Matty

Matty

Martin Šrajer

okres Opava
píšu, co vidím

homepage
Twitter: Tae_suk

1940 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 32 63 93 124
    • 24.4.2017  17:52

    Zasvěcený pohled na případ čtyř muslimů, kteří se měli v roce 2009 podílet na sestřelení dvou vojenských letadel a odpálení židovských synagog v Bronxu. Dokument předkládá důkazy, podle kterých měla v události prsty FBI, která si vytipovává chudé příslušníky muslimské komunity, jež se následně snaží zatáhnout do předpřipraveného plánu na teroristický útok. Dopadení těchto uměle vytvořených podezřelých pak slouží k obhajobě zpřísněných bezpečnostních opatření. Dokumentaristé zpochybňují zveřejněné závěry vyšetřování a nabízejí vlastní verzi toho, k čemu a proč v Brooklynu v květnu 2009 ve skutečnosti došlo. Základ investigativního dokumentu tvoří převzaté záběry (televizní zpravodajství, tajné záznamy FBI, skrytě pořízené fotografie). Pojivem bohatého množství materiálu jsou mluvící hlavy právníků, příbuzných a známých nebo členů muslimské komunity. Vysoká informační hodnota vyvažuje nízké estetické kvality – formálně film nijak nevyniká. Škoda, jak jednostranně je poutavé téma pojednáno. Snad s výjimkou jednoho zaměstnance FBI jsou všichni vypovídající přesvědčení, že šlo o pochybení justice. Druhá strana nedostává dost prostoru a její názory hlavně nejsou prezentovány se stejnou emocionální naléhavostí. Zřejmým cílem filmu tedy je přesvědčit veřejnost, že k 25 letům vězení byli odsouzeni muži, kteří zločin nespáchali a spáchat nemohli. Přes tuto účelovost jde o pozoruhodný doklad toho, kam může zajít uměle vytvářený a přiživovaný strach z teroru. Film mimo jiné demaskuje některé „označovací“ taktiky amerických bezpečnostních složek a na konkrétním případu dokládá oblíbenou strategii mnohých světových vlád – pokud nepřítel neexistuje, je potřeba si jej vymyslet.

    • 19.4.2017  10:20

    První dvě epizody třetí řady jsou nejlepším procedurálním pornem za dlouhou dobu. Jestli rádi pozorujete lidi plně ponořené do jejich práce, octnete se během scén s Mikem v sedmém nebi. Velkou část obou dílů tvoří tzv. build-up, směřování k nějakému zvratu/odhalení. Výsledek je přitom podobně jako v posledních filmech od Tarantina srovnatelně důležitý jako kroky k němu vedoucí a napětí vzniká z neustálého odkládání toho, co se má stát. Pokud se i zbytek série bude ubírat tímto směrem, naznačeným už v předchozí řadě, kde ale toho skutečného dění bylo přeci jen více než napjatého čekání na něj, budu maximálně spokojen, zároveň si ale dokáže představit, že podobná metoda velmi pomalého zahřívání může odradit mnohé fanoušky výrazně akčnějšího Breaking Bad.

    • 15.4.2017  15:19
    Dcera jezera (2015)
    ***

    V tradici utlumeného latinskoamerického vyprávění chvílemi až hypnoticky pomalý dokument je založen na ostrých vizuálních kontrastech evokativních záběrů ztichlé krajiny na jedné straně a hlučné těžby a hlasitých protestů proti ní na straně druhé. Pohled domorodých žen postupně doplňuje názor nizozemské klenotnice či Bolivijců, kteří se potýkají se stejným osudem jako Nelida. Autor se osudy sociálních herců nesnaží činit uměle dojemnějšími, než jsou. Častěji než hudbu ve zvukové stopě užívá kontrastních zvuků přírody a strojů. Sledování přítomného dění doplňují archivní záběry z násilně potlačovaných demonstrací, dokládající, že se kauza táhne již několik let. Dalším střetem s policí, kdy se dva základní principy vyprávění (násilí x nenásilí, příroda x civilizace, život v souladu s přírodou x její exploatace) střetnou, film také kulminuje. Dokument se snaží na téma střetu dlouhodobých individuálních a krátkodobých korporátních zájmů nahlížet nejen z osobního, ale také z širšího hlediska průmyslu, obchodu, ekologie nebo etiky. Přes zdání objektivity dostávají prostor přednostně lidé z dotčených komunit, vykreslováni jednoznačně jako oběti.

    • 15.4.2017  15:11

    Standardní dokumentární portrét, který nabízí chronologický průřez životem RWF. Slovo patří zejména samotnému Fassbinderovi, v menší míře pak jeho dvěma přátelům/kolegům, kteří mnohdy mluví víc o sobě než o Fassbinderovi (Irm Hermann a Harry Baer), a autorovi dokumentu, který fakta stručným komentářem zasazuje do kontextu. Přestože Thomsen znal Fassbindera osobně, dokument si zachovává vzácně věcný tón a nesnaží se ani o polemiku (nejvýraznějším projevem odporu k Fassbinderovu dílu film začíná). Pro neinvenční střídání mluvících hlav s filmovými ukázkami působí film poněkud strnule a monotónně. Nepomáhá mu ani rozdělení do sedmi poměrně vágně vymezených kapitol. Nejpřínosnější jsou části, v nichž Fassbinder promlouvá o dětství, které mělo očividně velký vliv na klíčová témata jeho tvorby. Otevřenost jeho zpovědi může být přínosná zejména pro ty, kdo chtějí na Fassbinderovo dílo pohlížet z auteursko-psychoanalytické perspektivy. Celkově ale ve filmu nezazní mnoho informací, které by o mnoho let dříve neobsáhnul například dokument Nechci, aby mě milovali, lépe balancující mezi rozkrýváním osobního života a charakteristických znaků Fassbinderových filmů. Znalci Fassbindera se nedozví mnoho nového, nováčkům dokument na druhou stranu nedokáže zprostředkovat, čím jsou filmy onoho cynického a na většině záběrů zjevně nenaladěného pána výjimečné.

    • 13.4.2017  13:36
    Pěstírna (TV seriál) (2017)
    ***

    Hodnocení celé série. Dost dlouho jsem váhal mezi třemi a čtyřmi.

    • 9.4.2017  13:26
    Nebe peklo Lucie (TV film) (2017)
    **

    K Lucii Bílé nepociťuji žádné sympatie ani antipatie, ale mrzí mě, že režisérka možnost natáčet v její bezprostřední blízkosti nezužitkovala lépe, resp. že neměla přesnější představu, jak chce film pojmout. Na jedné straně neretušovaný zákulisní časosběr, plně vytěžující dramatický potenciál přihodivších se situací (zrušení koncertu), na straně druhé nekriticky glorifikující sekvence, stylizované tak, jako kdyby se odehrávaly přímo v hlavě hlavní aktérky. Pokud už jsme svědky nějakého krizového momentu, je kontextem „překreslen“ tak, že z něj Bílá, které patří první i poslední slovo, vychází jako oběť (velké trémy, mediálního tlaku, samoty…). Jen zcela výjimečně do kamery promluví (bez její přítomnosti) někdo jiný než Bílá, kdo by zpěvaččinu pozici zhodnotil z odstupu. Po celou dobu tudíž sledujeme Lucii Bílou, jak ji vnímá Lucie Bílá. Oproti mnohem podnětnějšímu (a méně milosrdnému) dokumentu o Richardu Müllerovi vznikl solipsistický portrét umělkyně, kterou občas přemůžou její emoce. Nemá velkou vypovídací hodnotu a neponechává moc prostoru pro diskuzi. 50%

    • 6.4.2017  07:40
    Louis C.K.: 2017 (TV pořad) (2017)
    ****

    „Women should be allowed to kill babies.“ Byť zahájení vystoupení komentářem k potratům působilo jako předem dobře připravená provokace, šlo o výstižnou předzvěst toho, v jakém duchu se ponese zbytek speciálu. Louis se svou nihilistickou nasraností na všechno a na všechny (zastánci života, křesťané, shitty babies) začíná podobat pozdnímu Carlinovi, jen je sebeironičtější, nezabíhá tolik do politiky a prozatím si dává větší pozor, aby nešel moc daleko za hranu. Kdybychom chtěli mermomocí hledat nějakou sjednocující myšlenku večera, pak je to poznání, že nic není trvalé (ani sexuální identita, jak Louis dokládá svým zážitkem ze sledování Magic Mikea), život za moc nestojí (ale stačí jej mít rád dost na to, abyste se nechtěli zabít) a po smrti to nebude o moc lepší (protože nikdy nevíte, kdy za vámi do nebe či kam dorazí manželka). Čas mezi narozením a smrtí můžete strávit buď sami, s dětmi, které vám budou celý život vyčítat chyby, jichž jste se dopustili během jejich výchovy, se psem, kterého ve skutečnosti nenávidíte nebo ve vztahu, který vás dříve či později začne štvát (když se láska, Louisem trefně přirovnána k velké bublině, rozplyne). Nejúčinnějším řešením, jak alespoň pro sebe vyřešit všechny problémy, včetně těch světových, je sebevražda, což je jen jedna z řady nepopulárních životních pravd, které se C. K. nebojí říct natvrdo. Jako bonus k trefným postřehům a výborně pointovaným historkám Louis nabízí zdařilé zvukové efekty, mnoho hlasových imitací (stereotypy jsou hrozné, ale s divnými hlasy je sranda) a nezapomenutelnou hereckou etudu na téma „probouzející se penis“. Po odfláknutém Live at the Comedy Store návrat do prvotřídní formy. 80%

    • 3.4.2017  08:16
    13 Reasons Why (TV seriál) (2017)
    ****

    Zkuste si představit Beverly Hills 90210 jako bezchybně obsazený a bravurně vygradovaný film noir. 13 Reasons Why má nejblíže k tvorbě Gregga Arakiho (nejen díky skvělému soundtracku, komentujícímu to, co hrdinové prožívají), který režíroval dvě epizody. Mezi postavami je zastoupena většina typů známých ze středoškolských filmů přinejmenším od Pomády (z níž jako by se svým účesem a ohozem přímo přifrčel Tony), ale seriál je vykresluje s nezvyklou upřímností a vnímavostí, nakládá s nimi poměrně nepředvídatelným způsobem a jejich rozhodnutí nahlíží v širších souvislostech (sociálních nebo ekonomických), takže u většiny lépe chápeme, proč se chovají tak, jak se chovají. ___Postupné rozplétání pevně propletené sítě sociálních vazeb probíhá paralelně s odhalováním toho, kdo všechno přispěl k sebevraždě Hannah, přičemž vychází najevo, že docela bez viny nebyl vlastně nikdo (včetně outsiderského protagonisty nebo dospělých), byť provinění spočívalo třeba jenom v nedostatku empatie. Rozhodnutí vystavět whodunit vyprávění na melodramatickém, lehce emo podloží funguje i díky tomu, že se Clay nechává pohltit vyprávěním a během „vyšetřování“ prožívá něco podobného jako Hannah. V podstatě se stává jejím avatarem, který dělá to, co ona již učinit nemůže. Propojenost minulosti a přítomnosti na stylistické rovině reflektují bezešvé přechody mezi „tehdy a „teď“ – např. pouze pomocí změny barevného tónování (chladné barvy pro přítomnost, teplé pro minulost) – nebo grafická návaznost dvou přiléhajících záběrů, které od sebe ve skutečnosti dělí několik týdnů/měsíců (dobrým prostředkem k orientaci je taky přítomný/nepřítomný šrám na Clayově čele). Napínavosti vyprávění napomáhá také různá míra informovanosti jednotlivých postav – zatímco jiní si již přehráli všechny pásky a občas odkazují k něčemu, co bude vysvětleno až o několik epizod později, Clay zůstává pozadu (a my s ním). ___Někomu může seriál, zaměřující se primárně na témata jako znásilnění, sexismus, deprese, alkoholismus nebo šikana, připadat až přehnaně temný, ne-li exploatační, ale ve světle toho, že se tvůrci snaží o realismus hlavně v charakterizaci postav, ne ve vykreslení fikčního světa (který je záměrně trochu modelový) a příběh z větší části vypráví a jeho směr určuje hlavní oběť většiny fyzického a psychického násilí, jež se octla za hranou svých možností, dává zvolený tón i naturalismus v zobrazení uvedeného násilí smysl (bez ohledu na to, zda Hannah budete, slovy jedné z postav, považovat za „drama queen“, či nikoliv). ___Uvítal ještě jednu úvodní epizodu, ve které bychom Hannah viděli očima jejích spolužáků, aby následně lépe vyniklo, jak zkresleně ji kvůli neznalosti okolností vnímali. Rozvedeny také mohly být náznaky, že Hannah byla nespolehlivou vypravěčkou a její verze příběhů je skutečně pouze „jednou stranou pásky“. Samozřejmě by se toho našlo víc (občas trochu cheesy dialogy, Hannah jako ztělesnění klukovských fantazií o neobyčejné, sarkastické a sexy dívce), pořád ale jde o stylisticky vyzrálý, vypravěčsky pozoruhodný a v uchopení tématu teenagerské úzkosti dospělý seriál, z jehož zdrcujícího finále (čímž nemyslím posledních pár minut, ale tři závěrečné díly) se ještě chvíli budu vzpamatovávat.

    • 30.3.2017  07:32

    Parta lidí v ostentativně sedmdesátkových hadrech po sobě hodinu a půl křičí a střílí v jedné staré tovární hale. Je to sice trochu zdlouhavější a méně přehledné, než bych čekal (minimum celkových záběrů Wheatleymu na druhou stranu umožňuje postupně odhalovat nová zákoutí haly), ale jako stylovou, nekomplikovanou zábavu, která nabízí přesně to, co slibuje trailer (a nic moc navíc) si to lze bez větších výhrad užít. Ben Wheatley si zřejmě chtěl vyzkoušet, zda podobně high-concept materiál zvládne přetavit v záživnou žánrovku. Zvládl a zřejmě si to i s herci, z nichž většina své postavy modelovala na základě jednoho charakteristického znaku (vzhled, věk, akcent), takže vám nesejde na tom, kdo schytá kolik kulek, náramně užil. Jen nečekejte film, který by vynikal svou sofistikovaností nebo přepisoval pravidla žánru (za jeden z nejchytřejších scenáristických tahů považuji to, že většina aktérů je krátce po začátku střelena do nohy, takže jim následně trvá mnohem déle překonat poměrně krátké vzdálenosti a příběh tak nekončí po půl hodině). Oproti Tarantinovi má Free Fire mnohem jednodušší vyprávěcí strukturu (žádné skoky v čase) a tedy i přímočařejší průběh, jakkoli je v něm patrná jistá snaha o rytmizaci pomocí odhalování nových skutečností (byť ve výsledku vlastně stejně na ničem z toho nezáleží, což nám film sám dává ironicky najevo pointou scény se zvonícím telefonem). Oproti Scorsesemu zase není tak vymazlený, pokud jde o kameru a střih. Wheatley vyprávění občas nakopne prudkým nájezdem, záběrem z velkého nadhledu nebo prostříháváním mezi dvěma akcemi, ale o soustavném využívání určitých stylistických postupů nelze mluvit. Filmu nejvíc pomáhá, že odmítá brát vážně sám sebe, natož své postavy, což je pro brutální slapstickové scény, kdy se máme smát tomu, jak někdo někoho střelí do hlavy, ideální výchozí nastavení. Stupeň absurdnosti a neúcty k tomu, co se sluší a patří, je chvílemi takový, že jsem si vzpomněl na Monty Pythony („Já nejsem mrtvý“), což je asi jedna z největších poklon, kterou lze vyseknout filmu, jenž chce diváka především dobře pobavit. 80%

    • 27.3.2017  06:50

    Fanouškovský hudební dokument založený na kontrastu Lordiho monstrózního vzezření a veřejného vystupování a jeho relativně normálního rodinného zázemí. Fotografie a kresby z jeho dětství tak například podbarvuje divoký metal. Snímky z rodinného alba tvoří společně s výpověďmi Lordiho rodičů historickou linii vyprávění. Ta přítomná rekapituluje průběh Eurovision. Vidíme tedy záběry z koncertů a příprav na ně nebo rozhovory s blízkými. Jedinou důležitou osobou, která nikdy v celé své kráse nevystoupí před kamerou, je paradoxně Lordi sám. Hudebník si tak i v dokumentu, jenž je mu věnován, zachovává svou tajuplnost a legenda žije dál. Nepříliš dobře rytmizované střídání mluvících hlav, veristických záběrů a koncertních záznamů dělá film subjektivně poměrně dlouhým. Z obsahového hlediska jde o dokument objevný především odhalením, že také monstra jsou jenom lidé. Bylo by zajímavé sledovat, jak takto zlidšťující portrét muže vystupujícího jako nelidská bytost, přijmou Lordiho fanoušci. Film je totiž rovněž pozoruhodným dokladem infantilizace společnosti, resp. mužské části populace, která stále déle žije s rodiči a před realitou utíká do smyšlených světů. 55%

    • 26.3.2017  08:42

    Jestli má být tohle "nejopravdovější seriál z lékařského prostředí", tak potěš klobás. Na urgentním příjmu nemocnice, která pro svou novotu vypadá jako výstavní hala veletrhu lékařského vybavení, se pohybuje několik dokonale upravených lékařů, jimž velí vrchní sestra v podání Sabiny Laurinové. OK, snad se to rozjede. Po výbuchu v dole začínají saniňáci přivážet mnohem větší množství zraněných, než je oddělení vzhledem k velikosti prostor a množství personálu schopno pojmout (a vážně by měl zajímalo, kam ty lidi nastrkali). Do služby nastupuje také člověk, kterého jsme před chvíli viděli, jak švýcarským nožíkem rozřízl zavalenému muži hruď a jal se mu masírovat srdce toutéž rukou, ve které před chvíli držel hot dog. Ve zbytku epizody sledujeme střídavě scény, v nichž muži na operačním sále stojí se zakrvácenými rukavicemi nad pacientem a mechanicky odříkávají odborné termíny, scény, v nichž ženy provádějí méně krvavou práci (jako je obkládání pacienta pytlíky s chladivým gelem) a scény s lidmi zvenčí: teenager tak dlouho zapírá, že mu je fakt blbě, až přímo před doktorem vrhne trochu krve; manželka operovaného muže dostane hysterický záchvat a skácí se k zemi, když zaslechne domněnku, že by manžel mohl přijít o nohu. Asi třikrát je pro zpestření zařazená vrcholně nevkusná, zpomaleně snímaná sekvence, kterou podbarvuje Enya, protože co jiného než hypnotizující new age tóny, které vás přenesou do jiné reality, byste chtěli poslouchat, když jde o život, záleží na každém pohybu a každé vteřině. Pak se není co divit, když si doktorka, kterou všichni nenávidí (a podle toho, jak se chová, sami uvěříte, že by mohla být vtělením satana), nevšimne silného krvácení rodičky, kterou právě zašívá. S přimhouřením obou očí, vypnutým zvukem a lehkým otřesem mozku by se tomu dalo uvěřit... kdyby to nebylo tak strašlivě strnulé, sterilní a nepřirozené v dialozích, mizanscéně i hereckých výkonech. Jedna hvězdička, protože mne to oproti jiným pořadům a seriálům na Primě až tolik neuráželo a párkrát jsem se od srdce zasmál (většinou ve chvíli, kdy něčí život visel na vlásku).

    • 25.3.2017  13:36
    El Dorado (1966)
    ****

    Zarputile staromódní příběh mužského tmelení (nebo vás napadá fortelnější překlad anglického „male bonding“?). Příběh zasazený do idealizovaného světa, jemuž stále dominují opravdoví muži, ačkoli otázka „Nevím, proč jste ještě naživu“, kterou si klade Joey, se ve druhé polovině 60. let mohla týkat samotného konceptu maskulinity. Do světa neskrývaného sexismu a rasistického humoru (Mississippi a jeho urážlivá karikatura Asiata) – za jediný posun v tomto směru lze chápat pozitivní vyhodnocení indiánských fíglů (ďábelský vyprošťovák, lehnutí pod koně), jež zde ovšem praktikuje mladý běloch. Do světa, v němž se nejprve střílí a až poté kladou otázky (střelné zbraně jsou prakticky jediným prostředkem řešení problémů). ___ Thorntona coby žijící legendu každý zná a sdílí s ním nějakou příhodu. Wayne přitom (opět) zosobňuje esenci amerických hodnot. Muž svéhlavý, ale jasně rozlišující mezi dobrem a zlem. Věčně na cestě za novým dobrodružstvím, věčně na pomezí divočiny a civilizace, přičemž z obojího si bere to lepší. V centru dění jsou muži, kteří se dokáží postarat o sebe navzájem a taky se umí pohádat jako manželé po mnoha letech vztahu. ___ „Ženské“ jsou tím, co se chlapovi „přihodí“. Buď škodí, nebo obstarávají pomocné práce. Nejde-li o projev obdivu vůči muži, nemá ženino slovo žádnou váhu. ___ Ctí se profesionalita a morální integrita. Jako ve všech Hawksových filmech, také zde je amatérismus důvodem k pohrdání („tohle není práce pro amatéra“). Vytýkat ovšem westernu výše uvedené by bylo jako kárat koně za to, že má velké oči a líná. ___ U Hawkse napomáhá akceptování takto zkostnatělého nazírání na svět vtahující vyprávění. Co se zprvu jeví jako epizodický narativ, je ve skutečnosti důmyslným splétáním motivů (pomyslná ztráta syna a jeho opětovné nalezení v jiném mladém muži). Dějové linie rozvedené v první polovině se sbíhají do jednoho toku v dlouhé noční sekvenci, odehrávající se zdánlivě v reálném čase (a proto divákovi neumožňující vydechnout). ___ Přes povědomost zápletky (nejenom v případě, že jste viděli Rio Bravo) mne tyhle dvě hodiny drsnějšího chlapského škorpení bavily víc, než by se na mladistvého intelektuála, kterému se sebenevinnější projevy mužské nadřazenosti jinak hnusí, slušelo. 80%

    • 19.3.2017  10:26
    A Brony Tale (2014)
    ***

    Nečekaně vnímavý, neexploatační pohled do nitra subkultury, které by bylo velmi snadné se pouze vysmívat. Film překvapující již samotným tématem (minimálně pro toho, kdo o existenci „bronies“ dosud neměl tušení) kromě základních informací o jednom z méně obvyklých popkultuních fenoménů dneška nabízí taky koňskou dávku pozitivní nálady, čímž se liší od řady vážných dokumentů o problémech dnešního světa (samotnou subkulturu s jejími ideovými východisky lze brát jako protireakci na cynismus a ironii současné společnosti). Snaha skloubit intimní portréty „bronies“ s analyticky nezaujatým dokumentem o nich ovšem zapříčiňuje určitou schizofrenii výsledné výpovědi, která se na jedné straně vyhýbá nekritické adoraci, ale zároveň ji chybí větší odstup. Každopádně jde o hodnotný příspěvek do diskuze o krizi maskulinity, genderových stereotypech a sexualitě. 55%

    • 19.3.2017  10:22

    Plusové body za snahu neukazovat Afriku jako zemi, ve které podvyživené děti žijící ve slumech čekají, až se s nimi přiletí vyfotit Angelina Jolie nebo Bono. Tahle poetická pocta černému kontinentu od kolegy a kamaráda Rolanda Emmericha má ovšem jiné nedostatky. Po vzoru Emmerichových (a Bayových) spektáklů se vyžívá ve velkých detailech, opakování týchž záběrů, zpomaleném pohybu, rychlém střihu. K tomu hraje lehce zlověstná, důležitě působící hudba jako z hollywoodského velkofilmu. Vidíme přitom pouze Afričany při jejich kmenových rituálech. Anglický překlad výroků domorodců je vpisován přímo do obrazu, čímž se stává jeho neodmyslitelnou součástí a každá myšlenka získává status velkého moudra, které musí být zapsáno. Také druhý segment, portrét jedince zasazený do Brazzaville je tvořený záběrovými kompozicemi, které v první řadě dobře znějí a vypadají, jakkoli nepřirozeně jejich napůl artfilmová, napůl hollywoodská (ale pramálo africká) stylizovanost v daném kontextu působí. Vizuálně neméně agresivní závěrečná kapitola o wrestlerech pracuje zas s vybledlými barvami a fetišizujícími záběry svalnatých těl a hudba je o něco bojovnější. Informační hodnota minimální, viscerální prožitek ovšem pro někoho může být dost silný, aby filmu odpustil, že zapomíná „o něčem“ být. Frázovité výroky oslovených velkou vypovídací hodnotu nemají, observačním záběrům pak mnoho nesdělují vzhledem ke stylizaci, která se příliš nehodí k tomu, co vidíme a nepodtrhuje tedy určitá témata (význam prováděných rituálů, specifika afrického wrestlingu). Naopak od nich odvádí pozornost. 50%

    • 13.3.2017  07:15

    Nevím, zda jde o nějakou zvláštnost životem sešlých rockerů, ale zatímco Richard Müller v Nepoznaném vypadal, jako kdyby koukal na slepici, Vladimír Mišík s jednou rovnou vede "dialog". Sedí přitom na své planetce, popíjí pivo a čte si Kerouaca. Snaha ozvláštnit tradiční formát dokumentárního portrétu by zde tedy byla. Jenomže snaha nestačí, není-li podepřena ujasněným konceptem. Zprvu se zdá, že osou vyprávění bude pátrání po otci, který, jak zjišťujeme hned na začátku, nezemřel v korejské válce. Jenomže řešení záhady přichází už někdy v polovině, čímž se film připravuje o emocionálně silnou pointu. Snaha o chronologicky vedený řez Mišíkovým životem (samozřejmě nechybí zlomové roky 68 a 89) je neustále přerušována odskoky k různým přidruženým tématům (rodina, ženský, Star Trek) a povídáním Mišíka nebo jeho kamarádů (které asi režisérka z úcty k dotyčným více nesestříhala), takže jde namísto uceleného vyprávění o řadu (ne moc vtipných) historek. Více než o Mišíkově osobnosti se toho nakonec dozvíme o jeho minulém i současném zdravotním stavu (druhé největší dada vedle ženy představené titulkem „kamarádka režisérky“ je mluvící hlava lékaře, který nám sdělí pouze a jenom to, jak bylo za normalizace klukům, kteří nechtěli na vojnu, diagnostikováno vážné astma). Optikou Jitky Němcové se Mišík nejvíc provinil tím, že netrávil víc času s rodinou. Nechce se mi věřit, že by bigbít, byť za socialismu, nebyl větší odvaz, než jak jej popisuje tento dokument, natočený s velkou láskou, ale malým odstupem. 50%

    • 7.3.2017  17:19

    „Who the hell was Baby Jane Hudson?“ Život je jí divadlem. Nebude-li ve středu dění, jako kdyby nebyla. Ve své nové roli trýznitelky je přesvědčivá také díky tomu, že obětí páchaného (domácího) násilí je její vlastní sestra. Žena, která se opovážila být slavnější. Jen ony dvě, velký dům a vzpomínky, v nichž je Jane uzavřená stejně jako je Blanche uvězněná v domě (a stejně jako je její ptáče uvězněné v kleci). Vzpomínky na slávu, jež pominula. Na dobu bez televize, kdy měl obdiv obecenstva větší váhu než peníze. Na otce, jehož autorita je nově zpřítomňována samotnou Jane. Ta nepřipustí, aby se o přízeň, obzvlášť o tu mužskou, musela dělit se sestrou, na níž páchá fyzické násilí právě v momentech, kdy cítí ohrožení ze strany muže. Ať už jde Edwina, fixovaného na matku podobně jako Jane na otce, nebo o doktora s bílým pláštěm až po krk, připomínajícím zásluhou snímání z nadhledu vědce z monster hororu. ___ Jenže kdo stvořil monstrum jménem Baby Jane, není navzdory vysvětlujícímu prologu zřejmé. O hrdinkách nevíme dost, abychom pochopili neskutečnou krutost jedné a částečně dobrovolnou pasivitu druhé. (Tvrzení, že první je sadistka a druhá masochistka, dává smysl, nezakládá se však na tom, co nám sděluje film.) Vysvětlení spíše přímočaře šokující než uspokojující přichází těsně před koncem, který se oproti zbytku filmu odehrává na otevřeném prostranství, čím je na hranu únosnosti vystupňována bezmoc Blanche (svoboda na dosah a ona na ni přesto nedosáhne). ___ Nedostatky v psychologické profilaci hrdinek a zastavení dějového vývoje v poslední třetině napoprvé možná ani nezaznamenáte pro působivost Aldrichovy režie. Divadelní stylizaci (frontální snímání místností, světla umístěná v popředí, campy líčení) kombinuje s ryze filmovými výrazovými prostředky (transfokátor, netradiční úhly) a zároveň si dobře uvědomuje, že páteří jeho psychologického monster hororu (který oproti klasickým monster hororům nezatajuje, že titulním monstrem je ve skutečnosti osoba ženského pohlaví) jsou dvě hollywoodské divy. (Dle úhlu pohledu lze Baby Jane označovat také třeba za grand guignol, gotický horor nebo campovou obskurnost, marně jsem v ní ovšem hledal znaky černé komedie.) ___ Obě dámy zde do žánrových extrémů dovádějí rivalitu ze svých reálných životů. Obě přehrávají, protože je to jejich styl (v 60. letech již zastarávající) a protože můžou. Role jim to dovolují. Být samy sebou, velkými herečkami. Upřímně a bolestivě. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Radko

    • 5.3.2017  08:05
    24. Český lev (TV pořad) (2017)
    ***

    Podezřívám akademiky, že viděli jenom jeden film (a pokud jich bylo víc, na většinu z nich v průběhu roku zapomněli). Vítězství Masaryka v technických kategoriích se dalo očekávat, ale scénář a režie? Jinak mi přijde symbolické, kolikrát během večera moderovaného (velmi pohotově a místy vtipně) slovenskou moderátorkou a prostoupeného narážkami na to, že by velká filmařská rodina měla držet při sobě, bodovali Slováci (kostýmy, kamera, film). O něco svižnější než předchozí dva ročníky, s funkčním zapojením živého hudebního doprovodu a vesměs bez hluhých nebo nechtěně trapných míst (děkující Kaiser se dopředu jaksi naplánovat nedal), ale počtem kategorií pořád zbytečně nafouknuté, což je zvlášť patrné, když všechny válcuje tentýž vítěz.

    • 2.3.2017  08:00

    „There's no living with a killing. There's no going back from it.“ Deadpool (a před ním třeba Kick-Ass) využil Rkového ratingu k infantilnímu blbnutí. Logan je dospělé drama s oscarovými ambicemi (které jsou místy až příliš zjevné), v němž občas někdo někomu utrhne hlavu. Symbolicky je to právě Wolverine, který se před sedmnácti lety zasloužil o to, že komiksové filmy začaly být v Hollywoodu brány vážně, kdo nyní názorně dokládá, jakou evoluci žánr během uplynulých let prodělal. Teprve čas ukáže, nakolik game-changing filmem, uzavírajícím jednu a zahajujícím jinou etapu (podobně jako v případě westernů například Divoká banda), Logan bude. ___ Film se přes svou rozmáchlou stopáž drží mnohem víc při zemi než jiné superhrdinské bijáky. Diváky si snaží získat malým množstvím věrohodných postav se srozumitelnými motivacemi, ne epickou akcí (akční scény jsou nejen velmi syrové a „zemité“, k čemuž napomáhá nízko umístěná kamera, ale bohužel také poměrně nepřehledné). Vyprávění je oproti Nolanovým Batmanům velmi přímočaré – po celou dobu se drží hlediska hlavního hrdiny –, čehož ovšem dokáže využít ve svůj prospěch. ___ Logan je portrétem světa, který přestal věřit na hrdiny a šťastné konce. Lidé si nedůvěřují a za jediný validní argument považují nabitou zbraň. Moc mají v rukou korporace zapojené do vojensko-průmyslového komplexu, pro které jsou lidé (zejména chudí lidé) jen další odpočitatelné položky. Jackmanův vyhořelý renegát, kterému už na nikom a na ničem nezáleží, dává této společenské letargii (blbé náladě, chcete-li) konkrétní tvar. Podobně jako Clintu Eastwoodovi v nejedné roli mu přitom stačí tvářit se otráveně a cedit mezi zuby slova „shit“ a „fuck“. Film se sice drží hesla o dětech coby naší budoucnosti, ale těmito dětmi jsou příznačně potomci migrantů a navíc mutanti (tedy „jiní“), čili osoby v dnešní Americe dvojnásob nežádoucí. Zemí zaslíbenou je pak přirozeně Kanada. ___ James Mangold je zřejmě první režisér, který dokázal naplno využít potenciál superhrdinských narativů vypovědět nejen o univerzálním souboji dobra a zla, ale také o době, ve které žijeme (opět se zde nabízí paralela s westerny, které začaly být ke komentování přítomnosti využívány někdy v 50. letech, kdy vznikl mj. v Loganovi citovaný Shane). Na rozdíl od dřívějších filmů jako Temný rytíř povstal nebo Návrat prvního Avengera nejde o pár narážek na aktuální politickou situaci, Logan je společenskou nevolností prorostlý, projevuje se v melancholickém tónu i v rozjímavém tempu vyprávění (vždy ale včas nakopnutém další akční sekvencí). ___ Nevybavuji si, že bych kdy nějaký komiksový film prožíval takhle intenzivně, natož aby ve mně tak dlouho dozníval. Možná je to mou aktuální náladou, možná dobou, v níž přesně takové nepatetické příběhy o tom, že se si musíme pomáhat, mají smysl. Každopádně bych se nezlobil (a nedivil), kdyby se z tohohle nekompromisního zúčtování se žánrem stala podobná klasika, jakou jsou dnes třeba Nesmiřitelní. 90%

    • 27.2.2017  07:43
    Oscar 2017 (TV pořad) (2017)
    ***

    Timberlakem slušně odstartovaný, ale ve výsledku spíše slabší ročník. Bez velkých překvapení (vyjma finálního faux pas), pamětihodných děkovaček nebo vtipů, které by tnuly opravdu hluboko. Kimmel dokázal pohotově reagovat na probíhající dění („Fake tans we love, but fake news...“ poté, co z pódia odešla bronzová Alicia Vikander, „Linus, we're so sorry about what happened in Sweden last week“ po děkovačce švédského kameramana), ale obligátní trolling Matta Damona si měl nechat do své talk show. Víc naopak mohl pogrilovat Trumpa, vůči němuž se neopomenul vymezit málokterý z oceněných. Když už tedy bylo leitmotivem večera anti-trumpovské boření zdí a sjednocování lidí různé rasy, pohlaví a třídní příslušnosti, přítomné i v děkovacích projevech tzv. social justice warriors, kteří chtěli akorát dát najevo, že stojí na té správné straně. Většina vtipů byla více či méně zdařilou variací na momenty z minulých ročníků (jídlo pro přítomné, interakce se sedícími celebritami), „nečekaná“ turistická exkurze byla sice milá, ale mohla být kratší. Stejně jako celý ceremoniál.

    • 24.2.2017  07:29
    Poltergeist (1982)
    ***

    „They're here.“ Zvláštně rozpolcený horor, který se vzorově osmdesátkové yuppie rodince a jejímu životnímu stylu (racionalita, pragmatismus, odtržení od přírody, která nyní v podobě dotěrných komárů a lidožravého stromu vrací úder) zprvu vysmívá, posléze skrze ale skrze její neštěstí obhajuje právě ty hodnoty, na nichž reaganovská Amerika stála (dvojznačně vyznívá využití paranormálních jevů jako podnětu k navracení postav do doby, kdy ještě „věřily na zázraky", jak říká Diane). Podobně film nemá jasno v tom, zda by se divák měl duchů bát, nebo s nimi soucítit, protože jsou – dle jasnovidkyně – tak osamocení. Možná obojí, jenomže ty přechody od family-friendly zábavy, udržující nás v iluzi, že vlastně o nic nejde, k brutálnímu hororu, kdy se postavám odlupuje kůže z obličeje (a připomínají flákotu masa, kterou se chystaly zkonzumovat, což nevím, zda měla být nějaká sofistikovaná kritika konzumerismu), projevující se i proměnlivým stylem (naléhavé detaily x celky s více plány akce), nejsou příliš jemné. Vyrovnaný není film ani rytmicky (zpomalují jej dlouhé vysvětlovací pasáže, vyprávění pokračuje v „nastaveném čase" poté, co bylo vše podstatné dořečeno), ani z hlediska triků (některé jsou stále působivé, jiné, jako digitální tornádo, vyvolávají úsměv). Třebaže v sobě Poltergeist obsahuje to nejlepší z tvorby Stevena Spielberga i Toba Hoopera, nedaří se mu oba přístupy spojit tak, aby to nepůsobilo rušivě. 70% Zajímavé komentáře: JFL, DaViD´82, Jordán, Slasher, zputnik, Cimr

    • 23.2.2017  07:27
    John Wick 2 (2017)
    ****

    Poetry in motion. Slastně přímočarý, přesto neustále něčím překvapující a každým záběrem neuvěřitelně stylový akční film pohybu, který by měl teoreticky uspokojit fanoušky Bustera Keatona, Akiry Kurosawy, Sergia Leoneho, Johna Woo i videoher. Komiksově nadsazený svět s málomluvným westernovým hrdinou (který se ale moc pěkně umí vyjadřovat tužkou) dává díky rozvedení mytologie více smyslu než v jedničce, ovšem daní za delší stopáž je pokulhávající rytmus. Filmu na chvíli padá řetěz poté, co se na scéně (příliš pozdě) objeví král newyorských vagabundů Laurence Fishburne (věřím, že lépe bude využit v pokračování) a ke konci jen zbytečně nahání minuty (návrat „domů“). Jednička nebyla tak dlouhá na to, aby se začala opakovat, a znovu se na ni podívám s větší chutí, ale jako vzorový příklad toho, že akce nemusí být vytvářena jenom střihem, ale i pohybem v promyšleně komponovaných záběrech, budu od nynějška kromě Friga jako Sherlocka Holmese rád používat i druhou kapitolu Johna Wicka. Kdo by to před pár lety byl býval řekl, že nejvíce respektu vzbuzujícím akčním hrdinou 21. století, kterému věříte lásku k bezejmennému psovi, vyhraněný vkus v oblékání, porozumění oduševnělému modernímu umění (nikdy nevíte, kdy vám správně nastavené zrcadlo může zachránit život) i to, že by byl bez mrknutí oka schopen vystřílet celou Camorru, bude padesátník Keanu Reeves. 80%

    • 22.2.2017  08:32
    Na dotek (2004)
    ***

    „Kde je ta láska?“ Scény z partnerského života pro 21. století. Nichols se nijak nesnaží maskovat divadelní původ filmu, naopak jej zvolenou strukturou (několik dlouhých konverzačních bloků), dokonalým načasováním dialogů a klasickou hudbou zvýrazňuje. Teprve po setkání na výstavě začíná mezi dialogy jednotlivých párů prostříhávat a vzniká tak dojem, že jejich osudy jsou těsněji propletené a navzájem se ovlivňují do té míry, že kvůli druhým nemohou být spolu (stejnou funkci plní flashback s podepisováním rozvodových papírů, kterým je prokládán rozhovor Dana a Anny v divadle). Za odvážné rozhodnutí, přibližující film časosběrnému dokumentu, jenž zachycuje pouze zlomové momenty vztahů, považuji velké skoky v čase, o nichž jsme zpravidla zpravováni až ex post a jakoby mimochodem prostřednictvím dialogů (chodíme spolu čtyři měsíce, dali jsme se dohromady před rokem, opustil mě před třemi měsíci…). Oproti Bergmanovi ovšem nejde o žádné pečlivě nuancované psychologické drama, ale o vykonstruované melodrama plné chodících (arche)typů, „náhodných“ setkání a knižně znějících replik, u nějž jsem si po celou dobu nebyl jist, do jaké míry si svou vlastní přehnanost a nepřirozenost uvědomuje a v jakém rozsahu je přesvědčeno o tom, že obnažuje nelítostnou pravdu o lásce a vztazích nebo něco v tom smyslu. Mnoho scén, například hořký závěr, názorně dokládající, že i nejmilovanější osobu mnohdy skutečně poznáme až poté, co nás opustí (resp. až když je příliš pozdě), napovídá, že zjednodušená charakterizace postav byla způsobem, jak sdělit univerzální, skoro alegorický příběh, v němž se snadno najde každý, kdo někdy zažil onen ambivalentní pocit, kdy nevíte, zda chcete svou drahou polovičku zabít, nebo ošukat (jak zazní v posledním dialogu Dana a Larryho). Nějaké to poučení do života si z toho tedy dozajista odnést lze. Osobně jsou mi ovšem bližší filmy, které nepředstírají hloubku tam, kde žádná není. 70% Zajímavé komentáře: Adrian, Marius, Radko, Anderton, Triple H, andrii, Paldiny

    • 20.2.2017  11:08

    „Bylo to nutný, aby to pochopila i Marta Gottwaldová.“ Stejně nekoncepční díl jako všechny předchozí (v šedesátém osmém kromě Žáka chvíli sledujeme i Friče, po natáčení Uloupené hranice přichází skok cca o dva roky a natáčí se Němá barikáda, prostor věnovaný jednotlivým epizodám je značně disproporční), ale díky řadě neotřelých nápadů jsem se bavil. Je poznat, že komunismus Sedláčkovi sedí líp a dovolí si v něm víc. V jádru jde sice stále o melodramatickou tragédii a exploatace (psychické) bolesti některých postav překračuje hranici vkusu (Havel ve vězení), ale tón je kousavější. Zejména v případě Fričovy a Štěpánkovy linie. První svou frustraci řeší alkoholem (dívaje se přitom na plakát „Je čas soudruzi – skoncovat s alkoholem!“), druhý rezignovaně přijímá roli v divadelní adaptaci Reportáže psané na oprátce a ve Vávrově Janu Žižkovi a v obou případech se vyžívá ve svém přehrávání. Tragikomické situace obou jsou pointovány záběry z nečekaných úhlů (Štěpánek na pódiu Národního zezadu a z nadhledu) nebo s nečekaným obsahem (dva otylí pionýři hladí vycpaného krokodýla, což Frič komentuje slovy „To je jak z Bretona“) a výstižnými švenky (z hereckého ansámblu svorně zpívajícího Internacionálu na oponu Národního divadla). Vtipným tahem bylo zakončení vzpomínkové roviny scénou z natáčení Marvanovy komedie (Anděl na horách?) s držkující Chytilovou, napovídající, že období soudruhů poslušně plnících pokyny shora nebude trvat věčně. Rozsáhlé zapojení humoru jako obranného mechanismu ukazuje, že Bohéma mohla být přinejmenším mnohem záživnější sérii, kdyby si podobný nadhled dokázala udržet kontinuálně.

    • 13.2.2017  11:42

    –Třicet tisíc barevnýho Kodaku? Kde jste to vzali? –Vzali. Epizoda, která mne bavila trochu víc než většina ostatních hlavně pro to, že dění v kinematografii za třetí republiky mne zajímá trochu více než dění za protektorátu. Dramaturgicky je to ale pořád stejně rozplizlé. Namísto plynulého vývoje se skáče od události k události. Nejnosnější příběhové linie (Havel, Burian) ztrácejí na síle vinou jejich neustálého přerušování tuctovým melodramatickým vyprávěním (herecky i povahově naprosto nezajímavý Žák). Rámcové vyprávění je nadále víc ke škodě než k užitku. Budovatelský optimismus, o němž v roce 68 hovoří Žák, například v poválečných scénách není vůbec přítomen a nedává tak smysl, proč lidé Rusům, potažmo komunismu věřili. Sedláček zvolil tón truchlohry. Všechno je špatné a může to být jedině horší – někdo se projevuje jako bezpáteřní svině, jiní pykají i za to, co nespáchali, do popředí se tlačí lidé bez talentu. Místy, třeba když se na scéně objeví jistý Bouchal ze Státní bezpečnosti, působící zlověstně i při loupání pomeranče, je snaha ukázat nové poměry v co nejhorším světle až (tragi)komická, ale podobných guilty pleasure momentů Bohéma bohužel nenabízí dost, aby oslabily pocit, že je to celé jakési nedomrlé a mdlé.

    • 10.2.2017  11:11

    Text obsahuje drobné spoilery. Jeden z nejužitečnějších filmových trenažérů na život se zlomeným srdcem. Tragédii se buď můžete nechat zcela paralyzovat, nebo si nad ní udržet jistý nadhled – jak činí Lonergan a jak se zároveň snaží hrdinové Místa u moře. Film neobnovuje status quo a neujišťuje nás, že vše bude zase v pořádku. Skutečná katarze a návrat k harmonii zachycené v několika flashbacích nepřichází, stejně jako nemusí vysvobození a alespoň nějaká forma satisfakce po podobné tragédii nikdy přijít ve skutečném životě. Nejde o jediný odklon od konvencí amerických rodinných melodramat, nabízejících na podobná dilemata zpravidla jednoduchá řešení. Tragédie není zaviněna osudem, proti němuž člověk nic nezmůže, nýbrž lidskou chybou, postavy nejsou černobílé a své emoce oproti hrdinům běžných melodramat z velké části nedokážou externalizovat. Vyjadřují je za ně flashbacky a vážná hudba, jež nás zároveň upozorňují na neustálou (a paradoxní) přítomnost ztráty, na nevyplněné místo (ještě bolestivější jsou při druhém zhlédnutí zmínky o dětech v dialozích – muž, kterému Lee opravuje kapající kohoutek, mluví o sestře s dětmi, zdravotní sestře Bethany se podle slov doktora právě narodila dvojčata – holčičky). Patrick a Lee se podobně jako hlavní hrdinka Lonerganova předchozího filmu musí hlavně naučit překonat komunikační bariéru a najít adekvátní výrazy k popisu neštěstí, které je potkalo (jako s tím nemá problém například muž, kterému Lee v závěru opravuje kotel a který se bez ostychu pustí do vyprávění o smrti svého otce). Oproti Lise ale navzdory melodramatickému potenciálu situací, v nichž se ocitají, nejednají melodramaticky. Naopak i scény, které jsou natočené s operní přehnaností, narušují svou neochotou nechat se plně pohltit žalem (Patrickův zvonící telefon během smutečního obřadu). Lidé sice umírají, ale život pozůstalých, jakkoli neutěšivý, běží dál. Místo u moře, melodrama, které nechce být melodramatem, pro mne tak není jenom znamenitě napsané a zahrané drama o nepřekonatelné ztrátě, ale zároveň film inspirativní i formálně a stylisticky. 85%

    • 8.2.2017  16:55

    Problémem Padesáti odstínů temnoty není, že neví, kdy skončit, ale že nikdy pořádně nezačnou. Základní scenáristická poučka praví, že bez konfliktu není drama. Niall Leonard ji zjevně nezná. O málokterém filmu v takovém rozsahu platí oblíbená věta, že se v něm nic nestane. Jakákoliv snaha o napětí nebo dějové zvraty pak pro svou prkennost vyznívá jako nezáměrná komedie. Oba hrdinové dělají v podstatě totéž, co v prvním díle, akorát bychom si měli myslet, že ze strany Any jde tentokrát o dobrovolné rozhodnutí (dříve nevěděla, že sex nemusí vždy bolet), což platí jen napůl (např. když svému partnerovi říká, co jí má udělat). Grey se totiž nadále chová jako proradný majetnický citový manipulátor, který opět určuje pravidla hry a své bezelstné partnerce, která se ráda nechá koupit velkou kyticí růží, sadou produktů od Applu a luxusním spodním prádlem, moc na výběr nedává. Momenty, které by měly vyznívat romanticky, jsou v důsledku toho pěkně „creepy“, protože za nimi nevnímáme žádné upřímné city. Sympatizovat s protagonistkou, která si nejdříve nechá zavést venušiny kuličky do vagíny a až potom se ptá, k čemu slouží, je taky dost obtížné. Adjektivum "vanilla" platí víc než pro vztah ústřední dvojice pro film jako takový, v němž je bohužel příliš málo pomrkávání na diváka, aby šlo o projev sebereflexe nebo akt subverze (kterým, obávám se, neměla být ani scéna jako z Magic Mikea). První díl byl sice vyprávěn s podobnou těžkopádností, ale na hlubší významové rovině mi přišel vcelku podnětný. Dvojka je jenom pásmo pěkných, ale totálně vyprázdněných záběrů, které sotva drží při sobě (nebo jsem filmem možná jen příliš otrávený, abych nad ním víc přemýšlel). Podobně arogantní sázku na jistotu, že cílovka, toužící vidět trochu neškodného "kinky fuckery", do kina tak jako tak přijde, jsem dlouho neviděl. 30%

    • 8.2.2017  15:59

    „What are butt plugs?“ Knihu jsem nečetl, obsah pokračování mi není znám a odborník na ženskou sexualitu nejsem. Tento komentář proto berte pouze jako poznámky laického čitateľa, který by ovšem lepšími dvěma hvězdičkami hodnotil nezávisle na tom, co z filmu vyčetl či nevyčetl. ___ Padesát odstínů šedi obnažuje a do krajnosti dovádí pravidla tradičních milostných dramat antiklimatickým příběhem prozření naivní romantičky, která kromě vlastní identity objevuje také muži řízený svět tržního kapitalismu („Welcome to my world“). Grey je svým chladnokrevně obchodnickým přístupem a touhou vlastnit dokonalým prototypem muže-kapitalisty, přesvědčeného o své nadřazenosti. Vztah chápe jako obchodní transakci, před jejímž provedením je třeba vyjednat co nejvýhodnější podmínky („I don’t do romance“). On nakupuje, Ana prodává. V doslovném i přeneseném významu. Ženu zahrne drahými dary a „tvrdě ošuká“ za to, že se mu ona poníženě poddá. Přitom ji dokáže přesvědčit, že vzdát se zodpovědnosti znamená stát se svobodným. Nebude-li žena respektovat jeho pravidla, bude potrestána. Scény s dominantní matkou a vzpomínky na vztah s partnerkou, která si ho podmanila, přitom naznačují, že Greyova potřeba erotizované nadvlády vyvěrá z jeho strachu z ženství, resp. ze ztráty kontroly nad tím, co jej dle platného sociálního řádu dělá mužem. ___ Ana při své nezkušenosti bezelstně přijímá pravidla světa, v němž je potěcha muže nadřazena všemu ostatnímu, v němž je pro ženu určující pocit ponížení, v němž je muž (nejen v sexu) aktivní a žena pasivní, jako normu. Jiná pravidla nezná a pro účely pohádkově přímočarého vyprávění s černobílými charaktery ani není žádoucí, aby je znala. Možnost podvolit se muži je pro ni výsadou, za kterou se dotyčnému odměňuje přípravou snídaně (jako naplnění mužské fantazie lze vnímat i samozřejmost, s jakou se Ana ujímá své role hospodyňky). Teprve postupně při svém alenkovském bloudění krajinou S/M objevuje, kým vlastně sama je (mimo jiné skrze sexualitu) a začíná chápat, že být ženou neznamená být (nástrojem) pro druhé, o všechno se podělit (včetně sendviče připraveného k večeři) a stát se neviditelnou. Pomalu do Greyova světa zanáší svá vlastní pravidla, své vlastní způsoby dosahování slasti („It’s you that’s changing me“). ___ Vztah přesto zůstává dle zásad melodramatu nenaplněn. Důvodem toho, že on a ona nakonec šťastně nespočinou v náruči, je příznačně partnerčino poznání, po čem muž(i) skutečně touží a co to obnáší být ženou. Plnění Greyových fantazií a tedy hraní role, kterou od ní vyžaduje, nepřispívá k Anině spokojenosti. Chtěl bych proto věřit, že nevzrušivost poměrně krotkých a příliš krátkých erotických scén (s hudbou, která zabíjí jakékoli vzrušení) byla autorským záměrem. Nejvíc sexy je film tehdy, když se v něm o sexu jenom mluví a zůstává ve sféře nerealizovaných fantazií protagonistky, která takto ovládá vyprávění a má muže alespoň na chvíli ve své moci (rozhovor nad smlouvou). Během erotických hrátek podle Greyových představ Ana naopak veškerou moc ztrácí. Do prázdna vyznívající konec a nedostatečnost (délkou i explicitností) tělesné erotiky tak z jistého hlediska nejsou chybou, ale snahou podrýt androcentrické vidění a chápání světa, jak jej reprezentují tucty jiných romantických filmů o neviditelných ženách a dominantních mužích (jít ještě dál za hranice validní interpretace, také diskontinuitní střih a skoky přes osu během scény Anina prvního pohlavního aktu by šlo číst jako vyjádření jejího osobního „paradigmatického zlomu“). 50%

    • 6.2.2017  14:32

    Už nastavovali zadek? S ohledem na dramatičnost doby podivně nedramatická, skoro letargická epizoda. Jestli mělo jít o způsob, jak vyjádřit stoupající apatii postav (po vzoru Mad Men), tak nevyšel, protože soustředěním přednostně na vztahy mezi postavami i stylem jde stále o melodrama a to podstatné se děje na povrchu, nikoliv uvnitř. Emoce jsou sdělovány přednostně hudbou, která zní často i ve scénách, které by díky hercům dobře (zřejmě lépe) obstály bez ní. Přetrvává dojem neorganického kladení jedné události za druhou (aby nebyl ničí tragický osud opomenut – tentokrát Anna Letenská), které nahrazuje promyšlenější dramaturgii s postupným rozvíjením omezeného množství provázaných příběhových linií, takže moc nezáleží, co bylo předtím a co bude potom. Jako když si prohlížíte staré fotografie a u každé si vybavíte nějaký příběh. Takto ovšem rozdrobenost vyprávění odůvodňována není a byť si Žák s dcerou nějaké fotky prohlížejí neustále, odskoky do 68. roku působí nadále rušivě a nijak smysluplně nekomunikují s tím, co se dělo za protektorátu. Závěrečné dialogy o tom, k čemu by mohlo dojít po válce (obavy, aby se Frič neuchlastal, Havel věřící, že mu stát vrátí peníze) pak nejsou více než samoúčelným pomrkáváním na poučeného diváka, který ví, že všechno bude jinak. Stejným způsobem bohužel (ne)funguje celá Bohéma, silná tam, kde stačí ukazovat, ale selhávající, když je třeba vyprávět.

    • 3.2.2017  08:16

    Ve více ohledech znepokojivý dokument. Zprvu jde o fascinující případovou studii velmi aktuálního problému – uzavírání se do sociálních bublin a vytváření alternativní reality na základě bludů šířených po internetu. Jenomže režisérka slendermanovskou rovinu postupně opouští, aby se věnovala útočnicím, resp. jejich rodinám, což si vybírá daň v podobě mnoha nic nesdělujících emotivních záběrů plačících tváří. Dívky, které brutálně napadly svou vrstevnici, z dokumentu nakonec vycházejí jako oběti (internetu, kolektivu, psychické poruchy, nikoliv ovšem nedůsledné výchovy). Závažnost zločinu přitom zůstává stát bokem a skutečné oběti se nedostává zdaleka tolik pozornosti jako obviněným, z nichž se i díky tomuto filmu stávají v zásadě celebrity, jejichž „legenda“ se bude na jistých internetových fórech zřejmě šířit podobně jako legenda o Slendermanovi (viz fanouškovské kresby obou dívek s noži v ruce). Za ještě problematičtější než převrácení rolí útočníka a oběti (zčásti možná vycházející z americké mediální kultury, fascinované zločinci) považuji přiživování (se na) mýtu o Slendermanovi. Namísto toho, aby film jasně deklaroval, že jde o povídačky k vystražení teenagerů, snaží se vytvářet hororovou atmosféru fotografiemi a videi se Slendermanem podbarvenými zneklidňující hudbou. Mýtus tak dokumentem ve výsledku (zřejmě nechtěně) není s racionálním odstupem dekonstruován, ale bez většího odstupu spoluutvářen. Nedivil bych se, kdyby po zhlédnutí filmu stoupl počet lidí, kteří začnou na různých místech vídat vysokého muže bez obličeje a s chapadly na zádech. 50%

    • 30.1.2017  07:42

    Zřejmě nejsemknutější epizoda, ale pořád to není ani dost doku, ani dost drama. Prologem s Rusy půjčujícími si židle je nastolen motiv „jak vyjít s těžkou dobou“, různě variovaný i v protektorátních flashbacích. Mnozí si v rámci přizpůsobení nasadili masku (v případě Fučíka doslova), někdo podlehnul tlaku a zakomponoval do filmu podle klasické literární předlohy scénu židovského pogromu (jejíž natáčení patří k vrcholům dílu – „Tvařte se úlisně. Víc úlisně.“), někdo se v rámci možností snažil pomáhat svým židovským příbuzným, jiní se doslova kurvili s režimem. Paralelně je rozvíjen související motiv hrdinství tváří tvář mnohem mocnějšímu nepříteli. Štěpánek na jedné straně zdržuje dokončení scénáře Knížete Václava a na divadle sklízí ovace jako neohrožený Caesar, ale doma mu rupnou nervy, když manželku načapá s Fučíkem a jeho nervový kolaps je dovršen na gestapu. Žák se v podstatě náhodou zapojuje do činnosti odbojářů připravujících atentát na Hendricha, byť se po válce ke skutečnosti, že skutečným důvodem nebyla pomoc národu, nýbrž milenka, hlásit nebude. Jako mnoho jiných, třeba právě Štěpánek na divadelním pódiu, chce totiž být vnímán jako hrdina, který dokázal pokušení ke kolaboraci vzdorovat. Dojem epizodického vyprávění ale rozvíjení několika motivů (které se navíc netýkají všech epizod) přebít nedokáže. Na skutečnost, že „Štěpánek píše prd“ jsme dost těžkopádně upozorněni dialogem Žáka s Eliškou, rozšiřující již tak nepřehledně širokou řadu postav (pravdou však je, že některé z postav, které se v sérii dříve jen mihly a jejich přítomnost se zdála být zbytečná, byly konečně více či méně „zužitkovány“ – Fučík, Vančura, Mandlová). Vycpávkově působí vyprávění zpomalující scény jako z červené knihovny nebo špatného erotického filmu (-Sama? –Sama). Snaha zakomponovat do dialogů nepravděpodobný historický horizont, tedy úvahy postav nad tím, jak budou za své činy souzeny po válce, je násilná a zbytečně upozorňuje na to, že zde za postavy přemýšleli tvůrci (a na to, co poučený divák, znalý například Čápova osudu po válce, ví sám). Zakončení epizody ukazující běsnění během heydrichiády scénou natáčení eskapistické komedie s Oldřichem Novým (kterou vzhledem ke kontextu vnímáme v dost odlišném světle, než bychom podobný film vnímali během jeho nynějšího vysílání v televizi) ovšem považuji za natolik podvratné gesto, že se tentokrát – oproti předchozímu dílu – na pokračování celkem těším.

<< předchozí 1 2 3 4 32 63 93 124
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace