Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

1938 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 32 62 93 123
    • 25.3.2017  13:36
    El Dorado (1966)
    ****

    Zarputile staromódní příběh mužského tmelení (nebo vás napadá fortelnější překlad anglického „male bonding“?). Příběh zasazený do idealizovaného světa, jemuž stále dominují opravdoví muži, ačkoli otázka „Nevím, proč jste ještě naživu“, kterou si klade Joey, se ve druhé polovině 60. let mohla týkat samotného konceptu maskulinity. Do světa neskrývaného sexismu a rasistického humoru (Mississippi a jeho urážlivá karikatura Asiata) – za jediný posun v tomto směru lze chápat pozitivní vyhodnocení indiánských fíglů (ďábelský vyprošťovák, lehnutí pod koně), jež zde ovšem praktikuje mladý běloch. Do světa, v němž se nejprve střílí a až poté kladou otázky (střelné zbraně jsou prakticky jediným prostředkem řešení problémů). ___ Thorntona coby žijící legendu každý zná a sdílí s ním nějakou příhodu. Wayne přitom (opět) zosobňuje esenci amerických hodnot. Muž svéhlavý, ale jasně rozlišující mezi dobrem a zlem. Věčně na cestě za novým dobrodružstvím, věčně na pomezí divočiny a civilizace, přičemž z obojího si bere to lepší. V centru dění jsou muži, kteří se dokáží postarat o sebe navzájem a taky se umí pohádat jako manželé po mnoha letech vztahu. ___ „Ženské“ jsou tím, co se chlapovi „přihodí“. Buď škodí, nebo obstarávají pomocné práce. Nejde-li o projev obdivu vůči muži, nemá ženino slovo žádnou váhu. ___ Ctí se profesionalita a morální integrita. Jako ve všech Hawksových filmech, také zde je amatérismus důvodem k pohrdání („tohle není práce pro amatéra“). Vytýkat ovšem westernu výše uvedené by bylo jako kárat koně za to, že má velké oči a líná. ___ U Hawkse napomáhá akceptování takto zkostnatělého nazírání na svět vtahující vyprávění. Co se zprvu jeví jako epizodický narativ, je ve skutečnosti důmyslným splétáním motivů (pomyslná ztráta syna a jeho opětovné nalezení v jiném mladém muži). Dějové linie rozvedené v první polovině se sbíhají do jednoho toku v dlouhé noční sekvenci, odehrávající se zdánlivě v reálném čase (a proto divákovi neumožňující vydechnout). ___ Přes povědomost zápletky (nejenom v případě, že jste viděli Rio Bravo) mne tyhle dvě hodiny drsnějšího chlapského škorpení bavily víc, než by se na mladistvého intelektuála, kterému se sebenevinnější projevy mužské nadřazenosti jinak hnusí, slušelo. 80%

    • 19.3.2017  10:26
    A Brony Tale (2014)
    ***

    Nečekaně vnímavý, neexploatační pohled do nitra subkultury, které by bylo velmi snadné se pouze vysmívat. Film překvapující již samotným tématem (minimálně pro toho, kdo o existenci „bronies“ dosud neměl tušení) kromě základních informací o jednom z méně obvyklých popkultuních fenoménů dneška nabízí taky koňskou dávku pozitivní nálady, čímž se liší od řady vážných dokumentů o problémech dnešního světa (samotnou subkulturu s jejími ideovými východisky lze brát jako protireakci na cynismus a ironii současné společnosti). Snaha skloubit intimní portréty „bronies“ s analyticky nezaujatým dokumentem o nich ovšem zapříčiňuje určitou schizofrenii výsledné výpovědi, která se na jedné straně vyhýbá nekritické adoraci, ale zároveň ji chybí větší odstup. Každopádně jde o hodnotný příspěvek do diskuze o krizi maskulinity, genderových stereotypech a sexualitě. 55%

    • 19.3.2017  10:22

    Plusové body za snahu neukazovat Afriku jako zemi, ve které podvyživené děti žijící ve slumech čekají, až se s nimi přiletí vyfotit Angelina Jolie nebo Bono. Tahle poetická pocta černému kontinentu od kolegy a kamaráda Rolanda Emmericha má ovšem jiné nedostatky. Po vzoru Emmerichových (a Bayových) spektáklů se vyžívá ve velkých detailech, opakování týchž záběrů, zpomaleném pohybu, rychlém střihu. K tomu hraje lehce zlověstná, důležitě působící hudba jako z hollywoodského velkofilmu. Vidíme přitom pouze Afričany při jejich kmenových rituálech. Anglický překlad výroků domorodců je vpisován přímo do obrazu, čímž se stává jeho neodmyslitelnou součástí a každá myšlenka získává status velkého moudra, které musí být zapsáno. Také druhý segment, portrét jedince zasazený do Brazzaville je tvořený záběrovými kompozicemi, které v první řadě dobře znějí a vypadají, jakkoli nepřirozeně jejich napůl artfilmová, napůl hollywoodská (ale pramálo africká) stylizovanost v daném kontextu působí. Vizuálně neméně agresivní závěrečná kapitola o wrestlerech pracuje zas s vybledlými barvami a fetišizujícími záběry svalnatých těl a hudba je o něco bojovnější. Informační hodnota minimální, viscerální prožitek ovšem pro někoho může být dost silný, aby filmu odpustil, že zapomíná „o něčem“ být. Frázovité výroky oslovených velkou vypovídací hodnotu nemají, observačním záběrům pak mnoho nesdělují vzhledem ke stylizaci, která se příliš nehodí k tomu, co vidíme a nepodtrhuje tedy určitá témata (význam prováděných rituálů, specifika afrického wrestlingu). Naopak od nich odvádí pozornost. 50%

    • 13.3.2017  07:15

    Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50%

    • 7.3.2017  17:19

    „Who the hell was Baby Jane Hudson?“ Život je jí divadlem. Nebude-li ve středu dění, jako kdyby nebyla. Ve své nové roli trýznitelky je přesvědčivá také díky tomu, že obětí páchaného (domácího) násilí je její vlastní sestra. Žena, která se opovážila být slavnější. Jen ony dvě, velký dům a vzpomínky, v nichž je Jane uzavřená stejně jako je Blanche uvězněná v domě (a stejně jako je její ptáče uvězněné v kleci). Vzpomínky na slávu, jež pominula. Na dobu bez televize, kdy měl obdiv obecenstva větší váhu než peníze. Na otce, jehož autorita je nově zpřítomňována samotnou Jane. Ta nepřipustí, aby se o přízeň, obzvlášť o tu mužskou, musela dělit se sestrou, na níž páchá fyzické násilí právě v momentech, kdy cítí ohrožení ze strany muže. Ať už jde Edwina, fixovaného na matku podobně jako Jane na otce, nebo o doktora s bílým pláštěm až po krk, připomínajícím zásluhou snímání z nadhledu vědce z monster hororu. ___ Jenže kdo stvořil monstrum jménem Baby Jane, není navzdory vysvětlujícímu prologu zřejmé. O hrdinkách nevíme dost, abychom pochopili neskutečnou krutost jedné a částečně dobrovolnou pasivitu druhé. (Tvrzení, že první je sadistka a druhá masochistka, dává smysl, nezakládá se však na tom, co nám sděluje film.) Vysvětlení spíše přímočaře šokující než uspokojující přichází těsně před koncem, který se oproti zbytku filmu odehrává na otevřeném prostranství, čím je na hranu únosnosti vystupňována bezmoc Blanche (svoboda na dosah a ona na ni přesto nedosáhne). ___ Nedostatky v psychologické profilaci hrdinek a zastavení dějového vývoje v poslední třetině napoprvé možná ani nezaznamenáte pro působivost Aldrichovy režie. Divadelní stylizaci (frontální snímání místností, světla umístěná v popředí, campy líčení) kombinuje s ryze filmovými výrazovými prostředky (transfokátor, netradiční úhly) a zároveň si dobře uvědomuje, že páteří jeho psychologického monster hororu (který oproti klasickým monster hororům nezatajuje, že titulním monstrem je ve skutečnosti osoba ženského pohlaví) jsou dvě hollywoodské divy. (Dle úhlu pohledu lze Baby Jane označovat také třeba za grand guignol, gotický horor nebo campovou obskurnost, marně jsem v ní ovšem hledal znaky černé komedie.) ___ Obě dámy zde do žánrových extrémů dovádějí rivalitu ze svých reálných životů. Obě přehrávají, protože je to jejich styl (v 60. letech již zastarávající) a protože můžou. Role jim to dovolují. Být samy sebou, velkými herečkami. Upřímně a bolestivě. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Radko

    • 5.3.2017  08:05
    24. Český lev (TV pořad) (2017)
    ***

    Podezřívám akademiky, že viděli jenom jeden film (a pokud jich bylo víc, na většinu z nich v průběhu roku zapomněli). Vítězství Masaryka v technických kategoriích se dalo očekávat, ale scénář a režie? Jinak mi přijde symbolické, kolikrát během večera moderovaného (velmi pohotově a místy vtipně) slovenskou moderátorkou a prostoupeného narážkami na to, že by velká filmařská rodina měla držet při sobě, bodovali Slováci (kostýmy, kamera, film). O něco svižnější než předchozí dva ročníky, s funkčním zapojením živého hudebního doprovodu a vesměs bez hluhých nebo nechtěně trapných míst (děkující Kaiser se dopředu jaksi naplánovat nedal), ale počtem kategorií pořád zbytečně nafouknuté, což je zvlášť patrné, když všechny válcuje tentýž vítěz.

    • 2.3.2017  08:00

    „There's no living with a killing. There's no going back from it.“ Deadpool (a před ním třeba Kick-Ass) využil Rkového ratingu k infantilnímu blbnutí. Logan je dospělé drama s oscarovými ambicemi (které jsou místy až příliš zjevné), v němž občas někdo někomu utrhne hlavu. Symbolicky je to právě Wolverine, který se před sedmnácti lety zasloužil o to, že komiksové filmy začaly být v Hollywoodu brány vážně, kdo nyní názorně dokládá, jakou evoluci žánr během uplynulých let prodělal. Teprve čas ukáže, nakolik game-changing filmem, uzavírajícím jednu a zahajujícím jinou etapu (podobně jako v případě westernů například Divoká banda), Logan bude. ___ Film se přes svou rozmáchlou stopáž drží mnohem víc při zemi než jiné superhrdinské bijáky. Diváky si snaží získat malým množstvím věrohodných postav se srozumitelnými motivacemi, ne epickou akcí (akční scény jsou nejen velmi syrové a „zemité“, k čemuž napomáhá nízko umístěná kamera, ale bohužel také poměrně nepřehledné). Vyprávění je oproti Nolanovým Batmanům velmi přímočaré – po celou dobu se drží hlediska hlavního hrdiny –, čehož ovšem dokáže využít ve svůj prospěch. ___ Logan je portrétem světa, který přestal věřit na hrdiny a šťastné konce. Lidé si nedůvěřují a za jediný validní argument považují nabitou zbraň. Moc mají v rukou korporace zapojené do vojensko-průmyslového komplexu, pro které jsou lidé (zejména chudí lidé) jen další odpočitatelné položky. Jackmanův vyhořelý renegát, kterému už na nikom a na ničem nezáleží, dává této společenské letargii (blbé náladě, chcete-li) konkrétní tvar. Podobně jako Clintu Eastwoodovi v nejedné roli mu přitom stačí tvářit se otráveně a cedit mezi zuby slova „shit“ a „fuck“. Film se sice drží hesla o dětech coby naší budoucnosti, ale těmito dětmi jsou příznačně potomci migrantů a navíc mutanti (tedy „jiní“), čili osoby v dnešní Americe dvojnásob nežádoucí. Zemí zaslíbenou je pak přirozeně Kanada. ___ James Mangold je zřejmě první režisér, který dokázal naplno využít potenciál superhrdinských narativů vypovědět nejen o univerzálním souboji dobra a zla, ale také o době, ve které žijeme (opět se zde nabízí paralela s westerny, které začaly být ke komentování přítomnosti využívány někdy v 50. letech, kdy vznikl mj. v Loganovi citovaný Shane). Na rozdíl od dřívějších filmů jako Temný rytíř povstal nebo Návrat prvního Avengera nejde o pár narážek na aktuální politickou situaci, Logan je společenskou nevolností prorostlý, projevuje se v melancholickém tónu i v rozjímavém tempu vyprávění (vždy ale včas nakopnutém další akční sekvencí). ___ Nevybavuji si, že bych kdy nějaký komiksový film prožíval takhle intenzivně, natož aby ve mně tak dlouho dozníval. Možná je to mou aktuální náladou, možná dobou, v níž přesně takové nepatetické příběhy o tom, že se si musíme pomáhat, mají smysl. Každopádně bych se nezlobil (a nedivil), kdyby se z tohohle nekompromisního zúčtování se žánrem stala podobná klasika, jakou jsou dnes třeba Nesmiřitelní. 90%

    • 27.2.2017  07:43
    Oscar 2017 (TV pořad) (2017)
    ***

    Timberlakem slušně odstartovaný, ale ve výsledku spíše slabší ročník. Bez velkých překvapení (vyjma finálního faux pas), pamětihodných děkovaček nebo vtipů, které by tnuly opravdu hluboko. Kimmel dokázal pohotově reagovat na probíhající dění („Fake tans we love, but fake news...“ poté, co z pódia odešla bronzová Alicia Vikander, „Linus, we're so sorry about what happened in Sweden last week“ po děkovačce švédského kameramana), ale obligátní trolling Matta Damona si měl nechat do své talk show. Víc naopak mohl pogrilovat Trumpa, vůči němuž se neopomenul vymezit málokterý z oceněných. Když už tedy bylo leitmotivem večera anti-trumpovské boření zdí a sjednocování lidí různé rasy, pohlaví a třídní příslušnosti, přítomné i v děkovacích projevech tzv. social justice warriors, kteří chtěli akorát dát najevo, že stojí na té správné straně. Většina vtipů byla více či méně zdařilou variací na momenty z minulých ročníků (jídlo pro přítomné, interakce se sedícími celebritami), „nečekaná“ turistická exkurze byla sice milá, ale mohla být kratší. Stejně jako celý ceremoniál.

    • 24.2.2017  07:29
    Poltergeist (1982)
    ***

    „They're here.“ Zvláštně rozpolcený horor, který se vzorově osmdesátkové yuppie rodince a jejímu životnímu stylu (racionalita, pragmatismus, odtržení od přírody, která nyní v podobě dotěrných komárů a lidožravého stromu vrací úder) zprvu vysmívá, posléze skrze ale skrze její neštěstí obhajuje právě ty hodnoty, na nichž reaganovská Amerika stála (dvojznačně vyznívá využití paranormálních jevů jako podnětu k navracení postav do doby, kdy ještě „věřily na zázraky", jak říká Diane). Podobně film nemá jasno v tom, zda by se divák měl duchů bát, nebo s nimi soucítit, protože jsou – dle jasnovidkyně – tak osamocení. Možná obojí, jenomže ty přechody od family-friendly zábavy, udržující nás v iluzi, že vlastně o nic nejde, k brutálnímu hororu, kdy se postavám odlupuje kůže z obličeje (a připomínají flákotu masa, kterou se chystaly zkonzumovat, což nevím, zda měla být nějaká sofistikovaná kritika konzumerismu), projevující se i proměnlivým stylem (naléhavé detaily x celky s více plány akce), nejsou příliš jemné. Vyrovnaný není film ani rytmicky (zpomalují jej dlouhé vysvětlovací pasáže, vyprávění pokračuje v „nastaveném čase" poté, co bylo vše podstatné dořečeno), ani z hlediska triků (některé jsou stále působivé, jiné, jako digitální tornádo, vyvolávají úsměv). Třebaže v sobě Poltergeist obsahuje to nejlepší z tvorby Stevena Spielberga i Toba Hoopera, nedaří se mu oba přístupy spojit tak, aby to nepůsobilo rušivě. 70% Zajímavé komentáře: JFL, DaViD´82, Jordán, Slasher, zputnik, Cimr

    • 23.2.2017  07:27
    John Wick 2 (2017)
    ****

    Poetry in motion. Slastně přímočarý, přesto neustále něčím překvapující a každým záběrem neuvěřitelně stylový akční film pohybu, který by měl teoreticky uspokojit fanoušky Bustera Keatona, Akiry Kurosawy, Sergia Leoneho, Johna Woo i videoher. Komiksově nadsazený svět s málomluvným westernovým hrdinou (který se ale moc pěkně umí vyjadřovat tužkou) dává díky rozvedení mytologie více smyslu než v jedničce, ovšem daní za delší stopáž je pokulhávající rytmus. Filmu na chvíli padá řetěz poté, co se na scéně (příliš pozdě) objeví král newyorských vagabundů Laurence Fishburne (věřím, že lépe bude využit v pokračování) a ke konci jen zbytečně nahání minuty (návrat „domů“). Jednička nebyla tak dlouhá na to, aby se začala opakovat, a znovu se na ni podívám s větší chutí, ale jako vzorový příklad toho, že akce nemusí být vytvářena jenom střihem, ale i pohybem v promyšleně komponovaných záběrech, budu od nynějška kromě Friga jako Sherlocka Holmese rád používat i druhou kapitolu Johna Wicka. Kdo by to před pár lety byl býval řekl, že nejvíce respektu vzbuzujícím akčním hrdinou 21. století, kterému věříte lásku k bezejmennému psovi, vyhraněný vkus v oblékání, porozumění oduševnělému modernímu umění (nikdy nevíte, kdy vám správně nastavené zrcadlo může zachránit život) i to, že by byl bez mrknutí oka schopen vystřílet celou Camorru, bude padesátník Keanu Reeves. 80%

    • 22.2.2017  08:32
    Na dotek (2004)
    ***

    „Kde je ta láska?“ Scény z partnerského života pro 21. století. Nichols se nijak nesnaží maskovat divadelní původ filmu, naopak jej zvolenou strukturou (několik dlouhých konverzačních bloků), dokonalým načasováním dialogů a klasickou hudbou zvýrazňuje. Teprve po setkání na výstavě začíná mezi dialogy jednotlivých párů prostříhávat a vzniká tak dojem, že jejich osudy jsou těsněji propletené a navzájem se ovlivňují do té míry, že kvůli druhým nemohou být spolu (stejnou funkci plní flashback s podepisováním rozvodových papírů, kterým je prokládán rozhovor Dana a Anny v divadle). Za odvážné rozhodnutí, přibližující film časosběrnému dokumentu, jenž zachycuje pouze zlomové momenty vztahů, považuji velké skoky v čase, o nichž jsme zpravidla zpravováni až ex post a jakoby mimochodem prostřednictvím dialogů (chodíme spolu čtyři měsíce, dali jsme se dohromady před rokem, opustil mě před třemi měsíci…). Oproti Bergmanovi ovšem nejde o žádné pečlivě nuancované psychologické drama, ale o vykonstruované melodrama plné chodících (arche)typů, „náhodných“ setkání a knižně znějících replik, u nějž jsem si po celou dobu nebyl jist, do jaké míry si svou vlastní přehnanost a nepřirozenost uvědomuje a v jakém rozsahu je přesvědčeno o tom, že obnažuje nelítostnou pravdu o lásce a vztazích nebo něco v tom smyslu. Mnoho scén, například hořký závěr, názorně dokládající, že i nejmilovanější osobu mnohdy skutečně poznáme až poté, co nás opustí (resp. až když je příliš pozdě), napovídá, že zjednodušená charakterizace postav byla způsobem, jak sdělit univerzální, skoro alegorický příběh, v němž se snadno najde každý, kdo někdy zažil onen ambivalentní pocit, kdy nevíte, zda chcete svou drahou polovičku zabít, nebo ošukat (jak zazní v posledním dialogu Dana a Larryho). Nějaké to poučení do života si z toho tedy dozajista odnést lze. Osobně jsou mi ovšem bližší filmy, které nepředstírají hloubku tam, kde žádná není. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marius, Radko, Anderton, Triple H, andrii, Paldiny

    • 20.2.2017  11:08

    „Bylo to nutný, aby to pochopila i Marta Gottwaldová.“ Stejně nekoncepční díl jako všechny předchozí (v šedesátém osmém kromě Žáka chvíli sledujeme i Friče, po natáčení Uloupené hranice přichází skok cca o dva roky a natáčí se Němá barikáda, prostor věnovaný jednotlivým epizodám je značně disproporční), ale díky řadě neotřelých nápadů jsem se bavil. Je poznat, že komunismus Sedláčkovi sedí líp a dovolí si v něm víc. V jádru jde sice stále o melodramatickou tragédii a exploatace (psychické) bolesti některých postav překračuje hranici vkusu (Havel ve vězení), ale tón je kousavější. Zejména v případě Fričovy a Štěpánkovy linie. První svou frustraci řeší alkoholem (dívaje se přitom na plakát „Je čas soudruzi – skoncovat s alkoholem!“), druhý rezignovaně přijímá roli v divadelní adaptaci Reportáže psané na oprátce a ve Vávrově Janu Žižkovi a v obou případech se vyžívá ve svém přehrávání. Tragikomické situace obou jsou pointovány záběry z nečekaných úhlů (Štěpánek na pódiu Národního zezadu a z nadhledu) nebo s nečekaným obsahem (dva otylí pionýři hladí vycpaného krokodýla, což Frič komentuje slovy „To je jak z Bretona“) a výstižnými švenky (z hereckého ansámblu svorně zpívajícího Internacionálu na oponu Národního divadla). Vtipným tahem bylo zakončení vzpomínkové roviny scénou z natáčení Marvanovy komedie (Anděl na horách?) s držkující Chytilovou, napovídající, že období soudruhů poslušně plnících pokyny shora nebude trvat věčně. Rozsáhlé zapojení humoru jako obranného mechanismu ukazuje, že Bohéma mohla být přinejmenším mnohem záživnější sérii, kdyby si podobný nadhled dokázala udržet kontinuálně.

    • 13.2.2017  11:42

    –Třicet tisíc barevnýho Kodaku? Kde jste to vzali? –Vzali. Epizoda, která mne bavila trochu víc než většina ostatních hlavně pro to, že dění v kinematografii za třetí republiky mne zajímá trochu více než dění za protektorátu. Dramaturgicky je to ale pořád stejně rozplizlé. Namísto plynulého vývoje se skáče od události k události. Nejnosnější příběhové linie (Havel, Burian) ztrácejí na síle vinou jejich neustálého přerušování tuctovým melodramatickým vyprávěním (herecky i povahově naprosto nezajímavý Žák). Rámcové vyprávění je nadále víc ke škodě než k užitku. Budovatelský optimismus, o němž v roce 68 hovoří Žák, například v poválečných scénách není vůbec přítomen a nedává tak smysl, proč lidé Rusům, potažmo komunismu věřili. Sedláček zvolil tón truchlohry. Všechno je špatné a může to být jedině horší – někdo se projevuje jako bezpáteřní svině, jiní pykají i za to, co nespáchali, do popředí se tlačí lidé bez talentu. Místy, třeba když se na scéně objeví jistý Bouchal ze Státní bezpečnosti, působící zlověstně i při loupání pomeranče, je snaha ukázat nové poměry v co nejhorším světle až (tragi)komická, ale podobných guilty pleasure momentů Bohéma bohužel nenabízí dost, aby oslabily pocit, že je to celé jakési nedomrlé a mdlé.

    • 10.2.2017  11:11

    Text obsahuje drobné spoilery. Jeden z nejužitečnějších filmových trenažérů na život se zlomeným srdcem. Tragédii se buď můžete nechat zcela paralyzovat, nebo si nad ní udržet jistý nadhled – jak činí Lonergan a jak se zároveň snaží hrdinové Místa u moře. Film neobnovuje status quo a neujišťuje nás, že vše bude zase v pořádku. Skutečná katarze a návrat k harmonii zachycené v několika flashbacích nepřichází, stejně jako nemusí vysvobození a alespoň nějaká forma satisfakce po podobné tragédii nikdy přijít ve skutečném životě. Nejde o jediný odklon od konvencí amerických rodinných melodramat, nabízejících na podobná dilemata zpravidla jednoduchá řešení. Tragédie není zaviněna osudem, proti němuž člověk nic nezmůže, nýbrž lidskou chybou, postavy nejsou černobílé a své emoce oproti hrdinům běžných melodramat z velké části nedokážou externalizovat. Vyjadřují je za ně flashbacky a vážná hudba, jež nás zároveň upozorňují na neustálou (a paradoxní) přítomnost ztráty, na nevyplněné místo (ještě bolestivější jsou při druhém zhlédnutí zmínky o dětech v dialozích – muž, kterému Lee opravuje kapající kohoutek, mluví o sestře s dětmi, zdravotní sestře Bethany se podle slov doktora právě narodila dvojčata – holčičky). Patrick a Lee se podobně jako hlavní hrdinka Lonerganova předchozího filmu musí hlavně naučit překonat komunikační bariéru a najít adekvátní výrazy k popisu neštěstí, které je potkalo (jako s tím nemá problém například muž, kterému Lee v závěru opravuje kotel a který se bez ostychu pustí do vyprávění o smrti svého otce). Oproti Lise ale navzdory melodramatickému potenciálu situací, v nichž se ocitají, nejednají melodramaticky. Naopak i scény, které jsou natočené s operní přehnaností, narušují svou neochotou nechat se plně pohltit žalem (Patrickův zvonící telefon během smutečního obřadu). Lidé sice umírají, ale život pozůstalých, jakkoli neutěšivý, běží dál. Místo u moře, melodrama, které nechce být melodramatem, pro mne tak není jenom znamenitě napsané a zahrané drama o nepřekonatelné ztrátě, ale zároveň film inspirativní i formálně a stylisticky. 85%

    • 8.2.2017  16:55

    Problémem Padesáti odstínů temnoty není, že neví, kdy skončit, ale že nikdy pořádně nezačnou. Základní scenáristická poučka praví, že bez konfliktu není drama. Niall Leonard ji zjevně nezná. O málokterém filmu v takovém rozsahu platí oblíbená věta, že se v něm nic nestane. Jakákoliv snaha o napětí nebo dějové zvraty pak pro svou prkennost vyznívá jako nezáměrná komedie. Oba hrdinové dělají v podstatě totéž, co v prvním díle, akorát bychom si měli myslet, že ze strany Any jde tentokrát o dobrovolné rozhodnutí (dříve nevěděla, že sex nemusí vždy bolet), což platí jen napůl (např. když svému partnerovi říká, co jí má udělat). Grey se totiž nadále chová jako proradný majetnický citový manipulátor, který opět určuje pravidla hry a své bezelstné partnerce, která se ráda nechá koupit velkou kyticí růží, sadou produktů od Applu a luxusním spodním prádlem, moc na výběr nedává. Momenty, které by měly vyznívat romanticky, jsou v důsledku toho pěkně „creepy“, protože za nimi nevnímáme žádné upřímné city. Sympatizovat s protagonistkou, která si nejdříve nechá zavést venušiny kuličky do vagíny a až potom se ptá, k čemu slouží, je taky dost obtížné. Adjektivum "vanilla" platí víc než pro vztah ústřední dvojice pro film jako takový, v němž je bohužel příliš málo pomrkávání na diváka, aby šlo o projev sebereflexe nebo akt subverze (kterým, obávám se, neměla být ani scéna jako z Magic Mikea). První díl byl sice vyprávěn s podobnou těžkopádností, ale na hlubší významové rovině mi přišel vcelku podnětný. Dvojka je jenom pásmo pěkných, ale totálně vyprázdněných záběrů, které sotva drží při sobě (nebo jsem filmem možná jen příliš otrávený, abych nad ním víc přemýšlel). Podobně arogantní sázku na jistotu, že cílovka, toužící vidět trochu neškodného "kinky fuckery", do kina tak jako tak přijde, jsem dlouho neviděl. 30%

    • 8.2.2017  15:59

    „What are butt plugs?“ Knihu jsem nečetl, obsah pokračování mi není znám a odborník na ženskou sexualitu nejsem. Tento komentář proto berte pouze jako poznámky laického čitateľa, který by ovšem lepšími dvěma hvězdičkami hodnotil nezávisle na tom, co z filmu vyčetl či nevyčetl. ___ Padesát odstínů šedi obnažuje a do krajnosti dovádí pravidla tradičních milostných dramat antiklimatickým příběhem prozření naivní romantičky, která kromě vlastní identity objevuje také muži řízený svět tržního kapitalismu („Welcome to my world“). Grey je svým chladnokrevně obchodnickým přístupem a touhou vlastnit dokonalým prototypem muže-kapitalisty, přesvědčeného o své nadřazenosti. Vztah chápe jako obchodní transakci, před jejímž provedením je třeba vyjednat co nejvýhodnější podmínky („I don’t do romance“). On nakupuje, Ana prodává. V doslovném i přeneseném významu. Ženu zahrne drahými dary a „tvrdě ošuká“ za to, že se mu ona poníženě poddá. Přitom ji dokáže přesvědčit, že vzdát se zodpovědnosti znamená stát se svobodným. Nebude-li žena respektovat jeho pravidla, bude potrestána. Scény s dominantní matkou a vzpomínky na vztah s partnerkou, která si ho podmanila, přitom naznačují, že Greyova potřeba erotizované nadvlády vyvěrá z jeho strachu z ženství, resp. ze ztráty kontroly nad tím, co jej dle platného sociálního řádu dělá mužem. ___ Ana při své nezkušenosti bezelstně přijímá pravidla světa, v němž je potěcha muže nadřazena všemu ostatnímu, v němž je pro ženu určující pocit ponížení, v němž je muž (nejen v sexu) aktivní a žena pasivní, jako normu. Jiná pravidla nezná a pro účely pohádkově přímočarého vyprávění s černobílými charaktery ani není žádoucí, aby je znala. Možnost podvolit se muži je pro ni výsadou, za kterou se dotyčnému odměňuje přípravou snídaně (jako naplnění mužské fantazie lze vnímat i samozřejmost, s jakou se Ana ujímá své role hospodyňky). Teprve postupně při svém alenkovském bloudění krajinou S/M objevuje, kým vlastně sama je (mimo jiné skrze sexualitu) a začíná chápat, že být ženou neznamená být (nástrojem) pro druhé, o všechno se podělit (včetně sendviče připraveného k večeři) a stát se neviditelnou. Pomalu do Greyova světa zanáší svá vlastní pravidla, své vlastní způsoby dosahování slasti („It’s you that’s changing me“). ___ Vztah přesto zůstává dle zásad melodramatu nenaplněn. Důvodem toho, že on a ona nakonec šťastně nespočinou v náruči, je příznačně partnerčino poznání, po čem muž(i) skutečně touží a co to obnáší být ženou. Plnění Greyových fantazií a tedy hraní role, kterou od ní vyžaduje, nepřispívá k Anině spokojenosti. Chtěl bych proto věřit, že nevzrušivost poměrně krotkých a příliš krátkých erotických scén (s hudbou, která zabíjí jakékoli vzrušení) byla autorským záměrem. Nejvíc sexy je film tehdy, když se v něm o sexu jenom mluví a zůstává ve sféře nerealizovaných fantazií protagonistky, která takto ovládá vyprávění a má muže alespoň na chvíli ve své moci (rozhovor nad smlouvou). Během erotických hrátek podle Greyových představ Ana naopak veškerou moc ztrácí. Do prázdna vyznívající konec a nedostatečnost (délkou i explicitností) tělesné erotiky tak z jistého hlediska nejsou chybou, ale snahou podrýt androcentrické vidění a chápání světa, jak jej reprezentují tucty jiných romantických filmů o neviditelných ženách a dominantních mužích (jít ještě dál za hranice validní interpretace, také diskontinuitní střih a skoky přes osu během scény Anina prvního pohlavního aktu by šlo číst jako vyjádření jejího osobního „paradigmatického zlomu“). 50%

    • 6.2.2017  14:32

    Už nastavovali zadek? S ohledem na dramatičnost doby podivně nedramatická, skoro letargická epizoda. Jestli mělo jít o způsob, jak vyjádřit stoupající apatii postav (po vzoru Mad Men), tak nevyšel, protože soustředěním přednostně na vztahy mezi postavami i stylem jde stále o melodrama a to podstatné se děje na povrchu, nikoliv uvnitř. Emoce jsou sdělovány přednostně hudbou, která zní často i ve scénách, které by díky hercům dobře (zřejmě lépe) obstály bez ní. Přetrvává dojem neorganického kladení jedné události za druhou (aby nebyl ničí tragický osud opomenut – tentokrát Anna Letenská), které nahrazuje promyšlenější dramaturgii s postupným rozvíjením omezeného množství provázaných příběhových linií, takže moc nezáleží, co bylo předtím a co bude potom. Jako když si prohlížíte staré fotografie a u každé si vybavíte nějaký příběh. Takto ovšem rozdrobenost vyprávění odůvodňována není a byť si Žák s dcerou nějaké fotky prohlížejí neustále, odskoky do 68. roku působí nadále rušivě a nijak smysluplně nekomunikují s tím, co se dělo za protektorátu. Závěrečné dialogy o tom, k čemu by mohlo dojít po válce (obavy, aby se Frič neuchlastal, Havel věřící, že mu stát vrátí peníze) pak nejsou více než samoúčelným pomrkáváním na poučeného diváka, který ví, že všechno bude jinak. Stejným způsobem bohužel (ne)funguje celá Bohéma, silná tam, kde stačí ukazovat, ale selhávající, když je třeba vyprávět.

    • 3.2.2017  08:16

    Ve více ohledech znepokojivý dokument. Zprvu jde o fascinující případovou studii velmi aktuálního problému – uzavírání se do sociálních bublin a vytváření alternativní reality na základě bludů šířených po internetu. Jenomže režisérka slendermanovskou rovinu postupně opouští, aby se věnovala útočnicím, resp. jejich rodinám, což si vybírá daň v podobě mnoha nic nesdělujících emotivních záběrů plačících tváří. Dívky, které brutálně napadly svou vrstevnici, z dokumentu nakonec vycházejí jako oběti (internetu, kolektivu, psychické poruchy, nikoliv ovšem nedůsledné výchovy). Závažnost zločinu přitom zůstává stát bokem a skutečné oběti se nedostává zdaleka tolik pozornosti jako obviněným, z nichž se i díky tomuto filmu stávají v zásadě celebrity, jejichž „legenda“ se bude na jistých internetových fórech zřejmě šířit podobně jako legenda o Slendermanovi (viz fanouškovské kresby obou dívek s noži v ruce). Za ještě problematičtější než převrácení rolí útočníka a oběti (zčásti možná vycházející z americké mediální kultury, fascinované zločinci) považuji přiživování (se na) mýtu o Slendermanovi. Namísto toho, aby film jasně deklaroval, že jde o povídačky k vystražení teenagerů, snaží se vytvářet hororovou atmosféru fotografiemi a videi se Slendermanem podbarvenými zneklidňující hudbou. Mýtus tak dokumentem ve výsledku (zřejmě nechtěně) není s racionálním odstupem dekonstruován, ale bez většího odstupu spoluutvářen. Nedivil bych se, kdyby po zhlédnutí filmu stoupl počet lidí, kteří začnou na různých místech vídat vysokého muže bez obličeje a s chapadly na zádech. 50%

    • 30.1.2017  07:42

    Zřejmě nejsemknutější epizoda, ale pořád to není ani dost doku, ani dost drama. Prologem s Rusy půjčujícími si židle je nastolen motiv „jak vyjít s těžkou dobou“, různě variovaný i v protektorátních flashbacích. Mnozí si v rámci přizpůsobení nasadili masku (v případě Fučíka doslova), někdo podlehnul tlaku a zakomponoval do filmu podle klasické literární předlohy scénu židovského pogromu (jejíž natáčení patří k vrcholům dílu – „Tvařte se úlisně. Víc úlisně.“), někdo se v rámci možností snažil pomáhat svým židovským příbuzným, jiní se doslova kurvili s režimem. Paralelně je rozvíjen související motiv hrdinství tváří tvář mnohem mocnějšímu nepříteli. Štěpánek na jedné straně zdržuje dokončení scénáře Knížete Václava a na divadle sklízí ovace jako neohrožený Caesar, ale doma mu rupnou nervy, když manželku načapá s Fučíkem a jeho nervový kolaps je dovršen na gestapu. Žák se v podstatě náhodou zapojuje do činnosti odbojářů připravujících atentát na Hendricha, byť se po válce ke skutečnosti, že skutečným důvodem nebyla pomoc národu, nýbrž milenka, hlásit nebude. Jako mnoho jiných, třeba právě Štěpánek na divadelním pódiu, chce totiž být vnímán jako hrdina, který dokázal pokušení ke kolaboraci vzdorovat. Dojem epizodického vyprávění ale rozvíjení několika motivů (které se navíc netýkají všech epizod) přebít nedokáže. Na skutečnost, že „Štěpánek píše prd“ jsme dost těžkopádně upozorněni dialogem Žáka s Eliškou, rozšiřující již tak nepřehledně širokou řadu postav (pravdou však je, že některé z postav, které se v sérii dříve jen mihly a jejich přítomnost se zdála být zbytečná, byly konečně více či méně „zužitkovány“ – Fučík, Vančura, Mandlová). Vycpávkově působí vyprávění zpomalující scény jako z červené knihovny nebo špatného erotického filmu (-Sama? –Sama). Snaha zakomponovat do dialogů nepravděpodobný historický horizont, tedy úvahy postav nad tím, jak budou za své činy souzeny po válce, je násilná a zbytečně upozorňuje na to, že zde za postavy přemýšleli tvůrci (a na to, co poučený divák, znalý například Čápova osudu po válce, ví sám). Zakončení epizody ukazující běsnění během heydrichiády scénou natáčení eskapistické komedie s Oldřichem Novým (kterou vzhledem ke kontextu vnímáme v dost odlišném světle, než bychom podobný film vnímali během jeho nynějšího vysílání v televizi) ovšem považuji za natolik podvratné gesto, že se tentokrát – oproti předchozímu dílu – na pokračování celkem těším.

    • 29.1.2017  15:33
    Under sandet (2015)
    ***

    Po Boji další dánské drama o válce pokračující i mimo bojiště. Schopnost pohlédnout na komplexní situaci z více perspektiv a zneklidňující morální ambivalenci Lindholmova filmu ale nečekejte. Prim dostalo hledisko Němců. Mladé německé vojáky poznáváme rovnou jako vystresované kluky, kteří chtějí přežít a vrátit se domů za svými matkami. Film je vykresluje jako nevinné oběti, které musí čelit brutalitě spojeneckých oficírů, z nichž v sobě alespoň jeden, charakterizovaný tím, že (zpočátku) nenávidí Němce (ale má rád svého psa), dokáže – pro vyvážení sil – najít trochu lidskosti. Opomenuta nezůstala žádný z nabízejících se konfliktů mezi představenými subsvěty a mikrosvěty (Němci proti seržantovi, Němci mezi sebou, seržant proti svým nadřízeným) a přítomna je většina motivů, které byste po letmém obeznámení s námětem očekávali (nelidské zacházení, bratrské pouto, otcovská figura, dítě v ohrožení). Horší je to s jejich propojeností. Vyprávění vrší emocionálně silné okamžiky, které nám nedovolují poznat postavy „v klidu“, mimo krajní situace, při nichž jde o život nebo o nervy. Prvek překvapení v jinak předvídatelném filmu zajišťuje skutečnost, že smrtící výbuch je otázkou jediného špatného pohybu, čehož Zandvliet náležitě využívá, byť ke konci už je poněkud předvídatelný. I bez přemíry sentimentu a zveličování Under sandet příliš prozrazuje snahu natočit dojemné humanistické drama, které osloví mezinárodní publikum a utvrdí vás v přesvědčení, že války jsou zlo a někdo by je měl plošně zakázat. Tolik potřebné složitější otázky, na něž jednoznačné odpovědi neexistují, film oproti Boji neklade. 70%

    • 23.1.2017  15:16

    Mýdlová opera z protektorátu se stále více iritujícím soundtrackem a podivně labilní strukturou vyprávění. Zatímco úvodní vzpomínka na premiéru Kristiána, která má čistě ilustrační charakter a děj nikam neposunuje, je iniciována Žákovým vzpomínáním (co byste také dělali jiného, když máte okupanty pod oknem), většina ostatních návratů do minulosti již přímo nesouvisí s tím, jaké fotky si Žák a jeho dcera zrovna prohlížejí, mnohé nemají ani žádnou návaznost na Žákův život, čímž rámcové vyprávění pozbývá smyslu. Pořád ale věřím, že v některé z dalších epizod bude lépe opodstatněno a dojde ke hmatatelnějšímu prolnutí minulosti a „přítomnosti“ než prostřednictvím fotek, potažmo fotoaparátu. Způsob, jakým jsou na hlavní dějovou linii (Lili a Žák) napojovány osudy ostatních postav mi přijde poněkud nešťastný, přesněji neorganický. Burianova manželka přijíždí Lili oznámit, že se s ní chce Vlasta rozvést, což není dále nijak rozvedeno, Štěpánek se bez jakéhokoliv „build-upu“ schází s odnikud se zjevivším členem odboje, Žák náhodou navštíví natáčení Městečka na dlani zrovna v předvečer Hašlerova zatčení gestapem. A jako by dojem nespojitosti nebyl dost silný, dochází k necitlivým výpustkám dlouhých časových úseků, kdy je například Burianovi v jedné scéně nabídnuta práce pro rozhlas, která má být realizována o několik měsíců později, aby den D nastal prakticky vzápětí. Burianovo závěrečné dilema je s přehledem nejsilnější částí epizody, ale vyprávění k němu od začátku nesměřuje. Přichází – stejně jako další klíčové události – jako blesk z čistého nebe, což z Bohémy dělá fajn dokumentární kroniku, ale ne moc funkční dramatický útvar. Semknutosti a přehlednosti vyprávění nenapomáhá ani uvádění stále nových postav, u nichž je těžké odhadnout, objevují-li se jen, aby potěšily pamětníky (Adina Mandlová) nebo později sehrají v životě některého z hrdinů větší roli (Opluštil). Od dalšího sledování odrazuje také rozvláčné tempo, které trochu zrychlí až v posledních minutách během (záměrně?) nevkusné scény paralelního osídlování české ženy a českého prostoru (nebo co to mělo znamenat). Jsem v rozpacích a začínám se obávat, že dál to nebude o moc lepší.

    • 22.1.2017  13:14

    Jarmarečními písněmi podložený a proložený film představuje nesourodostí neseného sdělení a zvolené formy převrácenou verzí falešného faráře, jenž důstojným vzezřením a kultivovaným jazykem maskuje svou přízemní povahu. Schorm se naopak pokleslými prostředky dobírá závažné pravdy o zvulgarizované podobě venkova, násilně odstřihnutého od národních tradic. Podlézavost, prospěchářství a zbavování se zodpovědnosti pak pochopitelně nejsou výlučně vesnickými, ale celospolečenskými symptomy. Kostelníka vyčleňuje z indiferentní masy informace, která je nám (nikoli ostatním postavám) poskytnuta hned na začátku – najisto víme, že podvádí, čím bude nutně zatíženo posuzování všech jeho činů. Víme, že jím užívané fráze nesledují oblbující, nýbrž čistě egoistické cíle. Lidem nelže z vnitřního přesvědčení, pouze jim říká fráze, které mu s největší pravděpodobností pomohou udržet jeho výhodné postavení, což ho odlišuje od učitele, druhé postavy, která není jen komickou figurkou (pokud v záběrech na rozdíl od „vystupujícího“ Brodského také splývá s davem, pak kvůli své stádní povaze). Tito dva muži, zástupci dvou ideologických aparátů, spolu pak soupeří, kdo povede stádo. Zkázonosnost obou je srovnatelná. Farář-kostelník se ukáže být stejně nespolehlivým zprostředkovatelem informací jako debilizující rozhlas a televize a jeho úloha potlačovatele neřestí má dokonale kontraproduktivní efekt (podobně jako bezprostředně po představení nové stříkačky vypukne požár, začnou se krátce po kostelníkově příchodu dít nepřístojnosti). Mnohost příkladů nes(vé)právně uplatňované moci film motivicky zatěžuje a satiricky otupuje, ženy jsou zde za ovce (v lepším případě) a kritika důvěřivosti míří leckam, jenom ne do řad diváků, kteří se díky struktuře vyprávění mohou smát Brodského vychytralosti i neprozíravosti venkovanů, ale nejsou ponoukání k tomu, aby se smáli sami sobě, resp. systému, který uvažování v intencích „podřízený-nadřízený“ do jisté míry vyžaduje. Proto slabší 4. 75% Zajímavé komentáře: Radek99, Adam Bernau, LeoH

    • 16.1.2017  07:48

    Přehnané množství postav (oproti Českému století bez užitečných titulků se jmény), z nichž některé jsou v epizodě čistě proto, aby si divák mohl říct třeba „hle, Vančura!“ Namísto toho, abychom se skrze jednu novou tvář dostali k další, probíhá jejich uvádění na scénu dosti nesystematicky a celý díl se drolí do řady epizod, jen volně provázaných motivem arizace filmového průmyslu. Zarámování vyprávění vzpomínajícím Žákem prozatím hlavně rušivé a matoucí. Zahrané a natočené je to na druhou stranu nadprůměrně a oceňuji odvahu tvůrců ukázat, že a) milované prvorepublikové hvězdy byli obyčejní lidé, zbabělí, kolaborující a přizpůsobující se dobové situaci; b) film sloužil Němcům jako nástroj propagandy a navenek nevinná zábava ve skutečnosti nevznikala s tak docela nevinnými úmysly. Jenom čekám, kdy se, jako u Českého století, rozeběhne irelevantní debata nad tím, že takhle to ve skutečnosti nebylo a všichni zúčastnění vypadali a jednali docela jinak.

    • 11.1.2017  07:25
    Klient (2016)
    ***

    Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se všichni cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. 70%

    • 8.1.2017  13:59
    One Man Show (TV pořad) (2008)
    ***

    Druhá generace Kazmovy velikášské show je nejpříznačnějším pořadem postpravdivé doby. Jak vyplývá z komentářů pod jednotlivými díly na Streamu, nehledě k tomu, nakolik si Kazma na pravdivosti svých kousků zakládá, fanoušci neřeší, do jaké míry jsou jeho pranky „fejkové“ (promiň, češtino). Jde pro ně o super cool podívanou a proto navzdory indiciím, že vše mohlo proběhnout jinak, nepátrají po tom, jestli vše vážně bylo tak, jak jim to je prezentováno. Emoce jsou silnější než pravda. ___ Kazma je možná patologický lhář neschopný přiznat chybu (podivná kauza s dvojníkem Jima Carreyho v redakci Extra), možná výborný iluzionista a manipulátor Copperfieldova typu. Každopádně dobře ví, jak fungují média, což dokládají i tato jeho slova z dílu o Dacjukových bruslích: „Aby vám lidé uvěřili velkou lež, stačí jim ukázat dostatečně důvěryhodný kousek pravdy. Všechno ostatní už může být jinak. Média vám také ukazují jen to, co chtějí, abyste viděli.“ Ano, stačí ukázat kousek pravdy (v případě Kazmy může jít o celou epizodu One Man Show – např. Heidi Janků nasral naozaj, nejen naoko), ale je vůči divákům fér vydávat na základě tohoto kousku za pravdu i všechno ostatní (tedy epizody, které byly z velké části inscenované)? ___ Můžete věřit, že Kazma procestoval svět v jednom obleku a po celou dobu říkal na všechny nabídky „ano“, netuše, že jdou veškeré výdaje z jeho kapsy, dokonce můžete věřit, že se na tuhle cestu vydal poté, co mu byla diagnostikována nevyléčitelná nemoc a on se rozhodl neztrácet čas, protože přece žijeme jenom jednou a nic víc už nebude (jak říká na své prezentaci na TEDxZlín 2016). Proč ale nepřiznat, že je to celé jedna velká pozérská hra, při které byla většina situací dopředu domluvena a náležitě právně ošetřena? S vědomím, že pokud je někdo „poděláván“, pak především divák, by u cílové skupiny diváků nejspíš stejně silně nerezonovala Kazmova moudra o tom, že žít bychom měli, dokud můžeme. Jo, když vám Stream zaplatí výlet kolem světa a zajistí všechny věci kolem, život je fajn. S tímhle stěžejním dodatkem ovšem Kazma při budování své značky a vytváření image světaznalého playboye nepracuje. Situuje se do pozice akčního hrdiny, který může dělat co si usmyslí zkrátka proto, že na to má koule. ___ Mnohem autentičtější a zábavnější (ale zřejmě i méně oblíbený) by přitom byl, kdyby si odpustil moralizování a choval se po vzoru alter eg Sachy Barona Cohena (Borat, Bruno) jako regulérní hovado, kterému na mínění ostatních skutečně nesejde. ___ Celá ta rádoby pravdivá fasáda, případně její dodatečné nahazování, pokud se objeví nějaké zpochybňující argumenty, mi v případě Mistrovství světa, Yes Mana a Castingu přijde kontraproduktivní, protože svou show buď zakládáte na opravdových situacích a nesnažíte se tudíž za každou cenu o epickou, dobře šlapající podívanou, ze které protagonista vždy vyjde jako největší borec pod sluncem (což všechno prozrazuje režijní zásahy a existenci scénáře), nebo rovnou přiznáte, že je to jenom „jako“. Pokud Kazmovi fanoušci tento rozpor mezi tím, jak je jim něco prezentováno a jak to bylo doopravdy, nevnímají, myslím, že to vypovídá hlavně o době, ve které žijeme a současném přístupu k faktům jako k něčemu nestálému, co si každý může uzpůsobit vlastním potřebám. ___ Možná vám podobný elaborát k pořadu s parametry dražšího YouTuberského videa přijde zbytečný, ale kdyby byla One Man Show na úrovni běžné YouTuberské produkce (a kdyby mě nebavila), rozepisovat se o ní nebudu. Kazma zjevně obývá jiný vesmír než já a na živo bych si s ním zřejmě neměl moc co říct, ale jeho produkci považuji za vtipnou (podobně jako považuji za vtipná Jackass videa) a – pro všechny rozpory, které v sobě nese – myšlenkově podnětnou a jsem zvědav, s čím se vytasí příště. 65%

    • 4.1.2017  06:59
    Paterson (2016)
    *****

    Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90%

    • 3.1.2017  07:17

    Představit poldu, který nectí zákon a pak ho vyslat do minulosti, kde pro odčinění svého (zlo)činu zatím nemůže nic udělat, nebyl šťastný nápad. Důvod, proč fandit Marvanovi nedává ani katatonický Neužil, kterému víc sedí komediální poloha. Většinu pozornosti tak k sobě strhává a nejvíce smíchu svým přesným timingem vyvolává Trojanův esenbák ze staré školy, který však jen přikrmuje nejistotu, jestli se normalizaci, jak ji vidí tvůrci, máme smát, nebo z ní být zděšeni. Svět pod hlavou jde do opačného extrému než Vyprávěj a pozdní socialismus ukazuje (ve vyblitých barvách) jako temně totalitní éru, ve které měli příslušníci VB absolutní moc a jediný světlý bod z celého dno představoval ohyzdný stojan na párátka. Seriál ale ve své ponurosti není stejně důsledný jako Pouta (rovněž od Štindla), která se vedle fetišů socialismu, umožňujícím pamětníkům ostalgické vzpomínání (vyjma podvratného použití Majora Zemana jako výukového videa pro esenbáky), nebála ukázat ani opravdového psychopata, při jehož sledování vám vstávají chlupy na zátylku a uvědomujete si, že držet hubu a krok možná nestačilo. Svět pod hlavou by chtěl být temný, pomalý, psychologický seriál, ale jelikož tolik ulpívá na povrchu a při každé možné příležitosti si neodpustí nějaký ten vtípek, je spíše ospalý, plytký a nevyrovnaný. Stejně jako v případě Trpaslíka dávám hodně opatrné tři hvězdičky v naději, že následující epizody osvětlí, oč autorům v pilotním díle vlastně šlo.

    • 30.12.2016  14:40
    The Missing - Série 1 (série) (2014)
    ****

    Slibně rozehraný krimithriller o tenké hranici mezi odhodláním a posedlostí, který se postupně větví do mnoha různých směrů, aniž by ztratil ze zřetele titulní zmizení. Vedlejší dějové linie funkčně doplňují a popostrkují tu hlavní a současně jsou variacemi Tonyho příběhu. Také ostatní postavy zápasí se svou přirozeností, před druhými něco temného tají a s jistou umanutostí se snaží dělat vše pro rodinu. Po strhujícím rozjezdu pomáhá s udržením divácké pozornosti zejména střídání dvou časových rovin. Skoky v čase podněcují zvědavost, jak v minulosti došlo k tomu, co vidíme v přítomnosti, a vyvolávají otázky, z nichž některé jsou zodpovězeny ještě v dané epizodě (proč má Rini obvázaný krk) a jiné až mnohem později (proč Baptiste kulhá, jak se Emily dala dohromady s Markem). Každý díl se současně točí okolo určitého morálního dilematu, což přispívá k tematické semknutosti jednotlivých epizod (v díle rozkrývajícím okolnosti rozvodu například vyjde najevo, že pachateli jistého zločinu hráblo poté, co se sám rozešel s manželkou). Zásluhou nastolování stále dalších otázek a šikovně dávkovaných twistů (často jde zároveň o cliffhangery) se tempo nezdá být tak pomalým a příliš nevadí ani nadbytečný prostor věnovaný utrpení jednotlivých postav. Přes jistou setrvačnost pozdějších epizod (Baptiste a Tony zpravidla najdou nového svědka, který svou spolupráci ovšem něčím podmiňuje a po splnění podmínky hrdiny navede na stopu někoho dalšího) dokáže The Missing překvapit například nespolehlivým vyprávěním (mrtvá postava je v tom, co se ukáže být představou jiné postavy, prezentována jako živá) nebo ponorem do hodně temných vod, jež zpětně relativizuje i úvodní obrázek harmonické famílie (nevinnou obětí zůstává až do konce poněkud stereotypně pouze manželka). Znamenitě zrežírovaná jednozáběrová automobilová honička vzbuzuje lítost, že v seriálu není akčních scén více. The Missing na druhou stranu ukazuje, jak lze diváka na osm hodin účinně zaháčkovat i bez nich. Stačí výborní herci, koncentrovaná režie a scénář, který nenabízí jednoduchá řešení a vůči postavám nedělá kompromisy. 80%

    • 29.12.2016  15:24
    Trpaslík - Pondělí (E01) (epizoda) (2016)
    **

    Nevyrovnanost (v hereckých výkonech, v úrovni vtipů, v nepoměru mezi fantastickou nadsazeností a satirickou kousavostí), neujasněná cílovka (příliš široko rozkročený humor, teenageři jako ze stránek Brava z 90. let, co dospělá postava, to karikatura), neschopnost dobře prodat špatné vtipy (první setkání rodičů s proměněným synem, poslední záběr), haprující tempo... druhý díl bohužel potvrdil, že nejde o seriál podvratný, ale pouze nevkusný a trapný (především v momentech, kde se o trapnost nesnaží).

    • 26.12.2016  15:57

    Film plný vášně, z něhož jsem žádnou vášeň necítil. Adele vypadá a kouká jako vyplašené zvířátko, ale přitom by měla hrát femme fatale připravující muže o rozum a pokojný rodinný život. Nesejde na tom, že byly podkladem skutečné události, když animální přitažlivost mezi představiteli hlavních rolí není uvěřitelná a stejně nepravděpodobně působí množství prostoru a času, které pro své milostné hrátky za zdmi věznice nacházejí. Na archetypální příběh šílené lásky, postavený na podkladu antické tragédie, je film zase příliš konkrétní a málo nadčasový. Z Faidry, kterou Anna ve filmu čte, tvůrci přejali nejednoznačnost v tom, kdo je viníkem a kdo obětí. Dosáhli jí ovšem jednoduše tím, že nám tají, kým byla protagonistka před nástupem do vězení. Nečitelná je tedy z velké části zásluhou toho, že nemáme, co bychom si o ní „přečetli“. O moc lépe než Anna, charakterizovaná svou marnivostí (neustále se upravuje před zrcadlem, dává si záležet na tom, aby dobře vypadala) a nymfomanií, nedopadl Jean, který považuje řízení věznice za umění (jak francouzské!) a během vášnivé chvilky s manželkou ho nenapadne nic lepšího než zvednout zvonící telefon. Zničeni láskou jsou poněkud mdlou studií chtíče na příkladu dvou postav natolik zaujatých sebou samými, že pro ně okolní svět přestává existovat (v souladu s čím ani my nevíme, co se děje kolem nich a jak je vnímají ostatní). Slibné téma by zasloužilo odvážnější zpracování. Libovolná epizoda Orange is the New Black nabízí intenzivnější divácký zážitek, autentičtější pohled za zdi ženské věznice i smysluplněji jednající postavy. 50%

<< předchozí 1 2 3 4 32 62 93 123
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace