Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Akční

Recenze (4 100)

plakát

Fentasy (2024) 

Tvůrci vědí, jak nasnímat a postprodukčně upravit záběry, aby byly cool a připomínaly průměrný videoklip. Technicky je to solidní (až na odfláknutý zvuk, kdy špatně artikulujícím hercům polovina replik pomalu není rozumět). Jenomže ty scény nepojí žádná hlubší myšlenka, uvěřitelné postavy nebo plnokrevný příběh. Akorát fráze, které nedokáže prodat ani Švehlík se svým charismatem, a nesoudržný kompilát všech existujících klišé z filmů o drogových dealerech. Většina toho, co se během milostivě krátké stopáže odehraje, působí právě jako chabé záminky pro ony efektní záběry. Takže se paradoxně těšíte, kdy si zase někdo něco šňupne, protože víte, že tu slovní a dějovou vatu na chvíli překryje formální exhibice. U filmu, který by měl sloužit jako prevence (dle spolupráce se Sananimem), to není ideální konstelace. Namachrovaný brak. 40%

plakát

Případ Goldman (2023) 

Mistrovská lekce toho, jak bez zbytečných okras, přitom maximálně poutavě zrežírovat (a sestříhat!) soudní drama odehrávající se skoro celé v jedné místnosti (a navíc nasnímané v televizním formátu, který odpovídá době, kdy se proces odehrál). Herecky i scenáristicky se to vyrovná Anatomii pádu, v jejímž středu stojí podobně komplikovaná postava a která si klade obdobné otázky (nevítězí u soudu ten, kdo dokáže odvyprávět přesvědčivější příběh, předvést lepší představení? nemají nakonec slova větší váhu než činy?). A ačkoli jde o kauzu ze sedmdesátých let (levicový židovský aktivista odmítá obvinění z vraždy), a film ve druhém plánu podává skoro sociologický průřez tehdejší francouzskou společností, ten střet pravice a levice, který v soudní síni probíhá, neschopnost vidět člověka mimo přihrádku, do které jsme ho na základě jeho politické orientace nebo původu strčili, a neochota vnímat, že některé skutečnosti mohou být černé i bílé zároveň, to všechno v lecčem připomíná dnešní kulturní války. 85%

plakát

Karlos (2024) 

Syndrom Šimona Šafránka. Dobře šlapající, nekoncepčně poskládané nic. Jako kdybyste z nabušeného sportovního dramatu vytáhli jen střihové sekvence a vynechali jakoukoli substanci, která by je propojovala. Skoro nonstop hrající hudba z toho dělá něco mezi zduřelým videoklipem a lidovou operou o tom, jak chasník ze žamberecké posilky k silikonové princezně a aligátorovi přišel. Hlavně je to ale profesionální PR video bez jakéhokoli nadhledu, které Karlose ukazuje tak, jak chce být vnímán. Ne jako parodii na Arnolda, která v kleci mlátí lidi za peníze a bratříčkuje se s bulvárem a mafiány z Wishe, ale jako lidský buldozer, který se vypracoval z nuly v šampióna a jehož slabší chvilky vždycky rychle odezní. Míru odstupu a (ne)zaujatosti tohohle jalového pokusu o dokumentaristiku nejlíp vystihuje scéna svatební hostiny, kde u stolu kromě novomanželů sedí asi čtyři hosté, z toho jeden je režisér Michal Samir. 40%

plakát

Mission: Impossible Odplata - První část (2023) 

Mission: Impossible Odplata – První část ještě názorněji než předchozí epizody zpřítomňuje obavu související s budoucností lidstva a Hollywoodu. Film, jehož hlavním padouchem je mimořádně mocná umělá inteligence, vstoupil do kin v době dvojité stávky hollywoodských herců a scenáristů, kteří kromě důstojného ohodnocení žádali také záruku, že nebudou nahrazeni moderními technologiemi. Počítačem vytvářené iluze ve filmu ohrožují přístup k pravdě a relativizují etické kategorie dobra a zla. Ethan Hunt/Tom Cruise je pochopitelně jedinou pojistkou proti tomu, aby stroje ovládly svět, posledním článkem držícím pohromadě lidské společenství (v závěrečné akční scéně, kdy jej jeho parťačka využije jako žebřík, to platí doslova). Čeká jej konfrontace se zatím nejmocnějším nepřítelem, který shromažďuje naše nejskrytější tajemství, přetváří realitu a nachází se všude a nikde. Jinými slovy se bude muset utkat rovnou s (falešným) bohem... jehož zájmy reprezentuje zlosyn s biblickým jménem Gabriel a klíč k jeho ovládnutí má tvar kříže.___ Ačkoliv málokdo dnes v Hollywoodu dokáže tak účinně navodit závratný pocit z pohybu vpřed jako běžící Tom Cruise, Odplata je do značné míry filmem návratů. Ke starým tvářím a analogovým technologiím z dob studené války. Do protagonistovy minulosti i k vychýleným úhlům De Palmovy paranoidní jedničky. A ještě hloub do minulosti. K Frigovi na mašině, Hitchcockovým komediálně špionážním thrillerům nebo na ně navazujícím caper komediím ze sedmdesátých let typu Co dál, doktore? McQuarrie kombinuje stavební principy kinematografie atrakcí a klasického Hollywoodu, ale situace zintenzivňuje a dovádí do takové krajnosti, že se nad jejich nemožností občas rezignovaně uchechtnou i postavy. Vzniká pnutí mezi (neviditelným) klasickým a (sebereflexivním) postmoderním přístupem ke stylu a vyprávění, kdy film střídavě naplňuje a zrazuje naše očekávání, je chvíli hravě ironický, pak tragicko-romantický. Podobně jako se Hunt vzpírá algoritmu. A podobně jako si hrdinové vypomáhají maskami a pokročilými sledovacími technologiemi, které ale opakovaně selhávají. Nakonec se mohou spolehnout jen na lidská těla, důvtip a týmovou souhru. ___ Nedůvěru a podezřívavost postav vůči tomu, co vidí a slyší, vyjadřuje v dialogových scénách nakloněná kamera, zabírající zblízka a v decentrovaných kompozicích tváře herců. Někdy bez ustavujících záběrů, což spolu s překotným střihem (zahrnujícím i skoky přes osu) zesiluje pocit dezorientace, nemožnosti určit, co je pravda a kdo řídí hru. Jindy, obvykle při plánování dalšího postupu, kamera zas neklidně krouží kolem postav. I upovídané vysvětlující sekvence jsou díky tomu strhující a ve filmu prakticky není statický okamžik. K téměř kubistickému rozložení obrazu dochází zhruba v půlce vyprávění během setkání většiny klíčových aktérů na párty v benátském Dóžecím paláci. Dialog postav snažících se rozklíčovat motivace protihráčů je stříhán v rytmu diegetické hudby hrající v pozadí. Jejich slovní přestřelka, při které je každý pohyb kamery synchronizovaný se soundtrackem, připomíná scénický tanec. Také v jiných scénách, byť ne tak nápadně, jsou zprostředkovávané informace srovnatelně významné jako estetická potěcha ze souhry tvarů a linií. Například během honičky úzkými a temnými benátskými uličkami a kanály není pořadí záběrů dané jen kontinuitou probíhající akce, ale také rytmickým střídáním kontrastujících nebo doplňujících se úhlů a pohybů. ___ Epizodicky vystavěný film je tradičně tvořen několika masivními akčními sekvencemi, z nichž každá má vlastní cíl, překážky a vývojový vzorec. Zároveň jsou do sebe pevně zaklesnuté. Každá nás připravuje na to, co se bude dít dál (a co ne vždy probíhá podle předestřeného plánu), a uvádí do pohybu další pomyslné kolo bezchybně seštelovaného mechanismu. Doplňují se také vybrané lokace, poskytující postavám stále menší manévrovací prostor (od rozlehlého několikaúrovňového letiště po uzavřený vlak). Skoro každá sekvence pracuje s těsným deadlinem a nutností přesného načasování, a jak napříč sekvencí, tak v dílčích úsecích (v závěru římské sekvence např. nutnost uprchnout z auta dřív, než jej smete přijíždějící souprava metra). ___ Přestřelky a výbuchy zde narozdíl od těžkotonážních komiksových adaptací nebo vysokooktanové, díl od dílu pitomější série Rychle a zběsile nikdy nezastiňují lidský element. Naopak jsou dvojnásob napínavé díky chemii mezi uvěřitelnými postavami. Jejich charakterizace, probíhající bez pauz rovnou během akce nebo přípravy na další úkol, je navrch šikovně navázána na určité navracející se motivy a rekvizity (např. Huntův zapalovač, jehož putování mezi postavami odráží vývoj vztahu mezi Grace a protagonistou). Právě o tom je celá série. Cruise v ní neváhá s maniakálním odhodláním zas a znovu nasazovat život, aby nás přesvědčil, že sebeinteligentnější stroj nikdy nedokáže něco tak velkolepého jako člověk (resp. tým lidí). V nejnovějším filmu, který je vypravěčsky nejharmoničtější a stylisticky nejvíc experimentální, tak poprvé nečiní jen v podtextu, ale v prvním plánu. Čas na subtilnost už vypršel. 95%

plakát

Mezi námi moře (2023) (studentský film) 

Koncentrovaná studie různých forem manipulace a exploatace – ekonomické i sexuální – se odehrává za slunného letního dne. Centrálním bodem vyprávění je ovšem temné, traumatizující tajemství, které postavy kvůli narušeným vztahům odmítají vidět nebo se jej neodvažují vyřknout. Také napětí mezi trojicí mužů je krom omezeného prostoru dané i jejich nerovným postavením, v němž se ocitají kvůli věku nebo sociální stratifikaci. Na pomyslném vrcholu vzniklé hierarchie se díky svému kapitálu nachází zahraniční turista-sexuální predátor. Film si z velké části vystačí beze slov, a to zásluhou kamery Kryštofa Melky. Velké celky loďky kotvící v zátoce navozují pocit izolace a bezmoci. Hlavní drama se pak odehrává v blízkých záběrech chlapcovy tváře, která je výmluvná právě svým mlčením a emoční neutralitou, značícími potlačení vlastní individuality a podvolení se roli v dané konstelaci. Tedy mezi dvěma muži – kde se nachází i ve výstižném předposledním záběru –, z nichž každý ho svým způsobem zneužil nebo zneužívá. Kontrast léta a moře, které si obvykle spojujeme s dovolenou a odpočinkem, a psychického i fyzického násilí, na němž je atmosféra filmu založena, pak umocňuje poslední záběr. Ačkoli se před Lukou rozevírá širý mořský obzor, po předchozích minutách si zřetelně uvědomujeme, jak omezené jeho vyhlídky do budoucna ve skutečnosti jsou.

plakát

Smysl pro tumor - Epizoda 1 (2024) (epizoda) 

Nejotřepanější příběhová klišé, vatové scény, nekonzistentní chování postav (profesor, pro kterého jsou studenti jen nezajímavé křoví, se najednou strašně zajímá o zdraví hlavního hrdiny), křiklavý sexismus, boomerské vtipy a nulová představa o tom, jak žijí (a jakou hudbu poslouchají) dnešní mladí k seriálům České televize tak nějak patří, ale v první epizodě Smyslu pro tumor je všeho uvedeného tolik, že kdyby šlo o nádorové buňky, už jste mrtví. Závěr nicméně dává Malou naději, že dál by to tak strašná křeč být nemusela.

plakát

Ferrari (2023) 

Když věci dobře fungují, tak se na ně i dobře kouká, poučuje Enzo Ferrari svého synka. Stejnou maximou se řídí i Michael Mann. Další z jeho portrétů umanutého profíka v existenciální krizi je radost sledovat díky vypravěčské semknutosti a tomu, jak rytmicky, bez jakýchkoli zádrhelů šlape. Během expozice se prakticky z každého záběru dozvídáme nějakou podstatnou informaci, která bude později zužitkována. Zároveň je představen řídící stylistický postup - využívání duality a kontrastů (např. světlé scény s milenkou vs. tmavé scény s manželkou). Pomalejší scény se pravidelně střídají s rychlejšími, pohyb se zastavením a melodramatickým (v jedné scéně vyloženě operním) zveličením určitých emocí, zejména žalu, který - každý po svém - zpracovávají oba manželé. Mann navazuje na hollywoodské klasiky jako Hawks nebo Sirk a nechává mnohem víc než jiní současní režiséři vyprávět mizanscénu. Současně se vzpírá konvencím klasických životopisných dramat, když se soustředí pouze na krátký úsek Ferrariho života a namísto vytváření umělých konfliktů skvěle dramatizuje všednodenní setkání a běžné byznysové úkony (vyplácení mezd, podepisování dokumentů, dohody s investory). Tento cit pro detail současně přispívá k uvěřitelnosti fikčního světa. Práce se přitom neustále konstruktivně nebo destruktivně střetává s osobním životem (Ferrari díky ní nachází řeč se synem a zároveň kvůli ní ztrácí svou ženu). Nejvíc emocí a vzrušení je příznačně přítomno ve filmařsky bravurních scénách závodů, které představují Ferrariho největší vášeň. Katarzi ale oproti jiným sportovním filmům nakonec nepřinášejí. Spíš vědomí křehkosti života (tehdejší závodní auta i díky vynikajícímu zvukovému designu fakt nepůsobí bezpečně) a poznání, že jakkoli se budete snažit mít vše pod kontrolou, určité události stejně předvídat nelze a nakonec vám nezbude, než je přijmout a nějak začlenit do svého životního příběhu. 90%

plakát

Wonka (2023) 

Timothée Chalamet hraje startupistu, kterému v prodeji magických pralinek se žirafím mlékem nebo slzami ruských klaunů brání Hugh Grant v roli oranžového pidimužíka a čokoládový kartel, jehož členové se scházejí v úkrytu jako z bondovky (umístěný je pod kostelem s čokoholickými mnichy, kam se dá dostat jenom výtahem umístěným ve zpovědnici). Wonka má sice generickou pseudo-dickensovskou zápletku se zvraty podle příručky, divnými skoky mezi scénami, lepkavě sentimentálním závěrem a jednorozměrnými postavami, jejichž jednání není přesvědčivě motivováno, ale výtvarně a jazykově (v dialozích i písničkách) je to úchvatně nápaditý pohádkový muzikál à la Mary Poppins. Škoda, že k líbivosti klasického Hollywoodu má – přes řadu vyšinutých momentů jako z Mighty Boosh (a jiných britských seriálů, které zde zastupují tamější herci) – nakonec blíž než k Dahlovi, jehož pohádky nebyly jen extrémně weird, ale taky hodně temné, což Wonka v podání nevýrazného Chalameta není prakticky vůbec (na rozdíl od dřívějších adaptací od Mela Stuarta a Tima Burtona, které byly na balancování mezi temnotou a rozjásaností založené). Ani neřeší větší vnitřní konflikt - týmová spolupráce, ke které by zdánlivě měl postupně dozrát, mu nedělá problém od začátku (taky do provozu obchodu zapojuje všechny kamarády). Spíš pralinka pro radost, připravená z ingrediencí různorodé úrovně, než bohatý chuťový zážitek, ze kterého se budete vznášet. (Btw, nemám problém uznat, že třeba první Rambo je vánoční film, protože se odehrává během svátků, ale u Wonky mi opodstatnění takového zařazení uniká - stačí, že ten film jde do kin v prosinci a postavy v něm sní hodně čokolády?) 75%

plakát

Její tělo (2023) 

Když je Andrea v jednu chvíli napřímo dotázána, proč skáče, nemá na to odpověď. Tvůrci se s tím spokojují a po jejích motivacích po zbytek dvouhodinového filmu nepátrají. Její tělo je tudíž přiléhavý název. Film se vůbec nesnaží o její psychologizaci (a je v tom důslednější než nedávno Bratři). Zblízka vidíme, co v různých fázích života zakoušelo její tělo, ale do hlavy jí nevidíme. Scéna rozhovoru s novinářem naznačuje, že ani neměla moc co říct. V kontextu životopisných dramat, která mají potřebu vysvětlovat, proč někdo udělal to a ono, je to neotřelý přístup. Jenomže co z toho? Neschopnost jít hloub není kompenzována originalitou nebo intenzitou stylistických postupů. Na body horor je film málo tělesný, málo tvrdý. Opravdu nepříjemná je akorát scéna, kdy Andrea po úrazu klečí na čtyřech a protahuje si pochroumané tělo. Jinak se na to kouká až podivuhodně snadno. Dokonce i když protagonistka leží v nemocnici s krunýřem na krku nebo nádorem na mozku, vypadá výborně (víckrát jsem si vzpomněl na Ebertova slova o „Ali MacGraw's Disease“: a movie illness in which the only symptom is that the patient grows more beautiful until finally dying). Ve skutečnosti jsou bolestivé ještě rodinné scény s otcem nebo matkou, jenomže pro svou divadelní křeč a nepřesvědčivost, kdy jsem měl pocit, že sleduju několik cizích lidí (kteří napříč časem ani nápadně nestárnou), předstírajících, že je pojí pokrevní příbuznost. O fungování pornoprůmyslu na přelomu milénia se dozvíme minimum informací. Příběh je osekán na základní události. Žádný kontext (přitom zrovna akcentování v devadesátkách normalizované posedlosti výkonem a úspěchem by motiv práce s tělem jako s nástrojem mohlo učinit vrstevnatějším). Andrea má prostě jen sex s různými pornoherci. Nic okolo neřeší. Nemusí. Všichni jsou extrémně milí a chápaví. Je sympatické, že film k pornu nezaujímá moralistní postoj (na rozdíl třeba od švédského Pleasure). (On tedy kvůli opatrnosti v přístupu k životům reálných lidí nezaujímá žádný postoj k ničemu.) Jde jen o další fyzickou aktivitu, ve které chce být ctižádostivá hrdinka nejlepší... kterážto paralela je polopaticky zdůrazněna Adamovou replikou „tady nejseš na závodě“ (a podobně zbytečných, návodných replik je tam plno).  Ale co dál? Problém nespočívá v tom, že by film málo vysvětloval, co vidíme, ale že prostě nemá co vysvětlovat. Je prázdný, nebaví, nedojímá, nevytváří dramatické napětí. Nemá jasné téma a hledisko (problém dramaturgie). Jen bez překvapení rekonstruuje pár volně pospojovaných epizod ze života Absolonové. Byla výborná skokanka, pak se zranila, pak se bez nějaké viditelné námahy stala slavnou pornoherečkou a pak v mladém věku zemřela. Blízký vztah měla akorát s mladší ségrou, což je ale ve filmu potácejícím se mezi dokudramatem a rodinným melodramatem stejně chabý, nepropracovaný motiv jako všechny ostatní (např. porucha příjmu potravy). Žádné drama a emoce navíc, žádná hlubší reflexe čehokoliv. Jen její (stále hezké) tělo. 50%

plakát

Jiříkovo vidění (2023) 

Film/podnět k diskuzi, který byl zjevně dělaný na koleně (což ovšem nijak nezastírá), zato s ohromným zápalem a přesvědčením, že do některých projektů, jakkoli navenek pošetilých, je potřeba se pouštět. Jednoduše proto, že mohou přinést něco dobrého. Třeba klima, které nás nezabije. Svízelná cesta za zviditelněním Svobodova nápadu na globální zdanění uhlíku se prolíná s buddy movie příběhem otce a dcery (pro kterou je film mj. způsobem, jak „taťouchovi“ porozumět). Díky tomu není závěr filmu, dávající namísto neúspěchu vyniknout tomu, jak se  během společné mise proměnil vztah protagonistů, úplně deprimující. A deprimující není i díky přirozenému humoru, dynamice mezi postavami charakterizovanými mj. opakujícími se situacemi (úsporné plnění myčky) a mile praštěným písničkám, jež vyprávění oživí vždy ve chvíli, kdy už mu trochu padá řetěz. Jeden z mála filmů o environmentálním žalu, po kterém nemáte chuť si to hodit. 75%