manýrou bez opory v příběhu (nebudeme-li se pouštět do pochybných interpretací v tom smyslu, že sekvence jsou nepřerušované, stejně, jako jsou od sebe neoddělitelné Daisy a Viola). Ve většině ohledu nedomrlý příklad rádoby ušlechtilého festivalového filmu, který neblahé situace svých postav zneužívá jenom k tomu, aby dojímal diváky. 45%

    • 6.11.2016  13:43
    Bezbog (2016)
    **

    Takhle mohla vypadat Domácí péče, kdyby se čeští tvůrci nebáli hladit diváky proti srsti. Bezbog ovšem zachází do opačného extrému. Diváka uzavírá do zúženého akademického formátu, ukazuje mu jenom špínu, hnus a bolest a komunikuje s ním jenom v nezbytně nutné míře (jméno protagonistky se například dozvíme až po hodině). V Bulharsku, jak jej ukazuje debutující Ralitza Petrova, je pořád zima a šedivo a teplé barvy jsou tabu. Postavy s vyhaslými pohledy bydlí na ošklivých sídlištích, depresi zahánějí morfiem a jídlem (logická reakce na konfrontaci se smrtí? oloupat si mandarinku) a jsou-li na tom už tak špatně, stejně jim hrozí, že na tom budou ještě hůř. Všichni jsou z podstaty a bez hlubšího opodstatnění cyničtí a zlí, své vztahy zakládají jenom na sexu a vykořisťování, druhé se neštítí okrást o peníze, identitu ani o život. Jasně, země poznamenaná desetiletími komunismu, krajina bez Boha, pointu chápu, ale k tomu mi stačilo přečíst si název a zhlédnout prvních deset minut. Zbývajících devadesát je ubíjející variací téhož bez nějaké nuance nebo změny tónu. Jako podobenství o boží spravedlnosti nebo spirituální dílo v linii tvorby Carlose Reygadase film jakž takž obstojí hlavně díky zdrcujícímu konci, který neříká víc než je třeba, ale v konkurenci mnohem lépe odstíněných a méně přímočarých sociálních dramat ze sousedního Rumunska jde o nesoudnou exploataci bídy, jejíž autorka se namísto úvah, jak z onoho marasmu ven, jen vyžívá v utrpení. 50%

    • 31.10.2016  08:46
    The Fall - Série 3 (série) (2016)
    ****

    ...a spravedlnost pro všechny? Chápu zklamání těch, kteří očekávali další napínavou hru na kočku a na myš, namísto které dostali šestihodinovou anamnézu Paula Spectora. Zároveň ale oceňuji odvahu tvůrců zvolit odlišné pojetí (více dialogů, méně akce, pomalejší tempo) a držet se jej od začátku do konce (za konstantně vysoké úrovně režie a hereckých výkonů). Pro celou sérii platí totéž, co pro její první díl – začíná tam, kde jiná vyprávění končí a do nejmenších detailů se zaobírá muži a zejména ženami, které Spector poznamenal a procedurálními úkony spojenými s ověřováním jeho zdravotního stavu, které by jinde zabraly pár minut. Výsledkem je (psychologická) uvěřitelnost a pozvolna sílící nejistota, čeho se po odkrytí poslední vrstvy Spectorovy osobnosti dočkáme. Těžištěm seriálu tak v podstatě zůstává odhalování (resp. rozkrývání) vrahovy identity a záměrů, akorát tentokrát spíše než napětí vyvolává otázky spjaté s morálkou, výchovou, rodičovstvím a spravedlností (jak naložit s člověkem, který o sobě možná neví, že je vrah). Spector slouží jako zrcadlo strachu a nejistoty ostatních postav, které jsou s nim různými způsoby spjaté a spoluzodpovídají za jeho stav i za bezpečí jeho okolí. Ve finále jsou ostatní paradoxně mnohem labilnější než Dornanův mrazivě klidný psychopat (z někoho se stal alkoholik, někdo znovu naplno pocítil svou osamělost), který si zachovává určitou kontrolu nad situací až do posledních okamžiků. Přes počáteční pochyby jde nakonec o smysluplné a uspokojivé, byť ne dechberoucí (tedy, jak pro koho) zakončení série, mimořádné mimo jiné rovnoměrným rozložením sil (a pozornosti) mezi strany dobra a zla.

    • 29.10.2016  15:57

    Díl, jehož nedostatky jsou symptomatické pro celý cyklus. Mnoho osobností, které by k tématu dokázaly poutavě mluvit desítky minut, ale slyšíme od nich jednu dvě věty. S tím související neschopnost udržet a rozvést myšlenku. Tematická rozbíhavost. Nahodile působící skladba záběrů. Jednostrannost (digitální technologie ničí film a nemá budoucnost). V podstatě upoutávka na přínosný dokumentární seriál, kterým Arzenál nebyl.

<< předchozí 1 2 3 4 32 62 93 123
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace